Cítanka pro skoly obecné. Díl I

Když se jí hospodář nelíbí, říkává mu:

54.
Pasačka.

Paste se, housata, roste vám travička; roste vám, přiroste, spadne-li rosička. Hudě hej, hejhej, hejsa, hej!

Do žita, pšenice na škodu nechoďte, housátek maličkých, husy, tam nevoďte! Hudě hej, hejhej, hejsa, hej!

Neposlechnete-li, pozdvihnu metličku, pošlehám, potrestám mlsavou hubičku. Hudě hej, hejhej, hejsa, hej!

V louži se nebrouzdej, housátko žluťoučké, umyj se v potoce a budeš hezoučké. Hudě hej, hejhej, hejsa, hej!

V zimě pochválíme tvoje bílé peří, a ty dáš nám také pečeni k večeři. Hudě hej, hejhej, hejsa, hej!

Housátka, husičky, děláte štěbety; jen aby nebyly ze štěbet klevety! Hudě hej, hejhej, hejsa, hej!

55.
Holubička.

Sotva bílý den zasvítá, holubice v polích lítá, lítá, nelení tam po osení, a již v ranní době hledá pokrm sobě.

A když najde tam zrnéčko, zaplesá její srdéčko. Mine hodina, nezapomíná holubice matka na svá holoubátka.

Prázna domů nepřiletí, pokrm nese pro své děti. Děti čekají a zavrkají, když se jejich máti nazpět domů vrátí.

Více než ta holubička pečuje o mne matička; práce nešetří, i když jsem větší, miluje mě stále; to jí buď ku chvále!

56.
Liduška a holubička.

K Lidušce do pokojíčka přiletěla holubička. Liduška malá se radovala, dala jí zobání, zbytky od snídaní, a ji hladila a k ní pravila: Nebojíš se mne, holubičko? Holubička zavrkala: Co bych se bála, má holčičko? Zlého jsem nic nedělala. Ty tak hodná vyhlížíš; vid, že mi neublížíš?

57.
Které ptáky slýcháme zpívati.

V zahradě, na poli i v lese slýchám zpívati všeliké ptáky. Někteří ptáci křičí, ale nezpívají.

Pěkně zpívá skřivan, pěnkava, stehlík, kos, drozd, číž. Nejpěkněji zpívá slavík.

Kukačka kuká, vrána kráká, sova houká, křepelka tluče, jako by volala: pět peněz! Špaček i slova naučí se vyslovovati.

Velicí ptáci jsou: orel, sup, výr, jestřáb, čáp.

58.
Konipásek.

Konipásek bojí se, aby v zimě nezmrzl, proto uletuje na podzim do teplých krajin. Ale když jaro nastává, vrátí se k nám, posadí se na plot a volá sedlákovi do oken:

Živ-lis, sedláče, živ-lis? živ-lis?

59.
Kdo ví, co je to?

Bílé to vyhodíš, a když to spadne, je to žluté.

Roztloukla se nám bečička, žádný bednář ji nespraví.

Soudeček bez obrouček, a v něm dvoje víno.

60.
Zvířátka také cítí.

Neškoď, chlapče, ptáčkům, veselým zpěváčkům, oni libě zpívají a housenky sbírají.

Netrap nikdy zvířátek, nevybírej holátek; cítí bolesť jako ty, nedělej jim trampoty!

61.
Vlaštovička.

Vlaštovička z rána budívá dítky, aby časně vstaly a do školy se vypravily. Zpívá jim:

Z jara, když přiletí z daleké pouti své, volává:

62.
Skřivánek.

63.
Člověk a skřivánek.

64.
Sup a čáp.

Volá sup: Čápe, hej! něco dej mi na zub! Čáp honem dí po něm: Máš-li chuť, tu pobuď; raků, žab si nalap. Dí mu sup: Co do těch, těch si nech! Tam holub! Já za ním poletím. — Letěl sup dál a dál, a holub se ho bál. Ale aj, byl tu háj. Hajný sám čekal tam. Pif a paf! rány dal, a pes haf! Dále sup neletěl, sám holub uletěl.

