Blesky nad Beskydami

13. Noví partyzáni

Po Olinčině pohřbu chodil Slávek horami jako stín. Nemohl se smířit s myšlenkou, že je to všechno pravda. Že už ji nikdy nespatří. Že už nikdy nepřijde za nimi do bunkru, aby vnesla trochu jasu do jejich života.

A tehdy se ukázalo, jak si získal srdce všech svých chlapců. Aniž se domluvili, chovali se k němu s nápadnou šetrností. Když přišel večer do bunkru, jeho »postel« už byla připravena. Jeho nádobí umyl vždycky některý partyzán, třebaže jindy si to dělával Slávek sám. Vyšel-li do lesa, vždycky šli nejméně dva chlapci s ním. S ním nebo za ním. Bděli nad ním jako nad malým dítětem. Cítili tu strašnou bolest, která ho srážela k zemi.

Stejně šetrně se chovali i k Jendovi, který se stal ještě zamlklejším.

Tak uplynulo několik dní.

Jednou v noci přišla spojka. Donesla jídlo a nové zprávy. Bylo jich dost. Německo dostávalo poslední smrtelné rány ze západu i z východu. Padl Norimberk, zpupné středisko nacistů. Rusové obsadili Vídeň a brzy budou v Berlíně. Ze Slovenska vnikli na Moravu. Hodonín je v jejich rukou a nyní se ženou na Brno.

Chlapcům zářily oči.

I Slávek se probouzel ze svého ztrnutí.

Nakonec řekla spojka jen tak mimochodem, že ve vesnici stojí před zámkem dva tanky. Jejich posádka se v hospodě opila a ztropila několik výtržností. Zpití vojáci vykřikovali, že jedou k Brnu, tam že to Rusům teprve ukáží. Vysmívali se partyzánům. Měli prý rozkaz objíždět hory, ale je to ani nenapadlo. Nebudou si přece prodlužovat cestu — beztoho už příliš dlouhou — kvůli nějakým neukázněným hordám. Auta ať objíždějí, pěšáci ať obcházejí. Ale oni, tankisté, pojedou přímo. Nemůže se jim nic stát, prodělali už jiné věci...

Při této zprávě Slávek ožil.

Náhle se zastyděl za těch několik ztracených dnů, kdy neznal nic než svou vlastní bolest. Rázem byl z něho zase ten klidný a rozvážný velitel, který věděl, co chce a jak toho dosáhnout.

Chlapci měli radost z této náhlé změny. Několikadenní nečinnost je unavovala. Dychtili po nějaké akci. Chtěli Slávkovi ukázat, jak se dovedou mstít.

Ach — ano!

Mstít se za všechno, čím byl poskvrněn tento kraj!

Mstít se za Olinku!

Tankisté jsou troufalí. Cítí se bezpečnými za horou železa, od níž se odrážejí koule jako hrách od stěny. Vpředu mají dělo a několik kulometů. Dovedou pálit na všechny strany. Co by jim mohli udělat ubozí partyzáni?

Slávek vyhledal ostrou zatáčku v zalesněném úseku. Zde musí tanky zpomalit jízdu. Zde —

Skáceli několik silných stromů a dopravili je na cestu. Utvořili tak záseku, u níž se musí tanky zastavit.

Před zatáčkou zahrabali pod povrch silnice několik min. Budou-li mít tanky štěstí a nenajedou na miny, partyzáni provedou přepad až u barikády.

»Jendo,« řekl Slávek bratrovi, »ty budeš čekat s pancéřovou pěstí zde u těch min. Já půjdu ještě kousek dozadu. Vybuchnou-li miny pod prvním tankem, druhý by měl třeba ještě čas zastavit. A ten by nás mohl zle pocuchat.«

Konečně bylo všechno připraveno.

Začínalo se šeřit, když zaslechli hukot vzdálených motorů. Tanky se rozjížděly. Stoupaly do táhlého kopce.

»Už jsou nad Jaroňovou!« řekl Slávek, když zesláblý hrkot tankových pásů zase zesílil. Nyní sjížděly s prudkého kopce.

Řítily se závratnou rychlostí, jako by chtěly uniknout zkáze, které se tankisté včera tak vysmívali.

Partyzáni byli vzrušeni jako nikdy předtím. Se vším už měli jisté zkušenosti: s ničením telefonních linek, s ostřelováním kolony, s bojem v lese. Ale boj proti tankům byl pro ně novinkou.

Jak dopadne?

A už byly zde!

První tank míjel Slávkovo stanoviště. Ve věži viděl vojáka s kulometem připraveným k palbě. Tak vida, přece jen nejsou tak bezstarostní!

Už se blíží k minám.

Projede?

Prásk!

Tank dostal prudký smyk a zastavil se. Druhá strašlivá rána! To Jenda přiskočil s pancéřovou pěstí.

Z tanku se ozvalo několik kulometných ran. Hned však ztichly. Se stráně se začal sypat příval ocelového deště...

Ale už tu byl druhý tank. Při prvním výbuchu zabrzdil tak prudce, že za sebou zanechal hlubokou rýhu. Skřípající pásy vydávaly ohlušující rachot.

Muž ve věži stiskl spoušť u těžkého kulometu...

Ta — ta — ta — ta — ta!

