Blesky nad Beskydami

A je těch chalup, které tě přijmou jako svého syna! Zajdi si třeba k Spěchalům. Starý Spěchal si tě přeměří pohledem, který ti až duši rozřízne. Pak se dá do smíchu, poplácá tě po zádech, pojď, synku, tady si odpočiň, Milada zatím něco ukuchtí, pojíš a vyspíš se ... a zítra — -jak? Hned zase dál? Nevadí, převedu tě přes horu, znám tu každý chodníček a každý keř, se mnou nezabloudíš — — —

Nejsou-li u Spěchalů doma, dlouho se nerozmýšlej! Přeskoč kopeček, trochu se zadýcháš, ale to nic, starý Spěchal má přes padesát a běhá tu jako mladík, překročíš cestu a jsi v hospodě u Kubišů. Tam sice spát nemůžeš, je to hned u cesty a žízniví Němci se tu často zastavují, ale Kubišovi mají synka, dvanáctiletého Toníka, chlapce bystrého a spolehlivého, který dovede mlčet jako ryba. Ten tě dovede úzkou pěšinkou do Doliny a to už si zase jako doma.

A jdeš-li s druhé strany, zastav se na pasekách u Kovářů — ale co ti to budu všechno jmenovat. Zastav se v kterékoli pasekářské chalupě, jež jsou roztroušeny okolo Hošťálkové, zastav se u Ratiboře, v Jablůnce, u Bystřičky, na Čartáku, na Soláni, jdi k Radhošti, Kněhyni a Lysé hoře, celé to Valašsko stojí v tvrdém a nesmiřitelném boji, i když se dosud neblýská a hory se zdánlivě usmívají. Celé to Valašsko ti podá pomocnou ruku a nedá, nedá ti zahynout.

Ty, cizinec, užaslý půjdeš tímto krajem, budeš míjet paseku za pasekou, dědinu za dědinou, horu za horou, budeš se divit, kde se tu vzalo tolik lásky, když příroda zde učí jen zápasit a bojovat. Náhle si vzpomeneš na slova známé básně »chaloupky české, buďte požehnány!« — a nedá ti to, aby sis ten verš neupravil po svém: »Valašské chaloupky, buďte požehnány!«

Sta a sta uprchlíků prošlo tak valašskými horami. Prchali přede vším možným: před vyšetřováním, před zatčením, před nucenou prací v Německu, před koncentračními tábory.

Utíkal tudy i zednický mistr Kolísko. Byl až odněkud z Čech a podařilo se mu uprchnout z koncentračního tábora.

Jednoho večera nesměle zaťukal na okno u Čermáků. Otevřeli mu.

»Jsem pronásledován,« řekl jim. »Mohl bych se tu zdržet delší dobu?«

»Ale ovšem,« odpověděl s naprostou samozřejmostí pan Čermák. »Musíte však být opatrný a přes den se raději neukazovat.«

»Děkuji vám. To víte, že se zachovám podle vašich pokynů.«

Byl u nich již čtrnáct dní. Za celou tu dobu se nepřihodilo nic zvláštního.

Večer, po návratu pana Čermáka ze služby, besedovala často celá rodina se svým hostem. Mistr Kolísko jim vypravoval o všem, co prožil v koncentračním táboře. Líčil utrpení a nevýslovnou bezmoc vězňů, kteří jsou za živa pohřbeni v děsivé propasti zoufalství.

Někdy přišli i návštěvníci. Přinesli kousek másla, bochník chleba, pár jablek a hrušek. Poslechli si Kolískovo vypravování a zase odešli.

Pobyt v koncentračním táboře zanechal u Kolíska trvalé stopy. Byl vylekaný, dostrašený, při každém zvuku vyskakoval, všechno ho rozrušovalo.

»Snad to s tím pronásledováním nebude tak zlé,« chlácholil ho pan Čermák, když viděl, jak se Kolísko chvěje při každém vrznutí dveří.

»Já jim nevěřím. Koho si jednou vezmou na mušku, toho už tak lehko nepustí,« trval na svých obavách Kolísko.

»Třeba již ztratili vaši stopu.«

»Dal by Bůh.«

Uplynul další týden. Pan Čermák se vrátil ze služby dříve než obyčejně.

Při večeři byl zamlklý.

»Tati, stalo se ti něco?« otázal se Slávek.

»Do dědiny přijel nějaký pátrací oddíl,« odpovídal zvolna otec. »Tož nevím, co tu chtějí.«

»Že to bude v souvislosti se mnou!« lekal se Kolísko.

»Může být. Ale je jich nějak mnoho. Myslím, že to bude větší podnik.«

»Pak by bylo dobře, kdyby si pan Kolísko lehl do stodoly. Tam by ho nenašli,« navrhovala matka.

»To udělám, přátelé, a hned,« zvedal se mistr. »Jistota je jistota. Nejraději bych se sice vydal na další cestu, ale teď, na noc...«

»Kam byste chodil. Vyspíte se ve stodole a ráno —«

»A přece bych tu nejraději zůstal ještě aspoň dva dny, než se to přežene,« rozhodl se náhle Kolísko. »Potom bych měl už jistě klidnější cestu. A mimo to — necítím se nějak dobře. Píchá mě pod lopatkami.«

»Jak myslíte,« svoloval pan Čermák.

»Však ve dne může ležet pan Kolísko v našem krytu,« navrhl Slávek.

Ve svahu za Dolinou byla už od přírody dokonalá skrýš. Slávek s otcem ji tak zamaskovali, že nezasvěcenec by ji nikdy neobjevil. Tam ukrývali uprchlíky, když bylo nejhůře.

»Ano, tam to bude nejlepší.«

Noc minula klidně.

Ráno ho zavedli do krytu. Pečlivě zakryli vchod.

»Večer pro vás zase přijdeme,« loučil se s ním Slávek.

»Jen jestli mu tam nebude zima! Aby se nenachladil. Zdá se mi, že v posledních dnech vypadá nějak špatně.«

V poledne se vrátil Slávek z práce s neveselou zprávou.

»Dověděli jsme se, že ten oddíl tu zůstane několik dní. Pátrají prý po nějakém generálovi.«

»Pán Bůh nás potěš!« lekala se matka.

»A toho chudáka venku teprve!«

Večer ho přivedli do kuchyně.

Byl přepadlý a pokašlával.

Paní Čermáková se na něho pozorně zadívala.

»Pane Kolísko, nemáte horečku?«

»Myslím, že mám. Po zádech mi běhá mráz, ruce a nohy mám jako polámané...«

»Tak já vám něco řeknu,« rozhodl se pan Čermák. »Zůstanete spát s námi, zatopíme v kuchyni.«

»Chraň Bůh! Jen to ne! Tu by mě našli okamžitě! Jen to ne!«

Přemlouvali ho všichni, ale marně. Kolísko trval na svém: na noc půjde do stodoly, zítra zase do krytu.

Paní Čermáková mu navařila čaje. Do stodoly mu dali tři teplé přikrývky.

I tato noc minula klidně.

Ráno šel zase do krytu. Byl malátný a již mu nebylo ani do řeči.

V poledne řekla matka Olince:

»Olinko, vezmi do konvičky čaje a zanes to panu Kolískovi. Ale buď opatrná!«

»Ano, maminko!«

Už ani před Olinkou nebylo doma tajemství. A statečné děvče často pomohlo rodičům v těžkých okamžicích. Čeho se nemohl odvážit dospělý muž či žena, to prošlo malému děvčeti.

I dnes splnila svůj úkol rychle a nenápadně.

»Jak je mu?« otázala se jí matka.

»Myslím, že má vysokou horečku,« řekla Olinka. »Čaje se napil, ale skoro ani nemluvil. Jenom ukázal, že ho píchá v zádech.«

»Aby to tak byl zápal plic! Nu, nic nenačekáme! Jak přijde tatínek, poradíme se, a ty bys, Slávku, navečer zavolal pana doktora. Řekl bys mu, že Olince je špatně, tady by si to s ním už tatínek nějak vyřídil. A na noc už ho necháme tu, ať se brání, jak chce. Musíme věřit, že to dopadne dobře.«

Odpoledne byla doma jen paní Čermáková s Olinkou. Ta se právě chystala, že se zase podívá za nemocným. Konvičku s čajem měla na sporáku.

Vyhlédla z okna a krve by se v ní nedořezal.