Ještě o některých zvířatech.

65.
Kapr. Ryby.

Kapr má hlavu, trup, žábry, ploutve, ocas. Tělo to je z masa, krve a tenkých špičatých kostí; kryto jest šupinami. Kapr vidí, slyší, cítí, požívá potravy, roste, mrská sebou a plove — ale jen ve vodě. Jest živ, jest zvíře.

Znám také jiná zvířata, která jako kapr žijí jen ve vodě. Taková jsou: štika, okoun, mřenka, sumec, ouhoř.

Ta všecka jako kapr mají žábry, ploutve a tělo šupinaté. Jsou to ryby.

Jakých ryb je v rybníce nejvíc?

66.
Kterak žáby na sebe pokřikují.

67.
Hmyz.

V zahradě poletují včely, vosy, sršňové. Na cestě venku viděti bývá chrobáka. Na květiny sedávají motýlové. Kolem stromů poletují chrousti.

Všecka tato a jim podobná zvířata jedním slovem jmenují se hmyz.

68.
Mravenci a včely.

Zvířátko pilné, mraveneček, sem a tam nosí svůj raneček. Od ranního šera až i do večera stále se pohybuje, vesele vždy pracuje.

Včelička hledá na lučinách medovou šťávu po květinách; co si v létě nasbírá, v zimě střídmě požívá.

69.
Moucha a komár.

Lítala moucha světnicí, spatřila s vínem sklenici; trochu se vína napila, hned se jí hlava točila.

Sotva to komár uhlídal, moudře sám sobě povídal: „Ve víně já se nesmočím, raděj si v světle proskočím.“

Lítal a lítal světnicí, uviděl svíci hořící; svíce jej k sobě vábila a hned mu křídla spálila.

70.
Kolik živočichů.

Rád bych věděl a spočítal, kolik jest na zemi zvířátek, kolik pod oblohou ptačátek? Ale kdož pak z lidí dobře by mi vypočítal, co mé oko sotva vidí, všecky broučky a červíčky, všecky ve vodách rybičky? Lidé velcí, učení, v uměních vycvičení, sotva jejich jména znají, jak je všecky spočítají? Darmo já se lidí ptám, jediný Bůh ví to sám; on jim denně pokrm dává, i mně život zachovává.

O rostlinách.

71.
Jabloň. Stromy.

Jablka se trhají na jabloni. Jabloň bývá v zahradě. Stojí tam stále na jednom místě a má v zemi kořen, nad zemí kmen, na kmeni větvě, na větvích listy. Nejprve je kmen nízký a tenký, ale každým rokem stane se trochu vyšším a silnějším. Vzrůstá. Také větve vzrůstají. Když jabloň vzroste, bývá na jaře mezi listím jejím mnoho květu. Květ brzo opadá, a začnou se z něho dělati malá jablíčka. I ta znenáhla rostou. Když vyrostou, nesmějí se hned trhati, protože jsou ještě velmi kyselá a trpká. Za několik neděl zesládnou, uzrají, jsou zralá.

Jako jabloně rostou také hrušně, švestky, třešně, ořechy. Rostou, avšak nevidí, neslyší, necítí a z místa, na němž stojí, se nepohybují. Nejsou zvířata. Jsou rostliny.

Ze kmene jejich, když se skácí, může se řezati a štípati dřevo. Jsou to stromy.

K rostlinám a stromům počítá se také dub, buk, lípa, bříza, jedle, smrk, borovice.

Jabloně, hrušně, švestky, třešně, ořechy sázíme v zahradách pro chutné ovoce. To jsou stromy ovocné. Ostatní stromy nejvíce v lesích pro dříví se sázejí. Proto lesní stromy se jmenují. Lípa má listy široké, jedle úzké a špičaté jako jehla. Takovému listí říká se jehličí. Lípa je strom listnatý, jedle jehličnatý.