Téměř současně zazněl druhý kulomet.

Ta — ta — ta — ta — ta!

Slávek zbledl. Nejsou-li chlapci dobře ukryti, kulometná palba je bude zle kosit!

Nerozmýšlel se.

Uchopil pancéřovou pěst a svezl se po hrázi na cestu. Zpozorují-li ho, bude po všem.

Ale kulometčíci pálili jen do křoví před barikádou. Neměli času ohlížet se dozadu.

Slávek pádil k tanku. Přiběhl tam ve chvíli, kdy jeden tankista ho zahlídl a otáčel kulomet...

Teď!

Vší silou mrštil pancéřovou pěst k tanku. Současně se vrhl na zem.

Hromová rána.

Slávek byl zasypán přívalem kamení a hlíny. Hlava jako by hrozila prasknutím. V uších mu hučela ozvěna strašlivého výbuchu.

Otevřel oči.

Mrak dýmu, hlíny a prachu.

A převrácený, tichý tank.

Se stráně běželi partyzáni a mávali puškami. Z jejich rozjásaných tváří Slávek poznal, že jsou všichni...

Prohledali tanky a zmocnili se všeho, co se dalo odnést.

»Teď rychle pryč!« zavelel Slávek. »Druzí tu budou jako na koni.«

Dva partyzáni to přece odnesli zraněním. Byly to lehčí průstřely, bez poranění kostí. Dopravili je do hlavního bunkru, kde sídlil štáb. Tam se jim dostalo důkladného ošetření. Jenda měl několik šrámů na tváři.

Tato akce vrátila Slávka životu.

Pak následoval přepad za přepadem. Už to ani nevypadalo jako partyzánství, nýbrž jako pravidelný boj.

Zmatek Němců rostl den ze dne. Celé Valašsko se měnilo v jedinou výheň. Nic jim nepomáhalo, že se v posledním zoufalém běsnění měnili v nejničemnější žháře, kteří zapalovali jednotlivé paseky i skupiny chalup, jen aby zastrašili valašský lid.

A kdyby jen zapalovali...!

Zlínské gestapo a vojenská posádka v síle asi pěti set mužů přepadly pasekářskou osadu Ploštinu. Někdo vyzradil, že obyvatelé Ploštiny ukrývají partyzány. Pomáhají jim v jejich těžkém boji. Dodávají jim potravu. Zabíjejí vepře i jalovice.

Muži byli pochytáni.

»Kde jsou partyzáni?«

Pasekáři mlčí.

»Co víte o partyzánech?«

V otázce se třese až nelidská zloba. Namířené samopaly, spousta granátů a pistolí nevěští nic dobrého. Padesát cvičených psů hlídá každý pohyb. Zde je jen jedna naděje na záchranu: povědět všechno, co víš.

Vyzradit!

Co uděláte, pasekáři z Ploštiny?

Vaše hrdé mlčení je jedinou odpovědí...

Vyhánějí vaše ženy. Střílejí vaši drůbež. Kradou váš majetek. Zapalují vaše domy.

Mlčíte.

Plameny šlehají vysoko k nebi. Celá Ploština hoří. Berou vás jednoho za druhým a házejí do ohně. Je ještě někdo, kdo nevěří v německý středověk dvacátého století? Ať se jde podívat na hořící pasekářskou osadu Ploštinu! Ať si jde poslechnout ty vaše bolestné výkřiky, jimiž se loučíte s rodnými horami a s životem za praskotu bortících se trámů!

Staletí se převalí přes valašské hory. Mnoho radosti se tu zrodí i mnoho bolesti. Všechno pohltí nemilosrdný čas. Všechno upadne v zapomenutí.

Ale vaše hrdinství, stateční pasekáři z Ploštiny, bude žít věčně. Generace za generací bude přicházet a odcházet. A každá bude s úctou a obdivem vyslovovat vaše jména, Václave Běloni, Josefe Častulíku, Františku Raško, Anastazie Zichová — a jak se všichni jmenujete, vy mučedníci za svobodu českého národa!

A s úctou budou vyslovována i jména nešťastníků z valašského Prlova, ať už to byli manželé Turýnovi, Žákovi, ať Antonín Růsek se svou sestrou Marií či Tomáš Ondrášek s dětmi Jaroslavem a Anežkou a mnoho jiných, kteří byli mučeni, upáleni, pověšeni nebo zastřeleni.

Ne pouze bojujícím armádám, ne pouze nadlidskému zápasu partyzánů, ale i vám, kteří jste je podporovali, bude patřit vděčnost národa. Národ na vás nikdy nezapomene, protože jste — nezradili!

Ale nezapomene ani na ty, kteří se ukázali v rozhodující chvíli slabochy...

Smyčka se stahuje kol hrdla těch, kdo uvrhli svět do největší zkázy. Němci už vědí, že je konec.

»Všechno je ztraceno!« říkají ti, kdo by se rádi ještě v poslední chvíli nějak zachránili.

Ale drtivou většinou jsou to lidé otrlí, kteří již napáchali příliš mnoho zla, aby mohli couvnout. Jejich stopu najdeš snadno podle vypálených a vyvražděných osad. Od Moskvy a Stalingradu až do srdce Evropy. Až k nám. Až do valašských hor.

