FRANTIŠEK OMELKA

BLESKY NAD BESKYDAMI

Vyšlo jako 61. svazek
knihovny vybrané četby
pro mládež »JITRO«

Tuto knihu připisuji památce svých synovců
JAROMÍRA OMELKY a BOHDANA OMELKY,
kteří obětovali své mladé životy za vlast.

Autor.

Valašsko

1. Recitační hodinka

»Děti, vstávejte!« zvolala paní Čermáková na své tři školáky. Patnáctiletý Slávek se posadil na posteli.

»Dobré ráno, maminko! Kolik je hodin?« otázal se.

»Hned bude sedm. Máte co dělat!«

Slávek se protáhl a zatahal za vlasy o dva roky mladšího bratra.

»Jendo, vstávej! Už je půl osmé!« přidal půlhodinku, aby ho popohnal.

»Ach jej! Já bych ještě spal!« mnul si oči Jenda a pomalu slézal s postele. »A Olinka je už vzhůru?«

Slávek nakoukl do vedlejší světnice, kde spávala jejich osmiletá sestřička s rodiči.

»Kdepak! Ta spí jak o půlnoci!«

Jenda přiskočil k Olinčině posteli a pošimral ji na prstech na noze. »Vstávej, Olinko! Už bude osm,« přidal si další půlhodinku.

Olinka se chvíli převracela. Pak si náhle uvědomila, co Jenda řekl. Vymrštila se jako šipka.

»Cože? Osm? A proč jste mě nevzbudili?« začala nabírat.

Potom se však podívala na košilaté, neumyté, rozcuchané bratry a řekla vesele: »Oh, vy — cikáni! Kdyby bylo osm, to byste tu tak nestáli!«

A zase spokojeně zavřela oči.

Ale již tu byla maminka.

»Tak co je dnes s vámi? Olinko, dolů! Rychle se oblékat — a už ať jste ve škole!« řekla rázně.

Po tomto zákroku se dali hbitě do práce. O půl osmé vycházeli z domu. Paní Čermáková zůstala chvíli stát na prahu a s radostí a mateřskou pýchou se dívala na své děti. Všichni byli tmavovlasí, černoocí, kypěli zdravím a bujností — radost se na ně podívat.

Jen Slávek ji v poslední době znepokojoval. Po osudném patnáctém březnu náhle zvážněl. Čím dál řidčeji zněl domem jeho veselý smích. Stále byl zamyšlen a málokdy šel mezi chlapce. Celé hodiny vydržel sedět u knih. A co četl! »Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě« od Františka Palackého, historické romány Jiráskovy, velký román Zikmunda Wintra »Mistr Kampanus«, smutné povídky Václava Beneše Třebízského z doby pobělohorské, spisy Koptovy ze života našich legionářů.

Oživl vždy až večer, když přišel z práce otec. Vypravoval mu, co četl, a ptal se na všechno, čemu nerozuměl.

»Dej tatínkovi pokoj!« napomínala ho často. »Je za celý den ulítaný, a ty mu nedopřeješ chvilky klidu.«

Ale otec se usmíval.

»Jen ho nech, maminko! Mám radost, že ho to zajímá.«

A Slávek, jsa povzbuzen, se ptal a otec odpovídal. Přestože byl prostým venkovským listonošem, nepřivedla jej žádná synova otázka do rozpaků. Od mládí se zajímal o dějepis a literaturu. Mnoho četl a ve své knihovně měl četná díla našich předních spisovatelů. Měl také bohaté životní zkušenosti, neboť jako legionář uviděl pěkný kousek světa. Však také, když se rozpovídal o legionářských bojích, poslouchávala ho s napětím celá rodina.

Velmi často mluvil Slávek s otcem o přítomných dnech. Nemohl se smířit s myšlenkou, že Němci drancují milované české země, a národ k tomu, jak se mu zdálo, nečinně přihlíží.

»Na všechno je čas, Slávku,« krotíval jeho výbuchy otec. »A Němci? Jak přišli, tak zase odejdou.«

Slávka však tato slova neuspokojovala. Dlouho do noci se vždy převracel v posteli a myslil na ty tři potupné měsíce, kterými již národ prošel, i na ty, kterými teprve projde...

To tanulo matce na mysli, když se dívala za svými dětmi. Neměl by si to ten chlapec tak zabírat, pomyslila si a vrátila se do chalupy k své práci.

Chlapci s Olinkou zatím běželi ke škole. Měli to skoro půl hodiny, neboť jejich chalupa stála s dvěma jinými domky daleko za vesnicí na samotě u lesa. Od hlavní silnice běžela úzká polní cesta, jež vedla k nim — do Doliny. Takové osamělé chalupy byly roztroušeny po kopcovitých pasekách kolem celé Hošťálkové.

Přišli do školy, když už zvonilo. Rychle se rozběhli do svých tříd.

Slávek vešel do učebny zároveň s učitelem češtiny. Usedl na své místo a začalo vyučování.

Před koncem hodiny jim učitel oznámil, že v poslední hodině češtiny, to je za týden, budou mít recitační hodinku. Ať si každý žák vybere nějakou báseň, naučí se jí a krásně ji ve škole přednese.

To bylo něco! Nadšené výkřiky souhlasu propukly ještě v přítomnosti učitelově. A což teprve o přestávce!

»Co si vezmeš?«

»Asi něco od Erbena. A ty?«

Některou báseň Wolkerovu. A ty?« obracel se tázaný na dalšího.

Slávek seděl na svém místě a nevnímal ruch kolem sebe. Recitační hodinka! Básně! A Němci loupí a zatýkají a šíří kolem sebe dusno až k zalknutí. Je možno myslit na básně?

Trpký úsměv se usadil na chlapcových rtech. Jeho myšlenky se vrátily o tři měsíce zpět, k tomu sychravému dni 15. března 1939...

Bylo asi sedm hodin, když se tehdy probudil. Do oken šlehal déšť se sněhem. Maminka zatápěla v kuchyni a zapjala radio. Z přístroje se ozvaly kovové, drnčivé, studené zvuky, tak nezvykle jiné, než jaké slýchal obyčejně.

Maminka se zaposlouchala. Lopatka jí vypadla z ruky.

»Tatínku!« zvolala s uleknutím. »Nejsou to německé pochody?«

»Jsou!« zarazil se i otec.

»Probůh — co to znamená?«

Nemuseli dlouho čekat na vysvětlení.

Vřeštivý pochod dozněl a nepříjemný ženský hlas oznamoval:

»Obsazování našich historických zemí bylo zahájeno o šesté hodině. Se všech stran valí se k nám německá vojska, jejichž příchod očekávají čeští vojenští velitelé u svých jednotek, aby se podrobili pokynům, které jim budou dány. Naše vojsko bude odzbrojeno. Postupu říšského vojska nesmí být nikde kladen odpor, protože nejmenší incident by měl nedozírné následky a bylo by proti nám zakročeno s veškerou brutalitou... Doufáme, že každý z vás, kteří nasloucháte našim těžkým slovům, pochopíte, že sdělení, které vám činíme, je prosté a stručné. Prosíme vás všechny, abyste si uvědomili, že by bylo ničením národa, kdybyste se dopouštěli nepředložených činů v bolesti a vzdoru. Zachránit národ v tomto okamžiku znamená mlčet a jít za svou prací. Všichni na svá místa, tak jako každý všední den. Do škol, do dílen, do továren, do obchodů, do úřadů, do stáje a na pole. Jen v obětavé a houževnaté, nezištné práci je náš život a naše budoucnost.«

Chvíli bylo v kuchyni ticho. Pak se maminka rozplakala: »Tak, děti, je po všem...!«

Patnáctý březen roku 1939! Jaké moře slz tě uvítalo toho nevlídného rána! Kolik zoufalých výkřiků se tehdy vydralo z hrdel nešťastného národa, který se potácel už půl roku nad propastí beznaděje!