72.
Zeliny.

Na poli rostou brambory, řepa, hrách, čočka. Toho všeho můžeme požívati. To vše jest k jídlu. V zahradě rostou k jídlu též okurky, melouny, tykve; také tam roste salát hlávkový, kapusta, brukev, zelí, karfiol, řetkev, křen, mrkev, celer, petržel, kopr, kmín. To jsou zeliny zahradní čili kuchyňské.

73.
Kdo tomu rozumí?

Plná škola dětí, a nemají kudy ven.

Zkroucený, svázaný, přec o svatbě skáče.

Kdo to nevidí, zvedne to; kdo to vidí, nechá toho ležeti.

74.
Žito. Obilí.

Rolníci sejí na poli žito (rež). To když vyroste, má v zemi kořen, nad zemí stéblo a na horním konci stébla klas se zrním. V zrně je mouka. Stéblo a zrní moučné má též ječmen, pšenice, oves, proso. Vše to jest obilí.

Na louce jsou mnohé rostliny se stébly, ale bez moučného zrní. Těm říkáme tráva.

Kdy je nejvíce dírek do nebe?

75.
Hřib. Houby.

Hřib roste v lese. Rozeznáváme na něm dvě části, hloubek a klobouk. Takových rostlin v lese je mnoho, a všem dohromady říkáme houby. Také muchomůrka jest houba. Hřib jest houba jedlá, muchomůrka jest houba jedovatá.

76.
Co z rostlin se vyrábí.

O stromy lesní pečují lesníci, o rostliny v zahradách zahradníci, o rostliny na poli rolníci.

Ze zrní obilného mlynář mele ve mlýně mouku, kroupy, krupici, jáhly.

Z mouky pekaři pekou chléb a housky. Z ječmene sládci dělají slad. Ze sladu a chmele vaří se pivo.

Z bramborů dělá se škrob a líh.

Z cukrovky vaří se v továrnách cukr.

Lněné vlákno se spřádá. Z příze tkalci tkají plátno a jiné tkaniny.

Dříví stromů se béře na pálení. Dělají se z něho také klády na stavění domův a prkna. Z prken truhláři robí stoly, skříně, židle, lavice a jiný nábytek.

O nerostech.

77.
Křemen.

Křemen nalézá se v zemi nebo na zemi. Neroste, necítí, nehýbá se samovolně. Není ani zvíře ani rostlina.

Podobně jako křemen nachází se v zemi hlína, písek, sůl, síra, železo, měď, olovo, zlato, stříbro. Jsou v zemi, ale nevyrostly. Jsou nerosty.

78.
Užitek nerostů.

Ze hlíny dělá hrnčíř hrnce a jiné nádobí do kuchyně.

Cihlář ze hlíny pálí cihly; z cihel zedníci stavějí domy.

Kámen ve skále se láme, aby se ho na stavění užilo. Pískový kámen otesávají kameníci.

Z vápence vypalují vápeníci vápno; vápno se hasí a s pískem na maltu mísí.

Soli potřebujeme do pokrmů.

Železo zdělávají kováři, zámečníci, nožíři, kosaři, mečíři, klempíři a jiní řemeslníci.

Kováři dělají pluhy, radlice, motyky, sekery, řetězy, hřeby, podkovy, ráfy na kola; zámečníci nejvíce zámky, klíče a kování na dvéře a okna; nožíři nůžky a nože; kosaři kosy a srpy; mečíři šavle a meče; klempíři plechové nádobí, roury a žlaby.

Z mědi a cínu dělají kotláři a cínaři nejvíce nádoby, jako konvice, kotly, vany a podobné.

Ze stříbra a zlata razí se peníze. Zlatníci z těchto kovů zhotovují prsteny, náušnice, náramky, řetízky a jiné skvosty. Hodináři dělají všeliké hodiny. Kapesní hodinky zasazují mnohdy do pouzder zlatých nebo stříbrných.

