Blesky nad Beskydami

»Však my se už připravíme, řekl přesvědčivě.«

Za dlouhých podzimních večerů často přemýšlel o svém postavení. Skrývá se po domech jako štvanec. Nic jiného mu prozatím nezbývá. Vždyť je sám. Ale z Milčiných zpráv se dověděl, že již není tak docela sám. Už několik lidí z okolních vesnic uteklo z nucených prací v Německu a skrývají se na různých místech. Četníci je sice pronásledují — lépe řečeno, mají rozkaz je pronásledovat — ale jak to dělají ve skutečnosti?

»Poslyšte,« zastaví četník otce takového utečence, »dnes odpoledne k vám přijdu.«

»Dobře, pane strážmistře,« směje se šťastný tatík.

»Tak ať mi ten váš kluk nevleze do cesty!«

»Postarám se, pane strážmistře, postarám.«

Četník přijde, udělá prohlídku, spustí křik, aby to v sousedství pěkně slyšeli, vrací se s nepořízenou na stanici a hlásí německým úřadům, že zase vykonal tolik a tolik prohlídek.

Úřady se mohou pominout zlostí. Hrozí zbavením místa a zavřením, ale ve skutečnosti jsou bezmocné. Nemají co činit s nespolehlivým jedincem nebo s nějakou odbojnou skupinou. To stojí proti nim celý národ. Národ, jehož nejsvětějšími zbraněmi jsou nepotlačitelná touha po svobodě a nesmiřitelná nenávist.

A Slávek už promyslil plán. Naváže spojení s těmito uprchlíky, utvoří skupinu partyzánů a zahájí činnost. Splní tak nejen svou povinnost, ale i poslední vzkaz zatčené matky.

Jednou k večeru přiběhla Milka z dědiny celá udýchaná.

»No, co letíš jak rarach?« vítala ji matka.

»Slávku, dnes musíš spát ve sklepě,« povídala chvatně Milka. »Němci dělají prohlídku skoro ve všech domech!«

»Co zase hledají?«

»Strážmistr Žeravík mi řekl, že pátrají po uprchlících z Německa. Už jsou v dědině. Sama jsem viděla, jak dva vešli k Mašláňům a dva hlídali před chalupou.«

»Bude ti tam zima,« starala se tetička. »Co bychom ti tam daly?«

»Ty dvě přikrývky mi stačí, teti, nemějte strach!«

»No, nevím. Zítra už je první prosinec, zima přituhuje.«

Posbíraly kde co měly teplého a daly to Slávkovi do sklepa.

Naslouchal se zatajeným dechem, co se bude dít. Ale hodina za hodinou míjela — a po Němcích ani památky. Snad se spokojili s prohlídkou několika domů a odtáhli, pomyslil si.

Tetička Čechová měla pravdu. Ve sklepě byla citelná zima, která se stupňovala každou hodinou. Přestože byl dobře zaopatřen, chvěl se po celém těle.

Pojednou se ozvaly těžké kroky. Někdo prudce zabouchal na dveře.

»Kdo je tam?« zvolala ospale tetička.

»Otevřte!« zazněl německý rozkaz.

Pak několik nesrozumitelných vět, klení a nadávky. Těžké kroky duněly celým domem. Nakonec vyšli pátrači i na podsínek. Slávek zřetelně slyšel, jak jejich bodáky zajíždějí do slámy a do sena.

V té chvíli si trpce uvědomoval, jak je bezbranný. Oč jinak by se mu to nyní sedělo, kdyby měl v ruce nejobyčejnější pistoli! Vniknou-li do sklepa, je po všem. Musí se jim vzdát na milost a nemilost...

Tvrdá pažba dopadla na zem. Ještě jednou a ještě jednou. Uslyší dutý zvuk?

»Kde máte sklep?« ptá se voják.

»Ale, božínku, sklep je tady!« volala živě tetička. »To jste mohli hned říci, že hledáte sklep! Nemusíte hned mlátit do podlahy!«

Zavedla je do druhé části domku, kde byl jejich menší sklípek. Slávek slyšel, jak voják sestupoval po schodech.

Pak zase nějaké nejasné poznámky, bouchnutí dveří.

Dům ztichl.

Od odchodu vojáků uplynulo asi půl hodiny, když zaslechl tichounký šepot:

»Slávku, spíš?«

Milka!

»Ne! Co je?«

»Zůstaň tam až do rána! Vojáci chodí okolo našeho.«

»Dobře.«

A zase míjely nekonečné hodiny. Slávek slyšel dupot vojáků, kteří pobíhali sem a tam. Zapomněl na zimu a na všechno nepohodlí.

Teprve k ránu vše utichlo.

Usnul.

Probudil se zimou. Zamřížovaným okénkem k němu vnikalo denní světlo.

Vyhlédl ven. Krajina byla pokryta tlustou vrstvou čerstvě napadlého sněhu.

V celém domě bylo hluboké ticho. Obě asi ještě spí, řekl si. Není divu — po takové noci...

Tiše, aby je nevzbudil, vylezl ze skrýše. Skulinou ve dveřích nahlédl do kuchyně. Budou-li ještě spát, zůstane chvíli v předsíni. Je tu přece jen radostněji než v tmavém sklepení.

Jaké bylo jeho překvapení, když spatřil obě ženy sedět na lávce u okna! Milka byla skloněna nad stolkem a usedavě plakala. Její matka zírala nepřítomně z okna a Slávek zahlédl, jak jí po vrásčité tváři kanou slzy.

Zaraženě odstoupil ode dveří. Byl zmaten. Co se tu stalo? Jaké neštěstí je zkrušilo? Co to bylo tak strašného, že pláče i tetička, která je přece vždycky tak rázná?

Nepleť se do jejich věcí, Slávku — šeptalo mu cosi. Bůh ví, co je trápí. A kdyby ses tak znenadání objevil, bylo by to od tebe nešetrné a hrubé.

Už se chtěl vrátit do sklepa a počkat, až se ženy vypláčí a seberou. Ale pak jako by mu cosi zase pošeptalo: Neměl bys tam přece jen vkročit? Jsou to slabé ženy ... třeba zrovna v této chvíli potřebují tvé rady a pomoci ... jsi jim zavázán tolika díky za všechna dobrodiní, která ti prokázaly ... neodcházej, Slávku!

Jak tak sváděl boj sám se sebou, zaslechl Milčin přerývaný hlas:

»Já mu to, mami, neřeknu. Já mu to nemohu říci!«

»Když ne ty, pak mu to řeknu já. Ale povědět mu to musíme. Jak by to vypadalo!« odpovídala matka a hlas se jí chvěl.

Slávka se zmocnil podivný neklid. Co to má znamenat?

Náhle se rozhodl.

Prudce zaklepal a rázně vešel do kuchyně.

»Dobré ráno!« nutil se do veselého tónu.

»Dobré —!« tetička nedopověděla. Milka rychle skryla noviny, které před ní dosud ležely na stole, a dala se znovu do pláče.

Slávek se opět zarazil. Udělal dobře, že sem vkročil?

»Teti, co se vám stalo?« otázal se stísněným hlasem.

Tetička Čechová sebrala všechnu sílu. Pokročila ke stolu.

»Milko, dej sem ty noviny!« vyzvala dceru.

Pak je podala Slávkovi se slovy: »Pán Bůh tě potěš, chlapče! Milka to dnes přinesla z dědiny. Čti!«

Se Slávkem se zatočila celá chalupa.

Násilím se ovládl a uchopil noviny.

Nemusely mu ani ukazovat, co má číst. Znal ty dvě silné černé čáry a mezi nimi několik řádek vytištěných tučným písmem, které přinášely smrt.

Ruce se mu zachvěly. Srdce se prudce rozbušilo a krev se mu vehnala do tváře. Hned nato smrtelně zbledl.

»To není ... možné!« vydechl. Opřel se o postel. Noviny mu vypadly z rukou.

Hleděl vytřeštěně na obě ženy.

»To není ... možné!« vykřikl zoufale.

»Musíš být silný, Slávku,« pokročila k němu tetička a konejšivě ho pohladila svou mozolnatou dlaní.

Slávkovi se zdálo, že na něho padá dům. Že trámy praskají a pochovávají naději, kterou až dosud měl...

Vyběhl ven bez čepice, bez pláště. Neslyšel výkřiky žen, které ho volaly zpět.

