Blesky nad Beskydami

11. Kdo seje vítr...

Pestré bylo putování Jana Klinovského v posledním údobí války.

Bylo mu dvaadvacet let, když se vrátil z nucených prací v Německu na krátkou dovolenou do pohorského kraje na Českomoravské vysočině.

Jan Klinovský byl samotář. Ani za nejtěžších náletů v Hamburku, kde již dva roky pracoval, nedovedl se spřátelit s českými hochy. A to již bylo co říci — neboť společné nebezpečí a společná nenávist je sbližovala v cizím prostředí tak, že tam vznikala přátelství na celý život.

Byl prostřední postavy, měl plavé vlasy a bleděmodré oči. Jeho pohled byl těkavý, nesoustředěný. Nedovedl se podívat přímo do očí. Když s někým mluvil, díval se mu přes rameno kamsi do dálky.

Dostal-li některý hoch balík z domova, byl na světnici svátek. Každý byl podělen, byť i jen jediným koláčem. Do večera byl balík rozebrán. Ale jeho příjemce nelitoval. Věděl, že zítra nebo pozítří obdrží balík zase někdo jiný a také jej rozdá.

Jenom Jan Klinovský se vylučoval z tohoto družného života. Nerozdával, proto také nepřijímal. Když mu došel balík, vyčkal, až ostatní hoši usnuli. Potom jej opatrně, potichu otevřel a přehraboval se v jeho obsahu. Něco snědl hned, něco si dal do kapsy na příští den. To dělal tak dlouho, až celou bedýnku vyprázdnil...

Jeho kamarádi to pozorovali nejprve s úsměvem, pak s mrazivým chladem. Nedovedli pochopit, kde se vzalo tolik sobectví v jediném srdci.

Sám se vylučoval z jejich společnosti.

Ani doma to nebylo lepší. Když ho uviděli chlapci z rodné vsi po dlouhé době, chtěli zapomenout na jeho uzavřenost z dřívějších let. Snad se změnil.

»Jak ses měl, Jendo?« ptali se účastně.

»Dobře,« odpověděl chladně a jeho roztěkaný pohled se zase upřel přes rameno do dálky. Slovo působilo jako ledová sprcha. Všechny dobré úmysly chlapců byly ty tam. Rázem ožily vzpomínky na všechno, čím je kdy zraňoval a odpuzoval. Pokrčili rameny a šli po svých. Vůbec se nezměnil, jen ještě více zchladl a uzavřel se do sebe.

Když se chýlila jeho dovolená ke konci, vypuklo na Slovensku národní povstání. Jan se rozhodl, že půjde k partyzánům. Ne z lásky k vlasti. Ne s úmyslem pomoci porobenému národu. To se v něm ozvala jen touha po dobrodružství.

Otec mu nebránil. Nemohl mu bránit, protože Jan ho stejně neposlouchal a v posledních letech provedl vždycky svou. Vzal synovo rozhodnutí na vědomí, dal mu jídlo a značnou část svých úspor. Rozešli se chladně, jako by to ani nebyli otec a syn. Jako by nebyli na světě z celé rodiny už jenom sami dva.

Přijel do Rožnova pod Radhoštěm a zamířil k Bečvám. Za Prostřední Bečvou byl dopaden německou hlídkou.

Ta ho předala gestapu.

»Zapírání nemá smyslu,« řekli mu u výslechu. »Chtěl jste překročit hranice!«

»Ano.«

»Chtěl jste jít na Slovensko k partyzánům!«

»Ano.«

»A víte, že za to je trest smrti?«

Jan Klinovský sebou trhl. Věděl to — jak by to nevěděl? — Ale přece řekl chvatně:

»Ne!«

»Ano, za to je trest smrti,« pokračoval gestapák. »Ale tento trest může býti za určitých okolností prominut.«

»Za kterých?« zeptal se téměř obchodním hlasem Klinovský.

»Prokáže-li nám dopadená osoba nějaké služby.«

Roztěkaný pohled Jana Klinovského se náhle soustředil. Bylo to po prvé, co pohlédl někomu přímo do očí.

A pevným, rozhodným hlasem řekl osudnou větu:

»Jsem ochoten takové služby vám prokázat.«

Věděl, jaké to budou služby? Věděl to až příliš dobře. Bylo mu dvaadvacet let. Znal gestapo z jeho řádění v rodné vsi i v Hamburku. Věděl, že používá nejsurovějších a nejúskočnějších způsobů, chce-li se zmocnit lidí Německu nebezpečných.

A přece se rozhodl pro gestapo!

Či byl to jen úskok? Chtěl si snad jen zachránit život, aby se později tím více mstil?

Ne, Jan Klinovský se rozhodl rychle a opravdově. Chtěl, ano, chtěl pracovat spolu s gestapem.

»Přijímám vaši nabídku,« řekl gestapák. »Uvědomte si, že by jakýkoliv pokus o zradu měl pro vás nejhorší následky.«

»Buďte bez obav,« řekl přesvědčivě zaprodanec.

»To já jen tak připomínám. V opačném případě dovedeme hodnotnou práci slušně odměnit.«

»Udělám všechno, abyste byli se mnou spokojeni,« řekl rozhodně.

Tak se stal zrádcem českého národa.

Jeho práce byla opravdu »hodnotná«. Gestapo ho vysílalo tam, kam si samo netroufalo, protože se bálo předčasného prozrazení.

Klinovský se loudil do českých rodin. Vydával se za partyzána. Důvěřiví vlastenci ho podporovali a ochotně mu prozrazovali, kdo poslouchá Londýn a Moskvu, kdo přechovává uprchlíky, kdo pomáhá partyzánům, kdo ukrývá zbraně pro chvíli, až u nás vypukne národní revoluce...

Gestapo pak chodilo najisto. Bylo spokojeno s činností svého nového pomahače a nešetřilo uznáním a penězi.

Za půl roku se mohl Klinovský vykázat opravdu rekordními výsledky: jeho zásluhou se dostalo do vězení několik desítek českých vlastenců, z nichž mnozí byli popraveni nebo zahynuli v koncentračních táborech — — —

Na jeho schopnosti si vzpomnělo gestapo i tehdy, když chtělo zastrašit odbojnou vesnici v klínu valašských hor.

»Znáte hošťálkovské paseky?« zeptali se ho.

»Poněkud.«

»Nuže — zajdete tam a budete se vydávat za partyzána. Až zjistíte nějaký dům, kde vám poskytnou pomoc, oznámíte nám to.«

»K službám,« odpověděl s přemrštěnou ochotou. To bude zas výnosný obchod!

Zrádce si zašel až na zadní paseky, daleko nad vesnicí. Vyhledal Hrabalovu chalupu, která stála v lese o samotě, daleko od ostatních domků. Vdova Hrabalová tam žila se svými dvěma dětmi, devatenáctiletým Josefem a šestnáctiletou Hedvikou. Nedalo mu mnoho námahy získat si důvěru ochotných lidí.

Pohostili ho ze svých skrovných zásob a svolili, aby se u nich zdržel několik dní.

Klinovský zářil. Očekával sice, že pochodí dobře, ale přece jen se nenadál, že se mu zdaří hned první pokus.

Večer, když už leželi, vyzvídal, jak to tu celkově vypadá. Zejména chtěl zjistit, kde se zdržují velitelé partyzánských skupin.

Ale na tyto otázky mu nikdo neodpověděl. Neměli k němu sice nedůvěru, ale byli opatrní. Až poznají nového partyzána dokonale, pak ho zasvětí do tajů hošťálkovských lesů.

Před půlnocí se ozvalo jemné zaťukání na okno.