Čas a jeho rozdíly.

79.
Den a noc.

Vídáme nad sebou oblohu buď jasnou buď zamračenou.

Na jasné obloze ukazuje se nám někdy slunce, někdy měsíc a hvězdy.

Slunce nevidíme vždy stejně vysoko.

Nejníže jest, když vychází nebo když zapadá.

Když slunce vychází, říkáme, že jest jitro čili ráno; po západu nastává večer a noc.

Od rána až do večera slunce svítí čili světlo dává; tu je den — den světlý.

V polovici dne či v poledne je slunce nejvýše na obloze.

Noc trvá od večera až do jitra. Počátek noci jmenuje se soumrak, konec svítání.

Za dne vše lépe viděti jest nežli v noci, protože slunce jasněji svítí než měsíc a hvězdy.

Nesvítí-li v noci ani měsíc ani hvězdy, nastane čirá tma.

80.
Matka k dítku ospalému.

81.
Hodiny.

Na stěně v pokoji visely hodiny. Malý Mojmír zadíval se na ně a pozoroval kyvadlo, které stále stejně rychle ťukalo: tyk! tak! — tyk! tak! Na okrouhlém číselníku byly číslice: jednička, dvojka, trojka a dále až do dvanácti. Také tam viděti bylo dvě ručičky, horní a spodní. Obe přímo nahoru ukazovaly. V hodinách něco hrklo, a hodiny začaly bíti. Mojmír napočítal dvanáct.

Otec přistoupil k Mojmírovi a pravil: Teď je právě poledne. Dívej se chvíli na hodiny a uvidíš, že horní ručička bude se hýbati v pravo. Za hodinu proběhne jednou kolem a bude ukazovati opět vzhůru na dvanáct. Zatím druhá, spodní ručička, pošine se tam, kde je jednička. Hodiny odbijí jednu. Než horní ručička podruhé kolem proběhne, pošine se spodní ke dvojce. Tu odbijí dvě hodiny. — A jak to půjde dále? — K tomu doložil otec: Dvanáct hodin bije buď v poledne nebo v půlnoci, šest hodin z rána a na večer. Tolik hodin bije, na kolik spodní ručička ukazuje.

82.
Den a rok.

Ke dni počítáme také noc. Proto říkáme, že celý den trvá od jitra do jitra, od poledne do poledne, od večera do večera, od půlnoci do půlnoci.

Takový den má dvakrát dvanáct hodin.

Sedmi dnům říkáme týden, a ty se jmenují: neděle, pondělí, úterý, středa, čtvrtek, pátek, sobota. Neděle jest den Páně; ostatní dnové jmenují se všední a jsou ku práci ustanoveni.

Čtyři neděle a dva nebo tři dni k tomu činí jeden měsíc.

Rok má dvanáct měsíců, a ty se jmenují: leden, únor, březen, duben, květen, červen, červenec, srpen, září, říjen, listopad, prosinec.

Také se praví, že má rok čtyři čtvrtletí: jaro, léto, podzim a zimu. Každé čtvrtletí má tři měsíce nebo třináct neděl.

Jeden otec má sedm synů, a každý ten syn má jednu tvář bílou a jednu černou.

83.
Slunéčko.

84.
Máj.

85.
Májový déšť.

86.
Hra na vojáky.

Tluče bubeníček, tluče na buben, a svolává hochy: Hoši, pojďte ven! Zahrajem si na vojáky, máme flinty a bodáky. Hola, hura, hej, nikdo nemeškej!

Vezměte své tašky a své ručnice; připněte si k boku ostré šavlice! Zahrajem si na vojáky, máme flinty a bodáky. Hola, hura, hej, nikdo nemeškej!