Běžel do hory. Čím mu byl v té chvíli sníh, čím zima a ostrý mráz? Jeho tatínek byl oběšen! Člověk, který miloval svou vlast tak, že byl ochoten bojovat za ni do poslední kapky krve, byl oběšen jako zločinec!

Tatínek! Tak miloval tyto lesy! Co se v nich se Slávkem nachodil! A už nikdy spolu nepůjdou.

Už nikdy —

Celý den byl v horách. Nevěděl, kudy chodil. Ale když se k večeru zastavil, uštván, vysílen, přepadlý — stál nad Dolinou.

Při pohledu na rodný domek se rozplakal. Tamhle je strouha s mlýnským kolem. Jakou měl tatínek radost z tohoto jednoduchého zařízeni, jímž poháněli řezačku! Vedle je stodola. Tatínek ji vystavěl vlastníma rukama před několika lety. Slávek si vzpomíná, jak byl tehdy pyšný na svého tatínka a jak říkal chlapcům: »Náš tatínek je listonošem, ale dovede všechno.« Za stodolou je řada ovocných stromků. Když je otec sázel, řekl Slávkovi: »Já už jich neužiju, to dělám pro tebe, pro Jendu a pro Olinku.«

Už nikdy — —

Slávek nedbal, že ho může někdo vidět. Co na tom, že ještě dnes v noci tu řádily hordy těch, pro něž nemá jména! Jsou snad skryti za stromem, za drvárkou, ve stodole? Jen ať se ukáží! Slávek se nebojí, ode dneška se nebojí těch krvelačných netvorů — — a mstít se jim bude, mstít, tak nemilosrdně mstít!

Dopotácel se k domku. Dveře byly odemčeny. Vstoupil do světnice, jako by byl z ní před chvilkou odešel.

Nevítaly ho jásavé výkřiky Olinčiny. Nevítala ho babička káravými či varovnými slovy. Nevítal ho ani bratr Jan, s nímž se teď uviděl po prvé za několik měsíců.

Nevítali ho, ba ani se nepodivili, že přišel. Bylo to přece tak samozřejmé, že přijde. Čekali na něho od rána. A když se tu nyní tak znenadání objevil, ztichl i jejich pláč.

Slávkův pohled padl na otcovu knihovnu. Přelétl očima úhledné svazky, které měl tatínek tak rád, které opatroval s takovou něžností a láskou! Přistoupil ke knihovně a vzpomínal...

Pak teprve se objal s Jendou, Olinkou a babičkou.

Tu noc přespal doma. Dnes ho babička nevyzývala k opatrnosti. Všechno bylo tak zoufalé, tak bezútěšné!

Teprve druhého dne se jakž takž uklidnil.

Vrátil se zase k Čechům, ale domů chodil již denně.

Zpráva o otcově smrti ho změnila k nepoznání. Rázem ztratil zájem o vlastní bezpečnost. Tatínek je mrtev — co záleží na Slávkově životě?

»To nesmíš tak dělat, chlapče,« napomínala ho jednou tetička Čechová. »Tatínek už je tam, budiž mu země lehká. Ale ty jsi tu a máš před sebou život. A máš také ještě něco vykonat. Pamatuješ přece, že ti maminka po Olince cosi vzkázala. A takový vzkaz, synku, ten se musí vyplnit...«

Zkušená žena věděla, jak má vzpružit raněného jinocha.

Neřekl jí na to nic, ale od té doby byl již mnohem klidnější.

Jednoho večera pozvala Milka Pavla. Besedovali všichni dlouho do noci. Pavel vypravoval Slávkovi o všem, co se v posledních týdnech událo v Hošťálkové a jejím okolí.

Mimo Slávkova otce byli oběšeni i ti mužové, kteří byli zároveň s ním zatčeni. Ženy jsou zatím vězněny, ale nikdo neví, kde. Kolísko patrně zemřel za vyšetřování, neboť jinak by bylo jistě i jeho jméno mezi zavražděnými.

V Hošťálkové to vře. Hrozná bolest se změnila v nenávist. Ten, kdo někoho ztratil, čeká jen na vhodný okamžik k pomstě. A nejen ten, kdo někoho ztratil. Ti, kdo utekli z nucených prací, ti, kdo byli vyslýcháni gestapem, ti, kdo svými dodávkami potravin mají pomáhat živit nenáviděné hordy, všichni, celá Hošťálková, celé Vsetínsko, celé Valašsko hoří touhou po pomstě.

Na začátku února oznámil Jenda Slávkovi, že pojede příštího dne do Brna.

»Co tam?« zeptal se Slávek.

»Dověděl jsem se, že maminka je zavřena na Cejlu.«

»Kdo ti to řekl?«

»Strážmistr Žeravík.«

Jak rád by jel s bratrem! Ale nemůže, nesmí! Při vlakové prohlídce by byl jistě dopaden, nemá padělané doklady...

»Dostaneš-li se k ní, Jendo, tož —«

»Já vím, Slávku, nemusíš mi nic povídat.«

»Ale jedno jí přece vyřiď...«

»A to?«

»Že splním, co mi vzkázala.«

»Řeknu jí to, Slávku.«

Jenda se vrátil za dva dny. Byl ještě zamlklejší než obvykle.

Olinka zaskočila k Čechům pro Slávka. Ten přiběhl domů jako na koni.

»Našel jsi maminku?« celá jeho rozdychtěná duše ležela v této otázce.

»Přišel jsem pozdě,« řekl tiše Jenda.

»Pozdě...!«

»Ano. Odvezli ji již před týdnem.«

»Víš aspoň, kam?«

»Do Osvětimi.«

Mrtvé ticho zavalilo jizbu.

»Tak to už maminku neuvidíme,« řekl těžce Slávek.

»Už ne,« potvrdil jeho slova Jenda.

»Ale proč?« rozplakala se Olinka.

»Protože Osvětim je tábor smrti. Kdo jede do Osvětimi, nad tím se dělá kříž.«

»A vůbec!« vybuchl náhle Jenda a uhodil pěstí do stolu.

Všichni na něho překvapeně pohlédli. Co znamená tento náhlý a u Jendy nikdy nevídaný výbuch?

»Co jsi chtěl říci?« zeptal se chlácholivě Slávek.

»Budu je ničit na potkání!« křičel Jenda. »V lese, na poli, na cestách, všude je budu střílet, protože to opravdu nejsou lidé!«

»To víme dávno,« uklidňoval ho zase Slávek.

»Ano, ale nevíte, co mi povídal na nádraží v Brně jeden člověk, který byl neočekávaně propuštěn ze Špilberku.«

»Co ti povídal?«

»Vězňům se nesměly posílat balíčky. Co došlo, to prostě zabavili. Ale na Štědrý den mohl každý dostat nějaký ten balík. Esesmanům bylo nařízeno, že jej musí doručit. Jejich vztek neznal mezí. Vybili si jej hned po Štědrém večeru. Časně zrána se vřítili do cel a vyhnali všechny vězně do chodby. Museli jít tak jak byli: bosi a ve spodním prádle. Dali jim kbelíky a v nich museli nosit vodu, kterou vylévali na chodbu. Když byla zaplavena do výše několika centimetrů, museli si lehnout na zem a v mrazivé vodě »válet sudy«. A běda, kdyby se někdo zvedl! Hned byli u něho opilí esesáci a bili ho hlava nehlava. Pobíhali po chodbě jako zuřiví. Za chvíli byla voda zbarvena do červena. Na zemi zůstalo ležet několik raněných a mrtvých. A to dělali celé dvě hodiny!«

»Jsou to opravdu netvoři,« řekl temně Slávek. »A musíme udělat všechno, abychom se jich brzy zbavili!«

»Také uděláme!«

Slávkova předpověď o mamince se splnila až příliš brzy. V dubnu jim bylo oznámeno, že paní Irma Čermáková zemřela na zápal plic.

Dolina sténala pod tvrdými údery německé bezcitnosti. Otřásala se pláčem a zoufalstvím.

Skloní svou vzdornou hlavu v pokorné bezmocnosti? Smíří se s tím, že je konec?

Jak bláhová myšlenka!

První linie, kterou Dolina vyslala do boje, byla zkosena.

Druhá linie se teprve tvoří.

První generace znala jen nenávist.

Druhá je bohatší: chce se mstít.

7. Pro vlast

Přišlo jaro roku 1944.

