Zvláště mne překvapilo jedno pozorování: zdálo se mně, že čím více já jsem vyrůstala, tím více se mne ona vzdalovala, tak že její nechuť k obcování se mnou přecházela až k jakési netrpělivé rozmrzelosti. Zdálo se, že mne v jisté chvíle už ani nemilovala, jakobych jí překážela.
Pravila jsem, že jsem se schválně od ní vzdalovala, a jakmile jsem se jednou vzdálila, jakobych se byla nakazila tajemností její vlastní povahy. A proto všechno, co jsem prožila za ona tři léta, všechno, ce se vytvořilo v mé duši, v mé fantasii, v mém poznání, v nadějích a v mém vášnivém nadšení, vše to tvrdošíjně zůstávalo jen ve mně. Zatajivše se jedna před druhou, nikdy jsme se už nesešly, ačkoli se mně zdá, že jsem ji milovala den ode dne více, než před tím.
Nemohu si nyní bez slzy připomenouti, jak hluboce ke mně přilnula, jak se zavázala ve svém srdci zasypati mne všemi poklady své lásky, jimiž bylo přeplněno její srdce a vykonati až do konce slib, že mně bude matkou. Pravda, její vlastní hoře časem ji na dlouhou dobu odpuzovalo ode mne, ona jakoby na mne zapomínala, a to tím více, že já sama jsem se snažila nepřipomínati jí sebe; tak se přiblížil můj šestnáctý rok, aniž toho kdo spozoroval.
Avšak ve chvílích jasného vědomí a světlejší nálady Aleksandra Michajlovna začínala náhle pociťovati starost o mne; netrpělivě mne vyzývala k sobě z mého pokojíku od mých hodin a zaměstnání, zahrnovala mne otázkami, jakoby mne zpytovala a zkoušela, neodlučovala se ode mne po celé dni, uhadovala všechny mé snahy, všechna přání, zřejmě se starala o mé stáří, o přítomnou chvíli i o budoucnost a s nevyčerpatelnou láskou a s jakousi zbožností chystala mně svou pomoc.
Avšak mně už velice odvykla. Proto jednala se mnou časem příliš naivně, tak že jsem to snadno pozorovala a chápala. Na příklad — a to se přihodilo, když mně už bylo šestnáct let — probírajíc se mými knihami, vyptala se mne, co čtu, a když shledala, že mám pořád ještě dětské knihy pro dvanáctiletá děvčátka, náhle se polekala. Dovtípila jsem se, oč běží, a sledovala jsem ji s pozorností. Celé dvě neděle mne k čemusi připravovala, zkoušela mne, pátrala po stupni mého rozvoje a mých potřeb. Konečně se rozhodla, že započne a na našem stole objevil se Ivanhoe Waltera Scotta, jehož jsem už dávno přečetla aspoň třikrát.
Z počátku s bázlivým očekáváním sledovala, jaké dojmy na mne činí tato četba, uzažovala je, jakoby se o ně obávala. Posléze tento napjatý poměr, jenž mně byl příliš zjevným, zmizel; obě jsme se roznítily a já byla nad míru ráda, že jsem se už nepotřebovala se svou lekturou před ní skrývat. Když jsme dočetly tento román, byla mnou celá nadšená. Každá moje poznámka při čtení byla správná, každý dojem pravidelný. Rozvila jsem se v jejích očích už příliš daleko.
Překvapená tím a nadšená počala opět s radostí sledovati mé vychování, a už si nepřála odloučiti se ode mne. Avšak její vůle už nerozhodovala. Osud brzy nás opět odloučil a zmařil naše sblíženi. Postačil k tomu opět první záchvat nemoci, záchvat jejího neustálého hoře, a opět nastalo odcizení, tajemnůstkářství, nedůvěřivost a snad i zatvrzelost.
Ale i v takové doby přiházely se okamžiky, jež se vymykaly z naší moci. Četba, několik sympatických slov, jež jsme spolu promluvily, hudba — a my jsme se zapomínaly, rozhovořily jsme se, rozhovořily časem přes míru a pak nám oběma bývalo velice za těžko. Když jsme se vzpamatovaly, hleděly jsme jedna na druhou jako polekané s podezřívavou zvědavostí a s nedůvěrou. Každá jsme měla svou hranici, do které mohlo docházeti naše sblížení; za ni jsme přestoupiti nesměly, byť jsme i chtěly.
Kdysi pod večer před soumrakem četla jsem roztržitě knihu v kabinetě Aleksandry Michajlovny. Ona seděla u klavíru a improvizovala na thema jistého zamilovaného jejího motivu z vlašské hudby. Když přešla konečně k čisté melodii arie, já, unesena hudbou, jež mně pronikla do srdce, počala jsem tiše, polohlasem zpívati týž motiv pro sebe. Brzy však, úplně unesena, vstala jsem a přistoupila ke klavíru. Aleksandra Michajlovna, jakoby byla uhodla, co chci, počala hráti průvod a s dychtivostí sledovala každou notu mého zpěvu. Zdálo se, že je překvapena bohatostí mého hlasu. Doposud nikdy jsem před ní nezpívala, ba ani sama jsem nevěděla, mám-li jaký hlas. Nyní jsme obě přišly náhle v nadšení. Zvyšovala jsem hlas víc a více; ve mně se budila energie, vášeň, rozpalovaná ještě více radostným obdivem Aleksandry Michajlovny, jejž jsem tušila v každém taktu jejího průvodu. Konečně zpěv skončil tak zdařile, s takým oduševněním, s takou silou, že mne s nadšením chopila za ruce a radostně na mne pohlédla.
„Anneto! Ty máš rozkošný hlas," zvolala. „Můj Bože!
Kterak, že jsem to nespozorovala?"
„Sama jsem to spozorovala teprve nyní," odvětila jsem nadšena radostí.
„Bůh ti požehnej, moje milé, drahé dítě! Děkuj mu za tento dar. Kdož ví… Ach můj Bože, můj Bože…"
Byla tak dojata nenadálým objevem, tak byla otupená radostí, že nevěděla, co mně říci, jak mne přiláskati. To byl jeden z těch okamžiků upřímnosti, vzájemné sympatie, sblížení, jaký už dávno nebyl mezi námi. Za hodinu jakoby byl v domě svátek. Bez prodlení poslali pro B. Než přišel, rozevřely jsme jiný zpěv, mně známější a začaly jsme novou arii. Tentokrát jsem se chvěla nesmělostí. Bála jsem se, abych nezdařilým zpěvem nezkazila prvního dojmu. Ale brzy můj vlastní hlas dodal mně odvahy a sám mne podporoval. Sama jsem se divila jeho síle a při tomto druhém pokusu rozprášily se všechny pochybnosti. Aleksandra Michajlovna v záchvatu své netrpělivé radosti poslala pro děti, ba i pro chůvu svých dětí a konečně, celá unesena šla sama k muži a pozvala ho do kabinetu, o čemž by si jindy ani nesměla pomysliti.
Petr Aleksandrovič vyslechl novinu blahosklonně, přál mně štěstí a sám prvý prohlásil, že bude třeba, abych se započala učiti zpěvu. Šťastná Aleksandra Michajlovna z vděčnosti, jakoby byl pro ni učinil Bůh ví co, jala se líbati mu ruce.
Konečně přišel B. Stařeček měl velikou radost. Měl mě upřímně rád, vzpomenul na mého otce, na minulost, a když jsem před ním dvakrát nebo třikrát zazpívala, s vážnou, starostlivou tváří, ano s jakousi tajemností prohlásil, že prostředky mám nepochybné, snad dokonce i nadání, a že by bylo hříchem, abych se neučila. Potom hned, jakoby se byli vzpamatovali, rozhodli s Aleksandrou Michajlovnou, že jest nebezpečno, příliš mne chváliti hned na počátku a já spozorovala, jak na sebe pohlédli a potaji se smluvili, takže jejich spiknutí proti mně vypadlo velice naivně a neobratně.
Smála jsem se pro sebe celý večer, vidouc, jak potom po novém zpěvu snažili se býti zdrželivými a schválně na hlas vytýkali mé poklesky a nedostatky. Ale dlouho se nezdrželi; sám B. první se prozradil a znova se rozplýval radostí. Nikdy jsem netušila, že mne tak upřímně miluje.
Po celý večer trval nejpřátelštější, nejvřelejší rozhovor. B. vypravoval několik životopisů známých pěvců a umělců, a vypravoval s nadšením umělce, dojatý úctou. Potom, když se rozhovor dotknul i mého otce, přešli na mne, na mé dětství, na knížete, na celou jeho rodinu, o níž jsem tak málo slýchala ode dne našeho rozloučení. Ostatně Aleksandra Michajlovna sama o ní mnoho nevěděla. Nejvíce věděl B., protože nejednou jezdil do Moskvy.
Tu však rozhovor přijal na sebe jakýsi tajemný, pro mne záhadný směr, a dvě nebo tři okolnosti, týkající se zejména knížete, byly mně nesrozumitelný; Aleksandra Michajlovna se zmínila o Káti, ale B. neuměl povědíti o ní nic zvláštního, a také jakoby úmyslně nepřál si o ní mluviti. To mne překvapilo. Nejen že jsem nezapomněla na Káťu, nejen že ve mně neutuchla má stará láska k ní, naopak nenapadlo mne ani jedinýkrát, že by se s Káťou mohla státi nějaká změna. Mé pozornosti unikla dosud i rozluka i dlouhá léta, jež jsme strávily na různých místech a za která jsme jedna druhé nedávaly o sobě nijakých zpráv, i různost vychování a různost našich povah.
V mých myšlénkách Káťa mne nikdy neopustila; zdálo se mně, že pořád ještě žije se mnou; zejména ve všech mých blouznivých snech, ve všech mých románech a fantastických příhodách vždycky jsme kráčely spolu ruku v ruce. Pokládajíc sebe za hrdinku každého románu, jejž jsem přečetla, ihned jsem stavěla vedle sebe svou přítelkyni kněžnu a dvojila jsem román na dvě části, z nichž jedna, rozumí se, byla smyšlena mnou, při čemž jsem nemilosrdně okrádala své zamilované autory.
