Nějakou dobu míhaly se ještě lecjaké tváře vedle kočáru, jenž unášel pana Goljadkina; ale znenáhla počaly se vzdalovati a na konec zmizely úplně. Nejdéle vytrval neslušný blíženec pana Goljadkina. Zastrčiv ruce do pobočních kapes svých zelených, úřadních kalhot, běžel se spokojenou tváří, poskakuje tu z jedné, tu z druhé strany kočáru; časem, zachytiv se rukou za okenní rám a zavěsiv se na kočár, prostrkoval oknem svou hlavu a jako by se loučil, posýlal panu Goljadkinu rukou hubičky. Avšak i on počal umdlévati, pořád řidčeji a řidčeji se ukazoval, až konečně zmizel úplně.
Trapná bolest svírala srdce pana Goljadkina; krev vroucím klokotem bila mu do hlavy; bylo mu dusno, chtělo se mu rozepnouti se, obnažiti prsa, posypati je sněhem a politi studenou vodou. Konečně pozbyl vědomí… Když se vzpamatoval, uviděl, že ho koně nesou po jakési neznámé cestě. Na pravo i na levo černaly se lesy; bylo hlucho a pusto. Náhle ztrnul: dva ohnivé zraky pohlížely na něho v temnotě a zlověstnou, pekelnou radostí blýskaly tyto dva zraky. To není Kresťjan Ivánovič! Kdo je to? Či je to on? Ano, on. Je to Kresťjan Ivánovič, ale ne bývalý, starý, nýbrž jiný Kresťjan Ivánovič! Je to hrozný Kresťjan Ivánovič!…
„Kresťjane Ivánoviči, vždyť já… já jsem, tuším, nic neudělal, Kresťjane Ivánoviči," počal třesoucím se hlasem náš hrdina, chtěje aspoň z části svou pokorností a poslušností obměkčiti hrozného Kresťjana Ivánoviče.
„Vy dostanete erární kvartýr s dřívím, světlem a obsluhou, čehož nejste hoden," zavzněla přísně a hrozně, jako ortel, odpověď Kresťjana Ivánoviče.
Náš hrdina vykřikl a chopil se za hlavu. Och, on to už dávno předvídal.
Psáno r. 1846.
[1] Známý obraz v Petrohradském Eremitáži, představující zkázu Pompeji.
[2] Pseudonym spisovatele Senkovského.
[3] Rozsypaná sůl je znamení neladu mezi přítomnými osobami.
[4] Faublas — hrdina románu ,Les amours du chevalier de Faublas' od Louveta de Couvray.
NÉTIČKA NEZVÁNOVA.
POVÍDKA.
I.
Otce svého nepamatuju. Umřel, když mi bylo dvě léta. Má matka se provdala podruhé. Toto druhé manželství přineslo jí mnoho hoře, ačkoli vzniklo z lásky. Můj otčím byl hudebník. Osud jeho jest velice pozoruhodný: byl to nejpodivnější člověk ze všech, koho jsem znala. Vtiskl se příliš silně v první dojmy mého dětství, tak silně, že dojmy tyto měly vliv na můj celý život. Proto především, aby mé vypravování bylo srozumitelno, přivedu zde jeho životopis. Vše, co budu nyní vypravovati, zvěděla jsem později od proslulého houslisty B., který byl soudruhem a dobrým přítelem mého otčíma od samého mládí.
Příjmení mého otčíma bylo Jefimov. Narodil se na panství velmi bohatého statkáře a byl synem jistého chudého hudebníka, jenž se po dlouholetém kočování usadil na panství onoho statkáře a byl členem jeho orchestru. Statkář žil nádherně a nade všechno vášnivě miloval hudbu. Vypravovali o něm, že ačkoli ze svého statku nikdy nevyjížděl, ba ani do Moskvy ne, náhle se kdysi rozhodl, že pojede do ciziny do jakýchsi lázní, a vyjel si tam na pouhých několik neděl pouze proto, aby uslyšel jakéhosi proslulého houslistu, který, jak tvrdily noviny, chystal se uspořádati v oněch lázních tři koncerty.
Doma měl slušný hudební sbor, na nějž tratil skoro všechny své důchody. Můj otčím vstoupil do tohoto sboru klarinetistou. Byly mu dvacetdva roky, když se seznámil s jistým podivným člověkem. V témž újezdě žil bohatý hrabě, jenž přišel na mizinu tím, že si vydržoval domácí divadlo. Tento hrabě vypověděl kapelníka svého orchestru, rodilého Vlacha, pro nezřízené chování. Kapelník byl opravdu špatný člověk. Když ho vyhnali, klesl úplně, počal choditi po vesnických hospodách, opíjel se, časem i žebral, a nikdo v celé gubernii nechtěl mu již dáti místa. S tímto člověkem spřátelil se můj otčím.
Přátelství toto bylo nevysvětlitelné a divné, neboť nikdo nespozoroval, aby se byl sebe méně změnil ve svém chování po příkladu svého druha, ba i sám statkář, který mu z počátku zakazoval přáteliti se s Vlachem, hleděl později skrze prsty na jejich přátelství. Konečně kapelník náhle zemřel. Našli ho záhy z rána sedláci v příkopě u hráze. Bylo provedeno soudní šetření a shledalo se, že zemřel mrtvicí. Majetek jeho nacházel se u mého otčíma, jenž ihned předložil důkazy, že má plné právo uvázati se v toto dědictví: nebožtík zůstavil totiž vlastnoruční zápis, v němž činil Jefimova svým dědicem pro případ své smrti.
Dědictví záleželo z černého fraku, bedlivě šetřeného nebožtíkem, který se stále ještě nadál, že nalezne místo, a pak z houslí na pohled zcela obyčejných. Nikdo nečinil námitek proti tomuto dědictví. Ale po nějakém čase k statkáři přišel první houslista hraběcího orchestru s listem od hraběte. V listě onom hrabě žádal, aby přemluvili Jefimova, by prodal housle, zbylé po Vlachovi, jež si hrabě velice přál získati pro svůj hudební sbor. Nabízel za ně tři tisíce rublů a připomenul, že už několikrát posýlal pro Jegora Jefimova, aby s ním osobně uzavřel tuto koupi, tento vsak tvrdošíjně odmítal. Hrabě končil svůj list ubezpečením, že nabízí za housle cenu dobrou, že nežádá slevy, a v tvrdošijnosti Jefimova že vidí urážlivé pro sebe podezření, jako by chtěl při koupi využitkovati jeho prostoty a neznalosti, a proto prosí, aby mu statkář domluvil.
Statkář poslal ihned pro otčíma.
„Proč nechceš prodati housle?" ptal se ho. „Vždyť jich nepotřebuješ. Nabízejí ti tři tisíce rublů, je to cena krásná, a jednáš nerozumně, domníváš-li se, že ti dají více. Hrabě tě neoklame."
Jefimov odpověděl, že k hraběti sám nepůjde, a pošlou-li ho, bude to jen vůle pánova. Hraběti houslí neprodá, a budou-li mu je chtít násilím vzíti, i to že bude na vůli pánově.
Bylo jasno, že touto odpovědí se dotknul nejcitlivější struny v povaze statkářově. Nutno sděliti, že statkář vždy s hrdostí tvrdíval, že ví, kterak jednati se svými hudebníky, protože jsou všichni do posledního praví umělci, a proto jeho orchestr jest nejen lepší než orchestr hraběcí, nýbrž nezadá ani sborům v hlavním městě.
„Dobře!" odvětil statkář; „oznámím hraběti, že houslí prodati nechceš, a sice že prostě nechceš, protože máš plné právo buď prodat anebo neprodat. Rozumíš? Ale sám se tě ptám, nač potřebuješ houslí? Tvůj nástroj je klarinet, ačkoli jsi špatný klarinetista. Postup je mně. Dám za ně tři tisíce. Kdo by byl řekl, že je to takový nástroj !"
Jefimov se usmál.
„Ne, pane, neprodám jich," odpověděl. „Ovšem, záleží na vaší vůli…"
„Což myslíš, že tě nutím, že naléhám na tebe!" zvolal statkář rozmrzelý, tím více, že rozmluva se dála před hraběcím hudebníkem, jenž si mohl dle této scény způsobiti nepěkný pojem o postavení všech hudebníků ve statkářově orchestru. „Odejdi, nevděčný! Ať tě víc ani nevidím! Kam bys se poděl beze mne se svým klarinetem, na který ani hráti neumíš? A u mne jsi opatřen stravou, šatstvem, dostáváš plat; žiješ jako urozený člověk, jsi u mne umělcem, ale nechceš to chápat, nechceš tomu rozumět. Odejdi a nedráždi mne svou přítomností!"
Statkář zaháněl od sebe každého, na koho se zlobil, protože se obával sám sebe, své prudkosti. Za nic na světě však by nechtěl jednati příliš přísně s „umělcem", jak nazýval své hudebníky.
Koupě tedy se nezdařila a zdálo se, že je tím vše skončeno, když tu náhle, asi za měsíc, hraběcí houslista spískal hrozný proces. Na svůj vrub podal na mého otčíma udání, v němž dokazoval, že otčím zavinil smrt Vlachovu a zahubil ho se zištným úmyslem, zmocniti se bohatého dědictví. Dokazoval, že závěť byla vylouděna násilně a nabízel se, že předvede svědky pro své tvrzení. Ani prosby, ani domluvy hraběte i statkáře, kteří se oba ujali mého otčíma, nemohly udavače zviklati v jeho úmyslu. Namítali mu, že lékařská prohlídka těla nebožtíka kapelníka byla provedena pravidelně, že vystupuje proti očividným faktům, snad z osobní zášti a ze zlosti, že se mu nepodařilo dostati drahocenný nástroj, jejž hrabě pro něho kupoval. Houslista stál na svém, dušoval se, že má pravdu, dokazoval, že mrtvice nevznikla z opilství, nýbrž z otrávení a žádal, aby byla nařízena nová lékařská prohlídka.