Rudá armáda hnala Němce na západ. Anglické a americké bombardéry zasypávaly Německo pumami. V ujařmených zemích vzrůstala sabotáž. Hitlerovská nenasytná saň konečně dodělávala.

Slávek se už víc než rok skrýval před gestapem, které po něm ještě občas slídilo. Bydlil většinou doma, ale hrozilo-li nebezpečí, byl chvíli u Čechů, chvíli u Spěchalů. A bylo-li nejhůře, odcházel do svého lesního úkrytu, který si zatím pěkné upravil.

V zimě pracoval v lese, v létě na jejich malém hospodářství. Pomáhal i u Čechů a u Spěchalů, aby jim aspoň trochu splatil vše, co pro něho stále konali.

Večer se scházíval s chlapci. Přicházeli za ním na Dolinu, k Čechům i Spěchalům. Přinášeli zprávy o postupu Rudé armády i spojenců, tlumočili vzkazy pana presidenta z Londýna, hořeli touhou po činném zasáhnutí do bojů.

Když v květnu oznámil maršál Stalin, že Rudá armáda dosáhla československých hranic v délce 400 kilometrů, nebylo už možno chlapce udržet. Sešli se večer u Čechů. Třicet chlapců, třicet mladých valašských Ondrášů si posedalo na lavice, na židle, na postele i na zem.

»Tak co, Slávku, kdy začneme?« zeptal se Pavel Kovář.

»Jen co se ještě trochu přiblíží fronta. Zatím se musíme připravovat každý sám.«

»Tak to vy budete partyzáni?« zeptala se tetička Čechová.

»Ano, teti. Partyzáni.«

»No ... ne, že bych proti tomu něco měla ... ale onehdy jsme o tom partyzánství mluvily v dědině... «

»A — —?« oživl Slávek.

»Některé ženské říkaly, že to nemá velké ceny.«

»Co?« vybuchlo několik chlapců rozhořčeně.

»To celé partyzánství.«

»To má zas někdo nápady!« zlobil se Slávkův bratr Jenda.

»Já vím, vy si řeknete, co ty staré ženské mohou vědět o vojně ... ale jedno bys mi mohl, Slávku, přece vysvětlit... «

»Velice rád, teti.«

»Tož podívej se: partyzán zastřelí, řekněme, dva Němce. Přijde jejich vojsko a zastřelí deset našich lidí. Tož jaký to má smysl? Ženské se mě na to ptaly, ale věř, nedovedla jsem jím odpovědět.«

Slávek zvážněl.

»Tož až s nimi budete, teti, řekněte jim toto: partyzánská válka se vede v zázemí...«

»Když tomu já stejně nerozumím,« přerušila ho tetička.

»Podívejte se, teti,« Slávek vzal tužku a kreslil malý náčrtek. »Teď se bojuje ještě daleko od nás, řekněme — zde,« ukázal na Podkarpatskou Rus. »Německá fronta se táhne od severu k jihu, takhle.«

»Ano, to vidím,« sledovala se zájmem jeho výklad tetička.

»Celé území, které je na západ od této fronty, je německé zázemí. V něm musí být pořádek a kázeň. Auta, vlaky, letectvo, zkrátka všechny dopravní prostředky musí fungovat naprosto nerušeně. Dovoz potravin, střeliva, zbraní a vojska na frontu musí probíhat úplně hladce. Sebemenší porucha v dopravě by mohla mít pro bojující armádu nejtěžší následky.«

»To věřím.«

»A nejen dovoz na frontu, i odsun z fronty se musí dít nerušen. Odvážet raněné, přeskupovat armády —«

»Zkrátka — doprava v zázemí musí být v pořádku,« učinila závěr tetička.

»Ano, především doprava. Ale v zázemí musí být také celkový klid. Nesmějí tam být žádné nepokoje, žádné vzpoury. Voják, který je v zázemí, musí mít pocit naprosté bezpečnosti. Musí vědět, že nebezpečí na něho číhá jen a jen na frontě.«

»A bombardování?« namítla.

»To je něco jiného, teti. Já mám na mysli nebezpečí, které může stihnout vojáka na zemi.«

»A tak — pokračuj tedy!«

»Tak, jak jsem vám to vylíčil, to má vypadat v každé zemi bojujícího národa. A teď si představte, jak to vypadá v zázemí německé fronty: na jednom místě vyletí do povětří důležitý most. Na jiném je vyšinut vlak. Tu zase je přepadena kolona automobilů, náklad určený pro frontu je zapálen a zničen. Jinde je přepaden německý výcvikový tábor, mnoho vojáků je pobito. Velitelství bojující armády dostává hlášeni o těchto věcech. Je znepokojeno. Co se to děje v zázemí?«

»A to tedy dělají partyzáni?«

»Ano. Velitelství musí myslit na dvě fronty: na tu, kde se právě bojuje tváří v tvář nepříteli — a na tu, která není nijak ohraničena. Která není nikde, a přece je všude. Proti silnějším skupinám partyzánů musí vysílat početné oddíly vojska. Důležité objekty — nádraží, mosty, elektrárny a podobně — musí být hlídány vojskem. A toto vojsko by jinak bylo na frontě, pomáhalo by zničit protivníka. Prostě: partyzánský boj oslabuje frontu. Při tom nezáleží tak ani na tom, kolik vojáků partyzáni zničí, nýbrž na tom, oč je ochuzena a zeslabena fronta.«

»Tož tak to je,« pokyvovala hlavou tetička.

»Ano, tak je to,« pokračoval rozohněný Slávek. »Ale to ještě není všechno.«

»Co ještě?«

»Tím, že je celé zázemí zneklidňováno, že je jako v pohybu, podkopává se bojový duch nepřítele.«

»Jak — bojový duch?«

»Ano. Ti vojáci už nebojují s takovou chutí a nadšením. Voják na frontě musí mít jistotu, že má bezpečná aspoň záda. Nemá-li této jistoty, ztrácí odvahu. A je právě úkolem partyzánů, aby mu tuto jistotu vzali.«

»Ty mluvíš jako kniha, synku,« řekla uznale tetička.

»I nám se zase ledacos objasnilo,« připojil se Tonda Adámek.

Slávek se obrátil ke všem posluchačům a pokračoval:

»Partyzánský boj je těžký. Vyžaduje obětí i od civilního obyvatelstva, protože Němci musí nahánět hrůzu celému zázemí. Ale tyto oběti jsou nutné. Vždyť až to přijde k nám, to nebude bojovat jen hrstka partyzánů. Celý národ se postaví na jejich stranu. Bude je podporovat, umožňovat jim zásobování potravinami, dávat jim šatstvo a obuv, ukrývat je — nu, tak jak to děláme u nás již delší dobu. Rozdíl bude v tom, že pak to bude v daleko větším měřítku.«

»Tož tak je to,« říkala si znovu tetička Čechová. »Musím já to těm ženským povědět, až se zase sejdeme.«

»Jenom jim to povězte, teti,« souhlasil Slávek. »Budeme potřebovat jejich pomoci.«

»A co děvčata? Také je vezmete mezi sebe?« zeptala se Milka.

»Samozřejmě. Však my už děvčata máme.«

»Která?« vyhrkla Milka překvapeně a trochu závistivě.

»Přece tebe, Miladu Spěchalovou a naši Olinku. Copak jste se málo nanosily zpráv?«

»Hm ... to nic není,« usmála se Milka a vzrušeně pokračovala: »Víte, já bych chtěla taky něco dělat. Když si vzpomenu na tetičku Čermákovou, Nevrlovou, na ubohé studenty, na Lidice, zatínám pěsti a říkám si: i my ženy musíme povstat! I my ženy musíme ničit tu germánskou bezcitnou sběř!«

»Výborně, Milko! Ať žije partyzánka Milka!« volali chlapci.

»Jenom ne tak nahlas,« krotila je tetička. »Nevím, kam bych vás všechny schovala, kdyby se nějaký gestapák objevil pod okny.«

»Vidíte, měli jsme postavit hlídku,« zarazil se Slávek.

»Hlídka je,« řekla stručně tetička.

»Jak to?« nechápali chlapci.

»Sotva jste se začali scházet, přiběhla Olinka a povídá: »Teti, já budu běhat okolo vašeho, a kdyby se někde něco šustlo, zaťukám třikrát na okno.«

Slávek s Jendou na sebe pohlédli a usmáli se. Byl to úsměv plný pýchy, ale i smutku. Budou moci někdy oplatit opuštěné, statečné sestřičce její lásku?

