Blesky nad Beskydami

Při těchto slovech pohladil svůj samopal.

Maďaři živě přikývli, že chápou. Bylo vidět, jakou mají radost, že z toho vyvázli se zdravou kůží.

Malá skupina vyšla ven. Odevzdali zbraně svým druhům a chystali se vejít do druhého domku.

»Slávku,« řekl Pavel, tady strýček nám poradil, že v jednom domku na konci této ulice je vůz s municí. Jsou prý tam i pancéřové pěsti.«

»Viděl jsem to sám,« dotvrzoval strýček, který se už zatím vzpamatoval ze svého leknutí. »Ale musíte si dát pozor, je u něho hlídka.«

»Pojďte nám ten dům ukázat!« vyzval ho Slávek.

»To po mně, chlapci, nechtějte!« začal se třást vesničan. »Chodí tu kontrola a kdyby mě s vámi dopadla —«

»Jaká kontrola?« otázal se Slávek.

»Německý důstojník s dvěma vojáky. Povídá se, že Němci už Maďarům nevěří.«

»A který je to domek?«

»Půjdete touto uličkou až na konec. Vůz s municí je v předposledním domku,« vysvětloval ochotně sedlák.

»Strýcu, jestli nás klamete, přijdeme si to s vámi vyřídit,« řekl výhružně Slávek.

»Ale, Bože, chlapci, proč bych vás balamutil? Jste přece naši lidé, ne? Tož jenom buďte opatrní!«

»Dobře. Teď můžete odejít. Ale běda vám, řeknete-li něco!«

»Chraň Bůh!« volal už za vraty šťastný strýček. »Já už do rána radši ani nevylezu!«

Slávek odeslal Zdeňka se zbraněmi ke hřbitovu. Nechá zbraně u skupinky a vezme s sebou dva další partyzány.

»Tu munici si necháme až na konec. Teď půjdeme dům od domu,« rozhodl Slávek.

V druhém domě ukořistili pistoli a karabinu. Jeden Maďar byl důstojník.

Slávek dostal nápad.

Práce bude snadnější, bude-li vystupovat ve stejnokroji maďarského důstojníka.

Vzal důstojníkovi čepici i plášť.

Na chodbě si to rychle oblékl.

V třetím domě to šlo zase hladce. Počet ukořistěných zbraní utěšeně vzrůstal.

Prošli ještě několik domků. Nenarazili na žádný odpor.

»To je opravdu strašná armáda!« zašeptal Slávek Pavlovi, který si zavěsil za opasek dva ruční granáty.

»Je,« souhlasil Pavel. »Ale nám to může jenom prospět.«

Přicházeli k domku, v němž měl býti vůz s municí.

»Připrav si granáty!« řekl Slávek Pavlovi. »Automat odevzdám Tondovi. Já si vezmu jen pistoli. Půjdu nejprve sám, vy pár kroků za mnou. Kdyby se něco nepovedlo, začneme střílet.«

Slávek vešel rázně dovnitř. Vůz stál hned pod kůlnou!

Stráž blikla elektrickou svítilnou. Když viděla důstojníka, rychle zhasla.

Slávek mířil na oko do kuchyně.

Náhle se otočil, přiskočil ke strážnému a tlumeně zvolal:

»Ruce vzhůru!«

Jaký byl jeho úžas, když voják vzkřikl — slovensky:

»Něstrilajte! Robte si čo chcete, len něstrilajte!«

»Nekřič!« rozkázal tiše Slávek. »Ty jsi Slovák?«

»Nie, já som z Podkarpatskej Rusi, ale slovensky viem hovoriť...«

Pavel s Tondou a Jenda s Jiřím stáli již za Slávkem.

»Pavle, vyjdi před kůlnu a hlídej! My si to tu zatím prohlédneme.« Voják nadzdvihl plachtu.

»Len si naberte, čo chcete,« vybízel je. »Tu sú granáty, tu náboje do karabin, tu do pistolí —«

»Pancéřové pěsti jsou tu také?« otázal se Slávek.

»Tuná!« odpovídal ochotně voják.

Sundal další plachtu. V podlouhlé bedně ležely urovnány nebezpečné zbraně.

Slávek vyndával bedničky s náboji a chlapci mu je odbírali. Nakonec jim podal i tři pancéřové pěsti.

»Slávku, už to neuneseme!« smál se Tonda. »Už dost!«

Jako na zavolanou vrátil se od hřbitova Zdeněk s dvěma kamarády a nabrali si také plné náruče.

Vtom zaslechli ostré zapísknutí. Bylo to znamení, že se blíží nebezpečí.

»Tondo, dej mi automat!« rozkázal Slávek. »Tu máš pistoli!«

Vyběhli ven.

Z vedlejší ulice k nim běžela ozbrojená tříčlenná hlídka. Byla to německá kontrola, o níž se zmínil sedlák u prvního domku.

Slávek rázem poznal, že boj je nevyhnutelný.

»Utíkejte!« zavelel obtíženým druhům. »Cestou střílejte, ale pozor! Já se tu trochu zdržím.«

Vtom zazněl pronikavý německý rozkaz:

»Stát!«

Slávek se ohlédl za svými partyzány. Běželi jako o závod.

A zase:

»Stát!«

Hned nato několik ran. Zasvištěly Slávkovi okolo uší. Pleskly na zeď, bouchly do vrat.

V té chvíli spustil jeho samopal: Rrrrrrrrrrrr!

Tlumený výkřik a temný pád k zemi.

Slávek se dal na útěk.

Před ním se střílelo. To jeho skupina vnášela zmatek mezi pronásledovatele.

Náhle se za nim ozvaly rychlé kroky. Vzteklý hlas — už to byl jiný než před okamžikem — přehlušil střelbu:

»Stát!«

Slávek se rychle obrátil.

Rrrrrr! Rrrrrr! Rrrrrrr! zaznělo v několika dávkách.

Křik ustal.

Slávek doběhl ke hřbitovu.

»Jste tu všichni?«

»Ano.«

»Rychle do lesa!«

Běželi do kopce. Letěli jako ptáci. Čím pro ně byla tíha ukořistěných zbraní? Měli by se nechat zajmout či postřílet teď, když mají tolik karabin, granátů a nábojů?

V Kašavě nastal nepopsatelný zmatek.

»Partyzán! Partyzán! Partyzán!« ozývalo se se všech stran.

Do výše vyletěly světelné rakety. Elektrické svítilny se míhaly jako svatojanské mušky. Sem tam zazněl ojedinělý výstřel.

Nikdo se však nevydal za unikajícími partyzány. Hluboké okolní lesy mohly skrývat za každým krokem smrtelné nebezpečí...

Konečně hluk slábl.

Prchající skupina mlčela. Útěk do kopce je notně zahřál. Už neletěli jako ptáci, ba ani neběželi. Šli zvolna. Pot se jim řinul s čel a v praméncích stékal po zádech. Zbraně tížily. Únava podlamovala kolena.

Čím dál tím častěji museli odpočívat. Návrat jim trval plné tři hodiny.

Když přicházeli k bunkru, ozvalo se ze tmy zvolání:

»Stůj! Kdo tam?«

»Svoji!« odpověděl Slávek.

»Dále!«

V bunkru nikdo nespal. Čekali s napětím, jak dopadne výprava.

Když uviděli kořist, zapomněli na všechnu opatrnost a bujně zavýskli. U vchodu se objevila hlídka.

»Mějte rozum!« napomínala je. »Vždyť vás musí být slyšet až v Hošťálkové!«

»Ať nás slyší!« volali rozjaření partyzáni. »Naši by měli radost — a Němci? Ať přijdou!«

»Jen ať přijdou!«

»Teď už mohou přijít!«

»Jen co s tou pancéřovou pěstí?« dumal Tonda. »Karabině rozumím, pistoli také, i s granátem si poradím — ale pancéřová pěst?«

»S tím si nelam hlavu, Tondo!« uklidňoval ho Slávek. »Teď se vyspíme a ráno nám komisař Štěpánov ukáže, jak se s ní zachází.

Teď se vyspíme? Údy jsou jako zpřelámány, chodidla pálí, záda a ramena jsou odřena a plna otlaků, celé tělo je jako v ohni — ale jak by bylo možno spát?

Otázky těch, kdo byli doma, nemají konce. A odpovědi jsou jako zápalné jiskry. Vzněcují obrazotvornost, hřejí uspokojením, burcují touhu po činech.

V dohasínajícím ohníčku se lesknou ukořistěné zbraně: dvacet karabin, čtyři pistole, dvě bedny ručních granátů, pět beden s náboji do karabin, tři pancéřové pěsti.

»Můžeme být spokojeni, hoši,« řekl Slávek. »Ale teď vám radím dobře — spěte! Kdož ví, co na nás čeká zítra.«

Převrátil se na bok a za chvíli už bylo slyšet jeho pravidelné oddychování.

»Je to kliďas,« zašeptal kdosi.

»A kdybyste ho viděli v Kašavě!« řekl Pavel. »Bzučelo to okolo něho jako včely — ale on si zůstal klidně vzadu a řezal to svým automatem jako na nějakém cvičení.

»Major Murzin věděl, proč ho jmenoval naším velitelem,« řekl uznale Tonda.

»Ostatně, my jsme to věděli také,« ozval se i Jiří. »Vždyť on byl za našeho velitele už jaksi předurčen: svým utrpením i odvahou.«

Již se začínalo šeřit, když bunkr ztichl.

Les byl jako bez života.

Jen v houštině stála partyzánská hlídka a bystře pozorovala celé okolí.

9. Bojové akce

Kapitán-komisař Štěpánov byl pravou rukou majora Murzina, vrchního velitele partyzánských oddílů na Valašsku.

Slávek se s ním stýkal téměř denně. Jednou se sešli na Šanhaji, po druhé u Čermáků, jindy u Spěchalů, pak zase v bunkru hošťálkovské skupiny. Čerpal od zkušeného bojovníka cenné rady a pokyny, jak se má postupovat v partyzánském boji. A Štěpánov měl těch zkušeností mnoho, neboť partyzánskou válku prováděl od Ukrajiny až po Moravu. Učil Slávka, jak se má zacházet se samopalem, s ručním granátem, s minou, jak se má partyzán krýt, jak má slídit po nepříteli.

Oblíbil si tohoto moravského chlapce, o jehož smutném osudu se dověděl hned na pohraničí. Organisace »Pro vlast« podala velitelskému štábu partyzánů přesné zprávy o poměrech na celém Valašsku. Seznámila jej s nezlomným odhodláním všeho lidu bojovati proti Němcům. Popsala vesnice a osamělé paseky, kam mohli přijít partyzáni s jistotou, že budou přijati s otevřenou náručí. Dodala jim seznam lidí, před nimiž se musí mít na pozoru, ale i těch, kteří už před příchodem Rusů stáli v otevřeném boji proti cizím vetřelcům.

Mezi těmito zaujímal význačné místo Slávek. Kapitán Štěpánov se zájmem vyslechl vypravování spojky o hrdinném chlapci, který se už ve škole netajil odporem proti Němcům, který už jako mladý učeň bojoval proti udavačům a spolu se svými rodiči zachraňoval české lidi před uvězněním, který podporoval uprchlíky a četným bojovníkům dopomohl k útěku na Slovensko, který organisoval místní skupinu odboje ve své rodné obci. Už při těchto zprávách pocítil komisař partyzánské brigády Jana Žižky náklonnost k Slávkovi. A což teprve, když ho poznal osobně! Líbila se mu jeho prostota, klid a rozvážnost. Líbilo se mu, že Slávek dovedl mluvit o věcech nejnebezpečnějších s takovou samozřejmostí jako o věcech nejvšednějších.

Tak nebylo divu, že mezi oběma muži vzniklo opravdové, upřímné přátelství. Jistě k tomu přispěla i ta okolnost, že kapitán Štěpánov byl jenom o něco málo starší než Slávek.

Domlouvali se řečí, která byla směsí ruštiny i češtiny. Slávek se ledačemu naučil od starého Spěchala, který teď i doma hovoříval více rusky než česky. Štěpánov znal dosti českých slov už ze Slovenska, kde se stýkal se slovenskými i českými partyzány od srpna 1944.

Když se mu Slávek přišel pochlubit s bohatým úlovkem zbraní z Kašavy, Štěpánov byl velmi potěšen.

»Jsi opravdu chlapík, Slávku,« řekl. »Nevím, mám-li mít větší radost z těch zbraní či z tvé odvahy.«

Hned mu podrobně vysvětlil, jak se zachází s pancéřovou pěstí.

»Ty si ovšem necháte v záloze,« poučoval ho. »Použili byste jich jenom při nějaké větší akci, hlavně kdyby šlo o tanky.«

Major Murzin měl vrchní velení nad mnoha takovými skupinami, jako byla Slávkova. Za sídlo svého štábu zvolil lesy nad Hošťálkovou. Odtud se rozjížděly spojky na všechny strany. Odevzdávaly majorovy rozkazy jednotlivým velitelům. Ti mu zase hlásili, jak ta nebo ona akce dopadla, kde jsou Němci, v jakém počtu, jaké pohyby provádějí. Tak měl major stále jasný a přehledný obraz o všem, co se děje v širém kraji.

Brzy po výpravě do Kašavy obdržel Slávek nový úkol: přerušit telefonní spojení mezi Vsetínem a Bystřicí pod Hostýnem.

Vzal si k tomu celou skupinu. Ti, kdo dosud neměli zbraně, odskočili do dědiny pro pilky a zahradnické nebo klempířské nůžky.

Noc byla neobyčejně jasná, což bylo značnou překážkou. Má-li se akce podařit, musí být provedena co nejrychleji. Telegrafní sloupy se táhly podél hlavní silnice, po níž každou chvíli jezdila německá auta.

Třicet mlčících partyzánů kráčelo lesními pěšinkami. Šli k horám za Šanhají, kde bylo nejvíce naděje na nerušenou práci.

Když přišli na místo, Slávek udělil stručné rozkazy. Utvořil osm skupinek po třech mužích. Každá trojice si vezme na starost jeden telegrafní sloup. Podřežou jej, svalí přes cestu, dráty přestříhají, stočí a odnesou. Zbývající partyzáni budou hlídat. Skryjí se na pokraji lesa. Objeví-li se osamělá německá hlídka, zastřelí ji. Ojedinělé auto také napadnou, ale pracovat se bude dál. Jen kdyby se tudy hnala celá nepřátelská kolona tanků nebo aut anebo velký oddíl pěchoty, musí být práce přerušena. V tom případě se vypálí na nepřítele co nejprudší salva, ale okamžitě se ustoupí do lesa bez dalšího boje.

Slávek hlídal silnici ve směru od Bystřice.

Ticho lednové noci bylo přehlušováno jen skřípavým zvukem pil. Minuty se vlekly s protivnou nekonečností. Chlapci jistě pracovali co nejrychleji, ale jejich veliteli se zdálo, že to trvá příliš dlouho. Už kdyby to bylo! Každou chvíli se tu mohou objevit Němci...

Konečně!

Prásk! — zarachotil nočním tichem první podřezaný sloup.

Slávek očekával, že se vzápětí ozve temná rána, to jak sloup dopadne na silnici. Ale kromě silného zadrnčení drátů se neozvalo už nic. Sloup zůstal viset nízko nad zemí, protože jej zadržely napjaté dráty.

A zase — prásk!

Druhý sloup!

Hned nato dva temné údery:

Bummm! Bummm!

Les zahučel táhlou ozvěnou.

