Cítanka pro skoly obecné. Díl I

O C Č Ch S Š P

Očima vidíme. Okolo vesnice bývají pole. Cín je kov bělavý. Cepem se mlátí obilí. Čas jarní jest nám milý. Chléb je pokrm. Chudoba cti netratí. Slunce vydává světlo. Soudek plný nezvučí. Šípkový keř je trnitý. Šat i stravu měj dle stavu. Po noci nastává den. Po práci je milé odpočinutí.

O C Č Ch S Š P

Od rodičů máme mnoho dobrého. Co nemilo tobě, nečiň jiným. Čeho nemáš, neslibuj. Člověk ku práci stvo-řen jest. Stro-my ro-stou po-malu. Šetři svého zdra-ví! Ší-dlo v pytli se neutají. Chyba se má opraviti. Chromý kůň daleko neujde. Podlé práce bývá plat.

Z Ž I J U V K

Zlato je pěkný žlutý kov. Zahálka je počátek zlého. Žíly jsou duté. Žába žije v kalužině. I zvíře cítí bolesť. I moudrý může pochybiti. Jídej střídmě, budeš dlouho živ. Jaká práce, takový plat. Ušima slyšíme. Umíme čísti. Vlasy jsou na hlavě. Vrána kráká. Klasy hluché nemají zrní. Klíčem otvíráme.

Z Ž I J U V K

Zvuk se rozléhá. Žito roste na poli. I moucha se brání. Jablko nepadne od stromu daleko. Jak ty jsi k jiným, tak i oni budou k tobě. Učte se rádi! Vraty vjíždíme do dvora. Za pravdu se nikdy nestyď! Žádná lež není bez trestu. Jahoda je dítek lahoda. Učiň rychle, co ti rodiče poroučejí. Vánoce jsou svátky radostné. Kámen se kose nepoddá.

N M H R Ř B T

Nad námi jest obloha. Nehrej sirkami! Mlatec mlátí obilí. Mléko je zdravý nápoj. Hlava je čásť těla. Hlad je nejlepší kuchař. Na bílý chléb máslo, na černý hlad. Ryby žijí ve vodě. Řeč zdvo-ři-lá mnoho pro-spí-vá. Buk je strom. Brada je pod ústy. Tráva je zelená. Trní bode.

N M H R Ř B T

Nech ležeti, co není tvého! Mouka se mele ve mlýně. Hraček do školy nenos! Ran-ní ptáče daleko u-skáče. Na palouce roste pěkná tráva. Řádek po řádku, a strana je přečtena. Bez učení není umění. Beran má kroucené rohy. Tulipán je pestrá květina. Topol je strom vysoký. Týden má sedm dní.

D A L E F G

Dlaň je hladká. Dům se staví z cihel a z kamene. Ani kuře darmo nehrabe. Led je kluz-ký. Laň skáče. Adam a Eva byli naši první rodiče. Fazole se sázejí. Antonín pomáhá Filipovi, Emanuel Františkovi. Galesy rostou na dubech. Gazela podobá se koze.

D A L E F G

Deštěm se zavlažuje půda. Dým nebývá bez ohně. Lži se varuj! Lháře lidé nemilují. Eva byla matka Kainova i Abelova. Fiala libě voní. Goliáš byl poražen od Davida. Rok má čtvero počasí: jaro, léto, podzim a zimu. Mráz škodívá květu. Není růže bez trní. Všecko má svůj čas. Co naseješ, to žíti budeš.

Čtení poučné.

Dítko doma a ve škole.

1.
Milý Pán Bůh.

2.
Dobrý počátek.

„Vstávej, Bohumilku!“ volávala ráno milá matička na svého synka. „Vstávej, již nastal nový den.“

A Bohumilek nelenil. Vstal rychle.

Sám slušně a řádně se umyl, učesal a oblekl.

Potom poklekl a pomodlil se ku Pánu Bohu, aby jej a dobré jeho rodiče zase ochraňoval.