A kolik vzdoru jsi zažehl v českých srdcích!

Po snídaní, do něhož se nikomu nechtělo, odešel otec do služby a chlapci do školy. Olinka zůstala doma, neboť maminka se o ni příliš bála.

Celá vesnice byla jakoby uplakaná. Sníh padal hustěji a hustěji. Veliké, těžké vločky tály hned při dopadnutí na zem, kde se měnily v kalužiny a v protivné, mazlavé bláto.

Na návsi stál hlouček mužů.

»Co tomu říkáte, staříčku?« obrátil se jeden k starému výměnkáři.

»Co říkám! Už je veš v kožichu. A těžko, těžko ji bude z něho dostat.«

»Ale dostaneme ji. Dostaneme. Zas potáhne, odkud přišla,« zatínal pěst jiný.

Ve třídě seděli chlapci na svých místech jako zařezaní. Vyučovalo se i nevyučovalo. Učitelé chodili s vážnými tvářemi. Připravovali děti na to, co přijde. A loučili se s tím, co ztráceli: se svobodou.

O přestávce vběhl do třídy Pavel Kovářů s radostným výkřikem:

»Kluci, Němci jsou zastaveni!«

»Kde?«

»U Hodonína!«

»Bojuje se tam?«

»Dostali rozkaz, aby zůstali stát a do večera mají od nás odejít!«

Třída zaburácela nadšeným jásotem. Ale jen na chvíli, neboť již v příští hodině jim pan učitel řekl, že nic takového nebylo oznámeno...

V jedenáct hodin byl Slávek ve sborovně. Nesl tam početní sešity.

Právě odmykal skříň, když vešel do sborovny školník. Slávek ho nepoznával. Býval to takový nevrlý starý bručoun, věčně mrzutý, věčně s něčím nespokojený. A dnes?

Vběhl do sborovny jako mladík. Tváře mu hořely vzrušením, oči se leskly.

»Pánové,« a volal vesele, »máme vyhráno!«

Učitelé se k němu dychtivě nahrnuli.

»Co je nového?«

»Bude se bojovat! Francie a Anglie vypověděly Německu válku! Rusko mobilisuje! Amerika zaslala Německu výstrahu!«

»Opravdu? Kde jste to slyšel?«

»Syn to donesl. Právě prý došla na poštu telegrafická zpráva.«

Sotva dozněla jeho slova, zazněl sborovnou bouřlivý jásot učitelského sboru.

»Stokrát raději padnout se zbraní v ruce než tohle otroctví!« volal Slávkův třídní.

»Tak přece se ten Západ vzpamatoval!«

»A já vám vždycky říkám: věřte v Rusko!«

Nikdo nepochyboval o pravdivosti školníkových slov. Vždyť to byl starý nemluva — a když něco řekl, mohlo se na tom stavět.

Půl hodiny bylo jasno ve sborovně, v ředitelně a ve všech třídách. Půl hodiny nezapomenutelného jasu uprostřed hrozivé tmy, kterou byl obklopen celý 15. březen 1939.

Přesné půl hodiny.

Neboť již o půl dvanácté se zjistilo, že na zprávě nebylo ani slova pravdy. Starý školník za to ovšem nemohl. A nemohli za to ani jiní lidé, kteří přinášeli podobné zprávy Bůh ví, odkud. Národ si je kladl jako hojivou náplast na bolestivou ránu, jež mu byla tak neočekávaně zasazena.

A k večeru se objevili v Hošťálkové první Němci. Jeli na autech a tancích, s puškami a kulomety, připravenými k výstřelu.

Lidé se na ně dívali a jejich oči byly plny ledového chladu, hněvu a nenávisti.

Měsíce, které pak následovaly, nebyly o nic radostnější.

Dusivé ticho se šířilo celým krajem. Na všem ležel hluboký stín. Začínalo se šeptat o gestapu a zbabělých českých lidech, kteří se před Němci přímo plazili v prachu. I o těch, kteří zrazovali a udávali své spoluobčany.

Slávek čekal, že se český národ zvedne k odporu. Že Němce vyžene. A zatím — ticho bylo v jejich malém domku. Ticho bylo v Hošťálkové. Ticho bylo na Vsetíně. Ticho, mrtvé, zarážející, zraňující ticho bylo v celých českých zemích.

Slávkovi bylo hořko. To je ten hrdý národ slavných husitských bojovníků? To je národ Jana Žižky z Trocnova? Jak by se asi zachmuřila větrem ošlehaná tvář slavného válečníka, kdyby spatřil to dílo zkázy v Československé republice! Kdyby slyšel hukot německých letadel, hřmění německých tanků, rachot německých aut a motocyklů, tvrdé kroky německých vetřelců — a vedle toho si chodí český národ jakoby nic. Slávkův tatínek roznáší poštu jako dříve, obchodníci prodávají, na železnicích se jezdí, ve školách se vyučuje... Oh, jistě by se ten starý bojovník hanbou a studem obrátil v hrobě! Ba ne, vstal by z hrobu, vyskočil by z něho, svolal by narychlo staré spolubojovníky, vzali by své palcáty, píky, muškety, bojové vozy, připomněl by jim slavná vítězství, kterých dobyli nad odvěkým nepřítelem českého národa, vzkřikl by: Na ně! Hrrr — na ně!

A už by prchaly ty zlodějské hordy, které rozkrádají český majetek a odvážejí jej do své země v nekonečných řadách aut, jež jsou pečlivě přikryta zelenými plachtami! Němci by utíkali tak, jak pádili před staletími u Ústí nad Labem, u Tachova, u Domažlic...

Žižka by se usmál, pochválil by své staré druhy, ale pak by se znovu zamračil: »A teď, bratři, teď nás čeká ještě jeden úkol. Je těžký a smutný, ale musíme jej splnit.« Husité by k němu vzhlédli plni překvapení. Vyhnali přece Němce, osvobodili Čechy — jakýpak ještě úkol? »Rozumím vám, bratři,« pokračoval by Žižka. »Nepřítele jsme vyhnali, pravda. Ale teď musíme ztrestat naše potomky.«

»Proč, bratře Jene?« ptali by se nechápavě.

»Protože zapomněli na naši starou vojenskou slávu. Protože Němci vtrhli do našich zemí, a oni proti tomu nic nepodnikli. Protože se smířili s hanbou a ponížením. Na ně, bratři — musíme je vzpamatovat a zburcovat!«

A staré palcáty by zle řádily mezi českými lidmi...

Slávek úplně zapomněl, že je ve škole.

Ze zamyšlení ho vytrhl Pavel Kovář, Slávkův soused:

»Slávku, kterou báseň ty předneseš?«

»Báseň?« opakoval po Pavlovi. »Ach, tak ... báseň...«

V duchu rychle proletěl několik svazků poesie z otcovy knihovny. Některé verše opěvují krásu přírody, jiné si všímají člověka: líčí jeho city, lásku k matce, životní zklamání a bolest.

Jsou krásné ty básně. Dovedou vzbudit u čtenáře radost i soucit. Dovedou povznést nad všednost jednotvárného života.

Ale to není ono... Ne, ne! Slávek nebude přednášet o měsíci a hvězdách, o rozkvetlých stromech a vonících lukách, ani o radosti nebo smutku a utrpení jediného člověka. Má-li přednášet, musí to být báseň, která zabuší na srdce posluchačů tvrdými údery, musí kovově zadunět jako mohutný zvon, musí být plamenná jako ohnivý meč, musí zapálit jiskru nadšení, která se promění v čin!