Konečně v naší rodinné radě bylo ustanoveno, že mně vezmou učitele zpěvu. B. doporučil nejznámějšího a nejlepšího. Hned druhý den přijel k nám Vlach D., vyslechl mne, potvrdil mínění svého přítele B., ale zároveň oznámil, že pro mne bude mnohem výhodnější, budu-li přicházeti učit se k němu spolu s ostatními žačkami, poněvadž rozvoji mého hlasu bude napomáhat soupeření s druhými, napodobivost a bohatství všech prostředků, které mně budou k službám. Aleksandra Michajlovna svolila a od té doby třikrát za týden jezdila jsem ráno v 8 hodin v průvodu naší služebné do konservatoře.
Nyní se zmíním o jisté podivné příhodě, která měla na mne příliš mocný vliv a způsobila ve mně náhlým obratem novou periodu života. Minulo mně tehda už šestnáct let a zároveň v mé duši nastala náhle jakási nepochopitelná apatie; jakési nesnesitelné, tesklivé zátiší, mně samé nepochopitelné, mne navštívilo. Všechny mé sny, všechny mé snahy náhle umlkly, ba i blouznivost zmizela jakoby od úpadku sil. Chladná lhostejnost zastoupila místo bývalého nezkušeného duševního žáru.
Ano i nadání mé, jež přivítali všichni, koho jsem milovala, s takým nadšením, pozbylo mých sympatií a já ho necitelně zanedbávala. Nic mne nebavilo, tak že jsem i k samé Aleksandře Michajlovně pociťovala jakousi chladnou lhostejnost, z níž jsem se sama vinila, poněvadž jsem si nemohla být nevědomou své viny. Moje apatie se střídala s neuvědomělým zármutkem a náhlými slzami.
Vyhledávala jsem samotu. V tuto podivnou dobu podivná náhoda otřásla do základů veškeru mou duši a změnila ono zátiší v pravou bouři. Mé srdce bylo poraněno. Stalo se to následujícím způsobem.
VII.
Vešla jsem do knihovny (ten okamžik bude mně na vždy památným) a vzala román Waltera Scotta „Svato-Ronanské lázně", jediný z jeho románů, který jsem dosud nečetla. Pamatuju si, že palčivá, bezdůvodná tesklivost bodala mne jakoby nějakou předtuchou. Bylo mně do pláče. Pokoj byl naplněn jasným světlem od posledních, kosých paprsků zapadajícího slunce, jež se plným proudem lily vysokými okny na lesklé parkety pokoje. Bylo ticho; vůkol v sousedních komnatách také nebylo ani živé duše. Petr Aleksandrovič nebyl doma a Aleksandra Michajlovna ležela nemocna v posteli.
Skutečně jsem plakala; rozevřela jsem druhou část, lhostejně jsem převracela listy snažíc se vypátrati nějaký smysl v úryvkovitých větách, jež se mně míhaly před očima. Skoro jsem hádala, jako hádávají lidé, rozevírajíce knihu, jak se nahodí. Bývají okamžiky, kdy všechny rozumové a duševní síly po chorobném napjetí náhle se vzejmou jasným plamenem uvědomění a v takový okamžik cosi prorockého se sní otřesené duši, ztýrané jakoby předtuchou budoucnosti, jakoby předem už ji okoušela. Vám tolik se chce žíti, celá bytost vaše prahne po životě a srdce vaše, planouc nejvřelejší, slepou nadějí, jakoby volala budoucnost s jejími tajnostmi, se vší její neurčitostí, třebas s bouřemi a hromobitím, ale přece se životem.
Můj okamžik byl právě takový.
Pamatuju se, že jsem právě zavřela knihu, majíc v úmyslu otevříti ji potom na neurčito, dáti si jistou otázku ohledně budoucnosti a přečísti si v knize stránku, jež se otevře. Ale když jsem rozevřela knihu, spatřila jsem popsaný list poštovního papíru, čtvermo přeložený a tak slehlý a stisknutý, jakoby byl už několik let ležel v knize, kdež na něj zapomněli. S krajní zvědavostí počala jsem prohližeti svůj nález. Bylo to psaní bez adresy, podepsané dvěma počátečnými písmeny S. O.
Moje pozornost se zdvojila; rozvinula jsem téměř slíplý papír, který následkem svého dlouhého pobytu mezi stránkami zanechal na nich světlé místo na celé prostoře, kterou zaujímal. Skladky dopisu byly prodřeny a otrhány; bylo patrno, že jej kdosi často čítával a choval jako drahou památku. Inkoust zmodral, vybledl; patrně dávno tomu, co list byl napsán! Několik jeho slov padlo mně náhodou do oka a srdce mi počalo bíti zvědavostí. V rozpacích obracela jsem dopis v rukou, jakobych schválně odkládala okamžik, kdy se dám do čtení.
Náhodou jsem jej zdvihla do světla; ano! krůpěje slz uschly na těchto řádkách; skvrny zůstaly na papíře; místy byly celé písmeny rozmočeny slzami. Čí jsou to slzy? Konečně, zmírajíc zvědavostí, přečetla jsem polovinu první stránky a výkřik podivení vydral se z mých prsou. Zavřela jsem skříň, postavila knihy na místo, psaní jsem uschovala pod šátek, odběhla jsem do svého pokojíku, zavřela se a začala jsem čísti opět od začátku. Ale srdce mi tlouklo tak silně, že slova i písmeny se mně míhaly a skákaly před očima. Dlouhou dobu ničemu jsem nerozuměla.
List obsahoval odhalení, počátek tajemství; ohromil mne jako blesk, neboť jsem konečně poznala, ke komu byl psán. Věděla jsem, že se dopustím skoro zločinu, přečtu-li celé toto psaní; ale okamžik byl mocnější, než já! List byl psán k Aleksandře Michajlovně.
Hle ten dopis; přivádím jej zde. Nejasně jsem chápala, co v něm bylo a proto dlouho jsem se nemohla zbaviti úvah a těžkých myšlének. Od té chvíle jakoby se byl rozlomil můj život. Srdce mé bylo otřeseno a pobouřeno na dlouho, ba skoro na vždy, poněvadž list ten měl veliké následky za sebou. Správně jsem hádala o své budoucnosti.
Kdo však je on, jenž psal toto psaní? Jaký byl potom její život? V listě bylo tolik narážek, tolik údajů, že nebylo možno se mýliti, ale zároveň tolik záhad, že nebylo možno nezblouditi v důmněnkách. Ale já se skoro nezmýlila; mimo to i sloh listu, jenž napovídal mnohé, vysvětloval i povahu onoho styku, o nějž se rozbila dvě srdce. Myšlénky, city píšícího byly zjevné. Byly příliš zvláštní, a jak už jsem pravila, příliš mnoho napovídaly hádajícímu. Ale zde je to psaní; opisuju je od slova do slova:
„Pravila jsi, že mne nezapomeneš; věřím ti a od nynějška celý život můj spočívá v těchto tvých slovech. Musíme se rozloučiti; naše hodina odbila! Dávno jsem to věděl, moje tichá, moje smutná krasavice, ale nyní teprve jsem pochopil. Po celou naši dobu, po celou dobu, co ty jsi mne milovala, bolelo a trápilo se mé srdce za naši lásku, a věříš-li? nyní jest mi lehčeji! Dávno jsem viděl, že takový tomu bude konec a tak bylo už předem usouzeno!
Je to osud! Vyslechni mne, Aleksandro: nebyli jsme si rovni; já to vždy, vždycky cítil! Nebyl jsem tebe hoden a já, pouze já jsem měl nésti trest za to štěstí, jehož jsem zakusil! Řekni, co jsem byl dříve, než ty jsi mne poznala? Bože! už dvě léta minula a já jakobych nebyl dosud nabyl paměti; dosud nemohu pochopit, že ty jsi si zamilovala mne! Nechápu, jak mohlo nastati to, z čeho započala naše láska. Vzpomínáš si, co jsem byl u porovnání s tebou? By-li jsem tebe hoden, čím jsem si zasloužil, že jsi mně dala přednost?
Byl jsem hrubý a prostý, unylý a zasmušilý. Lepšího života jsem si nepřál, nepomýšlel na něj, nevolal jej a nechtěl volati. Všechno bylo ve mně jaksi sklíčeno a neznal jsem na světě nic důležitějšího, než byla má všední, nutná práce. Mou jedinou starostí byl zejtřejší den, a i ta mně byla lhostejná.
Kdysi, ovšem už dávno, snilo se mi cosi takového a já blouzníval jako pošetilec. Ale od té doby uplynulo mnoho, mnoho času a já počal žíti osaměle, přísně, tiše, ba necítil jsem ani chladu, jenž mrazil mé srdce. A ono usnulo. Vždyť jsem věděl a byl jsem odhodlán, že pro mne nikdy nevzejde jiné slunce, i věřil jsem tomu a nereptal jsem na nic, protože jsem byl přesvědčen, že tak to musí být.
Když ty jsi kráčela mimo mne, ani jsem nevěděl, že smím k tobě zdvihnouti oči. Byl jsem jako otrok před tebou. Mé srdce se nechvělo vedle tebe, nesvíralo se, nevěštilo mně o tobě; bylo úplně klidné. Má duše nepoznávala tvé, ač jí bylo světlo vedle své krásné sestry. Vím to a nejasně jsem to cítil. Mohl jsem to cítiti proto, že i na poslední bylinku prolévá se světlo boží dennice a hřeje a láská ji právě tak, jako nádherný květ, vedle něhož skromně vyrůstá.