Do řady se stavme, malí vojáci, i budeme někdy statní jonáci! Zahrajem si na vojáky, máme flinty a bodáky. Hola, hura, hej, nikdo nemeškej!

Tam je břeh u cesty jako pevný hrad, toho dobudeme beze všech útrat. Zahrajem si na vojáky, máme flinty a bodáky. Hola, hura, hej, nikdo nemeškej!

Tam stojí bodláčí: Hej na ně spolu! To my posekáme: Všem hlava dolů! Zahrajem si na vojáky, máme flinty a bodáky. Hola, hura, hej, nikdo nemeškej!

Utíká zajíček, má před námi strach; běžeť ho necháme, schováme si prach. Zahrajem si na vojáky, máme flinty a bodáky. Hola, hura, hej, nikdo nemeškej!

Sedě teď na bobku stříhá ušima; snad se nám vysmívá ta čtveračina! Zahrajem si na vojáky, máme flinty a bodáky. Hola, hura, hej, nikdo nemeškej!

My jej potrestáme, neuteče zdráv; na zajíce střelme: pif! a puf! a paf! Zahrajem si na vojáky, máme flinty a bodáky. Hola, hura, hej, nikdo nemeškej!

Zahnali jsme svého již nepřítele; vítězi se vraťme domů po dole! Hráli jsme si na vojáky, složme flinty a bodáky! až pak bude čas, zahrajem si zas!

87.
Píseň letní.

88.
Kdo to uhodne?

Přišel k nám bílý kůň, zalehl nám celý dvůr.

89.
Ptáček v zimě.

Kdo to klepá venku? Hleďme, modrý ptáček! Na našem okénku sedí ubožáček. V poli všecko pusto, sněhu padá husto. Nám je dobře ve světnici, ptáček mrzne na větvici. Pojď sem, ptáčku, pojď, zpěváčku! ďrobtů dosti máme; těch my tobě dáme, a na první jarní den pustíme tě zase ven.

90.
Koledníci.

O vánočních svátcích chodily dvě chudobné dítky po vesnici koledou. Byl to malý Matějíček s menší ještě sestřičkou Annou. Tatínek jejich již zemřel, a maminka jim nemohla poříditi teplého oděvu. Proto byly jen chatrně oblečeny a klepaly se zimou. Přišly také do statku, který náležel sedlákovi Zemanovi. Postavily se u dveří a Matějíček zpíval:

Když Matějíček dozpíval, řekly obě dítky: Pochválen buď Pán Ježíš!

Hospodyně pozvala obě dítky do světnice, aby se ohřály. Dala jim jísti teplé polévky, vyhledala jim botky a vlněné punčochy, aby je tak nezáblo; k tomu ještě přidala Matějíčkovi kabátek, Anně teplý šátek, oběma pak po hodném krajíci bílé vánočky.

„Zaplať Pán Bůh, i zaplať Pán Bůh,“ volaly dítky několikráte po sobě a očka se jim zářila radostí.

To když viděla Madlenka, čtyrletá hospodářova dceruška, chtěla ukázati dítkám, že již také něco říkati se naučila. I přistoupila k nim, dala každému pěkné červené jablíčko a zpívala:

91.
O Bohu.

Pán Bůh jest pouhý duch. Viděti ho nemůžeme. Ale vidíme přemnoho těch krásných věcí, které učinil na nebi i na zemi. Co lidé udělati nemohou, Pán Bůh jediný učiniti může. Nám dává živobytí. Od Pána Boha máme tělo i duši. Duši naši učinil rozumnou, aby poznávala, co jest krásné a dobré. Také vůli jí udělil, aby ráda konala to, co rozum za dobré uznává.

Bůh ví, co bylo, co jest nyní, co bude. Vidí, co se děje na zemi i na nebi. Jemu známo jest, co myslíme, čeho si žádáme, co mluvíme i co konáme.

Dobří lidé líbí se Bohu, zlí se mu protiví.

92.
Důvěra v Boha.

Rakouská národní hymna.