Tak učinil dobrý počátek dne.

3.
Dobrý pořádek.

Bohumilek věděl, kdy má vyjíti z domu, aby ve škole byl ve pravý čas.

Nikdy se neopozdil.

Než vyšel, vzal vše, čeho k učení potřebí bylo.

Ničeho nezapomněl.

Po cestě nekřičel.

Setkal-li se někdy se žákem Prokopem, šli spolu slušně.

Když ke školní světnici přišli, tiše dvéře otevřeli a pozorně je zase zavřeli.

Potom sedli na svá místa.

Tam své školní věci do příhrádky uložili.

Byli to pořádní žáci.

4.
Tichý žáček.

Bohuslávek chodil do školy, aby se tam učil. Byl žáčkem. Když do školy vstoupil, usedl do lavice. Seděl tam rovně a tiše. Nemluvil ani nahlas ani pošeptmo. Jen když se ho otázal pan učitel, vstal a odpověděl. Tu mluvil hlasitě. Když domluvil, zase zticha usedl. Cokoli dělal, dělal bez hluku. Panu učiteli líbila se jeho tichosť velice. Říkával často žáčkům: Buďte všickni tak tiší jako Bohuslávek! Žáčkové poslechli. Při své školní práci nikdy nehlučeli. I mimo školu vždy slušně se chovali. Kdo je tak vídal, míval z nich radosť.

5.
Hodná Bětuška.

Bětuška když přišla ze školy domů, nezapomněla nikdy rodičů svých pozdraviti. Také pozdravila jiné lidi, kteří u rodičů jejích právě byli. Potom uložila školní věci na místo vykázané. Našla je pokaždé snadno, když jich potřebovala.

Nikdy z domu bez dovolení neodběhla.

Ptávala se svých rodičů, chtějí-li práci jakou jí uložiti, nebo má-li jim dojíti někam.

Co jí rodiče poručili, vykonala ráda a bez meškání.

Když jí bylo dovoleno, pohrála si chvilku ale slušně a tak, aby ani sobě ani jiným neuškodila.

6.
Píseň o hodném dítku.

7.
Milé dítky.

8.
Matčina láska.

O těle a o duši.

9.
Tělo moje.

Mám hlavu, trup, paže a nohy.

To vše spolu je tělo moje.

Hlava sama není celé tělo.

Hlava jest jen čásť těla.

Trup, paže a nohy jsou také části těla.

Části těla jmenují se jinak údy.

10.
Pozor na tělo!

11.
Části hlavy.

Obličej je přední čásť hlavy.

Temeno je horní čásť hlavy.

Týl je zadní čásť hlavy.

Temeno a týl kryty jsou vlasy.

12.
Části obličeje.

Čelo není celý obličej.

Jest to jen čásť obličeje.

Jiné části obličeje jsou: dvě skráně, dvě uši, dvě oči, dvě líce, nos, ústa, brada.

Části úst jsou: čelisť horní a čelisť dolní, ret horní a dolní, dásně, zuby, jazyk, patro.

Části oka jsou: dvě víčka a bulva.

Na víčkách jsou řasy.

Nad očima jest obočí.

13.
Budu se umývati.

14.
Části paží.

Části paže jsou: rameno, loket a ruka.

Části ruky jsou: dlaň a prsty.

Prsty se jmenují: palec, ukazováček, prostřední prst, mezenec, malíček. Na prstech jsou klouby a nehty.

Kdo štípe bez nehtů?

15.
Ruce moje.

Zde ruka, zde ruka, pět prstů na ní; ta pravá, ta levá s loktem a dlaní. Teď malé ruce ještě si hrají; až budou silnější a k dílu schopnější, práce dosť nadělají.

16.
Jak se tleská ručkama.

17.
Nohy moje.

Nohy mám a pevně stojím; že bych padl, se nebojím. V chůzi, běhu pozor dám, bez potřeby neskákám. Zpříma jako voják chodím, v blátě nikdy se nebrodím.