Josef šel otevřít. Za chvíli se vrátil — s novým partyzánem.

A zase si nelenily matka i s dcerou. Vstaly, zatopily, navařily promrzlému hostu čaje a ustlaly mu na lavici.

Příchozí řekl, že hned ráno půjde dále. Položil si na stůl pistoli a brzy usnul.

Zanedlouho spala již zase celá chaloupka. Žádný z jejích obyvatel nepocítil zvláštního vzrušení. Takové návštěvy byly u Hrabalů všedním zjevem.

Jen jeden člověk nespal. Klinovský. Horečně přemýšlel. Svůj úkol splnil — našel dům, v němž jsou přechováváni partyzáni. To stačí gestapu k provedení jeho plánu. Ale oč by to bylo dokonalejší, kdyby zde mohli jeho chlebodárci partyzána přímo dopadnout! Zase by byla nová pochvala, snad i dovolená, ale hlavně peníze, moc peněz...

Pozorně naslouchal.

Všichni spali.

Klinovský se zvedl. Ležel na posteli u dveří. Ponožky měl na nohou, boty vedle postele. Jinak byl oblečen — partyzán si nesměl dovolit přílišné pohodlí.

Bez hluku se obul. I čepici nahmatal.

Nejhorší to bude teď! Jak otočit klíčem, aby to příliš necvaklo?

Brzy se však uklidnil. Přidrží na zámku kapesník a tak se mu podaří ztlumit rachot. A probudí-li se někdo? Nevadí! řekne, že jde jenom na dvůr. V tom případě se ovšem zase hned vrátí, aby nevzbudil podezření.

Otočil klíčem.

Ozvalo se jasné cvaknutí — kapesník moc nepomohl.

Naslouchal.

Nic se nehnulo.

Otevřel dveře. Ani vrznutí.

Rychle proklouzl do předsíně a chvíli zase naslouchal.

Ticho...

Dále to šlo již snadno. Vyplížil se na dvůr, přehoupl se přes plot. Psa umlčel kouskem salámu.

Pak se rozběhl k vesnici...

Když se rozednívalo, byla Hrabalova chalupa obklíčena skupinou německých vojáků. Stáli na pokraji lesa, ukryti za stromy.

Tři kráčeli k domku.

Prudce zabušili na dveře.

Uvnitř se něco pohnulo.

Náhle se rozletěly dveře a v nich se objevil partyzán s pistolí v ruce. Zahlédl oknem přicházející Němce. Nechtěl ohrozit palbou své hostitele, proto se rozhodl pro boj venku. Nepřátelé byli sice tři, ale což to bylo po prvé, že stál proti přesile?

Vojáci se na okamžik zarazili. Připravovali se na obvyklé zvolání »Ruce vzhůru!« — ale neměli na to času. Tři rány z partyzánovy pistole vyšlehly jako tři blesky.

Dva vojáci zůstali ležet na dvoře bez hnutí. Jen jeden měl ještě tolik sily, že vystřelil za prchajícím. Rána šla vedle.

Partyzán přeskočil plot a rozběhl se k lesu. Sotva se však dostal na volné prostranství mezi chalupou a lesem, zachvěl se ranní vzduch ohlušující salvou.

Klesl k zemi jako podťatý.

Někteří vojáci běželi k němu, jiní k chalupě.

»Hedviko, mami!« zvolal Josef. »Vy o ničem nevíte, rozumíte? Ať s vámi dělají cokoliv, zapírejte! Vezmu to na sebe — a já už se z toho nějak dostanu.«

Jsou různé činy v životě, Jožko! Je možno přepadnout kolonu, rozstřílet auto, postavit se sám proti stonásobné přesile... Každý takový čin je hrdinstvím. Každý takový čin je slavný a památný. O každém takovém činu se bude dlouho a dlouho vypravovat pod střechami valašských pasekářů.

Ale je něco krásnějšího nežli čin, k němuž ses právě rozhodl ty? Všechna obvinění vezmeš na sebe. Ano, vším budeš vinen jenom ty, matka a sestra o ničem nevědí. Matka a sestra musí být zachráněny tvou obětí.

Spoutané je vyvedli ven.

Stavení polili benzinem a zapálili. Čekali u hořícího domu tak dlouho, až trámy prohořely.

Pak se dal průvod na cestu k vesnici.

Klinovský s dvěma gestapáky šel daleko vzadu. Nechtěl, aby ho jeho oběti spatřily...

Třesknutí vražedné salvy rozezvučelo lesy táhlou ozvěnou. Proniklo až do bunkru nad Spěchalovým.

Slávek vyskočil.

»Co to bylo?« zeptal se hlídky.

»Nějaká salva.«

»Kde?«

»Řekl bych, že někde v lesích nad Dolním koncem.«

Slávek zavrtěl hlavou. Na dnešní den nebyla hlášena žádná bojová akce. Že by to byl nějaký náhlý přepad?

»Půjdu se tam podívat,« řekl po krátkém rozmýšlení.

Chtěli jít s ním.

»Ne, hoši,« odporoval. »Už je den, byli bychom nápadní. Nepodniknu nic, jenom zjistím, co se stalo.«

Samopal nechal v bunkru. Vzal si jen pistoli a dva granáty.

Šel po silnici až k pěšince, jež odbočovala k Dolině. Právě když chtěl zahnout, spatřil v lesích nad Dolním koncem chuchvalce dýmu.

Někde hoří, znepokojil se. Co se asi stalo?

V lese zrychlil krok. Zamířil k místu, nad nímž se vyvalil kouř.

Neušel ani dva kilometry, když zaslechl nějaké hlasy. A už se mihla mezi křovinami uniforma německého vojáka! Za ní druhá, třetí — celá skupina!

Šli přímo proti němu.

Co teď?

Kam se obrátit?

Má běžet do vesnice?

Myšlenky se řítily rychlostí blesku.

Do krytu! Do toho původního krytu v lese nad Čechovým, v němž se skrýval oné deštivé noci po útěku od Spěchalů.

Doběhl právě včas.

Prudce oddychoval.

Teď půjdou přímo vedle krytu! Stačí jediné zakašlání, jediný neopatrný pohyb — a bude prozrazen! A to zrovna teď, když nechal samopal v bunkru!

První vojáci míjeli kryt. Slávek je pozoroval hustou spletí křoví, jež bylo naházeno u vchodu. Šli v hloučcích a živě se bavili. Pak nějaká podivná skupina — Pane Bože, vždyť to je Josef Hrabalů se svou matkou a sestrou! Jožka! Není sice u partyzánů, ale pomáhá jim ze všech sil. Teď ho vedou v poutech. Všichni tři jsou svázáni — už tomu Slávek rozumí! Dým, který zahlédl nad lesy, pocházel z Hrabalovy chalupy! Hrabalovi vyhořeli!

Co se asi stalo?

Hlasy vojáků již doznívaly.

Slávek opatrně vyhlédl.

Hned se však zase přikrčil k zemi. S kopce přicházely další tři postavy! Dva gestapáci a civilista.

Mluvili česky.

V Slávkovi se zatajil dech.

»Toto se vám povedlo, Klinovský,« řekl hlasitě jeden gestapák. »Dostanete za to zvláštní odměnu.«

»I dovolenou,« přitakával druhý.

»To budu rád,« usmíval se civilista. »Už jsem neměl dovolenou přes tři měsíce.«

»Musíte být skromný,« řekl zase první. »Já jsem neměl dovolenou už tři roky.«

»Ale než odjedu, rád bych se ještě o něco pokusil,« nabízel se Klinovský.