»Co je ti, Olinko?« přiskočila k ní matka.

»Jdou sem vojáci!« vydechla Olinka a ukázala na pěšinku od Kubišovy hospody.

Šli po ní čtyři vojáci s velkými psy.

4. Bouře nad Dolinou

Těžký mrak se pověsil na Dolinu.

Co chtějí? Kam jdou?

Brzy se jim dostalo odpovědi. Vojáci zamířili k jejich chalupě. Dva zůstali venku, dva vešli dovnitř. I se psy.

Paní Čermáková se násilím ovládla. Ještě štěstí, že v poslední chvíli vylila čaj z konve!

Vojáci se vyptávali lámanou češtinou, nebyl-li tu nějaký »oficír«.

»Ne, nic podobného tu nebylo,« oddychla si paní Čermáková. Pán Bůh zaplať, že jejich návštěva neplatí Kolískovi! Rázem oživla a nabyla staré jistoty.

A nešel ani okolo? Neviděli nějakého důstojníka v lese?

Kdepak, sem nevkročí ani lidská noha! Co by tu také dělal?

Vojáci přesto začali prohlížet celý dům. Kam nemohli vniknout sami, tam poslali psy. Rozházeli postele, vešli do sklepa, vylezli na půdu, prošťárali stodolu.

Nic.

Odešli.

»Maminko, já jsem se ti tak třásla!« zašeptala Olinka.

»Však já také, Olinko!« přiznávala se matka. »No, jenom ať se už nevracejí! Kam jdou?«

Olinka opatrně vyhlédla.

»K lesu!«

»Snad ne ke skrýši?«

»Ne, jdou hodně doleva,« uklidňovala matku i sebe Olinka. »To už ho nenajdou.«

»Tak přece měl pravdu Slávek, že hledají nějakého...«

Vtom se ozval zuřivý štěkot psů.

»Probůh, co se tam stalo?« lekla se matka.

Olinka vyšla ven. Kráčela k drvárce, jako by šla pro dříví. Přitom se úkradkem podívala do lesa.

Náhle se zastavila, jako by ji přikoval k zemi. Chvíli naslouchala. Pak se obrátila a spěchala do kuchyně.

»Maminko, je zle...!«

»Co se stalo?«

»Pan Kolísko kašle, slyšet ho až sem!«

»Tož to je s ním konec...!« zalomila rukama matka a usedla na židli. »A zaslechli to?«

»Ano, protože už ho hledají. Psi pobíhají sem a tam...«

»A jsou blízko skrýše?«

»Ještě jsou dosti daleko, ale jdou k ní. Ti psi jim ukazují cestu...«

»Počkej —!«

Do mrazivého ticha v kuchyni pronikal nový, ještě zuřivější štěkot psů. Pak bylo slyšet zlostné hlasy a žalostné zaúpění.

»Už ho našli...,« řekla mrtvě matka.

Obě se přitiskly k záclonce na okně a snažily se zahlédnout, co se děje v lese.

Obraz, který spatřily, jim podlomil nohy. Vojáci vytáhli nemocného uprchlíka z úkrytu. Bili ho pažbami, smýkali jím se strany na stranu a něco na něho křičeli.

Kolísko neodpovídal. Nemohl odpovědět, protože jím zmítal těžký záchvat kašle.

A už se vydal truchlivý průvod na cestu k Čermákově chalupě.

Dva rozzuření vojáci vrazili do kuchyně.

»Věděli jste o něm?«

»Ne,« řekla rázně paní Čermáková a sama byla udivena, kolik jistoty a přesvědčivosti je možno vložit do jediného slova.

»A co toto?« ukazoval voják na teplé přikrývky, které dali Kolískovi do krytu. »Kde to vzal?«

»Nevím,« trvala na svém už úplně klidná žena. Byla překvapena sama sebou. Dokud se nebezpečí vznášelo okolo ní jako cosi neurčitého, chvěla se bázní a očekáváním toho, co přijde. Nyní, když mu stála přímo tváří v tvář, pocítila mrazivý, železný klid. Zdálo se jí, že nikdy neměla tak jasné myšlenky jako v této chvíli.

»Však ono se to vyšetří,« řekl vztekle voják, zmatený jejím klidem. Zahrozil ještě puškou a vyšel ven i se svým druhem.

Před domkem stál Kolísko. Stál? Potácel se s boku na bok. Na tváři měl velikou bouli — to jak byl zasažen pažbou jednoho vojáka. Kalné oči upíral na paní Čermákovou. Mlčel, ale v jeho zraku ležela prosba za odpuštění. Jeden voják ho hlídal, kdežto zbývající prohlíželi a vyslýchali Čermákovy sousedy.

Když nic nepořídili, vyrazili k Hošťálkové. Cestou tloukli klesajícího uprchlíka, křičeli na něho, psi štěkali. Celá Dolina se otřásala touto nelidskou podívanou.

Když se večer vrátili otec se Slávkem, už o tom věděli. V celé dědině se nemluvilo o ničem jiném.

V noci odběhl Slávek do skrýše a zahladil všechny stopy, které by je snad mohly ještě nějak prozradit. I doma spálili všechno, co by jim mohlo uškodit. Pušku a dvě pistole, které pečlivě uschovávali, zabalili a zakopali za chalupou.

Ráno zajel Slávek za Hájkem. Řekl mu, aby už dopisy nevozil. Budou pokračovat, až se všechno uklidní.

»Teď záleží všechno na Kolískovi,« řekl pan Čermák. »Bude-li pevný a dovede-li mlčet, nemusíme se ničeho obávat. Promluví-li však...«

Dovede-li mlčet...

Sváží tě tak, že rukama se držíš za paty, prostrčí ti mezi pažemi dlouhou a pevnou tyč, upevní ji na dva silné sloupy, roztočí tě — a ne rukama, nýbrž ranami obušků! — a točíš se, jako ses točíval v dětství na hrazdě při kolenotoči, rychleji a rychleji, za každým otočením na tebe zařvou: »Kdo ti pomáhal? Mluv!« A když mlčíš, nová rána, druhá rána, třetí rána, po hlavě, po zádech, po tváři, po rukou... V hlavě ti hučí, točíš se už nejen ty, ale celý svět ... a mlčíš...

Pak tě postaví tváří ke zdi, k tvrdé kamenné zdi, za každou otázkou následuje prudký úder do hlavy, strašný náraz nosem a čelem do stěny, krvácíš, už nejsi ani člověk ... a mlčíš... a mlčíš...

Otočí tě zase čelem do světnice. Obrovský gestapák si povyskočí a jeho těžká okutá bota dopadne na tvou nohu, přímo na nárt, ozve se praskot, hroutíš se k zemi, zvedají tě surovými ranami obušků ... a mlčíš ... a mlčíš ... a mlčíš...

Když pozbudeš vědomí, dají ti na chvilku pokoj. Sotva však otevřeš oči, vrhnou se na tebe znovu. A mají desítky jiných a krutějších způsobů, jak tě donutit k mluvení. Je jim lhostejno, co si o nich myslíš. Co jim záleží na tom, že všechna hrůza obávaných mučíren ve středověku s koly a kládami na lámání lidských údů bledne a ztrácí se před tím, co přineslo lidstvu Německo dvacátého století?

Jsi-li pevný jako skála, jsi-li tvrdý jako žula, dovedeš mlčet stále. Vydržíš tento nelidský nápor, i když nemáš naděje, že by ses zachránil. Buď podlehneš jejich ranám, nebo tě ubijí až potom. Ale v poslední chvíli jasného vědomí tě zahřeje myšlenka, že tvůj duch zvítězil nad hrubou mocí. A vědomí, že jsi zachránil mnoho lidských životů...

Dovedl mlčet i Kolísko?

Druhého dne seděla Čermákova rodina u oběda.

»Tak co je s Kolískem?« otázala se matka.

»Odvezli ho do Vsetína,« řekl otec. »Nejprve ho vyslýchali zde v obecní kanceláři, ale nic z něho nemohli dostat.«

»Třeba bude mlčet i ve Vsetíně. Zdá se, že je to opravdu statečný chlap. Jinak by tu již byli.«

Okolo okna se mihl nějaký stín.

Byl to soused.

Polohlasitě zavolal:

»Jdou sem nějací lidé! Řekl bych, že je to gestapo!«

Stín zase zmizel.

Pan Čermák přiskočil k oknu, z něhož bylo možno přehlédnout celou Dolinu.