18.
Vidím.

Vím, že jest obloha, slunce, měsíc. Vím, že jsou mračna a hvězdy. Vím, že jsou na zemi hory a roviny, lesy, louky a pole, města i vesnice. Vím to vše proto, že to vidím. Vidím očima. Jsem vidomý. Mám zrak. Jsou také někteří lidé, kteří očima nic nevidí. Takoví zraku nemají. Jsou nevidomí či slepí.

19.
Oči moje.

Mám dvé jasných, bystrých očí; ty se hbitě, kam chci, točí. Vidím domy, stromy, pěkné kvítí, i jak slunce na obloze svítí. Milý Bůh dal potřebný mi zrak; slepým, ach! je všecko temný mrak.

20.
Co očima pozorujeme.

Oči máme, abychom jima pozorovali, co kolem nás jest a co kolem nás se děje.

Pozorujeme, které části má školní světnice.

Které věci jsou ve školní světnici?

Které osoby přicházejí do školy?

Co je ve škole před námi? co za námi? co v pravo? co v levo? co nad námi? co pod námi?

Co vídáme ve příbytku svých rodičů?

Co vídáme na domácím dvoře? co ve stodole? co ve městě? co ve vesnici? co venku v šírém poli?

Rozeznáváme zrakem, že sníh je bílý, tráva zelená, obloha modrá, krev červená, sláma žlutá, uhel černý, sklo průhledné, dřevo neprůhledné.

Zrakem poznáváme, že míč je kulatý, válec oblý, krejcar okrouhlý, věž vysoká, chaloupka nízká, kůň veliký, myš malá, bidlo dlouhé, tužka krátká, silnice široká, stezka úzká, pravítko přímé, srp křivý.

21.
Opatrný Petr.

Petr když chodil, díval se pozorně na to, co před ním leží. „Proč to činíš?“ ptal se ho Matěj, který s ním chodil.

„To činím proto,“ odpověděl Petr, „abych do ničeho nekopl, abych o nic neklopýtl, abych neupadl.“

Že tak Petr vždy činil, byl opatrný.

Že byl opatrný, nikdy ani do čela ani do kolena ani do lokte se neudeřil.

22.
Slyším.

Vím, kdy je hluk a kdy ticho.

Vím, kdy zvon zvoní, kdy hudba se rozléhá, kdy kolo vrzá, kdy vůz rachotí, kdy voda šplouchá, kdy otec mluví, kdy dítě pláče. Vím to vše, proto že slyším. Slyším ušima. Mám sluch. Kdo sluchu nemá, je hluch.

23.
Uši moje.

U hlavy mám uši, těma poslouchati sluší. Slyším-li volati tatínka, nebo zavolá-li matinka: „Pojď sem, dítě, pojď sem hbitě,“ ani chvilku nelením, bez prodlení běžím k nim. Obadva mě rádi mají, někdy také říkávají: „Poslušno vždy buď, mé dítě!“

24.
Poslouchej!

Zima byla a sněhu velmi mnoho.

Chlapci pojížděli na saních.

Z komůrky vynesl též Karlík sáňky své a optal se otce: Smím-li, tatínku, voziti se na saních?

Nesmíš, odpověděl otec, kašleš.

Na ta slova chlapec odnesl sáňky zase do komůrky a vrátil se do světnice.

Matka přinesla láhvičku, nalila něco šťávy na lžíci, podala Karlovi užívati a pravila: To ti lékař posílá; budeš-li toho užívati, kašel tě trápiti přestane. Karel okusil léku, ale nechtělo se mu do něho; byl hořký. Avšak matka poručila: Karle, pij! Karel se již nezdráhal, nýbrž užil léku, a brzo bylo po kašli.

Poslušnosť — pěkná cnosť.

25.
Čichám.

Vím, že růže jinak voní než fialka, že víno jinak páchne než pivo, že sýr jinak čpí než cibule.

Vím to, neboť čichám. Čichám nosem. Mám čich.