»O co?«

»V těchto lesích se skrývá partyzánský štáb.«

»To víme...«

»Chcete-li, vypátrám ho.«

Gestapáci se zastavili.

»Vy byste chtěl?«

»Chci!«

Stáli přímo naproti krytu. Slávek mohl nechat oči na zrádci. Modré oči, vyhublá tvář, zpod čepice bylo vidět plavé vlasy —

»Jste tedy chlapík, Klinovský,« řekl první gestapák. »A kdy se do toho dáte?«

»Hned. Ještě dnes.«

»Máte nějaký plán?«

»Ano. Tu se může člověk obrátit na kteroukoliv chalupu, všude se doví něco o partyzánech.«

»To by bylo ovšem ... velkolepé!« usmál se gestapák. »Chytit celý štáb — jak říkám: jste skvělý člověk, Klinovský!«

Zase vykročili.

Slávek sevřel pistoli.

Stačí jediná rána... Ale ne, vojáci by se vrátili. Neunikl by jim. Půjde raději varovat majora Murzina.

Opatrně odhrnul křoví.

Les byl už zase tichý.

Běžel co nejrychleji mohl do bunkru. A za chvíli spěchaly spojky na všechny strany. Pozor, štáb je ohrožen! Potuluje se tu český zrádce. Jmenuje se Klinovský, má modré oči, plavé vlasy, krátký kožený kabát s »dragounem«, šedou čepici s klapkami — — —

Slávek obcházel paseky. Kéž by se mu podařilo dopadnout ničemu, který zradil svou krev, spojil se s nepřítelem a za jidášský peníz vydává české lidi do rukou katanů!

Obešel všechny kotáry, ale po Klinovském nebylo ani stopy. Snad si to rozmyslil. Třeba půjde zkusit své štěstí až zítra.

Unaven celodenní chůzí po horách sestupoval s kopce k vesnici. Chvilku si odpočine u Čechů. Stejně tam už nebyl několik dní.

»Slávku, chlapče milý, co se to na nás valí?!« vítala ho tetička.

»Proč, teti?«

»Copak jsi neslyšel o Hrabalových?« spráskla ruce.

»Slyšel, teti. Dům jim vypálili...«

»Což o dům!« mávla rukou. »Ale co dělali s nimi! O tom ještě nevíš?«

»Ne — co?«

»Tak si to představ, Slávečku — a sedni si,« utřela zástěrou lavici u sporáku. »Zavedli je do školy a tam je vyslýchali. Každého zvlášť...«

»To oni tak dělávají.«

»Ano, ale bili je! Tloukli je strašně. Obě nešťastné ženy prý křičely, že to bylo slyšet po celé návsi...«

»Tyrani!«

»Ale ta největší hrůza teprve přišla,« v hlase staré ženy se chvěl zadržovaný pláč. »Když nechtěli nic prozradit, pustili na ně dva obrovské psy...«

»Nepovídejte!« zbledl Slávek.

»Ano, lidé to slyšeli! Němci tam přivedli psy a vzkřikli: Partyzán! — a ti už je trhali... Hrůza, Slávečku, já nevím, jak to s námi dopadne!«

»A co bylo dál?«

»Po poledni to ztichlo. Josef prý se přiznal. Vzal všechno na sebe.«

»A co je s nimi?«

»Josefa odvezli a matku s dcerou propustili. Snad proto, aby nám mohly povědět, co na nás čeká.«

»Viděl je někdo?«

»Vždyť se zastavily i u nás!«

»Kdy?«

»Asi před hodinou.«

»A kam šly?«

»Do Vsetína. Prohlédly si vypálenou chalupu, a když viděly, že se už nic nedá zachránit, vrátily se zpátky. Pojedou na Slovácko, mají tam nějaké příbuzné.«

»I tady bychom jim pomohli,« řekl stísněně Slávek. Něco ho dusilo.

»Prosím tě, kdo by se jim divil? Já prožít takovou hrůzu, nejsem tu ani hodinu.«

»A byly hodně —?«

»Co ti budu vypravovat, chlapče,« slzy jí vytryskly proudem, »samá modřina, udeřenina, kousnutí...«

Na předsíni se ozvaly kroky.

Byla to Milka.

»Jé, Slávku, to jsem ráda, že tě tu vidím!« vítala ho bouřlivě. »Právě jsem chtěla jít za tebou do bunkru.«

»Máš něco důležitého?«

»Já ne, ale u Hřímalů je nějaký partyzán a má cosi doručit majoru Murzinovi.«

»Cizí člověk?«

»Ještě jsem ho tu nikdy neviděla.«

»Jak vypadá?«

»Jak...? No — jak chlapisko!« zasmála se.

»Milko, nežertuj!« řekl netrpělivě. »Popiš mi ho!«

»Tož, jak bych ti to řekla ... může být o něco starší než ty, má modré oči — a víc nevím.«

»Jaký má zimník?«

»Kožeňák.«

»Dlouhý?«

»Ne, krátký.«

»A jmenuje se Klinovský?« zvolal vzrušeně Slávek.

»Ne, to ne ... počkej...,« vzpomínala. »Horák nebo Horáček ... nebo Horský ... já ti už nevím. Ale začínalo to na Hor —«

»To je vlastně lhostejné. Co záleží na jméně? A má něco pro majora?«

»Ano, vzkaz ze Slovenska. A hledá člověka, který by ho k majorovi dovedl. Hned jsem si vzpomněla na tebe.«

»To jsi hodná, Milko,« řekl. »Zajdu tam.«

»Jestli chceš, já ho dovedu sem,« nabídla se.

Vyhlédl oknem. Stmívalo se. Má Klinovského téměř ve svých rukou. A což kdyby se cestou střetl s nějakou hlídkou? Počká raději zde, zrádce přece nemůže nic tušit.

»Dobře. Doveď ho!«

Milka odběhla.

Zakrátko byla nazpět. Klinovský šel s ní!

Slávek si oddychl. Bratře majore, kapitáne Štěpánove ... a vy všichni ... celý štábe ... teprve teď můžete zase klidně procházet našimi horami, protože zrádce je v mých rukou! Ráno jsem ho měl pěkně na mušce — a nestřelil jsem. Byl jsem příliš, příliš opatrný! Však se mě ta opatrnost něco namrzela! Celý den jsem myslil na tu nevystřelenou ránu. Celý den jsem naslouchal se strachem a napětím, neozve-li se v horách nová salva ... nepodaří-li se už ten mrzký a hanebný čin...

Bohudíky!

»Tak to je on!« představovala příchozího Milka.

Zrádce se pozorně zadíval na Slávka.

»Vy jste partyzán?« zeptal se.

»Ano, velitel zdejší bojové skupiny,« odpověděl Slávek.

Milka se překvapeně podívala na matku. Ale i ta byla zmatena. Co se to se Slávkem děje? Je to po prvé, co slyší z jeho úst: jsem velitel. Vždycky bývá takový skromný — a teď —

Slávek si nevšiml, jakým dojmem zapůsobila jeho slova na obě ženy. Zato tím pátravěji sledoval zrádcovu tvář.

Třebaže se již zešeřívalo, neušel mu záblesk radosti, který se mihl v zaprodancových očích. To mu stačilo.

»Přicházím od štábu Štefánikovy brigády,« začal zase Klinovský. »Mám důležitý vzkaz pro majora Murzina. Mohl byste mě k němu dovést?«

»Zajisté,« řekl živě Slávek.

»Ale vzkaz je pilný. Musí být doručen co nejdříve.«

»Půjdeme hned, jen jak se ještě více setmí. Máme tu gestapo a esesmany, musíme být opatrní.«

Zrádce už mlčel.

