Produced by Miloslav Izar

RUSKÁ KNIHOVNA XXV.

SPISY

FEDORA MICHAJLOVIČE DOSTOJEVSKÉHO.

Překlad rediguje JAROMÍR HRUBÝ.

Svazek 6.

DVOJNÍK. NÉTIČKA NEZVÁNOVA A MALINKÝ HRDINA.

V PRAZE 1897. Tiskem a nákladem J. Otty,

OBSAH.

Dvojník. Petrohradské poema. (Přel. J. Hrubý.)

Nétička Nezvánova. Úryvky ze vzpomínek. (Přel. J. Hrubý.)

Malinký hrdina. Z neznámých memoirů. (Přel. Kl.
Špecingrova-Baušová)

DVOJNÍK.

PETROHRADSKÉ POEMA.

Hlava I.

Bylo bez mála osm hodin z rána, když se titulární rada Jakub Goljadkin probral z dlouhého spánku, zívnul, protáhl se a otevřel konečně úplně své oči. Ostatně asi dvě minuty ležel nehybně na své posteli, jako člověk ne-zcela ještě přesvědčený, probudil-li se, či spí-li ještě, bdí-li a je-li skutečnost vše to, co se nyní děje vůkol něho, či jest to pokračování jeho zmotaných snů.

Avšak smysly pana Goljadkina počaly brzy jasněji a zřetelněji vnímati své obvyklé, každodenní dojmy. Jako staří známí pohlédly na něho zelenavě špinavé, začazené, uprášené stěny jeho malinké světničky, jeho prádelník z mahagonového dřeva, stolice, obarvené na způsob mahagonu, stůl, obarvený na červeno, turecký divan, potažený voskovaným plátnem červenavé barvy se zelenými kvítečky a konečně na kvap svlečené včera šaty a hozené na hromadu na divan.

Posléze šerý podzimní den, kalný a špinavý, tak zlostně a s takou kyselou grimasou nahlédnul k němu skrze matné okno do světnice, že pan Goljadkin nijakým způsobem už nemohl více pochybovati, že se nenachází v nějakém báječném carství, nýbrž v Petrohradě, ve hlavním městě, v Šestilávočné ulici, ve třetím patře jistého velmi velikého, pevného domu, ve svém vlastním příbytku.

Když dospěl k takovému vážnému přesvědčení, pan Goljadkin křečovitě sevřel oči, jakoby želel nedávného snu a přál si vrát ho na minutku. Ale za minutu jedním skokem vyšvihnul se z postele, věrojatně proto, že padl konečně na tu ideu, kolem níž se otáčely dosud rozptýlené, v patřičný pořádek ještě nepřivedené myšlénky. Vyskočiv z postele, přiběhl ihned k nevelkému, okrouhlému zrcádku, stojícímu na prádelníku.

Ačkoliv rozespalá, blikavá a hodně oplešivělá podoba, jež se odrážela v zrcadle, měla tak bezvýznamné vlastnosti, že na první pohled neupoutala k sobě ničí výhradné pozornosti, nicméně — jak se zdálo — držitel její zůstal úplně spokojen vším tím, co uviděl v zrcadle.

„Byla by to krásná věc," prohodil pan Goljadkin polohlasem, „byla by to krásná věc, kdyby mně dnes něco scházelo, kdyby se mně přihodilo, na příklad, něco takového, co nemá být, nějaká zbytečná neštovička kdyby mně naskočila, anebo se přihodilo něco jiného nepříjemného; ostatně dosud by nebylo zle; doposud jde všechno dobře."

Velice se potěšiv, že všechno jde dobře, pan Goljadkin postavil zrcádko na staré místo a sám přes to, že byl bos a měl dosud na sobě ten oblek, ve kterém obyčejně chodíval spat, přistoupil k oknu a s velikým účastenstvím počal očima cosi vyhledávati na dvoře domu, na který vedla okna jeho příbytku. Patrně i to, co vyhledal na dvoře, úplně ho uspokojilo; tvář jeho zazářila spokojeným úsměvem.

Potom, nakouknuv napřed za přehrádku do komůrky Petrušky, svého sluhy, a přesvědčiv se, že Petruška není doma, po špičkách přistoupil ke stolu, otevřel v něm jednu zásuvku, hmatal chvilku v nejzazším koutku této zásuvky, a konečně vytáhl pod starými, sežloutlými papíry a lecjakou jinou chamradí odřenou peněženku, otevřel ji ostražitě a opatrně i s rozkoší pohlédnul v nejspodnější, tajnou její přihrádku.

Balíček zelených, šedých, modrých, červených a různých pestrých bankovek bezpochyby také velmi přívětivě a pochvalně vzhlédl na pana Goljadkina: s vyjasněným obličejem položil před sebe na stůl otevřenou peněženku a hbitě si počal mnouti ruce na znamení nejvyšší spokojenosti. Konečně vytáhl původce své radosti, balíček státních assignací, a počítaje je od včerejška už po sté, počal je přepočítávati, starostlivě rozetíraje každý lístek mezi palcem a ukazováčkem.

„Sedmset padesát rublu v assignacích!" zakončil svůj počet poloušeptem. „Sedmset padesát rublů… značná částka! To je příjemná částka," pokračoval třaslavým, od radosti trochu oslabeným hlasem, tiskna balíček v rukou a významně se usmívaje. „To je velice příjemná částka! Ta by každému způsobila potěšení! Přál bych si viděti nyní člověka, kterému by tato částka byla nepatrným penízem. Taková summa může daleko dovésti člověka…"

„Ale co pak to je?" pomyslil si pan Goljadkin, „kde je
Petruška?"

Zůstávaje stále ještě v témž obleku, nahlédl po druhé za přehrádku. Petruška se opět nenacházel za přehrádkou a zlil se tam, supěl a kypěl hněvem pouze samovar, jenž tam stál na podlaze, hroze neustále, že přeteče a cosi rozhořčeně, bystře žvatlal ve svém nesrozumitelném jazyku, šišlaje a bublaje panu Goljadkinu bezpochyby toto: Vezměte mne přec, dobří lidé, vždyť jsem úplně připraven a hotov.

„Čerti aby ho vzali!" pomyslil si pan Goljadkin. „Ta lenivá bestie může zbaviti člověka poslední špetky trpělivosti; kde se toulá?"

Ve spravedlivém rozhorlení vyšel do předsíně, která záležela z malinké chodbičky, na jejímž konci byly dvéře do síně, a uviděl svého služebníka, obklopeného pořádným zástupem všelijaké lokajské chásky, domácí i cizí. Petruška cosi vypravoval, ostatní poslouchali. Panu Goljadkinu se patrně nezalíbil ani předmět rozmluvy, ani samo vypravování. Křiknul bez prodlení na Petrušku a vrátil se do světnice úplně nespokojený, ano rozmrzelý.

„Ta bestie za groš je hotova prodati člověka, tím spíše pána," pomyslil si sám u sebe; „ba už prodal, zcela jistě prodal, jsem hotov se vsaditi, že už mne prodal za babku. — Nu, co?"

„Livrej přinesli, pane!"

„Oblec ji a přijď sem."

Petruška, obleknuv livrej, vstoupil do světnice pánovy, hloupě se usmívaje. Jeho nový oblek byl podivný až hrůza. Mělť na sobě zelenou, silně obnošenou lokajskou livrej se zlatým, odřeným premováním, ušitou patrně pro člověka o celý loket vyššího, než Petruška. V rukou držel klobouk, také premovaný a se zeleným peřím a po boku měl lokajský meč v kožené pochvě. Konečně, aby obraz byl úplný, Petruška, řídě se svým zamilovaným zvykem — choditi vždy po domácky, v nedbalkách — byl i nyní bos.

Pan Goljadkin prohlédl si Petrušku se všech stran a zůstal patrně spokojen. Livrej byla očividně vypůjčena pro jakýsi slavnostní případ. Bylo ještě pozorovati, že po dobu přehlídky Petruška pohlížel s jakýmsi divným očekáváním na pána a s neobyčejnou zvědavostí sledoval každý jeho pohyb, což pana Goljadkina přivádělo do značných rozpaků.

„Nu, a kočár?"

„I kočár přijel."

„Na celý den?"

„Na celý den. Dvacet pět rublů v assignacích."

„A boty přinesli?"

„I boty přinesli."

„Hlupáku! Nemůžeš říci ,přinesli, pane!' — Dej je sem."

Projeviv spokojenost, že mu boty dobře padnou, pan Goljadkin dal si podati čaj a oznámil, že se bude mýt a holit. Oholil se velice pečlivě, a taktéž pečlivě se umyl, vypil na rychlo čaj a přistoupil k svému hlavnímu: dal se do oblékání. Oblekl kalhoty, skoro docela nové; potom náprsenku s bronzovými knoflíčky, vestu s velice světlými a příjemnými kvítečky; kolem krku si ovazal pestrý, hedvábný šátek a konečně natáhl na sebe úřední frak, také ještě nový a pečlivě vyčištěný.

Zatím, co se oblékal, několikrát láskyplně pohlédl na své boty, každou chvíli zdvihaje tu pravou, tu levou nohu, se zálibou pozoroval tvar boty a stále si cosi šeptal podnos, čas ob čas schvaluje svou myšlénku výrazným posuňkem.