Opravdu! Od silnice se blížili tři mužové. Tmavé šaty, vysoké boty. Šli pomalu, vesele se o něčem bavili. Zřejmě si byli svou věcí jisti.

»Jdou pro nás!« řekl pan Čermák.

»Co teď?« lekla se matka.

»Utečeme do lesa.«

»I s Olinkou?«

»Ano! Vytratíme se za drvárku, a než sem přijdou, zmizíme v houštinách.«

»Ale co vzít s sebou?«

»Nic. Není času! Za mnou!«

Pan Čermák uchopil čepici a už byl na dvoře. Ostatní chtěli vyrazit za ním.

Ale už se k tomu nedostali, poněvadž otec se náhle obrátil a vracel se do kuchyně.

»Škoda, že jsme ty zbraně zakopali,« pohlédl na Slávka. »Mohli jsme se aspoň bránit.«

»A proč ses vrátil, tati?« zeptal se Slávek.

»Jdou sem s několika stran,« odpověděl otec. »Zahlédl jsem dvě skupinky po dvou a po třech. Sestupují k naší chalupě od lesa.«

»Co uděláme?«

»Už nic,« řekl smutně pan Čermák. »Je pozdě. Až nás budou vyslýchat, nevíme o ničem. O Kolískovi ani o těch druhých. A nikoho z Hošťálkové nebudeme jmenovat. Rozumíte?«

»Ano,« zašeptali všichni.

»Musíme zapírat do posledního dechu. Jinak bychom přivedli do neštěstí —«

Vtom se rozletěly dveře od kuchyně a v nich se objevili dva gestapáci s namířenými pistolemi.

»Ruce vzhůru!«

Celá rodina uposlechla. Zatím co jeden mířil, druhý dával pouta panu Čermákovi.

Matčin pohled se svezl úkradkem do Doliny. Myšlenky jí zavířily v hlavě jako divoký vodopád. Budou zatčeni, odvlečeni. Olinku jistě zase propustí, vždyť je to dítě. Kdo si ji k sobě vezme? Jeník je ve Zlíně. I když se vrátí do rodného domu — je to chlapec. Zbývá babička, která žije v dědině u sestry. Stará osoba, která by sama potřebovala opory. Kdo tedy —?

Slávek!

Slávek kdyby tu mohl žít! I když by se musel skrývat před pronásledovateli, kteří by po něm jistě slídili, přece by dovedl domácnost udržet. Zařídil by u sousedů, aby udělali to, na co by nestačil sám.

Ale takhle?

Odvedou ho, odsoudí, snad i popraví a Olinka tu zůstane sama. Zůstane na světě jako kůl v plotě, odstrkovaná, bez opory — — —

To všechno se přehnalo jejími myšlenkami rychlostí blesku.

Když byl gestapák hotov s otcem a šel k Slávkovi, podrazila mu nohu.

Gestapák upadl a narazil tváří na škopík, v němž měli brambory pro dobytek. Pořádně se uhodil a zuřivě zaklel.

Zároveň se rozlehl malou kuchyňkou zoufalý matčin výkřik:

»Slávku, uteč!«

Slávek zůstal nerozhodně stát. Má tu zanechat rodiče? Nezhorší jejich postavení svým útěkem?

Jen rychle, Slávku! Nerozmýšlej se ani vteřinu! Gestapák už vstává, jeho vztekem zkřivená tvář dává tušit, co bude následovat. Zde už není co zhoršit! Maminka, tvá statečná maminka ti ukázala, že v osudových chvílích se musí jednat rychle. Dokaž jí, že její oběť nebyla nadarmo. I tatínek ti dává očima znamení, abys utekl. Ví, že je už všechno stejně prozrazeno a ztraceno, tož nač ještě zvyšovat počet obětí?

Ale musíš být rychlý a mrštný jako veverka, neboť druhý gestapák nestřílí jen proto, že v tom zmatku by mohl zranit svého druha, který klečí na kolenou, drží si tvář a vyplivuje krev... Nestřílí, ale zato tím vztekleji volá:

»Fritz!«

A už stojí ve dveřích další gestapák a snaží se rychle rozpoznat, co se děje v kuchyni. V napřažené ruce má pistoli. Jednej rychle, Slávku!

Vymrštil se jako střela. Prudkou ranou vyrazil gestapákovi pistoli z ruky a chtěl proklouznout okolo něho na verandu.

Překvapený Fritz se však zatím vzpamatoval. Zachytil Slávka a pevně ho svíral.

Ale již tu byla zase matka. Vrhla se na gestapáka jako tygřice. Zakousla se mu vší silou do ruky, až zaúpěl. Ruka se uvolnila, druhá uchopila matku za vlasy a začala je vztekle rvát — ale to již Slávek neviděl. A neviděl ani to, jak gestapáci přiskočili k hrdinné matce, jak ji začali kopat a bít, až pozbyla vědomí.

Vběhl za drvárku, pak několik skoků doprava a už byl v lese. Kulky pronásledovatelů fičely za ním, před ním, okolo něho, les burácel ozvěnou střelných ran a zuřivých výkřiků — ale Slávek nedbal. Hnal se kupředu jako šílený a za chvilku byl tak daleko, že zmizel pronásledovatelům s očí.

Gestapáci se hnali po jeho stopě, stříleli dále jako posedlí — ale rány slábly každou minutou. Jak litovali, že s sebou neměli psy!

Slávek utíkal, co mu nohy stačily. Kam? Nevěděl. Jen do lesů, do hlubokých valašských lesů, kde se ztratíš jako kapka v moři. Lesy tě nezradí, Slávku. Poskytnou ti úkryt a ochranu. Sta malých jeskyněk a doupat skrývají pro tebe. Stačí přihodit nad vchod nějakou větev zeleného smrčí a jsi v bezpečí.

Pojednou se zastavil. Před ním stálo několik chat a restaurace. Je možné, že je už na Šanhaji?

Rychle couvl do lesa. Zde by mohli být Němci.

Zamířil doleva. Kam půjde? Kde se ukryje? Kde přenocuje?

Kam by šel jinam než k strýci Spěchalovi! Jeho chaloupka je přilepena na stráni pod lesem, široko daleko je pěkný výhled, strýc Spěchal je dobrák a pro strach má uděláno.

Přišel tam až za tmy.

U Spěchalů drželi černou hodinku.

»Dobrý večer!« pozdravil Slávek, když vešel do jizby.

»Dobrý večer!« odpověděl strýc. »A kdo to přišel k nám tak potichu, že ani pes nezaštěkal?«

»Váš Hektor mě poznal lépe než vy, strýčku. Co pak mě nepoznáváte? Vždyť jsem to já, Slávek!«

»A kýho šlaka! Pěkně tě vítám, chlapče! Však právě tu mluvíme o tobě. Milado, rozsviť! A jak ses k nám dostal?«

»Tož ... tak.«

»A nejsi raněn? Vždyť prý po tobě stříleli celé salvy!«

»Museli špatně mířit. Nestalo se mi nic.«

»Bohudíky, chlapče, bohudíky. Milado,« obrátil se k své dceři, která právě rozsvítila, »přichystej něco k večeři, však jistě jsi nic nejedl.«

»Nejedl, strýčku. Ale hlad nemám.«

»Já ti rozumím. Ale tělo se nedá ošidit.«

»Nevíte, co je s našimi?«

»Jak bych nevěděl, Slávku. Odvedli je všechny tři, ale Olinku již pustili.«

»A kde jsou?«

»Vzali je do Vsetína. Olinka je s babičkou. Celá dědina je vzhůru nohama.«

»Zatkli ještě někoho?«

»Posbírali všechny, kteří k vám v poslední době chodili: Šebestu, Bartoně, Otáhala, Janouška, tvého strýce a tetu Nevrlovy. Nešťastný Kolísko, ten jim to nadrobil!«

Slávek mlčel.

Vzpomínka na rodiče mu sevřela hruď. Cosi jako trpká výčitka ho bodlo u srdce. On tu sedí na svobodě — a co se děje v této chvíli s nimi? Jistě jsou biti a týráni.

Náhle se zvedl a kráčel ke dveřím. Ne, nemůže si tu v klidu besedovat, když ví, že rodiče kdesi nevýslovně trpí. Půjde raději ven do tmy, do noci, půjde do lesů a bude bloudit až do vysílení, až klesne únavou.