Pak se rozpovídali o strastech partyzánského života.

»Je to těžký život, ale co by člověk neudělal pro vlast?« řekl nadšeně Klinovský.

Slávek se musel přemáhat, aby ho na místě nezastřelil.

Konečně se zvedl a řekl: »Půjdeme!«

Kráčeli vedle sebe. Mlčeli. Jen občas vyměnili několik slov.

Slávek ho zavedl do bunkru.

»Vedu vám hosta,« vysvětloval svým druhům. »Nese poselství majoru Murzinovi a přijíždí z daleka.«

»Ze Slovenska,« dodal sebevědomě zrádce. »Od Štefánikovy brigády.«

»V té jsem bojoval,« ozval se živě Václav Šuránek. Přistoupil ke Klinovskému a se zájmem si ho prohlížel. »U které jsi skupiny? Já to tam trochu znám.«

»U které skupiny?« zrozpačitěl. »Já ... totiž já nejsem u skupiny. Já pracuji přímo u štábu.«

»Ano, on pracuje přímo u štábu,« pronášel pomalu Slávek. »A jmenuje se Klinovský.«

Zrádce zbledl. Zmateně breptal:

»To ne, to je omyl... Já se přece jmenuji Horák!«

Hleděl na Slávka vyděšenýma očima. Ten klidně pokračoval:

»Horák nebo Klinovský, na tom nezáleží. Hlavní věc je přece tvůj úkol: zničit štáb naší partyzánské —«

Nedomluvil.

Zrádce vytáhl rychlým pohybem pistoli.

Ale Slávek byl rychlejší.

Pádným úderem na předloktí mu vyrazil zbraň z ruky.

Chlapci se na něho vrhli a spoutali ho.

»Tož jak je to s tebou: Horák nebo Klinovský?«

Dopadený ničema mlčel.

»Prohledejte ho!« rozkázal Slávek.

Měl u sebe legitimaci: Jan Klinovský. V peněžence bylo několik tisíc korun. Mezi doklady našli tři přípisy od gestapa. Byla to vesměs oznámení, že mu vyplácejí prémie za »mimořádné výkony«.

»Dnešní tvůj zločin známe,« pokračoval Slávek. »Teď nám jenom povíš. jak jsi to provedl.«

Zrádce zarytě mlčel. Ale pak — jako by si řekl, že upřímností může ještě něco získat — se rozpovídal.

Partyzáni se chvěli odporem.

»Soud nad ním vykonáme zítra,« rozhodl Slávek. »Rád bych ho přece jen dovedl k majoru Murzinovi.«

Ale na úsvitě doběhla do bunkru udýchaná spojka z vesnice.

»Slávku, máte zmizet, vojsko podnikne velikou prohlídku lesů,« hlásila.

»Odkud to víš?«

»Z četnické stanice.«

»Dobře, děkuji.«

»A to se s ním budeme tahat po horách?« zeptal se Tonda.

»Ne. Za ,Pasinkem' si to s ním vyřídíme,« odpověděl Slávek.

Soud byl krátký.

Tolik zločinů mohlo být potrestáno jen smrtí...

»Co s ním?« zeptal se Pavel.

»Necháme ho zde,« rozhodl Slávek. »Němci ho najdou. Aspoň budou vědět, jak jsou na tom — s naším štábem.«

Skupina prchla do hlubokých lesů kašavských. Do bunkru se vrátila až za dva dny.

Po návratu Slávek vyhledal štáb a hlásil, co se stalo.

»Tak to nenecháme,« prohlásil major, »když vyslechl zprávu o nelidském týrání Hrabalových žen. »Štěpánove, vezmi si ten případ na starost.«

Na poradě velitelů bylo rozhodnuto, že vyhodí do povětří školu, která byla plná Němců. Starostovi poslali výstrahu. V ní bylo uvedeno, kdy škola vyletí. Měl varovat občany, kteří bydlí v její blízkosti. Toho večera se sešlo několik partyzánů u Čechů.

Kapitán Štěpánov přinesl v aktovce výbušninu s hodinovým strojem. Byl nařízen tak, že výbuch měl nastat před půlnocí.

Radili se, kdo má zanést nálož do školy.

»Je k tomu třeba nejen odvahy,« řekl Štěpánov, »ale i lsti. Však víte, jak to ve škole vypadá.«

Před školou byla zahrádka, obehnaná drátěným plotem. Do zahrádky se šlo se silnice brankou, u níž stála stráž. Kdo chtěl jít do školy, každý musel přejít okolo vojáka.

»A co se s tím má udělat?«

»Všechno je připraveno. Stačí jen položit aktovku a zmizet.«

»Tož jak bychom to udělali?«

»Nejlépe by bylo, kdybychom se některý přestrojili za ženu. Ta by nevzbudila zdaleka tolik podezření jako muž,« navrhl Slávek.

»Kdyby tu byla Nataša, měli bychom po starosti,« vzpomněl si Štěpánov.

Partyzáni seděli ve světnici. Tetička ležela na posteli v kuchyni. Bylo jí nějak nevolno. Milka stála u sporáku a pootevřenými dveřmi slyšela každé slovo.

Právě uvažovala, jak by pomohla přestrojit partyzána za ženu. Vtom zaslechla kapitánovu zmínku o Nataši.

Něco ji bodlo až u srdce.

Nataša by to dovedla! Jistě by to dovedla... Kdo se nebojí skočit v noci z letadla do neznámého kraje, ten dovede i jiné věci.

»Což, Nataša!« zvolal jiný partyzán s nadšením. »Ruské partyzánky jsou všechny statečné a odvážné!«

»To jsou,« řekl uznale Štěpánov.

Milce bylo do pláče. Kolikrát jí jako spojce hrozilo nebezpečí, že bude prozrazena! Kolikrát nesla vzkaz i několik hodin daleko, lesem, v noci, když se tam střílelo! Je zbabělá? Je málo statečná žena? Patrně ano. Vždyť o českých partyzánkách tu nepadlo ani slovo! Jako by jich vůbec nebylo!

Polkla hořkou slzu, nenápadně si utřela oči a nesla do světnice jídlo.

»Tu máte večeři!« řekla již zvesela.

»Ach, brambory a mléko! To mám nejraději, Milko,« smál se Štěpánov.

»Tak ať vám chutná!«

Vrátila se do kuchyně.

»Mami, zaskočím k Polehňům. Fanka mi chce ukázat nějaké vyšívání,« řekla matce.

»Dobrá, jdi si! Ale vrať se brzy! A vem si vlňák, je tam zima,« připomínala matka.

»Budu tu ráz dva!«

Hodila na sebe těžký vlňák. Uchopila aktovku a skryla ji pod ním.

Partyzáni ani nezpozorovali, že odešla.

Běžela k vesnici, jako by jí hořela střecha nad hlavou. Jsou i české partyzánky! To uvidíte!

U vchodu do školní zahrádky stál voják. Posvítil si na ni.

»Prosím vás, kde tu bydlí pan ředitel?« zeptala se.

»Běžte rovno, pak zahněte vpravo. Za rohem je vchod. Ale myslím, že není doma,« odpověděl jí špatnou češtinou.

»Nu, já se podívám,« nedala se odbýt.

Voják jí ustoupil.

Zvolna kráčela temnou zahrádkou. Kam to položit? Na schody? Tam by to jistě hned objevili! Před školu? Výbuch by nenadělal žádné škody! Kam tedy? Kam?

Šla okolo sklepního okénka. Bylo otevřeno!

Šup! — aktovka zmizela ve školním sklepě.

Zašla za roh. Chvilku tam postála a vracela se zpět.