Celkem však pan Goljadkin byl toho rána velice roztržit; proto skoro ani nepozoroval, jak se mu Petruška, jenž mu pomáhal se oblékat, podezřele usmívá a krčí nad ním nosem. Konečně, vyřídiv všechno, čeho bylo třeba a úplně se obléknuv, pan Goljadkin vložil do kapsy svou peněženku, se zalíbením pohlédl na Petrušku, jenž si obul boty a takovým způsobem byl také úplně pohotově, a shledav, že všechno je vykonáno a není déle nač čekat, seběhl rychle, s chvatem a s malinkým tlukotem srdce se schodů.

Modrý fiakristský kočár s nějakými erby přijel s rachotem ke schodům. Petruška, mrkaje na kočího a několik diváků, usadil svého pána do kočáru; nezvyklým hlasem a jedva zdržuje hlupácký smích, křiknul jeď!, vyskočil na zadní stupátko a všechno to dohromady s hlukem a rachotem, řinčíc a praštíc odjelo na Něvský prospekt.

Sotva že modrý kočár vyjel ze vrat, už si pan Goljadkin křečovitě potřel ruce a rozesmál se tichým, neslyšným smíchem jako člověk veselé povahy, kterému se povedlo vyvésti dobrý kousek, a jemuž ten kousek působí veliké potěšení. Ostatně hned po návalu veselosti smích se změnil v jakýsi divný, starostlivý výraz na tváři pana Goljadkina. Přes to, že počasí bylo sychravé a pošmourné, spustil obě okna kočáru, a starostlivě si počal na právo i na levo prohlížeti kolemjdoucí a ihned přijímal na sebe slušnou, důstojnou tvářnost, jakmile spozoroval, že někdo hledí na něho.

Při zatáčce z Litějné ulice na Něvský prospekt zachvěl se následkem jistého velice nepříjemného pocitu a zaškarediv se jako ubožák, kterému z nenadání stoupli na kuří oko, chvatně, skoro se strachem přitiskl se do nejtemnějšího koutku svého povozu. Věc byla ta, že se setkal se dvěma svými kollegy, dvěma mladými úřadníky téhož oddělení, ve kterém sám byl také ve službě. Úřadníci pak, jak se zdálo panu Goljadkinu, také byli nemálo zaraženi, setkavše se za takových okolností se svým soudruhem; jeden z nich dokonce ukázal prstem na pana Goljadkina. Panu Goljadkinu se zdálo dokonce, že druhý na něho křiknul hlasitě jménem, což bylo ovšem velice neslušno na ulici.

Náš hrdina se schoulil a neozval se. „Jaké to klukovství!" počal uvažovati sám u sebe. „Nu, což je tu podivného? Člověk v kočáře! Člověku bylo třeba jeti v kočáře, vzal si tedy kočár. Hloupá cháska! Však já je znám — jsou to chlapci, kteří by zasloužili výprask! Zahráti si v orlíčka, když dostanou služné, a trochu se za ženskými vláčet, tomu rozumějí. Pověděl bych jim každému něco, ale co s nimi…

Pan Goljadkin nedokončil své myšlénky a ztrnul. Bujná dvojspřež kazanských koníků, dobře známá panu Goljadkinu, zapřažená do elegantní drožky, bystře předjížděla s pravé strany jeho povoz. Pán, jenž seděl na drožce, a znenadání spatřil obličej pana Goljadkina, který dosti neopatrně vysunul svou hlavu z okna kočáru, také byl patrně velice překvapen tímto nenadálým setkáním a nahnuv se, jak dalece mohl, s velikou zvědavostí a pozorností počal nahlížeti do toho kouta kočáru, do kterého se honem schoulil náš hrdina.

Pán na drožce byl Andrej Filippovič, přednosta oddělení v tom úřade, ve kterém sloužil i pan Goljadkin jako příručí náčelníka kanceláře. Pan Goljadkin, vida, že Andrej Filippovič ho poznal dokonale, že na něho upírá oči a schovati se není už nikterak možno, začervenal se až po uši. Má se poklonit, či ne? Má se ozvat? Přiznati se, či ne? — tak rozvažoval náš hrdina v nevýslovných ouzkostech. Anebo se tvářiti, že to nejsem já, že je to někdo jiný, nápadně podobný mně, a dívati se, jako by se nic nestalo? „Ano, tak; to nejsem já, ne já, a odbyto," tvrdil si pan Goljadkin, snímaje klobouk před Andrejem Filippovičem a nespouštěje s něho očí. „Já, já nic," šeptal si přes moc, „docela nic; to vůbec nejsem já, ne já — a odbyto."

Drožka však brzy předjela kočár a přestal magnetismus očí představeného. Nicméně náš hrdina pořád ještě se červenal, usmíval se, cosi bručel sám pro sebe.

„Hlupák jsem byl, že jsem se neozval," pomyslil si konečně; „měl jsem prostě jednati směle a otevřeně, ovšem důstojně: Tak a tak, Andreji Filippoviči, také jsem zván na oběd, a bylo by odbyto."

Potom, vzpomenuv si, že si zadal, náš hrdina se zapálil jako oheň, nachmuřil brvy a vrhl strašný, vyzývavý pohled na přední kout kočáru, pohled přímo na to určený, aby rázem obrátil v popel všechny jeho nepřátely. Konečně následkem jakéhosi nenadálého nadchnutí trhnul za provázek, přivázaný k lokti kočího, zastavil kočár a poručil vrátiti se nazpět, na Litějnou. Příčina byla ta, že pan Goljadkin uznal za nezbytné — bezpochyby pro své vlastní uspokojení — sděliti cosi nad míru zajímavého svému doktoru Kresťjanu Ivánoviči. S Kresťjanem Ivánovičem byl sice znám teprv nedávno, a to teprve od týdne, kdy ho navštívil jednou z jakési svojí potřeby, ale vždyť lékař jest, jak se říká, zrovna tolik, jako duchovní otec; tajiti se před ním byla by hloupost, a znáti pacienta jest jeho povinnost.

„Jen je-li to všechno tak?" pokračoval náš hrdina, vystupuje z kočáru u podjezdu jednoho čtyrpatrového domu na Litějné ulici, vedle kterého poručil zastaviti kočár. „Bude-li to tak? Bude to slušné? A bude to včasné? Ostatně, což," pokračoval, ubíraje se po schodech, oddychuje si a zadržuje tlukot srdce, které mělo nepěkný zvyk, že mu tlouklo na všech cizích schodech. „Což, vždyť jdu ve své záležitosti, a není tu nic takového, co by zasluhovalo pokárání… Zapírati bylo by hloupo. Budu se tvářiti, jako by nic, že jsem k němu zašel jen náhodou, jeda mimo… Uvidí sám, že to tak musilo být."

Tak uvažuje, pan Goljadkin vylezl do prvého patra a zastavil se před bytem číslo páté, na jehož dveřích byla umístěna hezká měděná destička s nápisem Kresťjan Ivánovič Ruthenspitz, doktor medicíny a chirurgie.

Zastaviv se, náš hrdina snažil se dodati honem své tváři slušného, smělého, při tom však i přívětivého vzezření a chystal se trhnouti za provázek u zvonku. Když se přichystal trhnouti za provázek u zvonku, tu najednou a ještě v čas usoudil, že by bylo vlastně lépe přijít až zejtra, a že nyní zatím nemá žádné nevyhnutelné potřeby. Tu však pan Goljadkin uslyšel z nenadání na schodech čísi kroky, okamžitě změnil svůj úmysl a hned, když už tu jednou je, s výrazem co nejrozhodnějším zazvonil u dveří Kresťjana Ivánoviče.

Hlava II.

Doktor medicíny a chirurgie, Kresťjan Ivánovič Ruthenspitz, velmi silný, ačkoliv už letitý člověk, obdařený hustými, šedivějícími brvami a licousy, výrazným, jiskrným pohledem, kterým samotným patrně zaháněl všechny nemoci, a konečně vysokým řádem — seděl toho jitra ve svém kabinetě v pohodlném svém křesle, pil kávu, kterou mu vlastnoručně přinesla jeho žena, kouřil cigaru a předpisoval čas ob čas recepty svým pacientům. Předepsav poslední láhvičku léku jednomu stařečkovi, jenž trpěl zlatou žilou a doprovodiv chorého stařečka do pobočních dveří, Kresťjan Ivánovič si usedl, očekávaje další návštěvu. Vstoupil pan Goljadkin.

Kresťjan Ivánovič patrně nikterak neočekával, ba ani nepřál si viděti před sebou pana Goljadkina, protože se náhle na okamžik zarazil a na jeho tváři se nevolky vyjádřilo jakési divné, možno skoro říci nespokojené vzezření. Poněvadž i pan Goljadkin se své strany skoro vždycky jaksi nevčas klesal na duchu a upadal v rozpaky v tu chvíli, když se mu přiházelo zaměstnávati kohokoli svými soukromými záležitostmi, proto i nyní, nemaje pohotově první fráze, která v takových případech bývala pro něho vždy kamenem úrazu, značně se popletl, cosi zabručel — zdá se, že jakousi omluvu — a nevěda, co dále dělat, vzal si židli a sedl. Ale vzpomenuv si, že sedl bez vyzvání, pocítil ihned, že jednal neslušně a honem napravil svůj poklesek proti znalosti světských způsobů a dobrého tonu tím, že okamžitě zase vstal se židle, na kterou sedl bez pozvání.