Tito už necouvají. Jsou si dobře vědomi, že míra jejich zločinů je naplněna. V neklidných nocích je pronásleduje obraz pomsty, která se nad nimi vznáší. Bude strašná.

Bude spravedlivá!

Německá fronta se všude zhroutila. Všechno je ztraceno! A přece ničí a mučí a pálí a boří a vraždí! Všechno je ztraceno! A přece vyhazují do povětří mosty, železnice, nádraží, veřejné budovy, továrny. Všechno je ztraceno! A přece berou na svém ústupu rukojmí — nevinné chlapce a muže i starce — a provrtávají je dávkami ze svých samopalů, nechávají je ležet v blátě u cest, na polích, těžce zraněné je házejí do Moravy a smějí se jejich smrtelnému zápasu... Je to smích šílenců. Šílenců, kteří mají zdravý rozum.

Český národ bude věčně žít v zemi, kde žije od věků. Až přijdou nová pokolení a budou listovat v knize dějin, až budou číst o hrůzách, jimiž prošel náš lid v letech 1938 až 1945, budou se chvět rozhořčením a odporem a musí si říkat tak jako dnes my:

Nikdy nezapomeneme!

Nikdy! — — —

Brzy po akci na zničení tanků kácel starý Spěchal stromy za »Pasinkem«. Znenadání zaslechl hlasité zvolání:

»Zdravstvuj, tovaryš!«

Před ním stálo pět mužů. Jejich oblek byl pestrou směsicí vojenských stejnokrojů a civilních součástek.

»Da zdravstvujtě, tovaryši!« vítal je se širokým úsměvem.

»My partyzáni!« řekl jeden z příchozích.

»To mi nemusíte ani povídat!« smál se. »Takových jsem tu už měl!«

Byli to Rusové. Vypravovali mu, že bojovali jako partyzáni u Štefánikovy brigády na Slovensku. Jejich skupina byla zničena, jen oni se zachránili. Nyní by se rádi přidali k partyzánům na Moravě. Nemohl by jim poradit, kde je tu nějaká skupina?

Ale mohl, proč by nemohl! Kolik takových zbloudilců již zapojil na zdejší brigádu! Nic není snazšího. Půjdou s ním, večer zavolá Slávka...

»Komisař Štěpánov bude mít radost, že má zas nové partyzány z ruských řad,« řekl jim večer Slávek. »Ne snad, že by s námi nerad pracoval, ale to víte — vy Rusové máte přece jen dokonalejší výcvik a bohatší zkušenosti.«

»Jak se jmenuje?« otázal se jeden Rus.

»Kapitán-komisař Štěpánov. Je u štábu. Pozítří máme schůzku, tož vás tam zavedu.«

Partyzáni s tím byli srozuměni. Dávali najevo velkou radost, že konečně nalezli spojení. Přespali u Spěchalů.

Druhého dne si vyšli do lesa. Vrátili se až v noci.

Slávek je už očekával. Chtěl se s nimi domluvit, kde se zítra večer sejdou.

»Mluvil jsem s komisařem Štěpánovem,« řekl. »Těší se na vás a máte přijít na Šanhaj.«

»Kam?«

»Na Šanhaj. To je takové letovisko zde v horách.«

Načrtl jim na kousek papíru, kde je místo zítřejší schůzky. Pak se obrátil k Spěchalovi:

»O něco vás musím poprosit, strýčku. Dnes se k nám přidali zase tři chlapci ze »Zadních kotárů« a v bunkru už nemáme dost místa. Mohli by přespat u vás?«

»To půjde těžko, Slávku. Těchto je pět —«

»Tak to nevadí. Zavedu je jinam.«

»Kdyby snad chtěli přespat ve stodole, tak by mohli přijít. Však teď by tam už nezmrzli,« svoloval.

»To víte, že by chtěli.«

Partyzáni pozorně naslouchali.

Když jim Spěchal řekl, oč jde, prohlásili ochotně, že do stodoly půjdou oni.

Slávek to nechtěl připustit. Když však Rusové trvali na svém, svolil. Dva stejně mohou zůstat u Spěchalů ve světnici.

Tři ruští partyzáni odešli do stodoly. Zabalili se do těžkých přikrývek, které jim půjčil Spěchal, zahrabali se do sena — ale nespali.

Leželi asi hodinu. Když se v celém domě nic nehnulo, vyšel jeden ze stodoly, neslyšně zmizel v lese a zamířil k vesnici.

Vrátil se až k ránu.

U snídaně byli noví partyzáni samý žert a smích. Děkovali Slávkovi za jeho ochotu a ujišťovali ho, že se na dnešní večer velmi těší. Jejich radost dostoupila vrcholu, když jim řekl, že na schůzku přijde několik velitelů od štábu, dokonce sám major Murzin.

»Tak večer na shledanou!« loučil se s nimi. »Ve dne mám ještě nějaké pochůzky.«

»Do svidania!« objímali ho. »Do svidania!«

Slávek navštívil babičku.