»Nu?« ptal se voják.

»Měl jste pravdu — nejsou doma. Chvíli jsem zvonila, ale nikdo se neozval.«

»Vždyť jsem to říkal,« zabručel voják.

Milka se vznášela jako pírko. Bylo jí tak nevýslovně lehko a volno! Nejraději by jásavě vykřikla svou radost do celého světa. Hrabalovi budou pomstěni! A nikdo už nesmí přejít české partyzánky mlčením!

Vpadla do kuchyně rozehřátá, rozradostněná.

»Dlouho ses tam nezdržela,« vítala ji matka.

»Už to mám vyřízeno,« odpověděla.

Vešla do světnice.

»Tak co chutnalo vám?« tázala se.

»Výborné to bylo,« řekl Štěpánov nepřítomně. Bylo vidět, že myšlenkami je jinde. V Milčině nepřítomnosti se rozhodl, že aktovku zanese do školy sám. Nabízeli se sice skoro všichni partyzáni, ale uznal, že je z nich nejzkušenější. »Tak už půjdu, chlapci,« řekl.

Vstal od stolu a oblekl si plášť.

»Mnoho zdaru, kapitáne!« loučili se s ním.

Vešel do kuchyně.

»Tak maminko, držte mi palec,« žertoval.

»Bože, synku,« zvedla se tetička na posteli. »Tož ať tě sám Pán Bůh opatruje! A musí to být, chlapče?«

»Musí, maminko!« odpověděl vážně. »Germáni by myslili, že jejich stromy rostou až do nebe.«

»Tož šťastné pořízení!« přála mu ještě jednou. »A přijď povědět, jak ti to šlo!«

Štěpánovi tykala. Bylo to jeho výslovné přání.

»Přijdu, maminko, to víte, že přijdu.«

Popošel ke dveřím. Náhle se zastavil a ulekaně zvolal:

»Milko!«

»Co je?«

»Kde je aktovka?«

»Tady byla!« řekla stručně.

»Ano, byla! Ale kde je?«

»Tam, kde má být: ve škole!«

»Jak to —?« nová vlna úžasu přeletěla jeho tváří. »Jak to — ve škole?«

»Nu tak ... je ve škole! Však patřila do školy, ne?«

»A kdo ji tam zanesl?«

»Česká partyzánka!«

Pochopil.

Nějak pobledl a přejel si rukou oči.

»Milko, tys —?«

»Ano,« řekla prostě.

Matka začala naříkat:

»To je strašné děvčisko! Pane Bože, kde já bych se něčeho takového nadála!«

Překvapení bylo dokonalé.

Pak čekali na výbuch. Štěpánov držel hodinky v ruce.

»Teď to vybuchne,« řekl. »Teď, každým okamžikem.«

Za čtvrt hodiny se znepokojil.

»To je mi divné. Bylo to nařízeno přesně na půl dvanáctou. Nemontovalas něco na strojku?« tázal se Milky.

»Ne. Vzala jsem aktovku tak, jak ležela u dveří.«

»Pak tomu nerozumím.«

»V tom může vězet i něco jiného,« mínila tetička.

»Co myslíte maminko?«

»Třeba ji Němci našli.«

»Také pravda... Nu, uvidíme.«

Čekali až do rána, ale marně.

Nakonec se shodli na dvojí možnosti: buď vojáci aktovku objevili nebo se strojek pádem do sklepa poškodil.

»Ať je tomu jakkoli, je to škoda,« loučil se kapitán Štěpánov.

»A já mám po radosti,« řekla plačtivě Milka.

Všichni byli trochu rozladěni.

Ráno šla Milka do dědiny. Našla-li se aktovka, bude tam jistě rozruch.

Ale dědina byla tichá a klidná.

Odpoledne — bylo asi půl druhé — otřásla se celá náves ohlušujícím výbuchem.

Stěny školní budovy se zachvěly až v základech. Okna praskala. Sklo se sypalo s rachotem na zem. Vyražené cihly odletovaly do zahrádky a na silnici. Omítka padala se stěn. Stropy se lámaly. Ze sklepa se vyvalil mrak dýmu. Celé okolí školy bylo zahaleno mračny prachu a kouře.

Rozbitými okny pronikal na náves křik raněných esesmanů.

»Kdo seje vítr, sklízí bouři,« zakýval rozvážně hlavou dědeček Habartů. »Nedávno jsem slyšel ze školy úpěnlivý nářek žen Hrabalových. Tož — přece je tu jakási spravedlnost.«

12. Oběť nejvyšší

Smrt zrádce Klinovského a výbuch ve škole poučily Němce, že jde do tuhého.

Vyhlásili nad osadou výjimečný stav. Po setmění se nikdo nesměl ukázat na ulici. Kdo šel po návsi, musel míti ruce hezky od těla, aby bylo zdaleka vidět, že nedrží nějakou zbraň.

Na toho, kdo se nezastavil při prvním zvoláni, se okamžitě střílelo. Několik lidí bylo zraněno. I malý chlapec, který lyžoval...

Němci doufali, že těmito opatřeními zastraší lid i partyzány.

Zmýlili se však. Lidé sice chodili s rukama od těla, ale ty ruce byly zaťaté a připravené na poslední ránu. V očích ležela nenávist, která se už nemohla stupňovat.

A partyzáni?

Nové a těžké údery zasazovali Němcům.

Provedli náhlý, neočekávaný přepad dlouhé kolony německých pěšáků, kteří pochodovali směrem na Bystřici. Němci si byli tak jisti svou přesilou, že zapomněli na všechnu opatrnost. Stačí přece jediná salva z několika set jejich pušek a partyzánské hordy budou rozprášeny.

Cesta se mírně svažovala. Pochodující vojsko si zpívalo do kroku. Dohasínal slunný březnový den.

Pojednou zahořely křoviny po levé straně cesty ohnivými plameny. Do rachocení několika samopalů se mísily třaskavé rány pušek.

Vojsko se přilepilo ke stráním. Na silnici zůstali ležet mrtví a ranění.

Celý přepad netrval déle než dvacet vteřin. Sotva chlapci vychrlili vražednou dávku, stáhli se rychlostí blesku do lesů. Bez jediné ztráty. Bez jediného zranění.

Když se Němci vzpamatovali a začali pálit, zasahovali už jen křoviny, z nichž vyšlehla ničivá palba...

Jindy provedli smělý noční přepad četnické stanice, kde bylo ubytováno gestapo. Zastřelili gestapáka, který byl v celé vsi pověstný svou krutostí...

Znovu a znovu ničili telefonní linky. Sotva byly opraveny na jednom místě, už byly poškozeny na jiném...

Vnikli i do Jablůnky a přepadli silnou německou hlídku, která měla za úkol střežiti trať...

Prudce a oslnivě šlehaly blesky nad Beskydami.

Jednou si zavolal kapitán Štěpánov Slávka do bunkru pod Šanhají.

»Mám pro tebe dvě zprávy, Slávku,« řekl. »První tě jistě potěší.«

Štěpánov se odmlčel a usmál se. Slávek na něho tázavě pohlédl.

»Naše skupiny za Vsetínem se zmocnily několika důležitých dokumentů. Mezi nimi byl i tento,« podával mu lístek s českým překladem německé zprávy.