26.
Opatrná Verunka.

Verunka jednou na večer byla sama doma. Pojednou ucítila zápach, jako když vlněný oděv doutná. Nemeškala, hledala po světnici, kde by se co pálilo, avšak ničeho nemohla najíti. Konečně vstoupila do kuchyně. Zde na zemi byla hromada prádla ku praní uchystaného, a z toho vystupoval dým veliký. Někdo tam zatrousil hořící sirku, od níž i prádlo chytilo. Verunka se sice ulekla, avšak rychle se vzpamatovala, běžela a zavolala souseda. Sousedovi se podařilo oheň udusiti, prve než plamen vyšlehl. Přijíť o chvíli později, a celé stavení bylo by vyhořelo.

Opatrnosti nikdy nezbývá.

27.
Okouším.

Vím, že med jinak chutná než ocet, sůl jinak než cukr. Vím to, neboť okouším jazykem a patrem. Mám chuť.

28.
Chutě k dílu!

29.
Hmatám, cítím.

Vím, kdy dotýkám se houby a kdy křídy, kdy cihly a kdy skla. Mohu prsty po těch věcech hmatati a tím poznávati, jsou-li měkké nebo tvrdé, mokré nebo suché, hladké nebo drsné. Mám hmat.

Vím, kdy je teplo a kdy je zima, kdy mám hlad a kdy žízeň, kdy bolesť v noze nebo v jiném údě. Čiji to čili cítím to. Mám cit.

30.
Pradlenka.

Kdo pere bez rukou a bez vody?

31.
Rostu.

Tělo mé bývalo menší a slabší než je teď. Vyrostlo. Roste posud a dlouho ještě poroste. Abych žil a rostl, jest mi třeba jísti a píti. Jím chléb, maso, ovoce; piji mléko a vodu. Co jím, tím se krmím. To jest jídlo či pokrm. Co piji, jest nápoj.

32.
Mé srdéčko také cítí.

Srdéčko mi tluče v tělíčku; to má rádo otce, matičku. Víte-li, odkud to srdéčko mám? Dobrý Pán Bůh mi je daroval, abych ze všeho se radoval, vůkol co pěkného ve světě znám.

33.
Čiň dobře bližnímu!

Vojtěch přišel ze školy domů a dostal od matky svačinu, krajíc pěkného bílého chleba. I šel na dvůr; ale sotva že počal jísti, přišel k němu chlapec chudobný, a vida ten pěkný chléb, pravil lítostivě: Má sestra je mdlá po nemoci, té by chutnal bílý chlebíček; ale my si ho nemůžeme koupiti. Vojtěch podíval se na chlapce a zase na chlebíček, i rozlomil krajíc ve dví a větší kus dal chlapci řka: Na, dones ten kus sestře a řekni, že jí ho přeji ze srdce.

34.
Myslím, mluvím, jsem člověk.

Prokop byl jednou v domě, kde teta jeho bydlí. Zná teď dům ten a ví, kde stojí. Pamatoval si to.

Mařenka slyšela pohádku, kterou jí babička vypravovala. Umí ji teď také vypravovati. Pamatovala si ji.

Toník naučil se říkati otci přání, ale již říkati ho neumí. Nepamatoval si ho, zapomněl je.

Kateřina dlouho hledala svou knihu, protože nevěděla, kam ji položila. Když si na to vzpomněla, našla ji.

Vojtěch když ze školy šel domů, vzpomínal si na to, co pan učitel vypravoval. Říkal si to, aby toho nezapomněl. Ale nemluvil při tom ani nahlas ani pošeptmo, nýbrž tak, že toho nikdo neslyšel, že při tom ani ústy nehýbal. Myslil si to jen. Co cestou myslil, to matce doma vypravoval.

Já také mohu si něco mysliti a, co si myslím, vypravovati. Jsem člověk.

My všickni jsme lidé.