Když jsem však pochopil všechno — pamatuješ se, onoho večera, po těch slovech, která do základů otřásla mou duší — byl jsem oslepen, ohromen, všechno se ve mně zkormoutilo a věříš-li? byl jsem tak překvapen, že jsem ti ani nevěřil, že jsem tě nepochopil! Nikdy jsem ti o tom neřekl. Ty's o tom nevěděla. Já nebýval dříve takovým, jakým jsi mne ty zastala. Kdybych mohl, kdybych směl mluviti, dávno bych se ti byl ve všem přiznal. Ale já jsem mlčel, a nyní povím všechno, abys věděla, koho zůstavuješ, s jakým člověkem se loučíš!
Víš-li, jak jsem ti rozuměl z počátku. Vášeň jako oheň mne zachvátila, jako jed rozlila se mou krví; zkalila všechny mé smysly a city, já byl opojen, potácel jsem se jako v dýmu a odpovídal na čistou, soustrastnou lásku tvou nikoliv jako rovný rovni, nikoliv jako důstojný čisté lásky tvé, nýbrž bez vědomí, bez srdce. Neporozuměl jsem ti. Odpovídal jsem ti jako takové, která se v mých očích zapomněla až do snížení ke mně a nikoli jako takové, která mne chtěla povznésti k sobě. Víš-li, v čem jsem tě podezříval, co značilo ono, zapomenouti se až do snížení ke mne?'
Ale ne, neurazím tě svým přiznáním. Jen to ti řeknu: ty jsi se trpce ve mně sklamala! Nikdy, nikdy jsem se nemohl povznésti k tobě. Mohl jsem jen nedostupně zírati na tebe v bezmezné lásce své, když jsem tě později pochopil, ale tím jsem nezahladil své viny. Má vášeň, povýšená tebou, nebyla láska; lásky jsem se bál; nesměl jsem tě milovat. V lásce je vzájemnost, rovnost, a jich jsem nebyl hoden…
Ani nevím, co se dálo se mnou! O, jak ti to mám povědít, abys mne pochopila!… Z počátku jsem nevěřil… O, pamatuješ-li se, když utichlo první mé vzrušení, když se vyjasnily mé oči, když zůstal pouze samotný, nejčistší, neposkvrněný cit, tu prvním mým hnutím bylo podivení, rozpačitost, strach a pamatuješ se, jak jsem náhle se vzlykotem padl k tvým nohám? Pamatuješ se, jak jsi zmatena a polekána se slzami se ptala, co je mi? Já jsem mlčel, nemohl jsem ti odpovědít; ale duše má se rozrývala na části; mé štěstí mne hroutilo jako nesnesitelné břímě a lkáni mé mluvilo ke mně: „zač to všechno? Čím jsem toho zasloužil? Čím jsem si zasloužil tolika blaha?"
Sestro má, sestro má! O kolikrát — tys o tom nevěděla — kolikrát jsem potaji líbal tvůj šat, potaji, poněvadž jsem věděl, že nejsem tebe hoden; dech se ve mně krátil a srdce mi bilo tak zvolna a pevně, jakoby chtělo stanout a zesnouti na vždy.
Když jsem bral tvou ruku, celý jsem bledl a chvěl se; ty jsi mne lekala čistotou duše své. O neumím ti všechno vypovědít, co se nashromáždilo v mé duši a co bych tak rád vypověděl. Víš-li, že mně časem bývala obtížná, trapna tvá soustrastná, neustálá láska ke mně? Když jsi mne políbila (stalo se to jedinýkrát, a nikdy toho nezabudu), mrak vyvstal před mýma očima a celá duše má ztrnula v okamžení. Proč jsem neumřel v ten okamžik u tvých nohou?
Hle, poprvé ti píšu ač jsi mně to už dávno přikazovala. Pochopíš-li, co chci říci? Chci ti říci všechno a řeknu to. Ano, ty mne velice miluješ, tys mne milovala, jako sestra miluje bratra, tys mne milovala jako své dílo, poněvadž jsi vzkřísila mé srdce, vyburcovala můj rozum ze spánku a vlila mně v prsa sladkou naději. Já však nemohl, nesměl. Nikdy jsem tě dosud nenazýval sestrou proto, že jsem nemohl býti tvým bratrem, proto, že jsme si nebyli rovni, proto, že jsi se ve mně zklamala!
Ale vidíš, že pořád píšu o sobě, i nyní, v minuty strašného hoře myslím jen o sobě, ačkoli vím, že ty se trápíš pro mne. Ach netrap se pro mne, milá moje! Víš-li, jak jsem snížen nyní ve svých vlastních očích? Všechno vyšlo na jevo, nastal poplach! Tebe za mne zavrhnou, tebe zahážou opovržením, posměchem, protože já stojím tak nízko v jejich očích! O jak jsem se provinil, že nejsem tebe hoden! Kdybych měl aspoň vážnost, osobní uznání v jejich mínění, kdybych vnukal více úcty v jich očích, snad by ti odpustili! Ale já jsem nízký, jsem nicotný, jsem směšný, a níže směšného nemůže býti nic. Víš, kdo křičí! A právě proto, že ti začali křičet, klesl jsem na duchu; já býval vždycky sláb.
Víš, v jakém stavu se nyní nacházím? Sám se směju nad sebou, a zdá se mi, že mluví pravdu, protože jsem i sobě směšným a nenáviděným. Cítím to; nenávidím i tvář svou i postavu svou, všechny zvyky, všechna neušlechtilá gesta svá; nenáviděl jsem je vždycky! Ach odpusť mně mé hrubé zoufalství. Sama jsi mne přiučila, abych ti pověděl všechno. Zahubil jsem tě, poštval jsem na tebe zlobu a výsměch, protože jsem nebyl tebe hoden.
Právě tato myšlénka mne mučí; ona mně bije bez ustání v hlavě a týrá a drásá mé srdce. A pořád se mně zdá, že jsi milovala ne toho člověka, jehož jsi mínila ve mně nalézti, že jsi se ve mně zmýlila. To mne bolí, to mne nyní trápí a utrápí mne do smrti, nebo pozbudu rozumu!
S Bohem tedy, s Bohem! Nyní, když se všechno odhalilo, když se ozval jejich pokřik, jejich posudky (o já je slyšel!), když já jsem se snížil a zmenšil ve svých vlastních očích, naplniv se studem za sebe, ba i za tebe pro tvůj výběr, když jsem sám sebe proklel, nyní musím prchnouti, musím zmizeti pro tvé uspokojení. Vyžadují toho a ty mne nikdy, nikdy už nespatříš! To je nutno, to nám bylo souzeno!
Bylo mně dáno příliš mnoho; osud se zmýlil; nyní napravuje svou chybu a odbírá vše nazpět. Sešli jsme se, poznali jsme se na vzájem a nyní se rozcházíme až do příštího shledání! Kde to bude, kdy to bude? O pověz mne, má drahá, kde se sejdeme, kde naleznu tebe, jak tě poznám, a poznáš-li ty mne pak? Má duše je plna tebe. O, proč, proč nám to bylo souzeno? Proč se musíme rozloučiti? Nauč mne — vždyť nevím a nikdy nepochopím, jak roztrhnouti život ve dvě, jak vyrvati srdce z těla a býti bez něho! O, když si vzpomenu, že tě nikdy nespatřím, nikdy, nikdy!…
Bože, jaký poplach způsobili! Jak se nyní bojím o tebe! Právě jsem potkal tvého muže: my oba jsme nehodni jeho, ačkoli jsme se neprohřešili proti němu. Jest mu všechno známo; vidí nás, porozuměl všemu a i dříve všechno mu bylo jasno jako den. Hrdinsky se zastal tebe; on tě ochrání; on tě ubrání proti oněm pokřikům a soudům; miluje a ctí tě bez míry; on je tvůj zachránce, kdežto já prchám!…
Přikročil jsem k němu a chtěl jsem mu líbati ruku! On mně řekl, abych jel bez prodlení. Rozhodnuto! Praví se, že se k vůli tobě znesvářil s nimi se všemi; tam jsou všichni proti tobě! Vytýkají mu, že ti nadržoval, že jest sláb. Můj Bože! Co tam ještě mluví o tobě! Oni nevědí, oni nemohou, nejsou s to, aby pochopili! Odpusť jim, moje ubohá, jako jim odpouštím já; vždyť mně oni odňali více, než tobě!
Jsem bez sebe, nevím, co ti píšu. O čem jsem s tebou mluvil včera při loučení? Všecko jsem zapomněl. Byl jsem bez sebe, ty jsi plakala… Odpusť mně ty slzy! Jsem tak sláb, tak malomyslný!
Ještě něco jsem ti chtěl říci… Ach, kdybych mohl jen jednou ještě skropiti tvé ruce slzami, jako skrápím slzami toto psaní! Ještě jednou býti u tvých nohou!
Kdyby oni jen věděli, jak šlechetný byl tvůj cit! Ale oni jsou slepi, jich srdce jsou tvrdá a pyšná; oni nevidí a na věky toho neuvidí. Nemají, čím by uviděli! Oni neuvěří, že jsi nevinná, byť všechno, co jest na zemi, dosvědčilo jim to přísahou před jejich soudem. Mohou-liž to pochopit! Zdvihnou tedy kámen na tebe? Čí první ruka jej zdvihne? Ach, oni nepřijdou do rozpaků, zdvihnou tisíc kamenů! Osmělí se je zdvíhati, poněvadž vědí, jak to učinit. Zdvihnou je všichni najednou a řeknou, že sami jsou bez hříchu a tvůj hřích vezmou na sebe.
O kdyby věděli, co činí! Kdyby jen bylo možno všechno jim povědít bez zatajení, aby viděli, slyšeli, pochopili a uvěřili! Ale ne, nejsou tak zlí… Jsem nyní zoufalý a snad je pomlouvám! Snad i tebe lekám svým vlastním strachem! Neboj se, neboj se jich, má drahá! Tobě porozumějí; porozuměl tobě aspoň jeden už; doufej — je to tvůj muž!
S Bohem, s Bohem! Neděkuju ti! S Bohem na vždy!