»Půjdu se za ní podívat,« řekla Milka a vyšla z jizby.

Chlapci pokračovali v poradě. Budou se scházet daleko v lese po malých skupinkách a připravovat se na boj, který je čeká. Každý se musí naučit plížit, krýt se, rychle vykopat úkryt malou lopatkou, určovat světové strany. Čekalo je mnoho úkolů, neboť to byli většinou mladí hoši, kteří ještě nebyli na vojně. Neuměli mířit, ani střílet. Někteří nedrželi ještě pušku v ruce. Ale nebáli se ničeho a chtěli se všemu naučiti. Místo granátů budou zatím vrhat kamenem a střílet budou z opravdové pušky v roklině za Zadními kotáry.

»Ono se řekne — střílet. Ale z čeho? Vždyť nic nemáte,« připomínala tetička Čechová.

»Já mám revolver,« řekl Jiří Válek.

»Já loveckou pušku,« hlásil se Tomáš Barčák.

»Já pistoli,« připojil se Zdeněk Tichý.

A to bylo všechno. Před válkou byly v dědině nějaké zbraně. Když se měly po příchodu Němců odevzdávat, lidé je zakopali do země. Některé z nich rozdali uprchlíkům. Jiné v zemi zrezivěly a nebyly k potřebě. A o mnohých chlapci zatím nevěděli.

»Tož to je trochu málo na válku, chlapci,« řekla tetička.

»Nevadí, teti. Zbraní je dost. Zatím jsou u Němců. Ale brzy budou u nás,« řekl rozhodně Slávek.

»Jak to?« nechápala tetička.

»Vezmeme jim je. Já taky nemám zbraň. Ale budu ji mít, a brzy. Uvidíte!«

»A číst z mapy bychom asi měli také umět,« vzpomněl si Joža Růžek.

»Ano. Právě jsem chtěl o tom mluvit,« souhlasil Slávek.

»Číst z mapy? Nač to?« divil se Petr Okoun.

»Vždyť tu známe celý kraj, od Vsetína až po Bystřici,« přidával se k Petrovi Václav Tuček. »Obejdeme se docela dobře i bez mapy.«

»Ano, v našem kraji vystačíme se svými znalostmi,« odpovídal Slávek. »My však nemůžeme počítat s tím, že budeme bojovat jen v okolí Vsetína. Nikdo z nás neví, jak půjde fronta. Možná, že k nám vtrhnou ze Slovenska a budou ustupovat na západ. Pak bychom šli před nimi a snad se dostaneme až na Českomoravskou vysočinu, snad i dále. A tam budeme odkázáni jen na mapy.«

»Tož, Slávku, máš to dobře promyšlené,« řekla uznale tetička. »Kdes k takovým vědomostem přišel?«

»Když přicházely zprávy o ruských partyzánech, často jsme o tom s tatínkem mluvili.«

»Což tvůj tatínek!« povzdychla tetička.

Tak se chlapci radili skoro do jedenácti hodin. Schůzku ukončil Slávek:

»Chlapci, ode dneška jsme spojeni na život a na smrt. Náš boj nebude lehký. Lépe vyzbrojení a početnější Němci nám budou stále v patách. Často bude proti nám i příroda, neboť později se musíme stáhnout do hor. Ale budeme-li odvážní, obětaví, nesobečtí a stateční, nemusíme se ničeho bát. A proto si slibme, že v boji budeme stát při sobě jako rodní bratři. Raněného druha nikdy neopustíme. Bude-li někdo z nás chycen, nevyzradí nic, i kdyby byl za živa pálen. Slibujete?«

»Slibujeme!« odpověděli sborem.

»A slibme si také,« pokračoval Slávek, »že nikdo nebude myslit na osobní prospěch a pohodlí. Odvrhneme sobectví a budeme se řídit heslem: Jeden za všechny, všichni za jednoho. Naše činy budou směřovat k jedinému cíli: všechno pro národ! Všechno pro vlast! — Slibujete?«

»Slibujeme!«

»A konečně si slibme, že ve svém boji proti německým utlačovatelům neustaneme, dokud nebude úplně osvobozen náš rodný kraj a celá Československá republika. Slibujete?«

»Slibujeme!«

Prostě, a přece tak vznešeně znělo temné zadunění mužských hlasů v malé valašské chaloupce. V tom jediném slově: »Slibujeme!« bylo odhodlání, pevnost, tvrdost, víra v budoucnost, láska i nenávist. Bylo to bez slavnostních obřadů, ale chlapci cítili, že je to více než slib. Že je to přísaha, kterou nikdo nezradí.

Po slibu už nikdo nepromluvil. Úplně tiše se vytratili do temné noci. Poslední šel Slávek s Jendou.

Před chalupou čekala Milka s Olinkou.

»Olinko!« zavolali zároveň oba bratři a vzali sestru mezi sebe.

»Nebylo ti venku zima?« zeptal se Jenda.

»Nebylo. Mám vlňák.«

»A co tě to napadlo?«

»Někdo přece musí dávat pozor, ne?« usmála se.

»Jsi hodná, velice hodná,« pohladil ji Slávek a znovu si uvědomil, jak je mu blízká a drahá.

Od tohoto večera Slávek myslil jen na to, jak by si opatřil zbraň. Příležitost se mu naskytla až na začátku července.

Byl překrásný den, na obloze nebylo ani mráčku. Poněvadž neměl práce na poli, šel se podívat k Trojáku. Chlapci ho upozornili, že je tam ve skále prostranná jeskyně, která by se dobře hodila pro společný kryt.

Pojednou se zastavil jako přimražen.

Na pokraji lesa ležel německý voják!

Slávek rychle uskočil za strom a začal ustupovat. Zpozoroval ho nepřítel? Nehýbe se! To už by jistě střílel!

Zastavil se a naslouchal. Do zpěvu ptáků se mísilo hlasité chrápání. Voják byl asi na obchůzce po horách, chvilku si chtěl odpočinout a příjemné teplo ho uspalo.

Slávek se jako duch plížil po lesním mechu k spícímu. Ani větvička nezapraskala.

Náhle se vítězoslavně usmál.

Voják si udělal dokonalé pohodlí. Sundal si pušku i opasek a položil je do trávy vedle sebe.

Slávek se rozhlédl. V celém okolí nebylo ani živé duše.

Jediný pohyb — rychlý a mrštný — a puška byla jeho. Byl připraven, že okamžitě vystřelí, bude-li se voják bránit. S puškou uměl dobře zacházet. Tatínek ho naučil všemu, čeho by jednou jako partyzán mohl potřebovat.

Ale chrápání neustalo.

Slávek se zase potichu odplížil. Zastavil se, až byl v bezpečné vzdálenosti. Prohlížel pušku. Byla čistá, krásná, jako nová. Otevřel závěr. Byl tam zásobník s pěti náboji.

Pušku tedy má... Ale čím je puška bez nábojů? S těmi pěti bude hotov při první přestřelce. A vedle ležel opasek se sumkami! Jistě jsou plny nábojů — Němci jsou důkladně vyzbrojeni. Proč se nezmocnil i opasku?

Dlouho se nerozmýšlel. Odjistil pušku a spěchal zpátky k okraji lesa.

Pozdě!

Voják se právě probouzel. Protřel si oči, protáhl se, pohlédl vedle sebe ... a prudce vyskočil!

»Ruce vzhůru!« vykřikl za ním Slávek.

Voják se ohlédl. Vytřeštil oči a ještě jednou si je protřel.

Pak se rychle sklonil pro opasek. Slávek teprve teď zpozoroval, že kromě sumek je na něm i pistole.

»Ruce vzhůru!« zavolal po druhé a zarachotil závěrem.

Tomu již Němec porozuměl. Jeho ruce vyletěly do výše.

»Čelem vzad!«

Voják zase zůstal nechápavě hledět. Slávek naznačil rukou, že se má obrátit.

Voják uposlechl.

»Pochodem vchod!«

Odzbrojený Němec stál jako socha.

»Marš!« vykřikl tedy Slávek.

Voják vykročil. A nebyl to »parádní« krok, jímž Němci budili pohrdavý úsměv dětí a soucit dospělých. Byla to docela lidská chůze. Taková přirozená, třesoucí se, pospíchavá. Nejprve jen pochod, pak klus a nakonec šílený úprk.