»Kam jdeš, Slávku?« vyhrkl překvapený Spěchal.

»Už jsem vás viděl, tož zas půjdu dál...,« odpověděl neurčitě Slávek.

Ale starý Spěchal byl zkušený člověk. Hned uhodl, co se odehrává ve Slávkově duši.

»Tož abys chtěl vědět, nikam nepůjdeš,« rázně mu zastoupil cestu. »Či chceš, aby tě chytili hned první den? Člověče, vždyť ti jsou vzteky bez sebe, jak je dořídila tvá matka. Olinka nám to všechno pověděla.«

»Vy jste mluvil s Olinkou?« oživl Slávek.

»Nu, bodejť ... v Hošťálkové to vře a starý Spěchal zůstane za pecí, ne? Pravdaže jsem s ní mluvil!«

»Plakala?«

»Plakala — plakala — —! Toť se ví, že plakala! Kdo by neplakal, když se stane taková věc v rodině! Ale měl bys ji vidět, jak se jí leskly oči, když nám vypravovala, jak oba gestapáci skučeli bolestí! Holenku, to se nestane často, aby si jedna žena dovedla poradit s dvěma ozbrojenými chlapy!«

»Ale potom ji zbili, viďte?«

»Nu, to víš, vždyť to nejsou lidé...,« odpověděl Spěchal vyhýbavě a rychle pokračoval v svém sdělení: »Nejdříve všechny zatčené přiváděli jednoho po druhém do obecního domu a tam je zavřeli do jakési komůrky. Přede dveřmi stál gestapák a hlídal je, aby spolu nemohli mluvit. Tvé matce se však přece jen podařilo říci několik slov Olince. Byla určena hlavně pro tebe.«

»Pro mne? Vzkaz od maminky?« Slávek byl tak rozčilen, že si sedl na židli.

»Ano. Matka ti vzkazuje, abys vedl hospodářství dál.«

»To povedu, ale opravdu si nedovedu představit, jak to budu dělat.«

»Máš si vzít k sobě babičku. A Jendu zavolej také domů. Vždyť se tu uživíte všichni.«

»To je pravda...«

»Nejvíc se máš starat o Olinku,« pokračoval Spěchal.

»Jak bych se nepostaral!«

»A jako poslední přání ... počkej, jak to řekla matka doslovně: Ať Slávek nikdy nezapomene, že celé to neštěstí v naší rodině je dílem Němců.«

Slávkovi vytryskly z očí slzy. Hned se však zase sebral a přerývaně si několikrát opakoval:

»Ne, to nezapomenu ... ne-za-po-me-nu ... nezapomenu!«

»Tak se mi líbíš, chlapče,« řekl Spěchal. »Musíme být tvrdí a nemilosrdní.«

Přistoupil až k Slávkovi a hleděl mu upřeně do očí:

»Musíme se mstít!«

Slávek už zatím vstal se židle. Horká vlna se rozlila jeho tělem. Pocítil znovu to prudké opojení, které se ho zmocnilo před lety při přednášení Sládkovy básně. Tehdy byl chlapcem. Dnes je už téměř dospělým mužem.

»Ano, strýčku, budeme se mstít!« opakoval po něm tvrdě.

Znělo to jako přísaha.

Chvíli tak stáli proti sobě mlčky. Oba byli spojeni jedinou myšlenkou. Myšlenkou vzdoru, odvety, pomsty.

»Ale teď si zasedni a pojez, Slávku!« pobídla ho Milada.

Už neodmítal. Jako by si rázem uvědomil, že musí žít. Že je nutno, aby žil, protože na něho čeká mnoho úkolů.

»Spávat budeš u nás,« řekl starý Spěchal po večeři. »Jsme tu na opačné straně a aspoň v prvních dnech jim nenapadne, aby šli sem. A co bude třeba udělat u vás, to už zařídím já nebo Milada.«

»Baže,« souhlasila ochotně dcera.

»Z počátku tu budeš mít dlouhou chvíli, protože se nesmíš nikde ani ukázat. Ale později, až to trochu utichne, můžeš chodit se mnou do lesa.«

Besedovali dlouho do noci.

Když si konečně Slávek lehl, nemohl usnout. Stále viděl před sebou spoutaného otce a bojující matku.

A ještě když usínal, myslil na její odkaz.

5. Psancem

První dny u Spěchalů byly pro Slávka opravdu utrpením. Těžko si zvykal na dlouhou nečinnost. Přes den byl v chalupě, kde mu starý Spěchal připravil několik dobrých úkrytů pro případ nenadálé prohlídky.

Většinu dne strávil tím, že seděl u okna a díval se do údolí pod Spěchalovým domkem. Teprve večer vycházel ven, do lesa. Procházel se vždycky dlouho do noci.

Někdy přicházel na besedu Pavel Kovářů. Milada věděla, že je Slávkův nejlepší přítel, proto se ho nebála pozvat.

Pavel i Milada přinášeli zprávy z vesnice. O zatčených se nevědělo nic bližšího. Zjistili jen, že byli ze Vsetína odvezeni, ale kam, nemohli vypátrat.

K Čermákům se již nastěhovala babička i s Olinkou. Jenda napsal, že přijede ze Zlína začátkem listopadu.

»A co babička? Stačí na tu práci?« zeptal se Slávek.

»Sama by nestačila, to víš,« řekla Milada. »Ale sousedé jí pomáhají. Tady Pavel pooral a zasil.«

Slávek se na něho vděčně usmál: »Děkuji ti, Pavle. — A po mně ... pátrají?«

»Neslyšela jsem nic.«

»Ale přesto musíš být opatrný,« připomínal strýc Spěchal. »Oni ti tak brzy nezapomenou, že jsi jim utekl zrovna před nosem! Však tady je ti dobře, domácnost je zaopatřená, tož se do ničeho nežeň!«

Co pomohla tato varovná a dobře míněná slova, když se neodolatelně ozývala touha spatřit aspoň zpovzdálí rodný domek?

A tak jednoho večera, když tma byla zvlášť hustá a neproniknutelná, Slávek se vydal na cestu k Dolině. Přehoupl se přes návrší, jež odděluje Spěchalovo údolí od silnice, minul Kubišův hostinec a pěšinkou se blížil k domovu.

Srdce mu prudce bušilo. Vždyť je to po prvé za několik týdnů, co tudy kráčí. Olinka už asi spí. Babička snad šuká po kuchyni. Možná sedí nad modlitební knížkou.

A budou-li spát? Nepolekají se, když tak znenadání zatluče?

Již byl u Doliny. V jejich domku se svítilo. Úzkými štěrbinami v nedokonalém zatemnění pronikaly do tmy světelné paprsky.

Slávek se opatrně rozhlížel. Všude byl klid. Plížil se jako kočka až k verandě.

Jemně zaklepal.

V chalupě bylo ticho.

Šly už spat a zapomněly zhasnout?

Zaklepal po druhé.

Konečně!

V kuchyni se ozval nějaký šepot. Slávek přitiskl ucho ke dveřím a zřetelně zaslechl Olinčin hlas:

»Babičko, neotvírejte!«

»To jsem já, Slávek!« zašeptal.

Slyšel šoupavé kroky. U dveří se zastavily.

»Kdo je tam?« zeptala se babička, která nedoslýchala.

»Babi, nekřičte!« varovala ji Olinka. »To je Slávek!«

Zámek zaskřípal.

»Pro všecky svaté, kde se tu bereš, chlapče?« lekla se babička.

»Slávečku!« Olinka zapomněla na všechnu opatrnost. Jásavě zavýskla a zavěsila se bratrovi na krk. »Slávečku, to jsi hodný, že ses přišel na nás podívat!«

»Jenom tak nekřičte!« napomínal je Slávek a prudce zamžikal. »A jak se tu máte?«

»Je nám tu —,« Olinka chtěla ještě něco říci, ale náhle se dala do pláče. I chvějící se babičce tekly po tváři palčivé slzy.

»Synku, neměl jsi to dělat...!« řekla truchlivě.

»Co, babičko?« otázal se překvapený Slávek.