S. 0."
Zmatek můj byl tak veliký, že jsem dlouhou dobu nemohla pochopit, co se děje se mnou. Byla jsem ohromena a polekána. Skutečnost mne překvapila nepřipravenou uprostřed lehkého života snů, v nichž jsem strávila už tři roky. Se strachem jsem cítila, že v mých rukou spočívá velké tajemství a že tajemství to už spoutalo celou bytost mou… Jakým způsobem? To jsem sama ještě nevěděla. Cítila jsem, že teprv od tohoto okamžiku počíná pro mne nová budoucnost. Nyní jsem se nevolky stala příliš blízkou účastnicí v životě a v poměrech těch lidí, kteří doposud tvořili celý svět mne obkličující, a proto jsem se bála o sebe. V jaké způsobě vstoupím do jejich života, já neprošená, jim cizí? Co jim přinesu? Jak se otevrou pouta, která mne tak neočekávaně přikovala k cizímu tajemství?
Kdož ví? Snad nová úloha má bude trapna i pro mne i pro ně. Já pak nemohla mlčet, odmítnouti onu úlohu a bez vzpomínky uzavříti ve svém srdci to, co jsem zvěděla. Ale jak a co bude se mnou? Co učiním? A co vlastně jsem zvěděla? Tisíce otázek, ještě zmatených a nejasných, vyvstávaly přede mnou, a již nesnesitelně tísnily mé srdce. Byla jsem jako zmatená.
Potom, pamatuju se, přicházely jiné minuty s novými, podivnými, mnou dosud nezakoušenými dojmy. Cítila jsem, jakoby se bylo cosi rozhodlo v mých prsou, že dřívější sklíčenost najednou rázem odpadla od srdce a cosi nového počalo je naplňovat, cosi takového, o čemž jsem nevěděla, mám-li se proto rmoutit nebo se radovat. Můj nynější stav podobal se k tomu, když člověk na vždy opouští svůj dům, svůj dosud klidný, tichý život, vydávaje se na dalekou, neznámou cestu a naposled se rozhlíží vůkol sebe, v myšlénkách se loučí se svou minulostí a při tom je hořko srdci od teskné předtuchy neznámé budoucnosti, snad kruté, nepříznivé budoucnosti, která ho čeká na nové dráze.
Konečně křečovité lkáni vydralo se z mých prsou a chorobným záchvatem uvolnilo mému srdci. Cítila jsem potřebu viděti, slyšeti někoho, obejmouti někoho co nejpevněji. Už jsem nemohla, nechtěla zůstávati sama. Běžela jsem k Aleksandře Michajlovně a strávila u ní celý večer. Byly jsme samy. Prosila jsem ji, aby nehrála a odřekla jsem zpěv, ač mne vybízela. Všechno se mně stalo náhle obtížným a na ničem jsem se nemohla ustanovit. Plakaly jsme, tuším, spolu. Jen vím, že jsem ji velice polekala. Domlouvala mně, abych se uspokojila, abych se neděsila. Pozorovala mne se strachem, tvrdila, že jsem churava, že se nešetřím. Konečně jsem od ní odešla celá zmučená a utýraná. Byla jsem jako v horečném záchvatu a ulehla jsem zimničně rozpálená.
Minulo několik dní, než jsem mohla přijíti k sobě a jasněji si rozvážiti své postavení. V tu dobu žily jsme obě, já i Aleksandra Michajlovna, v úplném osamění. Petr Aleksandrovič nebyl v Petrohradě. Jel za úřadními záležitostmi do Moskvy a strávil tam tři neděle. Přes toto nedlouhé rozloučení Aleksandra Michajlovna hrozně si stýskala. Chvílemi stávala se klidnější, ale uzavírala se sama ve svém kabinetě, tak že i já jsem jí byla na obtíž. Mimo to já sama také jsem hledala samotu. Hlava má pracovala s jakýmsi chorobným napjetím; byla jsem jako v dýmu.
Časem přicházely na mne hodiny dlouhých, trapných, neodstupných myšlének; snilo se mně tehda, jakoby se mně někdo po tichu vysmíval, jakoby se bylo cosi do mne vtělilo a rmoutilo a otravovalo každou mou myšlénku. Nemohla jsem se zbaviti trapných obrazů, jež se mi zjevovaly každý okamžik a nedávaly mně pokoje. Představovalo se mi dlouhé, neodvratné utrpení, mučednictví, obět, která se přináší pokorně, bez odmluvy ale marně. Zdálo se mně, že ten, komu byla přinesena ona obět, opovrhuje jí a směje se nad ní. Zdálo se mně, že jsem viděla zločince, jenž odpouští hříchy spravedlivému a mé srdce se trhalo na kusy. Současně jsem si přála ze všech sil zbaviti se svého podezření; proklínala jsem je, nenáviděla jsem sama sebe za to, že všechna má přesvědčení byla ne přesvědčení, nýbrž pouhé domněnky, za to, že jsem nemohla ospravedlniti své dojmy sama před sebou.
Potom jsem rozbírala v duchu ony věty, ony poslední výkřiky strašného loučení. Představovala jsem si onoho člověka nerovného, snažila jsem se uhodnouti veškeren smysl slova neroveň. Strašně mne mučilo to zoufalé loučení: jsem směšný, já sám se stydím za tvůj výběr. Co to bylo? Jací to jsou lidé? Nač si stýskají, co je trápí, co ztratili?
Vzchopivši se, přečetla jsem znova s největší pozorností dopis, v němž bylo tolik zoufalství, rozrývajícího duši, ale jehož smysl byl tak podivný, tak nepochopitelný pro mne. Avšak list mně vypadl z rukou a vzpurný zmatek víc a více zachvacoval mé srdce… Vždyť se to musilo konečně nějak rozhodnouti, ale já jsem nenacházela východu, aneb jsem se ho bála.
Byla jsem skoro nemocna, když jednoho dne na našem dvoře zarachotil povoz Petra Aleksandroviče, vracejícího se z Moskvy. Aleksandra Michajlovna s radostným křikem vyběhla vstříc muži, ale já jsem zůstala na místě, jako přikovaná. Vím, že jsem byla sama zděšena svým náhlým vzrušením. Nevydržela jsem a odběhla jsem do svého pokoje. Nechápala jsem, čeho jsem se náhle zděsila, ale bála jsem se tohoto zděšení.
Za čtvrt hodiny mne zavolali a odevzdali mně list od knížete. V saloně jsem se setkala s jakýmsi neznámým pánem, který přijel s Petrem Aleksandrovičem z Moskvy, a dle jistých slov, kterých jsem si povšimla, zvěděla jsem, že zůstane u nás na delší dobu. Byl to plnomocník knížete, jenž přijel do Petrohradu v jistých důležitých záležitostech knížecí rodiny, které byly až dosud svěřeny Petru Aleksandroviči.
Tento pán mně odevzdal psaní od knížete a dodal, že kněžna mně také chtěla napsati lístek, do posledního okamžiku ubezpečovala, že lístek bude zcela jistě napsán, ale na konec ho propustila s prázdnýma rukama a s prosbou, aby mně vyřídil, že nemá rozhodně, co by mně psala, ve psaní že se nedá vlastně nic napsati, že zkazila pět listů papíru a roztrhala je na kousky a konečně že je třeba opět obnoviti přátelství, má-li psáti jako přítelkyně přítelkyni. Pak mi vzkázala, že se bezpochyby brzy shledáme.
Neznámý pán na mou nedočkavou otázku odpověděl, že zpráva o brzkém shledání jest spolehlivá, poněvadž celá rodina se připravuje na brzký příjezd do Petrohradu. Tato zpráva naplnila mne velikou radostí; odešla jsem honem do svého pokoje, zavřela jsem se a s očima plnýma slz rozevřela jsem psaní od knížete.
Kníže mi sliboval brzké shledání s ním i s Kátí a srdečně mi blahopřál k mým hudebním schopnostem; konečně mně žehnal k mému budoucímu životu a sliboval, že se o mne postará. Plakala jsem, čtouc toto psaní; ale k sladkým slzám mým pojil se takový nesnesitelný zármutek, že jsem se lekala sama sebe. Sama jsem nevěděla, co se děje se mnou.
Minulo několik dní. V pokoji, sousedním s mou světnicí, kde se dříve nacházel sekretář Petra Aleksandroviče, pracoval nyní každé dopoledne a často i večer až přes půlnoc nový host. Často se v kabinetě zavírali s Petrem Aleksandrovičem a pracovali společně.
Kdysi po obědě Aleksandra Michajlovna mne požádala, abych došla do kabinetu a optala se jejího muže, bude-li s námi píti čaj. V kabinetě nebyl nikdo, ale domnívala jsem se, že Petr Aleksandrovič se brzy vrátí a proto jsem čekala. Na stěně visela jeho podobizna. Pamatuju se, že jsem se náhle zachvěla, když jsem spatřila tuto podobiznu, a s rozčilením, mně samé nepochopitelným, počala jsem si ji pozorně prohlížeti. Visela dosti vysoko, mimo to v pokoji bylo temno; abych lépe viděla, přistavila jsem si židli a vstoupila jsem na ni. Chtělo se mi cosi vypátrat, jakobych doufala, že se tu mohou rozřešiti mé pochybnosti a tu se pamatuju, že mne především překvapily oči podobizny. Napadlo mne, že jsem vlastně až dosud nikdy neviděla očí tohoto člověka; schovával je vždycky pod brejlemi.
Už jako dítě jsem nemilovala jeho pohledu z jakési nepochopitelné, podivné předpojatosti; nyní se mně zdálo, že má předpojatost byla oprávněna. Představivost moje byla naladěna. Zdálo se mně náhle, že oči podobizny se odvracejí od mého pronikavého, zděšeného pohledu, že se snaží vyhnouti se mu, že v očích těch je lež a klam. Zdálo se mi, že jsem dobře uhodla a jakási tajná radost ozvala se ve mně při této domněnce. Lehký výkřik vydral se z mých prsou. V ten okamžik zaslechla jsem za sebou šramot. Ohlédla jsem se: přede mnou stál Petr Aleksandrovič a pozorně na mne pohlížel. Mně se zdálo, že se náhle začervenal. Zarděla jsem se a seskočila jsem s židle.