Pojednou se usmál.

Zná takové básně!

Vždyť kolikrát už četl ten tenoučký svazek od Josefa Václava Sládka, který má prostý název — České znělky!

»Vezmu si něco od Sládka,« odpověděl.

»Bude to jistě něco hezkého, viď?«

»Ano. Je ta báseň pěkná. A hlavně — básník v ní vyjádřil to, co cítím dnes já. Už nebudu mlčet! Už ne!« řekl tak prudce, že Pavel na něho udiveně pohlédl.

Po celý týden žila Slávkova třída jen v přípravách na recitační hodinku. Byl konec června a recitační hodinka měla být jejich posledním školním podnikem. Pak se už rozejdou. Někteří půjdou do učení, jiní zůstanou doma při hospodářství. Na školu zůstanou jen vzpomínky. Proto se každý snažil, aby jeho poslední vystoupení ve třídě dopadlo co nejlépe.

Konečně přišel očekávaný den.

Ve třídě bylo jako v úle. Chlapci si ještě jednou opakovali básně, které budou přednášet.

Zazvonilo. Pan učitel vešel do třídy. Byl nějak svátečně naladěn — recitační hodinku s volným výběrem básní uspořádal dnes poprvé.

»Jak to chcete přednášet: nejprve dobrovolníci?«

»Ne, podle abecedy!«

»Podle toho, jak sedíme!«

Dohodli se, že budou vyvoláváni podle zasedacího pořádku.

Seděli v lavicích po dvou ve třech řadách. Slávkovo místo bylo v poslední lavici u oken. Jeho řada měla být vyvolávána první.

»Jakmile bude přednášející se svou básní hotov, podrobíme ho kritice. Budeme posuzovat tyto věci: výběr básníka — zvolenou báseň — je-li zajímavá a cenná, u přednesu si všimneme jasné výslovnosti, modulace hlasu a postoje přednášejícího,« udílel poslední pokyny učitel.

A už to šlo. »Dědova mísa« od Jana Nerudy, »Domov« od Karla Václava Raise, pak básně od J. S. Machara, Petra Bezruče, Viktora Dyka, Josefa Hory, Jiřího Wolkera, Jaroslava Seiferta.

Právě měl přednášet Pavel Kovář.

Stál již u tabule, když někdo zaklepal.

Učitel šel ke dveřím, ale ty se již otevřely a v nich stál — okresní školní inspektor.

Třída ho pozdravila.

»Dobrý den, chlapci,« odpověděl.

»Co máte, pane kolego?«

»Češtinu. Uspořádali jsme si recitační hodinku.«

»Chvilku si poslechnu. Můžete pokračovat.«

Pavel Kovář se poněkud zaraženě podíval na učitele, pak na inspektora. Bylo vidět, že je zmaten a svádí sám se sebou jakýsi vnitřní boj.

Trvalo to jen několik vteřin, ale všichni si toho všimli.

»Nu tak — Pavle!« pobídl ho učitel.

Pavel se odhodlaně napřímil a začal přednášet:

Svatopluk Čech:

Slávek byl jako u vytržení. Nevěřil svému sluchu. Jakže? Pavel Kovář cítí totéž co on? Je mu právě tak nevýslovně úzko z nepochopitelného mlčení a ticha, jímž se zahalil celý český národ?

Podíval se po třídě. Učitel stál bez hnutí a napjatě sledoval Pavlův přednes. Inspektor vážně pokyvoval hlavou. A oči chlapců hořely nadšením a porozuměním.

Když Pavel dopřednášel, učitel řekl:

»Tuto báseň rozbírat nebudeme. Viděl jsem, že se vám všem líbila. Pojď ty, Slávku!«

Slávek šel k tabuli pevný, nerozkolísaný. Necítil tísně z přítomnosti cizího člověka. Jenom si uvědomoval, že v této chvíli má možnost říci slovy mrtvého básníka to, čím trpěl už tak dlouho.

Když začal přednášet, jeho hlas byl jasný, zvonivý, útočný, bojovný, vyzývavý.

Sotva dozněla tato palčivá výzva, třídou se rozlehl burácivý potlesk. Inspektor se zvedl. Šel k Slávkovi, pohladil ho po vlasech a řekl: »To byla moc pěkná báseň. I ta první.«

Po jeho odchodu se třída rozhlaholila:

»Tož to byly básně!«

»Jako by byly psány dnes!«

»Takové jsme si měli vybrat všichni!«

Učitel je měl co krotit.

O přestávce se nahrnuli k oběma chlapcům, kteří právě mlčky, pouhým stiskem ruky, uzavřeli pevné přátelství.

2. V boji proti udavačům

Mračna kobylek táhla Beskydami.

Ne, to nebyly kobylky. To německá vojska se valila k severovýchodu po všech cestách. Od rána do noci tudy projížděla auta s vojskem i střelivem, tanky, děla, motocykly, povozy, cyklisté. Od rána do noci se tudy plazily nepřehledné kolony pěšáků.

Den za dnem proudila tato záplava.

»Kam jedou?«

»Na Polsko,« odpovídali zkušenější.

»Vždyť je mír!«

»Ale nebude. Však je známe.«

Prvního září 1939 uhodilo. Rozhlas oznámil s břesknými fanfárami, že německá armáda překročila polské hranice.

Pan Čermák přišel k obědu těžce zamyšlen.

Rozhlédl se po dětech, pohladil Olinku po vlasech a řekl vážně: »Tak, děti, teď jde o všechno.«

»O co, tatínku?« nechápala Olinka. I Jenda se Slávkem a maminka se na něho podívali s nevyslovenou otázkou.

»To máš tak, Olinko... Nedávno jsi byla se mnou u údolní přehrady na Bystřičkách — vzpomínáš?«

»Ano! Tam je vody skoro jako v moři!«

»A teď si představ, že by čtrnáct dní lilo jako z konve. Voda by stoupala a stoupala, až by jí bylo třeba třikrát tolik, než je jí tam dnes.«

»To by bylo hrozné!« lekala se té představy Olinka.

»A kdyby se ochranná hráz najednou prolomila —«

»To by zaplavilo celé údolí!«

»Ano. Strašné moře kalné vody by se valilo jako zkáza. Rvalo by stromy, bořilo chalupy, hubilo dobytek i lidské životy — a nebylo by síly, která by dovedla tomu zabránit, která by dovedla proudy vod zadržet. Z lidí v údolí by se zachránil jenom ten, kdo by včas uprchl.«

»A dnes se ta přehrada prolomila?«

»To ne, ty děcko!« usmál se otec a zase ji něžně pohladil.

»Tak proč jsi řekl, že dnes jde o všechno?«

»Dnes se prolomila jiná hráz, děti. Hráz míru. Válka se valí světem jako ničivá smršť. Běda krajům, kterými se přežene její drtivý válec. Miliony lidí zůstanou na bojištích. Tisíce zahynou při bombardování. Vesnice a města budou ležet v troskách. Úroda bude zničena. Některé státy zaniknou.«

»Tatínku, a co ty si myslíš: kdo vyhraje tuto válku?« otázal se Slávek.

»Němci to jistě nebudou,« řekl rozhodně otec. »Ale bude to těžký a dlouhý boj.«

»Prosím tě, tatínku —!« zakročovala matka. »A ne, abyste o tom mluvili někde na ulici! Tatínka by nám hned zavřeli!« připomínala dětem důrazně.

»Však dnes už zatkli mnoho českých lidí,« řekl otec. »Lékaře, dělníky, novináře, úředníky, učitele, kněze — ze všech míst jsou hlášena četná zatčení.«

»A proč je zatkli?« matka rázem zapomněla, že chtěla být před dětmi opatrná.