»Neměl jsi sem chodit. To víš, že my tě rády uvidíme, ale ... je to s tebou zlé...«

»Proč? Stalo se něco?«

»Včera tu byli zase,« vysvětlovala tiše Olinka. »Měli s sebou psy a prohlíželi znovu celý dům. I drvárku, stodolu, ba vlezli i do žlabu s mlýnským kolem...«

»Ale nenašli nic, že?«

»Našli. Vaše pistole a pušku.«

»Jak je to možné?!« hrozil se Slávek. »Vždyť jsme je tak dobře zakopali...!«

»Nevím. Najednou se objevili pod oknem a už to nesli.«

»A s vámi už nemluvili?«

»Mluvili, chlapče, mluvili...,« vpadla Olince do vypravování babička. »A jak mluvili! Jestli prý o tobě něco víme a oni to zjistí, hned budeme zastřeleny, já i Olinka.«

»Však já sem nebudu chodívat,« řekl jako na omluvu. »Chtěl jsem se jenom podívat, jak se vám tu daří.«

»Tak jsem to nemyslila, chlapče,« bránila se babička. »Jenom přijď, když ti bude zle. Co záleží na mně, na staré osobě — ale vás by bylo škoda. Říkám ti to proto, abys byl na sebe opatrný. Abys nemyslil, že už máš vyhráno.«

»Já vím, babičko,« řekl měkce.

Chvíli si ještě sdělovali otřásající dojmy posledních týdnů. Slávek se dověděl přímo z Olinčiných úst, jak to tehdy při zatýkání bylo.

»Ale teď už zas půjdu,« zvedl se konečně. »Však kdybyste si s něčím nevěděly rady, vzkažte k Spěchalům.«

»Milada je zlaté děvče,« pokyvovala hlavou babička. »A Pavel nám také hodně pomáhá. Jenom mám strach, abyste se nějak neprozradili.«

»Nebojte se, babičko, jsme opravdu opatrní,« uklidňoval ji.

»No, buďte, chlapče, buďte. Dost je toho co se už stalo. A jak jsem řekla, přijď se na nás zase podívat! Hned je tu člověku veseleji. Kdyby už aspoň ten Jenda přijel!«

»Však nám psal, že přijede hned po prvním listopadu,« sdělovala Olinka.

Loučení bylo rychlé. Stáhli lampu, Slávek se vyplížil na verandu a rychle zmizel mezi stromy.

O několik dní později šel starý Spěchal kácet stromy do svého lesa za »Pasinkem«.

»Strýčku, půjdu s vámi,« nabídl se Slávek.

»To můžeš. Je to dobrá hodinka cesty a stále se jde lesem, takže tam snad nehrozí nebezpečí.«

Vzali si jídla na celý den a vyšli.

»A ty tu hospodař sama,« loučil se Spěchal s Miladou. »My se vrátíme okolo šesté hodiny.«

»Dobře, tatínku.«

Listopadové slunce se skrylo za mraky. Vypadalo to na déšť.

Za chvíli po jejich odchodu přiběhl Toník Kubišů.

»Milado, kde je pan Spěchal?«

»Za Pasinkem. Šel kácet. Chtěl jsi mu něco?«

»Tatínek mu posílá peněženku. Včera večer ji zapomněl v hospodě. Maminka ji našla až ráno.«

»Ten náš tatínek! Za chvíli u vás zapomene i hlavu!« zlobila se Milada. »Že ho to také těší — vysedávat celé večery v hospodě!«

»Však tebe by to také těšilo!« usmál se tajuplně Toník. »Jen kdybys tam jednou přišla!«

»A ty kluku jeden, snad si nemyslíš, že by se ze mne stal nakonec pijan!« durdila se.

»To ne. Však oni toho stejně moc nevypijí...«

»Tak co by mě tam mohlo těšit?«

»Ty řeči!«

»Jaké řeči? Já na klevety nedržím!«

»To nejsou klevety, Milado. Kdybys věděla, co všechno ti lidé povídají...«

»Hm ... ten má nemocnou krávu, tomu pošel vepř, ten zlámal v horách kolo od vozu... To bych z toho měla!«

»Ale ne! Však ty dobře víš, že takové řeči je teď nezajímají! Povídají si o Němcích! Už se to začíná obracet!«

Milada se rozkročila uprostřed jizby, ruce založila v bok a dala se do srdečného smíchu.

»Co se začíná obracet?« tvářila se nechápavě.

»No — fronta!« vybuchl bojovně Toník. »Němci už dostávají do kožichu! Bijí je Angličané v Africe, Rusové u Stalingradu — však řekni to Slávkovi, bude mít radost!«

Milada vytřeštila oči.

»Kterému Slávkovi?«

»Jen se nedělej! Snad si nemyslíš, že nevím, jak dlouho je už u vás Slávek Čermáků!«

»Ty, Toníku!« rozhořčila se Milada. »Jestli to před někým řekneš, tak tě —«

»Co bych to říkal?!« urazil se Toník. »Copak jsem malé děcko?«

Milada se stěží ovládla, aby se nedala do smíchu. Ale nechtěla ho již dráždit, proto začala vážně:

»A kdo ti to prozradil, Toníku?«

»Nikdo mi to neprozradil. Oni přede mnou mluví docela otevřeně. Tatínek říká, že jim mohu být platný víc než dospělý člověk. Kluka prý si nikdo ani nevšimne.«

»Hm, to je pravda. Ale přece jen by tě do toho neměli zatahovat!«

»Však oni mě do ničeho nezatahují!« zastával se dospělých Toník. »Když je třeba někde něco vyřídit, nabídnu se vždycky sám!«

»No dobře, Toníku,« končila rozhovor Milada. »Tu peněženku tatínkovi předám. Ono to mohlo počkat do večera, tatínek tam beztoho zase —«

Vtom někdo prudce otevřel dveře. Na chodbě stál německý voják s odjištěnou puškou.

»Ruce vzhůru!« vykřikl německy.

Milada s Toníkem hbitě uposlechli. Škoda, že jsem se dala s klukem do řeči, pomyslila si Milada. Voják nás vyslechl, možná rozumí česky — teď jsme v pěkné kaši!

»Ven!« zněl další povel.

Pomalu vyšli. Na dvoře stálo několik vojáků — celá chalupa byla obstoupena. Jak je to možné? divila se Milada. Vždycky vidíme zdaleka, jde-li k nám někdo — a dnes... Ale to má na svědomí zase ten chlapec! Kdybych se s ním nebyla bavila —

Vysoký voják k ní přistoupil.

»Kde je Čermák?«

»Kdo?« tvářila se nechápavě.

»Jaroslav Čermák!« zaznělo ostře a výhružně z vojákových úst.

»Nevím!« odpověděla nebojácně dívka. Jak byla šťastna, že Slávek odešel do hor!

»Nelžete!« zahřímal voják a dal Miladě surový políček. »Čermák je tu!«

»A není!« dupla si nohou a v očích jí zahořel bojovný plamének.

Už už se rozmáchl voják k druhému políčku, ale náhle si to rozmyslil.

»Však my si ho najdeme sami!« řekl zlověstně. »Ale pak uvidíte!«

Vojáci vrazili do chalupy. Za chvíli to v ní vypadalo jako po zemětřesení. Talíře a hrnce rozbity, šaty rozházeny po zemi, desky od podlahy vytrhány. Sláma a seno se válelo po celém okolí stodoly...

»Kde je váš otec?« zeptal se vztekle týž voják.

»V lese.«

»Co tam dělá?«

»Kácí stromy.«

»Sám?«

»Ano.«

»Je to daleko?«

»Asi hodinu a půl.«

Voják se podíval na hodinky.

»Dobře, zavedete nás tam.«

Milada ucítila, jak se jí zachvěla kolena. Po zádech jí přeběhl mráz.

»A kdo je tohle?« ukázal na Toníka.

»Jsem Antonín Kubiš,« řekl hoch a klidně se podíval vojáku do očí.

»Co tu děláš?«

»Přinesl jsem panu Spěchalovi peněženku, kterou u nás v hospodě včera zapomněl.«

»Ukaž mi ji!« voják mu zřejmě nedůvěřoval.

»Dal jsem ji Miladě.«

Milada šla do jizby.

»Počkat — stát!« rozkázal voják.

»Sama nesmíte ani krok!«

Pohrdavě se usmála. Co jí teď záleželo na peněžence!

Zatím co šla s vojákem dovnitř, horečně přemýšlela. Má se stát spoluvinnicí Slávkovy záhuby! Má přivést vojáky na jeho stopu! Co podniknout? Řekla úmyslně, že je to vzdáleno půl druhé hodiny. Každá minuta je vzácná. Povede vojáky oklikou, ale nakonec přece dojdou až k Pasinku, za nímž seká otec se Slávkem. A co potom? Co potom?

»To je ona?« otázal se voják, když mu ukázala peněženku.

»Ano.«

Vyšli ven.

»A z které hospody ty jsi?« zeptal se ještě Toníka.

»Od Kubišů. To je tady za tím kopcem.«

»Hm ... tam jsem už byl. Řekni tatínkovi, že jeho pivo nestojí za nic. A už leť domů — marš!«

Toník se podíval na Miladu. Měla červenou líc od hrubého políčku, ale jinak byla bledá.

Jejich oči se střetly. Jen na okamžik. Jenom na zlomek vteřiny.

A přece i ten prchavý pohled stačil Miladě k tomu, aby rozšířila oči a dala Toníkovi výstražné znamení.

Porozuměl jí? Ani sval se mu ve tváři nepohnul. Patrně to přehlédl. A už jde dolů, do údolí, k domovu. Nejprve krokem, pak klusá, letí, pádí, řítí se s kopce jako o závod, patrně aby si to vojáci nerozmyslili, aby ho nezavolali zpět...

Poslední naděje na záchranu je pryč!

Teď už je po všem!

Kráčela s vojáky po lesních pěšinkách, které tak dobře znala. Vedla je velkým obloukem doleva, ale přece jen tak, aby nezpozorovali její úmysl. Jen získat čas! I v poslední minutě jí může napadnout něco spasného...

Ale minuty běžely závratnou rychlostí, a Milada stále ještě nevěděla, co udělá.

Konečně se rozhodla, že varovně vykřikne. Vojáci ji nelidsky ztýrají, odvlekou do vězení, snad bude popravena. Snad? Ne, docela jistě. Vždyť to je pomáhání nepříteli státu! Ale otec a Slávek utekou a budou zachráněni.

Vykročila rázněji. Nic jiného už nezbývá, tož aspoň zkrátí ty chvíle čekání a nejistoty.

Blížili se k Pasinku. Vojáci se již před chvílí rozestoupili. Utvořili řetěz a tak postupovali kupředu. Milada hleděla upřeně před sebe. Nebude to tak snadné, vystihnout pravý okamžik. Musí na ně vykřiknout teprve tehdy, až ji budou moci dobře zaslechnout. Ale nesmí to být zase tak pozdě, aby už neměli času na útěk. Vystihne krátké dvě-tři vteřiny ticha, které vznikají mezi jednotlivými údery seker. Sotva dozní rána sekery, vykřikne: »Tati, pryč!«

Ale co to? Jsou již u Pasinku, z dálky je slyšet temné údery. Jsou to rány jediné sekery! Ví dobře, jak to práská, sekají-li současně dva dřevorubci! A toto zde —

Náhle se jí zmocnila opojná radost. Že by přece Toník?

Kráčeli přes Pasinek, za nímž byl Spěchalův les. Milada byla jako v ohni. Oči upřené kupředu. Kdo to seká? Slávek? Tatínek? Má vykřiknout? Mlčet?

Konečně si ulehčeně oddychla. Pán Bůh zaplať! Jsi chlapík, Toníku, žádný kluk nebo chlapec, nýbrž chlapík, chlap!

Otec bušil do kmene, jako by neviděl a neslyšel.

»Ruce vzhůru!« vyrušil ho z pokojné práce řízný povel.

Strýc Spěchal pustil sekeru a ulekaně a překvapeně se rozhlédl. Současně zvedl ruce.

»Milado, kde se tu bereš?« zeptal se s mistrnou přetvářkou.

»Ticho!« zařval voják. »Nemluvit!«

Postoupil kupředu a obezřetně se rozhlížel. Řetěz vojáků se svíral v kruh, jehož středem byla Milada se svým otcem. Němci prohledávali každý keř, každou houštinu, každý větší strom. Prohlíželi duté kmeny, dívali se do korun.

»Nic?« zeptal se zase voják, který hlídal Miladu. Podle vystupování byl to velitel.

»Nic,« odpovídali mrzutě jeden za druhým a vrhali na Spěchala zlostné pohledy.

»A kde je ten druhý?« vykřikl náhle velitel.

»Který?« zeptal se Spěchal s takovým výrazem, že by zmátl celý svět.

»Řekněte mi okamžitě, kde je Čermák, nebo vás na místě zastřelím!« sípěl vzteklý poddůstojník a vytáhl pistoli.

»Zastřelit mě můžete,« odpovídal pomalu a klidně strýc Spěchal, »ale o Čermákovi nevím nic.«

»Zastřelím vás i s vaší prolhanou dcerou!« zuřil dále velitel. »Máme přesné informace, že ho přechováváte. A nevydáte-li ho, dám vás pověsit!«

To ho asi mrzí, že šel takový kus cesty nadarmo, pomyslil si strýc. Nu, ať už to dopadne jak chce. Slávek je pryč — a to je hlavní věc. Však on je vztek přejde. A nepřejde-li — Bohu poručeno.

Vojáci láteřili, pobízeli Spěchala k mluvení ranami pažeb, ale nadarmo. Tvrdý pasekář mlčel jako ty stromy za Pasinkem.

Ještě jednou prohledali celé okolí. Marně. Po Slávkovi nebylo ani stopy.

Konečně se vydali na zpáteční cestu. Spěchala a Miladu vzali do svého středu. Každou chvíli jim uštědřili nějakou ránu.

Když přišli k Spěchalovu domu, velitel poodešel s dvěma vojáky trochu stranou. Chvíli se o něčem radili. Pak se vrátil a dal zbývajícím vojákům povel k odchodu. Na otce a dceru již ani nepohlédl.

»To se mi nelíbí, Milado,« řekl strýc, když vojáci poodešli. »Nechtějí do nás střílet?«

»Je to divné,« nechápala ani Milada.

»Pojďme dovnitř!«

Vešli do jizby a oknem pozorovali vzdalující se vojáky. Zastaví se? Vrátí se? Zapálí jim snad chalupu?

Nic. Vůbec nic.

»Nevěřím, že by odešli jen tak. Snad chystají nějakou léčku. Nu, na nás si nepřijdete, germáni!« pohrozil Spěchal za odcházejícími a pak se obrátil k Miladě: »Ale s tím Toníkem jsi to provedla znamenitě, Miladko! Přiběhl tam uřícený, jako bez duše...«

»A Slávek?«

»Vzal Toníka a hybaj pryč! Řekl, že půjde na Troják.«

»To jsem ráda, že Toník pochopil. Nic jsme se nedomlouvali, jenom jsem na něho mrkla.«

»Je to bystrý chlapec,« řekl uznale Spěchal. »Ale teď se dáme do úklidu. Bude nám to sice trvat delší dobu, ale co naplat.«

Teprve později se dověděli, co znamenalo zvláštní jednání vojáků. Celých osmačtyřicet hodin hlídali Spěchalův dům, nevrátí-li se tam Slávek v domnění, že už je po nebezpečí.

Ale Slávek dobře vytušil, kolik uhodilo. Rozhodl se, že se k Spěchalům už nevrátí.

U rozcestí nad Hošťálkovou se s Toníkem rozloučil. Sám šel k Šanhaji a Trojáku, pak změnil směr a zvolna kráčel k Dolině.

Odpoledne se dalo do deště. Tichý, vytrvalý, studený déšť.

Z počátku ho chránily koruny mohutných dubů, které měly dosud dostatek listí. Ale již zanedlouho padaly dolů velké kapky. Nejprve jen jednotlivě, ale pak hustěji, stále hustěji, až se změnily v pravidelný déšť, který přecházel při mírném zavanutí větru v hustý liják.

Slávek byl promoklý až na kůži. Přemýšlel, co má podniknout. Konečně se rozhodl, že zajde domů, vezme si suché prádlo a nepromokavý plášť a potom si v lese vyhledá nějaký úkryt.

Sestupoval k Dolině od lesa. Když míjel skrýš, v níž byl dopaden nešťastný Kolísko, zahlédl v malé vzdálenosti před sebou člověka. Chtěl se zastavit, ale vtom se postava pohnula a lesem zaznělo pronikavé německé zvolání:

»Stát!«

Slávek se rychle sklonil a uskočil za strom.

Zarachotil výstřel. Kulka mu zasvištěla vedle hlavy.

Obrátil se k hoře. Skákal od stromu ke stromu, aby byl chráněn před střelami, jež se za ním jen sypaly.