»Já to tu, synku, nevydržím,« stěžovala si mu. »Všechno na mne padá. Všude vidím Olinku. Všude ji vidím — a všude mi chybí.«

»Už to nebude dlouho trvat, babičko,« těšil ji. »Ruská armáda je blízko, velmi blízko.«

»Jenom buď na sebe opatrný, aby ti ten konec nepřišel draho! A dej pozor i na Jendu!«

Zesmutněl. I na Olinku chtěl dávat pozor...

Do ticha v jejich chalupě se zařízl jásavý výkřik Milky Čechové:

»Konečně tě mám, Slávo!« volala a tváře jí jen hořely.

»No, copak se stalo?«

»Byl u nás šafář ze zámku...«

»A co chtěl?«

»Abych tě našla, ale ihned. Tož jsem běhala po celých pasekách — a ty nikde! Vrátila jsem se domů s nepořízenou. Šafář na tebe u nás čekal.«

»Byl jsem na Horním konci.«

»Když jsem tě nepřivedla, odevzdal mi pro tebe vzkaz.«

»Jaký?«

»V zámku byl nějaký Rus.«

»Zajatec?«

»Ne — tak, docela volně.«

»Rus?« podivil se Slávek.

»Ano. Šafář nemohl spát, bolely ho zuby. Seděl u okna a díval se ven. Tak ho zahlédl, když šel dovnitř.«

»Kolik bylo hodin?«

»Už bylo po půlnoci.«

»A potom?«

»Rus tam byl velice dlouho. Němci mají kancelář přímo nad šafářovou ložnicí. Asi prý tak za dvě hodiny zaslechl nějaké kroky. Zastavily se na chodbě. Dva muži spolu rozmlouvali. Rusky.«

»Němci tu mají několik lidí, kteří znají rusky.«

»Šafář byl přikrčen za dveřmi a naslouchal. Nerozuměl ničemu, ale asi dvakrát prý zaslechl slovo Šanhaj.«

»Hm..., to je divné,« zamyslil se Slávek. »Vzkázal mi ještě něco?«

»Ne. Jenom abyste si dali pozor. Mohl by to prý být vlasovec.«

Slávek zneklidněl. Vlasovec? Příslušník zrádcovské ruské skupiny, která se přidala k Němcům? A mluvil o Šanhaji?

Náhle vykročil, jako kdyby ho bodl. Rychle se rozloučil s babičkou i Milkou. Běžel k Spěchalům.

»Strýčku, spali ti Rusové opravdu ve stodole?«

»Ano, tři.«

»A byli tam celou noc?«

»Ovšem. Však když jsi k nám ráno přišel, viděl jsi je.«

»Ano, ale ... chtěl bych vědět, jestli některý ze stodoly na chvíli neodešel.«

»To nevím, synku, spal jsem jako dřevo. A co — stalo se něco?«

Slávek se mu svěřil se svým podezřením.

»To by se mělo hlásit,« řekl Spěchal.

»Hned vyhledám Štěpánova,« rozhodl se Slávek. »Nerad bych jim ublížil, ale —«

»Opatrnosti nezbývá,« dodal Spěchal.

Když pověděl Štěpánovi, jaké má podezření, komisař pravil:

»Je to možné. Byli jsme před nimi varováni ze dvou stran. Nu, jen ať přijdou. O přivítání se už postaráme.«

Řekl Slávkovi, aby ještě před večerem přivedl svou skupinu k Šanhaji.

Sám šel oznámit majoru Murzinovi, co se na ně chystá.

14. Poslední boj

Sotva se setmělo, blížili se k Šanhaji se všech stran ozbrojení partyzáni. Kráčeli tiše, bez hluku. Obstoupili letovisko kol dokola. To major Murzin dal narychlo svolat několik skupin.

Jednotliví velitelé mu podali hlášení o stavu přítomných.

»Celkem sto dvacet mužů,« řekl uspokojeně. »To stačí.«

Potom obešel i s ostatními veliteli všechny skupiny. Přezkoumal jejich umístění a každé přesně určil její úkol.

Slávek se svými chlapci střežil hlavní příchod od Hošťálkové. Protože všichni velitelé měli jít s majorem na Šanhaj, velel skupině Pavel.

Cestou k hotelu zaslechli štěkot kulometů.

»Fronta se blíží,« řekl Štěpánov. »Můžeme je tu čekat co nevidět.«

»Spojka mi hlásila, že Němci již ustoupili za Vsetín,« sděloval Murzin.

Přišli do hotelu.

»Rozesadíme se tak, že budeme v místnosti před nálevnou a v kuchyni,« rozhodl major. »Podobně rozdělíme i své hosty. Většinu jich dáme před nálevnu, zbytek do kuchyně.«

S majorem zůstal komisař Štěpánov, Slávek a tři další velitelé. Čtyři šli do kuchyně.

Přesně ve stanovenou hodinu přišli noví partyzáni. Přiváděli dva spoutané německé vojáky.

»Chytli jsme je před večerem v lese,« vysvětloval Vasil, Rus obrovské postavy, zřejmě velitel příchozích. »Šli na obhlídku, psi! Počíhali jsme si na ně v křoví. Nechtěli mluvit, tak je vyslechneme až zde.«

Major si všiml, že vojáci mají kapsy u plášťů nějak napěchovány.

»Prohledali jste je?«

»Ano.«

»Myslím, abychom je prohlédli ještě jednou. V lese jste na to jistě neměli dost času...«

Po těchto slovech pokročil k vojákům.