»Zatčení mají Němcům sloužit jako rukojmí. Nevěří nám. Kdyby se národ něčeho dopustil, rukojmí budou zastřeleni.«

»To je hrůza!« zašeptala matka.

Obědvali téměř beze slova. Jako by i ta malá chaloupka v Dolině cítila, že od dnešního dne jde opravdu o všechno: o bytí nebo zánik českého národa.

O dva dny později — byla neděle třetího září — se vrátil otec z vesnice zářící, usměvavý.

»Maminko!« hlásil už na zápraží. »Je to s námi dobré!«

»Co se stalo?«

»Anglie a Francie vypověděly Německu válku!«

»Pán Bůh zaplať,« oddychla si matka a oči se jí zarosily pohnutím.

Další události sledoval Slávek jednak z rozhlasu, jednak ze zpráv četných zákazníků u mistra Kadlčáka, kde se učil strojním zámečníkem. Vstoupil do učení hned po ukončení školního roku. Už dávno se těšil na to řemeslo, protože ho stroje zajímaly od raného dětství.

Zákazníci znali mistra Kadlčáka jako spolehlivého Čecha, proto se před ním nijak netajili se svými nadějemi a obavami.

»Chyba lávky, že neprší,« pokyvoval hlavou soused Vítek.

»Proč?« nechápal jiný návštěvník.

Protože déšť by zpomalil postup německých armád, které jsou motorisovány. Dá-li se do dešťů, polské cesty se změní v moře bláta. Byl jsem tam ve světové válce, znám to. A tam, kde se jede za pěkné pohody šedesátkou, jelo by se v dešti dvacítkou.«

»To máš pravdu.«

Na české tváře, které začátkem září rozkvetly tolika nadějemi, ulehly zase popelavé stíny. Polsko bylo poraženo a jeho spojenci, Angličané a Francouzi, mlčeli.

A jiný, temnější a hrozivější mrak se rozestřel nad českými zeměmi: zatýkání pokračovalo. Objevily se první zprávy o hrůzách a mučení v koncentračních táborech. Stačilo udání, přijelo gestapo a člověk zmizel.

Ale nade vše, nade vše nejbolestnější byly zprávy, že mezi udavači byli lidé českého původu. Jedni udávali z pomsty, druzí pro peníze. A někteří si přáli, aby zvítězilo Německo...

Jednou se vrátil Slávek z práce unaven a rozrušen. Pracovali tehdy více než jindy, protože do večera museli odvésti hotové výrobky. A když skončili a chystali se domů, vrazil do dílny Pavel Kovář.

»Víte už?«

»Co se stalo?«

»Gestapo zatklo pana Barčáka!«

»Nepovídej...!« zarazil se mistr. Barčák byl obchodník a jeho dobrý přítel. Často k němu zaskočil na pár slov, sdělit nejdůležitější novinky. »A kdy se to stalo?«

»Teď, ani ne před čtvrt hodinou!«

»A proč ho zatkli?«

»Nikdo nic neví,« pokrčil rameny Pavel. »Mluví se o nějakém udání.«

»Za poslouchání cizího rozhlasu?« naléhal ještě mistr.

»Možná. Nevím,« řekl Pavel. »Ale teď už musím jít.«

»A kam jdeš?«

»Říci to dál. Skoro všichni posloucháme cizí rozhlas. Někteří to pouštějí naplno. Tož je jdu varovat.«

»Nu, dobře,« řekl mistr. »Jsi hodný hoch.«

Na tento výjev myslil Slávek, když ležel v posteli. Byl zahanben. Sám před sebou. Jaký to rozdíl mezi ním a Pavlem! On, Slávek, má plnou duši nenávisti proti těm, kteří si s takovou zpupností říkají »ochránci českého národa«. Má v duši nenávist, vzdor a pohrdání...

Ale čím jsou všechny city, které chováme v duši, proti skutečnému činu? Čím je Slávkova nenávist proti Pavlově obchůzce po bezstarostných občanech? Oč výše stojí Pavel než on! Možná, že svým činem zachrání deset, dvacet lidí, kteří by byli ještě téhož večera zatčeni a odvlečeni do koncentračního tábora. Možná, že zachrání jen jednoho člověka. Ale oč je to více než planá nenávist!

Neklidně sebou házel s boku na bok.

»Bolí tě něco, Slávku?« zeptala se matka, jíž neušel jeho neklid.

»Ne, maminko. Dnes jsme jen trochu víc pracovali.«

Přesto mu položila ruku na hlavu.

»Horký nejsi,« řekla s ulehčením. »Vyspíš se a do rána bude zase dobře. Dobrou noc!«

»Dobrou noc maminko!«

Matka odešla do kuchyně. Připravovala ještě večeři pro tatínka, který se zdržel na poště déle než jindy.

Co chvíli přistoupila ke dveřím pokoje a naslouchala, leží-li už Slávek tiše.

Posléze otevřela dveře a zašeptala:

»Slávku, spíš?«

Neozval se. Co bude matku znepokojovat svými neradostnými myšlenkami!

Ať si myslí, že už je všechno v pořádku...

Maminka chvíli naslouchala. Když slyšela pravidelné oddychování, tiše zavřela. Klika cvakla, ale nezapadla. Dveře zůstaly jen přivřeny.

Za chvíli se ozvaly u chalupy kvapné kroky.

Tatínek! — pomyslil si Slávek.

Byl to on.

»Děti už spí?« otázal se tiše, když vešel do kuchyně.

»Ano. A co je —?«

»Nejvyšší čas, že jsem doběhl! Už to půjde!«

Zapjal radio.

»Vidíš, dnes jsem si na to ani nevzpomněla. Jen aby nebyly poruchy!« obávala se matka. »A zeslab to, ať nevzbudíš děti!«

»Copak děti! Ty by to měly vlastně také slyšet...«

»Aby to někde řekly, vid?«

»Však to je to! Ale Slávek je už rozumný, jistě by nic nevyžvatlal. Ten kluk mi dnes udělal radost!«

»Čím?«

»Jeho bývalý učitel mě zastavil a velice si ho chválil. Na konci školního roku prý přednášeli básně podle vlastního výběru a náš Slávek si zvolil vlastenecké verše od Josefa Václava Sládka, takové vzdorné a odbojné...«

»Nepovídej!«

»A byl tam i školní inspektor a velice byl spokojen...«

»Volá Londýn!« ozvalo se z rozhlasu.

»Zeslab to!« znovu připomněla matka.

Otec pootočil knoflíkem. A již hlasatel oznamoval:

»Promluví president Československé republiky doktor Edvard Beneš!«

»Mamko, slyšíš?« zvolal otec vzrušeně. »Promluví pan president!«

Slávek vyskočil z postele. Přikrčil se ke dveřím pokoje a ani nedýchal. Kéž by zaslechl aspoň něco!

Všem třem poslouchajícím — otci, matce a schovanému synovi — zabušila srdce prudčeji. Po dlouhé době uslyší zas ten milý hlas, který k nim tak často hovořil v pohnutých dobách! Co jim asi poví dnes?

A již zaslechli první slova:

»Drahý lide československý! Češi a Slováci!

Přišla doba, kdy o osudu lidí, národů a států rozhodují činy. Historie není tvořena slovy, nýbrž činy, které mluví nejvýrazněji za všecky ideje a city národa.

Šílený barbarism nacistického Německa v Československu, v Polsku a i uvnitř německého státu nasvědčuje tomu, že dnešní německý režim a jeho vůdcové jsou si plně vědomi svého blízkého konce, a proto se mstí, bijí napravo a nalevo a zuří bez rozmyslu doma, i proti ostatní Evropě. Tato osudová doba je i naší dobou a záleží na nás, abychom dokázali před celým světem, že jsme připraveni a odhodláni přispěti všemi silami a prostředky k porážce největšího nepřítele lidstva a kultury.