Potom, vzpamatovav se a nabyv neurčitého vědomí, že vyvedl dvě hlouposti najednou, odhodlal se bez prodlení na třetí, t. j. pokusil se pronésti omluvu, zamumlav něco usmívaje se při tom, začervenal se, popletl se, význačně umlknul a konečně sedl znova, nevstal více a pouze pro všechen případ zabezpečil se oním vyzývavým pohledem, který měl v sobě neobyčejnou moc, v myšlénkách obrátiti v popel a rozbiti na prach všechny nepřátely pana Goljadkina. Mimo to tento pohled úplně vyjadřoval nezávislost pana Goljadkina, t. j. mluvil jasně, že pan Goljadkin je nevinen, že o ničem neví, slovem: já nic, já muzikant.

Kresťjan Ivánovič si odkašlal, chrknul, patrně na znamení, že souhlasí a schvaluje to všechno a upřel inspektorský, tázavý pohled na pana Goljadkina.

„Přišel jsem, Kresťjane Ivánoviči," počal pan Goljadkin s úsměvem, „přišel jsem opětně vás obtěžovat a podruhé si dovoluju prositi za vaši shovívavost…" Pan Goljadkin patrně měl nouzi o slova.

„Mhm… ano!" prohodil Kresťjan Ivánovič, vypustiv z úst pramen dýmu a odložil cigáru na stůl. „Ale musíte se držeti toho, co jsem vám předepsal. Vždyť jsem vám vysvětlil, že vaše léčení musí záležeti ve změně návyků… Rozličná vyražení, nu… přátele, známé musíte navštěvovat a při tom se nesmíte štítit ani láhve vína; pěkně s mírou držeti se veselé společnosti."

Pan Goljadkin, stále ještě se usmívaje, namítl honem, že, jak se mu zdá, žije jako všichni, že si nečiní újmy, a má své zábavy, jako všichni… že ovšem může jezditi do divadla, neboť také má, jako všichni, prostředky na to, za dne že je v úřadě a večer doma, celkem tedy nic zvláštního; při tom dodal ještě mimochodem, že nakolik se mu zdá, není horší, než jiní, že bydlí doma ve svém bytě, a konečně že má i sluhu Petrušku. Tu však se pan Goljadkin zajiknul.

„Hm! Takový život není pravý a také jsem se vás nechtěl na to ptát. Mně záleží na tom, abych zvěděl, jste-li velký milovník veselé společnosti, trávíte-li vesele svůj čas… Totiž vedete-li dále melancholický nebo veselý způsob života?"

„Já; Kresťjane Ivánoviči…"

„Hm!… povídám," přerušil ho doktor, „že musíte od kořene přeměniti svůj způsob života a — abych tak řekl — zlomiti svou povahu. (Kresťjan Ivánovič pronesl se značným důrazem slovo „zlomiti" a zastavil se při něm na okamžik s velice význačným pohledem.) Nesmíte se stranit veselého života; navštěvovat divadla a kluby, a zejména nebýti nepřítelem sklenky vína. Doma sedět se pro vás nehodí… vy doma sedět vůbec nesmíte."

„Já, Kresťjane Ivánoviči, miluju ticho," promluvil pan Goljadkin, vrhaje význačný pohled na Kresťjana Ivánoviče a hledaje patrně slova, aby mohl zdvořileji vyjadřiti své myšlénky. „V mém bytě jsme pouze já a Petruška — chci říci, můj sluha, Kresťjane Ivánoviči. Chci říci, Kresťjane Ivánoviči, že kráčím svou cestou, zvláštní cestou, Kresťjane Ivánoviči. Žiju sám sobě, a nakolik se mně zdá, od nikoho nezávisím. A potom, Kresťjane Ivánoviči, já také chodím na procházku."

„Co?… Ach tak! Nu, nyní chodit na procházku není nic příjemného, počasí je hrozně nepěkné."

„Ano, Kresťjane Ivánoviči. Ačkoli jsem, Kresťjane Ivánoviči, člověk tichý, jak už jsem měl, tuším, čest vám vysvětliti, ale má cesta vede docela zvlášť, Kresťjane Ivánoviči. Dráha životní je široká… Já chci… chci tím říci, Kresťjane Ivánoviči… Odpusťte, Kresťjane Ivánoviči, neumím krásně se vyjadřovat."

„ Hm!… vy pravíte…"

„Pravím, byste mně odpustil, Kresťjane Ivánoviči, že, jak se raně zdá, neumím se krásně vyjadřovati," řekl pan Goljadkin polouraženýra hlasem, trochu spleteně a zmateně.

„V tom ohledu, Kresťjane Ivánoviči, nejsem, jako jiní," dodal s jakýmsi zvláštním úsměvem; „ani mnoho mluvit neumím, ani svému slohu dodávat leposti jsem se neučil. Za to však Kresťjane Ivánoviči, jednám; já za to jednám, Kresťjane Ivánoviči!"

„Hm! … A kterak tedy . . . jednáte?" ozval se Kresťjan Ivánovič. Na to na minutku nastalo pomlčení. Doktor jaksi divně a s nedůvěrou pohlédl na pana Goljadkina, pan Goljadkin se své strany také dosti podezřele zašilhal na doktora.

„Já, Kresťjane Ivánoviči," pokračoval pan Goljadkin stále týmž hlasem, jsa trochu podrážděn a zaražen svrchovanou tvrdošíjností Kresťjana Ivánoviče: „Já, Kresťjane Ivánoviči, miluju klid a ne společenský hluk. Tam u nich, ve vznešené společnosti, Kresťjane Ivánoviči, člověk musí umět parkety leštit botami.. . (při tom pan Goljadkin trochu šoupnul po podlaze nohou), tam se to vyžaduje, a vtipy se též vyžadují. . . člověk musí umět učiniti voňavkami páchnoucí kompliment… to všechno se tam vyžaduje. A já jsem se tomu neučil, Kresťjane Ivánoviči — takovým chytrostem jsem se neučil; času jsem na to neměl. Jsem člověk prostý, nedomýšlívý, nemám v sobě vnějšího lesku. V té věci, Kresťjane Ivánoviči, já skládám zbraň; skládám ji, mluvě v tom smyslu."

Vše to pan Goljadkin promluvil, rozumí se, s takovým vzezřením, které zřejmě ukazovalo, že náš hrdina nikterak toho neželí, že skládá zbraň „v tom smyslu", a že se neučil takovým chytrostem, nýbrž zcela naopak. Kresťjan Ivánovič, poslouchaje ho, hleděl dolů s velice nepříjemným posuňkem na obličeji a jakoby už předem cosi tušil. Po řeci pana Goljadkina následovalo dosti dlouhé a významné mlčení.

„Vy jste se tuším trochu vzdálil od předmětu," promluvil konečně Kresťjan Ivánovič tichým hlasem; „abych se vám přiznal, nepodařilo se mně dobře vám porozuměti."

„Neumím krásně mluvit, Kresťjane Ivánoviči; už jsem měl čest vám oznámiti, Kresťjane Ivánoviči, že neumím krásně mluvit," odpověděl pan Goljadkin, tentokrát už ostrým a rozhodným hlasem.

„Hm!..

„Kresťjane Ivánoviči!" začal opět pan Goljadkin tichým, ale výrazným hlasem, z části jakýmsi slavnostním způsobem, dělaje přestávky po každém odstavci: „Kresťjane Ivánoviči! Když jsem sem vstoupil, přede vším jsem se omluvil. Nyní činím totéž a opětně prosím za vaši shovívavost na některou chvilku. Nemám, Kresťjane Ivánoviči, co bych skrýval před vámi. Jsem člověk nepatrný, sám víte; ale na štěstí neželím, že jsem člověk nepatrný. Spíše naopak, Kresťjane Ivánoviči; ano, abych už pověděl všechno, jsem spíše hrdý, že nejsem člověk vznešený, mocný, nýbrž jen člověk nepatrný. Nejsem intrikán — i na to jsem hrd. Nejednám potají, nýbrž otevřeně, beze lsti, ačkoliv i já bych mohl škoditi a hodně škoditi a vím také komu a jak bych to mohl učinit. Ale já, Kresťjane Ivánoviči, nechci se špinit a v tomto smyslu umývám si ruce. V tomto smyslu pravím, že si je umývám, Kresťjane Ivánoviči!"

Pan Goljadkin na okamžik významně umlknul; řeč svou pronesl s krotkým nadšením.

„Já, Kresťjane Ivánoviči," pokračoval náš hrdina, „kráčím přímo, otevřeně a bez oklik, protože je přezírám a ponechávám je jiným. Nesnažím se ponížiti ty, kteří jsou snad pálenější než já a vy… t. j. chci říci, než já a oni, Kresťjane Ivánoviči; nechtěl jsem nikterak říci ,já a vy'. Nejsem přítel dvojsmyslných slov; mizerných ramenářů netrpím, kleveta a pomluva se mně hnusí. Škrabošku beru jen na maškarní ples a nechodím v ní před lidmi každodenně. Jen to mně povězte, Kresťjane Ivánoviči, jak byste se pomstil nepříteli svému, nejúhlavnějšímu nepříteli svému — tomu, jehož byste pokládal za takového?" dokončil pan Goljadkin, vrhnuv vyzývavý pohled na Kresťjana Ivánoviče.

Ačkoli pan Goljadkin promluvil vše to nad obyčej zřetelně, jasně, s přesvědčením, uvažuje každé slovo a počítaje na zcela jistý effekt, přece s neklidem, s velikým neklidem, možno říci se svrchovaným neklidem pohlížel nyní na Kresťjana Ivánoviče. Obrátil se nyní celý ve zrak a bojácně, s mrzutou, tesknou netrpělivostí čekal na odpověď Kresťjana Ivánoviče.