Vasil hbitě povstal a chvatně vysvětloval:

»Jen seď, bratře majore! Neobtěžuj se! Prohledali jsme je opravdu důkladně. Sebrali jsme jim všechno — podívejte se!«

Sáhl do kapsy a položil na stůl svazek listin. Byly to různé dopisy, doklady, opisy hlášení.

Major si to prohlížel se zdánlivým zájmem. Přitom však po očku pozoroval celou skupinu. Jeho podezření bylo značně zesíleno, když Vasil mu tak nedoporučoval prohlídku Němců.

»Máte pěkné automaty,« řekl Štěpánov a se zalíbením pohladil moderní zbraně. »Jsou jako nové. To je máte ještě ze Slovenska?«

»Ne, sebrali jsme je těmto Němcům,« odpověděl Saša, malý a pohyblivý Rus.

»Můžete si je pověsit sem,« Slávek ukázal na věšák za sebou.

»Odpusť, bratře,« vymlouval se Vasil. »Mám už takový zvyk, že mívám automat vždycky na dosah ruky.«

»To je správné,« souhlasil s ním major. »Partyzán nikdy neví, co se může stát v nejbližší chvíli.«

Vasil na něho podezřívavě pohlédl.

Major se však tvářil docela přátelsky.

To ho uklidnilo.

»Můžeme začít s výslechem,« řekl. »Hej, Fric, předstup!«

»Fric« popošel kupředu. Jeho nasupená tvář nesvědčila, že by byl ochoten odpovídat.

Vasil mu dal několik otázek. Němec mlčel.

»Tak ty nebudeš mluvit?« dorážel ostře Vasil. »Uvidíme!«

Přiskočil k vojákovi a dal mu několik políčků.

»Tak co: kdy máte ustoupit? Řekneš — či neřekneš?«

Mlčení.

Saša přiskočil a uhodil vojáka pažbou.

»Budeš mluvit?«

Zase nic.

»Ještě si pohovoříme!« zasykl Vasil. »Pojď sem ty!« zavolal na druhého.

Výstup se opakoval.

Voják mlčel.

Vasil i Saša ho začali tlouci pažbami.

Major postřehl hned na začátku, že políčky a rány jsou sehranou komedií. Tak nebije ten, kdo chce bít doopravdy!

Dal znamení Slávkovi, aby nespouštěl zajatce s očí. Štěpánov využil okamžiku, kdy celá společnost obstoupila Němce, a vyměnil zásobníky u obou samopalů.

»Rozmyslete si to!« hrozil Vasil zajatcům. »Máte hodinu na rozmyšlenou. Neumoudříte-li se do té doby, budete viset.«

Odstoupil a nechal vězně stát v rohu chodby.

»Tak vy byste chtěli pracovat s námi?« zeptal se Murzin.

»Ano, bratře majore...,« řekl Saša. »Velmi rádi bychom sloužili u tvé brigády.«

»Nu, jste nám vítáni. Každý nový partyzán je nám vítán. A připijeme si, bratři. Na naše vítězství!«

»Na vítězství!« zvolal nadšeně Vasil a pohlédl na své druhy. Smáli se, až slzeli. Předtuchou vítězství.

Rozproudila se hlučná zábava.

Saša se po chvíli zvedl a šel na dvůr. Slávkovi neušlo, že se cestou pozdržel u zajatých Němců. Dvojí krátké trhnutí — a vojáci byli zbaveni pout. Zůstali stát bez hnutí.

Slávek nenápadně hlídal každý jejich pohyb. Měl svůj samopal pod stolem na kolenou. Mířil přímo na vojáky. Stačilo stisknout spoušť.

Nikdo nezasvěcený by nepostřehl, že v místnostech, které hlaholily smíchem, vládne tajené a dusné napětí. Každá skupina myslila jen na vhodný okamžik, v němž překvapí své soupeře.

Vasil se podíval na hodinky.

»Kolik už je?« otázal se Saša.

»Půl deváté.«

»Člověk by neřekl, jak ten čas letí,« řekl Murzin.

»Opravdu ... půl deváté,« opakoval hlasitě Vasil. »Vždyť se mi zdá, že jsme teprve přišli.«

Řekl to nějak nápadně! Už to asi začne — pomyslil si major.

Vasil pohlédl na Sašu. Dlouze a významně. Pak se otázal Murzina:

»Mluvil jsi o zbraních, bratře majore. A jak u vás ... dosti zbraní?«

»Více než dost!« smál se Murzin.

»A dobrých?«

»Výborných!«

Vasil se zadíval na svůj samopal.

»Kolik Němců jsem již odpravil tímto automatem! Podívej se na tyto zářezy na řemeni!«

Vzal nebezpečnou zbraň do ruky.

»To každý vroubek znamená jednoho Němce?« zeptal se Štěpánov.

»Ano.«

»Pak jsi toho vykonal už dost,« řekl uznale major. »To já si vroubky nedělám. Hleď, bratře Vasile, můj automat je také docela slušný. Ale řemen mám hladký, třebaže jsem už také nějakého toho germánce zastřelil.«

Chtěl uchopit svůj samopal, ale v té chvíli Vasil vyskočil, namířil na něho a smáčkl spoušť.