„Co tu děláte?" optal se mne přísným hlasem. „Proč jste sem přišla?"
Nevěděla jsem, co odvětit. Když jsem se trochu vzpamatovala, vyřídila jsem pozvání Aleksandry Michajlovny. Nevím, co mně odpověděl, nepamatuju se, jak jsem vyšla z kabinetu; ale když jsem přišla k Aleksandře Michajlovně, úplně jsem zapomněla odpověď, kterou očekávala, a marně jsem řekla, že přijde.
„Ale co je ti, Nétičko?" optala se mne Aleksandra Michajlovna; „ty's celá červená; podívej se na sebe. Co je ti?"
„Já nevím; šla jsem velmi rychle…" odvětila jsem.
„A co ti vlastně řekl Petr Aleksandrovič?" naléhala na mne ve svém překvapení.
Neodpovídala jsem. V tu chvíli ozvaly se kroky Petra Aleksandroviče a já hned odešla z pokoje, čekala jsem dvě hodiny v nevýslovném stesku. Konečně přišli pro mne, abych šla k Aleksandře Michajlovně. Aleksandra Michajlovna mlčela a bylo na ní znáti starostlivost. Když jsem vešla, bystře a pátravě na mne pohlédla, hned však sklopila oči. Zdálo se mi, že jakýsi zmatek vyjádřil se v jejím obličeji. Brzy jsem spozorovala, že byla rozmrzelá, mluvila málo, na mne vůbec nehleděla a na starostlivé otázky pana B. odpovídala, že ji bolí hlava. Petr Aleksandrovič byl hovornější, než kdykoli jindy, ale hovořil pouze s B.
Aleksandra Michajlovna roztržitě přistoupila ke klavíru.
„Zazpívejte nám něco," vybídl mne B.
„Ano, Anneto, zazpívej svou novou arii," souhlasila Aleksandra
Michajlovna, jakoby byla ráda zámince.
Vzhlédla jsem na ni; ona pohlížela na mne s nepokojnou nedočkavostí.
Ale já se neuměla ovládat. Místo abych přistoupila k pianu a zazpívala, ať už jakkoliv, spletla jsem se, upadla do rozpaků a nevěděla jsem, jak se vymluvit. Konečně jsem se rozmrzela úplně a odřekla jsem co nejrozhodněji.
„Proč nechceš zpívat?" ptala se Aleksandra Michajlovna, významně pohlédla na mne a současně letmo i na muže.
Ty dva pohledy zbavily mne poslední trpělivosti. Vstala jsem od stolu v nejvyšší rozpačitosti, které jsem už netajila, a chvějíc se netrpělivostí a rozmrzelostí, opakovala jsem přenáhleně, že nechci, nemohu, že jsem churava. Mluvíc ta slova, hleděla jsem všem do očí, ale Buh ví, jak jsem si přála, abych v tu chvíli byla ve svém pokojíku a nikdo mne neviděl.
B. byl udiven, Aleksandra Michajlovna byla zřejmě sklíčena a nemluvila ani slova. Ale Petr Aleksandrovič náhle vstal s židle a pravil, že zapomněl na jakousi záležitost a jakoby rozmrzen, že zameškal příhodnou chvíli, vyšel rychle z pokoje, podotknuv, že snad sem později ještě zajde, ale pro všechen případ stiskl panu B. ruku na rozloučenou.
„Co vám tedy vlastně je?" optal se mne B., „na pohled skutečně se zdáte churavou."
„Ano, jsem churava, velice churava," odpověděla jsem netrpělivě.
„Jsi skutečně bledá a prve jsi byla taková červená," prohodila Aleksandra Michajlovna, ale náhle umlkla.
„Odpusťte!" pravila jsem a přímo jsem přistoupila k Aleksandře Michajlovně a pohlédla jí pozorně do očí. Ubohá nesnesla mého pohledu, sklopila oči jako provinilá, a lehký ruměnec pokryl její bledé tváře. Vzala jsem její ruku a políbila ji. Aleksandra Michajlovna vzhlédla na mne s nelíčenou, naivní radostí. „Odpusťte, že jsem byla dnes takové špatné, ošklivé dítě," odprošovala jsem ji s citem. „Ale opravdu nejsem zdráva. Nehněvejte se na mne a dovolte mně odejít."
„Jsme všichni děti," pravila s ostýchavým úsměvem. „I já jsem dítě, horší, mnohem horší, než ty," dodala mně do ucha. „S Bohem, buď zdráva. — Jen, pro Boha, nehorši se na mne."
„Zač?" optala jsem se jí. Mne překvapilo nad míru její naivní přiznání.
„Zač?" opakovala po mně ve značných rozpacích, jakoby se byla ulekla mé otázky; „zač? Nu, vidíš, jaká jsem, Nétičko. Co jsem to mluvila! S Bohem! Ty's rozumnější než já. A já jsem horší, než dítě."
„Nu, přestaňte," odpověděla jsem celá dojatá, nevědouc, co jí říci. Pak jsem ji ještě jednou políbila a vyšla jsem z pokoje.
Byla jsem hrozně rozmrzelá a mrzutá. Zlobila jsem se na sebe, cítíc, že jsem neopatrná a neumím se náležitě chovat. Styděla jsem se čehosi, až mně bylo do pláče, a usnula jsem celá zarmoucená.
Když jsem se ráno probudila, první má myšlénka byla, že celý včerejší večer byl pouhý přízrak, sen, že jsme se na vzájem mistifikovali, ve spěchu jsme pouhou hloupost pokládali za důležitou příhodu, že všechno vzniklo jen z nezkušenosti, poněvadž jsme nebyli zvyklí přijímati vnější dojmy. Cítila jsem, že vinou všeho jest ono psaní, jež mne příliš znepokojuje, že má fantasie jest rozladěna, a rozhodla jsem, že příště nebudu raději o ničem přemýšlet.
Když jsem takovým neobyčejně lehkým způsobem rozplašila svůj stesk v plném přesvědčení, že právě tak lehko také vykonám, na čem jsem se rozhodla, stala jsem se klidnější a odešla jsem veselá do pěvecké školy. Ranní vzduch úplně osvěžil mou hlavu. Líbily se mně tyto ranní procházky k učiteli zpěvu. Bylo tak veselo procházeti městem, jež se k deváté hodině už oživovalo a začínalo svůj každodenní starostlivý život. Procházely jsme obyčejně po nejživějších ulicích, vždycky plných shonu, a mně se velice líbilo toto pozadí mých začátků uměleckého života, tento rozdíl mezi každodenní všední, malichernou, ale živou starostlivostí a uměním, které mne očekávalo ve vzdálenosti dvou kroků od tohoto života, v druhém patře ohromného domu, nabitého shora až dolů nájemníky, kteří, jak se mně zdálo, ani za mák si nevšímali nijakého umění.
Já mezi těmi dělnými, zlostnými chodci se svazkem not pod paždím; stařenka Natalja, která mne provázela a pokaždé mně dávala řešit hádanku — ač sama o tom nevěděla — o čem vlastně tou cestou přemýšlí; konečně můj učitel, polo Vlach, polo Francouz, podivín, chvílemi skutečný enthusiast, mnohem častěji pedant a nejčastěji lakomec: vše to mne bavilo a nutilo mne buď do smíchu neb do uvažování.
Mimo to milovala jsem své umění, ostýchavě sice, ale s vášnivou nadějí, stavěla jsem si zámky ve vzduchu, vymýšlela jsem si nejrozkošnější budoucnost a nezřídka po svém návratu byla jsem jako v žáru od své fantasie. Slovem v ty hodiny jsem bývala skoro šťastna.
Právě v takové náladě byla jsem i tentokrát, když jsem se v deset hodin vrátila z hodiny domů. Na všechno jsem zapomněla a pamatuju se, jak radostně jsem začala o čemsi sníti. Ale náhle, když jsem stoupala po schodech, trhla jsem sebou, jakoby mne někdo spálil. Nade mnou ozval se hlas Petra Aleksandroviče, jenž právě šel se schodů. Nepříjemný pocit, jenž se mne zmocnil, byl tak silný, vzpomínka o včerejšku tak nepříznivě mne zarazila, že jsem nikterak nemohla skrýti své tesklivosti. Lehce jsem se mu poklonila, ale má tvář byla v ten okamžik patrně tak výrazná, že se zastavil přede mnou celý překvapený. Spozorovavši jeho pohyb, zarděla jsem se a rychle jsem vyšla po schodech nahoru. On zabručel cosi za mnou a šel dále svou cestou.
Hned bych se byla dala z rozmrzelosti do pláče a nemohla jsem pochopit, co se to děje se mnou. Celé dopoledne jsem byla jako vyměněná a nevěděla jsem, nač se rozhodnouti, abych se co nejdříve všeho zbavila. Tisíckrát jsem si dávala slovo, že budu moudřejší a tisíckrát mne zmáhal strach o sebe. Cítila jsem, že nenávidím muže Aleksandry Michajlovny a přece jsem zoufala sama za sebe.
Tentokrát ze stálého rozechvění jsem se opravdově rozstonala a pozbyla jsem vlády nad sebou. Mrzela jsem se na všechny. Celé dopoledne jsem proseděla ve svém pokoji a nešla jsem ani k Aleksandře Michajlovně. Ona přišla sama. Jak pohlédla na mne, div nevzkřikla. Byla jsem tak bledá, že když jsem nahlédla do zrcadla, sama jsem se ulekla. Aleksandra Michajlovna proseděla se mnou celou hodinu a ošetřovala mne jako dítě.