Slávek se sklonil pro opasek. V očích se mu zajiskřilo. Sumky byly opravdu plny nábojů! Pistole byla taky nabita a kromě toho byly u ní dva zásobníky po desíti nábojích.

Horečně přemýšlel, kam ukrýt zbraně. Rozhodl se rychle. Odskočil do hustého křoví a pečlivě tam ukryl pušku. Až se setmí, přijde si pro ni a zanese ji k Čechům. Pistoli bude nosit u sebe. Neudělá bez ní už ani krok!

To se mu teď šlo k Trojáku! Konečně má zbraň, s níž se může, postavit proti nepříteli! Už nemusí jenom prchat a kličkovat jako pronásledovaný zajíc! Už se může postavit na odpor, za ránu dát ránu — —

Kde jsou zbraně, tetičko Čechová?

Byl by nejraději zpíval.

Šel asi půl hodiny, když zaslechl jekot sirén. Zase letecký poplach!

Ti se zbytečně nahoukají — pomyslil si. Už tolikrát byl poplach a vždycky nadarmo. Ale ať, čím více poplachů, tím méně práce! Však Angličané a Američané už vědí, že mají ochromit provoz v továrnách, které pracují pro Němce.

Z dálky k němu dolehl temný hukot.

Podíval se k jihu a dech se v něm zatajil. Vidí dobře? Bílí ptáci, stříbrní ptáci, kovoví ptáci! Tři — šest — devět — a zase devět a ještě devět —

Sedmadvacet letadel! Svaz!

Celý vzduch se chvěl rachotem motorů.

A tam — sivá holubička! Ne sivá holubička, ale stíhačka, která poletuje okolo svazu jako včelka okolo úlu! Vedle ní druhá, tamhle třetí, čtvrtá, pátá — jako by se honily, jako by si hrály!

A tamhle — Pane Bože! — nový svaz! Za ním druhý — vlevo třetí!

Celé nebe se lesklo a třpytilo, celé nebe zářilo stříbrnými hvězdami, které se po prvé ukázaly ve dne nad zmučeným národem, pozvedly skleslá srdce a přesvědčily, že žhavé výzvy z Londýna a naděje hlasatelů nejsou jen pěkná slova...

Jen leťte, orlové! Jen leťte a bijte! Spouštějte své pozdravy a ničte ten nestvůrný průmysl, který měl sloužit Němcům k ovládnutí světa!

Slávek stál na pasece a díval se k obloze. Oči se mu zamžily. Myslil na rodiče. Proč se nedočkali tohoto krásného okamžiku?

Když letadla přeletěla, šel dále.

Brzy našel hledané místo. V lese za Trojákem byla v kopci veliká díra, podobná jeskyni. Slávek si ji podrobně prohlédl. Stačilo by urovnat dno, ztužit strop, dát tam několik lavic, zamaskovat vchod — a velká skrýš by byla hotova.

Zpáteční cestou si to namířil k Spěchalům. Musí jim ukázat dnešní úlovek.

Pod lesem seděla Milada. Měla v ruce nějaké šití.

»Je tatínek doma?« zavolal na ni.

»Je!«

»Klid?«

Zasmála se.

»Co se směješ, Milado?«

»Však jdi dál, uvidíš!«

Již z ulice zaslechl živý rozhovor. Koho tam má starý Spěchal?

Na prahu se překvapeně zastavil. V jizbě byli čtyři neznámí muži.

»Dobrý den!« pozdravil zaraženě.

»Da zdrávstvuj, tovaryš!« přivítal ho Spěchal s širokým úsměvem. Pak se obrátil k cizím mužům a rusky jim vysvětloval, kdo to přišel.

Mužové živě povstali, objali Slávka a představovali se:

»Timofej Alexandrovič.«

»Trofim Filipovič.«

»Michal Nikolajevič.«

»Ivan Petrovič.«

Slávek byl jako u vidění.

»To hledíš Slávku, viď?« smál se Spěchal. Za chvíli tu budu mít celou ruskou rotu!

»A kdy přišli?«

»Dnes v noci.«

»Partyzáni?«

»Prozatím jen uprchlí zajatci. Ale to víš, do partyzánství nemají daleko.«

Spěchal byl ve svém živlu. Jako legionář uměl dosti dobře rusky. Aby to nezapomněl, koupil si kdysi ve Vsetíně ruský slabikář. Občas do něho nahlédl.

»Co z toho máte, tati?« říkávala mu Milada. »Takové klikyháky! Však do Ruska už nepojedete, tož nač?«

»Tomu ty, děvče, nerozumíš. Všechno je dobré, co člověk umí. Nikdy nevíme, kdy toho budeme potřebovat.«

Za celá dlouhá léta se opravdu nesešel s člověkem, který by hovořil rusky. Zdálo se, že Milada měla pravdu. Ale pak přišla válka, Rusové si vykasali rukávy a teď se ženou...

V posledních dvou letech sedával starý Spěchal často nad bukvářem. Četl si hlasitě, učil se zpaměti celému slovníku, který byl na posledních listech tenké knížky, tvořil si věty. Věřil, že přijde jeho den.

A dočkal se.

Slávek jim dosti rozuměl, ale přece ne tolik, aby pochopil všechny podrobnosti.

»Chtějí jít na Slovensko,« vysvětloval mu Spěchal. »Ale musí se tu zdržet nějakou dobu kvůli zdraví.«

»Jsou nemocni?«

»Michal má už delší dobu úplavici. A Timofej trpí na žaludek.«

»To je opravdu zlé.«

»Je, ale my už jim nějak pomůžeme.«

Teprve teď si Slávek všiml, že Michal je velmi vyhublý, oči má zapadlé a celkem vypadá zuboženě. Timofej měl jen trochu zažloutlou tvář, jinak na něm nebylo nemoc vidět.

»Jsem rád, Slávku, že jsi přišel. Chtěl jsem se s tebou o nich domluvit. Tož podívej se: nejrozumnější bude, když se o ně rozdělíme — třeba já, ty a Čechovi.«

»Já bych si tedy vzal Michala a Timofeje,« nabídl se Slávek.

»Oba pacienty? Proč?«

»K nám bude mít lékař nejpohodlnější cestu.«

»Ty chceš zavolat lékaře?«

»Ovšem! Snad je nenecháme zemřít!«

»To ne, ale já jsem myslil, že koupíme jenom léky. Však lékárník by nám dobře poradil. Ale myslíš-li — bude to tak lepší.«

»A co jste říkal těm svazům?« zeptal se Slávek.

»Promenáda, Slávku, hotová promenáda! Čekal jsem, kdy se ukáží Němci, ale ti se vyznamenali! Naši lidé aspoň vidí, jak to vypadá s tou nacistickou nadvládou ve vzduchu! Kde jsi byl, když to letělo?«

»V lese nad Kubišovým. Šel jsem se podívat za Troják.«

»Co tomu krytu říkáš?«

»Bude dobrý. Dá to sice trochu práce, ale zato se tam vejde — no, snad sto mužů.«

»I víc. Mně se to také zamlouvá.«

»A jak se vám líbí tohle?« Slávek položil na stůl pistoli i s naplněnými zásobníky.

»Kdes to vzal?« užasl Spěchal.

Slávek vypravoval. Spěchal to hned překládal Rusům.

»Charašó, moloděc, charašó!« smáli se a poklepávali mu po zádech. Spěchal se také usmíval.

»Jsi opravdu moloděc, Slávku, všechna čest!«

K večeru zašel Slávek do lesa pro pušku. Za tmy ji zanesl k Čechům a hned jim oznámil, že jim přivede ruského zajatce.

»Jenom přiveď. Však my ho nějak uživíme,« souhlasila tetička.

Druhého dne zašel do vesnice pro lékaře.

»Co se stalo, Slávku?« vítal ho starší, usměvavý pán.

»Ale, pane doktore, k našim přijeli dva ... jsou to moji bratranci —«

»Bratranci, povídáš...,« řekl lékař a pokýval hlavou.

»Ano, bratranci — a jsou nemocni. Jeden má úplavici a druhý něco se žaludkem.«

»Je to dnes převrácený svět! Bratranci s úplavicí a se zkaženým žaludkem si jezdí po návštěvách! No to nic, Slávku, za chvilku jsem u vás.«

»Děkuji vám, pane doktore!«

Asi za hodinu byl lékař na Dolině.