Slávek četl:

»Lesní cestu mezi Vsetínem a Bystřicí je nutno považovat za ohrožený úsek. Jednotlivým oddílům se nařizuje, aby této cesty — vyjma nutné případy — napříště nepoužívaly. Jezděte objížďkou na Vizovice a Zlín!«

»O tento rozkaz má hlavní zásluhu tvá skupina,« pokračoval Štěpánov. »Vyřiď svým chlapcům, že jim blahopřeji.«

»Děkuji,« usmál se Slávek. »A druhá zpráva?«

»Zítra nám pošlou zásilku potravin.«

»Letadly?«

»Ano. A vy jste určeni, abyste ji převzali. Musím tě ovšem trochu do toho zasvětit.«

»To se opravdu těším,« řekl Slávek.

A kapitán Štěpánov mu podrobně vysvětlil, jak si mají zítra počínat...

V horách za Trojákem vyhledali rozsáhlou louku. Rozdělili se na dvě skupiny. Každá se postavila na jeden konec.

Přesně ve stanovenou dobu — bylo jedenáct hodin v noci — zaslechli hukot motoru.

V té chvíli rozsvítily obě skupiny elektrické svítilny, obrácené směrem k obloze. Několikrát za sebou opakovali partyzáni smluvená znamení.

Letadlo nad nimi chvíli kroužilo.

Pak ztichlo. Jako by pilot vypjal motor.

A již se ozvaly čtyři temné nárazy:

Žuch! Žuch! Žuch! Žuch!

Motor zase zahučel a letadlo zmizelo.

Obě skupiny chvíli naslouchaly. Když byl všude klid, začali pátrat. Brzy našli čtyři objemné plechové bedny.

Tři zůstaly u štábu, jednu dostala Slávkova skupina. V bedně bylo všechno možné: salám, slanina, cukr, čokoláda, zápalky — ba ani na cigarety se nezapomnělo.

»Takových pozdravů s nebe by mohlo být více,« libovali si partyzáni.

Pro jednoho člověka by stačila ta bedna na několik měsíců. Ale pro třicet partyzánů...

Zásobování jim teď, kdy už ve vesnici nebylo mašíků na povinnou dodávku, dělalo veliké potíže. Více než kdy jindy byli odkázáni na podporu místního obyvatelstva. Nezaleknou se lidé zostřených opatření? Nezastraší je nařízení, že celá rodina, která podporuje partyzány, bude zastřelena?

Nic je nezastrašilo. Chodili dále do lesa za svou prací a brávali si vydatné přesnídávky a obědy. Až příliš vydatné. A když je Němci zastavovali, kroutili hlavami, kolik ten chudý venkovský lid sní...

Ti nejodvážnější nosili obědy až do bunkrů. Milka Čechová, Milada Spěchalová a ještě několik jiných.

Ale nejčastěji nosila jídlo Olinka.

Olinka...!

Partyzáni ji přímo zbožňovali. Drsný a tvrdý život je neučil zrovna nejjemnějším způsobům. Jakmile se však v bunkru objevila Olinka, všechny hrubší výrazy jim zamrzly na rtech.

Vnášela cosi jemného a něžného do jejich divokého a neklidného prostředí. Svým úsměvem, který jí věčně pohrával na tváři, jako by připomínala, že nejsou jen pušky a granáty a výbuchy.

»Je jako anděl,« říkali Slávkovi.

Však i pro něho byla Olinka po smrti rodičů celým domovem. Babička věčně jen plakala. Nemluvný Jenda, který raději vypálil sto ran než utrousil jednu větu, sdílel se Slávkem partyzánský život v bunkru. Nebylo divu, že představa domova mu splynula s obrazem Olinky.

A také pro její odvahu ji měli partyzáni rádi. Vždyť kolikrát se vydala na nebezpečnou cestu do bunkru i v noci! Kolikrát musela stát ukryta za houštinami a čekat, než přejde německá hlídka!

Nikdy o tom nemluvila jako o nějakém hrdinství. Když ji babička někdy přemlouvala, aby aspoň dnes zůstala doma, že viděla jít do lesa vojáky, Olinka ji odbyla s úsměvem: »Ale, babičko, když těm chlapcům se chce i dnes jíst!« Ne, neviděla ve svém počínání nic zvláštního. Bylo to přece tak samozřejmé!

Když na konci března začaly polní práce, německý teror trochu ustal. Lidé se už volněji pohybovali po návsi a také večer se zdržovali venku déle. Protože však vojáci každou chvíli zastavovali muže a žádali legitimace, partyzáni se ve vesnici raději neukazovali.

Jednou — to už bylo na začátku dubna — šla Olinka opět s obědem do bunkru.

Když přecházela kopec před »Lúčkou«, zahlédla vlevo nad vesnicí početnou skupinu Němců. Obcházeli ves velikým obloukem a mířili přímo k těm místům, kde byl Slávkův bunkr.

Olinka se zarazila.

Má se vrátit? Či má je jít varovat před nebezpečím, o němž jistě nemají tušení? Mají sice hlídky, pravda. Ale budou mít dosti času, aby upozornily na blížící se nebezpečí?

Němci byli dosti vzdáleni a šli krokem. Dá-li se do běhu, bude u partyzánů jistě mnohem dříve než vojáci.

Rychle rozhodnuta začala utíkat. Nohy jí ujížděly na klouzavé, rozmoklé půdě. Několikrát upadla, takže polévka se jí vylila. Jindy by ji to mrzelo, ale co dnes záleželo na polévce!

Přiběhla do bunkru jako bez duše.

»Jdou sem Němci!« zvolala udýchaně.

»Kde jsou?« zeptal se Slávek a uchopil samopal.

»Jdou od vesnice, zde po tom kopci!« ukázala směr.

»A proč ses nevrátila?« obořil se na ni dosti zhurta.

»Chtěla jsem vás varovat,« řekla prostě.

Podíval se na ni. Měl to být pohled káravý a vyčítavý, ale změnil se v pohled uznání, pochvaly, obdivu. Olinka, čtrnáctileté děvče... Jak je hrdý na svou sestru! Oh, tatínek i maminka by měli radost, kdyby ji teď viděli!

Ale to mu jenom tak blesklo myšlenkami. Teď nebylo času na dlouhé úvahy.

»Rychle na Jaroňovou a za Šanhaj!« vydal rozkaz. »A ty, Olinko, co nejrychleji k Spěchalům!«

»A co s tím masem?« ukázala na tašku.

»O to neměj strach!« usmál se. »Sníme je večer! Teď jenom rychle — a dej na sebe pozor!«

To se už obrátil i se skupinou k Jaroňové. Ustupovali do bezpečí.

Olinka se rozběhla k Spěchalům. Dolů se to běželo!

Sotva však uběhla několik kroků, zarachotil výstřel. Zpozorovali je!

Vzápětí se rozpoutala prudká přestřelka. Ustupující partyzáni zadržovali postup Němců silnou palbou.

Přišla jsem pozdě! — pomyslila si. Ale horší by bylo, kdybych vůbec nebyla přišla!

Vyběhla z lesa. Teď ještě několik kroků přes louku a bude u Spěchalů. Však strýček už stojí na předsíni a kývá na ni, aby si pospíšila.

Vtom ucítila prudké bodnutí v břiše. Co to má být?

Zpomalila chůzi. Bolest neustávala.

Náhle se jí zatmělo v očích a spadla na trávník.

Starý Spěchal se k ní rozběhl.

Vzal ji do náručí a nesl ji domů.

»Co je ti, Olinko? Co se ti stalo?«

Statečné děvče neodpovídalo. Široko rozevřenýma očima hledělo ke stropu.

»Tati, ona je raněná!« vykřikla Milada a ukázala na několik kapek krve, které se objevily na šatech.

Pak spatřili ránu...

»Milado, skoč rychle pro doktora!« rozkázal Spěchal.

Milada vyběhla ven. Nic nedbala, že kdesi nad jejich chalupou dohasíná ještě urputný boj.