Na prvý pohled jeho důvody zdály se vážnými. Rozumí se, soud nařídil vyšetřování. Jefimova vzali a poslali do města do vězení. Započala soudní pře, která vzbudila zájem po celé gubernii. Odbyla se velmi rychle, a výsledek byl takový, že houslista byl usvědčen ve lživém udání. Byl odsouzen k spravedlivému trestu, ale až do konce stál na svém a tvrdil, že má pravdu. Posléze však se přiznal, že nemá nijakých důkazů, že důkazy, které uváděl, sám si vymyslil, avšak že při jich vymýšlení jednal dle jistého předpokládání a důvtipu; neboť i nyní, když už byla předsevzata druhá lékařská prohlídka a nevinnost Jefimova byla i formálně dokázána, zůstává přece při svém starém přesvědčení, že příčinou smrti nešťastného kapelníka byl Jefimov, ačkoli ho snad nezahubil jedem, nýbrž nějakým jiným způsobem. Rozsudek však nemohl býti proveden: houslista se náhle roznemohl zánětem mozku, zbláznil se a skonal v trestnické nemocnici.
Pokud trval tento proces, statkář choval se způsobem co nejšlechetnějším. Staral se o mého otčíma tak, jako by byl jeho vlastní syn. Několikrát přijel ho těšit do vězení, dával mu peníze, zvěděv, že Jefimov rád kouří, přivážel mu nejlepší cigara, a když byl otčím uznán za nevinna, vystrojil slavnost celému orchestru. Statkář pohlížel na proces Jefimova jako na věc, týkající se celého orchestru, neboť dobrého chování svých hudebníku vážil si snad ne-li více, tedy aspoň stejně jako jejich uměleckých vloh.
Minul celý rok, když se náhle po gubernii roznesla zpráva, že do gubernského města přijel jakýsi známý houslista, Francouz, a hodlá tam uspořádati několik koncertů. Statkář hned se počal starati, jakým způsobem by si pojistil jeho návštěvu. A podařilo se mu: Francouz slíbil, že přijede. Už bylo všechno hotovo k jeho příjezdu, sezván byl skoro celý újezd, když tu náhle všechno přijalo jiný obrat.
Jednoho rána oznámili statkáři, že Jefimov zmizel beze stopy. Začalo pátrání, ale nikde ani stopy. Orchestr byl v choulostivém postavení, scházel mu klarinetista. Tři dni po zmizení Jefimova statkář obdržel náhle od Francouze list, v němž se hrdě zříkal pozvání a mezi řádky mu dával na srozuměnou, že příště bude velice opatrný v obcování s takovými pány, kteří si vydržují své vlastní hudební sbory, že je nemilé viděti opravdový talent pod správou člověka, jenž nechápe jeho ceny, a že na příklad Jefimov, skutečný umělec a nejlepší houslista, se kterým se mu podařilo v Rusku se setkati, slouží dostatečným důkazem spravedlivosti jeho slov.
Když statkář přečetl tento list, byl hluboce překvapen. Obsah listu rozhořčil ho do hlubiny duše. Jak? Jefimov, ten samý Jefimov, o něhož se tak staral, jemuž prokázal tolik dobrodiní, tento Jefimov pomluvil ho tak bezohledně, tak nesvědomitě v očích evropského umělce, v očích člověka, jehož mínění tolik si vážil. A mimo to list byl nepochopitelný i s druhé stránky. Sděluje mu, že Jefimov jest umělec vysokého nadání, že je houslista, že však nedovedl oceniti jeho nadání a nutil ho hráti na jiném nástroji. To všechno překvapilo statkáře tak velice, že se bez meškání připravil k cestě do města, aby si promluvil s Francouzem, když tu obdržel lístek od hraběte, jenž ho bez prodlení zval k sobě a sděloval, že ví o všem, že cizí virtuos je nyní u něho s Jefimovem, a poněvadž byl nemile dotčen drzostí a klevetou tohoto posledního, že ho dal zadržeti, z kteréžto příčiny statkářův příjezd je nezbytný, nemluvě o tom, že kleveta Jefimova týká se také samého hraběte; věc je vážná a nutno ji rozřešiti co možná nejdříve.
Statkář vypravil se tedy bez meškání k hraběti, tam se hned seznámil s Francouzem a vysvětlil mu celou historii mého otčíma, při čemž dodal, že v Jefimovu nepodezříval tak vysokého nadání, protože Jefimov byl u něho dosti špatným klarinetistou, kdežto nyní poprvé slyší, že uprchlý od něho hudebník je houslista. K tomu připomenul, že Jefimov jest člověk svobodný a užíval vždy plné vůle, tak že mohl vždy a v každou dobu odejíti, kdyby ho byli vskutku utlačovali.
Francouz byl udiven. Pozvali Jefimova. Tohoto s těží bylo možno poznat. Choval se vypínavě, odpovídal posměšně a stál na pravdě toho, co namluvil Francouzovi. Vše to krajně podráždilo hraběte, jenž přímo oznámil mému otčímu, že je darebák, klevetník a hoden nejhanebnějšího trestu.
„Nečiňte si starostí, osvícenosti; jsem už s vámi náležitě obeznámen a znám vás dobře," odpověděl můj otčím. „K vůli vám jedva jsem ušel kriminálu. Vím, kdo navedl Alekseje Nikiforyče, vašeho bývalého hudebníka, aby mne udal."
Hrabě byl hněvem bez sebe, uslyšev takovou hroznou obžalobu. Div, že se ovládl. Ale v sále se nacházel úředník, jenž náhodou přijel k hraběti za úředními záležitostmi, a ten oznámil, že nemůže nechati vše jen tak, poněvadž urážlivá hrubost Jefimova zavírá v sobě zlomyslné, nespravedlivé obvinění, nařknutí a proto žádá co nejuctivěji, aby ho směl zatknouti hned zde, v hraběcím domě.
Francouz se vyjádřil, že jest naplněn rozhořčením a nechápe takového černého nevděku.
Tu můj otčím odpověděl ve své rozkvašenosti, že jest lepší jakýkoli trest, soud a třebas nové trestní vyšetřování, než ten život, který zakoušel až doposud, nacházeje se ve statkářově orchestru a nemaje prostředků, aby ho opustil dříve pro svou chudobu. S těmi slovy vyšel ze sálu spolu s osobami, jež ho zatkly. Zavřeli ho do odlehlé světničky v hraběcím domě a pohrozili mu, že ho zejtra vypraví do města.
Okolo půlnoci otevřely se dvéře do světničky vězňovy. Vešel statkář. Byl v županu, střevících a držel v ruce rozžatou svítilnu. Zdálo se, že nemohl usnout a trapná starost ho přiměla, aby v takovou pozdní hodinu opustil lože. Jefimov nespal a s podivením pohlédl na příchozího. Tento postavil svítilnu a s hlubokým vzrušením sedl na židli naproti němu.
„Jegore," pravil statkář, „proč jsi mne tak urazil?"
Jefimov neodpovídal. Statkář opětoval svou otázku a jakýsi hluboký cit, jakási podivná tesknost zvučela v jeho slovích.
„E Bůh ví, proč jsem vás tak urazil, pane!" odpověděl konečně můj otčím a mávnul rukou. „Ďábel mne patrně popletl! Ani sám nevím, kdo mne k tomu všemu svádí! Vidím, že mně není souzeno žíti u vás… Sám ďábel do mne vlezl!"
„Jegore!" počal znova statkář; „vrať se ke mně. Všechno ti zapomenu, všechno ti odpustím. Poslechni, budeš prvním mezi mými hudebníky; naznačím ti služné daleko větším než ostatním…"
„Ne, pane, ne; raději ani nemluvte. Mně není souzeno žíti u vás… Pravím vám, že ďábel do mne vlezl. Dům vám zapálím nad hlavou, vrátím li se k vám. Padne to někdy na mne a taková tesknota se mne časem zmocňuje, že bych se raději ani na světě neviděl! Nyní už nemohu za sebe ani odpovídat. Raději mne, pane, nechte. A to všechno od té doby, co se ten dábel spřátelil se mnou…"
„Kdo?" optal se statkář.
„E ten, co zdech', jako pes, jehož se celý svět odřekl:
Taliján."
„To on tě, Jegore, hrát naučil?"
„Ano! Mnohému mne naučil na mou zkázu. Raději kdybych ho nikdy nebyl spatřil."
„Což i on byl mistr na housle, Jegore?"
„No, sám on uměl nemnoho, ale dobře učil. Já jsem se vyučil sám; on mně jen ukazoval. Ale raději aby mně ruka uschla, než tato nauka. Já sám nyní nevím, co chci. Hle, optejte se mne, pane: ,Jegorko, co chceš? Všechno ti mohu dát!' a já vám, pane, ani slovíčka nedám za odpověď, protože sám nevím, co chci. Ne, raději mne, pane, zanechte, už po druhé vám povídám. Vždyť já vyvedu něco takového, že mne vypraví někam hodně daleko a bude všemu konec!"
„Jegore!" pravil statkář po kratičké pomlčce; „tak zhola tě nepustím. Nechceš-li u mne sloužiti, jdi si. Jsi člověk svobodný, mocí tě držeti nemohu; ale tak beze všeho nyní od tebe neodejdu. Zahraj mně něco, Jegore, na své housle mně něco zahraj! Pro Boha, zahraj něco! Já ti nerozkazuju, rozuměj mně, nenutím tě, ale se slzami tě prosím, zahraj mně, Jegoruško, pro Boha, zahraj mně to, co jsi hrál Francouzovi. Ulev mně u duše. Víš, že jsem tvrdohlavý, jako ty; i já mám svou hlavu, Jegoruško! Já cítím s tebou, měj i ty pro mne cit. Živ nemohu být, dokud mně nezahraješ to — ovšem z dobré vůle a ochoty, co jsi hrál Francouzovi."
„Buď si!" řekl Jefimov. „Zařekl jsem se, pane, že nikdy před vámi nebudu hráti, zrovna před vámi, ale zlost mne nyní přešla. Zahraju vám, avšak ponejprv a naposled. Více, pane, nikdy a nikde mne neuslyšíte, i kdybyste mně tisíc rublů sliboval."
Tu vzal housle a počal hráti své variace na ruské písně. B. tvrdil, že tyto variace byly jeho první a nejlepší kousek na housle a že nikdy více nic nehrál tak krásně a s takým nadšením. Statkář, jenž bez toho nemohl lhostejně poslouchati hudbu, plakal hlasitě. Když hra skončila, vstal se židle, vyndal tři sta rublů, podal je mému otčímu a pravil:
„A nyní jdi, Jegore. Vypustím tě odsud a sám všechno spravím u hraběte. Ale poslechni: nikdy více mně nepřicházej na oči. Leží před tebou široká cesta: ale srazíme-li se kdy na ní, bude mně i tobě nedobře. Nu, s Bohem… Počkej! Ještě ti dám jednu radu na cestu, jen jednu: Nepij a uč se, pořád se uč — nezhrdni! Pravím ti to, jakoby ti vlastní otec pravil. Hleď, ještě jednou ti opakuju: uč se, a sklenky se varuj. Jen jednou-li se napiješ z hoře (a hoře zakusíš nemálo!), jsi ztracen, všechno poletí k čertu a možná že sám zdechneš někde v příkopě, jako tvůj Taliján. A nyní s Bohem!… Počkej, políbíme se!"
Pocelovali se a hned na to můj otčím vyšel na svobodu.
Jedva se ocitl na svobodě, první dílo jeho bylo, že prohýřil v nejbližším újezdním městě svých tři sta rublů, seznámiv se s nejnižší, nejšpinavější společností jakýchsi hýřilů, a skončil tím, že bez groše a ode všech opuštěn nucen byl vstoupiti do chudičkého orchestru kočovného venkovského divadla jako první a snad jediný houslista.
To vše ovšem nesouhlasilo úplně s jeho původními záměry, jež záležely v tom, aby se co nejdříve dostal do Petrohradu, kde se hodlal učiti, nalézti si dobré místo a vzdělati se v pravého umělce. Ale ani život v malinkém orchestru se mu nevydařil. Můj otčím se brzo znesvářil s ředitelem kočovného divadla a opustil jej. Tu sklesl úplně na duchu a odhodlal se k zoufalému kroku, jenž hluboko poranil jeho hrdost. Napsal list známému nám statkáři, vylíčil mu své postavení a požádal ho za peníze. List byl psán dosti nezávisle, ale odpovědi na něj neobdržel. Napsal tedy druhý list, ve kterém nejponíženějšími slovy nazýval statkáře svým dobrodincem a lichotil mu titulem pravého cenitele umění, a prosil opětně za pomoc.
Konečně přišla odpověď. Statkář mu poslal sto rublů a několik řádek, psaných rukou jeho komorníka, v nichž si vyžadoval, aby byl příště zbaven všelikých žádostí. Otčím, obdržev tyto peníze, chtěl se hned vypraviti do Petrohradu, ale když zaplatil dluhy, zbylo tak málo peněz, že na cestu nebylo ani pomyšlení. Zůstal tedy opět na venkově, opětně vstoupil do jakéhosi venkovského hudebního sboru, ale zase v něm nevydržel, a přecházeje takovým způsobem s jednoho místa na druhé a chovaje stále naději, že se dostane co nejdřív nějak do Petrohradu, strávil na venkově celých šest let.
Konečně jakási hrůza ho obešla. Spozoroval se zoufalstvím, jak strašně utrpělo jeho nadání, neustále potlačované nepořádkem, žebráckým živobytím, a jednoho rána opustil svého ředitele, sebral své housle a přišel do Petrohradu, živě se skoro jen almužnou. Ubytoval se kdesi na půdě a tu se poprvé seznámil s B., jenž právě v tu dobu přijel z Německa a také měl v úmyslu učiniti zde karriéru.
Brzy se spřátelili a B. až doposud s hlubokým citem vzpomíná o této známosti. Oba byli mládi, oba se stejnými nadějemi, oba s jedním a týmž cílem. Ale B. nacházel se teprve v letech prvé mladosti, zkusil doposud málo bídy a hoře; mimo to byl především Němec a bral se za svým cílem houževnatě, systematicky, s plným vědomím svých sil a maje skoro úplně sestavený rozpočet, co z něho jednou bude — kdežto soudruhu jeho bylo už třicet let, byl už unavený, utýraný, pozbyl trpělivosti, vyplýtval své první, zdravé síly, jsa nucen celých sedm let pro kus chleba toulati se po venkovských divadlech a statkářských orchestrech. Sily mu dodávala jedině věčná, neoblomná myšlénka, jak by se vymanil na konec ze svého bídného postavení, nashromáždil něco peněz a dostal se do Petrohradu. Avšak myšlénka ta byla neurčitá, mlhavá; byl to jakýsi neodbytný, vnitřní hlas, který po letech pozbyl své původní jasnosti v očích samého Jefimova, a když konečně přišel do Petrohradu, přišel tam skoro nevědomě, jsa veden pouze jakýmsi starým zvykem stálých tužeb a stálého přemítání o této cestě a nevěda vlastně ani sám, co si tam počne. Jeho nadšení bylo jakési křečovité, prosycené žlučí, okamžité, jakoby sám sebe chtěl oklamati tímto nadšením a přesvědčiti sebe, že nezmizela v něm ještě prvotná síla, prvotní zápal, prvotné nadšení.
Toto neustávající nadšení překvapilo chladného, methodického B.; byl oslněn a vítal mého otčíma jako budoucího velikého hudebního genia. Jinak si ani neuměl představiti budoucí osud svého soudruha. Ale v brzku B. otevřel oči a pochopil ho úplně. Seznal jasně, že ony okamžité návaly a zimničná netrpělivost jsou jen následek bezvědomé zoufalosti při vzpomínce na ztracené nadání; ba že i samo nadání hned na počátku nebylo asi příliš značné, že tu bylo mnoho zaslepenosti, marného sebevědomí, přílišné spokojenosti samým sebou a neustálé fantasie, neustálého blouznění o své geniálnosti.
„Avšak," vypravoval B. — „nemohl jsem se nepodiviti podivné povaze svého soudruha. Přede mnou se zjevně odehrával zoufalý, zimničný boj křečovitě napjaté vůle a vnitřní malomoci. Nešťastník po celých sedm let uspokojoval se pouhými sny o budoucí své slávě na tolik, že ani nespozoroval, kterak ztratil i to nejelementárnější v našem umění, kterak ztratil i prvopočátečný mechanismus hry. A při tom při všem v jeho nespořádané představivosti stále se vytvářely nejkolosálnější plány do budoucnosti. Nejen že chtěl býti geniem prvé třídy, jedním z prvních houslistů na světě; nejen že se už pokládal za takového genia: chtěl se mimo to státi i skladatelem, nemaje ani ponětí o kontrapunktu. Ale nade všechno mne překvapovalo," pokračoval B., „že v tomto člověku při jeho úplné malomoci, při jeho nicotné znalosti techniky umění, vězelo takové hluboké, takové jasné a, možno říci, instinktivní porozumění pro umění. On je vyciťoval a chápal v sobě tak silně, že není divu, když zbloudil ve vlastním sebeoceňování a pokládal se za kněze uměn, za genia, kdežto byl jen hlubokým, instinktivným kritikem umění. Časem se mu podařilo vysloviti svým hrubým, prostým, všeliké nauky dalekým jazykem takové hluboké pravdy, že jsem až ztrnul a nemohl pochopiti, jakým způsobem to všechno uhodl, ačkoli nikdy nic nečetl, nikdy se ničemu neučil, a jsem mu opravdu mnohým zavázán," dodal B. — „jemu a jeho radám, co se týče mého vlastního zdokonalení."
„Co se týče mne samého," pokračoval B. — „byl jsem sám sebou spokojen. Také jsem vášnivě miloval své umění, ačkoli jsem věděl hned na samém počátku své dráhy, že mně nic nadobyčejného není třeba, že budu vlastně jen nádenníkem v umění. Za to však jsem hrdý tím, že jsem nezakopal, jako nedbalý služebník, to, co mně bylo dáno přírodou, nýbrž naopak vyzískal jsem steronásobně, a jestliže se chválí má zřetelnost při hře, jestliže se diví mé dokonalé technice, jsem vším tím zavázán neustálé, bedlivé práci, jasnému vědomí svých sil, dobrovolnému sebepodceňování a své věčné ošklivosti k vypínavosti, k předčasné spokojenosti samým sebou a k lenosti jakožto přirozenému následku této spokojenosti."
B. se také pokusil sděliti se svými radami se svým soudruhem, jemuž se úplně z počátku podřizoval, ale tím ho jen zbytečně zlobil. Nastalo mezi nimi ochlazení! Brzy na to B. spozoroval, že se jeho soudruha stále častěji a častěji zmocňuje apatie, tesklivost a nuda, že záchvaty jeho nadšení stávají se řidšími a řidšími a že po tom po všem následovala jakási mračná, divná duševní skleslost. Konečně Jefimov počal zanedbávati své housle a nedotekl se jich někdy po celé týdny. Do úplného pádu nebylo už daleko a brzy nešťastník upadl do všech neřestí. Před čím ho varoval jeho statkář, to se stalo: rady neúčinkovaly a B. se mimo to bál promluviti k němu slova.
Ponenáhlu Jefimov klesl do krajního cynismu. Nestyděl se jísti na účet soudruha B., a jednal při tom tak, jakoby měl na to plné právo. A prostředky na živobytí se vyčerpávaly. B. ledajak si vypomáhal hodinami, nebo hrál za peníze na večerních zábavách u kupců, u Němců, u nebohatých úřadníků, kteří, ač nemnoho, ale přece něco platili. Jefimov jakoby ani nechtěl pozorovati nouze svého soudruha; jednal s ním bezohledně a časem po celé neděle neuznal ho za hodna ani slova.
Kdysi B. mu připomenul způsobem co nejvlídnějším, že by neměl tak zanedbávati své housle, aby úplně neodvykl svému nástroji; tu se Jefimov úplně rozzlobil a prohlásil, že se schválně už nikdy nedotkne svých houslí, jakoby si myslil, že ho bude někdo na kolenou za to prosit.
Jindy B. potřeboval společníka, aby s ním hrál na večerní zábavě a požádal za to Jefimova. Tato žádost Jefimova vzběsila. Prohlásil se vztekem, že není pouliční šumař a nesníží se tak, jako B., aby ponižoval ušlechtilé umění hrou před sprostými řemeslníky, kteří nemohou míti smyslu pro jeho hru a nadání.
B. na to neodpověděl ani slova, ale Jefimov, rozváživ toto pozvání za nepřítomnosti svého soudruha, který šel hrát, došel k přesvědčení, že to byla jen narážka na to, že je živ na cizí útraty, a mělo mu býti pokynutím, aby se také vynasnažil něco vydělati. Když se B. vrátil, Jefimov mu počal náhle vytýkati sprostotu jeho jednání a prohlásil, že u něho nezůstane déle ani minutu. Skutečně zmizel někam asi na dva dni, ale třetího dne opět se objevil, jakoby se nebylo nic přihodilo, a žil dále starým způsobem.
Jen dávný zvyk, staré přátelství a soustrast, kterou B. pociťoval k ztracenému člověku, zdržovala ho od záměru, učiniti konec takovému nespořádanému živobytí a rozejíti se na dobro s přítelem. Ale konečně se přece rozešli. Štěstí se usmálo na B.; získal si čísi mocné podpory a podařilo se mu uspořádati skvělý koncert. V tu dobu byl už výborným umělcem a brzy na to rychle se šířící dobrá pověst jeho zjednala mu místo v orchestru dvorní opery, kde se v brzku dodělal úplně zaslouženého úspěchu.
Při loučení dal Jefimovu něco peněz a se slzami ho prosil, aby se vrátil na pravou cestu. B. i nyní nemůže na něho vzpomínati bez hlubokého soucitu. Známost s Jefimovem zůstavila jeden z nejhlubších dojmů jeho mladosti. Spolu započali svou dráhu, tak vroucně se spřátelili, že i samo podivínství, hrubé a příkré vady Jefimova ještě silněji k němu připoutávaly B. — On mu rozuměl, viděl ho skrz naskrz, a předvídal, jak to všechno skončí. Při loučení se objali a oba zaplakali. Tu Jefimov se slzami a vzlykotem prohodil, že je ztracený, nejnešťastnější člověk, že to ví už dávno, ale nyní teprva že zcela jasně poznal svou zkázu.
„Nemám nadání!" dodal a zbledl jako mrtvý.
B. byl silně dojat.
„Poslyš, Jegore Petroviči," namítl mu; „co to pášeš nad sebou? Vždyť se jen hubíš svým zoufalstvím. Nemáš trpělivosti ani zmužilosti. Nyní v návalu duševní skleslosti tvrdíš, že nemáš nadání. Není pravda! Máš nadání, ubezpečuju tě. Nadání máš. Vidím to už z toho, jak cítíš a chápeš umění. Dokážu ti to celým tvým životem. Vždyť sám jsi mně vypravoval své bývalé osudy. Už tehda padlo na tebe toto bezvědomé zoufalství. A tenkrát tvůj první učitel, onen podivný člověk, o kterém jsi mně tak mnoho vypravoval, poprvé v tobě probudil lásku k umění a uhodl tvé nadání. A pocítil jsi to tehda právě tak mocně a těžce, jako nyní pociťuješ. Ale ty jsi sám nevěděl co se s tebou děje. Nelíbilo se ti v domě statkářově, avšak sám jsi nevěděl, čeho se ti chce. Tvůj učitel zemřel příliš záhy. Zanechal tě s pouhými nejasnými snahami a hlavně nevysvětlil ti, co jsi ty sám. Tys cítil, že je ti třeba jiné dráhy, mnohem širší, že jsou ti souzeny jiné cíle, ale nechápal jsi, jak se to provede, a ve svém stesku pojal jsi v nenávist všechno, co tě obkličovalo tehda. Tvých šest let nouze a bídy neprošlo nadarmo; učil jsi se, přemýšlel jsi, nabýval jsi vědomí o sobě a o svých silách, rozumíš nyní umění i svému účelu. Příteli, jest jen třeba trpělivosti a zmužilosti. Očekává tě los skvělejší, než jest můj: jsi stokrát víc umělcem, než já; ale dej ti Bůh aspoň desátou část mé trpělivosti. Uč se a nepij, jak ti radil tvůj dobrý statkář, a hlavní věc — začni od začátku, od abecedy. Co tě trápí? Bída, nouze? Ale vždyť bída a nouze vychovávají umělce. Jsou neodlučny od počátků umělecké dráhy. Nyní tebe ještě nikdo nepotřebuje, nikdo nechce vědít o tobě: ale tak to chodí na světě. Avšak jen počkej, co bude potom, až poznají, že máš nadání. Závist, malicherné podlosti, a zvláště hloupost nahrnou se na tebe hůře než bída. Talent potřebuje soucitu, jemu jest třeba, aby mu rozuměli, a zatím uvidíš, jaké osobnosti tě obstoupí, až jen trochu dostihneš svého cíle. Budou do bláta šlapat a s opovržením přehlížet to, co se v tobě vypracovalo těžkou prací, strádáním, hladem, bezesnými nocmi. Nebudou ti dodávati mysli, nebudou tě těšit tvoji budoucí přátelé; nebudou ti ukazovati, co je v tobě dobrého a pravého, nýbrž se zlovolnou radostí budou vyzdvihovati do výše každý tvůj poklések, budou ti ukazovati zejména na to, co je v tobě špatného, na to, v čem se mýlíš a pod maskou chladnokrevnosti a opovržení k tobě budou jako svátek oslavovati každou tvou chybu (kdo prý se nedopouští chyby!). Ty jsi na neštěstí vypínavý, často nevčas hrdý, můžeš tedy urazit samolibou ničemnost a pak bude běda: ty budeš sám a jich mnoho. Utýrají tě špendlíky. Vždyť i já to už počínám zakoušet. Seber se tedy nyní! Nemáš ještě tak hroznou nouzi, můžeš být živ, neopovrhuj sprostou prací, štípej drva, jako jsem já je štípal na večerních zábavách u chudých řemeslníku. Ale ty's netrpěliv, jsi choroben svou netrpělivostí, je v tobě málo prostoty, příliš mnoho chytračíš, příliš mnoho přemýšlíš, dáváš příliš mnoho práce své hlavě. Jsi drzý na slovech a dostáváš strach, když máš vzíti do ruky smyčec. Jsi samolibý a máš málo smělosti. Směleji tedy, potrp, uč se, a nemás-li důvěry ve své síly, naděj se na náhodu: máš oheň, máš cit. Snad dojdeš k cíli, a ne-li, aspoň se pokus. Neztratíš při tom na žádný způsob, poněvadž možná výhra jest příliš veliká. V tomto případě naše snad jest veliká věc!"
Jefimov poslouchal svého bývalého soudruha s hlubokým citem. Ale ponenáhlu, co tento mluvil, bledost mizela s jeho lící, jež oživla ruměncem; jeho oči jiskřily nezvyklým ohněm smělosti a naděje. Brzy tato ušlechtilá smělost přešla v sebevědomí, potom v obvyklou drzost a konečně, když B. končil svou domluvu, Jefimov už ho poslouchal roztržitě a s netrpělivostí. Nicméně stiskl mu vroucně ruku, poděkoval mu a jsa náhlý v přechodech od nejhlubší pokory a duševní skleslosti do krajní hrdosti a drzosti, prohlásil troufale, aby si přítel nečinil starostí o jeho budoucnost, že ví, jak upraviti svůj osud, že v brzku i on doufá nalézti protekce, uspořádá koncert a pak rázem si dobude slávy i peněz.
B. pokrčil rameny, ale nenamítl ničeho svému bývalému soudruhu a tak se rozešli, rozumí se, ne na dlouho. Jefimov ihned utratil peníze, jež dostal od B. a přišel si pro jiné po druhé, po čtvrté, potom po desáté; konečně B. přešla trpělivost a zapřel se mu. Od té doby ztratil ho úplně s očí.
Uplynulo několik let. Kdysi B. se vracel domů ze zkoušky. V jedné uličce u dveří špinavé hospody setkal se s člověkem chatrně oblečeným, opilým, který ho zavolal jménem. Byl to Jefimov. Velice se změnil, sežloutl, opuchl v obličeji. Bylo patrno, že nespořádaný život vložil na něho svou pečeť nezhladitelným způsobem.
B. se velice zaradoval a sotva spolu promluvili dvě tři slova, vešli do hospody, kam ho zatáhl Jefimov. Tam v odlehlé, malé, začazené světničce prohlédl si blíže svého soudruha. Ukázalo se, že byl skoro v hadrech, v rozbitých botách; otrhaná jeho náprsenka byla celá politá vodkou. Vlasy mu počínaly šedivět a vylézat.
„Co se s tebou děje? Kde jsi nyní?" ptal se B.
Jefimov se zarazil, ba dostal z počátku i strach, odpovídal nesouvisle, trhaně, tak že si B. pomyslil, že má před sebou člověka pomateného. Konečně se Jefimov přiznal, že nemůže vypravovat, nedají li mu napíti se vodky a v hospodě že už dávno nemá úvěru. Při těch slovech se začervenal, ačkoli se snažil dodati si odvahy jakýmsi smělým gestem; ale vypadlo to drze, strojeně, dotěrně, tak že všechno bylo hrozně žalostné a vzbudilo soustrast v dobrém B., jenž poznal, že jeho předtuchy se vyplnily úplně. Nicméně dal přinésti vodky. Jefimov změnil se ve tváři vděčností a přišel do takových rozpaků, že se slzami v očích byl hotov políbiti ruku svému dobrodinci. Při obědě B. zvěděl k velikému svému překvapení, že nešťastník je ženat. A překvapení jeho vzrostlo ještě více, když se hned na to dověděl, že žena byla příčinou všeho jeho neštěstí a hoře, že tento sňatek zničil na dobro všechen jeho talent.
„Kterak to?" optal se B.
„Já, brachu, dva roky už nevzal houslí ani do ruky,' odpověděl Jefimov. „Má stará je kuchařka, nevzdělaná, hrubá ženská. Aby ji čert!… My se jen pereme spolu, jiného neděláme nic."
„Proč jsi se tedy ženil, když je to takové?"
„Neměl jsem co jíst. Seznámil jsem se s ní, ona měla asi tisíc rublů. Skočil jsem tedy do toho a oženil jsem se. A ona se do mne zamilovala. Sama se mi zavěsila na krk. Kdož ji nutil! Peníze jsou utraceny, propity — nu, brachu, co tu s talentem! Všechno je to tam."
B. spozoroval, že Jefimov jaksi chvátá, aby se před ním ospravedlnil.
„Všeho jsem nechal, všeho," dodal. A tu mu oznámil, že v poslední době dostihl už skoro úplné dokonalosti na houslích, a že třebas i B., jenž se pokládá nyní za jednoho z prvních houslistů ve městě, nedosáhne mu ani do kotníků, jestli že zachce.
„Proč jsi tedy všeho nechal?" ptal se udivený B. „Měl bys si hledati místo."
„Nestojí to za to!" odvětil Jefimov a máchnul rukou. „Kdo pak tam z vás čemu rozumí! Co umíte? Nic, pranic neumíte. Tanec nějaký v baletě zahudlat — to je vaše umění. Dobrého houslistu jak živi jste ani neviděli ani neslyšeli. Nač vás vyrušovat; zůstávejte si, jak chcete."
Tu Jefimov opět máchnul rukou a div nesklouznul se židle, protože byl už pořádně nachmelen. Potom počal zváti k sobě B. Tento se omluvil, vzal si jeho adressu a slíbil, že zejtra zcela jistě k němu přijde. Jefimov, který byl nyní úplně syt, pohlížel posměšně na svého bývalého soudruha a všemožným způsobem se snažil nějak ho píchnouti. Když odcházeli, chopil se drahé šuby a podal ji B., jako nižší vyššímu. Když procházeli první světnicí, zastavil se a představoval B. hospodskému a hostům jako prvního a jediného houslistu v celém hlavním městě. Slovem počínal si neobyčejně špinavě v tu chvíli.
Přes to však B. vyhledal ho druhého dne z rána v podkroví, kde jsme všichni tehda přebývali v krajní nouzi v jediné světnici. Byly mně tehda čtyři roky a dvě léta byla už maminka provdána za Jefimova. Byla to ubohá žena. Bývala dříve vychovatelkou, byla výborně vzdělána, hezká, ale chudobná, a proto se provdala za stařičkého úřadníka, mého otce. Prožila s ním pouze rok. Když pak můj otec náhle zemřel a nepatrné dědictví bylo rozděleno mezi jeho dědice, maminka zůstala se mnou s malou částkou peněz, které se jí dostaly za podíl. Jíti opět někam za vychovatelku s dítětem na rukou bylo těžko.
V tu dobu jakousi náhodou setkala se s Jefimovem a skutečně se do něho zamilovala. Byla enthusiastka, blouznilka, viděla v Jefimovu jakéhosi genia, uvěřila jeho vypínavým slovům o skvělé budoucnosti; její představivosti lichotila slavná účast, býti oporou, průvodkyní geniálního člověka a provdala se tedy za něho. Ale hned v prvním měsíci zmizely všechny její sny a naděje a otevřela se před ní žalostná skutečnost.
Jefimov, který se opravdu snad oženil proto, že maminka měla nějaký tisíc rublů na penězích, jakmile peníze byly utraceny, složil ruce v klín a jakoby byl rád zámince, hned prohlásil všude a každému, že sňatek zhubil jeho nadání, že nemohl pracovati v dusné světnici tváří v tvář s hladovou rodinou, že za takových okolností není ani pomyšlení na písně a hudbu, a konečně že mu patrně už při narození byl přisouzen takový nešťastný osud. Zdá se, že i sám později byl přesvědčen o spravedlivosti svých žalob a těšil se takto novou výmluvou. Zdálo se, že tento nešťastný, zahubený talent sám hledal vnější příležitosti, na kterou by mohl svésti všechny nehody, všechna neštěstí. Ale při tom nikterak nemohl přesvědčiti sebe o hrozné pravdě, že už jest dávno a na vždy ztracen pro umění. Křečovitě zápolil jako s děsivým chorobným snem s tímto hrozným přesvědčením, a konečně, když skutečnost ho udolávala, když se mu chvílemi otvíraly oči, cítil, že neschází mnoho, aby úžasem pozbyl rozumu. Nemohl tak lehko vzdáti se pomyšlení na to, co tak dlouho tvořilo celý jeho život, a do poslední své minuty se domníval, že ještě nevypršela jeho hodina.
V dobách pochybností oddával se opilství, které svým šeredným výparem rozhánělo jeho tesknotu. Snad ani sám nepozoroval, jak potřebná byla pro něho žena v tuto dobu. To byla živá omluva a skutečně můj otčím div nesešílel při myšlénce, že až pochová ženu, která zahubila jeho, všechno další půjde už svou cestou.
Ubohá maminka mu nerozuměla. Jako pravá blouznilka nedodržela ani prvního kroku v odporné skutečnosti: stala se prchlou, zlostnou, svárlivou, tu chvíli se hádala s mužem, jenž nacházel jakousi rozkoš v tom, mohl li ji mučit, a bez přestání ho pobízela k práci. Ale zaslepenost, utkvělá idea mého otčíma, jeho bláznovství učinily ho skoro nelidským a necitelným. Jen se jí posmíval a zapřísáhl se, že nevezme houslí do rukou do samé smrti ženiny, a také jí to oznámil s krutou bezohledností.
Maminka která ho přese všechna příkoří vášnivě milovala až do smrti, nemohla snésti takového života. Stala se chorobnou, věčně trpící, žila v neustálých mukách a kromě všeho tohoto hoře padala na ni samotnou veškera péče o uživení rodiny. Počala vařit a zřídila si nejprve jídelnu pro příchozí. Ale muž jí tajně bral všechny peníze a tak se stávalo, že nezřídka místo oběda byla nucena posýlat prázdné nádobí těm, pro koho vařila.
Když B. nás navštívil, zabývala se praním prádla a barvením starých šatů. Takovým způsobem živili jsme se ledajak v našem podkroví.
Chudoba naší rodiny překvapila B.
„Poslouchej, co to mluvíš za hlouposti," pravil otčímovi; „kde je tu zahubené nadání? Vždyť ona tebe živí, a co ty děláš?"
„E nic," odvětil otčím.
Ale B. neznal ještě všech útrap maminčiných. Muž přiváděl k sobě do bytu často celé zástupy různých otrhanců a křiklounů a čeho při tom nenatropili!
B. dlouho přemlouval svého bývalého soudruha; konečně mu oznámil, nebude-li se chtít polepšiti, že mu v ničem nepomůže. Řekl mu bez okolků, že mu peněz nedá, protože by je propil, a na konec požádal, aby mu zahrál něco na housle, aby viděl, co se dá pro něho učinit. Když pak otčím odešel pro housle, B. chtěl potaji dáti něco peněz mamince, ona však se zdráhala přijati jich. Po prvé měla bráti almužnu! B. dal tedy peníze mně a ubohá žena se rozplývala v slzách. Otčím přinesl housle a požádal nejprve za vodku, poněvadž prý jinak nemůže hráti. Poslali pro vodku. Napil se a rozvázal.
„Zahraju ti něco svého vlastního, z přátelství," pravil mu a vytáhl pod prádelníkem tlustý, zaprášený sešit.
„To všechno jsem psal já sám," pravil, ukazuje na sešit.
„Však uvidíš! To nejsou, brachu, vaše balety."
B. prohlédl si mlčky několik stránek; potom rozevřel noty, které přinesl s sebou a požádal otčíma, aby své skladby nechal stranou a sehrál něco z toho, co on mu přinesl.
Otčím se trochu zamrzel, ale ze strachu, aby nepozbyl nabízené mu podpory, vyhověl žádosti B.
Tu B. seznal, že bývalý jeho soudruh skutečně mnoho pracoval a získal za doby jich rozluky, ačkoli se chvástal, že od samé svatby nebere nástroje do ruky. Bylo třeba viděti radost mé ubohé matky. Pohlížela na muže a znova byla na něho hrda. Dobrý B. měl upřímnou radost a rozhodl, že zaopatří otčíma. Měl už tehda značné styky a bez otálení počal prosit a doporučovati svého nešťastného soudruha, přijav od něho předem ubezpečení, že se bude chovati dobře. Prozatím ho lépe ošatil na svůj účet a doprovodil ho k některým známým osobám, na nichž záviselo místo, o něž se pro něho ucházel. Nutno podotknouti, že Jefimov pohrdal vším pouze na slovech, ale zdá se, že s největší radostí přijal nabídku svého starého soudruha.
B. vypravoval, že se až styděl za všechno pochlebování a za všechny ponížené poklony, kterými se otčím snažil ho udobřiti, boje se, aby si nějak nepokazil jeho přízeň. Chápal, že ho vedou na dobrou cestu, ba přestal i píti.
Konečně se nalezlo pro něho místo v divadelním orchestru. Složil dobře zkoušku, protože celoměsíční pilnou prací nahradil zase vše, čeho pozbyl za půldruhého roku nečinnosti, slíbil, že i budoucně bude pracovat a správně i přesně konati své nové povinnosti.
Avšak postavení naší rodiny se o nic nezlepšilo. Otčím nedával mamince ani kopejky ze svého služného, všechno utrácel sám, propíjel a projídal s novými přátely, jichž si nasbíral hned celý kroužek. Spřátelil se hlavně s divadelními zřízenci, choristy, figuranty, slovem s takovými lidmi, mezi nimiž mohl hráti první úlohu, za to však se vzdaloval lidí opravdu nadaných. Dovedl svým novým přátelům vnuknouti jakousi zvláštní úctu k sobě, ihned jim namluvil, že je člověk zneuznaný, že má ohromný talent, že ho zahubila žena a konečně že jejich kapelník hudbě vůbec ani nerozumí. Vysmíval se všem členům orchestru, smál se výběru kusů, jež se dávaly na divadle, a konečně i samým skladatelům hraných oper. Posléze počal vykládati jakousi novou theorii hudby, slovem omrzel celý orchestr, znesvářil se se všemi soudruhy i s kapelníkem, nahrubil svým představeným, získal si pověst nad míru nepokojného, urputného a zároveň nicotného člověka, tak že se stal konečně pro všechny nesnesitelným.
Bylo opravdu podivno viděti člověka tak bezvýznamného, špatného, málo platného a nedbalého výkonného hudebníka, jak činí takové ohromné nároky s neobyčejnou hrdopyšností, vychloubačností a s nezvykle příkrým tonem.
Věc skončila tím, že se otčím znesvářil i s B., vymyslil si ošklivou pomluvu, nejohavnější klevetu a dal ji do oběhu jako očividnou pravdu. Propustili ho z orchestru po šestiměsíční nepořádné službě za nedbalost v konání povinností a za nestřízlivé chování. Ale nesešel tak rychle se svého místa. Brzy ho uviděli ve starých hadrech, protože slušné šatstvo všechno bylo zase prodáno a zastaveno. Počal navštěvovati své bývalé soudruhy z divadla, ať už byli rádi nebo neradi takovému hostu, roznášel klepy, mluvil hlouposti, naříkal na své živobytí a zval k sobě každého, aby se přišel podívat na jeho zlopověstnou ženu.
Ovšem našli se posluchači, našli se tací lidé, kteří shledávali v tom zálibu, když napojili vyhnaného soudruha, a přiměli ho žvaniti všemožný nesmysl. Zejména proto, že mluvil vždycky vtipně a chytře a prosypával své řeči žíravou žlučí a různými cynickými nájezdy, jež se líbily posluchačům jistého druhu. Pokládali ho za jakéhosi ztřeštělého šaška, kterého jest časem příjemno nechat žvaniti z dlouhé chvíle.
Rádi ho dráždili tím, že začali před ním mluviti o jakémsi nově přibylém houslistovi. Jefimov, jak to uslyšel, změnil se v obličeji, zalekl se, počal se vyptávat, kdo přijel, kdo je ten nový talent, a hned počal řevniti k jeho slávé. Zdá se, že teprv od této doby započala jeho skutečná, systematická pomatenost — jeho utkvělá idea, že on je nejprvnější houslista, aspoň v Petrohradě, ale že jest pronásledován osudem, že mu bylo ublíženo, že pro různé intriky je nepochopen a zůstává neznámým. Toto poslední mu z části lichotilo, protože jsou takové povahy, kterým činí veliké potěšení, mohu-li se pokládati za uražené a utlačené, mohou-li si veřejně na to postesknout anebo samy pro sebe se těšit tím, že se klaní své zneuznané velikosti.
Všechny petrohradské houslisty měl spočítané a dle svých názorů v nikom z nich nenacházel sobě soupeře. Znalci i dilettanti, kteří znali nešťastného pomatence, rádi se dávali před ním do řeči o některém známém, nadaném houslistovi, aby ho tím přiměli, by jim pověděl své mínění. Měli rádi jeho zlomyslnost, jeho žíravé poznámky, měli rádi dělné a chytré věci, které mluvil, kritisuje hru svých domnělých soupeřů. Často mu nerozuměli, za to však byli přesvědčeni, že nikdo na světě neumí tak obratně a v tak řízné karrikatuře vykresliti současné hudební znamenitosti. Ba i sami umělci, jimž se takovým způsobem posmíval, trochu se báli, poněvadž znali jeho jedovatost, byli si vědomi věcnosti jeho nájezdů a spravedlivosti jeho úsudku, kdykoli bylo třeba někoho zdrtit.
Přivykli jaksi vídati ho na chodbách divadla a za kulisami. Sluhové ho propouštěli bez překážek, jako nezbytnou osobu a tak se stal jakýmsi domácím Thersitem. Takové živobytí trvalo asi dvě nebo tři léta; ale konečně omrzel všechny i v této své poslední roli. Došlo na formální vyhnání a za posledních dvou let svého života otčím jakoby byl do vody spadl: už ho nebylo vidět nikde.
B. však ho potkal ještě asi dvakráte, ale v takovém zuboženém stavu, že soustrast ještě jednou v něm nabyla vrchu nad odporem, jejž k němu pociťoval. Zavolal na něho, ale otčím se zamrzel, tvářil se, jakoby neslyšel, stáhl si na oči starý, smačkaný klobouk a prošel mimo.
Konečně o jakémsi velkém svátku oznamovali ráno B., že k němu přišel s blahopřáním jeho bývalý soudruh Jefimov. B. vyšel k němu do předsíně. Jefimov stál napilý, počal se ukláněti hluboko, div ne až k samým nohám, cosi ševelil rtoma a úporně se zdráhal jíti dále do pokoje. Smysl jeho zdráhání byl ten, že kde pak prý se takový osudem pronásledovaný člověk, jako on, může přáteliti s tak vznešenými osobami, jako B.; takovým malinkým lidem že dostačí lokajské místo v předsíni, chtějí-li blahopřáti ke svátku; pokloní se a půjde si svou cestou. Slovem, vše bylo špinavo, hloupo a odporně ošklivo.
Od té doby B. ho neviděl velice dlouho, až do samé katastrofy, kterou se rozřešil celý ten žalostný, chorobný, dusný život. Rozřešil se hrozným způsobem. Tato katastrofa je těsně spojena nejen s prvními dojmy mého dětství, nýbrž i s celým mým životem. Stala se následujícím způsobem…
Ale dříve musím vysvětliti, jaké bylo mé dětství, a čím mně byl tento člověk, který se tak trapně vtiskl v mé první dojmy a který byl příčinou smrti mé nebohé matičky.
II.
Vzpomínky na mé mládí jsou velice pozdní; sáhají teprv do desátého roku mého stáří. Nevím, jak to, že všechno, co se dálo se mnou až do tohoto stáří, nezůstavilo ve mně nijaké jasné představy, na niž bych si mohla nyní vzpomenouti. Ale od té doby, když mně minulo půldesáta roku, pamatuju se na všechno jasně, den za dnem, souvisle, tak jakoby se vše, co se stalo potom, přihodilo teprve včera.
Pravda, mohu si připomenouti jako ve snu též ledaco staršího: neustále rozsvícenou lampičku v temném koutku před starým obrazem; potom jak mne kdysi na ulici porazil kůň, od čehož jsem, jak mně později vypravovali, proležela tři měsíce v posteli; dále jak jsem se za oné nemoci probudila v noci vedle maminky, s níž jsem spala, a jak jsem se náhle polekala svými chorobnými sny, noční tišinou a hryzoucími v koutku myšmi a pak se třásla strachem celou noc, schoulila se pod pokrývku, ale neodvážila se budit maminku, z čehož soudím, že jsem se jí bála víc, než každé jiné hrůzy.
Ale od té chvíle, když jsem náhle nabyla vědomí o sobě, rozvíjela jsem se rychle, neočekávaně, a množství zcela nedětských dojmů stalo se mně jaksi hrozně přístupným. Všechno se přede mnou vyjasnilo, všechno neobyčejně rychle stávalo se mi pochopitelným. Doba, od které počínám dobře sebe pamatovati, zůstavila ve mně ostrý a smutný dojem; tento dojem opakoval se potom každý den a vyrůstal s každým dnem; on vrhl temný, podivný kolorit na celou dobu mého života u rodičů a s tím zároveň i na celé mé dětství.
Nyní se mně zdá, že jsem procitla náhle jako z hlubokého spánku, ačkoli tehda to nebylo pro mne, rozumí se, tak překvapující. Octla jsem se ve velké světnici s nízkým stropem, dusné a nečisté Stěny byly obíleny špinavě šerou harvou; v koutě stála ohromná ruská pec; okna vedla na ulici, či lépe řečeno na střechu protějšího domu, a byla nizoučká, široká jako štěrbiny. Podokenní zídky byly tak vysoko od podlahy, že pamatuju, jak jsem musila bráti židli, stoličku a pak teprve s namáháním jsem se dostala na okno, na kterém jsem ráda sedávala, když nebyl nikdo doma.
Z našeho bytu bylo viděti půl města. Bydleli jsme pod samou střechou v pětipatrovém, ohromném domě. Všechen náš nábytek záležel z jakéhosi zbytku divanu, potaženého voskovaným plátnem, celého roztrhaného a zaprášeného, z prostého, nebarveného stolu, dvou židlí, maminčiny postele, skřínky v koutě, prádelníku, jenž stál vždy nakřivený, a z otrhané, papírové španělské stěny.
Pamatuju se, byl soumrak; všechno bylo v nepořádku a rozházeno: kartáče, jakési hadry, naše dřevěné nádobí, rozbitá láhev a nevím, co ještě. Vím, že maminka byla nad míru rozčilena a plakala. Otčím seděl v koutě ve svém všedním, otrhaném kabátě. Odpověděl jí cosi s úsměškem, což ji podráždilo ještě více, a znova letěly na podlahu kartáče a nádobí.
Já jsem se rozplakala, vzkřikla jsem a vrhla jsem se k nim k oběma. Byla jsem hrozně polekána a pevně jsem objala tatínka, abych ho chránila svým tělem. Bůh ví, proč se mně zdálo, že se maminka bezdůvodně na něho zlobí, že je nevinen. Chtělo se mi prositi za něho, vzíti za něho na sebe jakýkoli trest. Hrozně jsem se bála maminky a domnívala jsem se, že všichni se jí taktéž bojí.
Maminka se zprva zarazila, potom mne chopila za ruku a odtáhla mne za španělskou stěnu. Uhodila jsem se do ruky o postel dosti silně, ale hrůza má byla silnější než bolest, tak že jsem si jí ani nevšimla. Ještě se pamatuju, že maminka počala cosi trpce a prudce vyčítati otci, ukazujíc na mne. (Budu ho i příště v tomto vypravování nazývati otcem, poněvadž jsem se dověděla teprve později, že nebyl můj vlastní otec.)
Celý ten výjev trval asi dvě hodiny a já, chvějíc se netrpělivostí, snažila jsem se ze všech sil uhodnouti, čím to skončí. Konečně svár utichl a maminka odešla kamsi. Tu mne tatínek zavolal, poceloval, pohladil po hlavě, posadil si na kolena a já jsem se pevně, sladce přitulila k jeho prsům. Bylo to snad první zaláskání od rodičů a snad právě proto počala jsem si všechno jasně pamatovati od této doby. Spozorovala jsem také, že jsem si zasloužila lásku otcovu tím, že jsem se ho zastala a tu mne tuším poprve překvapilo pomyšlení, že mnoho trpí a snáší hoře od maminky. Ta idea utkvěla ve mně od té doby na vždy a den ode dne víc a více mne pobuřovala.
Od toho okamžiku zrodila se ve mně jakási bezhraničná láska k otci, ale podivná láska, jakoby ani ne dětská. Řekla bych, že to byl spíše jakýsi soutrpný, mateřský cit, kdyby takové určení mé lásky nebylo trochu směšno pro dítě. Otec zdával se mně vždy tak ubohý, tak utiskovaný a pronásledovaný, tolik trpící, že pro mne bylo hroznou, nepřirozenou věcí nemilovati ho celou duší, netěšiti ho, nelichotiti se k němu, nestarati se o něho všemi silami. Avšak po dnes nechápu, jak mně mohlo přijíti do hlavy, že můj otec jest takový trpitel, takový nešťastný člověk na světě. Kdo mi to vnukl? Jakým způsobem jsem mohla já, dítě, pochopiti třebas jen nějakou maličkost z jeho osobních nehod? A přece jsem je chápala, ovšem předělavši a upravivši si všechno ve své hlavě dle svého rozumu. Ale doposud si nemohu představiti, jakým způsobem sestavil se ve mně takový názor. Možná, že maminka byla ke mně příliš přísna a já jsem přilnula k otci jako k bytosti, která dle mého soudu trpěla spolu se mnou společně.
Pověděla jsem už o svém prvém probuzení z dětského spánku, o prvém hnutí v mém životě. Srdce mé bylo zraněno od prvého okamžiku a nepostižnou, unavující bystrotou počal se můj rozvoj. Už jsem se nemohla spokojovati pouhými vnějšími dojmy. Začala jsem přemýšlet, uvažovat, pozorovat. Ale toto pozorování začalo tak nepřirozeně záhy, že má představivost musila si nezbytně předělávali všechno po svém rozumu, a já se ocitla náhle v jakémsi zvláštním světě. Všechno vůkol mne začalo se podobati té čarovné pohádce, kterou mně často vypravoval otec a kterou jsem nezbytně musila přijímati za čistou pravdu.
Zrodily se podivné pojmy. Seznala jsem velmi dobře — ač nevím, jak se to stalo — že žiju v podivné rodině a že moji rodičové nejsou nikterak podobni k těm lidem, s kterými jsem se náhodou setkávala v ony doby. Proč, přemítala jsem, proč vídám jiné lidi, kteří už na první pohled jsou nepodobni k mým rodičům? Proč jsem vídala smích na jiných tvářích a při tom mne překvapovalo, že v našem koutku nikdo se nesměje, nikdo nikdy se neraduje? Jaká síla, jaká příčina nutila mne, devítileté dítě, abych se tak bedlivě vhlížela a vslouchala v každé slovo těch lidí, s nimiž jsem se náhodou setkávala buď na našich schodech, nebo na ulici, když jsem pod večer, přikryvši své hadry starou matčinou kacabajkou, šla s měděnými penězi k hokynáři nakoupit za několik grošů cukru, čaje nebo chleba?
Pochopila jsem, ač nevím, kterak, že v našem koutku sídlí jakési věčné, nesnesitelné hoře. Lámala jsem si hlavu, snažila se uhodnouti, proč je to tak a nevím, kdo mně pomohl rozřešiti to všechno dle mého rozumu: obvinila jsem maminku, uznala jsem, že ona činí příkoří otci, ačkoli opakuju, že nechápu, jak se mohl takový divoký pojem složiti v mé představivosti. A na kolik jsem přilnula k otci, na tolik jsem počala nenáviděti ubohou matku. Dosud mne vzpomínka na to na všechno hluboce a bolestně trápí.
Přecházím k druhému případu, který ještě více než prvý působil k mému divnému sblížení s otcem. Jednou po deváté hodině večer maminka mne poslala k hokynáři pro droždí a tatínek nebyl doma. Když jsem se vracela, upadla jsem na ulici a rozlila celý hrnek. První má myšlénka byla, jak se maminka rozzlobí. Zároveň však jsem cítila strašnou bolest v levé ruce a nemohla jsem vstát. Lidé se zastavili kolem mne; jakási stařenka mne začala zdvihati a jakýsi kluk, jenž běžel mimo, udeřil mne klíčem do hlavy. Konečně mne postavili na nohy, já jsem sebrala střepy rozbitého hrnku a šla jsem vrávorajíc, jedva noha nohu mine.
Náhle jsem spatřila tatínka. Stál uprostřed zástupu před bohatým domem, jenž stál naproti našemu. Tento dum náležel jakýmsi vznešeným lidem a byl velkolepě osvětlen; u dveří sjelo se množství kočáru a zvuky hudby dolétaly z oken na ulici. Chopila jsem tatínka za polu kabátu, ukázala mu rozbitý hrnek a s pláčem jsem mu oznámila, že se bojím jíti k mamince.
Byla jsem jaksi ubezpečena, že se mne zastane. Ale proč jsem byla ubezpečena, kdo mně to napověděl, kdo mne navedl, že on mne miluje víc než maminka? Proč jsem k němu přistoupila beze strachu?
On mne vzal za ruku, počal mne těšiti, potom řekl, že mně chce něco ukázat a zdvihl mne na rukou. Nemohla jsem nic rozeznati, protože mne chopil za poraněnou ruku, která mne hrozně zabolela; ale nedala jsem se do pláče, bojíc se, abych ho nezarmoutila. A on se pořád ptal, vidím-li co? Snažila jsem se všemožně vyhověti mu a odpovídala jsem, že vidím červené záclony. Když mne však chtěl přenésti na druhou stranu ulice blíže k domu, tu jsem, nevím proč, začala náhle plakat, objímat ho a prosit, aby mne pustil nahoru k mamince.
Pamatuju se, že mně láskání otcovo bylo tehda velice těžké a nemohla jsem snésti, že jeden z těch, koho jsem tolik chtěla milovat, láská mne a miluje, kdežto ke druhé jsem se neosmělovala a bála jíti. Maminka se však vůbec ani nerozhněvala a poslala mne spat. Pamatuji se, že bolest v ruce, která neustále vzrůstala, způsobila mně horečku. Ale byla jsem jaksi zvláště šťastna, že všechno skončilo tak dobře a celou tu noc viděla jsem ve snách sousední dům s červenými záclonami.
Když jsem se probudila druhého dne, první myšlénkou, první starostí mou byl dům s červenými záclonami. Jakmile maminka odešla z domu, vyškrábala jsem se na okno a počala si jej prohlížeti. Už dávno tento dům budil mou dětskou zvědavost. Zvláště ráda jsem na něj pohlížela večer, kdy se na ulici rozsvěcovaly svítilny a kdy se počínaly rdíti jakýmsi krvavým, zvláštním světlem jako purpur červené záclony za velikými skly jasně osvětleného domu.
K jeho vchodu skoro stále přijížděly nádherné povozy s krásným, hrdým spřežením a vše to vábilo mou zvědavost: i křik, i běhání u vchodu i různobarevné svítilny u kočárů, i vystrojené dámy, které přijížděly v nich. To všechno v mé dětské představivosti nabývalo rázu čehosi carsky nádherného a pohádkově čarovného. Nyní pak, když jsem se setkala s otcem u bohatého domu, dům ten stal se pro mne dvojnásob krásným a zajímavým. Nyní se v mé překvapené fantasii počaly roditi jakési divně krásné představy a domněnky. Ovšem nedivím se, že jsem se uprostřed takých divných lidí, jako byli otec a matka, sama také stala takovým podivným, fantastickým dítětem. Mne jaksi zvláště překvapoval kontrast jejich povah. Mne překvapovalo na příklad to, že maminka neustále se starala a sháněla po našem ubohém hospodářství, věčně vyčítala otci, že ona jediná musí na všechny pracovat, a bezděky jsem si dávala otázku, proč jí tatínek nepomáhá, proč žije v naší domácnosti jako cizí člověk?
Několik matčiných slov vnuklo mně pojem o tom a já jsem s podivením zvěděla, že tatínek je umělec (to slovo mně utkvělo v paměti), že tatínek je člověk vysoce nadaný; v mé představivosti hned se složil pojem, že umělec jest jakýsi zvláštní člověk, v ničem nepodobný k jiným lidem. Možná, že samo chování otcovo přivedlo mne na tu myšlénku; snad jsem také zaslechla něco, co mně nyní vyšlo z paměti; ale jaksi podivně srozumitelný byl mně smysl otcových slov, jež pronesl kdysi přede mnou s jakýmsi zvláštním citem.
On pravil, že přijde doba, kdy i on se zbaví nouze, kdy i on bude pánem a bohatým člověkem a konečně že opětně oživne, až umře maminka. Pamatuju se, že jsem se nejprve strašně ulekla těchto slov. Nemohla jsem vydržeti ve světnici, vyběhla jsem do naší studené síně. tam jsem se opřela o okno, zakryla si rukama obličej a dala se do pláče. Ale potom, když jsem stále o tom přemýšlela, když jsem už přivykla k tomuto hroznému přání otcovu, náhle fantasie přišla mi na pomoc. Nemohlať jsem se ani sama dlouho trápiti nejistotou a musila se nezbytně ustanoviti na jakési domněnce. A tu — nevím, jak to všechno původně začalo — na konec jsem se ustanovila na tom, že až umře maminka, tatínek opustí tento nudný byt a odejde někam spolu se mnou. Ale kam? To jsem si nedovedla až do poslední doby jasně představit. Vím, že všechno, čím jsem mohla vyzdobiti to místo, kam spolu odejdeme (rozhodla jsem co nejurčitěji, že odejdeme spolu), všechno, co mohla vytvořiti skvělého, nádherného a velkolepého má fantasie, všechno bylo uvedeno v činnost mou blouznivostí. Zdálo mi se, že hned zbohatneme; že nebudu chodit kupovat k hokynáři, což mně bylo velice obtížné, protože mně vždycky ubližovaly děti ze sousedního domu, jakmile jsem vyšla na ulici, a toho jsem se hrozně bála, zejména když jsem nesla mléko nebo máslo, vědouc, že rozleju-li je, budu přísně potrestána. Pak jsem ve svém blouznění rozhodla, že tatínek si dá hned ušit pěkné šaty, že se ubytujeme ve skvělém domě, a nyní tedy onen bohatý dům s červenými závěsami a mé setkání vedle něho s otcem, který mně chtěl něco v něm ukázati, přišly na pomoc mé představivosti. Hned se v mé mysli složila domněnka, že se přestěhujeme právě do tohoto domu a budeme v něm žíti v jakýchsi věčných slavnostech a věčném blaženstvě.
Od té doby pohlížela jsem pod večer z okna s napjatou zvědavostí na ten kouzelný pro mne dům, připomínala si příjezdy, připomínala si hosty tak nádherně oblečené, jakých jsem nikdy ještě nevídala; v uších mně zněly zvuky sladké hudby, zalétající z oken; vhlížela jsem se ve stíny lidí, jež se míhaly na záclonách oken, a stále jsem se snažila uhodnouti, co se tam děje; a pořád se mně zdálo, že je tam ráj a neustávající svátek.
Pojala jsem v nenávist naše chudobné obydlí, hadry, ve kterých jsem sama chodila, a když maminka jednou na mne zakřikla a kázala mně slézti s okna, na které jsem si vylezla, jak obyčejně, ihned mne napadlo, že nechce, abych se dívala zejména na tento dům, abych o něm přemýšlela, že jest jí nepříjemno naše budoucí štěstí, že je chce zmařiti aspoň tentokrát… Celý večer jsem pozorně a podezřele hleděla na maminku.
Jak se jen mohla zroditi ve mně taková zatvrzelost k věčně trpící bytosti, jakou byla maminka? Teprve nyní rozumím jejímu utrpení plnému životu a bez bolesti v srdci nemohu vzpomínati o té mučenici. Už tehda, za temné periody mého podivného dětství, za doby tak nepřirozeného rozvoje mého prvého života, často se mi svíralo srdce bolestí a žalostí, a strach, zmatek a pochybnosti zapadaly v mou duši. Už tehda svědomí se ve mně příčilo a často s trýzní a hryzením pociťovala jsem nespravedlivost svoji k mamince.
Ale my jsme se jaksi vyhýbaly jedna druhé a nepamatuju se, abych se k ní byla kdy lichotila. Nyní často sebe nepatrnější vzpomínky bodají a vzrušují mou duši. Jednou, pamatuju se — (ovšem, co nyní povím, je nicotné, malicherné, hrubé, ale právě takové vzpomínky jaksi zvláště mé týrají a nejtrapněji se vtiskly v mou paměť) — jednou pod večer, když otec nebyl doma, maminka mne chtěla poslat ke kupci pro čaj a cukr. Ale neustále přemítala a váhala, a hlasitě přepočítávala měděné peníze — žebráckou částku, kterou měla na vydání. Počítala, tuším, asi půl hodiny a přece nemohla býti s účtem hotova. Mimo to v některé okamžiky, patrně z hoře, upadala v jakousi bezmyšlénkovitost. Jakoby to nyní bylo, slyším, jak stále cosi promlouvala, počítala tiše, rozměřeně, jakoby slova pronášela bezděky; rty i tváře její byly bledé, ruce vždycky se třásly a ona stále kývala hlavou, když přemítala sama u sebe.
„No, není třeba." řekla, pohlédnouc na mne; „půjdu raději spat. Co, chceš spát, Nétičko?"
Mlčela jsem. Tu nazdvihla mou hlavu a pohlédla na mne tak tiše, tak laskavě, obličej se jí vyjasnil a ozářil se takovým mateřským úsměvem, že se mně srdce sevřelo a počalo rychle bíti. K tomu ještě mne nazvala Nétičkou, což znamenalo, že mne zvláště miluje v ten okamžik. Jméno to vymyslila sama, přetvořivši takovým způsobem moje křestné jméno Anna v zdrobnělé Nétička, a kdykoli mne volala tímto jménem, věděla jsem, že mne chce přiláskati.
Byla jsem dojata; chtělo se mi obejmout ji, přituliti se k ní a poplakati si spolu s ní. Potom mne ubohá dlouho hladila po hlavě, snad už jen mašinálně, ani nepozorujíc, že mne hladí, a stále opakovala: „Dítě moje, Anétko, Nétičko!"
Slza se mi drala z očí, ale já jsem se přemáhala a zdržovala. Vzpírala jsem se jaksi, abych neprozradila před ní svých pocitů, a při tom jsem se trápila. Ano, to nemohla býti přirozená zatvrzelost ve mně. Nebylo možná, aby pouze svou přísností vzbudila mne proti sobě. Nikoli! Mne zkazila fantastická, výjimečná láska moje k otci.
Leckdy jsem se probudila v noci v koutku na své kraťoučké postýlce pod lehkou pokrývkou a vždycky jsem se čehosi bála. Vzpomínala jsem si rozespalá, jak ještě nedávno, když jsem byla menší, jsem spávala spolu s maminkou, a nebála jsem se tolik, když jsem se v noci probudila; bylo jen třeba přituliti se k ní, zamhouřiti oči a obejmout ji pevněji a hned jsem zase usnula. Pořád jsem ještě cítila, že nebylo možno, abych ji nemilovala aspoň tajně. Později jsem pozorovala, že i mnohé děti bývají často hrozně necitelný, a jestliže si zamilují koho, milují ho výjimečně. Totéž bylo se mnou.
Někdy v našem koutku zavládlo ticho na celé neděle. Otce i matku omrzelo se hádat a já žila mezi nimi jako dříve, mlčelivá, zadumaná, stále plná stesku a stále se čehosi domáhajíc ve svých snech. Co jsem je tak oba pozorovala, pochopila jsem úplně jejich vzájemný poměr. Pochopila jsem to hluché, věčné nepřátelství jejich, pochopila jsem hoře i všechen ten omamující výpar nepořádného života, jenž se usadil v našem koutě, ovšem pochopila jsem to všechno bez příčin a následků, pochopila na tolik, na kolik mohla vůbec pochopit.
Za dlouhých zimních večerů, skrčena někde v koutku, dychtivě jsem je sledovávala po celé hodiny, pozorovala jsem obličej otcův a stále jsem se snažila vypátrati, o čem přemýšlí, co ho tak zajímá. Pak mne překvapovala a děsila maminka. Ona neustále chodila sem tam po světnici, po celé hodiny, často i v noci, když ji spánek opouštěl, čímž často trpívala, při chůzi něco si šeptala, jakoby byla sama ve světnici, rozkládala rukama, tu zas je složila na prsou, anebo jimi zalomila s jakýmsi strašným, nevystihlým steskem. Někdy se jí slzy řinuly po tvářích, slzy, kterých snad ani sama nepozorovala, poněvadž chvílemi bývala bez paměti. Trpěla jakousi velice těžkou nemocí, které však pranic nedbala.
Pamatuju se, že se mi stále obtížnějším a obtížnějším stávalo mé osamocení a mlčení, jež jsem nesměla přerušiti. Už celý rok žila jsem životem uvědomělým, neustále zadumána, blouzníc a trápíc se po tichu neznámými, nejasnými snahami, které se rodily v jediném okamžiku. Stávala jsem se plachou, jako v lese. Konečně tatínek první si mne povšimnul, zavolal mne k sobě a optal se, proč tak upjatě na něho pohlížím.
Pamatuju se, co jsem mu odpověděla; pamatuju se, že se nad čímsi zamyslil a konečně řekl, pohlédnuv na mne, že zejtra přinese slabikář a začne mne učit číst. S netrpělivostí čekala jsem na ten slabikář a blouznila jsem celou noc, nechápajíc jasně, co to je slabikář.
Druhého dne otec skutečně mne počal učit. Z prvních slov jsem pochopila, co se na mně žádá, a naučila se všemu rychle, poněvadž jsem věděla, že se mu tím zavděčím. Byla to nejšťastnější doba tehdejšího mého života. Když mne chválil za vtipnost, hladil po hlavě a líbal, hned jsem počínala plakat radostí.
Znenáhla otec si mne zamiloval; už jsem se osmělovala dáti se s ním do řeči a často jsme spolu rozmlouvali celé hodiny bez ustání, ačkoli jsem časem nerozuměla ani slova z toho, co mně vypravoval. Avšak ostýchala jsem se ho jaksi, bála jsem se, aby si nepomyslil, že se s ním nudím, a proto ze všech sil jsem se snažila ukázati mu, že ho chápu. Sedati se mnou za večera stalo se mu znenáhla zvykem. Jakmile se počalo smrákat a on se vrátil domů, hned jsem k němu přicházela se slabikářem. Posadil mne proti sobě na lavičku, a když vyučování bylo skončeno, četl mně nějakou knížku. Nerozuměla jsem ničemu, ale smála jsem se bez přestání, domnívajíc se, že mu tím způsobím potěšení. Opravdu, bavila jsem ho tím a on rád pohlížel na můj smích.