Pak již to šlo ráz naráz:

Prásk! — Bummm! — Prásk! Bummm! Osmkrát se ozvalo táhlé zadunění. Osm telegrafních sloupů leželo na silnici.

Teď ještě dráty!

Nebylo třeba někoho pobízet. Cvakání nůžek, řinčení drátů, rozbíjení porcelánových kalíšků.

A již tu byla první trojice s hlášením:

»Hotovo!«

»Dobře! Skryjte se v lese!« vyzval je Slávek.

Za chvíli byli všichni pohromadě. Když opouštěli místo své akce, vrhli ještě poslední pohled na ležící sloupy...

Teď jdou »domů«. Mráz je štípe do tváří. Místo vyhřátého pokoje a teplé postele je přivítá vymrzlý bunkr a dřevěná pryčna. A to ještě napřed musí vykopat v lese hlubokou díru, naházet tam kola drátů, zaházet to zamrzlými hroudami a zamaskovat větvemi.

A přece je cosi hřeje. Je to vědomí, že zase zlomili jedno kolečko v tom nestvůrném stroji, který chtěl rozdrtit Evropu a celý svět. Jen kolečko, pravda. Dokonce velmi malé kolečko. Ale i to znamená poruchu!

A ještě více je hřeje představa, co se nyní děje na obou konečných stanicích, jež byly těmi dráty spojeny. Jako by slyšeli ten vřískavý a zlostí přeskakující hlas německého důstojníka, který křičí do sluchátka: »Haló! Halóóó! Halóóóó! Proklatě! Co se tam neozýváte? Halóóóó! Dám vás zavřít — slyšíte, zavřít! Zde je důležitá depeše od samého státního tajemníka obergruppenführera SS Karl Herrmanna Franka — okamžitě to má být odevzdáno do Bystřice — halóóóó! Slyšíte?! Zavřít! Zavřít vás dám —!«

Přistupuje k němu telegrafista, který již dva roky ustupuje s německou armádou. Ten ví, kolik uhodilo.

»Pane poručíku, křičíte zbytečně,« říká tiše a bez zájmu.

»Co? Co to povídáte?« žasne nad jeho troufalostí mladý důstojník, který si ještě před rokem hrával s dětmi jako velitel oddílu Hitlerovy mládeže.

»Nikdo vás tam neslyší,« pokračuje bezbarvě telegrafista.

»Protože spí!« sípe bojovný mladík.

»Ale co by spal! To zase partyzáni přeřízli linky.«

»Jak — jakže? Partyzáni? Kde jsou partyzáni?«

Důstojník bledne a bezděky sevře pistoli. Slyšel toho o partyzánech už tolik, že stačí pouhá zmínka o nich, aby byl strachem bez sebe.

Ostřílený telegrafista se na něho dívá. V jeho pohledu leží hluboké pohrdání:

»Kde jsou? Pane poručíku — to kdybychom věděli! Jsou všude a nikde! Jsou vždycky tam, kde se jich nejméně nadáme!«

A jistě se jich nenadáli ani oné noci, kdy Slávek s pěti členy své skupiny přepadl trať mezi Vsetínem a Jablůnkou! Štěpánov mu dal miny a poučil ho, jak je možno vyšinout vlak.

Organisace »Pro vlast« zjistila, jaké jsou stráže na trati, kde se zdržují, kdy se střídají, kdy je klidno a bezpečno v jednotlivých úsecích.

Protože všude ležel čerstvě napadlý sníh, Štěpánov jim půjčil sněhové obleky.

Jakmile překročili most za Ratiboří, zahnuli doprava. V neveliké vzdálenosti před železniční tratí si lehli na zem. Čekali, až spatří německou hlídku.

Trvalo to dosti dlouho, než se objevila. Šla pomalým krokem a podupávala si. Zřejmě ji záblo v nohy.

Sotva přešla, partyzáni se zvedli. Tiše se připlížili k trati a začali podkopávat kolejnice a klást miny.

»Pozor!« zašeptal pojednou Tonda. »Slyším supění vlaku!«

»Však už jsme hotovi,« řekl Pavel.

Slávek dal povel k odchodu.

Když doběhli do poloviny vzdálenosti k ratibořskému mostu, najel vlak na podminovaný úsek. Ozvalo se několik prudkých výbuchů.

»Co myslíte? Převrátil se?« zeptal se Jenda v běhu.

Slávek se rychle ohlédl.

»Vyšinul se, ale stojí.«

»Škoda,« zalitoval Zdeněk. »Je plný aut a tanků, mohlo to být veselé.«

»I tak je to dobré,« byl spokojen Slávek. »Nejméně dvě hodiny se budou potit, než dají trať do pořádku. A víš, co znamená takové dvouhodinové zpoždění v celkovém provozu? Je to —«

Nedořekl.

U mostu se zablýsklo. Nad hlavami jim zafičela kulka.

»K zemi!« zavelel Slávek.

Nová rána.

»Most je obsazen. Musíme jej obejít!«

Ozvalo se ještě několik ran.

Pak všechno ztichlo.

Zvedli se a co nejrychleji utíkali k řece. Voda sahala jen nad kolena, ale dno bylo pokryto hladkými a kluzkými balvany.

Pojednou Zdeněk uklouzl a upadl do vody. Přitom přidušeně vykřikl.

Od mostu se zase začalo blýskat.

Pomohli Zdeňkovi na nohy a rychle se brodili k břehu.

»Slávku, podívej se!« zvolal Tonda.

Po břehu se hnali přímo k nim tři velicí psi.

Slávek se zastavil, sevřel samopal a stiskl spoušť.

Psi zůstali ležet na břehu.

»A teď rychle!«

Vyskočili z vody a zmizeli v lese.

Protože byli celí promáčení a promrzlí, nešli do bunkru, ale k Čechům. Milka hned zatopila a tetička navařila čaje. Ani nevěděli, kdy usnuli.

Ráno je vyhledal kapitán Štěpánov. Nesl Slávkovi balík letáků od majora Murzina. Má je rozdat Maďarům, kteří jsou ubytováni v okolních vesnicích. Major je v letáku vyzývá, aby se vzdali, protože válka je pro Německo už stejně prohrána.

I tohoto úkolu se zhostil Slávek se zdarem.

Tak šla jedna »akce« za druhou.

Jednou přišel za ním Štěpánov a řekl:

»Slávku, lidí nám neustále přibývá. Do brigády se hrnou dobrovolníci z celého kraje, ale nemáme pro ně dosti zbraní. Musíme něco podniknout.«

Přepadli proto několikrát Maďary v sousedních obcích a po každé přinesli plné náruče zbraní. Nic nepomáhalo, že Maďaři byli v pohotovosti a stavěli hlídky. Jakmile zaslechli slovo, »partyzán«, hned opouštěli svá místa a partyzáni se pohybovali úplně nerušeně. Bylo zřejmé, že maďarská armáda byla vojny syta. Pokud se dovedli domluvit s našimi lidmi, tvrdili, že oni válku stejně nechtěli, že byli do ní vehnáni Německem a kdesi cosi. Naši jim však přesto nedůvěřovali.

Do té doby prováděl Slávek všechny výpravy v noci.

Až jednou...

Toník Kubišů seděl v kuchyni a četl si knížku. Byl tak zabrán do jejího dobrodružného obsahu, že ani nezpozoroval, jak před jejich hospodou — které se už veřejně říkalo »U partyzánů« — zastavilo auto. Teprve když z nálevny zaslechl hovor, přestal číst a naslouchal.

V nálevně byl německý důstojník.

»Máte slivovici?« ptal se hostinského.

»Ano.«

Němec vyšel před hospodu a pokynul svým druhům, kteří seděli v autě.

»Má?« ptali se.

»Ano.«

Se smíchem se hrnuli do nálevny. Chvíli popíjeli. Mezi jiným se vyptávali pana Kubiše, jaká je cesta do Zlína.