Rána nevyšla.

Zato praví partyzáni proměnili místnost před nálevnou i kuchyni v učiněné peklo.

Když se dým rozptýlil, na zemi leželi »zajatí« vojáci i Vasilova skupina. Jen jeden nebyl raněn. Chtěl uprchnout, ale ve dveřích ho zadržela hlídka, která šla právě ke štábu s nějakým hlášením.

Zadržený muž klesl na kolena a zvedl ruce.

»Nestřílejte!« zvolal. »Všechno vám prozradím!«

Nechali ho mluvit. Tak se štáb dověděl, že skupina Rusů byla složena opravdu ze samých vlasovců. Němci jich použili, když partyzáni prohlédli jejich úskoky s českými zrádci. Na důkaz, že mluví pravdu, rozřízl vlasovec cíp svého pláště. Tam bylo potvrzení od gestapa, že majitel tohoto lístku je v německých službách.

U zabitých Němců našli pistole a ruční granáty. Nemohli jich použít jenom proto, že pohotový Slávek stiskl v rozhodné chvíli spoušť svého samopalu.

Soud nad posledním vlasovcem byl krátký. Zrádce byl okamžitě pověšen.

Sotva zasedli ke stolům, aby teprve nyní zahájili skutečnou poradu, zaslechli blízkou palbu. A vtom už přišla hlídka s novým hlášením: Němci útočí! Jdou od Hošťálkové a zdá se, že je jich velká síla.

»To jsem očekával,« řekl klidně major Murzin. »Dostali už patrně rozkaz k ústupu a rádi by zabili jednou ranou dvě mouchy: ustoupit a zničit přitom náš štáb. Mohli bychom se stáhnout do hor. Ale konec války je na obzoru, proto také přispějeme k jeho urychlení. Velitelé k svým skupinám! Ukažte jim, co dovedou partyzáni!«

Temnou nocí šlehaly blesky rachotících pušek, samopalů a ručních granátů.

Němci útočili, s několika stran. Měli sice převahu palby, ale zásahů málo. Partyzáni zaujali výhodná postavení a dobře se kryli, neboť tu znali každý kámen, každou jamku, každý pařez.

Útok byl snadno odražen.

Partyzáni si oddychli. Palba, kterou zaslechli večer někde u Vsetína, mohutněla každým okamžikem. Fronta se blížila k nim.

Vydrží?

Zanedlouho nastal druhý útok. Byl ještě silnější než první.

Partyzáni pálili ze svých úkrytů s podivuhodnou jistotou. Němci vypouštěli světelné rakety. V jejich záři bylo vidět, že je jich obrovská přesila.

I tento útok byl odražen.

Major využil chvilky oddechu k poradě se svými veliteli.

»Je to vážnější, než se z počátku zdálo,« řekl. »Nepřiblíží-li se fronta včas, musíme ustoupit. Jinak bychom mohli být obklíčeni.«

Dal každému veliteli přesné pokyny, jak si má počínat při ústupu a kam má jít se svou skupinou. Slávek měl ustoupit do lesů podél cesty vedoucí do Kašavy. Rozkaz k ústupu dá major Murzin.

Když Slávek oznámil majorův rozkaz své skupině, rozhodl se Jenda k ráznému činu. Pronikne řetězem Němců do Hošťálkové, svolá členy místní organisace — většinou mají zbraně, které jim v poslední době dodali partyzáni — a vpadnou do zad útočícím Němcům.

»Je to trochu odvážné,« řekl Slávek, když vyslechl bratrův plán. »Ale myslíš-li, že bys pronikl —«

»Proniknu,« řekl rozhodně Jenda.

»Zkus to tedy!«

Statečný jinoch se vydal na nebezpečnou cestu. Ztichlé křoviny ho neoklamaly. Věděl, že jsou plné Němců, kteří se připravují k novému úderu.

Plížil se opatrně od stromu ke stromu, od houštiny k houštině. V nejhorším úseku sestoupil na dno malého potůčku, který stékal s hor. Brodil se jeho dnem. Často se zastavoval a naslouchal. Jednou rukou svíral samopal, druhou se přidržoval větví.

Konečně si oddychl. Překročil poslední hlídky a spěchal k vesnici. Odešli z ní již všichni Němci? Či jsou tam ještě nějaké ústupové jednotky?

Když míjel hostinec »U partyzánů«, třeskla rána. Za ní druhá a třetí.

Ještě jsou tu!

Sklonil se co nejhlouběji a prchal k lesu. Teprve z něho se vrátil obloukem do vesnice.

Rozednívalo se.

Vešel k Vaňkům. Nespali. Této noci byla celá Hošťálková vzhůru.

»Kde se tu bereš, Jendo?« vítal ho Vaněk.

»Bojujeme u Šanhaje.«

»A ty?«

»Němců je přesila. Jdu pro místní organisaci. Kdo má zbraň, ať ihned nastoupí.«

»To víš, že půjdeme. A všichni. Kdo nemá zbraň, jistě si ji nějak obstará.«

Vyšli před dům.

Co to?

Návsí se rozléhá rachot. Znají jej dobře. Vždyť kolik tanků se přehnalo jejich vesnicí v posledních dnech!