Její otec potřel Olinčiny spánky vodou. Děvče zhluboka vydechlo.

»Jak je ti, Olinko?« zeptal se. »Bolí tě to?«

»Nic mě nebolí, strýčku,« řekla tiše a pokusila se o úsměv. »Už jsou pryč?«

»Kdo?«

»No, Slávek — a ti jeho chlapci...«

»Ano, už jsou pryč. Podařilo se jim uprchnout. Všem.«

Říkal to tak přesvědčivě, jako by je viděl.

»To jsem ráda!« smála se. »Měla jsem strach...«

Strýc rázem všechno pochopil. Vztek jím zalomcoval. A lítost.

Sám nevěděl, jak dlouho tak stál nad raněnou Olinkou. Když potom vyhlédl oknem, spatřil vracející se Miladu. Šla i s lékařem.

»Dobrý den, pane doktore!« vítal ho. »Jste tu brzy.«

»Jeli jsme autem až ke Kubišově hospodě,« vysvětlovala Milada.

Lékař už zatím prohlížel raněnou.

»Je to vážné,« řekl Spěchalovi. »Musíte ji dopravit do nemocnice. Bez operace to nepůjde.«

»Jenom s autem to bude zlé,« řekl starostlivě Spěchal.

»Auto stojí u Kubišovy hospody. Je tam i šofér.«

»Pane doktore — vy byste — chtěl — —?«

»To je přece samozřejmé. Sám se vrátím do vesnice pěšky. Ale jak ji dopravíte k hospodě?«

»Uděláme nosítka,« řekl pohotově Spěchal.

Vzal dva kůly, na nichž v létě nosili kupy sena s louky do stodoly, a na ně připevnil ložní plachtu. Opatrně na ni položili Olinku a zvolna kráčeli ke Kubišově hospodě.

Auto upravili tak, aby Olinka mohla ležet. Starý Spěchal jel s ní do nemocnice...

Večer vyhledala Milada Slávka. Byl v hlavním bunkru za Šanhají.

Zůstal, jako by do něho střelil. Nemohl ze sebe vypravit slova.

»A je už operovaná?« zeptal se konečně s námahou.

»Nevím, Slávku.«

Té noci nezamhouřil oka. Ráno si vypůjčil kolo a ujížděl do nemocnice. Jel po veřejných cestách. Nezáleželo mu na tom, střetne-li se s Němci. Měl s sebou granáty a pistoli, ale to vzal jen tak, ze zvyku. Nemyslil na to. Všecky jeho myšlenky patřily Olince. Žije? Jak dopadla operace? Jak se jí daří? Není vyslýchána? Netýrají ji?

Zastihl ji ještě při jasném vědomí.

Přivítala ho s úsměvem.

»Slávečku, to jsi hodný, žes přišel...,« řekla.

»Bolí tě něco, Olinko?«

»Trochu mě to pálí v břiše. Ale moc ne. Dali mi injekci.«

»A co říkali doktoři?«

»Bude to prý dobré. Těšili mě — ten pan primář je ti tak hodný!«

»To budou mít doma všichni radost! Vzkázali tě pozdravovat — babička, Jenda, Kubišovi, Spěchalovi — a všichni moji hoši...«

»Nestalo se vám nic?«

»Pavel byl zasažen do nohy, ale je to jen taková odřenina. Jinak jsme z toho vyvázli bez pohromy. Kdybys nebyla přišla ty, mohlo to dopadnout špatně...«

»To jsem ráda, že jsem vám trochu pomohla,« usmála se.

»Moc jsi nám pomohla, Olinko ... a ne jenom včera — vždycky! Hoši říkali, že se ti musí po válce složit na nějaký vzácný dárek, abys měla památku na tyto doby...«

»Památku...,« řekla tiše. »Myslím teď na tatínka a na maminku. Oba zemřeli za naši svobodu. Tak si říkám, že svoboda bude ta nejkrásnější památka...«

»Bude, Olinko! A už je blízko, na dosah ruky! Rusi se valí k Berlínu jako povodeň. I k nám.«

Do světnice přiváželi dvě nové pacientky. Slávek musel odejít.

»Tož se brzy uzdrav, Olinko! Mám radost, že tak dobře vypadáš.«

»Sbohem, Slávečku,« loučila se. »A přijď se zas brzy podívat!«

»Přijdu, Olinko. To víš, že přijdu.«

Pohladil ji a vyšel na chodbu.

Vyhledal primáře nemocnice.

»Jsem bratr Olgy Čermákové,« představil se. »Pane primáři, mohl byste mi říci, jak to s ní vypadá?

»Je to velmi vážné, pane Čermáku,« řekl primář.

Slávkovi jako by nohy podrazil.

»Ale vždyť se mnou — mluvila — docela pěkně...,« zajíkal se.

»Jste muž, pane Čermáku. Nemohu vám nic nalhávat. S vaší sestrou ... konečně, uvidíme. Ale připraveni musíme být na všechno.«

Vypotácel se ven jako bez ducha.

»Pane Čermáku!« ozvalo se za ním.

Ohlédl se. Přicházela ošetřovatelka.

»Pospěšte si!« řekla mu. »Byl tu vrátný a nějak nápadně se po vás sháněl. Musela jsem mu říci, kde jste. Hned potom spěchal do vrátnice a telefonoval. Myslím, že volal kriminální policii...«

Vrátný, kriminální policie... Jak to bylo jedno a vzdáleno proti tomu, co právě slyšel z úst primáře!

»Myslím, že má nějaké tušení...,« snažila se ho vrátit skutečnosti.

Tušení... Co je to tušení? Zde je jistota, drtivá předpověď zkušeného muže, jehož rukama projdou tisíce a tisíce pacientů. Takový člověk se na tebe jen podívá a hned ví, co a jak...

»Tušení?« řekl bezmyšlenkovitě. »Jaké tušení, sestřičko?«

»No...,« rozhlédla se po chodbě a řekla tiše: »Že jste partyzán!«

Slovo zapůsobilo jako blesk. Slávkovi bylo, jako by se před jeho očima roztrhl mlhavý závoj.

Partyzán!

Pohlédl na sestřičku zkoumavým pohledem.

»Vy jste snad...?«

»Ano.«

»Děkuji vám!« řekl chvatně a rozběhl se k východu. Sestřička šla za ním.

Chce ho někdo zadržet? Oh, po všech těch ranách, které mu zasadila válka, má ještě někdo tolik odvahy, aby ho dorazil?

Stiskl granát.

Musí se vyrovnat! Hned! Za všechny, které ztratil! Za tatínka, za maminku a — za Olinku!

Ale před východem z nemocniční budovy se zastavil. Oknem zahlédl houf lidí, kteří se u brány dohadovali s vrátným. Marně jim dokazoval, že doba návštěv už minula.

To ho vzpamatovalo. S vrátným by si to vyřídil. Ale kolik nevinných lidí by bylo při tom zraněno!

A pak — v horách ho bude ještě třeba. Zde by zničil jednoho. Tam jich zahubí mnohem, mnohem víc...

Rychle uvažoval, co podniknout.

Jeho pohled padl na nemocniční telefon, který byl na chodbě.

»Sestřičko, které číslo má vrátnice?«

»437.«

»A jak se jmenuje vrátný?«

»Weis.«

Vytočil číslo 437.

»Vrátnice? Pane Weisi, dostavte se ihned do operačního sálu!«

»Hned to bude, jen několik minut strpení!«

»Nemožno! Musí to být ihned! Při operaci se stalo neštěstí, musíte něco zařídit. Je to rozkaz pana primáře.«

»Dobře, už letím!«

»Pospěšte si, pan primář je velmi netrpělivý!«

Do operačního sálu musel jít vrátný chodbou, v níž byl Slávek. Kam se schovat?