Mne však tolik rmoutila její pozornost, tak těžká byla mně její láska, tak trapno bylo hleděti na ni, že jsem ji konečně poprosila, aby mne nechala samotnu. Odešla plna starostí o mne. Konečně se můj stesk rozřešil slzami a záchvatem. K večeru se mně udělalo lehčeji…
Lehčeji proto, že jsem se odhodlala jíti k ní. Rozhodla jsem se, že padnu před ní na kolena, vrátím jí psaní, které ztratila, a přiznám se ke všemu: přiznám se k mukám, která jsem vytrpěla, ke všem svým pochybnostem, obejmu ji s nekonečnou láskou, jež ve mně plála k ní, k mé trpitelce, řeknu jí, že jsem její dítě, její přítelkyně, že mé srdce jest jí otevřeno, aby sama v ně nahlédla a uviděla, kolik je tam žhoucí, nezvratné lásky k ní.
Můj Bože! Věděla jsem, cítila jsem, že já jsem poslední bytost, před kterou ona mohla otevříti své srdce, ale tím bezpečnější — zdálo se mi — byla záchrana, tím mocnější bylo by mé slovo… Chápala jsem zármutek její sice jen temně a nejasně, ale srdce mé překypovalo rozhořčením při pomyšlení, že ona může se zardíti přede mou, před mým soudem… Moje ubohá, ty že jsi hříšnice? Hle co jí řeknu, až zapláču u jejích nohou. Cit spravedlnosti vzbouřil se ve mně a já byla jako otupena. Nevím, co bych byla učinila; ale vzpamatovala jsem se až později, když neočekávaná příhoda zachránila mne i ji od záhuby, zastavivši mne skoro při prvním kroku. Hrůza se mne zmocnila. Může-liž její utýrané srdce oživnouti k nové naději? Byla bych ji usmrtila jedinou ranou!
Hle, co se přihodilo: Byla jsem už v předposledním pokoji od jejího kabinetu, když z bokových dveří vyšel Petr Aleksandrovič a nespozorovav mne, šel dále přede mnou. Šel také k ní. Stanula jsem, jako omráčená; on byl poslední člověk, s nímž jsem se nadála setkati v tu chvíli. Chtěla jsem se vrátiti, ale zvědavost mne připoutala k místu.
Stanul na okamžik před zrcadlem, upravil si vlasy a k svému velikému podivení jsem zaslechla, že si potichounku zpívá jakousi písničku. V okamžiku oživla v mé paměti jistá neurčitá, dávná vzpomínka z dob mého dětství.
Aby byl srozumitelný ten pocit, jenž mne zachvátil v ten okamžik, sdělím onu vzpomínku.
Ještě za prvého roku mého pobytu v tomto domě překvapil mne hluboce jistý případ, jenž se mi vysvětlil teprv nyní, poněvadž se mně teprv nyní stal srozumitelným počátek mé nevysvětlitelné antipatie k tomuto člověku! Už jsem se zmínila, že již tehda mně bývalo nevolno v jeho přítomnosti. Pravila jsem, že na mne působil teskný dojem jeho zachmuřený, starostlivý pohled, jeho truchlivý a zničený výraz tváře; pravila jsem, jak mně bývalo těžko po těch hodinách, které jsme trávívali společně u čajového stolku Aleksandry Michalovny, a konečně jaký zármutek rozrýval mé srdce, když jsem byla náhodou dvakrát nebo třikrát svědkyní oněch zasmušilých, temných výjevů, o nichž jsem se zmínila už na počátku.
Přihodilo se tehda, že jsem se s ním setkala právě tak, jako nyní, v témž pokoji a v tutéž hodinu, když se ubíral podobně, jako já, k Aleksandře Michajlovně. Pociťovala jsem čistě dětský strach, když jsem se s ním setkávala sama, a proto jsem se schoulila v koutku, jakobych se byla něčím prohřešila, a modlila jsem se, aby mne nespatřil. On právě tak, jako nyní, stanul před zrcadlem a já se zachvěla od jakéhosi neurčitého, ale nedětského pocitu. Zdálo se mně, jakoby tam přejinačoval svou tvář. Viděla jsem aspoň zcela jasně úsměv na jeho tváři, než přistoupil k zrcadlu; spozorvala jsem smích, jehož jsem dříve nikdy na něm nevídala, protože (a to mne — pamutuju se — nejvíc překvapovalo) on se nikdy nesmál před Aleksandrou Michajlovnou. Náhle, sotva že pohlédl do zrcadla, tvář jeho se úplně změnila. Úsměv zmizel jako na povel a na jeho místě jakýsi trpký pocit, jenž jakoby se nevolky, násilně vydíral ze srdce, pocit, jejž žádná lidská sila při všem velkomyslném úsilí nebyla s to zakrýti, zkřivil jeho rty, jakási křečovitá bolest nahnala vrásky na jeho čelo a stiskla mu brvy. Pohled zamračeně se uschoval pod brejle — slovem v okamžiku, jako na povel, stal se jiným člověkem.
Pamatuju se, že já, dítě, zachvěla jsem se strachem, bojíc se pochopiti, co jsem uviděla, a od té doby těžký nepříjemný dojem zůstával na vždy v mém srdci. On pohlédl na okamžik do zrcadla, schýlil hlavu, shrbil se, jak obyčejně předstupoval před Aleksandru Michajlovnu a po špičkách kráčel ke kabinetu. A právě tato vzpomínka mne nyní zarazila.
I tehda, jako nyní, se domníval, že je sám v pokoji, a zastavil se před zrcadlem. Jako tehda, octla jsem se i nyní v jeho společnosti s nepřátelským, odporným pocitem. Ale když jsem zaslechla jeho zpěv, zpěv od člověka, od něhož nebylo možno očekávati něčeho podobného, který mne překvapil svou nenadálostí tak, že jsem stanula na místě jako přimražená, když mně úplná shoda okolností uvedla na pamět podobný moment z mého dětství, tu ani nemohu vysloviti, jak bolestný cit mne bodl do srdce. Všechny mé nervy se zachvěly a v odpověď na tu nešťastnou píseň vybuchla jsem do smíchu, tak že ubohý pěvec vykřiknul, odskočil na dva kroky od zrcadla a bledý jako smrt, jako člověk, hanebně chycený na místě přečinu, hleděl na mne ztrnulý úžasem, údivem a vztekem.
Jeho pohled měl na mne chorobný účinek. Já mu odpovídala nervosným, hysterickým smíchem přímo do očí, se smíchem jsem prošla mimo něho a nepřestávajíc se smáti vešla jsem k Aleksandře Michajlovně. Věděla jsem, že stojí za závěsou, že snad je na rozpacích, má-li vejíti nebo ne, že vztek a zbabělost ho připoutaly k místu, a s jakousi podrážděnou, vyzývavou netrpělivostí jsem očekávala, na co se rozhodne. Byla jsem hotova sázeti se, že nepřijde a vyhrála jsem.
Přišel teprv za půl hodiny. Aleksandra Michajlovna dlouho na mne pohlížela s krajním podivením. Ale marně se mne vyptávala, co se stalo. Nemohla jsem odpovědít; dechu se mi nedostávalo. Konečně se domyslila, že na mne přišel nervový záchvat a starostlivě mne pozorovala. Když jsem si odpočinula, chopila jsem ji za ruce a počala jsem je líbati. Teprv nyní jsem se vzpamatovala a teprv nyní mně přišlo na mysl, že bych ji byla zabila, kdybych se nebyla setkala s jejím mužem. Hleděla jsem na ni jako na nově vzkříšenou.
Přišel Petr Aleksandrovič.
Vzhlédla jsem na něho mrknutím oka; tvářil se tak, jakoby se mezi námi nebylo pranic přihodilo, totiž byl přísný a zasmušilý, jak obyčejně. Ale podle jeho bledého obličeje a lehounce sebou škubajících koutku rtů jsem se domyslila, že jedva skrývá své rozčilení. Aleksandru Michajlovnu pozdravil chladně a mlčky sedl na židli. Ruka se mu chvěla, když přijímal číšku s čajem. Očekávala jsem výbuch a na mne padl jakýsi nevyzpytatelný strach. Už jsem chtěla odejíti, ale neodhodlala jsem se opustiti Aleksandru Michajlovnu, která se měnila v obličeji, pohlížejíc na muže. Také tušila cosi nedobrého. Konečně nastalo, co jsem očekávala s takovým strachem.
Uprostřed hlubokého mlčení zdvihla jsem oči a setkala se s brejlemi Petra Aleksandroviče, obrácenými přímo na mne. Bylo to pro mne tak neočekávané, že jsem sebou trhla, div jsem nevykřikla, a sklopila oči. Aleksandra Michajlovna spozorovala mé hnutí.
„Co je vám? Proč jste se začervenala?" ozval se ostrý a hrubý hlas Petra Aleksandroviče.
Já mlčela. Srdce mne tlouklo tak silně, že jsem nemohla promluviti slova.
„Proč se začervenala? Proč se neustále červená?" ptal se znova, obrátiv se k Aleksandře Michajlovně, drze ukazuje na mne.
Rozhorlení zchvátilo mne dech, Vrhla jsem prosebný pohled na Aleksandru Michajlovnu. Ona mně porozuměla. Její bledé tváře vzplanuly.
„Anneto," řekla mně pevným hlasem, jakého jsem se v ní nenadála; „jdi do svého pokoje, za minutu k tobě přijdu; my strávíme tento večer spolu…"
„Já se vás ptal; slyšela jste mne nebo ne?" vpadl jí do řeči Petr Aleksandrovič, ještě více povýšiv svůj hlas, jakoby neslyšel, co řekla žena. — „Proč se červenáte, když se setkáte se mnou? Odpovězte!"
„Proto, že ji nutíte, aby se červenala, a mne také," odpověděla Aleksandra Michajlovna hlasem, přerývaným od rozčilení.
Pohlédla jsem překvapena na Aleksandru Michajlovnu. Náhlost její námitky byla mně na první pohled nesrozumitelna.
„Již že vás nutím, abyste se červenala, já?" odpověděl jí Petr Aleksandrovič, s důrazem pronášeje slovo ,já', při čemž, jak se zdálo, také byl ohromen překvapením. „Za mne jste se červenala vy? Což je možno, abych já byl příčinou, že vy se červenáte? Vy jste povinna se červenat, ale ne já, jak myslíte?"