Národe československý!

Vzpomeň nejslavnějších činů své historie, kdy často malé hloučky chatrně ozbrojeného lidu českého potíraly s největším úspěchem cizí vetřelce na svaté půdě naší vlasti a dorážely jejich zbytky v pohraničí, které nám bylo před rokem dočasně obsazeno. Celý svět povstává a povstane, aby svými životy bránil i svobodu tvoji. Dnes je jisté, že se Československo vrátí do svých původních tisíciletých hranic, a proto musíš i ty, československý lide, býti mezi prvními a nejstatečnějšími v boji.

Zděděná půda tvých předků, jejich staletý boj o její záchranu a bezměrná utrpení dnešní žádají od tebe, aby ses hned a stále všemi silami a prostředky bránil proti cizím vetřelcům, rozlezlým v tvém vlastním domě. Bráníš svoje a budoucí, a proto ti musí být první povinností v tomto boji vytrvat a nepovolit. Svými činy bráníš svůj život a životy svých dětí, neboť jim dáváš a zajišťuješ svobodnou budoucnost. Jsme dnes všichni povinni obětovat i svůj život své vlasti a své cti.

Uvědom si, že tvůj násilnický nepřítel v cizím prostředí proti jednotě tvé síly, proti tvé houževnatosti a odhodlanosti nenalezne nakonec ani dostatek mravní síly, ani materiálních prostředků, aby se ti ubránil. Tvoje pevnost a rozhodnost zabrání porobení a konečnému vyhubení československého lidu, jež bylo jedním z plánů dnešního násilnického nacismu.

Dnes se už tomuto násilnickému režimu neustupuje. Ve Francii, Anglii a jiných spojeneckých státech stojí miliony mužů a miliony tun materiálu připraveno, aby byla vedena rozhodující rána proti světovému nebezpečí z Německa. Celý kulturní svět je v pohybu, aby zničil navždy toto nebezpečí.

Tvoje místo, československý občane, musí být proto dnes v řadách nejpřednějších. Celý svět se dívá s uznáním na tvůj odhodlaný odpor a čeká, že denně a stále budeš zadávati nové těžké rány svému odpůrci. Nesmí být žádné překážky pro tebe, nepovoluj, vytrvej, pamatuj, že svoboda se rodí vždycky jen ve stálém, denním, neústupném a často krvavém boji.

V celé zemi, od poslední vesnice až k Praze, v každé dílně, v každém podniku, všude, kde stojíte, provádějte důsledně a stále tento boj. Nesmí být místa v celé naší československé zemi, které by neosvědčovalo vaše svaté odhodlání přinést každou oběť vlasti. Československá vojska v zahraničí znovu nastupují po boku spojeneckých armád, aby přinesla největší oběti krve. Jako my zdvíháme v zahraničí československou vlajku, drž pevně i ty, československý národe, náš národní a státní prapor ve znamení našeho nového odboje!

V tomto okamžiku stojíte i vy v otevřeném boji s německým nacismem, jemuž jsme my v zahraničí vyhlásili válku jménem československého národa. Nebudete a nejste osamoceni. A válka nepřestane, dokud tento režim nepadne a dokud odpůrce nebude poražen na hlavu. Spojenecká letadla se často objeví nad vašimi městy, aby vám přinesla povzbuzení a podporu.

Slibme si tudíž, že od dnešního okamžiku stojíme všichni důsledně a nekompromisně ve stálém denním boji proti zločinnému režimu a nepříteli, který zhanobil naše posvátné Hradčany a který za to bude těžce pykat! Tož všichni společně do boje za svobodné Československo ve svobodné Evropě!«

»Krásně to pověděl!« řekla matka dojatě.

»Tedy — do boje...,« prohodil zamyšleně otec. »Nu, trochu jsme se už do toho dali, pane presidente. Podívej se, mamko, kolik toho dnes nesu!« Nějaký balíček dopadl na stůl.

Slávek zahlédl malou skulinou ve dveřích, že jsou to dopisy.

»Zrádců tedy přibývá,« poznamenala matka.

»Vypadá to, jako by se s nimi po porážce Polska roztrhl pytel.«

»To už si myslí, že Německo má vyhráno?«

»Jsou to šílenci. Kopou současně dva hroby: jeden pro ty, které udají, druhý pro sebe.«

»Ano. Až zvítězíme...«

»— budeme neúprosní,« doplnil ji otec. »Musíme být neúprosní, protože spravedlnost nezná slitování.«

Zatím co matka dávala na stůl večeři, otec opatrně rozlepoval jeden z dopisů.

»Počkej s tím chvíli,« vyzvala ho. »Nejdříve povečeř, pak ti pomohu.«

Vůně pečených bramborů vnikla do pokoje. Slávek, skrčený stále u dveří, stál jako očarován. Začínal tušit, co se děje v jeho rodném domku. Vlna radosti a pýchy mu zaplavila hruď.

»Tak jak to vlastně děláte?« otázala se matka, když otec dovečeřel: »Vždycky přijdeš až pozdě večer, hned se dáš do práce, ráno zase časně odejdeš — takže já tomu nevím začátku ani konce.«

Slávek se přitiskl až k samé skulině, aby mu neušlo ani slovo. Však to, co slyšel, stálo za to!

Na poštovním úřadě ve Vsetíně byl zaměstnán Čermákův kamarád Hájek z Jablůnky. Byl rovněž legionářem. Oba mužové se rozhodli hned po patnáctém březnu, že budou podle svých sil a možností pracovat pro svržení německé nadvlády. Nevěděli hned, kde začít. Když se však ve Vsetíně usadilo gestapo a ničemní lidé začali posílat svá udání, bylo jim jasno, v čem bude záležet jejich práce.

Při třídění pošty si Hájek pozorně všímal dopisů, které byly adresovány gestapu. O kterých se domníval, že by mohly obsahovat udání, ty odkládal stranou. Pečlivě je zabalil a schoval do aktovky. Protože ve svém domku měl podnájemníka, kterému nevěřil, jezdil s dopisy do Hošťálkové za Čermákem. Ten dopisy doma rozlepil, přečetl, udání spálil a nezávadné opět opatrně zalepil. Ráno je pak zavezl na kole k Jablůnce, kde na něho už Hájek čekal. Byly dny, kdy nebylo ani jednoho dopisu. Někdy však jezdil Hájek do Hošťálkové i několik dní za sebou. A mezi přivezenými dopisy se vyskytlo skoro po každé nějaké udání.

»A nebojíte se, že udavači budou po tom pátrat?« divila se matka.

»Ne. Zrádci bývají zbabělí. Když takový udavač odešle svůj dopis a gestapo neprovede žádný zákrok — protože dopis nebyl doručen — nemá už zpravidla dosti odvahy, aby své udání opakoval. Bojí se, že by na sebe mohl uvrhnout hněv obávané tajné policie.«

V kuchyni zavládlo ticho, rušené jen šelestem papírů. Pojednou otec zvolal:

»Zase jeden!«

»Co píše?«

»Podávám tímto udání na Františka Lízala, rolníka v Hrabové. Jmenovaný zaujímá nepřátelský postoj k Německu a pravidelně poslouchá cizí rozhlas. Rozšiřuje lživé zprávy zahraniční propagandy a otevřeně prohlašuje, že Německo válku prohraje. Martin Slavický.«

»Co tomu říkáš?« zeptal se otec, když dočetl.

»Hanebné!« vybuchla matka. »Takoví by měli být všichni popraveni!«

»A také budou. Máme přesné seznamy všech okolních udavačů.«

A zase ten šustot otvíraných a zalepovaných dopisů.