»Teď pojedete trochu do kopce,« vysvětloval, »pak zase dolů a po rovině až do Kašavy. Nad Kašavou je příkrý kopec, ale není dlouhý. A potom už stále s kopce až do Zlína...«

Tonik se nenápadně vytratil.

Nejprve kráčel k dědině, pak zahnul doprava, přehoupl se přes kopec a už pelášil k »Lúčce«, kde byl domek starého Spěchala.

»Co nám neseš, Toníku?« vítala ho Milada.

»Je tu Slávek?«

»Není. A co ho chceš?«

»U nás jsou Němci.«

»Prohlídka?«

»Ne, jenom se zastavili. Jedou do Zlína. Jsou tam samí důstojníci.«

»No a —?«

»Ty se ještě ptáš? Slávek — ten by se neptal!« řekl Toník pohrdlivě.

»Ty mudrlante!« zasmála se Milada. »Ale když myslíš, já mu to ihned vyřídím.«

Počkala, až Toník zmizel za okrajem lesa. Pak běžela k bunkru.

Slávek jí vyšel vstříc.

Rychle mu řekla, oč jde.

Nerozmýšlel se ani vteřinu. Udělil rozkazy a za několik minut byla skupina na cestě. Bylo jich jenom deset, ostatní byli rozesláni už ráno za rozličnými úkoly.

Přijdou včas? Naslouchali, neozve-li se rachot motoru. Nic.

Od hostince »U partyzánů« vedla cesta do kopce. Asi dva kilometry před Šanhají končila křižovatkou. Jedno rameno silnice vedlo na Šanhaj, druhé do Držkové, Kašavy a Zlína.

U tohoto ramena rozestavil Slávek svou skupinu. Auto zde musí zpomalit jízdu. Toho využijí a začnou pálit.

Mrzlo, jen to praštělo. Už tak leželi na kraji lesa přes půl hodiny. Nespletl si to Toník? Či neujelo jim auto, než došli na své stanoviště?

Ne!

Dole zaburácel motor. Velké osobní auto se šinulo do kopce jako hlemýžď. Aspoň se jim tak zdálo, když vteřiny byly nabity napjatým očekáváním a srdce bušila až kdesi v hrdle.

Už bylo na křižovatce!

Už zatáčí doleva!

Slávek je přikrčen ke kmeni stromu. Chvěje se? Je vzrušen jako jeho kamarádi, jejichž srdce buší tak hlasitě, že je slyší i on?

Ne, stojí nehnutě, ani sval se mu ve tváři nepohne. Je otupělý? Lhostejný k tomu, co se má právě stát?

Není ani otupělý, ani lhostejný. V této vážné chvíli vzpomíná. Jen letmo, jen na několik vteřin. Už není mrazivý leden. Je září, slunce vesele svítí nad Dolinou. Sedí doma u oběda. A naráz — gestapo! Zatýkají tatínka. Bledá maminka podráží gestapákovi nohu a křičí: »Uteč, Slávku!« Ach, slyší ta slova tak zřetelně jako by je volala teď, v této chvíli! A věčně je bude slyšet, po celý svůj život!

A jiný obraz mu letí myšlenkami. Obraz neviděný, jen tušený, obraz, který vyrostl z mučivých představ. Kalné listopadové dopoledne. Mlhy se válejí nad Brnem, vnikají i na dvůr Kounicových kolejí. Vychází popravčí, několik lidí v uniformě, a pak...

Tatínek jde k šibenici statečně, nebojácně. Se vzdorem pohlíží na kus dřeva, který má ukončit jeho život. Kat se na něho dívá netečně, nevidí v něm člověka. Kolik takových tvorů již prošlo jeho rukama!

Otec se rozhlíží, jako by chtěl ještě zahlédnout trochu slunka. Trochu jasných paprsků po dvou a půlměsíční temnotě. Trochu vlídnosti po nesčetných ranách.

Ale podzimní ráno je šedé a slunce zataženo hustým závojem mlhy. Ani jediný paprsek. Ani jediné slovíčko útěchy. Jen ledově studený pohled popravčího a surově bezcitný chechtot lidí v uniformách.

Tatínek sklání hlavu. Aspoň ten odchod mohl být jasný.

Ale už je to zase on — statečný bojovník z valašských hor.

Hrdě zvedá hlavu a volá jasným hlasem:

»Ať žije Československá republika!«

Kat zatahuje smyčku...

A vidí osvětimský tábor. Tábor smrti. Ta stará šedivá žena, vyzáblá, kost a kůže, s tváří plnou vrásek — to že je jeho maminka? Vždyť při zatýkání byla statná, zdravá, vlasy černé jako havraní peří, plná života...

Ženou ji s ostatními trpitelkami do jakési ponuré místnosti, přiskakují dva tyrani, každý má v rukou hadici a pouštějí na zkřehlé ženy záplavu vody. Prudký proud div oko nevyrazí, div čelist nevykloubí. Nic nepomáhá nelidský křik a zoufalý pláč, proudy vody se valí nepřetržitě, ženy klesají, topí se v ledové lázni...

Ale už je tu esesman s obuškem v ruce, křičí a bije, křičí a bije, ženy vstávají, nové proudy vod...

Pak jdou na světnici, uléhají v mokrých šatech, jektají zuby, odmítají i tu trochu nepředstavitelně odporného jídla, nespí, ráno jdou na nástupiště, oči vytřeštěné hrůzou, tělo spalované plamenem vysoké horečky, klesají, hynou...

Hynou po desítkách, po stovkách, po tisících.

Umírá i Slávkova maminka. Posledním zábleskem jasného vědomí spěchá do Doliny. Ráda by naposled pohladila Slávka, Jeníka, Olinku...

A kdo to udělal?

Kdo to zavinil?

Kdo ještě dnes páše tyto zločiny na milionech a milionech lidí?

»Palte!« zavelel.

Ohlušující salva zahřměla lesem.

Auto zastavilo.

Několik důstojníků vyskočilo na silnici. Běželi k příkopu a odjišťovali pistole. Dva zůstali ležet v autě.

»Palte!« zavelel Slávek po druhé.

V několika vteřinách bylo po všem.

Partyzáni chtěli vyběhnout z lesa a zmocnit se nových zbraní. Důstojníci vezou jistě i nějaké důležité papíry, které budou pro partyzánský štáb velmi důležité.

»Zpátky!« okřikl je Slávek. »A rychle k bunkru!«

Od Držkové přijíždělo několik německých aut. Slávek je zahlédl v pravý čas. Kdyby se jeho skupina ukázala na cestě, okamžitě by přivedla přijíždějící Němce na stopu, kdežto tak zůstanou nějakou dobu zmateni. Než se rozejdou do lesa, kde bude partyzánům konec!

Druhého dne k večeru zašel Slávek k Čechům. Byl tam i kapitán Štěpánov, major Murzin a několik jiných partyzánských velitelů.

»Chlapci, chlapci,« řekla jim tetička Čechová, »tak se mi zdá, že to budete mít ode dneška všechno těžší.«

»Proč, maminko?« zeptal se major Murzin.

»Odpoledne přišlo do Hošťálkové německé vojsko,« sdělovala jim starostlivě.

»A moc vojska?«

»Moc. Zabrali celý zámek i školu, ba jsou ubytováni i na četnické stanici. A s vojáky přijelo i gestapo.«

»To nic, maminko,« chlácholil ji velitel partyzánských oddílů. »Oni jdou za námi jako můry za světlem lampy.«

»Horší by bylo, kdyby nepřišli,« řekl Štěpánov.

»Jak to?« nechápala.

»Nu, to máte jednoduché,« usmíval se komisař. »Jdou jenom tam, kde to hoří.«

»Ej, což Valaši!« zvolal nadšeně major Murzin. »Tady to nejen hoří, tu se i blýská!«

»A nemalou zásluhu o tyto blesky má i náš Slávek!« zářil Štěpánov a bujaře mu poklepal na rameno.