Ale ku podivu a k svrchovanému překvapení pana Goljadkina Kresťjan Ivánovič zabručel si cosi pod nos; potom pošoupnul křeslo ke stolu a dosti suše, ačkoliv uctivě mu oznámil cosi takového, jako že čas je mu drahý a že pořád dobře nerozumí jeho slovům; že jinak, čím může, jest hotov posloužiti podle svých sil, avšak všechno ostatní, co se jeho netýče, že ponechává stranou. Tu vzal pero, přitáhl papír, vyřízl z něho proužek lékařského tvaru a oznámil, že hned předepíše, čeho je třeba.

„Ne, není třeba, Kresťjane Ivánoviči! Nikoli, toho dokonce
není třeba!" zvolal pan Goljadkin, povstav s místa a chápaje
Kresťjana Ivánoviče za pravou ruku: „toho, Kresťjane
Ivánoviči, vůbec není zde třeba…"

Ale v tu dobu, co pan Goljadkin mluvil toto, nastala v něm jakási zvláštní proměna. Šedé oči jeho jaksi podivně se zaleskly, rty se mu zachvěly, všechny rysy v obličeji přišly v pohyb a trhnuly sebou. Sám on celý se třásl. Řídě se prvním hnutím svým a zadržev ruku Kresťjana Ivánoviče, pan Goljadkin stál nyní nehybně, jakoby sám sobě nedůvěřoval a čekal, nenadchne-li ho zjevení nějaké k dalším skutkům.

Tu nastal dosti podivný výjev.

Trochu zaražený Kresťjan Ivánovič na okamžik jakoby byl přirostl ke svému křeslu a pomateně pohlížel přímo do očí panu Goljadkinu, jenž právě tak hleděl na něho. Konečně Kresťjan Ivánovič vstal, drže se trochu výložků úředního fraku pana Goljadkina. Několik vteřin stáli tak oba nehybně, nespouštějíce očí druh se druha. Tu našlo svůj východ — ovšem způsobem neobyčejně zvláštním — i druhé hnutí pana Goljadkina. Rty jeho se zachvěly, brada se mu zatřásla a hrdina náš dal se znenadání do pláče. Vzlykaje a kývaje hlavou bil se do prsou pravou rukou, kdežto levicí chopil se výložku domácího kabátu Kresťjana Ivánoviče, chtěl bezpochyby něco promluvit, něco honem vysvětlit, ale nemohl promluviti ani slova. Konečně Kresťjan Ivánovič se vzpamatoval ze svého ztrnutí.

„Ale přestaňte, upokojte se, sedněte!" promluvil konečně snaže se usaditi pana Goljadkina do křesla.

„Já mám nepřátely, Křestjane Ivánoviči, mám nepřátely; mám zlé nepřátely, kteří se zapřísáhli, že mne zahubí…" odpověděl pan Goljadkin bázlivé a pošeptmu.

„Přestaňte, přestaňte; jací nepřátelé! Netřeba vzpomínati nepřátel! Toho dokonce není třeba. Sedněte, sedněte," pokračoval Kresťjan Ivánovič, usazuje pana Goljadkina do křesla.

Pan Goljadkin konečně sedl, nespouštěje očí s Křestjana
Ivánoviče. Kresťjan Ivánovič s obličejem krajně
nespokojeným počal přecházeti z kouta do kouta svého kabinetu.
Nastalo dlouhé mlčení.

„Jsem vám povděčen, Kresťjane Ivánoviči, velmi povdečen a dobře cítím všechno, co jste nyní pro mne učinil. Do hrobu nezapomenu vaší laskavosti, Kresťjane Ivánoviči," pravil konečně pan Goljadkin, vstávaje se sedadla s pohledem člověka, jemuž bylo ublíženo.

„Přestaňte, přestaňte! Povídám vám, přestaňte!" odpověděl dosti přísně Kresťjan Ivánovič na projev pana Goljadkina, znova ho usazuje do křesla. „Nu, co se vám přihodilo? Povezte mně, co se vám tam přihodilo nyní nepříjemného," pokračoval Kresťjan Ivánovič. „O jakých nepřátelích mluvíte? Co se vám přihodilo?"

„Ne, Kresťjane Ivánoviči, raději toho nyní necháme," odvětil pan Goljadkin, spustiv oči k zemi; „raději to odložíme všechno stranou, na čas —- na jinou dobu, Kresťjane Ivánoviči, na příhodnější dobu, až všechno vyjde na jevo, až spadne škraboška s některých tváří a všechno se odhalí. A nyní prozatím, rozumí se po tom po všem, co se mezi námi přihodilo… sám uznáte, Kresťjane Ivánoviči…. Dovolte, abych vám popřál dobrého jitra, Kresťjane Ivánoviči," dodal pan Goljadkin, vstávaje tentokrát už rozhodně a na určito se svého místa a bera do ruky klobouk.

„Inu, jak chcete… hm… (Nastala na okamžik pomlčka.) Já se své strany, jak sám víte, všechno, co mohu… a upřímně vám přeju všeho dobrého."

„Rozumím vám, Kresťjane Ivánoviči, rozumím; nyní vám úplně rozumím… Na všechen způsob odpusťte mně, že jsem vás vytrhoval, Kresťjane Ivánoviči."

„Hm… Ne, to jsem vám nechtěl říci. Ostatně, jak je libo.
Léky přijímejte, jako dříve…"

„Budu přijímati léky, jak pravíte, Kresťjane Ivánoviči, budu je dále přijímat a v téže lékárně je budu kupovat… Nyní i lékárníkem býti, Kresťjane Ivánoviči, je důležitá věc…"

„Jak? V jakém smyslu to pravíte?"

„V docela obyčejném smyslu, Kresťjane Ivánoviči. Chci říci, že nyní chodí to ve světě tak…"

„Hm…"

„A že každý klouček, nejen z lékárny, před pořádným člověkem zdvihá nos do výšky."

„Hm. Jak tomu rozumíte?"

„Mluvím, Kresťjane Ivánoviči, o jistém člověku… o našem společném známém, Kresťjane Ivánoviči, na příklad třebas o Vladimíru Semenoviči…"

„A!"

„Ano, Kresťjane Ivánoviči; a já znám některé osoby, Kresťjane Ivánoviči, které se nehrubě drží obecného mínění, jen aby časem mohly říci pravdu."

„A! A jak to?"

„Tak už; ostatně to je vedlejší věc; umějí tak časem podati člověku vajíčko s podpouštkou."

„Co, co umějí podati?"

„Vajíčko s podpouštkou, Kresťjane Ivánoviči; to je ruské pořekadlo. Umějí na příklad v pravý čas vysloviti někomu gratulaci. Jsou tací lidé, Kresťjane Ivánoviči."

„Gratulaci?"

„Ano, gratulaci, Kresťjane Ivánoviči, jako učinil ondyno jeden z mých dobrých známých…"

„Jeden z vašich dobrých známých… vida! A jak to?" optal se
Kresťjan Ivánovič, pozorně pohlédnuv na pana Goljadkina.

„Ano, jeden z mých blízkých známých přednesl gratulaci k nové hodnosti, gratulaci k hodnosti assesorské druhému, také velmi blízkému známému, a k tomu ještě příteli, jak se říká, nejmilejšímu příteli. Naskytla se náhodou příležitost. ,Srdečně jsem — povídá — rád příležitosti, že vám mohu, Vladimíre Semenoviči, vysloviti svou gratulaci, svou upřímnou gratulaci k nové hodnosti. Jsem tomu tím více rád, že nyní, jak je celému světu známo, vymřely už babičky, které uměly přičarovat štěstí.'" — Tu pan Goljadkin šelmovsky kývnul hlavou a přimhouřiv oči, pohlédl na Kresťjana Ivánoviče.

„Hm. Takovými slovy to řekl…"

„Řekl, Kresťjane Ivánoviči, tak to řekl a při tom pohlédl na Andreje Filippoviče, strýčka naší zvláštnůstky, našeho Vladimíra Semenoviče. Ale co mně je do toho, Kresťjane Ivánoviči, že ho udělali assesorem? Co mně je do toho? Vždyť on se chce ženit, ačkoli mu mléko, s odpuštěním, na bradě ještě neuschlo. Zrovna jsem mu to řekl! Tak a tak, povídám mu, Vladimíre Semenoviči! — A nyní jsem vám pověděl už všechno; dovolte tedy, abych se vzdálil."

„Hm…"

„Ano, Kresťjane Ivánoviči, dovolte mi nyní, jak pravím, abych se vzdálil. A víte, abych už najednou dva vrabce jedním kamenem zabil — jakmile jsem chlapíka sebral čarující babičkou, obrátím se ke Kláře Olsufjevne (přihodilo se to předvčírem u Olsufija Ivánoviče) — ona v tu chvíli právě dozpívala cituplnou romanci — pravím jí tedy: ,S citem jste ráčila romanci zpívat, ale nemáte upřímných posluchačů.' Tím jasně narážím, rozumíte, Kresťjane Ivánoviči, jasně narážím, že teď už nedbají tak o ni, ale hledají trochu dále…"

„A! Nu a co on?"

„Spolknul citron, Kresťjane Ivánoviči, jak praví pořekadlo."