35.
Mluvím.

Ústa mám a mluviť umím. Čemu ještě nerozumím, po tom rodičů se ptám. Myslívám i rozmlouvám. Směji se a někdy zpívám; ráno, večer se modlívám, a má duše velebí Pána Boha na nebi.

36.
Buď upřímný!

Matka seděla s Martínkem ve světnici. Otec přišel právě ze zahrady a pravil hlasem přísným: Co jsem spatřil v zahradě! Květinky na jednom záhoně jsou pošlapány. Kdo mi pokazil radosť?

Matka se zarmoutila, a Martínek uleklý díval se k zemi. Za chvíli se zeptal otec synka: Nevíš-li, kdo ty květiny pošlapal?

Tu vstal Martínek a pravil k otci s očima slzavýma: Ach, tatínku, já jsem to udělal; honil jsem se tam se soudruhem a nedal jsem pozor na cestičky.

Rodiče napomenuli chlapce a odpustili mu, protože se upřímně přiznal.

37.
Almužna.

38.
Výstrahy.

Nepozorné, všetečné děti přicházejí často k úrazu; děti nestřídmé a mlsné připravují se o zdraví.

Dítky, neběhejte divoce po schodech!

Nenahýbejte se s oken anebo přes roubení u studnic!

Nesedejte za vůz!

Nenabíhejte do cesty, kudy se jezdí!

Nechoďte k neznámým koním!

Nedrážděte psů!

Nezdvihejte příliš těžkých věcí!

Nehrejte zbraní ani sirkami!

Nekoupejte se bez dohlídky, kde byste se mohly utopiti!

Neklouzejte se na tenkém ledě!

Nejezte ovoce nezralého!

Nejezte, čeho neznáte!

Nepijte, když jste uhřáty!

Neléhejte do chládku, jste-li upoceny!

39.
Duše.

Jsme živi. Živé tělo je tak utvořeno, že můžeme dýchati, cítiti, viděti, slyšeti a všelijak sebou pohybovati. Ale tělo mrtvé není takové jako živé. Mrtvé tělo nedýchá, necítí, nevidí, neslyší ani sebou nepohybuje. Čím to jest? V těle živém je něco, čeho v mrtvém není. V těle živém je duše. Tělo samo nevidí, ani neslyší, ani necítí. Člověk vidí, slyší, cítí jen dotud, pokud má duši v těle. Tělo samo nic neví, o ničem nepřemýšlí, nic nechce. Ale duše v těle ví, přemýšlí a, co se jí líbí, to míti neb dělati chce. Tělo samo sebou nehýbá. Duše hýbá tělem.

Duše naše nikdy neumře, jest nesmrtelná; tělo jest smrtelné.

Při smrti se duše od těla odděluje.

Duše bez těla jest pouhý duch.

O zvířatech čtvernohých.

40.
Kůň.

Kůň má hlavu, trup s krkem, čtyři nohy a ohon. To vše spolu je tělo koňovo.

Vnitř skládá se tělo z masa, z krve, z kostí. Vně je maso kryto koží. Kůže porostlá je srstí. V srsti rozeznáváme chlupy.

Z malého hříběete bývá veliký kůň.

Kůň roste.

Aby rostl, jí či žere.

Žere trávu a oves. Pije vodu.

Kůň vidí očima, slyší ušima, čichá nosem, okouší jazykem a cítí po celém těle. Nohama dupe, kráčí, běhá, utíká, cválá. Krk ohýbá a kroutí jím. Ušima střihá. Ohonem se ohání.

Kůň je živ. Jest živ, ale nemluví. Žádný kůň mluviti se nenaučí.

Kůň je zvíře.

41.
Můj koník.

42.
Malý jezdec.

43.
Zvířata čtvernohá.

Osel, vůl, koza, kočka, pes mají části těla jako kůň. Rostou. Vidí, slyší, čichají, okoušejí, cítí, pohybují se. Jsou živi, ale nemluví a řeči nerozumějí. Nejsou lidé, jsou zvířata. Že mají čtvero noh, říkáme jim zvířata čtvernohá.