I major řekl uznale:

»Slávek to dělá dobře. Velmi dobře. A co se týče těch Němců, buďte bez starosti, maminko! Za námi jich vyslali už celé pluky!«

»A vrátilo se jich jen několik,« dodal komisař Štěpánov.

10. Mašíci

Příchod vojska a gestapa do vesnice měl jeden neblahý následek: partyzáni už nemohli tak bezstarostně pobývat v pasekářských chalupách. Bránily jim v tom časté a neočekávané prohlídky. Proto se museli většinou zdržovat v lesních bunkrech.

S tím souvisela i nová potíž, zásobování potravinami. Dříve si chodili pro jídlo do vesnice docela veřejně. Nyní to museli dělat opatrně, tajně, pod ochranou tmy.

Na štěstí byli v Hošťálkové lidé, kteří hned na začátku války vytvořili tak zvanou »místní organisaci«. Její členové z počátku podporovali uprchlíky, později se začlenili do organisace »Pro vlast«. Když nastaly partyzánům starosti o potraviny, pomáhali jim ze všech sil.

Ale ať se snažili všichni jak chtěli, opasky chlapců byly často silně utaženy. Nezbylo než podnikat zásobovací akce. Jednou šli do obchodu na mouku, cukr a máslo, po druhé k pekaři, jindy zase k řezníkovi nebo do trafiky. Přišli, vzali, zaplatili. Dali i potvrzení, že to vzali partyzáni — aby se živnostníci mohli vykázat před úřady.

Po každé zásobovací akci bylo v bunkru několik dní veselo. Ale pak zase přišla hubená léta, jak tomu říkali.

Když zase jednou bylo partyzánům neveselo, zastavil Milku člen místní organisace Motal:

»Vyřiď Slávkovi, že Holáskovi mají pozítří odvádět do Vsetína mašíka.«

»Jako kontingent?«

»Ano.«

»No — a co s tím?«

Motal se zasmál:

»Jen mu to řekni! Však on už bude vědět.«

Milka pochopila.

Ještě téhož dne sdělila Slávkovi Motalův vzkaz.

»Hoši, dnes podnikneme zásobovací akci,« řekl Slávek, když přišel do bunkru za partyzány.

Tiché »hurá« bylo mu odpovědí.

»Na co půjdeme?« ptali se.

»Na mašíka.«

»Na — mašíka?«

»Ano, na mašíka. Holáskovi mají odvádět kontingent, tož si to vezmeme.«

Sotva se setmělo, vyrazila šestičlenná skupina pod Slávkovým vedením do dědiny.

Přišli k Holáskům.

»Strýčku, jdeme si pro mašíka,« řekl Slávek.

Holásek nechápal:

»Jak to, pro mašíka?«

»Nu tak — pro mašíka.«

»Pro mého?«

»Pro vašeho.«

Holásek se zarazil.

»Chlapci, mějte rozum! Vždyť já ho mám pozítří odvádět jako kontingent.«

»Právě proto,« řekl klidně Slávek. »My si ho vezmeme a ušetříme vám cestu.«

»Vždyť mě za to zavřou,« lekal se hospodář.

»Nic se vám nestane, nebojte se,« chlácholil ho. »My vám dáme potvrzení a s ním se prokážete na úřadě.«

»A bude to stačit?«

»Bude.«

»Tož, když myslíte... To víte, já ho dám radši vám než těm —!«

»Kolik váží?« začal obchodně Slávek.

»Živé váhy sto dvacet,« řekl pohotově Holásek.

Slávek to hned propočítal.

»Tu máte peníze,« řekl. »A zde je potvrzení, že jsme vám ho vzali. Zítra s tím zajděte na obec. — Kde ho máte?«

Zavedl je ke krmníku.

»Ale udělejte to nějak šikovně, ať nekvičí!« napomínal je.

»To už se nebojte!« uklidňoval ho Slávek. »Tondo a Pepo, běžte první!«

Tonda a Pepa byli vyučenými řezníky.

Vešli do krmníku. Slávek svítil elektrickou svítilnou.

Tonda měl připravený pytlík s popelem.

Mašík zachrochtal.

»Na, muška, na, na,« popocházel k němu Tonda. Když ho zatlačil ke dveřím, vrazil mu pytel s popelem na čumák. Mašík chtěl zakvičet, ale všechny jeho zvuky uvázly v popelu.

Pepa přiskočil a jedinou ranou dřevěné palice povalil mašíka na zem. Pak ho zapíchl.

Přivolaní kamarádi pomohli vynést vepře na dvůr. Tam si ho naložili na nosítka ze dvou tyčí a vozové plachty.

»Běžte záhumením,« radil jim Holásek. »Je to blíž k lesu a nemusíte se bát, že někoho potkáte.«

Vedl je dlouhou zahradou. V zadní části plotu byla uzamčená branka. Odemkl ji.

»Tož — ať vám chutná,« usmál se na rozloučenou. »Však jsem ho krmil dobře. Chtěl jsem ho ťuknout na černo, ale nešlo to.«

»Až se vás budou ptát, jestli jste někoho poznal — tak víte, co máte říci!« připomínal Slávek.

»To víš, Slávku, snad bych něco nevyzradil!« řekl Holásek skoro uraženě. Návrat do bunkru minul klidně.

Něco si připravili sami, něco zanesli do rodin, kam chodívali občas na nocleh a na stravu.

I k Čermákům zanesli kus masa. Babička s Olinkou velmi často vařily chlapcům oběd. Olinka vzala do jedné ruky konev s polévkou, do druhé tašku s masem. Šla klidně — jako by nesla oběd dřevorubcům.

Slávek s ní byl vždy předem domluven. Někdy se sešli v lese nad Dolinou, někdy až v horách nad Kubišovou hospodou. Ale někdy — viselo-li něco ve vzduchu — šlapala až na »Lúčku«, kde oběd předala Miladě Spěchalové. Ta jej pak zanesla do bunkru.

Nic netrvá věčně. A na mašíka se vrhlo přes třicet vyhladovělých krků...

Kdo je na řadě s kontingentem?

Snadná pomoc! Na obci visí veřejné vyhlášky a seznamy těch, kteří mají odvádět. Dne 1. února ten a ten ... dne 2. února ten a ten ... dne 3. února ten a ten...

Řady partyzánů rostly. Bylo nutno zásobovat i jiné skupiny, které tu neměly jaksi domovské právo...

Vepřů ubývalo. Hospodáři už čekali na partyzány, kdy si přijdou pro jejich mašíky.

Ale největší překvapení čekalo na Slávkovu skupinu přece jen u Buroňů.

»Zítra mám odvádět,« řekl Buroň starému Spěchalovi. »Tož ať si pro to dnes večer přijdou.«

Přišli.

»Pojďte se napřed ohřát,« zval je Buroň do kuchyně. »Je dnes nějak mrazivo.«

»To je,« souhlasili.

»Slávku, kdo zůstane hlídat?« ptal se Pavel.

»Náš Jenda,« řekl Slávek.

»Jen ať jde s vámi dovnitř,« naléhal hospodář. »Co by tu mrzl! Já postojím u vrat, a kdyby něco hrozilo, tož vás upozorním.«

Slávek se na něho zpytavě zadíval. Znal Buroně od svého dětství. Byl to jejich člověk. Vždyť se přihlásil i do místní organisace. Ale přece jen se Slávkovi zazdála jeho ochota přehnaná. Nechystá nějakou léčku?

Otevřený, jasný, upřímný a srdečný pohled Buroňových očí ho uklidnil. Ne, ne — tak se nedovede dívat ten, kdo kuje zradu!

»Tak pojď také s námi!« řekl Jendovi.

V kuchyni to vypadalo jako na svatbě. Na stole plná mísa kyprých koláčů, hrníčky s čajem... »Pro pána!« užasl Slávek.