„Hm…"

„Ano, Kresťjane Ivánoviči. Potom i se starým jsem mluvil. Povídám: ,Olsufiji Ivánoviči, vím, čím jsem vám povinen, cením dokonale všechna vaše dobrodiní, kterými jste mne obsypal tak říkaje od samých dětských let mých. Ale otevřete oči, Olsufiji Ivánoviči,' pravím. ,Pohleďte. Jednám upřímně a otevřeně, Olsufiji Ivánoviči.'"

„Hleďme!"

„Ano, Kresťjane Ivánoviči. Takovým způsobem…"

„A co on?"

„E co on, Kresťjane Ivánoviči! Žvatlá i tak, i onak, i mne že zná, a jeho excellence že je blahosklonný pán — a tak dále, slovem, začal se rozplývat… Ale což jiného? Stáří, jak se říká, pořádně ho už podrazilo."

„A! Takové to je tedy nyní!"

„Ano, Kresťjane Ivánoviči! My všichni na něho stejně, ale což plátno. Stařec, jednou nohou v hrobě, na kadidlo dýše, jak se říká, ale jakmile někde zapletou nějaký babský klep, už je tam a poslouchá. Jakoby se to bez něho nespravilo…"

„Klep, pravíte?…"

„Ano, Kresťjane Ivánoviči, zapletli klep. Omočil si v něm
ruku i náš medvěd, i jeho synovec, naše zvláštnůstka.
Spojili se se starými babami a rozumí se, uvařili pěknou kaši.
Co byste řekl? Co si smyslili, aby zabili člověka?…"

„Aby člověka zabili?..

„Ano, Kresťjane Ivánoviči, aby člověka zabili, totiž mravně zabili. Rozšířili klep… mluvím tu stále o svém blízkém známém…"

Kresťjan Ivánovič přikývnul hlavou.

„Rozšířili tedy o něm klep.., Přiznávám se vám,
Kresťjane Ivánoviči, že se až stydím vypravovati to…"

„Hm…"

„Rozšířili klep, že se už zavázal podpisem oženiti se, že už je ženichem na jiné straně… A co byste myslil, Kresťjane Ivánoviči, čím ženichem?"

„Nu?"

„Stravovatelky, jisté ne zcela slušné Němky, u které obědvá. Že prý jí nabízí ruku za to, co je jí dlužen za obědy."

„To oni vypravují?"

„Věříte, Kresťjane Ivánoviči? Němka, hrubá, ohyzdná, nestoudná Němka, Karolina Ivánovna, znáte-li ji?…"

„Přiznám se vám, co se mne týče…"

„Rozumím vám, Kresťjane Ivánoviči, rozumím, a co se mne týče, také to cítím…"

„Řekněte mně, buďte tak dobrý, kde bydlíte nyní?"

„Kde nyní bydlím, Kresťjane Ivánoviči?"

„Ano… rád bych… dříve, tuším, jste bydlel…"

„Bydlel, Kresťjane Ivánoviči, bydlel, i dříve jsem bydlel.
Jak pak bych nebydlel!" odvětil pan Goljadkin, provázeje svoje
slova drobným smíchem a zaraziv trochu svou odpovědí Kresťjana
Ivánoviče.

„Ne, vy jste mne špatně pochopil. Chtěl jsem také sám…"

„Já také jsem chtěl, Kresťjane Ivánoviči, také jsem chtěl sám," pokračoval se smíchem pan Goljadkin. — „Ale, Kresťjane Ivánoviči, zdržel jsem se u vás příliš dlouho. Doufám, že mně dovolíte nyní… abych vám popřál dobrého jitra."

„Hm…"

„Ano, Kresťjane Ivánoviči, chápu vás. Nyní vás úplně chápu," zvolal náš hrdina, trochu se vynášeje před Kresťjanem Ivánovičem… „Protož dovolte, abych vám popřál dobrého jitra."

Tu náš hrdina šoupnul nožkou a vyšel z pokoje, zanechav Kresťjana Ivánoviče krajně zaraženého. Slézaje s doktorových schodů, usmíval se a radostně si třel ruce. U východu, vdechnuv svěží vzduch a cítě se na svobodě, byl opravdu hotov přiznati se, že je nejšťastnější smrtelník a odebrati se přímo do kanceláře — když tu znenadání u podjezdu zarachotil jeho kočár. Vzhledl na něj a rozpomenul se na všechno. Petruška otvíral už dvířka. Jakýsi divný a velice nepříjemný pocit schvátil celého pana Goljadkina. Jakoby se byl na okamžik zapýřil. Cosi ho bodlo. Už zdvihal jednu nohu na podnožku u kočáru, ale náhle se obrátil a vzhlédnul na okna Kresťjana Ivánoviče. Skutečně! Kresťjan Ivánovič stál u okna, hladil si pravou dlaní licousy a dosti zvědavě pohlížel na našeho hrdinu.

„Tenhle doktor je hlupák," pomyslil si pan Goljadkin, zalézaje do svého kočáru, „ohromný hlupák. Možná, že své pacienty léčí dobře, ale přec je hloupý, jako špalek."

Pan Goljadkin se usadil, Petruška křiknul „jeď!" a kočár se rozejel opět na Něvský prospekt.

Hlava III.

Celé to jitro pan Goljadkin měl plno klopot. Když přijeli na Něvský prospekt, náš hrdina poručil, aby zastavili u kupeckého dvora. Vyskočiv ze svého povozu, vběhl pod podloubí v průvodu Petrušky a vešel přímo do stříbrnického a zlatnického krámu. Už po tváři pana Goljadkina bylo vidno, že má plno starostí a hromadu práce. Smluvil tam úplný stolový a čajný příbor za více než tisíc pět set rublů v assignacích, potom smluvil s kupcem za tutéž cenu důmyslně provedené pouzdro na doutníky a úplné stříbrné náčiní k holení brady; poptav se konečně ještě na cenu lecjakých užitečných a příjemných věciček, pan Goljadkin ukončil tuto záležitost slibem, že sem zejtra zcela jistě zajde, a možná ještě dnes pošle pro smluvené věci, dal si podati číslo krámu a vyslechnuv pozorně kupce, jenž by byl rád dostal závdavek, slíbil, že i závdavek pošle v čas. Na to se kvapně rozloučil s překvapeným kupcem a bral se podél řady krámů, pronásledován celým zástupem prodavačů, sedících pod podloubím, při čemž se stále ohlížel po Petruškovi a bedlivě pátral po jakémsi novém krámě.

Mimochodem zaběhl do směnárny a vyměnil si za svou velkou bankovku drobné. Při měnění utrpěl sice ztrátu, ale za to proměnil a jeho tobolka tim značně stloustla, což mu patrně způsobilo veliké potěšení.

Konečně se octnul ve skladě různých ženských látek. Smluviv zboží opět na značnou část peněz, slíbil i zde kupci, že si zcela jistě zajde pro smluvené věci, vzal si číslo krámu a na žádost o závdavek opět podotknul, že i závdavek bude dán svým časem.

Pak navštívil ještě několik krámů; ve všech smlouval, tázal se na ceny různých věcí, přel se tu a tam dlouho s prodavači, odcházel z krámu a třebas třikrát se vracel — slovem projevoval neobyčejnou činnost.

Z kupeckého dvora náš hrdina se vypravil do jistého známébo skladu nábytku, kde si vyhlédl a smluvil nábytek do šesti pokojů, prohlédl si se zálibou jeden módní a velice důmyslný dámský toiletní stolek nejnovějšího vkusu, a ubezpečiv obchodníka, že si zcela jistě pošle pro všechno, odešel ze skladu jak obyčejně, se slibem, že dá i závdavek, načež zajel ještě ledakams a ještě ledaco kupoval. Slovem, jeho běhání — zdálo se — nebude konce.

Konečně však, jak se zdá, vše to počalo nudit samého pana Goljadkina. Ba i — Bůh ví, z jaké příčiny — začal pro nic za nic pociťovat hryzení svědomí. Za nic na světě, na příklad, nechtěl by se nyní setkati s Andrejem Filippovičem, ba ani s Kresťjanem Ivánovičem.

Posléze na městských hodinách odbily tři s poledne. Když si pan Goljadkin usedl na konec do kočáru, ukázalo se, že veškeren statek, získaný jím toho jitra, záleží ve skutečnosti jen z páru rukaviček a láhvičky voňavky za půldruhého ruble v assignacích.

Protože však pro pana Goljadkina bylo ještě dosti záhy, proto přikázal svému kočímu, aby zastavil vedle jisté známé restaurace na Něvském prospektě, kterou znal doposud jen dle pověsti, vyšel z kočáru a běžel pojíst, odpočinout si a dočkat se určité hodiny.

Když byl pojedl tak, jak jídá člověk, kterého čeká bohatý zvaný oběd, to jest když byl pojedl jen tak několik soust, aby — jak se říká — utišil červa, a při tom vypil skleničku vodky, pan Goljadkin usedl do křesla a skromně se vůkol rozhlédnuv, vzal tiše do ruky jakýsi hubeňoučký domáci denníček. Když přečetl asi dvě řádky, vstal, vzhlédl se v zrcadle, opravil na sobě šat a přihladil si vlasy; potom přistoupil k oknu a podíval se, je-li tam jeho kočár; pak usedl zase na své místo a vzal do ruky noviny.