Když rány zeslábly, dal se na útěk. Zastavil se teprve, až bylo úplné ticho. Kam teď?

Lilo nepřetržitě jako z konve. Voda v botách začínala šplouchat. Nohy na mokrém svahu ujížděly. Ozýval se hlad.

Tedy i doma ho hledají! Slídí po něm jako ohaři. To je jistě znepokojil nález těch zbraní!

Posléze se rozhodl, že zajde ke Kubišům. V kuchyni se osuší, něco pojí a vydá se zase na cestu do lesa.

V hostinci bylo živo. Zvýšená činnost německých vojáků sbližovala lidi, sváděla je dohromady.

Když Slávek vstoupil do předsíňky, kdosi otevřel dveře od nálevní místnosti. Modré chuchvalce kouře zastiňovaly lampu.

Uviděl mnoho známých tváří. Ale u okna obráceného k silnici sedělo několik německých vojáků.

Rychle ustoupil. Zahlédli ho?

Nic se nepohnulo.

Poznal, že ke Kubišům nesmí. Co mu zbývá? Prochodit celou noc po lese.

Vracel se na pěšinku vedoucí k Dolině. Když šel okolo Kubišovy stodoly, ozvalo se tiché: »Psssst!«

Co to?

Tma byla neproniknutelná.

A zase: »Pssst! Slávku!«

Třebaže to bylo proneseno šeptem, poznal Toníkův hlas.

»Toníku, jsi to ty?«

»Ano, pojď sem!«

Vešel do stodoly.

»Už tu na tebe čekám dvě hodiny,« šeptal Toník. »Tatínek ti vzkazuje, abys ke Spěchalům nechodil.«

»Co se s nimi stalo?«

»Nic. Jsou doma. Ale jejich chalupa je hlídána. Čekají, že se tam vrátíš.«

»Pak čekají marně.«

»Nechoď ani za Pavlem. Tam také hlídají.«

»Nepůjdu, Toníku.«

»Tatínek tě chtěl vzít na noc k nám, ale k večeru přišli noví vojáci.«

»Co tu chtějí?«

»Ještě nevíme, ale tatínek myslí, že se budou střídat s těmi, co střeží Spěchalův, váš a Kovářův dům. Proto se tu nesmíš ani ukázat.«

»To vím...«

»A tady ti tatínek posílá nějaké jídlo a trochu vína. Je tam i suché prádlo.«

»Děkuji, Toníku.«

»A zde mi dal Pavel pro tebe svůj hubertus. V něm tak brzy nepromokneš.«

»Jste všichni moc hodní, Toníku. Děkuji...«

»To nic,« odmítal díky Toník. »A počkej, málem bych na to zapomněl. Tu máš ještě mou baterku.«

»Vy jste pamatovali opravdu na všechno,« řekl dojatě Slávek. »Ale teď už půjdu.«

»Sbohem, Slávku,« loučil se Toník. »A až ti bude zle, přijď zase! Tatínek řekl, že ti bude stále pomáhat. Kde budeš?«

Studený liják neustával. Hluboká tma. Vojáci u Spěchalů, u Kubišů, u Kovářů, na Dolině.

Kde budeš, Slávku?

»To ještě nevím, Toníku,« odpovídal těžce. »Však já si už něco najdu.«

Stiskl Toníkovi ruku a zase vyšel do noci.

Šplhal do příkrého kopce přímo nad hospodou.

Kde budeš, Slávku?

Les je krásný a vábivý, když svítí slunce a zpívají ptáci. Jaký je teď, v tmavé, studené a deštivé listopadové noci?

A přece ti nezbývá nic jiného než les. Les studený a nevlídný, mokrý, zrádný, nebezpečný.

Hubertus s kapucí byl neocenitelný. Ale co platno, když Slávek měl už promočené šaty a prádlo!

Velikým obloukem obešel Dolinu a zamířil do lesů nad dědinou. Věděl tam o několika úkrytech, kde by se mohl schovat aspoň před deštěm.

Po dlouhé chůzi přišel k jedné skrýši. Vklouzl dovnitř. Jaké bylo jeho zklamání, když našel dno zaplavené vodou!

Znaveně šel hledat nový úkryt. I tam bylo velmi vlhko. Šlo by to spravit. Dát na dno trochu smrčí, na to hlínu, nahoru zase smrčí... Kdyby tak měl rýč!

Zalomcovala jím zima. Tak tu zůstat nemůže. Nachladí se, dostane zápal plic —

Rozbalil balík od Kubišů. Byl v něm chléb, salám, nějaké prádlo a lahvička vína. Dal se do jídla a při tom vzpomínal, kdo ze známých bydlí nejblíž. Rýč si musí opatřit stůj co stůj!

Náhle se ťukl do čela. Tetička Čechová s dcerou Milkou mu jistě vypomohou! Že si na ně hned nevzpomněl! Jsou to takové nebojácné ženy.

Opatrně sestupoval s kopce. Sestupoval? Sjížděl. Sklouzal. Padal a zase vstával.

Na okraji lesa se zastavil. Hošťálková spala. Jaký div — muselo být již hodně přes půlnoc!

Čechův dům byl několik kroků od lesa. Stál o samotě.

Slávek sotva slyšitelně zaklepal.

V chalupě zapraskala postel.

»Je tam někdo?« ozval se ostrý hlas.

»Já, Slávek,« řekl šeptem.

»Pro Krista Pána!« ozvalo se zase uvnitř. »Takový liják a on, chudina —«

Dveře se rozletěly.

»Pojď dál, chlapče,« zvala ho tetička Čechová. »Počkej, hned rozsvítím.«

»Nerozžíhejte teti, já hned zas půjdu,« řekl Slávek. »Chci vás jen o něco poprosit.«

»Poprosit?«

»Abyste mi půjčila rýč.«

»Rýč? A nač?«

»Dělám si v lese skrýš a trochu mi tam teče.«

»A máš rozum, synku? Co si myslíš, že stará Čechová tě pustí do té psoty? Nikam nepůjdeš!«

»Ale, teti, hledají mě!«

»Však vím!«

»Kdyby mě tu zastihli, zastřelili by vás.«

»Nevídáno! O jednu starou tetku na světě víc nebo míň! Už jsem řekla: tady zůstaneš! Milko!«

»Co chcete, mami?«

»Také taková! Máme návštěvu, a ona si leží jako princezna! Hybaj z pelechu! Zatemni, rozsviť a zatop ve sporáku!«

»Hned, mami!«

Ozval se šustot spouštěného zatemňovacího papíru.

»Taková hrůza venku a on, chudina...,« vedla svou tetička a sháněla třísky na podpal.

»Slávku!« zvolala překvapeně asi sedmnáctiletá dívka. »Pěkně vítám! Kde se tu bereš?«

»Tož tak. Přišel jsem na besedu,« pokusil se o žert.

»A jak to vypadáš!« zděsila se tetička, když v jizbě zaplálo světlo. »Jestli toto neodstoneš, synku, pak máš zdraví ze železa.«

Ve sporáku zapraskal oheň.

»Ale, teti, já opravdu půjdu,« bránil se Slávek. »Přece vás neuvedu do neštěstí.«

Tetička se před něho výhružné postavila.

»Ty mě znáš, Slávku. Když jsem řekla, že nikam nepůjdeš, tož nepůjdeš. Nemáš-li rozum ty, musím ho mít já, stará osoba.«

»Teti...!«

»Už jsem řekla. Hned se převlečeš! Pane Bože!« lekla se. »Jsme tu samy ženské, do čeho se ty převlečeš?«

»To nic, teti, mám tu nějaké prádlo.«

»Dobře. Převleč se, vypij čaj a hybaj na lůžko!«

»Ale, teti, já tu nemohu spát, bylo by opravdu zle!«

»Můžeš — nemůžeš, podívej se do zrcadla. Jsi promodralý jak fiala! Za tři dny bys byl na hřbitově. Do rána se o tobě nedozvědí a zítra já už něco vymyslím. Ale teď zčerstva!«

Když Slávek usínal, myslil na Spěchalovy, Kubišovy, Čechovy a na Pavla. Cítil příjemné teplo. Způsobila je lidská láska.

6. Tvrdé údery

Probudil se až před polednem.

V první chvíli se nemohl vzpamatovat. Kde to je? Teprve pohled na usmívající se tetičku Čechovou mu všechno připomněl.