Sestřička mu pokynula, aby skočil do protější místnosti.

Přivřel dveře. Pacientky se na něho zvědavé podívaly.

»Prosím vás,« zeptal se duchapřítomně, »leží tu Olga Čermáková?«

»Ne, ta je na sedmadvacítce,« odpovídalo starší děvče.

»Ale vždyť na bráně mi řekli, že leží zde,« oddaloval svůj odchod.

»Tam to mají všechno popletené!« řekla babička s ovázanou hlavou. »Ale člověk se jim nesmí divit. Když těch pacientů se tu tolik vystřídá!«

Na chodbě se ozvaly rychlé kroky.

Vrátný!

Sotva dozněly, Slávek pokračoval:

»Tak půjdu na tu sedmadvacítku. Sbohem!«

»Spánembohem!« volaly pacientky.

Rozběhl se k bráně.

Brána však byla zamčena...

Přeskočit plot nemohl, neboť kolem nemocnice stále přecházeli lidé...

Vtom vyšel z přijímací kanceláře, která byla hned vedle vrátnice, muž v bílém plášti a zamířil rovnou k Slávkovi.

Ten stiskl po druhé granát. Ne, nedá se chytnout!

Hned se však uklidnil, neboť muž vytáhl z kapsy klíč, odemkl bránu a jen tak, jakoby mimochodem, řekl: »Rychle se ztraťte! Sestřička mi telefonovala.«

Zřízenec pustil Slávka branou a šel na protější chodník k budce, v níž se prodávala sodovka.

Překvapený Slávek tiše poděkoval, sedl na kolo, které měl postaveno nedaleko vchodu, a už ujížděl.

Když zatáčel k městu, spatřil velké nákladní auto. Bylo plně obsazeno německými vojáky. Řítilo se k nemocnici.

Slávek přišlápl. V několika minutách projel městem. Pak sjel na polní cestu a pustil se k lesu.

Do Hošťálkové přijel až večer.

Dveře rodného domku byly otevřeny. Tak jako tehdy, když tam šel po tatínkově smrti. A jako tehdy, i dnes na něho již čekali — ale bez Olinky.

»Jak je s ní?« otázal se Jenda.

Slávek pokrčil rameny. Nemohl promluvit.

»Můj Bože, čeho já jsem se musela na tomto světě dožít!« zaplakala babička.

Nikdo ji netišil. Nikdo ji netěšil. Na Dolinu se valila nová vlna bolesti. Těžká, přetěžká.

Seděli mlčky, každý se svými myšlenkami.

Bylo už skoro jedenáct, když se Slávek zvedl.

»Půjdeme, Jendo!«

»A já tu ... sama...!« znovu zaplakala babička.

»Že bych zůstal...?« zaváhal Jenda.

Slávek souhlasil, ale babička nechtěla.

»Jen běžte, chlapci, oba!« řekla. »Po poledni tu byli gestapáci vyšetřovat, jak se jí to stalo.«

»Co jste jim řekla, babičko?« otázal se Jenda.

»Že šla na besedu k Spěchalům a cestou ji to trefilo. Stále se jim cosi nezdálo. Nebyla-li prý u partyzánů? Povídám: Co by tam dělala? — A že prý jsme všichni stejní rebelové, že by nás měli všechny postřílet a že si i na mne dají pozor. Můj Bože! Co by se ještě mohlo stát?! Nezažila jsem toho už dost?« zabědovala.

Chlapci se rozloučili a tiše odešli.

Po půlnoci dorazili do bunkru.

Pavel měl nohu ovázánu a spal. Ostatní podřimovali. Hlídky obcházely kryt v širokém kruhu. I zde jako by ležela na všech předzvěst něčeho tragického.

Ráno je vyhledala Milka. Její oči, jindy plné veselých ohníčků, byly zardělé pláčem.

Slávek s Jendou se na ni jen podívali a už věděli: Olinka zemřela!

»Kdy?« vydralo se těžce ze Slávkových úst.

»Hned večer. Ale dověděli jsme se to až teď ráno.«

»A už je doma?«

»Není. Přivezou ji odpoledne.«

»Musím jít domů,« rozhodl se Slávek. »Bude třeba zařídit mnoho věcí.«

»Nechoď!« varovala ho. »Gestapo už od rána slídí po Dolině. A o pohřeb se nestarejte! To všechno už zařídíme.«

Bratři jí mlčky stiskli ruku.

Milka odběhla.

A v bunkru bylo ticho, těžké, bolestné ticho. Dnes nešli na žádnou akci. Seděli nečinně nebo přecházeli okolo bunkru. Všichni myslili na Olinku.

Ta se zatím vracela z nemocnice domů, na Dolinu. Černé auto a bílá rakev.

Když projížděla návsí, muži smekali a ženy plakaly. Děti už čekaly s kytičkami fialek a šly za autem k Dolině. Chtěly se ještě jednou podívat na Olinku.

Když se setmělo, trousily se k Dolině ženy. I ony se šly rozloučit se statečným děvčátkem.

Za chvíli jich byla plná světnice. Uprostřed spočívala na podstavci rakev. Mihotavé světlo čtyř voskovic dopadalo na bílou Olinčinu tvář. Jinak bylo ve světnici šero. Ženy se modlily. A plakaly.

Zdálo se, že celá jizba se zachvívá mrazivým neklidem. Všichni cítili hrůzu této chvíle. Všichni měli pocit, jako by se mělo stát něco neočekávaného.

Snad podvědomě tušili, že okolní vrchy jsou plny ozbrojených partyzánů, kteří šli vyprovodit Slávka a Jendu na jejich poslední návštěvu k Olince. Snad jim někdo našeptával, že hlídky jsou nejen na kopcích, ale že obsadily i celou Dolinu a cestu k vesnici...

Bylo jedenáct hodin.

Náhle se otevřely dveře a plápolavý plamen svic padl na tvář dvou partyzánů. Slávek a Jenda, ozbrojeni samopaly, pistolemi a ručními granáty, vešli do světnice.

Mlčky přistoupili k rakvi a tiše se modlili. Po tvářích jim stékaly proudy slz.

Nikdo z přítomných ani nedýchal. Bylo to všechno jako tajemné zjevení.

Teprve potom se oba bratři se všemi přivítali. Příbuzní jim radili, aby se zítra při pohřbu ani neukazovali — Němci jsou na stráži a mohlo by dojít k něčemu ještě horšímu. Celá Hošťálková se chystá na pohřeb. Všichni tak chtějí dát najevo, co cítí k těžce postižené rodině.

Slávek se násilím ovládl.

»Děkuji vám, přátelé,« řekl nakonec. »Děkuji vám za všechno, co jste pro Olinku vykonali.«

Světnice se dusila křečovitým pláčem.

Pak oba bratři zase odešli...

Dubnové slunce vyskočilo nad hory. Zastihlo celou Hošťálkovou v Dolině. Rakev s Olinkou byla vynesena před chalupu, aby se na ni mohli všichni ještě jednou podívat.

Po církevních obřadech se dal průvod na pochod.

A zase se všech zmocnil podivný neklid.

Náhle to průvodem zašumělo.

Na svahu, který lemuje pravou stranu Doliny, stál Slávek. Jenda byl na druhé straně.

A jak kráčel průvod z Doliny, tak šli oba bratři po svazích zároveň s ním.

Před cestou se zastavili.

Mávali poslední pozdrav Olince tak dlouho, dokud jim průvod nezmizel s očí.