Bylo znáti, že náš hrdina byl značně rozčilen. Pohlédnuv na hodiny a vida, že je teprve čtvrt na čtyři, a že tedy zbývá ještě hodně dlouho čekat, a chápaje zároveň, že je neslušno, seděti tak na prázdno, pan Goljadkin dal si přinésti čokoládu, na kterouž ostatně v tu dobu značné chuti nepociťoval. Když vypil čokoládu a spozoroval, že čas trochu pokročil, šel zaplatit. Náhle ho někdo klepnul do ramene.

On se obrátil a spatřil před sebou své dva soudruhy z úřadu, ty samé, s nimiž se setkal ráno na Litějné ulici — hochy ještě velice mladé i co do stáří, i co do úřadní hodnosti. Poměr našeho hrdiny k nim nebyl ani takový, ani makový, nebyli přátelé ani zjevní nepřátelé. Rozumí se, dbáno bylo slušnosti z obou stran: dalšího však sblížení nebylo a být ani nemohlo. Setkání v tuto chvíli bylo krajně nepříjemno panu Goljadkinu. Trochu se zachmuřil a na okamžik byl na rozpacích.

„Jakube Petroviči, Jakube Petroviči!" zaštěbetali oba registrátoři, „vy jste zde? Co vás sem přivedlo?"

„A! To jste vy, pánové!" vpadl jim honem do řeči pan Goljadkin, jenž byl trochu na rozpacích a styděl se za to, že se úřadníci jednak diví jeho návštěvě v hostinci, a jednak si vedou s ním příliš kamarádsky. Nicméně snažil se býti volným a hrdinou z nouze. „Pánové dezertirovali, che-che-che!" Při tom, aby si nezadal a ukázal se shovívavým ke kancelářské mládeži, k níž se držel stále v patřičných mezích, zkusil poklepat jednomu mladíku na rameno. Ale populárnost v tomto případě se nepovedla panu Goljadkinu a místo slušného, přátelského gesta vyšlo cosi dokonce jiného.

„Nu, a co náš medvěd, sedí?"

„Kdo to, Jakube Petroviči?"

„Nu, medvěd; jakobyste nevěděli, komu říkají medvěd?.." Pan Goljadkin se zasmál a obrátil se k číšníkovi, který mu dával nazpět. — „Mluvím o Andreji Filippoviči, pánové," pokračoval, když byl hotov s číšníkem a obrátil se tentokrát s velmi vážnou tváří k úřadníkům. Oba registrátoři význačně na sebe mrkli.„Sedí ještě. Také se na vás ptal, Jakube Petroviči," odvětil jeden z nich.

„Sedí, a! Nu, ať si sedí, pánové. A na mne se ptal, co?"

„Ptal, Jakube Petroviči; ale co se to s vámi děje? Voníte pomádou, voňavkami, hotový švihák…"

„Ano, pánové, pravda! Ale přestaňte…" odpověděl pan
Goljadkin, pohlížeje stranou a napjatě se pousmál. Úřadníci,
vidouce, že se pan Goljadkin usmívá, dali se do smíchu. Pan
Goljadkin se trochu zachmuřil.

„Víte, pánové, řeknu vám po přátelsky," začal po krátké pomlčce náš hrdina, jakoby se byl odhodlal (ať už to dopadne jakkoliv) odhaliti cosi úřadníkům: „Vy, pánové, znáte mne všichni, ale doposud znali jste mne pouze s jedné stránky. Vinu sváděti v tomto případě není na koho, neboť z části, přiznám se, byl jsem vinen já sám."

Pan Goljadkin stisknul rty a významně pohlédnul na úřadníky.
Uřadníci znova na sebe mrkli.

„Doposud, pánové, jste mne neznali. Vysvětlovati to zde nebylo by právě na místě. Povím vám jen něco tak mimochodem, letmo. Jsou lidé, pánové, kteří nemilují okolků a maskují se pouze pro maškarní ples. Jsou lidé, kteří nepokládají za přímý lidský účel obratnou dovednost v leštění parket botami. Jsou i tací lidé, pánové, kteří neřeknou, že jsou šťastni a žijí plným životem, když na nich na příklad dobře sedí kalhoty. Jsou konečně lidé, kteří neradi poskakují a vrtí se na plano, dělají komplimenty a podlízají, a hlavně, pánové, neradi strkají svůj nos tam, kde se o něj neprosí. Tím jsem, pánové, pověděl skoro všechno; dovoltež nyní, abych se vzdálil.."

Pan Goljadkin se zamlčel. Poněvadž páni registrátoři byli nyní úplně uspokojeni, dali se oba najednou do hlasitého, krajně nezdvořilého smíchu. Pan Goljadkin se zapýřil.

„Smějte se, pánové, smějte se zatím. Požijete a uvidíte," namítl s citem uražené důstojnosti, vzal klobouk a couvl ke dveřím.

„Řeknu vám ještě více, pánové," dodal, obrátiv se naposled k pánům registrátorům. „Řeknu ještě více — mluvíme tu tak říkaje mezi čtyrma očima. Moje pravidla jsou, pánové, taková: Nezdaří-li se mi co, neztrácím mysli; zdaří se, držím se a v žádném případě nikomu nepodkopávám půdu pod nohama. Nejsem intrikán — a tím se pyšním. Za diplomata bych se nehodil. Říká se ještě, pánové, že pták sám letí na střelce. Pravda, jsem hotov souhlasiti; ale kdo je zde střelec a kdo pták? To jest ještě otázka, pánové!"

Pan Goljadkin řečnicky umlk' a s posuňkem co nejvýznamnějším, t. j. zdvihnuv brvy a stisknuv co nejvíce možno rty, poklonil se pánům úřadníkům a pak odešel, zanechav je plné udivení.

„Kam poroučíte?" optal se ho dosti přísně Petruška, kterého patrně už omrzelo vláčeti se ve chladu. „Kam poroučíte?" ptal se pana Goljadkina, setkav se s jeho strašným, vše ničícím pohledem, jímž se náš hrdina už dvakrát zabezpečil tohoto jitra, a k němuž vzal útočiště nyní po třetí, když sestupoval se schodů.

„K Izmajlovskému mostu."

„K Izmajlovskému mostu! Jeď!"

„Oběd u nich nezačne dříve než mezi čtvrtou a pátou, a možná, že až v pět hodin," pomyslil si pan Goljadkin; „nebude ještě záhy? Ostatně, vždyť mohu přijeti i dříve; a k tomu je to oběd rodinný. Mohu přijeti jen tak, sans fagon, jak se říká mezi slušnými lidmi. Proč bych nemohl přijeti sans fagon. Náš medvěd také pravil, že bude všechno sans fagon, proto i já mohu…"

Tak uvažoval pan Goljadkin; ale zatím jeho rozčilení stále rostlo a rostlo. Bylo patrno, že se hotoví k čemusi velmi namáhavému, neřku-li více; šeptal si v duchu, rozkládal pravou rukou, neustále vyhlížel oknem kočáru, tak že, kdo by byl nyní pohlédl na pana Goljadkina, nikterak by nebyl řekl, že se chystá dobře poobědvat, a sice po prostu, a k tomu ještě ve svém rodinném kruhu — sans fagon, jak se říká mezi slušnými lidmi.

Konečně u samého Izmajlovského mostu pan Goljadkin ukázal na jeden dům; kočár s rachotem vjel do vrat a zastavil u vchodu do pravého křídla. Pan Goljadkin, spozorovav jakousi ženskou postavu v okně prvého patra, poslal jí rukou hubičku. Ostatně ani sám nevěděl, co dělá, protože v tu minutu nebyl rozhodně ani živ, ani mrtev. Z kočáru vystoupil bledý, zkoprnělý. Vystoupil na schůdky, sundal klobouk, mašinálně poopravil na sobě šat a cítě, jak se mu kolena trochu chvějí, pustil se vzhůru po schodech.

„Olsufij Ivánovič je doma?" optal se sluhy, který mu otevřel.

„Doma, to jest není, on není doma."

„Jak? Co to povídáš, můj milý? Já —já jedu k obědu, přítelíčku. Vždyť mne přece znáš?"

„Kterak bych neznal! Ale máme rozkaz, abychom vás nepřijímali."

„Ty… ty, brachu… ty se jistě mýlíš, brachu. Vždyť to jsem já. Já jsem, brachu, zván; jsem zván na oběd," mluvil pan Goljadkin, shazuje se sebe plášť a dávaje tím na jevo, že jest odhodlán odebrati se do pokoje.

„Ale odpusťte, není možno. Máme rozkaz, abychom vás nepřijímali, rozkázáno, abychom vás odmítli. Rozumíte přec!"

Pan Goljadkin zblednul. V tu chvíli otevřely se dvéře z pokoje a přišel Gerasimyč, starý komorník Olsufija Ivánoviče.

„Tuhle on. Jemeljane Gerasimoviči, chce vejít, a já…"

„A vy jste hlupák, Aleksějiči! Jděte do pokoje a pošlete sem darebáka Semenyče. — Není možno," pravil pak zdvořile, ale rozhodně, obrátiv se k panu Goljadkinu. „Nikterak není možno. Prosili, abyste odpustil; nemohou přijati vaší návštěvy."

„A řekli výslovně, že mne nemohou přijmout?" nerozhodně se optal pan Goljadkin. „Odpusťte, Gerasimyči, proč tedy není nikterak možno?"