»Jen pojďte dál!« zvala je Buroňová. »Čekáme na vás už přes hodinu!«

»Tomu se říká přivítání — nemyslíš, Slávku?« smál se Tonda.

Zasedli k bohatému stolu.

Zjihli.

Mlčeli.

»No, co je —?« divila se hospodyně. »Nechutná vám?«

»Chutná, teti,« ozval se Jiří. »Jak by nechutnalo! Však vidíte, jak toho ubývá... Ale to víte: vzpomněli jsme si, že tak to u nás dříve vypadávalo...«

»A bude to zase tak vypadat,« řekl s jakousi tvrdostí Pavel. »Jen co je vyženeme!«

»Už aby to bylo!« povzdychla si Buroňová.

Slávkovi se zamžilo před očima. A bude to zase tak vypadat! U nich, u Čermáků, už nikdy ne...

Násilím se přemohl.

»Děkujeme vám, teti,« řekl měkce. »Takového přivítání jsme se opravdu nenadáli.«

»To nic není,« bránila se hospodyně. »Kdybyste vzkázali, častěji bychom vás trochu pohostili.«

Partyzáni se jen usmívali. Byli červení, rozehřátí.

»A ty koláče vemte s sebou,« pobízela je. »Ať mají i ti druzí něco.«

Vysypala jim do chlebníku koláče, které zůstaly na míse. Pak odskočila do komory a přinesla jich ještě plnou ošatku.

Vyšli na dvůr.

Buroň stál u vrat.

»Nic?« otázal se tiše Slávek.

»Nic.«

»Tak pojďte nám ho ukázat! Jendo, běž k vratům!«

Buroň je vedl pod kůlnu.

»Ale počkejte, strýčku...,« zrozpačitěl Slávek. »Já chci, abyste nám ukázal toho mašíka!«

»No však — právě,« usmíval se hospodář.

»Ale tam přece není krmník!«

»Krmník ne, ale mašík ano!«

Již byli pod kůlnou.

Buroň posvítil.

Na neckách ležel mašík. Zabitý, opařený, vykuchaný!

»Strýčku!« vyhrkli partyzáni.

»Tož jsem si řekl, že máte dost jiné práce,« řekl vesele Buroň. »Co se budete ještě s takovými věcmi piplat!«

Jaký div, že rozcitlivělá srdce byla té noci u svých drahých: u rodičů, u bratrů, u sester! Jaký div, že studené stěny bunkru byly studenější než obvykle! Jaký div, že noc byla tmavější, nevlídnější, že plamen ohníčku byl matnější a kouř štiplavější!

Ztracené kouzlo domova je šlehlo přes tvář a zabolelo. Ale jen do rána. Pak už to byli zase ti tvrdí hoši, otužilí, stateční, pohotoví k boji, smíření s mrazem a zimou i plískanicí a blátem...

Na tuto výpravu vzpomínali nejraději. A vzpomínali na ni často, zvláště když zásoby potravin došly a do vesnice nebylo možno ani vkročit, ježto byla svírána řetězem německých hlídek.

Ano, nejraději vzpomínali na tuto výpravu a — na zabijačku u tetičky Čechové! Věru, bylo nač vzpomínat!

»Víš co?« řekla tetička Milce, když na ně přišla řada s kontingentem. »My jim uděláme zabijačku!«

»Komu?«

»Celému štábu!« zářila tetička.

»Mami, to bude něco!« nadchla se Milka.

»Ano, pozveme celý štáb!« rozvíjela svůj plán tetička. »A vystrojíme jim pravou valašskou zabijačku!«

Zavolaly Slávka. Co na to říká?

»Proč ne?« smál se. Postavíme hlídky, aby se nic nestalo, pošlu vám Tondu a Pepu, ti mašíka zapíchnou, může to být docela pěkné!«

A bylo!

Hned po poledni se dostavil k Čechům celý štáb. Přišel major Murzin se svým pobočníkem Nastěnkou Vasilem, kapitán-komisař Ivan Štěpánov s pobočníkem Nikolajem, přišli i velitelé partyzánských skupin: poručík Nikolaj Jefrimov, kapitán Petr Butko, kapitán Petr Moskalenko, kapitán Petr Andrevič, starší litinant Saška — nechyběli ani čeští velitelé skupin...

Na třicet mužů přišlo k Čechům na zabíjačku! Tísnili se v pokoji a malé kuchyňce.

»Teď kdyby sem něco ťuklo,« zasmál se Jefrimov, »brigáda je bez velení.«

»Máme ještě zástupce,« uklidňoval ho Moskalenko. »Ostatně, nač myslit zrovna na věci nejhorší!«

Slávek seděl hned u dveří. Major na něho kývl.

»Jsou postaveny hlídky?«

»Ano, bratře majore!«

»Charašó — budeme jíst.«

A jedli...

Štěstí, že se zabijačka připravovala hned od večera! Co by si jinak tetička s Milkou počaly? Vždyť ani tak nestačily strkat pekáče do trouby, přikládat do kamen, vařit, péci a roznášet na stoly vonné kusy vepřového masa, pečená jelita a jitrnice, umývat nádobí...

Obě byly rozpálené žárem plotny i rozčilením, aby se hostům jejich zabíjačka opravdu líbila.

Štěpánov se Slávkem se sice nabídli, že jim pomohou aspoň umývat nádobí, ale tetička nedala:

»Co vás to napadá, chlapci! Já si to s Milkou zastanu. A stejně bychom se tu jen motali.«

Nálada hodovníků byla znamenitá.

»Zazpívejme si!« navrhl rozjařený Moskalenko.

»Ale jen tlumeně!« dával svolení major.

Jaké to písně slyšela Čechova chaloupka! Tklivé dumky z daleké Ukrajiny. Táhlé a teskné písně z Valašska. Bojové písně partyzánské.

Právě zpívali ruskou píseň. Rychlou, dovádivou.

Kapitán Štěpánov náhle vyskočil od stolu. A již byl uprostřed jizby, v dřepu, připraven k tanci.

»Rychleji!« zvolal. »Zpívejte rychleji!«

»Kozáček!«

Nohy se začaly míhat. Dopředu, dozadu, doleva, napravo. Ruce tleskaly. Čapka vyletovala do výše.

»Rychleji!«

Štěpánov tančil rukama, nohama, hlavou, očima. Celým tělem a celou ruskou duší.

Vysoký odzemek — a už stál zase v pozoru a ukláněl se nadšeně tleskajícím partyzánům.

Rušno a veselo bylo v Čechově chaloupce.

»Maminko, a jak to uděláte s úřady?« zeptal se major Murzin.

»To si já už vyřídím,« a mávla bezstarostně rukou. »Hlavní věc, že mašíka už nedostanou!«

Bylo k večeru.

Slunce právě zapadlo kdesi za kopcem, když přiběhla Slávkova hlídka.

»Jdou sem Němci!«

»Prohlídka?«

»Nevím. Jdou řetězově směrem k lesu!«

Major stál už u okna a díval se ke vsi.

Všichni pohlíželi tázavě na jeho tvář. Byli připraveni vyskákat okny a ukrýt se v lese. Rozkáže-li ovšem, budou se bít.

»Je pozdě na útěk,« řekl chvatně major. »Skloňte se, aby vás nebylo vidět. Ženy do sklepa!«

Milka s matkou se chtěly bránit, ale Slávek na ně významně pohlédl. Copak neznají majora Murzina? Copak nevědí, že je to člověk železné vůle, který nesnese odporu?

Beze slova odešly do úkrytu.

Major se postavil za záclonu. Vedle něho komisař Štěpánov. Sami viděli, ale z ulice nemohli být spatřeni. Samopaly měli připraveny. Bude-li třeba, přirazí Němce k zemi ničivou palbou a umožní útěk svým druhům.