Podnikli Němci nový protiútok od Bystřice? Ale pak by byly partyzánské skupiny u Šanhaje ve smrtelném nebezpečí!

Jenda s Vaňkem běželi do středu vesnice. Musí zjistit, co se tam děje!

Pojednou se zastavili. Plni ohromení hleděli na náves.

Je to možné?

Před poštovním úřadem stál tank. Obyvatelé vesnice běželi k němu. Mávali rukama. Jásali.

Ruský tank!

Jenda se rozběhl.

Z tanku vyhlížel voják v československé uniformě, podával lidem ruce, objímal je, smál se a pak se ptal tou nejkrásnější češtinou:

»Kde jsou Němci?«

Všichni ukázali na cestu k Bystřici.

Jenda mu podal zprávu.

»Hned jim zahrajeme!« řekl vesele tankista. »Za námi jde pěchota, hlas to panu kapitánovi!«

Jenda se otočil a vtom už zahlaholil Dolní konec bouřlivým voláním:

»Naši jdou!«

Lidé vybíhají z domů, vracejí se, vyvěšují na štíty československé vlajky, zase vybíhají, jsou zmateni, pláčí, smějí se, a zase pláčí. A celou vesnicí se nese ta neuvěřitelná, krásná, vítězná, opojná zpráva:

»Naši jdou!«

Naši — českoslovenští! Ti od Kyjeva, od Dukly, od Liptovského Sv. Mikuláše, od Žiliny!

Bylo tomu tak. Úsek, v němž ležela Hošťálková, byl svěřen československé armádě, která se spolu s Rudou armádou valila do českých zemí.

Vojáci se usmívali. Pozdravovali valašský lid, o jehož utrpení i nesmlouvavém odboji už tolik toho slyšeli.

Vpředu kráčel mladý důstojník. Kapitán.

Jenda se rozběhl k němu.

Rychle mu pověděl, co se děje u Šanhaje.

Krátká porada. Několik úsečných rozkazů. Dvě roty československých vojáků se ženou k Šanhaji. Místní organisace se přidává k nim. Jenda ukazuje armádě nejkratší cestu k místům, kde zůstali jeho druhové.

Tam je prudký boj. K ránu podnikli Němci poslední útok. Vynaložili všechno úsilí, aby zdolali tvrdošíjný odpor těch, jimž v své pýše říkali posměšně »bandité«.

Partyzáni se statečné bránili. Žádnou ránu nevypálili nadarmo.

Pojednou palba Němců začala slábnout. Co to má znamenat? Křoviny oživuji, hýbají se, tu a tam je vidět vzpřímeného vojáka, který někam utíká a vůbec nedbá na opatrnost — —

A kdesi vzadu, za zády útočníků, praskají pušky a vybuchuji ruční granáty.

»Utíkají!« volá nadšeně Slávek.

»Utíkají!« opakuje po něm celá skupina.

Partyzáni se zvedají s míst, která se měla stát jejich hrobem. Vidí už československé vojsko, které sevřelo Němce a pálí do jejich řad. I partyzáni ženou útočníky a pronásledují je ničivou palbou. Dobyvatelé Evropy se snaží zachránit zoufalým útěkem. Padají. Klesají k zemi, která se jim i v poslední chvíli strašlivě mstí. Jenom ti nejrychlejší unikají.

Unikají.

Prchají k západu, kde ještě očekávají spásu. Před lety odtamtud vyrazili s bojovým nadšením, s převahou zbraní i krutosti, s pevnou vírou, že pokořený svět klesne k jejich nohám. Nyní, po letech, se vracejí zase k západu. Už nejdou s vítězným úsměvem dobyvatelů. V očích mají hrůzu a děs. Strach o život. Nesou do své rozbité země zoufalství z porážky, jaké dosud nikdy nepoznaly jejich dějiny.

Ano, na západ! To je jediná cesta, která je ještě volná.

Volná?

Co znamená ten břeskný hlas polnice, která zazněla nad Prahou? Milion lidí v hlavním městě Čech zvedá hlavu. Chápe se zbraní a pouští se do nerovného boje s nenáviděnými utlačovateli. Bojuje puškou proti pancéřové pěsti. Kamenem z dlažby proti nestvůrnému tanku. Lehkým kulometem proti bombardovacím letadlům.

Je ohrožena, smrtelně ohrožena matička Praha. Ale už se blíží pomoc. Ze severu se žene Rudá armáda. Je vzdálena sto kilometrů. Přijde včas?

Jak by nepřišla! Vždyť v Praze bijí tatáž slovanská srdce jako v Moskvě! Vždyť v Praze se narodili mnozí z těch, jejichž těla odpočívají v širé Rusi!

A už krouží nad celou Moravou ruská letadla. Shazují letáky s rozkazem maršála Malinovského německým armádám.

Vzdejte se!

Němečtí vojáci čtou. Před očima se jim dělají mžitky.

Je konec?

Vždyť byli u Leningradu, u Moskvy, u Stalingradu, na Kavkaze! Byli u břehů Anglie a v Středozemním moři. Ovládli severní Afriku. Pronikli až za severní polární kruh.

Je konec?

Ano, je konec.

»Nepřemožitelná armáda« leží na lopatkách.

15. Do nového života

Pohasly blesky nad Beskydami.