»Tak kde máte ty své ... bratrance?«

»Tu jsou, pane doktore!«

Lékař prohlédl Michala a nařídil klid v posteli s přísnou dietou. Michal při přehlídce mlčel jako ryba.

Horší to bylo s Timofejem.

Lékař mu stiskl žaludek.

»Bolí?«

»Ničevó!« zářil Timofej.

»Hm ... vy mluvíte, jako by byli Rusové u Vsetína!«

»Da, da!« neporozuměl Timofej.

»Ukažte mi jazyk!« vyzval ho lékař s úsměvem.

Timofej ochotně uposlechl.

»Nu ano, žaludek! Ti vás, chudáku, kdesi špatně krmili! Ale to nic! My z vás zas uděláme chlapíka,« bručel si lékař. Pak otevřel brašnu a vyndal dvě lahvičky a dva balíčky prášků.

»Vy jste vzal zrovna i léky, pane doktore?« žasl Slávek.

»Proč bych tě honil do lékárny? Vím, že se lidem raději vyhneš...«

»Jen některým, pane doktore.«

»S tou úplavicí pozor! Úzkostlivou čistotu! A když bude něčeho třeba, tak pro mne zaskoč, Slávku! Tak — na shledanou, mládenci!«

Slávek poděkoval a oba pacienti zavolali současně:

»Do svidania!«

Lékař se jen usmíval.

Uprchlíci se rychle zotavovali. Timofej byl do týdne zdráv a Michalovi se také brzy ulevilo.

Slávek se v těchto dnech naběhal až až. Od Čechů do Doliny, z Doliny k Spěchalům, od Spěchalů k Čechům. Vyptával se Rusů na všechno možné: na život v kolchoze, v továrnách, na způsob ruského boje, na hrdinné partyzány.

A Rusové vypravovali rádi a ochotně.

Když jednou přišel k Čechům, oznámila mu Milka:

»Slávku, mluvila jsem s Havelou.«

»Vzkázal mi něco?«

»Ano. Máš přijít do jeho bytu.«

»Kdy?«

»Zítra večer.«

Havela byl Slávkův přítel. Bydlil na »Nivě«, na kopci nad Hošťálkovou.

Druhého dne k němu Slávek zašel. Vzal s sebou i Timofeje a Ivana.

Havela je už očekával.

»Jsou tu ještě tři muži,« řekl Slávkovi. »Nemusíš se před nimi nijak ohlížet, jsou to našinci. Jeden je z Jasenné, druhý z Prostějova, třetí z Bystřice pod Hostýnem.«

»Dobře,« řekl Slávek a vešli dovnitř.

»Přátelé,« vítal všechny Havela. »Je čas, abychom se sjednotili. Dosud každá skupina pracuje na svou pěst. Máme organisaci v Hošťálkové, v Ratiboři, na Vsetíně, v Bystřici, v Jasenné, v Prostějově, ve Zlíně — zkrátka jsme roztroušeni po celém Valašsku a po celé Moravě. Nyní musíme všechny místní skupiny zapojit do jedné mohutné organisace, kterou právě zakládám. Proto jsem vás svolal. Budete mi pomáhat jako důvěrníci. Budete jezdit do rozličných moravských a později i českých měst. Budete odevzdávat naše zprávy a rozkazy. Zúčastníte se místních schůzí a budete mě o nich informovat — zkrátka, práce budete mít nad hlavu.«

»Ale budeme ji konat rádi,« poznamenal Prostějovák.

»A jak se jmenuje ta organisace?« otázal se muž z Jasenné.

»Pro vlast,« řekl stručně Havela.

Pro vlast!

Dvě krátká slova, ale co se mělo pod nimi skrývat v příštích měsících! Kolik hrdinství, odvahy, námahy, nebezpečí, nepohodlí, sebezapření!

Schůzka, na níž bylo projednáno mnoho podrobností, trvala téměř do rána.

Tím dnem nastal pro Slávka nový život. Chodíval na schůze místních skupin, podával jim zprávy, odevzdával tiskopisy a letáky, přenášel důležité pokyny — jak to bylo ujednáno v památné schůzce na »Nivě«. Organisace »Pro vlast« brzy sjednotila všechny podzemní bojovníky na Moravě, ba sahala i do Čech. Střediskem celého hnutí bylo Vsetínsko.

A již tu byl konec srpna.

Nad Tatrami se začalo blýskat. Vypuklo národní povstání. Slovenský národ ukázal světu své pravé smýšlení. Na Slovensko spěchali dobrovolníci z Moravy i Čech.

I místní skupina v Hošťálkové měla poradu, co podniknout. Jedni navrhovali, aby přešli na Slovensko hromadně, všichni. K těmto se přiklonil i Slávek. Druzí však namítali, že fronta se může převalit na Moravu co nevidět — a pro ten případ musí zůstat v Hošťálkové nějaký počet lidí, kteří by prováděli partyzánskou válku. A protože poměry na pasekách i v dědině znal nejlépe Slávek, měl zůstat se skupinou doma.

Konečně se dohodli. Dvanáct mladých partyzánů odešlo pomáhat slovenským bratřím. S nimi odešli i čtyři ruští uprchlíci. Po mnohých útrapách se dostali až k Liptovskému sv. Mikuláši. Zúčastnili se tamějších bojů a nakonec — když bylo povstání potlačeno — se vrátili na Moravu.

Tam zatím vzrůstal neklid. Nikoho nezmátlo, že slovenské povstání nemělo očekávaný úspěch. V omezeném prostoru mohli ještě Němci ukázat svou převahu. Ale tam, kde se střetli s Rudou armádou, ustupovali na celé čáře. Říkali, že »zaujali nové, výhodnější posice, aby zkrátili frontu«. A lidé se tomu srdečně smáli.

Ostatně odboj na Slovensku již neustal. Tisíce bojovníků se stáhlo do hor a tam pokračovalo ve vedení partyzánské války.

Poněvadž mnozí partyzáni se vraceli na Moravu, byly lesy kolem Hošťálkové plny německých hlídek. Slávek zase spával někdy u Čechů, někdy u Spěchalů.

Jednou večer seděl u Čechů a bavil se s Milkou a její matkou. Uprostřed rozhovoru Milka náhle zmlkla.

»Slyšíte?« zvedla prst a naslouchala.

Nad horami se ozval hukot.

»Letadla!«

»Jen jedno,« řekl Slávek.

Za chvíli se ozval rachot znovu. Vyšli ven.

»Jako by nad námi kroužilo,« podivila se tetička. »Snad nás nechce bombardovat?«

»Bombardovat — to jistě ne,« zamyslil se Slávek. »Spíše bych řekl něco jiného.«

»A co by to mohlo být?« zvídala tetička.

»Parašutisté.«

»Ty myslíš?«

Ukázalo se, že Slávkův dohad byl správný. Před půlnocí — to už všichni spali — někdo zaklepal na okno.

Slávek vyskočil a vyhlédl oknem. Pistoli měl v ruce.

Ale ať se namáhal jakkoliv, nerozeznal nic.

»Půjdu se tam podívat,« zašeptala tetička. »A ty jdi pro jistotu do krytu. Kdyby to byl germánec...«

Slávek zmizel ve sklepě. Přivalil kládu, sevřel pistoli a naslouchal.

Tetička šla otevřít.

»Je tam někdo?« otázala se zhurta.

»Ano. Pustíte mě dovnitř?« ozval se zvenku ženský hlas. Návštěvnice mluvila česky s ruským přízvukem.

Tetička byla poněkud zmatena. Očekávala, že zaslechne tvrdou germánskou řeč.

Slávek ihned vytušil, oč jde. Rychle vylezl z úkrytu.

»Teti, otevřte!« řekl. »To je jistě ruská parašutistka.«

Tetička otevřela a vedla neznámou ženu do kuchyně. Slávek šel s nimi.

Milka zatím rozsvítila.

V záři lampy spatřili mladou dívku v ruské uniformě. Na zádech měla tlumok, na řemeni samopal, u pasu pistoli. Celá byla od bláta. Na rukou měla velké odřeniny. I její tvář byla od krve.

»Probůh, slečno, jak to vypadáte!« zhrozila se tetička. »Kdo vás tak zřídil?«

Dívka se usmála.

»Já sama.«

»A co jste dělala?«

»Skočila jsem z letadla,« řekla vesele.