»Jen jedna věc mě trochu znepokojuje,« ozval se po chvíli otec. »Mám obavy, že se stanu nápadným.«

»Proč?« lekla se matka. »Tuší již někdo —?«

»Bohudíky, tak daleko to ještě není. Ale zdá se mi, že mé ranní jízdy do Jablůnky nezůstaly bez povšimnutí. Aspoň můj kolega Zajíc se mě už dvakrát ptal, co tam jezdím dělat.«

»To je chyba. Kdyby se začalo po něčem pátrat, hned bys byl v podezření.«

»Bylo by dobře, kdybych se mohl s někým střídat.«

»Tak tam zajedu občas já,« nabízela se matka. »Na kole jezdit umím — a ten ztracený čas, co na tom dnes záleží! Jsou důležitější věci než umýt okna a udrhnout podlahu. Ostatně, já bych si to stejně všechno zastala.«

»O to by nešlo, mamko,« bránil se otec. »Vím, že mohu na tebe ve všem spolehnout. Ale tebe by si lidé všimli ještě dříve než mne!«

»Pak ovšem nevím, jak by se to dalo zařídit.«

Chvíli mlčeli.

»A střídat se s některým tvým kolegou — to bys nechtěl? Nedůvěřuješ jim?«

»Věřím jim úplně. Ale nechci do toho zatahovat více lidí... Nu, co naděláme. Teď už budou tmavá rána, snad to nebude tak nápadné.«

»Škoda. Ráda bych ti pomohla.«

Vtom se otevřely dveře od pokoje. Na prahu stál Slávek. Bledý rozrušením dnešního večera. Celý proměněný tvrdým odhodláním.

»Tatínku, budu tam jezdit já!« řekl nějak chraptivě, ale rozhodně.

Rodiče, překvapení a polekaní, vyskočili.

»Slávečku, co je s tebou?« vyhrkla matka, která se v první chvíli lekla, že se tu hoch objevil v horečce.

»Proč nespíš?« zeptal se přísně otec.

Ale Slávek byl už u něho.

»Tatínku, slyšel jsem všechno. Projev pana presidenta i to, co jste si tu povídali.«

»Tak ... a to se nestydíš — tak za dveřmi, jako zloděj, jako nějaký...«

»Tatínku, nezlob se, ale já jsem měl velikou radost...«

»Z čeho?«

»Že bojujete proti Němcům!«

Otec si vzpomněl na učitelova slova. Náhle zjihl.

»Ty kluku jeden...! Nestůj tu jako košiláč a raději nám řekni, co vlastně chceš?«

»Budu jezdívat do Jablůnky místo tebe.«

»A co řekne mistr?«

»Do sedmi budu zpátky!«

»Hm ... a kdyby tě někdo cestou prohlížel?«

»Však průkazku mám.«

»Ano, ale dopisy?«

»To bych si už nějakou skrýš vynalezl — dvojité dno v aktovce nebo něco takového.«

Otec byl s jeho odpovědmi zřejmě spokojen.

»A dovedl bys mlčet?«

»Tati!«

»No nic, chlapče, to já jen tak ... to víš, jde o krk.«

»Však já vím, tatínku. Tož mohu?

Otec se zadíval na matku.

Byla vážná, zamlklá.

»Co tomu říkáš, mamko?«

»Tys to dobře řekl: jde o krk. Konečně ... kdyby se to prozradilo, jsme v tom stejně celá rodina. A budete-li se střídat, bude to jistě méně nápadné. Ostatně, jednou týdně to povezu já. Toho si nikdo ani nevšimne, protože každou sobotu jedu tak jako tak do Vsetína.«

»Ty jsi hodná, maminko! Tož co, tati, mohu?«

»Co s tebou nadělám,« řekl otec a v jeho hlase leželo něco jako hrdost. »Ale teď jdi už spat!«

»A to ne! Já vám pomohu.«

»To se musí umět, chlapče! Ani ta nejpřísnější kontrola nesmí poznat, že byl dopis otvírán!«

»Však mi to ukážeš a já už to svedu.«

Nebylo ještě ani jedenáct hodin, když skončili. Udavačský dopis spálili a popel rozmělnili na padrť. Nezávadné pečlivě složili do kusu nepromokavé látky. Otec vytáhl z podlahy pohyblivé prkno a balíček tam zasunul.

»Zítra tedy pojedu ještě já, abych to mohl v Jablůnce zařídit,« končil své pokyny otec. »A pak, pak se budeme střídat, ty — kluku!«

Slávek byl velmi rozrušen. A přece usínal snadno. Hřálo ho vědomí, že už ne jenom Pavel Kovářů, ale i on!

Čin!

Ne jenom tiché nadávky, tiché kletby, tichý vzdor, tichou nenávist — ale čin, čin, čin!

I pan president žádá činy! — — —

Když jel s balíčkem dopisů po prvé, byl úplně klidný. Byl si dobře vědom toho, co podniká. I toho, co by se stalo, kdyby byl dopaden. Věděl, že musí být opatrný a co nejméně nápadný. Choval se proto přesně tak, jako by jel k mistru Kadlčákovi.

Sotva přejel most za Ratiboří, spatřil před sebou listonoše. Šel pěšky, kolo si vezl.

»Jsi Slávek Čermák?« zeptal se, když ho Slávek míjel.

»Ano.«

»Půjč mi pumpu! Uchází mi duše.«

Slávek seskočil.

»Já jsem Hájek. Dej to do mé aktovky!«

Zatím co listonoš pumpoval kolo, které toho ve skutečnosti vůbec nevyžadovalo, Slávek vsunul balíček s dopisy do jeho aktovky.

»Děkuji ti za půjčení,« řekl Hájek po chvíli. »A kam ty sis vyjel tak po ránu?«

»Jenom tak. Trochu se projet,« usmál se Slávek.

Rozloučili se.

Listonoš nasedl a jel ke Vsetínu.

Slávek obrátil kolo a jel zpět k Hošťálkové.

Nemohl se vzpamatovat. Jak to bylo všechno jednoduché! Jak přirozené a všední!

A přece to byl čin.

A velký čin!

Neboť téměř každá ta jízda zachraňovala člověka.

3. Plameny vzpoury

Slávek pracoval se svými rodiči již několik týdnů. Za celou tu dobu se nepřihodilo nic, co by ohrozilo jejich činnost.

Jednou — bylo to koncem listopadu — lilo jako z konve. Otec se vrátil pozdě večer s objemným balíčkem.

»Dnes to bude jistě až do půlnoci,« řekl unaveně.

»Nevadí, tatínku,« utěšoval ho Slávek. »Já mám takovou chuť do práce, že nám to jenom poletí.«

Zatím co otec večeřel, Slávek s matkou rozlepovali. Za chvilku bylo na stole několik otevřených dopisů.

»To bude zase nových zrádců!« povzdychl si otec, když přečetl první dopis s udáním. »Že se ti lidé —«

Vtom někdo zabušil na dveře.

Všichni na sebe zděšeně pohlédli.

»Gestapo!« zvolala tlumeně matka. I v tmavém světle petrolejové lampy bylo vidět, jak je bledá.

»Slávku, vem si knížku a čti!« rozkázal tiše otec. »Ty, maminko, chystej na podpálení na ráno.«

Sám několika rychlými pohyby sbalil dopisy a zastrčil je do skrýše.

Bouchání se ozvalo znovu. Bylo již ráznější, netrpělivější.

Otec se přesvědčil ještě jedním pohledem, je-li všechno uklizeno. Pak šel otevřít.

Jeho krok byl klidný, odměřený, vyrovnaný.

Rázným trhnutím otevřel dveře. Slabý proud světla dopadl na tvář pozdního návštěvníka.