Vysoko nad Radhoštěm, nad Lysou a nad Javorníky se smálo májové slunce.

Svobodné Valašsko prudce oddychovalo.

Tolik se natěšilo na tuto chvíli! Tolik se pro ni natrpělo! Tolik se pro ni nabojovalo!

Když přišla — nemůže uvěřit! Nemůže se vzpamatovat!

Major Murzin jede na svém vraném koni okolo shromážděných partyzánských šiků.

Pak se zastavuje.

»Tovaryši, molodci!« oslovuje je. »Naše úloha je skončena. Místní skupiny brigády se rozejdou do svých domovů, ruské jednotky se stáhnou na Zlínsko. Konali jste svou práci dobře. Byl jsem s vámi spokojen. Sláva Rudé armádě a maršálu Stalinovi! Zdar svobodné Československé republice! Zdar jejímu presidentu Dr. Edvardu Benešovi!«

»Zdar!« hřímají partyzáni. Chtěli by padnout na kolena a políbit osvobozenou zemi. Chtěli by vzlétnout k slunci a obejmout celý kraj.

Srdce jim buší divočeji než při nejnebezpečnější akci.

Slávek vystupuje z řady. Kráčí před majora, který byl až do této chvíle jejich velitelem.

Už nestojí proti sobě dva vojáci.

Jsou to jen dva lidé.

Čech a Rus.

Děkuje mu prostými slovy za všechno, co pro naši vlast vykonali ruští partyzáni a celá Rudá armáda. Provolává slávu věčnému přátelství mezi oběma slovanskými národy.

Pak jde před svou skupinu.

Krátký povel a pochodují do Hošťálkové.

Rodná vesnička je vítá s pláčem a jásotem. Ne, není možno uvěřit...

Pak ještě úsečné zdar a bojová skupina je rozpuštěna. Chlapci se rozcházejí do svých domovů. Jdou jaksi těžce. Ohlížejí se po sobě. Bylo to všechno hrozné ... a — krásné.

Slávek s Jendou jdou za babičkou. Padají si do náručí a pláčí.

Tatínku! Maminko! Proč vy jste se nedočkali?

Olinko!

Jdou k jejímu hrobu. Oči jsou již suché. Vyplakané.

Na hrobě je několik věnců, které tam leží od pohřbu. Za těch několik neděl povadly.

Ale vedle nich leží již mnoho nových kytiček. Čerstvých, svěžích. Položili je tam dnešní návštěvníci hřbitova.

I Slávek s Jendou kladou na hrob dvě prosté kytičky.

Budeme vzpomínat, Olinko!

Bratři se loučí s hrobem a otáčejí se k vesnici.

Leží před nimi zalita sluncem. Není již tichá a zakřiknutá. Ruce, které ještě před chvílí držely zbraň, chápou se pluhu. Ten, kdo uměl pro republiku trpět, bojovat a umírat, umí pro ni i žít.

»Co teď, Slávku?« ptá se Jenda.

»Půjdu na vojnu. Odsloužím si presenční službu. Ty zatím budeš hospodařit s babičkou.«

»Už se těším. Zahřeji se, než to uvedu do pořádku.«

Podali si ruce.

Pak vykročili k Dolině.

Šli pevným, rázným krokem.

Výklad méně známých slov

• akce = podnik, činnost
• atentát = útok na osobu, hlavně vražedný
• automat (samopal) = moderní samočinná střelná zbraň (Partyzáni používali výrazu »automat«, proto slovo »samopal« není zde uváděno v přímých řečích)
• barbarismus = nedostatek vzdělanosti, ukrutnost
• brigáda = vojenská skupina
• brutalita = surovost
• bukvář = ruský slabikář
• dieta = životospráva, způsob výživy
• dokument = listinný doklad
• fanfáry = slavnostní troubení
• generace = pokolení
• historie = dějiny
• hubertus = lehký, ale teplý a nepromokavý svrchní kabát
• incident = příhoda, událost, případ
• informace = zpráva, poučení
• informovati = zpraviti někoho, dáti někomu zprávu
• kolchoz = společné hospodářství několika sovětských zemědělců
• kontingent = předem stanovený počet něčeho, povinná dodávka (vepřů, hovězího dobytka a pod.)
• kontrola = přehlídka, dohled, dozor
• kotáry = pozemky
• kritika = odborný posudek
• krypta = hrobka pod chrámem
• kulturní = vzdělaný
• mamon = shánění bohatství
• mašík = vepř (na Valašsku)
• materiální = hmotný
• modulace = přechod z jedné tóniny do druhé; modulovati hlas = měniti hlas
• munice = střelivo
• nekompromisně = nesmlouvavě
• objekt = předmět
• organisace = pevné sdružení
• oruží = zbraň
• poesie = básnictví
• posice = postavení, poloha
• prémie = odměna
• presenční služba vojenská = činná služba vojenská
• promenáda = procházka
• protokol = zápis jednání (při výslechu a pod.)
• režim = způsob vlády
• sabotáž = úmyslné maření práce, pracovního chodu
• štáb = skupina nejvyšších velitelů
• teror = zastrašování, hrůzovláda, vymáhání něčeho násilím
• tyran = krutovládce, krutý člověk