Němci postupovali v dlouhém řadu od vesnice k lesu. Jdou bez zastávky, nic neprohlížejí. Je to řetězový průzkum lesa? Jdou po nějaké stopě? Jdou za určitým cílem? Či je to jenom cvičení, jaká konávali dosti často, aby poznali hošťálkovské lesy?

Jdou přímo k Čechově chalupě! Dva nejbližší vojáci se dívají do oken!

Major se Štěpánovem bezděky poodstoupili.

Rozhodující vteřiny!

Zastaví se?

Jdou dál! Jdou dál!

Oba mužové si oddychli.

Ne snad, že by se báli. Ale byli odpovědni za život svých partyzánů. A škoda každého chlapce, který zbytečně zahyne!

»Cvičení,« zašeptal Štěpánov.

Partyzáni si zase posedali. Obě ženy vylezly z úkrytu.

»Ale prohnali nás!« zahrozila tetička k lesu.

»To nic, maminko,« chlácholil ji major. »Teď se však už přece jen rozejdeme...«

»No, zdržovat vás nemůžeme,« souhlasila. »Germáni se mohou každou chvíli vrátit a třeba by se některý zastavil na trochu vody nebo něco takového. Tak počkejte, pane majore, a vy všichni také — jen co vám tu něco zabalíme...«

Tetička odběhla do komory. Vrátila se s náručím papíru. Však jí to dalo, než si jej opatřila!

Dala se s Milkou do balení. Šlo jim to jako na běžícím pásu. Papír, jelito, jitrnice, maso — papír, jelito, jitrnice, maso — papír, jelito, jitrnice, maso — — —

Třicet balíčků bylo hotovo za několik minut.

Loučení bylo víc než srdečné.

»Až budeme dělat zabijačku tam, v Rossii,« řekl major, »budeme při tom myslit na vás.«

»Jen co byste se toho brzy dočkali,« pokyvovala hlavou tetička. »Přála bych vám to ze srdce.«

»A třeba si k vám zajedeme ještě jednou,« loučil se kapitán Štěpánov. »Nebo ještě lépe, zajedeme si pro vás.«

»Oh, to by šlo těžko!« zasmála se Milka.

»Proč?«

»Tak dlouhá cesta —!«

»Cesta za dobrými lidmi je vždycky krátká,« zvážněl Štěpánov. »I když jsou na druhém konci světa.«

Po těchto slovech rychle odešel.

Nad krajem ležela už tichá zimní noc.

»Jen ať se jim něco nestane!« strachovala se tetička.

»Já se o ně nebojím,« uklidňovala ji Milka.

»Ale ti Němci —!«

»Partyzáni jsou v lese jako doma. Zahlídnou nepřítele desetkrát dříve než on je.« Rychle sklidily zbytky po zabíjačce.

»Měla bych umýt podlahu,« řekla Milka. »Kdyby sem někdo přišel, zhrozil by se, jak to tu vypadá!«

»To můžeš,« souhlasila matka. »Já se zatím podívám před chalupu, není-li tam slyšet nějakou střelbu.«

Zatím co Milka drhla, matka postávala venku. Jak míjely minuty, tak se uklidňovala. Les byl stále tichý, mlčenlivý.

Když byla Milka hotova, vyšla ven.

»Pojďte už domů, mami! Nemrzněte tam!«

»Věř, děvčico, ani mi není zima. Mám takovou radost, že jsme těm chlapcům pomohly trochu zpříjemnit jejich těžký život...«

»Já také,« řekla Milka a bylo jí do zpěvu. Náhle si však na něco vzpomněla: »Ale co bude zítra, mami?«

»Myslíš — na obci?«

»Ano.«

»Žádné strachy! Zas to nějak dopadne,« mávla rukou matka. »Hlavní věc, že mašík už je pryč!«

Na obci nebyli nijak překvapeni.

»Dostali jsme přípis, paní Čechová,« řekl starosta. »Každý občan, kterému seberou mašíka, musí být vyslýchán třikrát: na obci, na četnické stanici a v zámku.«

»Na gestapu?« tvářila se klidně tetička.

»Ano, na gestapu.«

Všechny její odpovědi byly zapsány do protokolu, který spisoval tajemník.

V kanceláři bylo několik lidí. Známých i neznámých. Starosta si něco poznamenával na kousek papíru.

Když byl výslech u konce, vzal protokol a podal jej tetičce. Přitom vsunul do něho kousek papíru, na nějž při výslechu psal.

»Tento protokol nám podepíšete, paní Čechová,« řekl. »Dobře si přečtěte, souhlasí-li zápis s vaší výpovědí.«

Jeho ukazováček spočinul na vloženém papírku. Tetička porozuměla. Četla: Zapamatujte si, co jste tu vypovídala! Na stanici i na gestapu musíte mluvit přesně tak jako u nás!

Znovu a znovu si četla všechny otázky i odpovědi.

»Souhlasí to,« řekla.

Podepsala protokol a vděčně pohlédla na starostu:

»Děkuji vám, pane starosto!«

»Není zač,« odpověděl chladně a s úřední tváří zvolal: »Další!«

I na stanici to šlo hladce.

Pak zamířila k zámku.

Gestapo!

Kolik děsivých představ bylo spojeno s tímto slovem! A přece jak nevinné byly všechny představy proti skutečnosti!

»Tož teď si dej pozor, Terezko!« říkala si cestou. »Buď zahraješ ty gestapu — nebo gestapo tobě!«

Stráž před zámkem ji zavedla do kanceláře. Seděli tam dva mladí gestapáci. Spustili na ni německy.

»Nerozumím,« řekla zkroušeně tetička.

Jeden gestapák odešel do vedlejší místnosti. Vrátil se se starším esesmanem, který si zřejmě potrpěl na blahobytný život. Byl tlustý, vypasený, tváře mu jen hořely.

Dával tetičce česky stejné otázky, jaké slyšela na obci a na četnické stanici. Její odpovědi tlumočil hned gestapákům. Jeden je zapisoval do nového protokolu, druhý nahlížel do zápisu, který s ní sepsali na obci.

Ten, který nahlížel do protokolu, po každé odpovědi zakýval hlavou. Všechno souhlasilo.

Zase to musela podepsat, třebaže protokol byl napsán německy.

Tlustý esesman jí pokynul, aby si sedla.

»Panímámo,« řekl, »jste celá vyděšená. Uklidněte se...«

»To já tak z té dnešní noci!« chvěla se tetička.

»Víte,« pokračoval esesman, »to byl úřední protokol, co jsme sepsali. Ale teď bych se vás na to chtěl přeptat tak ... no, tak ... neúředně.«

»Však se ptejte!«

»Tak bylo to v noci zlé?« začal.

»Kdyby jen zlé!« — Pohlédla na gestapáka. Když viděla, že nic nezapisují, spustila odvážně: »Bylo to strašné!«

Tlumočník překládal.

»Kdy přišli?«

»Před půlnocí.«

»Bylo jich moc?«

»Moc! Velice moc!«

»A jak to udělali?«

»Tož někdo zabouchá. Vstanu a povídám: Kdo tam? — Partyzáni! Okamžitě otevřte, nebo vám ten barák zapálíme! — Co jsem měla dělat!«

»Počkejte, počkejte!« přerušil ji tlumočník. Pak zavolal do vedlejší místnosti německy: »Haló, Johann, Anton, Karl — pojďte sem!«

Do kanceláře vešlo několik dalších esesmanů.

»Tak jste otevřela?« pokračoval esesman.

»Co jsem mohla dělat? Já, slabá ženská — a tolik partyzánů!« dodala plačtivě.

»No, uklidněte se, panímámo ... a co bylo potom?«

»Potom? Potom mě zahnali do postele, postavili se před nás —«

»Před koho?«

»No, přede mne a před dceru.«

»Ach tak, dobře. Pokračujte!«

»Namířili na nás —«

»Čím?«

»Automatem!«

»Měli automat?«

»A kolik! Já jsem jich sama napočítala pět!«

»A kolik bylo partyzánů?«

»U postele jich bylo pět.«

»Tedy každý měl automat?«

»Každý!« potvrdila rozhodně tetička.