Nebylo to obávané gestapo. Stál tam mladý, asi pětadvacetiletý muž. Byl zabalen do stanového plátna, které bylo už zcela promoklé. Jak se pohnul, v jeho vysokých botách zašplouchala voda.

»Přejete si něco?« zeptal se otec studeným hlasem.

»Mohl bych u vás přespat?«

»Kam jdete?«

»Ještě daleko,« odpověděl vyhýbavě neznámý. »Dnes bych tam nedošel.«

»No, pojďte dovnitř!«

Teprve v kuchyni viděli, jak je příchozí mokrý. Ruce měl promodralé.

»Že se vám chtělo do takového nečasu,« vrtěla hlavou matka.

»Mamko, zatop tu!« řekl otec.

»Já zatopím!« nabízel se ochotně Slávek.

»Měl byste se trochu převléci. Máte něco u sebe?« pohlédla matka na cizincův batoh.

»Mám,« odpověděl návštěvník a chtěl rozvázat motouz. Ale zkřehlé prsty byly neohebné.

Slávek mu pomohl. Vytáhl z batohu balík prádla. Bylo tak mokré, že se mohlo ždímat.

»Mohl bych si to dát usušit?« zeptal se host.

»Trvalo by to příliš dlouho. Zatím byste nastydl. Maminko, dones nějakou košili a spodky!«

Této výzvy nebylo ani třeba, protože matka již přinášela suché prádlo, šaty i domácí papuče. Oheň v kamnech vesele zapraskal.

»Převlecte se! My zatím odejdeme do ložnice,« řekl otec.

»Jste příliš hodní. Ale zdá se, že mi opravdu nezbývá nic jiného.«

Rodina odešla.

»Tati, co bude s našimi dopisy?« staral se Slávek.

»Až host usne, přenesu je z kuchyně sem a doděláme to.«

»Není to nějaký vyzvědač?« zašeptala matka.

»Nevím. Člověk nesmí věřit nikomu. Ale tento vypadá poctivě.«

Za chvíli se ozvalo z kuchyně veselé zvolání: »Hotovo!«

Mladý muž stál u sporáku a mnul si ruce. Do jeho bledé tváře proudila pomalu červeň.

»Nezlobte se, že jsem vás přepadl tak pozdě v noci,« omlouval se při večeři, kterou mu narychlo připravila paní Čermáková. »Chtěl jsem ještě dnes dorazit do Vsetína, ale v tom lijáku je to opravdu těžké. Mám za sebou dlouhý pochod...«

Ostatní mlčeli.

»Jdu totiž na Slovensko,« začal zase po chvíli. »Chci se dostat k našim...«

»Máte tam příbuzné?«

»Ale ne,« usmál se. »Myslím totiž ... k naší československé armádě!«

»Na Slovensko? A jak dále?« zeptal se pan Čermák.

»Pak do Maďarska, do Jugoslavie...«

Teprve nyní zmizel chlad z řeči pana Čermáka. Při zmínce o československé armádě se v něm ozvala stará legionářská krev. Dal se s hostem do hovoru.

Pozdní návštěvník se jmenoval Semela. Byl posluchačem práv na Masarykově universitě v Brně. Když vypukla válka, chtěl se dostat do Polska se dvěma kamarády. Opatřili si nejnutnější potřeby a počátkem září se vydali na cestu. Daleko však nedojeli. Před Kyjovem je zastihla vojenská vlaková kontrola. Když se Semelův přítel legitimoval, vypadla mu padělaná legitimace.

Kontrola to zpozorovala. Hned byli všichni tři zadrženi a vráceni do Brna. Semelovi a druhému příteli se podařilo v nestřeženém okamžiku vyhodit z vlaku nebezpečné doklady, které měli již také připraveny pro pobyt na Slovensku. To je zachránilo. Když se jim nemohl dokázat žádný nepřátelský úmysl, byli propuštěni na svobodu. Jejich kamarád ovšem zůstal ve vězení.

»Když byly po nešťastném 17. listopadu zavřeny vysoké školy,« končil své vypravování Semela, »rozhodl jsem se, že se pokusím o útěk do ciziny ještě jednou. Protože v Polsku nás již není třeba, jdu na Slovensko a dále, jak už jsem vám řekl. Tentokrát jsem sám, neboť i mého druhého přítele zatím zatkli. Cestuji většinou pěšky. Vyhledávám hory a samoty...«

»Jen ať se vám to všechno podaří,« pokyvoval hlavou pan Čermák.

»Věřím v to,« řekl Semela pevně.

Zatím paní Čermáková rozvěsila po kamnech mokré prádlo a šaty. Brzy potom šel host spat.

Pan Čermák přenesl dopisy ze skrýše do ložnice. Tam pokračovali v nedokončené práci.

»Ale polekali jsme se,« pronesla šeptem matka.

»Aspoň vidíme, že opravdu musíme být připraveni na všechno,« řekl otec.

Ráno se Semela převlekl do svého prádla, posnídal, poděkoval za pohoštění a vydal se na další cestu. Déšť zatím ustal.

Jeho návštěva byla první toho druhu, ale pak přicházeli k Čermákům další a další uprchlíci. Byli to lidé, kteří unikali ze spárů německé nadvlády do ciziny, aby tam bojovali v československé armádě.

Někteří se zdrželi v Dolině den, dva, jiní i několik dní. Několikrát se stalo, že týž den jich přišlo i několik. Nebylo divu. Čermákova chaloupka, stulená pod samým úpatím horského hřebene, lákala svou samotou, tichem a nenápadností.

Když se jich sešlo několik, pan Čermák je přidělil — jak tomu říkal — svým příbuzným a známým. Jednoho zavedl k Šebestům, druhého k strážmistru Bartoňovi, třetího k Nevrlům. Bylo-li jich ještě více, přidělil je Otáhalům, Janouškům, Spěchalům, vdově Čechové nebo Kovářům.

Činnost těchto lidí se brzy neomezovala jen na poskytování pomoci uprchlíkům. Roznášeli letáky, to měli na starosti hlavně Slávek s Pavlem, které dostávali ze Vsetína a jiných míst. Šířili zprávy ze zahraničního rozhlasu a přechovávali zbraně, třebaže věděli, co je čeká, kdyby byli prozrazeni.

A zatím germánský nenasytný dráp uchvacoval jednu evropskou zemi za druhou. Sáhl po Dánsku a Norsku, zaťal se do Holandska, Belgie, Lucemburska a Francie, vsypal déšť pum na Anglii, rozdrásal Jugoslavii a Řecko, podmanil si Maďarsko, Bulharsko a Rumunsko, uhodil na Rusko.

Téměř celá Evropa potemněla hákovými kříži.

Udusila tato vítězství touhu po svobodě v ujařmených národech? Naopak! Řady bojovníků za svobodu houstly, rostly Němcům přímo pod rukama. Lid se stal tvrdým a odhodlaným. Když boj, tak boj! Ale poslední rána nebude vypálena z germánského děla.

V to věřili ve všech zdeptaných zemích. V to věřili i v Čechách a na Moravě.

Nic nepomáhala strašná hrůzovláda. Plameny vzpoury nemohly udusit ani koncentrační tábory, bití, mučení a plynové komory. Za jednoho zavřeného a umučeného povstali dva noví mstitelé. Sabotovali německá nařízení, nedodržovali předpisy. Vnášeli zmatek do nepřátelských úřadů.

Sabotovalo se všude. Nejmenší studenti si vylévali zlost aspoň hanlivými říkankami a posměšnými nápisy na führera. Dělníci zpomalovali práci a ničili stroje. Železničáři rušili dopravu. Mlynáři prodávali lidem na černo mouku a dovolovali semlíti třeba dvakrát tolik, než na kolik znělo úřední povolení. Rolníci neodváděli předepsaná množství.