Tato slova byla pro mne tak srozumitelna, byla vyslovena tak tvrdě, s takým jedovatým posměchem, že jsem vykřikla úžasem a vrhla se k Aleksandře Michajlovně. Údiv, bolest, pokoření a úžas zračily se na smrtelně bledém jejím obličeji. Pohlédla jsem na Petra Aleksandroviče a sepjala jsem prosebně ruce. Zdálo se, že se i sám vzpamatoval; ale zběsilost, která z něho vynutila ona slova, ještě neminula. Nicméně, spozorovav němou prosbu mou, zarazil se. Mé hnutí mluvilo jasně, že vím mnoho z toho, co až doposud bylo mezi nimi tajemstvím a že jsem správně porozuměla jeho slovům.
„Anneto, odejděte do svého pokoje," žádala znova Aleksandra
Michajlovna slabým, ale rozhodným hlasem, vstávajíc se židle.
„Je mně třeba promluviti si s Petrem Aleksandrovičem."
Byla na pohled klidna; ale tohoto jejího klidu bála jsem se víc než jakéhokoli rozčilení. Jakobych neslyšela jejích slov, zůstávala jsem na místě jako přikovaná. Všechny své síly jsem napjala, abych vyčetla z její tváře, co se v ten okamžik dálo v její duši. Zdálo se mně, že neporozuměla ani mé prosbě, ani mému výkřiku.
„Vizte, co jste způsobila!" zvolal Petr Aleksandrovič, vzav mne za ruku a ukazuje na ženu.
Můj Bože! Nikdy jsem neviděla takového zoufalství, jaké jsem nyní vyčetla z té zničené, zmrtvělé tváře. On mne vzal za ruku a vyvedl mne z pokoje. Pohlédla jsem na ně naposled. Aleksandra Michajlovna stála, opřena o krb a pevně tiskla hlavu oběma rukama. Celá postava jejího těla zobrazovala nesnesitelnou muku. Chopila jsem se ruky Petra Aleksandroviče a vroucně jsem ji stiskla.
„Pro Boha, pro Boha!" prosila jsem trhaným hlasem, „mějte smilování!"
„Nebojte se, nebojte se!" odpověděl, hledě na mne jaksi podivně. „Není to nic, je to jen záchvat. Jděte jen, jděte."
Přišla jsem do svého pokojíku, padla jsem na divan a zastřela si obličej rukama. Celé tři hodiny strávila jsem v takém položení a za tu dobu vytrpěla jsem celé peklo. Konečně jsem se nemohla už zdržet a poslala jsem se zeptat, mohu-li přijíti k Aleksandře Michajlovně. S odpovědí přišla madame Leotharová; Petr Aleksandrovič mně vzkazoval, že záchvat minul, nebezpečí nijakého není, avšak Aleksandře Michajlovně že je třeba klidu. Nešla jsem spat do tří hodin do rána a stále jsem přemýšlela, přecházejíc sem tam po pokoji. Stav můj byl záhadnější než kdykoli jindy, ale cítila jsem se jaksi klidnější — snad proto, že jsem cítila na sobě největší vinu. Pak jsem šla spat s netrpělivostí očekávajíc zejtřejší ráno.
Ale druhého dne k svému trpkému překvapení jsem spozorovala v Aleksandře Michajlovně jakousi nápadnou chladnost. Z počátku se mne zdálo, že tomuto čistému, šlechetnému srdci je za těžko zůstávati se mnou po včerejším výjevu s mužem, jehož jsem byla bezděčnou svědkyní. Věděla jsem, že toto dítě je schopno červenati se přede mnou a prositi mne za odpuštění za to, že snad včerejší nešťastný výjev urazil mé srdce.
V brzku však jsem v ní spozorovala jakousi jinou starost a rozmrzelost, jež se projevovala neobyčejně neobratně; tu mně odvětí suše a chladně, tu vyznívá z jejích slov jakýsi zvláštní smysl; tu opět se stane ke mně neobyčejně něžnou, jako by se kála ze své přísnosti, zhola cizí jejímu srdci, a laskavá, tichá slova její vyznívají jakousi výtkou.
Konečně jsem se jí optala přímo, co jí schází, a nemá-li mně co říci? Na mou nenadálou otázku trochu se zarazila, ale hned zase zdvihla na mne své veliké, tiché oči a pohlížejíc na mne s něžným úsměvem, pravila:
„Nic, Nétičko; jen, když jsi se mne tak nenadále optala, trochu jsem se zarazila. Ale to jen proto, že jsi se optala tak nenadále… ubezpečuju tě. Poslouchej však a odpověz mně pravdu, dítě mé: máš ty na srdci něco takového, proč bys se i ty zarazila podobně, jako já, kdyby se tebe otázali taktéž náhle a neočekávaně?"
„Nemám," odvětila jsem, hledíc na ni jasnýma očima.
„Nu, to je dobře! Kdybys věděla, má drahá, jak jsem ti vděčna za tuto krásnou odpověď. Ne, že bych tě mohla podezřívati v něčem špatném — nikdy! Neodpustila bych si ani pomyšlení na něco takového! Ale poslyš: vzala jsem tě k sobě, byla jsi dítě, a nyní jest ti sedmnáct let. Sama jsi viděla: jsem churava, jsem sama jako dítě, jest třeba, aby mne opatrovali. Nemohla jsem ti úplně nahraditi vlastní matku přes to, že lásky k tomu potřebné úplně by dostačilo v mém srdci. Jestliže mne nyní trápí starosti, rozumí se, nejsi ty tím vinna, nýbrž já. Odpusť mně tedy mou otázku i to, že jsem snad proti vůli své nesplnila všech slibů, které jsem dala tobě i tatínkovi, když jsem tě přijala z jeho domu. Mne to velice znepokojuje, a často znepokojovalo, má drahá."
Já ji objala a zaplakala jsem.
„O děkuju, děkuju vám za všechno!" zvolala jsem, kropíc její ruce slzami. „Nemluvte tak se mnou, netrhejte mně srdce. Vy jste mně byla více než matkou. Bůh vám požehnej za to, co jste učinili oba, vy i kníže, pro mne ubohou, opuštěnou! Ubohá, drahá moje!"
„Neplač, Nétičko, neplač. Raději mne obejmi. Tak, pevněji, pevněji! Víš co? Bůh ví, proč se mně zdá, že mne objímáš naposled."
„Ne, ne," zvolala jsem, a rozplakala jsem se, jako dítě. „Ne, to není možná! Vy budete štastna!… Ještě nás očekává dlouhá budoucnost. Věřte, my budeme šťastny."
„Děkuju ti, děkuju, že mne máš tak ráda. Mám nyní kolem sebe málo lidí; všichni mne opustili!"
„Kdo že vás opustil, kdo?"
„Byli dříve i jiní; ty však nevíš, Nétičko. Ti mne všichni opustili, všichni zmizeli, jako pžízraky. A já na ně tak čekala, celý svůj život čekala. Bůh s nimi! Hled, Nétičko: vidíš, jaká je pozdní jeseň; brzy přijde sníh. S prvním sněhem i já umru — ano. Ale netoužím na to. S Bohem!"
Její obličej byl bledý a hubený. Na každém líci planula zlověstná, krvavá skvrna; rty se jí chvěly a vyprahly vnitřním žárem.
Přisedla k pianu a vzala několik akkordů; v týž okamžik praskla struna a zaúpěla dlouhým, třaslavým zvukem.
„Slyšíš, Nétičko, slyšíš?" zvolala náhle jakýmsi nadšeným hlasem, ukazujíc na klavír… „Tu strunu přes příliš napjali; nesnesla toho a zemřela. Slyšíš, jak žalostně umírá její zvuk?"
Mluvila s těží. Němý, duševní bol zračil se v jejím obličeji a oči se jí naplnily slzami.
„Nu, nechme toho, Nétičko, má drahá; už dost. Přiveď sem děti."
Já je přivedla. Ona jakoby si odpočívala, hledíc na ně a za hodinu je propustila.
„Až umru, neopustíš jich, Anneto? Neopustíš?" optala se mne šeptem, jakoby se bála, aby nás někdo neslyšel.
„Ale co to mluvíte? Vy mne usmrtíte!" mohla jsem jí pouze dáti za odpověď.
„Vždyť jsem jen žertovala," pravila, trochu se zamlčevši a usmála se. „A ty jsi mně věřila? Vždyť mluvívám někdy, Bůh ví, co. Jsem nyní jako dítě; mně se musí všechno odpustit."
Tu pohlédla na mne nesměle, jakoby se bála cosi říci. Já čekala.
„Hleď, nelekej ho," promluvila opět se sklopenýma očima a s ruměncem na lících tak tiše, že jsem jí jedva rozuměla.
„Koho?" ptala jsem se překvapena.
„Muže. Ty mu třeba po taji všechno povíš."
„Ale proč, proč?" ptala jsem se víc a více překvapena.
„Nu, snad i nepovíš, kdož ví!" odpověděla, snažíc se co možná chytřeji na mne vzhlédnouti, ačkoliv týž prostomyslný úsměv se chvěl na jejích rtech a ruměnec stále silněji vystupoval na jejích tvářích. „No, dosti o tom. Vždyť já stále jen žertuju."
Srdce se mi svíralo bolestněji a bolestněji,
„Ale poslechni: budeš je milovat, až umru, ano?" dodala vážně a opět jakýmsi tajemným způsobem; „milovati tak, jako své vlastní děti, ano? Vzpomeň si: já jsem tebe vždycky pokládala za svou vlastní a od svých jsem tě nelišila."
„Ano, ano," odpověděla jsem, nevědouc, co mluvím a pozbývajíc dechu od slz a rozechvění.
Ohnivý polibek opálil mně ruku dříve, než jsem ji mohla utrhnouti. Údiv spoutal můj jazyk.