„Není nikterak možno. Já jsem vás ohlásil a mně řekli:
Popros, aby odpustil; že nám není možno přijmout…"

„Ale proč? Co je to? Jak…"

„Dovolte, dovolte!…"

„Ale co je to tedy? Vždyť to nemůže být! Ohlaste mne… Nu, co je to? Já přijedu k obědu…"

„Dovolte, dovolte!…"

„Nu, ostatně, to je něco jiného — prosí, abych odpustil.
Ale přece dovolte, Gerasimyči, jak je to, Gerasimyči?"

„Dovolte, dovolte!" namítl Gerasimyč, násilně odstrkuje rukou pana Goljadkina a dávaje tak širokou cestu dvěma, pánům, kteří v týž okamžik vcházeli do předsíně. Přicházející pánové byli: Andrej Filippovič a synovec jeho, Vladimír Semenovič. Oba překvapeně pohlédli na pana Goljadkina. Andrej Filippovič chtěl už něco promluvit, ale pan Goljadkin se už rozhodl. Byl už na odchodu z předsíně Olsufija Ivánoviče, měl sklopené oči, červenal se, usmíval se a ve tváři jevil úplný zmatek. „Zajdu sem později, Gerasimyči a promluvím si; doufám, že se to všechno svým časem vysvětlí," prohodil na prahu a z části už na schodech.

„Jakube Petroviči, Jakube Petroviči…" ozval se hlas Andreje
Filippoviče, jenž se pustil za panem Goljadkinem.

Pan Goljadkin nacházel se v tu chvíli už na prvním odpočívadle. Rychle se obrátil k Andreji Filippoviči.

„Co si přejete, Andreji Filippoviči?" pravil hlasem dost rozhodným.

„Co se to s vámi děje, Jakube Petroviči? Jakým způsobem…"

„Nic, Andreji Filippoviči. Jsem tu jako soukromník. To je můj soukromý život, Andreji Filippoviči."

„Jak prý?"

„Povídám, Andreji Filippoviči, že je to můj soukromý život a že zde, nakolik se mně zdá, nelze nacházeti ničeho trestuhodného vzhledem k mému úřadnímu poměru."

„Jak! Vzhledem k úřadnímu… Co se to, pane, děje s vámi?"

„Nic, Andreji Filippoviči, pranic; drzá holčina, a víc pranic…"

„Co… Co?" Adrej Filippovič v údivu pozbyl rozvahy. Pan Goljadkin, jenž doposud, rozmlouvaje z dola se schodů s Andrejem Filippovičem, hleděl tak, jako by byl hotov vskočiti mu přímo do očí, vida, že přednosta oddělení se trochu zarazil, pokročil o krok ku předu, nejsa sobě toho ani vědom. Andrej Filippovič ucouvnul nazpět. Pan Goljadkin vystoupil ještě o jeden stupínek a ještě o jeden. Andrej Filippovič nepokojně se ohlédl. Pan Goljadkin najednou rychle vystoupil po schodech. A ještě rychleji uskočil Andrej Filippovič do pokoje a bouchnul za sebou dveřmi.

Pan Goljadkin zůstal sám. V očích se mu setmělo. Úplně se pomátl a stál nyní v jakémsi zmateném uvažování, jakoby si vzpomínal na nějakou hrozně nesmyslnou okolnost, která se mu přihodila nedávno.

„Ech, ech!" zašeptal, násilně se usmívaje.

Zatím dole, na schodech, ozvaly se hlasy a kroky patrně nových hostí, pozvaných Olsufijem Ivánovičem. Pan Goljadkin se trochu vzpamatoval, honem si vyhrnul výše svůj kožešinový límec, zahalil se jím, co bylo možno, a klopýtaje a rychle přešlapuje pustil se kvapně se schodů. Pociťoval v sobě jakési oslabení a oněmění. Zmatek jeho byl tak silný, že když vyšel na dvůr, nedočkal se ani kočáru, nýbrž šel sám přímo přes blátivý dvůr k svému povozu.

Když pan Goljadkin přišel k povozu a chystal se vsednouti do něho, projevil v myšlénkách přání provaliti se skrz zemi, aneb se schovati někam do myší díry i s kočárem. Zdálo se mu, že všechno, co se nachází v domě Olsufija Ivánoviče, patří nyní na něho ze všech oken. Byl si vědom, že by v okamžiku zemřel zde na místě, kdyby se jen obrátil nazpět.

„Co se směješ, klacku?" osopil se rychle na Petrušku, který se hotovil pomoci pánovi do kočáru.

„Čemu bych se smál? Vždyť já nic… Kam máme nyní jet?"

„Vrať se domů. Jeď!"

„Jeď domů!" křiknul Petruška, umístiv se na zadním stupátku.

„Má to havraní chřtán!" pomyslil si pan Goljadkin. Kočár dojel zatím už dosti daleko za Izmajlovský most. Náhle náš hrdina ze vší síly trhnul provázkem a křiknul na kočího, aby se neprodleně vrátil nazpět. Kočí obrátil koně a za dvě minuty vjel opět do dvora k Olsufiji Ivánoviči.

„Není třeba, hlupáku, není třeba; zpět!" křiknul pan Goljadkin, a kočí, jakoby byl čekal na takový rozkaz, ničeho nenamítaje a nezastaviv u vchodu, obejel kolem do kola celý dvůr a vyjel znova na ulici.

Domů pan Goljadkin nejel, nýbrž, když minuli Semenovský most, poručil zahnouti do jedné příčné uličky a dal zastaviti vedle hospůdky dosti skrovného zevnějšku. Když náš hrdina vystoupil z kočáru, zaplatil kočímu a takovým způsobem se zbavil konečně od svého povozu. Petruškovi přikázal, aby šel domů a čekal jeho návratu; sám pak vešel do hospody, vzal si zvláštní pokojík a poručil si oběd. Cítil se velice ošklivě; v hlavě měl úplný zmatek a chaos. Dlouho přecházel z rozčilení po pokoji; konečně usedl na židli, podepřel si čelo rukama a ze všech sil se počal snažiti, aby uvážil a rozřešil aspoň něco ohledně nynějšího svého postavení.

Hlava IV.

Den, slavný den narození Kláry Olsufjevny, jediné dcery státního rady Berendějeva, za onoho času dobrodince páně Goljadkinova — den, vyznamenaný skvělým, velkolepým zvaným obědem, takovým obědem, jakého dávno nevídali v stěnách úřadnických bytů u Izmajlovského mostu a v okolí — obědem, který se podobal více jakémusi kvasu Baltazarovu, než obědu — který zaváněl čímsi babylonským, hledíme-li na skvostnost, rozkoš a slušnost, oběd se šampaňským Cliquo, s ústřicemi a ovocem od Jelisějeva a z Miljutinských skladů, se všelikými vykrmenými býčky, s úřadnickou tabelí hodností — tento slavný den, vyznamenaný takovým slavným obědem, zakončil se nádherným plesem, rodinným, malinkým, příbuzenským plesem, ale přece nádherným vzhledem ke vkusu, vzdělanosti a slušnosti.

Ovšem nepopírám, že takové plesy bývají, ale zřídka. Takové plesy, podobající se více rodinným radovánkám, než plesům, mohou se dávati pouze v takových domech, jako na příklad dům státního rady Berendějeva. Řeknu ještě více: já skoro pochybuju, že by se u všech státních radů mohly dávati takové plesy. O kdybych byl básníkem! — rozumí se, aspoň takovým, jako Homer nebo Puškin; s menším nadáním člověk by přijíti nesměl — schválně bych vám zobrazil jasnými barvami i širokým štětcem, o čtenáři! celý ten vysoce slavnostní den. Započal bych svou báseň obědem a zejména bych si dal záležeti na onom překvapujícím a zároveň slavnostním okamžiku, kdy se zdvihla první zdravice na počest královny svátku. Zobrazil bych vám předně ty hosti, pohroužené ve zbožné mlčení a očekávání, více podobné k demosthenovské výřečnosti než k mlčení. Pak bych vám zobrazil Andreje Filippoviče jako nejstaršího z hostí, majícího skoro i jisté právo na prvenství, okrášleného šedinami a k šedinám příslušnými řády, jak povstal s místa a zdvihl nad hlavu pozdravný pohár s jiskřícím vínem — s vínem, schválně přiváženým z jistého dalekého království, aby se jím zapíjely podobné okamžiky -

S vínem, více podobným k božskému nektaru, než k vínu. Zobrazil bych vám hosti a šťastné rodiče královny svátku, jak zdvihli také své poháry hned za Andrejem Filippovičem a upjali na něho své oči, plné očekávání. Zobrazil bych vám, jak tento často jmenovaný Andrej Filippovič, uroniv napřed slzu do poháru, vyslovil pozdravení a přání, prohlásil zdravici a připil si na zdraví…

Ale přiznávám se, úplně se přiznávám, že bych nemohl zobraziti vší velkoleposti toho okamžiku, když sama Královna svátku, Klára Olsufjevna, rdíc se jako jarní růže ruměncem blaha a stydlivosti, od překypujících citů klesla v objetí něžné mateře, jak zaslzela něžná máť a jak zavzlykal při té příležitosti sám otec, letitý stařec a státní rada Olsufij Ivánovič, který od dlouholeté úřadní služby ztratil vládu v nohách a za takovou horlivost byl osudem odměněn kápitálkem, domkem, statečky a krasavicí dcerou — zavzlykal jako chlapec a prohlásil se slzami v očích, že jeho excellence je ctný pán. Nebyl bych s to, ano, skutečně bych nebyl s to zobraziti vám ono všeobecné uchvácení srdcí, jež následovalo bezprostředně za tímto okamžikem — ono uchvácení, které se jasně vyjadřovalo i v chování jednoho mladistvého registrátora (jenž se v tu chvíli více podobal k státnímu radovi, než k registrátoru), který také zaslzel, naslouchaje Andreji Filippoviči.