Sabotáž, sabotáž, sabotáž.

Sabotovalo se všude. Ve školách měla být mládež vedena k říšské myšlence. Při nařízených oslavách ředitelé škol četli žákům suchým a vyprahlým hlasem listinu, kterou jim úřady pro jistotu dodaly samy. Mládež se při tom bavila — zvláště při rozhlasových projevech — nebo se docela nepokrytě vysmívala.

Sabotovalo se všude. Jel tatík na kole s těžkým kufrem. Doby byly zlé, příděly nestačily, shánělo se všechno: mouka, sádlo, vejce. Před vjezdem do města stál strážník.

»Stát!«

Polekaný muž se již v duchu loučil s drahocenným obsahem kufru.

»Co tam vezete?« ptal se přísně strážmistr.

»Nu, to víte, trochu mouky a nějaký omastek...«

»Tak objeďte město a ztraťte se!«

»Ale kudy, pane strážmistře?«

»Člověče, tož já vám mám ještě ukazovat cestu? Tak podívejte se: pojedete tuhle okolo Moravy, tam vzadu je most přes řeku, přejedete po něm, pak ještě kus po louce a budete za městem ... ale dělejte, ať vás nechytnou! Ve městě je německá hospodářská kontrola, zastavuje každého, prohlíží i aktovky, zadržuje lidi...«

Sabotovalo se všude. I v samé vládě, jejíž ministerský předseda Eliáš dlouho mátl nejvyšší německé úřady.

Sabotáž, sabotáž, sabotáž...

Němci usoudili, že tak to dále nepůjde. Nemá-li se jim nadvláda v českých zemích rozplynout jako mýdlová bublina, musí zakročit ostřeji.

Musí ukázat ještě tvrdší a krutější pěst.

A kdo z nich by to dovedl lépe než vedoucí státní policie Heydrich?

Sotva se objevil v Čechách, bylo vyhlášeno stanné právo. Stovky českých lidí byly popraveny, tisíce zatčeny. Krev mučedníků tekla v Brně, v Praze, Terezíně, v Dachau, v Buchenwaldu, v Mauthausenu, v Oranienburku, v Osvětimi a bůhvíjak se všechny ty mučírny nazývaly.

Dva hlavní původci těchto pohrom v naší vlasti — Heydrich a Frank — si mnuli spokojeně ruce. Srazili ten paličatý národ k zemi! Zdrtili ty vzdorovité a nenapravitelné lebky! Hle, Češi jsou již jako krotcí beránci! Plameny vzpoury, které až dosud výhružně vyšlehovaly, jsou uhašeny. Všude je pořádek. Všude je klid. Všude je ticho.

Uhasly opravdu plameny odboje?

Jak málo znali český národ! Jak málo znali jeho neuhasitelnou touhu po svobodě!

Kdo si všiml toho osamělého letadla, které v prosincové noci roku 1941 zakroužilo nad Čechami? Kdo zpozoroval odvážné mladé hochy, kteří seskočili v blízkosti Prahy, aby splnili úkol nejtěžší?

Snad, snad je někdo spatřil. Ale najisto unikli pozornosti německých tyranů, zpitých vítězstvím nad Evropou.

Byli nenápadní a znali dobře svůj úkol a cíl. Pražané jim podali přesné zprávy o Heydrichovi.

A 27. května roku 1942 stihl Heydricha zasloužený trest.

Byla to těžká rána pro celé Německo. Kdo jim teď uvěří, že v Čechách a na Moravě je všechno v nejlepším pořádku? Že Češi jsou spokojeni s německou ochranou?

Němce zachvátil bezmocný vztek. Děsivá smršť se rozpoutala nad Čechami a Moravou. Tisíce klesly pod katovou rukou. Plameny Lidic vyšlehly až do nebes.

A národ? Byl pevný jako skála. Nedovedlo jej zkrušit ani německé běsnění, ani nepodlehl hrabivému mamonu, když Frank vypsal desítimilionovou odměnu na dopadení pachatelů atentátu.

A poslední odpověď hrdinů, kteří provedli smělý čin, byla právě tak statečná jako atentát sám. Když byli po třech týdnech usilovného hledání vypátráni v kryptě pravoslavného kostela, bránili se jako lvi. Pálili ze svého úkrytu na útočníky tak mistrně, že se k nim žádný nemohl přiblížit. Nakonec bylo proti nim použito stříkaček, které chrlily do podzemí proudy vod. Hladina stoupala, ale odvážlivci stříleli dále. Už jim sahala po pás, po hruď. Už bylo vody až po krk. Každý měl v pistoli jediný náboj.

Vzdají se?

Výstřely v podzemní kryptě zaduněly v odpověď. Stateční vojáci republiky zvolili dobrovolnou smrt.

A domnívali-li se Němci po provedení všech násilností, že tentokrát je český národ už opravdu umlčen, zase se mýlili.

Měli se jenom zaposlouchat do vzrušeného tepu českých srdcí. Měli nahlédnout do českých rodin. Měli vyslechnout hovory dělníků o přestávkách mezi prací. Měli jít do vlaků a pozorovat cestující. Všude by viděli totéž: nezlomeného ducha, víru ve spravedlnost a odplatu.

A měli si zajít na hošťálkovskou Dolinu.

Mnoho se tam změnilo za ta tři léta. Manželé Čermákovi zestárli nejméně o deset let. Slávek byl už tovaryšem, v červenci dostal výuční list. Jenda pracoval ve Zlíně. A jedenáctiletá Olinka se stávala pravou rukou ustarané matky. Byla veselá, švitořivá, usměvavá. Všichni ji měli rádi. Nikoho nezarmoutila. Celou Dolinou se často rozléhaly její písničky, někdy skotačivé a jásavé, jindy táhlé, vážné a smutné.

Celou tu dobu dělali Čermákovi všechno, co bylo v jejich silách. Jízdy do Jablůnky už sice nebyly tak pravidelné, protože gestapo něco větřilo.

Ale tím více podporovali uprchlíky, kterých přibývalo.

Valašské hory lákaly svou rozlehlostí. A jejich lid? Je z počátku nedůvěřivý — je těžko hned poznat a uvěřit, že nový člověk není jen vyzvědačem gestapa. Ale jakmile tě prohlédnou, jakmile poznají, že jsi opravdu štvanec, který potřebuje pomoci, jsi jejich člověk. Snesou ti poslední skrovné zásoby, raději si sami utáhnou opasek, než by tě nechali odejít o hladu. A budou tě chránit před slídivýma očima německých vetřelců, kteří tuší, že zdejší hory jsou nebezpečné, i když mlčí. Proto je procházejí křížem krážem se svými zlými psy, pušky mají připraveny k výstřelu. Když zahlédnou mezi stromy postavu, ženou se k ní. Uprchlík! »Stůj!« A před užaslým Němcem stojí prostý valašský dřevorubec, klidně pozoruje vojáka, ne, nerozumí, nic neviděl, nic neslyšel, vrtí hlavou a krčí rameny. Pak jeho sekera zazvoní o tvrdý pařez — ej, germáni, vy jednou poběžíte a tehdy naše sekery nebudou mlátit už jen do těchto pařezů, věru že ne — —

A uprchlík si zatím hoví v dřevorubcově chalupě, která je odtud několik kroků. Že je malá jako dlaň a člověk by se v ní nemohl ukrýt? A kdo se to usmívá zpod doškové střechy? Kdo je to ukryt pod hromadou slámy? Kdo leží na dřevěné pryčně v mistrně maskovaném sklepě pod »podsínkem«? Ej, vejdi do pasekářské chalupy a hledej tam ukrytého člověka!