„Co se to s ní děje? Co si myslí? Co se přihodilo včera večer mezi nimi?" Takové otázky mihly se mně hlavou.
Za minutu počala si stýskati na únavu.
„Jsem už dávno nemocna; ale nechtěla jsem lekati vás oba," pravila. „Vždyť vy mne oba máte rádi — ano? Na shledanou, Nétičko; nech mne nyní samotnou, ale večer přijdi ke mně zcela jistě. Přijdeš?"
Dala jsem slovo, ale byla jsem ráda, že mohu odejít. Nemohla jsem toho déle snésti.
„Ubohá, ubohá! Jaké podezření provází tě v mohylu!" pomyslila jsem si, vzlykajíc. „Jaké nové hoře bodá a hryže tvé srdce, a ty jedva se osměluješ pronésti o něm slovo. Bože můj! Takové dlouhé trápení, které jsem nyní poznala už do podrobná, takový život bez jasných okamžiků, taková láska ostýchavá, ničeho nežádající, a ještě nyní, nyní, skoro na smrtelném loži, když se jí srdce bolem rozrývá na části, bojí se jako provinilá sebe menšího stesku, repotu. Sotva že počala podezírati, sotva si smyslila nové hoře, už se pokořila, už se s ním smířila!…"
Večer za soumraku za nepřítomnosti Ovrova (tak zvali moskevského hosta) vešla jsem do knihovny, otevřela skříň a počala přebírati knihy, hledajíc nějakou, kterou bych mohla předčítati Aleksandře Michajlovně. Chtěla jsem ji zbaviti černých myšlének a najíti něco veselého, lehkého.
Vybírala jsem dlouho a roztržitě. Soumrak houstnul a spolu s ním rostla i má tesklivost. V mých rukou ocitla se opětně ona kniha, rozevřená na téže stránce, na níž jsem i nyní poznala stopu dopisu, jenž od té doby byl uschován na mých ňadrech — onoho tajemství, jež znamenalo náhlý obrat a počátek nové periody mého života, z něhož zaválo na mne tak mnoho chladného, neznámého, tajemného, nepřívětivého a už nyní z daleka tak přísně mně hrozícího.
„Co se s námi stane?" myslila jsem si. „Koutek, ve kterém mně bylo tak teplo a útulno, pustne, čistý, jasný duch, jenž ochraňoval mé mládí, mne opouští. Co mne čeká v budoucnosti?"
Stála jsem jako bez myšlének nad svou minulostí, tak milou nyní mému srdci, jakobych se snažila, prohlédnouti v neznámou, hrozící mně budoucnost. Vzpomínám si na ten okamžik, a jakoby nyní bylo, vidím jej živě před sebou. Tak silně vštípil se v mou paměť.
Držela jsem v rukou dopis i rozevřenou knihu; mé tváře byly zroseny slzami. Náhle jsem sebou trhla leknutím: nade mnou se ozval známý mně hlas. V týž okamžik jsem pocítila, že mně kdosi vytrhl psaní z ruky. Vykřikla jsem a ohlédla se: přede mnou stál Petr Aleksandrovič. Chopil mne za ruku a zdržoval mne mocí na místě. Pravou rukou zdvihl psaní ku světlu a snažil se přečísti prvé řádky… Dala jsem se do křiku. Byla jsem hotova raději zemřít, než bych zanechala psaní v jeho rukou. Dle vítězného úsměvu jsem poznala, že se mu podařilo přečísti prvé řádky. Ztrácela jsem hlavu…
Okamžik na to vrhla jsem se k němu téměř jako bez sebe a vytrhla jsem psaní z jeho ruky. Vše to sběhlo se tak rychle, že jsem sama ještě nechápala, jakým způsobem se psaní ocitlo opět u mne. Ale pozorujíc, že mně je chce znova vytrhnouti, ve spěchu jsem je uschovala za ňadra a odstoupila na tři kroky od něho.
Asi půl minuty jsme hleděli na sebe mlčky. Já jsem se ještě zachvívala leknutím; on — bledý s třesoucími se a od hněvu zbledlými rty první přerušil mlčení.
„Dosti!" pravil sesláblým od rozčilení hlasem; „zajisté si nepřejete, abych užil násilí; vydejte mně psaní dobrovolně."
Tu jsem se teprve vzpamatovala a urážka, stud, rozhorlení proti hrubému násilí schvátilo mně dech. Žhavé slzy počaly téci po mých rozpálených tvářích. Celá jsem se třásla rozčilením a po nějakou dobu nebyla jsem s to promluviti slova.
„Slyšela jste?" zvolal, přistoupiv ke mně na dva kroky.
„Nechte mne, nechte mne!" vzkřikla jsem, odstupujíc od něho. „Vaše jednání jest nízké, nešlechetné. Vy se zapomínáte!… Pusťte mne!…"
„Jak? Co to znamená? Vy smíte ještě mluviti takovým tonem… vy, která jste… Dejte sem, pravím vám!"
On ještě blíže přikročil ke mně, ale pohlédnuv mně do očí, shledal v nich tolik rozhodnosti, že se zarazil a stanul v pochybnostech.
„Dobře!" zvolal konečně suše, jakoby se byl na čemsi rozhodl, ale při tom jen násilím sebe zdržoval. „K tomu ještě přijdeme; ale především…"
Tu se rozhlédl po pokoji.
„Vy… kdo vás pustil do knihovny? Proč je tato skříň otevřena? Kde jste vzala klíč?"
„Já vám nebudu odpovídat," namítla jsem. „Nemohu s vámi mluvit. Pusťte mne, pusťte."
Šla jsem ke dveřím.
„Dovolte," zvolal, zadržev mne za ruku; „tak mně neujdete."
Mlčky jsem mu vytrhla ruku a znova jsem vykročila ke dveřím.
„Dobře tedy. Ale opravdu nemohu vám dovolit, abyste v mém domě přijímala dopisy od svých milovníků…"
Vykřikla jsem úžasem a pohlédla na něho jako zmatená.
„A proto…"
„Zadržte!" vzkřikla jsem. „Jak můžete… Jak jste mně to mohl říci? Můj Bože, můj Bože!"
„Co, co? Vy mně ještě hrozíte?"
Ale já hleděla na něho bledá, zničená zoufalstvím. Výjev mezi námi dostoupil nejvyššího stupně krutosti, jíž jsem nemohla pochopiti. Prosila jsem ho pohledem, aby dále nepokračoval. Byla jsem hotova odpustiti mu urážku, jen aby přestal. On hleděl přímo na mne a patrně váhal.
„Nežeňte mne do krajnosti!" zašeptala jsem s hrůzou.
„Ne, to se musí ukončit!" pravil konečně, jakoby se byl na čemsi rozhodl. „Přiznávám se, váhal jsem následkem vašeho pohledu," dodal s podivným úsměvem. „Ale na neštěstí věc sama za sebe mluví. Já jsem přečetl počátek psaní. Je to milostný list Nevymluvíte mně to. Na to ani nepomýšlejte! A jestliže jsem sám pochyboval na minutku, dokazuje to, že ke všem vašim rozkošným vlastnostem musím připojiti ještě umění, výtečně lháti, a proto opakuju…"
Ponenáhlu, jak mluvil, tvář jeho víc a víc se měnila vztekem. Blednul, rty se mu křivily a třásly, tak že konečně s těží pronesl poslední slova. Tmělo se. Stála jsem bez ochrany sama před člověkem, jenž byl s to uraziti ženštinu. Při tom všechno svědčilo proti mně; mne mučil stud, byla jsem na rozpacích a nemohla jsem pochopiti vzteku tohoto člověka. Bez odpovědi, hrůzou celá bez sebe vyběhla jsem z pokoje a vzpamatovala jsem se teprve, když jsem stanula na prahu kabinetu Aleksandry Michajlovny. V ten okamžik ozvaly se i jeho kroky. Už jsem chtěla, vejíti do pokoje, ale náhle jsem se zarazila jako omráčená.
„Co se stane s ní?" mihlo se mi hlavou. „Toto psaní… Ne, raději všechno na světě, než tuto poslední ránu v její srdce." Odskočila jsem nazpět. Ale už bylo pozdě. On stál vedle mne.
„Kam chcete, pojďme—jenom ne zde, ne zde!" zašeptala jsem uchopivši ho za ruku. „Mějte s ní smilování! Přijdu opět do knihovny anebo, kam vám libo! Vy ji usmrtíte!"
„To vy ji usmrtíte!" odpověděl odstrkuje mne.
Všechny mé naděje zmizely. Cítila jsem, že si přeje přenésti celý ten výjev k Aleksandře Michajlovně.
„Pro Boha!" zvolala jsem, zdržujíc ho vší mocí. Ale v ten okamžik se rozhrnula závěsa a Aleksandra Michajlovna se ocitla, před námi. Pohlížela na nás celá překvapená. Obličej její byl bledší než obyčejně; jen s těží držela se na nohou. Bylo patrno, že ji stálo mnoho namahání, aby došla až k nám, když zaslechla naše hlasy.
„Kdo je tu? O čem jste mluvili?" tázala se, hledíc na nás s krajním překvapením.
Několik okamžiků trvalo mlčení; ona zbledla jako plátno. Přiskočila jsem k ní, pevně ji objala a odvedla ji nazpět do kabinetu. Petr Aleksandrovič vešel hned za mnou. Skryla jsem obličej na jejích prsou a stále pevněji a pevněji jsem ji objímala, zmírajíc očekáváním.
„Co je ti? Co se přihodilo?" optala se po druhé Aleksandra
Michajlovna.
„Jí se optejte. Vy jste ji ještě včera tolik hájila," prohodil Petr Aleksandrovič, těžce usedaje do křesla.
Já ji tiskla pořád pevněji a pevněji ve svém objetí.
„Ale, Bože můj, co je to přec?" zvolala Aleksandra Michajlovna strašně polekána. „Vy jste tak rozčilen, ona je zděšena, uplakaná. Anneto, pověz mně všechno, co se přihodilo mezi vámi."