Tlumočník se obrátil k ostatním Němcům: »Slyšíte? Každý měl automat!«

Gestapáci a esesmani mlčeli. Zamračeně a zlostně pohlíželi na venkovskou ženu, která jim sdělovala tak nepříjemné novinky.

»A jiné zbraně neměli?«

»Jakpak by neměli!« spráskla ruce. »Každý byl samý granát, samý revolver, samá pistole — byli ozbrojeni až po zuby! Šla z nich hrůza, povídám vám, úplná hrůza!«

Mladí gestapáci znatelně pobledli.

»Tak počkejte...,« vzpomínal tlumočník a utřel si kapesníkem zpocené čelo. »Kde jsme to přestali? Ano, už vím ... namířili na vás — a co dál?«

»Namířili — a prý: Ani krok! Jinak budeme střílet! — Tož jsme ležely jako pěny, já s dcerou...«

»Poznala byste je?«

»Koho?«

»Nu — ty partyzány?«

»Moc světlo tam nebylo — svítili naší petrolejkou. Třásla jsem se strachy a vím jen tolik, že to byli mladí lidé, mohli mít tak dvacet a něco přes dvacet —«

»Známý mezi nimi nebyl nikdo? Myslím odtud, z Hošťálkové.«

»Kdepak, to byli úplně cizí lidé! Ten jeden mluvil na mne česky, ale oni mezi sebou hovořili jinak, myslím, že to byli Rusové ... ale počkejte, jednoho bych přece poznala!«

»Jak jste si na to tak vzpomněla?«

»On tam totiž přišel až za chvíli. Když uviděl ty chlapy, co na mne mířili, pleskl je po automatech, aby jako přestali na nás mířit, sedl si ke stolu a začal se smát... Lidičky, ten se vám smál...!«

»Jak vypadal?«

»Vlasy měl černé jak uhel, celou tvář měl zarostlou plnovousem —«

»Také černým?«

»Také, také, jak povídám ... celý byl černý, hrozný.«

Tlumočník se zase obrátil k ostatním:

»Murzin!«

Opět zakývali hlavami. Murzin, postrach těchto hor! Bili se s ním na Slovensku, na hranicích, nyní ho mají zase v patách. Padali jako mouchy. Každé střetnutí s Murzinem znamenalo smrt. Germán? — Germán! Rrrrrr! Jeho automat byl pověstný. Nikdy nekosil trávu či křoví. Vždycky jen Němce.

Na Javornících přepadli jeho skupinu. Od té doby ho nebylo vidět. Už se radovali, že padl.

A zatím —

»A co dál?« ptal se zpocený tlumočník.

»Ten černý vysázel na stůl peníze, dal mi potvrzení i s razítkem —«

»Bylo kulaté?«

»Ano.«

»Je to on!« tlumočník bouchl pěstí do stolu. »Je to Murzin!A co zatím venku?«

»Tam jsem nebyla, tož nevím.«

»Slyšela jste je?«

»To ano! Pobíhali sem a tam. Otevřeli si krmník, vyvedli mašíka, ťukli ho —«

»Moc jich bylo?«

»Moc! Velice moc — však už jsem vám jednou řekla, že jich bylo velice moc!«

»Kdy odešli?«

»Jak to venku ztichlo, ten černý cosi řekl —«

»Rusky?«

»Myslím, že rusky. Česky to nebylo. — No, a potom odešli.«

»Tak vás vylekali?« přenášel svůj strach na ni tlumočník.

»Vylekali,« zase už se chvěla na celém těle, »hrozně mě vylekali ...i Milku. Když si já vzpomenu na ty jejich automaty, granáty, revolvery — to vy jste proti nim jako docela slušní lidé, každý máte jen jednu zbraň, pušku nebo pistoli ... ale ti tam... Řekněte sami,« obrátila se k pobledlým posluchačům, »hodí se to na slušného vojáka, aby chodil tak ověšený zbraněmi jako nějaký bandita?«

»Správně jste to řekla, panímámo!« zvolal živě tlumočník. »Bandité jsou to! Bandité!«

»Já to také říkám — bandité!« pronášela s opovržením tetička. Ale to už v duchu viděla majora Murzina, jak se otřásá smíchem a volá: »Výborně, maminko! Výborně jste jim to řekla! Znamenitě! Výborně!«

»Nu, teď už můžete jít,« řekl znaveně červenolící tlumočník. »A nemějte strach, panímámo — my vás těch banditů brzy zbavíme!«

»Také si to říkám — však dal by Pán Bůh, aby tu byl zase klid! Jakživ tu nebylo banditů, ale teď, v této válce je to hrozné!«

Zahrála jste jim, tetičko Čechová! Neměla jste ani pancéřovou pěst, ani karabinu, ani revolver, ani granát. Použila jste proti nim zbraně, která byla jejich vynálezem: propagandy. A mířila jste jako starý voják. Trefila jste přímo do středu terče!

Neboť — hle! Už nechodí do lesů jednotlivě. Jen ve skupinách, větších či menších, ale vždycky nejméně tři! Běhají po horách jako diví. Hledají majora Murzina, jehož přízrak je děsí už tolik měsíců! Hledají jeho partyzány, kteří jsou samý automat, »samý ruční granát, samý revolver, samá pistole«.

Hledají...

A děsí je každý zvuk zrádného lesa. V křoví něco šustne — bum! Střílí se bez vyzvání — je tam beztoho partyzán. Jdou lesem, předjarní sluníčko nabývá síly, v koruně stromu se ulomí kousek ztvrdlého sněhu — bum! I tam může být partyzán! Jsou vylekaní, přestrašení, vyděšení. Vrhnout se na vesnici s bezbranným obyvatelstvem, vyvést je k připravenému společnému hrobu, pustit do něho salvu ze samopalů a těžkých kulometů a přitom si klidně kouřit cigaretu, jako by stříleli na střelnici do papírových terčů — to dovedou. A čím více nevinných lidi takto zavraždí, tím jsou pyšnější a spokojenější. Ale zde, v lese, kde číhá opravdové nebezpečí, kde mají příležitost ukázat, co opravdu dovedou?

Hledají...

A běsní bezmocným vztekem, když poznávají, že bojují proti stínům. Ano, lesy jsou plné stínů. Mihne se okolo tebe stín — a už mlčíš na věky. Mihne se stín před tebou, vystřelíš, běžíš do křoviny — nic. Stíny. Samé stíny. Tajemné, záludné, usmrcující.

Ach, moci si tak na někom vybít utajený vztek!

Ale jak? Na kom?

Vždyť i ve vesnici jsou to vlastně jen stíny. Zdá se ti, že výrostek za tebou dělá posměšné posuňky. Rychle se ohlédneš — kluk jde klidně a nevšímavě.

Mluvíš s venkovanem — dívá se ti do očí. Cosi v jeho zraku hoří. Jako by tam poskakoval plamének. Jsi jist, že ten plamének tě spaluje. Chceš zakročit — ale ohýnek pohasl, občan ti slušně odpovídá na všechny otázky...

Půda ti hoří pod nohama.

Není tu obrovských bitev, jaké jsi vídal na východě. Jsou tu jen ojedinělé blesky, které rázem, znenadání vyšlehnou.

A spálí.

Ah, moci se vybouřit! Ukázat i této pohorské vesničce, jak silná je tvá pěst a drtivý tvůj úder!

Pak by zmizely i strašidelné stíny!

Pak by dohořely plaménky ve zrádných očích!

Pak by pohasly i blesky nad Beskydami!

Chápeš se každé příležitosti, ale marně. A když ti všechno uniká, pomůže ti zbraň nejohavnější.

Pomůže ti zrada.