»To bylo to letadlo, mami!« vpadla jí do řeči Milka.

»Hned jsem si to myslil,« poznamenal Slávek.

»A byla bych tu bývala už dávno,« pokračovala. »Ale cestou jsem zapadla do nějaké rokliny a trochu jsem se odřela.«

»Já jsem myslila, že jste si to udělala při seskoku,« řekla Milka.

»Ale ne, s tím jsem dnes měla hodně štěstí. Seskok se mi podařil bezvadně.«

»Božínku!« zarazila se tetička. »My vás tu obhlížíme a já vám ani nic nepodám.«

»Děkuji. Stejně nemám čas.«

»Kam chcete ještě jít?«

»Jenom k vám na půdu.«

»Na půdu?«

»Musím si tam postavit vysílačku.«

Všichni pohlédli na statečnou dívku s obdivem. Potlučená, zakrvácená, unavená, jistě i hladová — a první myslí na vysílačku!

»Tož aspoň kousek chleba s máslem,« nedala se odbýt tetička.

»Když dovolíte, trochu bych se umyla,« poprosila dívka.

Milka byla samá ochota. Snesla by jí modré z nebe.

Radiotelefonistka si sundala těžký batoh a umyla se. A už tu byla tetička s krajícem chleba a hrudkou másla.

Milka přinesla mléko.

»A kde jste se naučila tak pěkně česky?« zeptal se Slávek.

»Už před válkou jsem se učila soukromě. A za války jsem se hodně stýkala s vašimi vojáky a partyzány. Jsou to dobří bojovníci.«

Rychle pojedla.

»A teď se nenechte rušit a pokračujte ve spaní,« zasmála se. »Já si zatím postavím svou stanici.«

»Můžeme vám nějak pomoci, slečno?« nabídla se Milka.

»Říkejte mi Natašo. Nezní to tak cize.«

»Oh, jak ráda!« rozzářila se Milka.

Na spaní už nepomyslila. Vzala lampu, Slávek Natašin batoh a všichni tři vylezli na půdu. Nataša se hned dala do práce. Milka svítila a Slávek pomáhal utahovat šrouby a spojovat dráty. Tetička byla dole na stráži.

Pracovali mlčky.

Teprve za chvíli zašeptala Nataša:

»Při každém seskoku mám strach, jestli se mi to nerozsype. To víte, součástky jsou jemné a při tom dopadu...«

Když byla stanice sestavena, řekla Nataša:

»A teď to hlavní — funguje-li.«

Otočila knoflíkem. Něco zabzučelo.

»Dobré je to!« zasmála se spokojeně.

»A my zas půjdeme,« pokynul Slávek Milce.

»Děkuji vám za pomoc, přátelé. A dobrou noc — nebo už ráno?«

Nikdo si už nelehl, ačkoliv venku bylo ještě úplně tma.

»Tak už to začíná,« usmíval se šťastně Slávek.

»Jen ať to s vámi, děti, dobře dopadne,« strachovala se tetička.

»Nic se nebojte, mami,« chlácholila ji Milka. »Jde-li s námi národ, který má takové ženy, jako je Nataša — čeho bychom se báli?«

»Opravdu, je to hrdinka!« řekla s obdivem tetička. »Takhle se pustit do tmy, do neznámého kraje...«

Ráno přišla Nataša do kuchyně.

»Už jsem navázala spojení,« zářila. »A mám pro zdejší partyzány nějaký rozkaz.«

»Rozkaz? Pro nás? Od koho?« Slávek myslil, že radostí vyskočí.

»Od majora Murzina.«

»Major Murzin? To je ten —«

»Velitel první partyzánské brigády Jana Žižky z Trocnova.«

»Jak zní jeho rozkaz?« Slávek se chvěl nedočkavostí.

»Máte co nejrychleji připravit bunkr nad Hošťálkovou.«

»Dobře. Máme velký za Trojákem. Hned se dáme do práce.«

»Major je ještě na Slovensku, ale může tu být se svým štábem každý den. Až bude bunkr připraven, řekněte mi to. Já mu to oznámím.«

Nataša nemohla tušit, že příchod majora Murzina se zdrží trochu déle.

Bunkr byl již několik dní hotov. Radiotelefonistka po splnění svého úkolu v Hošťálkové odešla dále na Bystřicko — a skupina majorova stále nepřicházela. Když se konečně objevila v Hošťálkové, major Murzin v ní nebyl. Cestou ho stihla nehoda.

Když přecházel se svým štábem pohraniční Javorníky, byli v noci zrádně přepadeni velkou přesilou Němců. V boji byli zabiti dva partyzáni. Několik jich bylo zraněno. Mezi raněnými byl i major Murzin. Dostal ránu do ruky a do nohy.

Chtěli ho vzít s sebou.

Protože viděl, že by tím ohrozil celou skupinu, rozkázal stručně:

»Dál půjdete sami. Na shledanou!«

Rádi by mu byli odporovali, ale neodvážili se. Major byl tvrdý k sobě, ale také k svým partyzánům.

Odcházeli a loučili se s ním aspoň několika pohledy. Spatřili ještě, jak se dopotácel k můstku, jenž vedl přes horský potůček. Vlezl pod něj.

Zatím se rozednilo.

Němečtí vojáci prohlíželi keř za keřem. Chodili po můstku, pod nímž ležel major Murzin téměř v bezvědomí...

Měl život tuhý jako kočka. Když už ho v duchu pochovali, objevil se v bunkru nad Hošťálkovou. Byl bledý, zesláblý, třásla jím horečka. Ale přišel a žil.

Poležel si mnoho týdnů.

A tehdy ho poznal Slávek. Bylo to před vánocemi.

Major si ho dal předvolat. Ležel na dřevěné pryčně, ruku i nohu měl ovázánu. Bledá tvář se ztrácela v černém plnovousu.

Upřel na Slávka svůj pohled. Jaké to byly oči! Jenom ses do nich podíval a hned jsi věděl, že máš před sebou žulovou skálu.

»Jsi moloděc,« přivítal Slávka. »Slyšel jsem o tobě. Budeš velitelem partyzánské skupiny ,Hošťálková'.«

Se Slávkem se zatočil svět.

»Opatříte si zbraně a hned začnete. Váš úkol: rušit německý provoz v prostoru Vsetín—Bystřice pod Hostýnem.«

»Rozkaz, bratře majore!«

Slávek se vypjal jako starý voják.

Major pokynul hlavou a řekl:

»Do svidania!«

A zase — jako vždycky v pohnutých chvílích — Slávkovy první myšlenky patřily umučeným rodičům.

Tatínku, tatínku, co jsi mi to udělal! Jakou bys měl radost, kdybych se dnes rozběhl do Doliny, vpadl do světnice, objal tě a zvolal: »Tati, ruský major mě jmenoval velitelem bojové skupiny partyzánů!«

A ty, maminko? Snad se na mne odněkud díváš a říkáš si: »Dobře to ten chlapec dělá. Plní můj odkaz tak, jak jsem si to přála.«

Někdo mu poklepal na rameno.

Slávek se otočil.

Před ním stál vysoký, usměvavý muž v ruské uniformě.

»Pojď ještě se mnou, tovaryš! Musím ti to jmenování dát černé na bílém. Jsem komisař Štěpánov.«

Odvedl ho ke stolu, který byl pokryt mapami a papíry. Vystavil mu legitimaci, na níž měl potvrzeno, že byl jmenován velitelem bojové partyzánské skupiny »Hošťálková«.

»A toto máš ode mne na památku.« Komisař Štěpánov se sklonil a vytáhl zpod stolu samopal. »Jistě ti vykoná dobré služby.«

Slávek byl tak překvapen a dojat, že nemohl ani promluvit.

8. První výprava

Příchodem ruských partyzánů se rozhořely plameny vzpoury a odboje nad celým Valašskem.

Němci věděli, že válka je prohrána. Rusové vnikli hluboko do Německa. Obsadili východní Slovensko a bojovali u Komárna. Lámali zoufalý odpor v Budapešti.

Posledním útočištěm prchajících armád měly být české země. Proto se narychlo budovala opevnění na Moravě i v Čechách. Všechny důležité přechody, mosty, tunely, železnice a silnice byly ostražitě hlídány.