»Kolik je hodin, teti?«

»Za chvilku bude dvanáct.«

»Proč jste mě nechala tak dlouho spát?«

»A co zameškáš?« opáčila tetička rázně. »Aspoň vidíš, jak ti bylo toho odpočinku třeba. Nebolí tě nic?«

»Tak se mi zdá, že bych mohl skály lámat,« protáhl se Slávek. »A co šaty? Uschly?«

»No ba! Milka ti je už trochu přetáhla žehličkou.«

»Vy mě tu docela zhýčkáte,« usmál se. Hned však zase zvážněl. »Ale teď se rychle obleku a půjdu do krytu.«

»To můžeš,« řekla tetička jakoby bez zájmu.

Pohlédl na ni překvapeně. Očekával zase odpor, a zatím — tetička souhlasí s takovým klidem!

»To můžeš,« opakovala a pásla se na jeho rozpacích. »Úkryt máš připraven — nadarmo jsem celou noc nepřemýšlela.«

»Vy jste mi něco připravila?«

»Ano. Daly jsme se do toho s Milkou hned po ránu. Však až se oblečeš, půjdeš si ho prohlédnout.«

»Kde je?«

»Ani ne tak daleko. Však uvidíš.«

»A kde je Milka?«

»Odskočila do dědiny. Šla už dávno, bude tu co nevidět.«

Slávek se oblekl, umyl, učesal. Po prožité noci mu to připadalo, jako by byl po druhé na světě.

»A teď si promluvíme rozumně, Slávku,« řekla tetička, když byl hotov. »Včera večer nebylo s tebou řeči. To stále jen pryč a pryč —«

»Když jsem se bál o vás!« bránil se.

»O tom nemluv! Hory s horami, lidé s lidmi. Tak poslouchej: ve dne můžeš být zde, v kuchyni nebo ve světnici. Máme odtud pěkný výhled. Kdyby se něco blížilo, budeš mít vždycky dost času odskočit do krytu.«

»Ale to by mě přece zahlídli, jak utíkám do lesa!«

»A kdo říká, že ten úkryt je v lese?« usmála se. »Konečně, už jsi hotov, tak pojď se naň podívat!«

Vyšli z kuchyně do úzké a nízké předsíně. Pak zabočili doleva. Vedle chalupy byl dosti velký dřevěný přístavek, něco na způsob drvárky. Byl plný sena a slámy.

Tetička Čechová uchopila železnou tyč, která ležela pohozena na zemi. Nadzdvihla desku v podlaze.

»Vlez tam!« pobídla Slávka stručně.

Octl se v tmavé jámě, hluboké asi metr.

»Teď se trochu skloň a jdi asi pět kroků pod ten přístavek. Ale opatrně — narazíš na schody!«

Lezl pomalu naznačeným směrem. Po několika krocích uviděl kamenné schody. Pruh denního světla, který sem odněkud vnikal, osvětloval prostranný sklep.

»Teti, vždyť to tu máte jako pevnost!« žasl. »Kdo vám to tak zbudoval?«

»To ještě nebožtík muž,« vysvětlovala. »Chtěl mít sklep jaksepatří hluboko — však se na tom něco napracoval! Ale od jeho smrti tam už nechodíme. Připadá nám to jako propast. Máme ještě jeden, menší sklípek, a ten nám stačí.«

Slávek se rozhlížel po své »pevnosti«. Světlo tam vnikalo malým okénkem, které bylo zamřížováno. Zvenku bylo zakryto hustým křovím. V rohu byla jednoduchá postel: čtyři velké »špalky« na štípání dřeva, na nich několik prken, na prknech mohutný slamník, vycpaný čerstvou slámou. Vedle postele stála stará židle. Na ní byly složeny dvě těžké přikrývky.

»Připravily jste mi to důkladně,« řekl dojatě Slávek, když vyšel ze sklepa a vstoupil do díry nad schody.

»Zůstaň tam, to ještě není všechno,« vyzvala ho tetička. »Vidíš před sebou ten kus klády?«

Upřeně se zadíval do tmy.

»Ano. Co s tím?«

»Když vlezeš do díry a zaděláš za sebou horní desku, podstrčíš pod ni tu kládu,« poučovala ho.

»Už vím! Aby to nahoře nedunělo, že ano?«

»Tak, tak!«

»Pamatovaly jste opravdu na všechno,« řekl Slávek s obdivem.

Zakryli otvor a vešli zase do kuchyně.

»Kdyby sem přišel jenom někdo ze známých, nepoběžíš do krytu, pokračovala ve svých pokynech tetička. Stačí, když přejdeš do světnice. Tam stejně nikoho nevodím. Ostatně, moc lidí k nám nechodí.«

Oknem zahlédli Milku. Hbitě kráčela do stráně. Byla zardělá a usmívala se. Světle kaštanové vlasy jí poletovaly ve větru.

»Je nějak veselá,« prohodil Slávek.

»Což o to, ona je vždycky jak šotek. Uvidíme, jaké zprávy nese.«

»Dobrý den, Slávku!« volala Milka už ode dveří a její modré oči se šibalsky smály. »Tož jak ses u nás vyspal?«

»Pomalu bych zaspal i oběd. Takových nocležníků byste potřebovaly, viď?«

»Hlavní věc, že ti nic není. Maminka měla strach, nemáš-li horečku.«

»Tak co je nového?« zeptala se netrpělivě matka.

»Nového? Tož je toho dost,« začínala ze široka Milka. »Už víme, proč tě honili,« obrátila se k Slávkovi.

»Proč?«

»Když našli u vašeho ty zbraně — snad jste v tom spěchu špatně udusali hlínu — dostali strach, nechystá-li se tu nějaká vzpoura. Prohlédli několik baráků.«

»A našli ještě něco?«

»Ne, dědina je jako vymetená. Ale chlapci mají nějaké zbraně, já vím,« dodala s významným úsměvem.

»Co ty můžeš vědět?!« řekla nedůvěřivě matka.

»Když vám řeknu, že vím, tož vím,« trvala na svém Milka.

»No — a co bylo dál?«

»V lese okolo Spěchalovy chalupy ještě na tebe číhají. Ale mám zprávu z hospody u Kubišů, že oddíl, který byl u nich ubytován, už odjel do Vsetína.«

»Patrně se jim to omrzelo, když jsem stále nešel,« usmál se Slávek.

»A Kubiš mi také říkal, že je mezi nimi nějak skleslá nálada. Už si tak netroufají. Začínají to prý všude prohrávat.«

»Odkud to ví?«

»No, tož — něco ví z Londýna, ale hlavně od těch vojáků, co byli u něho.«

»Tomu se mi nechce ani věřit,« řekl Slávek.

»Opravdu! Jeden voják se tam opil a začal křičet, ať jdou domů, že už stejně všechno prohráli. Kubiš umí německy, proto všemu rozuměl. Ostatní Němci okřikli opilého vojáka, tož ztichl. Ale už to bylo venku.«

»To je moc pěkná zpráva,« mnul si ruce Slávek. »Začne-li klesat nálada ve vojsku, je to vždycky zlé znamení.«

Slávkovi nastal podobný život jako u Spěchalů. Ve dne doma, večer do lesa.

Ale tam nechodil už jenom na vycházku. Brával si s sebou malou lopatku a zdokonaloval svůj lesní kryt.

»Že se ti chce — vrtat se tam jako krtek,« durdila se tetička. »Stejně tam nikdy nepůjdeš, tak nač se dřít?«

»To já jen ... pro všechny případy,« nedal se odvrátit od této práce. »Nevíme, co se může stát.«

»Slávek má pravdu, maminko,« souhlasila s ním Milka.

»Když jste proti mně oba dva, co s vámi nadělám?« poddávala se matka. »Ale já bych se s tím nepiplala.«

Milka udržovala spojení s vnějším světem. A zprávy, které přinášela, byly čím dále tím radostnější. Dnes je už jisté, že Stalingrad se stal hrází, na níž si Němci vylámou zuby. Rusi tam přešli k protiútoku a obklíčili celou německou armádu, která byla určena k dobytí města, jež nese Stalinovo jméno.

»A potom,« pokračovala Milka, »začne ruská ofensiva, až se Němci obrátí a budou utíkat...«

»Potom se do toho dáme i my,« přerušil ji Slávek.

»Ale jak, když nejste nijak připraveni?« nechápala tetička.