Andrej Filippovič ze své strany v tento slavnostní okamžik dokonce nevypadal jako kollegiální rada a přednosta oddělení v jednom departamentě — nikoliv, on se zdál něčím jiným… nevím zrovna čím, ale nikterak ne kollegiálním radou. Byl výše!

Posléze… o, proč nevládnu tajemstvím slohu vysokého, mocného, slohu slavnostního, abych mohl zobraziti všechny ony krásné a poučné momenty lidského života, které jakoby byly schválně zařízeny na doklad, jak časem vítězívá cnost nad nedobrými úmysly, svobodnictvím, neřestí a závistí! Neřeknu nic, jen mlčky — a to bude nade vši výmluvnost — ukážu vám na tohoto šťastného jinocha, vstupujícího do svého dvacátého šestého jara — na Vladimíra Semenoviče, synovce Andreje Filippoviče, který vstal potom se svého místa, aby pronesl svůj přípitek a na kterého se upjaly slzící oči rodičův královny svátku, hrdé oči Andreje Filippoviče, stydlivé oči samé královny svátku, nadšené oči hostí, ba i zdvořile závistivé oči některých mladých soudruhů tohoto skvělého jinocha. Nic neřeknu, ačkoliv nemohu pominout mlčením, že všechno v tomto jinochovi jenž byl více podoben starci, než jinochovi, rozumí se ve výhodném pro něho smysle — všechno, začínaje od kvetoucích lící do samé ležící na něm assesorské hodnosti, všechno to v tento slavnostní okamžik div nehlásalo v něm. Na jak vysoký stupeň může povznésti člověka mravnost!

Nebudu dále popisovat, jak na konec Anton Antonovič Sětočkin, kancelista v jednom departamentě, soudruh z úřadu Andreje Filippoviče a druhdy i Olsufija Ivánoviče a spolu dávný přítel domu i kmotr Kláry Olsufjevny — stařeček, jako mléko bílý, přednášeje svůj přípitek, zakokrhal a potom odříkával veselé veršíčky; jak takovým zdvořilým opominutím zdvořilosti, možno-li se tak vyjádřit, rozesmál až do slz celou společnost a jak mu sama Klára Olsufjevna za takové obveselení a za takovou laskavost dala hubičku, ovšem na rozkaz rodičů. Jen tolik řeknu, že konečně hosté, kteří po takovém obědě přirozeně musili se cítiti vespolek příbuznými a bratřími, vstali od stolu; že potom stařečkové a lidé usedlí po nedlouhé chvíli, věnované přátelskému hovoru a ledajakým, rozumí se, velice zdvořilým a laskavým upřímnostem, slušně odešli do druhého pokoje a netratíce zlatého času, rozdělili se na partie a s pocitem vlastní důstojnosti sedli ke stolům, potaženým zeleným suknem; že dámy, jež se usadily v saloně, staly se náhle všechny neobyčejně laskavými a počaly rozmlouvati o různých látkách; že konečně sám vysoce vážený hospodář domu, který ztratil vládu v nohách, když sloužil věrou a pravdou, a byl za to odměněn vším, o čem výše se stala zmínka, počal o berlích přecházeti mezi svými hostmi, dávaje se podporovati Vladimírem Semenovičem a Klárou Olsufjevnou a stal se náhle také neobyčejně laskavým, tak že se odhodlal improvizovati malinký, skromný ples, nedbaje výdejů: že za tím účelem jeden čiperný jinoch (ten samý, který byl při obědě více podoben k státnímu radovi, než k jinochovi) byl vyslán pro hudebníky; že potom přišli hudebníci počtem celých jedenáct hlav, a že se konečně zrovna o půl deváté rozlehly zvoucí akkordy francouzské čtverylky i jiných různých tanců…

Ani už nepřipomínám, že péro mé jest slabé, mdlé a tupé, aby slušně vylíčilo ples, improvizovaný neobyčejnou laskavostí šedovlasého hospodáře. A potom, ptám se vás, kterak mohu já, skromný vyprávěč jinak ovšem velice zajímavých příhod pana Goljadkina — kterak mohu zobraziti tuto neobyčejnou a ve všem slušnou směsici krásy, skvělosti, zdvořilosti, veselosti, laskavé solidnosti a solidní laskavosti, bujarosti, radosti, všechny ty hry a smíchy všech těch úřadnických dám, více podobných k nymfám než k dámám, mluvě ovšem v příznivém pro ně smysle, s jejich lilově růžovými ramínky a líci, s jejich vzdušnými postavami, s jejich čtveračivě hravými, homeopatickými — abych užil vysokého slohu — nožkami? Kterak vám zobrazím konečně ony skvělé pány úřadníky, veselé a solidní jinochy i usedlé, radostné a slušně zamžené pány, jednak kouřící v přestávkách mezi tanci v malinké, vzdálené, zelené komnatce dýmku, jednak nekouřící v přestávkách dýmky, pány, kteří všichni od prvního do posledního měli slušnou úřadní hodnost i slušné příjmení, pány hluboko proniknuté citem pro krásu i citem vlastní důstojnosti; pány rozmlouvající nejvíce po francouzsky s dámami, a jestliže po rusky, tedy samými výrazy nejvyššího tonu, poklonami a hlubokými sentencemi, pány, kteří si leda toliko v pokojíku pro kuřáky dovolovali některé laskavé odchylky od jazyka vysokého tonu, některé fráze přátelské a laskavé stručnosti, jako na příklad: „Nu, hromský Pětko, znamenitě jsi polku odskákal," anebo: „Nu, hromský Vásjo, přišpendlil jsi si svou dámičku, jak jsi chtěl." Ale na to na všechno, jak už výše jsem měl čest vysvětliti vám, o čtenáři! nestačí mé péro a proto mlčím.

Obraťme se raději k panu Goljadkinu, jedinému, opravdovému hrdinovi velice pravdivé naší povídky.

Věc je ta, že pan Goljadkin se nachází nyní v postavení velice podivném, abychom neřekli více. Je, pánové, také zde, ne sice na plese, ale skoro jako na plese. A ačkoliv je to jeho soukromá záležitost, nicméně v tuto minutu nachází se na cestě ne zcela přímé. Stojí totiž nyní — je až podivno to vyslovit — stojí nyní v síni na zadních schodech příbytku Olsufija Ivánoviče. Ale to nikomu nevadí, že tu stojí; to jen tak. Stojí, pánové, v koutečku, přikrčiv se v místečku ne sice teploučkém, za to však hezky tmavém, skrývaje se jednak za ohromnou almarou, jednak za starou španělskou stěnou mezi různým haraburdím a hamparátím, skrývaje se do času a pozoruje prozatím všeobecný běh věcí jako vedlejší pozorovatel.

Prozatím, pánové, jen pozoruje nyní, ačkoliv také může vejít. Neboť proč by nemohl vejít? Je třeba jen učinit krok a vejde, a sice velice obratně vejde. Právě nyní — stoje už třetí hodinu v zimě mezi almarou a španělskou stěnou uprostřed různého haraburdí a hamparátí, citoval na své vlastní ospravedlnění jistou frázi francouzského ministra Villeila blahé paměti, že prý „všecko přijde po pořádku, jen když člověk umí vyčkat".

Tuto větu pan Goljadkin vyčetl kdysi z jakési, jinak zcela vedlejší knížky, nyní však si ji v pravý čas uvedl na pamět. Věta se především výtečně hodila k jeho nynějšímu postavení, a za druhé, co všechno nepřijde do hlavy člověku, který čeká na šťastné rozuzlení svých záležitostí skoro celé tři hodiny v síni ve tmě a v zimě?

Když byl tedy citoval — jak už praveno — v pravý čas větu bývalého francouzského ministra Villeila, pan Goljadkin zároveň, Bůh ví z jaké příčiny, vzpomněl si také na bývalého tureckého vezíra Marcimirisa a na krásnou markraběnku Louisu, jejichž příběhy také kdysi četl v knížce.

Pak si vzpomněl, že jezuité si dokonce postavili za pravidlo pokládat všechny prostředky za vhodné, jen když vedou k cíli.

Nabyv částečně troufalosti tímto historickým stanoviskem, pan Goljadkin pravil sám k sobě: A co prý vlastně jezuité? Jezuité všichni do jednoho byli největší hlupáci a on by je všechny schoval do kapsy, kdyby aspoň na okamžik zůstal prázdný tamhle bufetní pokojík (t. j. ten pokojík, z něhož dvéře vedly zrovna do síně u zadního schodiště, kde se nacházel nyní pan Goljadkin). Tu by se, nedbaje všech jezuitů na světě, sebral a vešel by přímo, nejprve z bufetního pokojíku do čajného, potom do toho pokoje, kde nyní hrajou v karty, a odtamtud přímo do sálu, kde nyní tancují polku. A dostane se tam, zcela jistě se tam dostane, ať se děje cokoliv, dostane se tam; proklouzne, a už to bude, ani nikdo nespozoruje. A potom — však on už ví, co potom udělá.