Slávkova skupina se scházela v bunkru, který si připravili již na podzim v lese za Spěchalovou chalupou. Byla to malá rokle. Strop si udělali tak, že tam dali několik osekaných kmenů, nahoru naházeli silnou vrstvu hlíny a kamení a přikryli to listím a malými hustými keři. Vchod zúžili, takže i když byl odmaskován, museli se při jeho přecházení sklonit.

Skupina neměla sice bezdrátovou telegrafii, ale dovídala se o všem skoro tak rychle, jako kdyby ji měla. Slávek totiž řekl vždycky Milce, oč jde. Ta to vyřídila třem chlapcům, každý z nich dalším třem a tak to šlo dále. Za čtvrt hodiny věděli všichni partyzáni, co se má vykonat.

Po rozhovoru s majorem Murzinem svolal Slávek partyzány do bunkru. Přišel tam i s Jendou. Čekali.

Za chvíli se začali trousit. První přišel Pavel Kovářů.

»Jste tu sami?« podivil se.

»Jak vidíš...«

Ale už se tu objevil Tonda Adámků. Byl prostřední postavy, ramenatý, oči modré jako chrpy. Vynikal tělesnou silou. Měl-li se odklidit skácený strom, nikdy při tom nechyběl Tonda. U jednoho konce těžkého kmene stáli tři chlapci, u druhého Tonda. Sám. Plivl si do dlaní, ze široka se rozkročil, uchopil kládu. Na čele mu naběhly žíly, do tváře se hnala krev. Supěl jako lokomotiva. »Jen mě nechte!« okřikl kamarády, když mu chtěli pomoci. »Starejte se sami o sebe!« Chlapci mu říkali Herkules.

Potom přišel Jiří Válek, zubní technik. Bledý hoch uhlazeného chování, vždycky pečlivě vyholený, učesaný, nažehlený. »Počkej, Jiří,« škádlívali ho, »ty budeš mít v horách kříž, až se tam natrvalo odstěhujeme!« — »Proč?« — »Chodíš jako panenka, ale tam?« — »To nevadí,« odpovídal jim rázně. »Břitvu si vezmu, štětku a mýdlo také, hřeben mám, voda je v potůčcích...« Před dvěma lety mu popravili bratra, který byl dopaden na útěku z koncentračního tábora. Jiří uměl dosti dobře rusky.

Zakrátko tu byli i ostatní: Zdeněk Tichý, Petr Okoun, Tomáš Barčák, Josef Malina, Karel Nevrla, Václav Blizňák, Štěpán Pala — a jak se všichni jmenovali.

Když byli pohromadě, Slávek jim vypravoval o své návštěvě u majora Murzina. Objasnil jim úkol, který byl svěřen jejich skupině.

»Jde do tuhého, hoši,« řekl nakonec. »Nyní máme ukázat, co dovedeme. Připomínám vám slib, který jsme si dali. Půjde o život každého z nás. Němci nás budou honit. V horách na nás čeká zima, sníh, mráz, bláto. Jistě budou i takové chvíle, kdy bude hlad. Nemá-li někdo dosti síly a odvahy k takovému životu, ať to řekne otevřeně. Bude to od něho čestné — a já se pro to na něho zlobit nebudu. Může nám prospívat jinak, i když zůstane v dědině.«

Rozhlédl se po své skupině. V mihotavých plamenech malého ohně, u něhož se ohřívali, viděl jen jejich oči. Byly na něho upřeny pevně, nikdo je nesklopil. Nikdo se nevyhnul jeho pátravému pohledu.

Konečně se ozval Pavel:

»Slávku, to snad nemyslíš vážně?«

Ostatní souhlasili.

»Tak je to v pořádku,« řekl spokojeně Slávek. »Teď se můžeme dát do práce.«

»Však už se nemůžeme dočkat,« přerušil ho Tonda.

Slávek pokračoval:

»Naším prvním úkolem je — opatřiti si zbraně. Vypátráme nějaký menší vojenský oddíl, přepadneme jej a zmocníme se jeho zbraní.«

»Já si vezmu na tuto akci svou pistoli,« připomněl Zdeněk Tichý.

Partyzáni říkali každému svému podniku »akce«.

»Ovšem,« přikývl Slávek. »Vezmeme s sebou i mou pušku a pistoli a také automat, který jsem dostal od Štěpánova. A ty, Jiří, si vem svůj revolver. To už nám musí stačit.«

»I s holýma rukama bych se do nich pustil,« řekl Herkules-Tonda.

Porada trvala dlouho. Řešili všechny okolnosti, které by se jim mohly při výpravě vyskytnout.

»Nyní se rozejdeme domů,« končil poradu Slávek. »Buďte každou chvíli připraveni, že vás dám svolat.«

Již za dva dny ho vyhledal Pavel.

»V Kašavě jsou Maďaři,« hlásil. »Zdrží se tam několik dnů.«

Byla to jedna z těch jednotek, které Němci odstranili z fronty, poněvadž jim nedůvěřovali.

»Kolik je jich?« otázal se Slávek.

»Několik set. Jsou ubytováni po domech.«

Večer byla v bunkru porada.

Slávek rozhodl, že výpravu na zbraně podnikne on s desíti partyzány. Hlásili se všichni. Vybral si Pavla, Tondu, Jendu, Zdeňka, Jiřího a ještě pět dalších.

Tondovi dal pistoli, Pavlovi pušku.

Před desátou hodinou přišli ke Kašavě. Jindy v tuto dobu vesnice již spala. Dnes tu bylo rušno. Ze stájí se ozýval dusot koní. Po dvorech přecházeli vojáci. Místy se ozývaly maďarské písně.

U kašavského hřbitova se zastavili. Slávek je rozdělil na dvě skupiny. Pět jich zůstane zde, ti pomohou nést uloupené zbraně. Ostatní půjdou se Slávkem.

Byla hluboká tma.

Před prvním domkem stála nějaká postava. Slávek zamířil přímo k ní. I přes hustou tmu rozeznal, že je to sedlák, který si vyšel před spaním zakouřit.

»Strýčku, jsou u vás Maďaři?« otázal se.

»Jsou,« řekl překvapený rolník.

»Kolik?«

»Tři.«

»Kde jsou?«

»V kuchyni. Umývají se. A proč to chcete vědět?«

»Jsme partyzáni.«

»Par — partyzáni?«

»Ano, partyzáni!« řekl Slávek. »Tož se ani nehněte a mlčte!«

Sevřel samopal, s nímž se naučil v posledních dnech dobře zacházet. Tonda a Pavel šli s ním, Jenda se Zdeňkem a Jiřím hlídkovali.

Před kuchyní se zastavili. Zatemňovací papír byl poodhrnut, takže viděli všechno, co se uvnitř dálo. Jeden Maďar seděl na stoličce a umýval si nohy. Druhý si leštil boty a třetí seděl za stolem a psal dopis. Karabiny měli postaveny v koutě u dveří.

Slávek otevřel dveře a vkročil dovnitř. Tonda s Pavlem zůstali na chodbě.

»Dobrý večer!« pozdravil klidným hlasem Slávek.

Maďaři vytřeštili oči. Zůstali hledět na příchozího jako na zjevení. Tomu, který leštil boty, vypadl kartáč z ruky.

První se vzpamatoval voják, který psal dopis. Viděl před sebou mladého, asi dvacetiletého hocha. A on, starý voják —

Jeho pohled se svezl do kouta. Tam stály tři karabiny. Byly nabity.

Maďar hbitě povstal, odstrčil stůl a chtěl přiskočit ke zbraním.

Ale Slávek byl rychlejší:

»Ruce vzhůru!« zasykl.

Snad Maďaři neporozuměli jeho slovům. Ale pochopili, co znamená výhružný pohled mladého partyzána, co znamená jeho samopal připravený k palbě a pistole s puškou, které se náhle objevily ve dveřích.

Tři páry rukou vyletěly nahoru.

»Pavle, posbírej to!« zavelel Slávek.

Pavel uchopil karabiny.

»Kde jsou náboje?« tázal se Slávek.

Maďaři se na sebe zmateně a ustrašeně podívali. Nerozuměli.

»Patrony!« opakoval svou výzvu.

Maďaři pokynuli k věšáku u dveří. Tam visely opasky se sumkami. Tonda hbitě přiskočil a naházel je do chlebníku.

»Tu je moc partyzánů,« řekl ještě Slávek k Maďarům a naznačil rukou, jako by v celém okolí byli samí partyzáni. Dal prst na ústa a dodal: »Vy budete mlčet, nebo —!«