44.
Jak pes slouží člověku.

45.
Učený psík.

46.
Která čtvernohá zvířata ještě známe.

Někde na půdě pod střechou nebo ve tmavé komoře běhávají myši.

Na pole z lesa vybíhají zajíci.

V lese po stromech skáče a leze veverka.

V některém lese bývají také srnci, daňkové, jeleni.

Uvidí-li kočka myš, honí ji, chytá ji.

Na poli za myší honí se lasice.

Zajíce honívá liška i pes.

Veverku stíhá kuna.

Na louce bývá v zemi krtek, v zahradě ježek, u vody rýsek.

To vše jsou zvířata čtvernohá.

47.
Hádanky.

Tázala se hryzka, je-li chňapka doma?

Kdy bývá kůň nejtěžší?

Jak hluboko do lesa běhává zajíc?

48.
Myslivec číhá na zajíce.

49.
Kocour a myšky.

50.
Užitek zvířat čtvernohých.

Některá zvířata člověku slouží nebo jej obveselují.

Koně osedlává jezdec, nebo jej vozka do vozu zapřahá.

Vola zapřahá rolník do pluhu, když chce orati pole.

Pes hlídá dům i stádo, a myslivci pomáhá loviti zvěř.

Kočka lapá myši a potkany.

Mnohá zvířata dávají nám potravu za živa nebo když je zabijeme.

Od krávy máme tučné mléko ku pití, do jídel, na máslo, tvaroh a sýr. Také ovce a koza dávají mléko za nápoj a na sýr.

Řezník poráží voly a krávy, aby nám opatřil maso hovězí. Z telat máme maso telecí, z vepřů vepřové, z beranů a ovec skopové.

Pro maso střílívá se také zajíc, srnec a jelen. Maso srnčí a jelení jmenuje se zvěřina.

Také nám poskytují zvířata mnohých látek na oděv a na obuv.

Kůži z volů, z krav a z telat vydělávají koželuzi. Ovčí kožešinu připravují jircháři. Z vlny ovčí dělají soukeníci sukna a jiné vlněné tkaniny. Také dobře můžeme užiti kůže koňské, kozí, vepřové, jelení, srnčí i zaječí.

O ptácích.

51.
Kohout.

Kohout má hlavu se zobákem, trup s krkem, dvě křídla, dvě nohy, ocas. Jinak se skládá tělo jeho z krve, masa, kostí a kůže peřím porostlé.

Kohout také vidí očima a slyší ušima. Cítí-li hlad, zobe zrní, a tak se živí a roste. Často kráčí po dvoře z místa na místo a někdy také na plot si vylítne. Jest živ, jest zvíře.

Kohout nemá čtvero noh. Není zvíře čtvernohé, ale dvounohé. Kohoutovi podobá se slepice.

Znám také holuba, husu, kachnu, krocana, páva, vlaštovku, vrabce.

Tato zvířata mají jako kohout hlavu se zobákem, trup, dvě křídla, dvě nohy a ocas; celé tělo jejich jest opeřené.

Jsou to ptáci.

Slepice, husa, kachna, holub a někteří jiní ptáci poskytují nám masa za pokrm.

Slepice snáší vejce.

Od husy máme peří do peřin.

52.
Kohout co dělá.

Aj, kohoute, s pravdou ven! Což pak děláš celý den na dvoře, kde slepička krákoře?

Časně ráno, raníčko, než zasvitne sluníčko, kokrhám, píseň svoji zazpívám.

Slípky vodím k snídaní před stodolu na stlaní. Zobejte! zrnéčka si hledejte!

Najdu-li kde červíčka, dostane ho slepička, sobě sám, jen co zbývá, ponechám.

Sousedova kohouta zaženu hned do kouta, sotva že na blízku se okáže.

A když večer nastává, zpěv můj dítky volává: Kykyryky! Jdi, děťátko, jdi a spi!

53.
Slepice.

Když snese slepice vajíčko, dá se do volání a kdáče: