Mimo to i jakýsi, mně samé ještě nejasný stesk počal víc a více narůstati na mém malinkém srdci. S podivením zastavovala jsem se před nějakým obrazem, zrcadlem, krbem vymyšlené práce, nebo před sochou, která jakoby se byla naschvál schovala do hlubokého výklenku, aby mne odtud snáze mohla pozorovati a nějak mne polekati, zastavovala jsem se a potom najednou jsem zapomínala, proč jsem se zastavila, co chci, o čem jsem začala přemýšleti, a když jsem se pak vzpamatovala, strach a rozpaky padaly na mne a srdce mi silně začínalo tlouci.
Z osob, které mne časem přicházely navštívit, dokud jsem ještě ležela nemocná, kromě stařečka doktora nejvíc mne překvapila tvář jistého pána, už dosti letitého, neobyčejně vážného, ale spolu i dobrého, jenž na mne patříval s hlubokým soucitem. Jeho tvář oblíbila jsem si nade všechny ostatní. Velmi se mi chtělo dáti se s ním do řeči, ale bála jsem se; byl napohled vždycky truchlivý, mluvil přerývaně, málo, a úsměv nikdy nezahrál na jeho ústech.
Byl to sám kníže Ch…ský, který mne nalezl a poskytl mně útulek ve svém domě. Když jsem se začala uzdravovat, jeho návštěvy stávaly se neustále řidšími a řidšími. Konečně při poslední návštěvě přinesl mně cukrátek, jakousi dětskou knihu s obrázky, poceloval mne, udělal křížek a požádal, abych byla veselejší. Těše mne dodal, že brzy budu míti společnici, také takovou holčičku, jako já jsem, totiž jeho dceru Káťu, která jest nyní v Moskvě. Potom, promluviv cosi s obstárlou Francouzkou, chůvou jeho dětí a se služkou, která mne opatrovala, ukázal jim na mne, odešel, a od té doby neviděla jsem ho zrovna tři neděle.
Kníže žil ve svém domě nad míru osaměle. Větší polovinu domu zaujímala kněhyně; sama také nevídala knížete někdy po celé neděle. Později jsem spozorovala, že i všechna domácí čeleď málo o něm mluvila, jakoby ho ani nebylo v domě. Všichni si ho vážili a také — jak bylo zřejmo — měli ho rádi, a přece pohlíželi na něho jako na podivína. Zdá se, že i sám uznával, že je velmi podivný, málo podobný k ostatním a proto se snažil co možná nejméně se ukazovati všem na oči… Později budu míti příležitost velmi mnoho a daleko podrobněji o něm mluviti.
Jednoho rána mne převlekli do čistého, tenkého plátna, oblekli na mne černé, vlněné šaty s bílými smutečními výložky, na které jsem pohlížela s jakýmsi truchlivým překvapením, přičesali mně vlasy a přivedli mne s hořejších místností dolů, do pokojů kněhyně. Stanula jsem jako vkopaná, když mne k ní přivedli: nikdy jsem ještě kolem sebe neviděla tolik bohatství a nádhery.
Ale dojem ten byl okamžitý a hned jsem zbledla, jakmile jsem uslyšela hlas kněhyně, jež kázala, aby mne přivedli blíže k ní. Už když mne oblékali, pomyslila jsem si, že mne připravují k jakémusi mučení, ač Bůh ví, proč taková myšlénka ve mně vznikla. Vůbec vstoupila jsem v nový život s jakousi divou nedůvěrou ke všemu, co mne obklopovalo.
Avšak kněhyně byla ke mně velice přívětivá a pocelovala mne. Vzhlédla jsem na ni směleji. Byla to táž spanilá dáma, kterou jsem spatřila, když jsem se vzpamatovala ze svých mrákot. Ale celá jsem se otřásla, když jsem líbala její ruku a nikterak jsem nemohla sebrati tolik síly, abych mohla něco odvětiti na její otázky. Poručila mi, abych si sedla vedle ní na nizoučkou taburetku. Zdá se, že to místo bylo určeno pro mne už napřed. Bylo vidno, že si kněhyně upřímně přála přilnouti ke mně vší duší, prokázati mně svou lásku a úplně mně nahraditi matku. Ale já jsem nikterak nemohla pochopiti, že šťastná náhoda mne přivedla do tohoto domu a neuměla jsem jí vnuknouti dobré mínění o sobě.
Dali mně krásnou knížku s obrázky a řekli, abych se na ně dívala. Sama kněhyně psala k někomu psaní, čas ob čas odkládala péro a opět se dávala se mnou do řeči. Ale já se pletla, upadala do rozpaků a nic kloudného nemohla jsem ze sebe vypraviti. Slovem, ačkoli můj příběh byl velice neobyčejný a v něm velikou roli hrál osud a různé, až tajemné cesty, a vůbec v něm bylo mnoho zajímavého, nevysvětlitelného, ba až fantastického, přece jsem já sama jako na vzdory všem těmto melodramatickým okolnostem zůstávala praobyčejným dítětem, bojácným, polekaným a skoro jako přihlouplým. Zejména toto poslední se kněhyni pranic nelíbilo a zdá se, že jsem ji dosti brzy vůbec omrzela, z čehož viním ovšem jen samu sebe.
Po druhé hodině začaly návštěvy a kněhyně stala se ke mně nákle zase pozornější a laskavější. Na dotazy hostů, týkající se mne, odpovídala, že je to vysoce zajímavý případ a potom vypravovala dále po francouzsky. Za jejího vypravování na mne pohlíželi, kývali hlavami, divili se. Jeden mladý pán měřil si mne lornětem, jeden voňavkou napuštěný šedý stařeček chtěl mne pocelovat a já jsem bledla, červenala a seděla se sklopenýma očima, bojíc se hnouti sebou a chvějíc se na všech údech. Srdce se svíralo a bolelo mne. Zalétala jsem duchem v minulost v naše podkroví, vzpomněla jsem si na otce, na naše dlouhé, mlčelivé večery, na maminku, a když jsem si vzpomněla na ni, do očí se mi draly slzy, hrdlo se svíralo a jen jsem si přála, abych mohla utéci, zmizeti, zůstati samotna…
Potom, když návštěvy byly ukončeny, obličej kněhyně stal se nápadně přísnějším. Už na mne pohlížela zasmušileji, mluvila úsečněji a zejména mne lekaly její pronikavé, černé oči, někdy celou čtvrt hodiny upřené na mne, a její pevně semknuté, tenké rty.
Večer mne odvedli nahoru. Usnula jsem s horečkou, v noci jsem se probouzela s tesklivostí a pláčem následkem chorobných snů; ráno pak začala táž historie a mne opět odvedli ke kněhyni. Posléze ji samou jaksi omrzelo vypravovati svým hostům můj příběh a hosty omrzelo projevovati mně svoji soustrast. Kromě toho byla jsem praobyčejné dítě, prosté všeliké naivnosti, jak se vyjádřila sama kněhyně, když mluvila mezi čtyřma očima s jakousi obstárlou dámou, která se jí ptala, zdali se nenudí se mnou.
Konečně jednoho večera mne odvedli a víc už mne dolů nepřiváděli. Tak skončilo mé favoritství. Ostatně mně bylo dovoleno choditi všude, kam se mně zachtělo. Já pak nemohla poseděti na jednom místě pro svou hlubokou tesklivost a byla jsem velice ráda, když jsem mohla odejíti ode všech dolů do velikých pokojů.
Pamatuju se, že jsem si velice přála rozhovořiti se s domácími lidmi; ale tolik jsem se bála, abych je nerozhněvala, že jsem raději zůstávala samotna. Mým oblíbeným krácením času bylo přituliti se někam do koutečka, kde mne nebylo vidět, schovati se za nějaké nářadí a tam vzpomínat a uvažovat o všem, co se mně přihodilo.
Ale podivná věc! Jakobych vytratila z paměti konec toho, co se se mnou přihodilo u rodičů, celou tu hroznou příhodu. Míhaly se mně na mysli jen jednotlivé obrazy, vystupovala jednotlivá fakta. Ovšem pamatovala jsem si všechno, i noc, i housle, i tatínka; pamatovala jsem si, jak jsem přinášela peníze; ale srovnati si v mysli, vyjasniti si ony události nemohla jsem nikterak. Jen obtížněji stávalo se mi u srdce a když jsem ve vzpomínkách přecházela k tomu okamžiku, když jsem se modlila u mrtvé maminky, mráz náhle přebíhal po všech mých údech. Třásla jsem se, hlasitě vzdychala a potom tak těžko jsem oddychovala, tak se mné stísnily prsa a srdce počínalo tak bystře tlouci, že jsem s leknutím vybíhala ze svého koutka.
Ostatně neřekla jsem správně, že mne nechávali samotnou; nade mnou neustále a horlivě bděli a přesně plnili rozkaz knížete, který přikázal, aby mně ponechali úplnou svobodu, ničím mne neobtěžovali, ale ani na minutku nespouštěli s očí. Pozorovala jsem, že chvílemi někdo z domácích nebo ze služebnictva přicházel se podívat do té komnaty, kde jsem se nacházela a opět odcházel, nepromluviv ani slova. Mne velice překvapovala a z části znepokojovala taková pozornost. Nemohla jsem pochopiti, proč se to děje. Pořád se mně zdálo, že mne chovají za jakýmsi účelem a néco potom chtějí se mnou udělat. Pamatuju se, že jsem se neustále snažila zajíti někam hodně daleko, abych v případě potřeby věděla, kam se schovat.
Jednou jsem se zatoulala na parádní schodiště. Bylo celé z mramoru, široké, vystlané koberci, obstavené květinami a rozkošnými vázami. Na každém odpočívadle seděli mlčky dva vysocí lokaji, neobyčejně pestře odětí, v rukavičkách a co nejbělejších nákrčnících. Pohlédla jsem na ně celá překvapená a nikterak mi nešlo do hlavy, proč tam sedí, mlčí, pohlížejí jeden na druhého a nic nedělají.
Takové osamělé procházky líbily se mně víc a více. Byla mimo to i druhá příčina, pro kterou jsem utíkala shora. Nahoře bydlela stará teta knížete, která skoro nikdy nevycházela a nevyjížděla. Tato stařenka vštípila se ostře v mé vzpomínky. Byla div ne nejváženější osobou v domě. Ve styku s ní všichni dbali jakési slavnostní etikety, ba i sama kněhyně, která vyhlížela tak hrdě a samovládně, pravidelně dvakrát za týden v určité dni musila přicházeti nahoru a činiti osobní návštěvu své tetě. Přicházela obyčejně z rána; započínala suchá rozmluva, přerývaná často slavnostním mlčením, za kteréhož stařenka buď šeptala modlitbu, nebo přebírala růženec. Návštěva neskončila dříve, dokud nepokynula sama tetička, která vstávala se svého místa, pocelovala kněhyni na rty a tím jí dávala na srozuměnou, že shledání je u konce.
Dříve kněhyně byla povinna každý den navštěvovati svou příbuznou; ale později na přání stařenčino nastala úleva a kněhyně byla jen povinna ostatních pět dní v témdni každého rána posýlat k tetičce pro zprávu, jak se jí vede. Vůbec stará kněžna žila skoro jako v klášteře. Zůstala pannou, a když jí minulo třicet pět let, zavřela se do kláštera, kde prožila sedmnáct let, ale postřižení nepřijala; pak opustila klášter a přijela do Moskvy, kde se ubytovala u sestry, ovdovělé hraběnky L., jejíž zdraví stávalo se s každým rokem chatrnější a při té příležitosti se smířila s druhou sestrou, také kněžnou Ch…skou, s kterou více než dvacet let byla rozvaděna. Ale stařenky, jak se vypravuje, neprožily ani jedinkého dne v smíru, tisíckrát chtěly od sebe odjeti, ale nemohly toho provést, protože na konec samy spozorovaly, jak je každá z nich nezbytná dvěma ostatním pro uvarování nudy a pro případ pomoci ve stáří.
Ale přes to, že jejich způsob života nelákal a přes veškeru slavnostní nudu, která panovala v jejich moskevském uzavřeném obydlí, celé město pokládalo za svou povinnost činiti pravidelné návštěvy třem klášternicím. Pohlíželi na ně jako na ochránkyně všech aristokratických závětí a podání, jako na živé letopisy starobylého bojarstva. Hraběnka zanechala po sobě množství krásných vzpomínek a byla vůbec výtečná žena. Lidé přijíždějící z Petrohradu činili jim své prvé návštěvy. Čí návštěvy se přijímaly v jejich domě, toho přijímali všude.
Avšak hraběnka zemřela a sestry se rozjely. Starší kněžna Ch…ská zůstala v Moskvě, kde ujala svou část dědictví po hraběnce, jež umřela bezdětná; mladší, klášternice, přestěhovala se k synovci, knížeti Ch…skému do Petrohradu. Za to dvé dětí knížete, kněžna Káťa a Aleksandr zůstali na návštěvě v Moskvé u babičky, aby ji bavili a těšili v její samotě. Kněhyně, jež vášnivě milovala své děti, nesměla ani hlesnout, když se s nimi loučila na celou dobu ustanoveného smutku. Zapomněla jsem podotknouti, že smutek trval ještě v celém knížecím domě, když jsem se v něm ubytovala; ale lhůta jeho měla uběhnouti v krátké době.
Stařenka kněžna oblékala se celá černě, šaty měla z prosté vlněné látky a nosila škrobený, do varhánků sbíraný bílý límeček, jenž jí dodával vzezření špitálnice. Růženec nikdy neodkládala, slavnostně se vypravovala ke mši, postila se každý den, přijímala návštěvy různých duchovních a vážných lidí, čítala duchovní knihy a vůbec vedla život čistě klášternický. Tišina nahoře byla hrozná; nebylo možno ani dveřmi skřipnouti. Stařenka měla bystrý sluch jako patnáctiletá dívka a hned posýlala vyzvědít příčinu lomozu nebo i pouhého zaskřipnutí. Všechno mluvilo šeptem, všechno chodilo po špičkách, a ubohá Francouzka, také stařenka, byla konečně nucena vzdáti se své oblíbené obuvi — střevíců s podpatky. Podpatky bylý z domu vyloučeny.
Dvě neděle na to, když jsem se objevila v domě, stařenka kněžna poslala vyptat se na mne, kdo jsem, co jsem zač, jak jsem se dostala do domu atd. Jí hned a uctivě vyhověli. Tu byl poslán druhý schválný posel k Francouzce s dotazem, proč mne kněžna až dosud neviděla? Ihned nastal poplach; mně počali česati hlavu, mýti obličej, ruce, které i beztoho byly úplně čisté, učiti mne, jak mám přistoupiti, pokloniti se, hleděti veseleji a přívětivěji, jak mluvit — celou mne popletli.
Pak byla vyslána poselkyně už s naší strany s návrhem, nepřeje-li si kněžna viděti sirotka? Následovala odpověď záporná, avšak byla ustanovena lhůta na zejtří po mši. Nespala jsem celou noc a potom vypravovali, že jsem celou noc blábolila, přistupovala ke kněžně a prosila ji za odpuštění.
Konečně nastalo mé představení. Spatřila jsem malinkou, vyzáblou stařenku, sedící v ohromném křesle. Zakývala na mne hlavou, a nasadila si brejle, aby si mne mohla lépe prohlédnouti. Pamatuju se, že jsem se jí hned na ponejprv nezalíbila. Učinila poznámku, že jsem docela zdivočelá, neumím ani poklonu učiniti, ani ruku políbiti. Započaly dotazy a já jedva odpovídala; ale když řeč došla na otce a matku, dala jsem se do pláče.
Stařence bylo velmi nepříjemno, že jsem tak citlivá; ostatně sama mne začala těšit a radila, abych naděje své složila na Boha. Pak se mne otázala, kdy jsem byla naposled ve chrámě; a poněvadž já jsem sotva pochopila smysl její otázky, neboť o mé vychování nikdo nedbal, kněžna přišla zrovna v úžas. Poslali pro kněhyni. Započala rada a bylo ustanoveno, že mne povezou do chrámu v nejblíže příští neděli. Do té doby kněžna slíbila, že se bude za mne modliti, ale poručila, aby mne odvedli, protože jsem dle jejích slov zanechala v ní nad míru těžký dojem.
Nedivím se; ale jinak ani nemohlo být. Bylo však zřejmo, že jsem se rozhodně nezalíbila. Týž den vzkázala, že příliš dovádím, že je mne slyšet po celém domě, ačkoli jsem se toho dne ani nehnula. Patrně stařence se něco zdálo. Avšak druhého dne přišel týž vzkaz. Jako na neštěstí přihodilo se, že jsem právě upustila číšku a rozbila ji. Francouzka a všechny služebné přišly v úžas a v tu chvíli mne přestěhovaly do nejvzdálenější světničky, kamž všechny následovaly za mnou v záchvatu hrůzy.
Sama už nevím, čím to všechno tehda skončilo. A to byla příčina, proč jsem ráda odcházela dolů a toulala se samotná po velikých sálech, neboť jsem věděla, že tam nikomu nepřekážím.
Pamatuju se, jak jsem kdysi seděla v jednom dolejším sále. Zakryla jsem si obličej rukama, sklonila hlavu a tak jsem proseděla nevím jak dlouho. Stále jsem přemýšlela a přemýšlela. Můj nevyspělý rozum nebyl s to, aby rozřešil veškeren můj stesk a mně bylo u duše čím dál, tím obtížněji, truchlivěji. Náhle ozval se nade mnou čísi tichý hlas:
„Co tu děláš, moje ubohá?"
Zdvihla jsem hlavu: byl to kníže. Jeho tvář vyjadřovala hluboké účastenství a soustrast. Ale já pohlédla na něho takovým zničeným, takovým nešťastným pohledem, že slzy naplnily jeho veliké, modré oči.
„Ubohý sirotečku!" pravil a pohladil mne po hlavě.
„Ne, ne; nejsem sirotek! Ne!" zvolala jsem a zastenání vydralo se z mých prsou a všechno se ve mně zdvihlo a vzbouřilo. Vstala jsem s místa, chopila ho za ruku a líbajíc a slzami ji kropíc, opakovala jsem prosebným hlasem:
„Ne ne, nejsem sirotek! Ne!"
„Dítě mé! Co je ti, má milá, ubohá Nétičko? Co je ti?"
„Kde je maminka? Kde je moje maminka?" volala jsem, hlasitě plačíc a nemajíc už síly, abych déle skrývala svůj stesk, padla jsem celá zmožená před ním na kolena. „Kde je moje maminka? Holoubku můj, řekni, kde je maminka?"
„Odpusť mi, děťátko!… Ach, ubohá, já jsem jí připomenul… Co jsem to udělal! Pojď, půjdeme spolu, Nétičko, půjdeme spolu!"
Chopil mne za ruku a rychle mne vedl za sebou. Byl dojat do hloubi duše. Konečně jsme přišli do komnaty, které jsem až dosud neviděla.
Byla. to obraznice. Byl soumrak. Lampičky jasně kmitaly svými plaménky po zlatých řízách a drahých kamenech svatých obrazů. Zpod lesklých kovových říz mdle vyhlédaly obličeje svatých. Zde všechno bylo tak málo podobno k ostatním komnatám, tak bylo tajemno a truchlivo, že jsem byla překvapena a jakési zděšení ovládlo mé srdce. Byla jsem k tomu tak bolestně naladěna! Kníže ve spěchu mě přiměl, abych poklekla před obrazem boží mateře a sám také klekl vedle mne…
„Modli se, dítě, pomodli se; budeme se oba modliti!" pravil tichým, přerývaným hlasem.
Ale já se modliti nemohla; byla jsem překvapena, ano poděšena; vzpomněla jsem si otcových slov v onu poslední noc u těla mé maminky a já klesla do mdlob. Pak jsem se rozstonala a za této druhé periody své nemoci div jsem neumřela. Stalo se to následujícím způsobem.
Kdysi ráno čísi známé jméno ozvalo se v mých uších. Uslyšela jsem jméno S…ce. Kdosi z domácích pronesl je vedle mé postele. Trhla jsem sebou. Vzpomínky přivalily se ke mně a já, vzpomínajíc, blouzníc a mučíc se proležela, už nevím, kolik hodin v opravdovém blábolu.
Procitla jsem už velmi pozdě. Kolem mne byla tma; noční svítilna zhasla a služebná, která mne opatrovala, nebyla ve světnici. Náhle jsem zaslechla zvuky vzdálené hudby. Chvílemi zvuky úplně utichaly, chvílemi se ozývaly silněji a silněji, jakoby se blížily. Nepamatuju se, jaký cit mnou ovládnul, jaký záměr se náhle zrodil v mé chorobné hlavě. Vstala jsem s postele a nevím, kde jsem nabrala sil, na spěch se oblékla do svých smutečných šatů a šla, hmatajíc kolem sebe, ze světnice. Ani v druhém, ani v třetím pokoji nepotkala jsem živé duše. Konečně jsem se probrala na chodbu. Zvuky stávaly se stále silnějšími a jasnějšími.
Uprostřed chodby byly schody dolů; touto cestou chodila jsem vždy do dolejších pokojů. Schodiště bylo jasně osvětleno; dole chodili; přitiskla jsem se do koutka, aby mne nespozorovali, a jakmile bylo možno, sešla jsem dolů na druhou chodbu. Hudba zaznívala ze sousedního sálu; tam bylo hlučno, hovořilo se, jakoby se tam bylo shromáždilo na tisíc lidí. Jedny dvéře do sálu, přímo z chodby, byly zavěšeny ohromnou dvojitou portierou z jasně červeného aksamítu. Zdvihla jsem přední závěsu a stoupla jsem si mezi portiery. Srdce mně tlouklo tak, že jsem jedva stála na nohou.
Ale za několik minut přemohla jsem své rozčilení a osmělila se konečně odhrnouti trochu kraj druhé závěsy… Můj Bože! Ten ohromný, mračný sál, do něhož jsem se bávala vkročit, zářil nyní tisícerými ohni. Jakoby se bylo na mne navalilo moře světla, mé oči, přivyklé k temnotě, byly v první okamžik oslněny, až zabolely. Aromatický vzduch jako horký vítr zavanul mně do obličeje. Spousta lidí chodila sem a tam; všichni, zdálo se, měli radostné, veselé tváře. Dámy byly v nádherných, světlých šatech; všude jsem potkávala pohledy, zářící radostí.
Stála jsem jako okouzlená. Zdálo se mně, že jsem to všechno viděla už kdysi ve snu… Připomněla jsem si soumrak, připomněla jsem si naše podkroví, vysoké okénko, ulici hluboko dole s kmitajícími se svítilnami, okna protějšího domu s červenými záclonami, kočáry shromážděné u vchodu, dupot a frkání hrdých koní, křik, lomoz, stíny v oknech a slabou, vzdálenou hudbu… „Vida tedy, kde byl onen ráj," prolétlo mou hlavou. „Vida, kam jsem chtěla odejíti s ubohým tatínkem!… Nebyl to tedy pouhý sen! Ano, všechno jsem to viděla už ve svých snech, ve svém blouznění!"
Rozpálená nemocí fantasie vzplanula v mé hlavě a slzy jakéhosi nevylíčitelného nadšení vyhrkly z mých očí. Pátrala jsem očima po otci. „Musí býti zde, je zde!" myslila jsem si a srdce mně zatlouklo očekáváním, dech se zkrátil…
Avšak hudba umlkla, ozval se hluk a po celém sále nesl se jakýsi šepot. Dychtivě jsem pohlížela do obličejů, míhajících se přede mnou, snažíc se, abych některý z nich poznala. Náhle nastalo v sále jakési neobyčejné vzrušení. Spatřila jsem na vyvýšeném místě vysokého, hubeného stařečka. Jeho bledý obličej se usmíval, on sám se úhlovitě nahýbal a ukláněl na všechny strany a v jeho rukou byly housle. Nastalo hluboké ticho, jakoby všichni ti lidé zatajili dech. Všechny obličeje byly upřeny na stařečka, všechno očekávalo.
On vzal housle a dotknul se smyčcem strun. Začala hudba a já jsem cítila, jak mně cosi náhle sevřelo srdce. V nevýslovném stesku, s zatajeným dechem naslouchala jsem těm zvukům; cosi známého ozývalo se v mých uších, jakobych to byla už kdesi slyšela; jakási předtucha čehosi hrozného, strašného byla v těch zvucích, něco takového, co se dálo i v mém srdci. Konečně housle zavzněly zvučněji; rychleji a pronikavěji rozléhaly se zvuky. Ozval se jakoby čísi zoufalý nářek, žalostný pláč, jakoby čísi úpěnlivá prosba marně se ozývala v celém tom zástupu a umlkla, ustrnula v zoufalství. Pořád známějším a známějším jevila se cosi mému srdci. Ale srdce odpíralo tomu věřiti. Stiskla jsem zuby, abych nezastenala bolestí a chytila se rukou závěsy, abych neklesla…
Chvílemi jsem zavírala oči a pak je zase otvírala, čekajíc, že je to sen, že se probudím k jakémusi strašnému, mně známému okamžiku, že se mně snila ona poslední noc, kdy jsem slyšela tytéž zvuky. Když jsem otevřela oči, chtíc se přesvědčiti, dychtivě jsem pohlížela na zástup… Ne, to byli jiní lidé, jiné tváře! Zdálo se mně, že všichni, tak jako já, strádali hlubokým steskem; zdálo se, že všichni chtěli křiknouti na ony strašné nářky a steny, aby umlkly, netrýznily jejich duší, ale nářky a steny lily se pořád tesklivěji, žalostněji, táhleji.
Náhle ozval se poslední, strašný, dlouhý výkřik a ve mně se všechno otřáslo… Není pochybnosti! To je ten samý, to je onen výkřik! Poznala jsem jej, slyšela jsem jej už, on mně taktéž, jako v oné noci, pronikl duší. „Tatínek, tatínek!" mihlo se jako blesk v mé hlavě; „je zde, to je on, to on mne volá, to jsou jeho housle!"
Cosi jako zastenání vyrvalo se z celého zástupu, a strašný potlesk rozlehl se sálem. Zoufalý, pronikavý pláč vyrval se z mých prsou. Nesnesla jsem toho déle, rozhrnula jsem závěsu a vskočila jsem do sálu.
„Tatínku, tatínku! To jsi ty! kde jsi?" křičela jsem, sama nevědouc, co činím.
Nevím, jak jsem doběhla až k vysokému stařečkovi; všude mne propouštěli, rozestupujíce se přede mnou. Vrhla jsem se k němu s bolestným křikem; myslila jsem, že objímám otce… Náhle jsem spozorovala, že se mne chápou čísi dlouhé, kostlivé ruce a zdvihají mne do vzduchu. Čísi černé oči upřely se na mne, a zdálo se, že mne chtí sežehnouti svým ohněm. Hleděla jsem na starce: „Ne, to nebyl otec, to jest jeho vrah!" prokmitlo mně myslí. Mne se zmocnilo jakési otupění a náhle se mi zdálo, že se nade mnou ozval smích a smích ten že se rozlehl sálem společným, všeobecným pokřikem.
Pozbyla jsem smyslů.
V.
To byla druhá a poslední perioda mé nemoci.
Když jsem znovu otevřela oči, uviděla jsem nad sebou skloněnou tvář dítěte, děvčátka stejných let, jako já, a první můj pohyb byl, že jsem k němu vztáhla ruku. První pohled na ně naplnil duši mou jakýmsi štěstím, jakousi sladkou předtuchou. Představte si ideální, roztomilou tvářičku, překvapující zářící krásu, jednu z těch, před nimiž se náhle zastavuješ jako proniknutý radostným zmatkem, zachvíváš se nadšením a již jsi vděčen za to, že vůbec jest, za to, že na ni padl tvůj pohled, za to, že prošla mimo tebe.
Byla to dcera knížete, Káťa, která se právě vrátila z Moskvy. Usmála se mému pohybu, a slabé nervy mé se zachvěly slavnostným nadšením. Kněžna zavolala otce, jenž stál dva kroky od ní a rozmlouval s lékařem.
„Nu, chvála Bohu, chvála Bohu!" pravil kníže, vzav mne za ruku a jeho obličej zazářil nestrojeným citem. „Jsem rád, rád, velice rád," pokračoval spěšným hlasem, jak bývalo jeho zvykem. „Vidíš, to je Káťa, moje holčička; seznamte se, ona bude tvá společnice. Jen se brzo uzdrav, Nétičko. Nehezká! Jak jsi mne polekala!"
Mé uzdravení šlo velmi rychle. Za několik dní už jsem chodila. Každé ráno Káťa přicházela k mé posteli, vždy s úsměvem, se smíchem, který nemizel s jejích rtů. Jejího příchodu čekala jsem jako štěstí. Tolik se mně chtělo ji pocelovati! Ale čtveračivá holčička přicházela jedva na několik minut; poseděti tiše nemohla. Věčně se pohybovat, běhat, skákat, hlučet a lomozit na celý dům byla její nezbytná potřeba. A proto mně hned na ponejprv oznámila, že je jí hrozně nudno seděti u mne a že proto bude ke mně přicházeti velice zřídka, a i to jen proto, že je jí mne líto; co prý dělat, musí se přijít podívat. Ale až se uzdravím, potom že nám bude veseleji. A skutečně každé ráno první její slovo bylo:
„Nu, jsi zdráva?"
Ale poněvadž jsem stále ještě byla hubená a bledá a úsměv jaksi bojácně jen prokukoval z mého smutného obličeje, proto kněžna hned nachmuřila brvy, zavrtěla hlavou a mrzutě zadupala nožkou.
„Vždyť jsem ti říkala včera, abys vypadala lépe.
Poslouchej, tobě jistě nedávají jíst?"
„Ano, málo," odpověděla jsem bojácně, protože jsem se jí už ostýchala. Chtělo se mi co nejvíce zalíbiti se jí a proto jsem se bála o každé své slovo, o každý svůj pohyb. Příchod její čím dále, tím více mne uváděl v nadšení. Nespouštěla jsem s ní očí, a když odešla, dlouho ještě jako okouzlená pohlížela jsem v tu stranu, kde stála. Vídala jsem ji i ve snách. A za bdělého stavu, když nebyla u mne, skládala jsem si celé rozhovory s ní, byla jsem její přítelkyní, čtveračila, dováděla, plakala spolu s ní, když nás za něco kárali, slovem, blouznila jsem o ní jako zamilovaná. Hrozně se mi chtělo, abych už byla zdráva a honem ztloustla, jak ona mně radila.
Kdykoli Káťa přiběhla ke mně z rána a jeji první slova byla: „Nu, jsi už zdráva? Ach, pořád taková hubená!" vždycky jsem se zalekla, jakobych se byla něčím provinila. A Káťa se divila opravdově, že jsem se za jeden den nespravila, tak že se skutečně počínala na mne mrzeti.
„Víš co? Chceš, já ti dnes přinesu piroh?" navrhla mně při jedné své návštěvě. „Sněz to, z toho rychle ztloustneš."
„Přines," svolovala jsem s radostí, že ji uvidím ještě jednou.
Při svých návštěvách kněžna se vždy nejprve poptala na mé zdraví, pak si sedla naproti mně na židli a počínala si mne prohlížeti svýma černýma očima. Z počátku, dokud se se mnou seznamovala, přehlížela si mne každou minutku od hlavy do nohou s velice naivním podivením. Rozmluva naše ovšem se nevázala. Já se ostýchala před Kátí a před jejími příkrými nápady, ačkoli jsem umírala touhou, abych si s ní mohla pohovořit.
„Což mlčíš!" začala Káťa po krátké pomlčce.
„Co dělá tatínek?" optala jsem se, majíc radost, že jest věta, kterou možno pokaždé začíti naši rozmluvu.
„Nic, tatínek je zdráv. A já jsem vypila dnes dvě číšky čaje, místo jedné. A kolik ty?"
„Jednu."
Opět mlčení.
„Dnes mne Falstaf chtěl kousnout."
„To je pes?"
„Ano, pes. Což jsi ho neviděla?"
„Ne, viděla jsem ho."
A poněvedž jsem nevěděla, co dále odpovědít, kněžna opět na mne pohlédla s podivením.
„Je ti veselo, když s tebou hovořím?"
„Ano, velice veselo. Přicházej častěji."
„Mně řekli, že ti bude veselo, když budu k tobě přicházet. Ale vstávej už raději. Dnes ti opravdu přinesu piroh… A proč pořád mlčíš?"
„Tak."
„Ty asi přemýšlíš pořád, viď?"
„Ano, mnoho přemýšlím."
„A mně říkají, že moc mluvím a málo přemýšlím. Což mluvit je špatné?"
„Ne, já jsem ráda, když mluvíš."
„Hm; zeptám se madame Leothar, ona ví všechno. A o čem přemýšlíš?"
„O tobě přemýšlím," odvětila jsem po krátké pomlčce.
„A to je ti příjemno?"
„Ano."
„Máš mne tedy ráda?
„Mám."
„A já tebe ještě nemám ráda. Jsi taková hubená. Nu, přinesu ti piroh. Zatím s Bohem!"
Tu mne kněžna skoro v letu pocelovala a zmizela ze světnice.
Po obědě však skutečně se objevil piroh. Přiběhla, jako posedlá a smála se radostí, že se jí přece podařilo přinésti mně jídlo, jež mně nebylo dovoleno.
„Jez více, hodně jez, je to můj piroh, já sama jsem nejedla.
Nu s Bohem." To bylo všechno a už zmizela.
Jiného dne opět ke mně náhle přiběhla v neobvyklou dobu po obědě; černé její kadeře byly jako vichrem rozmetány, tváře jí hořely jako purpur, oči blýskaly. Důkaz, že už běhala a skákala hodinu nebo dvě.
„Umíš hrát s volanty?" zvolala ve spěchu celá udýchaná, patrně opět někam chvátajíc.
„Ne," odpověděla jsem s velikým zármutkem, že nemohu říci: ano!
„Ach ty! Nu, až se uzdravíš, já tě naučím. Přišla jsem jen proto. Hraju si nyní s madame Leothar. S Bohem; mne čekají."
Konečně jsem už mohla vstáti s postele, ač jsem byla ještě velmi slába a bez vlády. První, první myšlénka byla, abych se nikdy nemusila odloučit od Káti. Cosi mne násilně pudilo k ní. Nemohla jsem se na ni nadívati, a to překvapovalo Káťu. Má náchylnost k ní byla silná, šla jsem za svým novým citem tak ohnivě, že toho nemohla nepozorovat a z počátku se jí to zdálo neslýchanou podivností. Pamatuju se, jak jsem se kdysi při hře nezdržela, padla jsem jí kolem krku a počala ji líbati. Ona se vyprostila z mého objetí, chopila mne za ruce, nachmuřila brvy, jako bych ji byla čímsi urazila a ptala se:
„Co děláš? Proč mne líbáš?"
Byla jsem na rozpacích, jako bych se byla čímsi provinila, trhla jsem sebou při její náhlé otázce a neodpověděla jsem ani slova. Kněžna pohodila raménky na znamení nerozřešených pochybností (pohyb ten se jí stal zvykem), vážně stiskla své kypré rtíky, nechala hry a sedla si do koutku na divan, odkudž si mne velmi dlouho prohlížela, o čemsi u sebe uvažovala, jakoby si chtěla rozřešiti novou otázku, jež náhle vznikla v jejím umě. I to byl její zvyk ve všech obtížných případech. Já ze své strany dlouho jsem nemohla přivyknouti k těmto ostrým a příkrým projevům její povahy.
Z počátku jsem vinila sebe, domnívajíc se, že jest ve mně skutečně velmi mnoho podivného. Ačkoli to bylo pravda, přece jsem se trápila podivením, proč se nemohu hned najednou spřáteliti s Kátí a zalíbiti se jí jednou na vždy. Mé neúspěchy mrzely mne, že mne to až bolelo, a byla jsem hotova dáti se do pláče po každém náhlém slově Kátině, po každém jejím nedůvěřivém pohledu. Můj zármutek rostl ne po dních, ale po hodinách, protože u Káti všechno se odbývalo bystře.
Za několik dní jsem spozorovala, že Káťa mne vůbec nemá ráda, ano počíná cítiti ke mně jakýsi odpor. Všechno se v ní dělo rychle, příkře — někdo by řekl hrubě, kdyby v těch jako blesk rychlých hnutích její přímé, naivně upřímné povahy nebylo pravé, ušlechtilé grácie. Počalo to tím, že nejprve začala o mně pochybovat a pak mne i přezírat, a sice tuším proto, že jsem neuměla hráti v nijakou hru. Kněžna ráda dováděla, běhala, byla silná, živá, obratná; já — právě naopak. Byla jsem slabá ještě po nemoci, tichá, zádumčivá. Hra mne netěšila. Slovem mně se vůbec nedostávalo schopností, abych se zalíbila Kátí. Mimo to jsem neuměla snésti, když byli se mnou nespokojeni; hned jsem se stávala smutnou, klesala jsem na duchu a tím jsem pozbývala sil, abych napravila svou chybu, abych opravila ve svůj prospěch nevýhodný dojem, který jsem způsobila — slovem, byla jsem ztracena.
Toho Káťa nemohla nikterak pochopit. Z počátku se mne až lekala, prohlížela si mne s podivením, když se byla před tím celou hodinu namáhala, aby mne naučila, jak se hraje s volanty a nic se mnou nepořídila. Poněvadž jsem se stávala hned truchlivou, a slzy mi už vystupovaly do očí, zamyslila se nade mnou několikrát, a když nepořídila nic ani se mnou, ani se svými myšlénkami, nechávala mne konečně stranou a začínala si hráti sama. Už mne nevyzývala ke hře, ba nepromluvila se mnou po celé dni ani slova. To mne tak překvapovalo, že jsem div snesla její opovržení. Nové osamocení stalo se mi skoro těžším předešlého a opět jsem počala truchliti, zadumávati se, opět černé myšlénky oblehly mé srdce.
Naše opatrovnice, madame Leothar, spozorovala konečně, že nastala změna v našem styku. A poněvadž jsem se jí stala nápadnou především já a mé vynucené osamocení ji překvapilo, obrátila se přímo ke kněžně, kárajíc ji, že neumí se mou obcovati. Kněžna nachmuřila brvy, pohnula raménky a oznámila, že nemůže se mnou ničeho pořídit, že si neumím hrát, že stále o něčem přemýšlím, a že raději počká, až se bratr Sáša vrátí z Moskvy, že jim oběma bude potom mnohem veseleji.
Ale madame Leothar se nespokojila touto odpovědí a vytkla jí, že mne nechává samotnou, ačkoli jsem ještě nemocna; že nemohu být tak veselá a bujná, jako Káťa a že je to vlastně lépe, protože Káča je příliš bujná, že dnes vyvedla to, včera ono, a předvčírem div že ji buldog nepokousal; slovem madame Leothar ji vyplísnila bez žalosti. Skončila tím, že ji poslala ke mně s rozkazem, aby se ihned smířila.
Káťa vyslechla madame Leothar velmi pozorně, jakoby chápala skutečně něco nového a spravedlivého v jejích výtkách. Odhodila obruč, s kterým se honila po sále, přistoupila ke mně a vážně na mne pohlédnuvši, optala se s překvapením:
„Což vy si chcete hrát?"
„Ne," odpověděla jsem, ulekána za sebe i za Káťu, když ji plísnila madame Leotbar.
„Co tedy chcete?"
„Já posedím; mně je těžko běhat; jen vy se na mne nehněvejte, Káťo, protože vás mám velice ráda."
„Nu, budu si tedy hrát sama," ticho a s přestávkami odpověděla Káťa, jakoby ku svému podivu nabývala přesvědčení, že vlastně není ničím vinna. „Nu, s Bohem, já se na vás nebudu hněvat."
„S Bohem," odpověděla jsem, vstávajíc a podávajíc jí ruku.
„Možná, že mně chcete dát hubičku?" optala se dále, trochu se zamyslivši. Patrně si připomněla náš nedávný výjev a chtěla mně způsobiti něco příjemného, aby honem ukončila naše smíření.
„Jestliže si přejete?" odpověděla jsem s ostýchavou nadějí.
Přistoupila ke mně a nad míru vážně, bez úsměvu mne pocelovala. Když takovým způsobem učinila všechno, co se na ní žádalo, ba ještě více, než bylo třeba, aby učinila radost chudobnému děvčátku, ke kterému ji poslali, odběhla ode mne spokojená a veselá a znovu po všech pokojích ozýval se její smích a křik, dokud se celá unavená a jedva dechu popadajíc nevrhla na divan, aby si odpočinula a sebrala na novo síly.
Celý večer pohlížela na mne podezřívavě. Zdála jsem se jí patrně nad míru podivnou a zvláštní. Bylo patrno, že se jí chtělo o něčem si se mnou promluviti, vysvětliti si jakési pochybnosti o mně, jež se v ní zrodily; ale pro tentokrát, nevím proč, se zdržela.
Z rána počínaly obyčejně její hodiny. Madame Leothar učila ji francouzskému jazyku. Celé vyučování záleželo v opakování mluvnice a ve čtení bájek Lafontainových. Mnoho ji neučili, protože jedva dosáhli toho, aby proseděla při učení dvě hodinky za den. I k tomu svolila jen na prosby otcovy a na rozkaz matčin, a svou povinnost plnila řádně, poněvadž dala na to své slovo.
Měla vzácné schopnosti; chápala bystře a rychle. Ale i v tom se jevily některé malinké zvláštnosti; jestliže něčemu nerozuměla, počínala hned o tom rozmýšleti sama, k jinému však pro vysvětlení se neobracela. Styděla se jaksi za to. Vypravovali mně, že někdy celé dni se trápila nad nějakou záhadou, kterou nemohla rozřešit, zlobila se, že ji nemůže zmoci sama, bez cizí pomoci. Jen v krajních případech, když už neměla sama více sil, přicházela k madame Leothar s prosbou, aby jí pomohla rozřešiti záhadu, kterou sama nemohla zmoci.
Totéž bylo při každém jejím podniku. Ona už mnoho myslila, ač se to nezdálo na prvý pohled. Ale při tom byla nápadně naivní. Stávalo se někdy, že se počala ptáti na nějakou zřejmou hloupost; jindy však v jejích odpovědech byla patrna prohlédavá jemnost a chytrost.
Poněvadž i já jsem se mohla už něčím zabývati, madame Leothar vyzkoušela mé vědomosti, a protože shledala, že čtu velmi dobře, ale píšu velice špatně, uznala za nezbytnou a krajní potřebnost učiti mne francouzsky.
Ničeho jsem nenamítla a jednoho rána zasedly jsme spolu s Kátí k učebnému stolku. Náhodou Káťa byla tenkrát jako naschvál neobyčejně tupa a krajně roztržita, tak že ji madame Leothar ani nepoznávala. Já pak skoro na jedno posezení osvojila jsem si už celou francouzskou abecedu, snažíc se, abych svou pilností podle možnosti vyhověla madame Leothar. Na konec hodiny madame Leothar se úplně rozzlobila na Káťu.
„Podívejte se na ni," pravila, ukazujíc na mne, „je stonavá, učí se ponejprv a vykonala desetkrát víc než vy. Nestydíte se?"
„Ona že umí víc než já?" optala se s podivením Káťa.
„Vždyť se učí teprve abecedě!"
„Jak dlouho vy jste se učila abecedě?"
„Tři hodiny."
„A ona se jí naučila za jednu hodinu. Z toho je vidět, že chápe třikrát rychleji než vy a předhoní vás, ani se nenadějete. Je tomu tak?"
Káťa se trochu zamyslila a náhle se zarděla jako oheň, nabyvši přesvědčení, že výtka madame Leothar je spravedlivá. Zardíti se, shořeti studem — býval první důsledek skoro každého jejího nezdaru buď z rozmrzelosti, nebo z hrdosti, když ji usvědčovali v rozpustilosti, slovem skoro ve všech případech.
Tentokrát jí skoro až slzy vstoupily do očí; avšak ani nemukla a jen pohlédla na mne tak, jako by mne chtěla spáliti svým pohledem. Ihned jsem se domyslila, oč tu běží. Ubohá Káťa byla hrda a samoliba do krajnosti. Když jsme odcházely od madame Leothar, dala jsem se s ní do řeči, abych honem rozplašila její mrzutost a dokázala jí, že nejsem vinna slovy Francouzky. Avšak Káťa mlčela, jako by mne neslyšela.
Za hodinu přišla do té světnice, kde jsem seděla s knížkou v ruce, ale stále uvažujíc o Káti, překvapená a polekaná tím, že opět nechce se mnou mluvit. Pohlédla na mne zpod obrví, sedla si, jak obyčejné, na divan a dobré půl hodiny nespouštěla se mne očí. Já jsem se konečně nezdržela a vzhlédla jsem na ni tázavým pohledem.
„Umíte tancovat?" optala se mne Káťa
„Ne, neumím…"
„A já umím."
Pomlčka.
„A na fortepiano hrajete?"
„Taky ne."
„A já hraju. Tomu je se těžko naučit."
Já jsem neodpověděla.
„Madame Leothar říká, že jste chytřejší, než já."
„Madame Leothar se na vás rozhněvala," namítla jsem.
„A což tatínek se bude také hněvat?"
„Nevím," odpověděla jsem.
Opět mlčení. Kněžna netrpělivostí cupala svou malinkou nožkou o podlahu.
„Vy se mně tedy budete vysmívat, protože lépe chápete, než já?" optala se konečně, když už nemohla déle zdržeti své rozkvašenosti.
„O ne, ne!" zvolala jsem a přiskočila jsem k ní, abych ji objala.
„Nestydíte se, kněžno, za takové myšlénky a otázky?" ozval se náhle hlas madame Leothar, která nás už pět minut pozorovala a vyslechla celou naši rozmluvu. „Styďte se! Závidíte ubohému dítěti a vychloubáte se, že umíte tancovat a hráti na piano. To je hanba; já povím všechno panu knížeti."
Tváře kněžniny zarděly se jako záře.
„To je ošklivý cit. Vy jste ji urazila svými otázkami. Její rodiče byli chudobní lidé a nemohli jí najímat učitelů. Ona se učila sama, protože má hodné, dobré srdce. Měla byste ji milovat a vy se s ní chcete svářit. Styďte se, styďte se! Vždyť ona je sirotek! Nemá nikoho. Jen schází, abyste se ještě pochlubila, že jste kněžna a ona ne. Nechám vás samotnou; rozmýšlejte o tom, co jsem vám řekla; polepšete se."
Kněžna přemýšlela celé dva dni. Po dva dni nebylo slyšeti jejího smíchu a křiku. Když jsem se probudila v noci, zaslechla jsem, že i ve snách se o něco pře s madame Leothar. Ba spadla se i trochu za tyto dva dni a ruměnec nehrál tak živě na jejích jasných tvářích. Konečně třetího dne sešly jsme se obě dole ve velkých pokojích. Kněžna šla od matky; když mne spatřila, zastavila se a usedla nedaleko naproti mně. Očekávala jsem se strachem, co bude, a třásla jsem se na všech údech.
„Nétičko, proč mne kárají k vůli vám?" optala se mne konečně.
„To nebylo k vůli mně," namítla jsem honem, abych se ospravedlnila.
„Ale madame Leothar tvrdí, že jsem vás urazila."
„Ne, Kátinko, vy jste mne neurazila."
Kněžna pohodila raménky na důkaz, že nechápe. „A proč tedy pořád pláčete?" optala se mne po krátké pomlčce.
„Já už nebudu plakat, jestliže chcete," odpověděla jsem se slzami v očích.
Ona opět pohodila rameny. „Dříve také jste pořád plakala?"
Neodpověděla jsem.
„A proč zůstáváte u nás?" optala se náhle kněžna. Pohlédla jsem na ni rozpačitě a cosi jakoby mne bylo bodnulo do srdce.
„Proto, že jsem sirotek," odpověděla jsem konečně, když jsem sebrala své síly.
„Měla jste maminku a tatínka?" „Měla."
„Oni vás neměli rádi?"
„Ne, oni mě měli rádi," odvětila jsem s velikým přemáháním.
„Oni byli chudí?" „Ano."
„Velice chudí?" „Ano."
„Oni vás ničemu neučili?" „Číst mne učili," „A hračky jste měla?" „Neměla."
„A sladká jídla mívali jste k obědu?" „Nemívali."
„Kolik jste měli světnic?" „Jednu."
„Jen jednu světnici?" „Jen jednu." „A služebné jste měli?" „Neměli."
„A kdo vám tedy sloužil?" „Já sama jsem chodila kupovat."
Dotazy kněžniny víc a více drásaly mé srdce. I vzpomínky, i má osamocenost, i kněžnin údiv — to vše poráželo, uráželo mé srdce, které přetékalo krví. Celá jsem se chvěla rozčilením a pro slzy jedva jsem dechu popadala.
„Jste tedy ráda, že zůstáváte u nás?"
Mlčela jsem.
„Měla jste hezké šaty?"
„Ne."
„Špatné?"
„Ano."
„Viděla jsem vaše šaty; mně je ukázali."
„Proč se mne vyptáváte?" zvolala jsem, a celá jsem se otřásla jakýmsi novým, mně nepovědomým pocitem, vstávajíc s místa. „Proč se mne vyptáváte?" pokračovala jsem, červenajíc se rozhořčením. „Proč se mně posmíváte?"
Kněžna se zapýřila a také vstala s místa, ale v okamžiku přemohla své rozechvění.
„Ne, já se neposmívám," pravila mi. „Jen jsem chtěla vědít, je-li pravda, že váš tatínek a maminka byli chudobní."
„Proč se mne vyptáváte na tatínka a maminku zvolala jsem a rozplakala se od duševní trýzně. „Proč se takovým způsobem na ně vyptáváte. Co vám udělali, Káťo!"
Káťa stála na rozpacích a nevěděla, co mně odpovědít. V ten okamžik vešel kníže.
„Co je ti, Nétičko?" optal se mne, vzhlédnuv na mne a uviděv moje slzy. „Co je ti?" pokračoval, pohlédnuv na Káťu, která byla červená, jako oheň. „O čem jste mluvily? Proč jste se nepohodly? Nétičko, proč jste se nepohodly?"
Já však nemohla odpovídat. Chopila jsem knížete za ruku a políbila ji se slzami.
„Káťo, nelži. Co se stalo?"
Káťa lhát neuměla.
„Řekla jsem, že jsem viděla, jaké měla špatné šaty, když ještě ostávala u tatínka a u maminky."
„Kdo ti je ukázal? Kdo je směl ukazovat?"
„Sama jsem je viděla," odpověděla Káťa rozhodně.
„Nu, dobře! Ty na jiné nepovíš, znám tě. Nu, a co"
„A ona se dala do pláče a řekla, proč se posmívám jejímu tatínkovi a mamince."
„Ty's se jim tedy posmívala?"
Káťa se sice neposmívala, ale úmysl její byl asi takový, když jsem ji v tom smyslu pochopila. Nyní neodpověděla ani slova; souhlasila tedy s otcovou výtkou.
„Hned k ní jdi a popros ji za odpuštění," velel kníže, ukazuje jí na mne.
Kněžna stála bledá, jako šátek a nehýbala se s místa.
„Já nechci," odpověděla konečně Káťa polohlasem, ale s výrazem co nejrozhodnějším.
„Káťo!"
„Ne, nechci, nechci!" vzkřikla náhle s jiskřícíma očima a zadupala nožkami. „Nechci, tatínku, prosit za odpuštění. Já ji nemám ráda, já s ní nebudu ostávat… Já nejsem vinna, že celý den pláče. Nechci, nechci!"
„Pojďme tedy," pravil kníže, chopiv ji za ruku, a odvedl ji do svého kabinetu. „Nétičko, jdi nahoru!"
Chtěla jsem se vrhnouti ke knížeti, chtěla jsem prosit za Káťu, ale kníže opakoval přísně svůj rozkaz, tak že jsem odešla nahoru, studená leknutím jako mrtvola. Když jsem přišla do naší světnice, padla jsem na divan a zastřela si hlavu rukama. Počítala jsem minuty, čekala Káťu s netrpělivostí, chtěla jsem jí padnouti k nohám.
Konečně Káťa se vrátila a nemluvíc ani slova, prošla mimo mne a sedla si na židli do kouta. Oči měla červené, tváře opuchlé od slz. Moje odhodlanost zmizela. Pohlížela jsem na ni se strachem a ze strachu nesměla jsem se hnouti s místa.
Obviňovala jsem sama sebe, všemožně jsem se snažila přesvědčiti se, že já jsem vším vinna. Tisíckrát jsem chtěla přistoupiti ke Káti, a tisíckrát jsem se zdržela, poněvadž jsem nevěděla, jak mne přijme. Tak minul den i druhý. Pod večer druhého dne Káťa se stala veselejší a počal běhati s obručem po pokoji, ale brzo nechala své zábavy a sedla si sama do koutka. Právě když měla jít spat, obrátila se náhle ke mně, ba učinila i dva kroky ke mně a rty se jí otevřely, aby mně něco sdělila, zastavila se však, vrátila se a lehla si do postele.
Po tomto dni minul ještě den a překvapená madame Leothar počala se vyptávati Káti, co se jí přihodilo? Není-li churava, že tak náhle ztichla? Káťa jí cosi odpověděla, chopila se volantu, ale sotva se madame Leothar odvrátila, zarděla se a zaplakala. Vyběhla z pokoje, abych jí neviděla. Konečně se všecko rozhodlo. Zrovna za tři dni po našem sporu přišla náhle po obědě do mé světnice a ostýchavě přistoupila ke mně.
„Tatínek mně poručil, abych nás poprosila za odpuštění," pravila mně. „Odpustíte mi?"
Chopila jsem rychle Káťu za obě ruce a bez dechu od rozechvění jsem zvolala:
„Ano, ano!"
„Tatínek poručil, abychom se spolu pocelovaly. Pocelujete mne?"
Místo odpovědi počala jsem jí líbati ruce, kropíc je slzami. Když jsem pohlédla na Káťu, spozorovala jsem v ní jakési neobyčejné pohnutí. Její rtíky se lehounce zachvívaly, brada se třásla, oči jí zvlhly; ona však okamžitě udolala své rozechvění a úsměv na okamžik zasvitnul na jejích ústech.
„Půjdu řící tatínkovi, že jsem vás pocelovala a že jsem poprosila za odpuštění," pravila tichounce, jako by uvažovala sama u sebe. „Neviděla jsem ho už tři dni; on mně řekl, že jinak k němu nesmím přijíti," dodala po krátké pomlčce.
Když to dořekla, šla ostýchavě a zádumčivě dolů, jakoby dosud nebyla zcela jista, jak ji otec uvítá.
Ale za hodinu ozval se nahoře křik, hluk, smích, štěkot Falstafa, cosi se převalilo a rozbilo, několik knih sletělo na podlahu, obruč zabzučel a lítal po všech pokojích — slovem poznala jsem, že se Káťa smířila s otcem a mé srdce se zachvělo radostí.
Ke mně však nepřicházela a bylo vidno, že se vyhýbá, aby nemusila se mnou mluvit. Za to jsem měla čest, že jsem do nejvyšší míry vzbudila její zvědavost. Sedala si naproti mně, aby si mne mohla lépe prohlédnouti, a to čím dále, tím častěji. Její pozorování stávalo se naivnějším; slovem, rozhýčkané, pánovité děvčátko, s nímž se všichni mazlili a které hýčkali všichni v celém domě jako poklad, nemohlo pochopit, jakým způsobem jsem mu už několikrát vstoupila do cesty, když mne nechtělo potkati.
Bylo to však krásné, dobré, malinké srdce, které si vždycky umělo nalézti dobrou cestu pouhým instinktem. Největší vliv měl na ni otec, kterého zbožňovala. Máť ji milovala šíleně, ale byla k ní nad míru přísná a od ní Káťa pochytila svou tvrdošíjnost, hrdost a pevnost povahy, při tom však sama musila snášeti všechny matčiny vrtochy, jež přecházely až do mravní tyranie.
Kněhyně jaksi divně pojímala význam vychování a proto vychování Kátino bylo jakousi podivnou směsí nesmyslného mazlení a neúprosné přísnosti. Co se včera dovolovalo, to se náhle beze vší příčiny dnes zapovídalo, čímž se urážel v dítěti cit pro spravedlivost… Ale o tom bude řeč až později. Jen to podotknu, že Káťa už uměla vyměřiti svůj poměr k otci i k matce. K otci se chovala otevřeně, před ním nic nezatajila, všechna byla před ním na jevu. Před matkou naopak byla uzavřena, byla k ní nedůvěřivá, ale poslouchala jí na slovo. Ale ta poslušnost nebyla následek upřímnosti a přesvědčení, nýbrž nezbytné soustavy. Později to vysvětlím.
Ostatně na zvláštní čest mé Káti řeknu, že pochopila konečně svou matku a když se jí podřídila, učinila to proto, že úplně pochopila její bezmeznou lásku, přecházející časem až v chorobnou extasi. Tuto poslední okolnost kněžna velkomyslně přijímala do svých rozpočtů. Bohužel tento rozpočet málo potom pomohl její ohnivé hlavince!
Já však skoro ani nechápala, co se děje se mnou. Všechno se ve mně vzrušilo od jakéhosi nového, nevysvětlitelného citu a nepřepínám, řeknu-li, že jsem se mučila a trápila tímto novým citem. Zkrátka — budiž mně odpuštěno toto slovo — byla jsem zamilována do své Káti. Ano, to byla láska, opravdová láska, láska se slzami a radostmi, vášnivá láska. Co mne k ní pudilo? Z čeho se zrodila taková láska? Začala z prvního pohledu na ni, když všechny mé smysly byly sladce poraženy pohledem na děvčátko, spanilé jako anděl. Všechno v ní bylo krásné; žádná její vada nenarodila se spolu s ní; všechny byly přijaty odjinud a ona s nimi neustále zápasila. Všudy bylo viděti krásný princip, jenž se na nějaký čas oblékl ve lživou formu. Ale všechno v ní, počínaje oním zápasem, zářilo blahou nadějí, všechno věštilo krásnou budoucnost. Všichni ji pozorovali s rozkoší, všichni ji milovali, netoliko já. Když nás ve tři hodiny vodili na procházku, všichni mimojdoucí se zastavovali s překvapením, sotva ji shlédli a nezřídka výkřik obdivu provázel šťastné dítě. Zrodila se pro štěstí, musila se zroditi pro štěstí — takový asi byl první dojem na člověka, jenž se s ní setkal. Možná, že na ponejprv byl ve mně překvapen esthetický cit, cit pro krásno; cit ten projevil se ve mně poprvé, byv probuzen krásou a v tom byla asi všechna příčina vzniku mé lásky.
Hlavní vadou kněžny, či lépe řečeno hlavním elementem její povahy, jenž se nezkrotitelně snažil vtěliti se ve svou přirozenou formu a přirozeně se nacházel ve stavu odchylném, ve stavu zápasu — byla hrdost. Tato hrdost přecházela v naivní malichernosti a upadala v samolibost tak na příklad, že odpor, ať si byl jakýkoli, neurážel, nezlobil jí, nýbrž budil v ní jen podivení. Nemohla pochopit, jak může býti něco jinak, než jak ona chtěla. Avšak cit pro spravedlivost vždycky nabýval vrchu v jejím srdci. Jakmile se přesvědčila, že byla nespravedlivá, ihned se podrobovala rozsudku bez reptání a rozhodně. Jestliže pak ve svém chování ke mně nejednala zcela důsledně, vysvětluju si to její nepostihlou antipatií ke mně, která zkalila na čas souměrnost a harmonii celé její bytosti. To se musilo stát: šla příliš vášnivě za tím, co ji vábilo a vždycky jen příklad, jen zkušenost ji vyváděly na pravou cestu. Výsledky všech jejích činů byly krásné a opravdové, ale dobývaly se neustálými úchylkami a blouzením.
Káťa velmi rychle zakončila svá pozorování nade mnou, a rozhodla se konečně, že mne nechá na pokoji. Dělala, jakoby mne ani nebylo v domě. Se mnou nepromluvila zbytečného slovíčku, ba ani takového slova, jež bylo nezbytným. Odstranila mne od svých her, a sice nikoliv násilně, nýbrž tak obratně, jakobych já sama byla k tomu svolila. Vyučování dálo se pravidelným chodem, a jestliže jí dávali za příklad mne pro chápavost a tichost povahy, už se mi nedostávalo cti, aby se tím urážela její samolibost, jež byla velice choulostivá, tak choulostivá, že ji mohl uraziti i náš buldog, sir John Falstaf. Falstaf byl chladnokrevný a flegmatický, ale zlý jako tygr, když ho dráždili, tak zlý, že neuznával nad sebou ani moci pánovy. Ještě jedna jeho vlastnost: neměl rozhodně nikoho rád. Nejmocnějším, přirozeným jeho nepřítelem byla nade vši pochybnost stařenka kněžna… O tom však budu vypravovati později. Samolibá Káťa snažila se všemi prostředky zvítěziti nad nelaskavostí Falstafa; bylo jí nepříjemno, že jest aspoň jedna živá bytost v domě, třebas jen jediná, která neuznává její autority, její moci, neklaní se jí, nemiluje jí. Kněžna se tedy rozhodla, že sama učiní útok na Falstafa. Chtělo se jí všem poroučeti, nade všemi vládnouti; jak mohl tedy Falstaf ujíti svého osudu? Ale neúprosný buldog se nevzdával.
Kdysi po obědě, když jsme obě seděly dole ve velkém sále, buldog se rozložil uprostřed pokoje a v líné blaženosti trávil svůj odpolední odpočinek. V tu chvíli kněžna si smyslila podrobiti ho své moci. Zanechala své hry a počala se opatrně po špičkách k němu blížiti, láskajíc a vábíc Falstafa co nejněžnějšírni jmény a přívětivými pokyny rukou. Ale Falstaf už zdaleka vycenil své strašné zuby. Kněžna se zarazila. Celý její úmysl záležel v tom, aby se mohla přiblížiti k Falstafovi a pohladiti ho, což on nedovoloval absolutně nikomu kromě kněhyně, jejíž byl miláčkem, a pak ho přiměti k tomu, aby šel za ní. Byl to podnik těžký, spojený s vážným nebezpečím, poněvadž Falstaf byl schopen ukousnouti jí ruku, anebo ji roztrhat, kdyby to shledal potřebným. Byl silný jako medvěd, a proto jsem se bála a se strachem sledovala jsem z dáli počínání Kátino. Ji však nebylo lehko přemluviti najednou, neboť i zuby Falstafa, jež jí ukazoval velice neuctivě, nebyly jí ještě dostatečnou výstrahou.
Když se přesvědčila, že se k němu přímo přiblížiti nemůže, kněžna s udivením obešla svého nepřítele se strany. Falstaf se nehnul s místa. Kněžna obešla ho kolkolem poprvé, podruhé, při čemž se trochu přiblížila; když ha obešla potřetí a při tom překročila vzdálenost, kterou si vyhradil, Falstaf vycenil znova zuby. Kněžna dupla nožkou, odešla rozmrzelá a zamyšlená a sedla si na divan.
Za deset minut vymyslila si novou vnadu; odešla a hned se vrátila se zásobou preclíků, pirůžků — slovem změnila zbraň. Ale Falstaf zůstal chladnokrevným, bezpochyby proto, že byl příliš syt. Ba ani nepohlédnul na kousek preclíku, který mu hodila Káťa. A když se kněžna znova ocitla na vytknuté čáře, kterou Falstaf pokládal za hranici své državy, následovala opposice, tentokrát už důraznější, než po prvé. Falstaf zdvihl hlavu, vycenil zuby, zlehka zavrčel a pohnul tělem, jakoby chtěl vyskočiti s místa. Kněžna se zapálila hněvem, odhodila pirůžky a opět si sedla na své místo.
Seděla celá vzrušená. Její nožka cupala do koberce, tváře jí plály jako záře a do očí jí vstupovaly slzy ze vzteku. Jako naschvál pohlédla tu na mne. Všechna krev vrazila jí do hlavy. Rozhodně vyskočila s místa a pevným krokem pustila se přímo k strašnému psu.
Možná, že pro tentokrát údiv působil na Falstafa příliš silně. Pustil svého nepřítele za svou hraniční čáru a teprve, když se přiblížila na dva kroky, přivítal nesmyslnou Káťu zlověstným zařičením. Káťa se zastavila na okamžik, ale jen na okamžik a rozhodně vykročila vpřed. Já jsem strnula leknutím. Kněžna byla vzrušena, jak jsem jí nikdy před tím ještě neviděla. Oči jí plály vítězoslávou. Mohla sloužiti za model krásného obrazu. Směle snesla hrozný pohled rozlíceného buldoga a nezachvěla se před jeho strašnou tlamou. On přivstal. Z mochnaté jeho hrudi ozvalo se strašné zařičení; ještě okamžik a byl by ji roztrhal.
Ale kněžna hrdě položila na něho svou malinkou ručku a třikrát ho slavně pohladila po hřbetě. Na okamžik buldog byl na rozpacích. Byl to okamžik nejděsnější. Náhle však těžce vstal s místa, protáhl se, a pomýliv si patrně, že mu nestálo za to, plichtiti se mezi děti, klidně vyšel z pokoje. Kněžna s vítězoslávou zaujala vybojované místo a vrhla na mne nevysvětlitelný pohled, pohled přesycený, opojený vítězstvím. Já však byla bledá jako šátek; ona to spozorovala a usmála se. Avšak smrtelná bledost pokrývala už také její tváře. Sotva došla k divanu a sklesla na něj skoro jako ve mdlobách.
Moje láska k ní však neznala mezí. Od tohoto dne, kdy jsem vystála za ni tolik strachu, pozbyla jsem vlády nad sebou. Byla jsem sklíčena steskem, tisíckrát jsem byla hotova vrhnouti se jí kolem krku, ale strach mne vždy připoutal k místu. Pamatuju se, že jsem se snažila vzdalovati se jí, aby neviděla mého rozechvění, ale když znenadání přišla do světnice, ve které jsem se schovala, vždy jsem sebou trhla a srdce mi začínalo tlouci, až se mně hlava zatočila. Zdá se, že to má čtveračka spozorovala a sama asi dva dni byla na rozpacích. Avšak brzy přivykla i k tomuto pořádku.
Tak minul měsíc, který jsem celý strávila v mlčelivém trápení. Mé city jsou nadány jakousi nevysvětlitelnou roztažitelností, možno-li se tak vyjádřiti. Má povaha je trpělivá do krajního stupně, tak že výbuch, náhlý projev citů nastává jen v krajních případech. Nutno podotknout, že za celou tu dobu nevyměnila jsem s Kátí ani pěti slov. Ale ponenáhlu jsem spozorovala, ovšem jen dle jistých, těžko zachytitelných příznaku, že příčinou toho nebyla její zapomnětlivost, její lhostejnost ke mně, nýbrž jakési úmyslné vyhýbání, jakoby si byla předsevzala držeti mne od sebe v určitých mezích.
Já jsem však už v noci ani nespala a za dne nebyla jsem s to skrýti svého zármutku ani před madame Leotharovou. Má láska ke Káti přecházela už do podivínství. Jednou potaji jsem vzala její šátek, jindy stužku, kterou si proplétala vlasy, a celou noc jsem je líbala, tonouc v slzách. Z počátku mne až urážela lhostejnost Kátina; ale nyní všechno se ve mně zkormoutilo a už jsem si sama nemohla vydati počtu ze svých citů.
Tak nové dojmy znenáhla vytlačovaly staré a vzpomínky o mé smutné minulosti ztratily svou bolestnou sílu a zaměnily se novým životem.
Pamatuju se, že jsem časem v noci procitala, vstávala s postele a na špičkách přicházela ke kněžně. Dívala jsem se celé hodiny na spící Káťu při slabém světle naší noční lampičky. Někdy jsem přisedla na její postel, nahnula se k její tváři a mne ovíval její horký dech. Tichounce, strachy se třesouc, líbala jsem jí ruce, raménka, vlasy, nožku, jestliže nožka vyčnívala pod pokrývkou.
Znenáhla jsem spozorovala — neboť po celý měsíc jsem s ní už nespouštěla očí — že se Káťa den ode dne stává zádumčivější. Její povaha pozbývala své rovnováhy; někdy po celý den nebylo slyšeti jejího hluku, za to na druhý den nastal tekový povyk, jakého před tím nikdy nebývalo. Stala se dráždivou, nespokojenou, červenala se a zlobila velmi často, a též vůči mně dopouštěla se malinkých krutostí: najednou si smyslí, že nechce obědvati vedle mne, nechce seděti blízko u mne, jakoby pociťovala přede mou odpor; tu zas najednou odejde k matce a sedí tam po celé dni, vědouc snad, že já v tu dobu zmírám steskem po ní; tu zase počne hleděti na mne po celé hodiny, tak že nevím, kam se podíti od hrozných rozpaků, červenám se, blednu a přece nesmím odejíti z pokoje. Už dvakráte si Káťa stýskala na horečku, ačkoli před tím nikdo nepamatoval, aby byla zastonala. Konečně náhle jednoho rána přišlo zvláštní nařízení: na rozhodné přání kněžnino přestěhovala se dolů k mamince, která div nezemřela strachem, když si Káťa posteskla na horečku. Nutno podotknouti, že kněhyně byla velice mnou nespokojena a všechnu změnu, kterou i sama pozorovala na Káti, připisovala mně a vlivu mé zasmušilé povahy — jak se vyjádřila — na povahu její dcery. Byla by nás už dávno odloučila, ale odkládala na příhodnější dobu, neboť věděla, že bude musit podstoupiti tuhý boj s knížetem, který — ač jí jinak ustupoval ve všem, stával se přece časem neústupným a neúprosně tvrdošíjným. Ona pak znala knížete dopodrobna.
Byla jsem překvapena přestěhováním kněžny a celý týden strávila jsem v bolestném napjetí ducha. Mučila mne tesknota a já jsem si lamala hlavu nad příčinou, proč Káťa na mne zanevřela. Zármutek drásal mou duši a cit spravedlnosti a rozhořčení počal se zdvihati v mém uraženém srdci. Jakási hrdost náhle se zrodila ve mně, a když jsem se scházela s Kátí v onu hodinu, kdy nás vodili na procházku, pohlížela jsem na ni tak nezávisle, tak vážně, tak odchylně od svého předešlého jednání, že to překvapovalo až i samu Káťu.
Ovšem takové změny nastávaly ve mně ve formě jednotlivých výbuchů a potom mé srdce začínalo opět boleti silněji a silněji a já se stávala slabší, malomyslnější, než dříve. Konečně jednoho rána k mému velikému překvapení a k mé veliké radosti kněžna se vrátila nahoru. Nejprvé s bezsmyslným smíchem se vrhla madame Leotharové kolem krku a oznámila jí, že se k nám opět přestěhovala, potom pokynula hlavou i mně, vyprosila si, že se toho rána nemusí učit a celé dopoledne běhala a dováděla. Nikdy jsem ji neviděla živější a radostnější. K večeru však stichla, stala se zádumčivou a znova jakýsi smutek obestřel její rozkošný obličej.
Když večer kněhyně přišla podívat se na ni, viděla jsem, že se Káťa nadpřirozeně namáhá, aby se zdála veselou. Ale hned po odchodu matčině, když zůstala samotna, rozplakala se. Byla jsem překvapena. Kněžna si všimla, že ji pozoruju, a odešla. Slovem: v ní se připravovala jakási neočekávaná krise. Kněhyně se radila s lékaři, každý den volala k sobě madame Leotharovou a vyptávala se jí na všechny podrobnosti o Káti; bylo přikázáno, aby si všímali každého jejího hnutí. Já jediná jsem předvídala pravdu a mé srdce silně zatlouklo nadějí.
Malinký román se znenáhla rozřešoval a blížil se ke konci. Třetí den na to, když se Káťa vrátila k nám nahoru, spozorovala jsem, že po celé ráno pohlíží na mne takovýma rozkošnýma očima, takovými dlouhými pohledy… Několikrát jsem se setkávala s těmito pohledy a pokaždé jsme se obě začervenaly a sklopily oči, jakobychom se styděly jedna druhé. Konečně se kněžna dala do smíchu a odešla ode mne Odbily tři hodiny a nás počali oblékat na procházku. Tu Káťa náhle přistoupila ke mně.
„Vám se rozvázal střevíc," pravila; „dejte, já vám zavážu."
Nahnula jsem se sama, a zarděla jsem se, jako višně, radostí, že Káťa na mne konečně promluvila.
„Počkej!" zvolala netrpělivě a zasmála se. Tu se sehnula, chopila se mocí mé nohy, postavila si ji na koleno a zavázala tkanici. Ve mně se zkrátil dech; nevěděla jsem, co počít sladkým leknutím. Když zavázala střevíc, vstala a prohlédla si mne od paty do hlavy.
„Tady máš rozhalený krk," pravila dále a dotkla se prstem obnaženého těla na mém krku… „Počkej, já sama zavážu."
Neprotivila jsem se. Ona rozvázala můj šátek a zavázala jej pak podle svého.
„Mohla bys dostat kašel," dodala a čtverácky se usmála, při čemž na mne blýskla svýma černýma, vlažnýma očkama.
Byla jsem jako bez sebe; nevěděla jsem, co se se mnou děje a co se děje s Kátí. Ale chvála Bohu, procházka byla brzy odbyta, sic bych se nebyla zdržela a začala bych Káťu líbat na ulici. Když jsme však stoupaly na schody, podařilo se mi tajně ji políbiti na rameno. Spozorovala to, trhla sebou, ale neřekla ani slova. Večer ji oblekli a vedli dolů. Kněhyně měla hosty. Ale ten večer nastal v domě strašný poplach.
Káťa dostala nervový záchvat. Kněhyně byla leknutím bez sebe. Přijel doktor a nevěděl, co říci. Rozumí se, svedli všechno na dětské nemoci, na Kátino stáří, já však jsem smýšlela jinak. Ráno přišla k nám Káťa taková, jako vždy, ruměná, veselá, úplně zdravá, ale spolu s takovými nápady a vrtochy, jakých nikdy nemívala.
Předně po celé ráno neposlouchala madame Leotharové. Potom najednou projevila přání, že půjde k stařence kněžně. Mimo nadání stařenka, která cítit nemohla svou neť, stále se na ni zlobila a viděti jí nechtěla, tentokrát dovolila, aby ji přivedli. Z počátku všechno šlo, jak náleží a první hodinu dobře se snášely. Čtveračka Káťa si smyslila, že poprosí za odpuštění za všechny své kousky, za dovádění, křik, vůbec za to, že staré kněžně nedávala pokoje. Kněžna slavnostně a se slzami v očích jí odpustila.