Štafeta

Doktor Welch nebyl jediným člověkem, který několikrát za den navštěvoval poštovní úřad v Nome. Druhým mužem, který ustavičně odesílal telegrafické zprávy do civilisovaného světa, byl novinář Hilton.

Od prvního rozhovoru s lékařem bylo mu jasné, že jde o událost nesmírného významu. A to by nesměl být novinářem, aby toho důkladně nevyužil.

Sotva se roznesla zpráva o epidemii, hned odeslal svým novinám obšírnou zprávu, v níž podrobně vylíčil zoufalou situaci nejsevernějšího města americké pevniny. Noviny ji otiskly v nápadné úpravě na titulních stranách. A jelikož zprávu pohotově rozšířil i rozhlas, věděl o věci zanedlouho celý kulturní svět.

Nome a jeho postižení obyvatelé se stali středem všeobecné pozornosti. Nebylo člověka, který by neprojevil zájem o vzrušující drama na pustém severu.

Každá nová Hiltonova zpráva byla událostí. Noviny tiskly zvláštní vydání ve statisícových nákladech. Redakce byly zasypávány dotazy. Rojily se nesčetné návrhy, jak dopravit serum z Nenany do Nome. Ale všechny byly odsouzeny k zániku z toho prostého důvodu, že byly neproveditelné.

Letci, kteří považovali dopravu sera především za věc svého stavu, obléhali telefonickými dotazy meteorologické stanice. Byli mezi nimi i takoví, kteří byli ochotni dáti v sázku svůj život, jen aby mohli pomoci ohroženému městu. Ale zprávy meteorologických stanic byly tak nepříznivé, že nebylo možno dát povolení ke startu.

A jak se blížil balíček sera k Nenaně, tak vzrůstalo dusné napětí.

Co bude dál?

V dílnách, v obchodech, na ulicích, ve vlacích, v úřadech, v kavárnách, ba i ve školách se nemluvilo o ničem jiném než o Nome. Uvázne balíček v Nenaně? Či stane se nějaký zázrak, jímž se přenese serum na určené místo?

Byly to chvíle, kdy neštěstí vzbudilo v lidech ty nejušlechtilejší city: soucit s trpícími a snahu pomoci jim.

Hlavní slovo v rozmluvách měli ovšem ti, kteří znali Aljašku z vlastní zkušenosti. Byli to ponejvíce bývalí zlatokopové, jimž se naskytla lákavá příležitost oživit vzpomínky na pohnutá léta svého života. Vyprávěli o krutých mrazech a hrozných vichřicích, o neschůdných průsmycích, z nichž zvláště Chilcootský zahubil sta odvážných dobrodruhů, o strmých ledovcích a zrádných propastech, o zvěři, která se v zimě stává velmi nebezpečnou...a všemi těmi zprávami budili u posluchačů živý zájem — ale potěšit jimi nedovedli.

Čím jasněji lidé poznávali, že v tomto boji proti nelítostné přírodě je člověk bezmocný a onemocnělé děti jsou odsouzeny k smrti, tím větší sklíčenost se jich zmocňovala.

Tento mrak dusného napětí byl náhle rozříznut oslňujícím bleskem:

Pojede štafeta!

Tak jako v přírodě po vyšlehnutí blesku je chvíli hrobové ticho, které je vzápětí vystřídáno ohlušujícím rachotem hromu — i lidé při čtení palcových písmen o aljašské štafetě zůstali jako omráčeni. Ale potom se rozjásali jako děti, na potkání se objímali známí s neznámými, ve vlacích a všude, kde se lidé stýkají, zavládla podivuhodná ochota, úslužnost, sdílnost, zdvořilost a laskavost — neboť všichni si uvědomili, že v těchto vzrušujících chvílích vydalo lidství svůj nejkrásnější plod.

Štafeta se stala heslem dne. Děti prováděly štafetové běhy od rána do večera. V tělocvičně, cestou do školy i ze školy, na kluzišti i při sáňkování. Dospělí se na ně dívali a podivno! — teď jim vůbec nevadilo, že děti se jim pletou do cesty, že povykují a zlobí. Dívali se na ně se schvalujícím úsměvem, neboť v nich nespatřovali hrající si děti, nýbrž několik odvážných hrdinů, kteří právě podnikli nevídaný závod se smrtí.

Will Shannon, Wurd Kalland, Emil Erikson, Leonard Seppala, Gunnard Kasson!

Pět jmen, která elektrisovala svět! Pět jmen, k nimž se upíraly všechny naděje nejen toho jednoho tisíce obyvatel v Nome, nýbrž naděje statisíců a milionů lidí na celém světě! Pět jmen, která vzbudila úctu a obdiv, sotva byla vyslovena.

Jen jedna věc tlumila jásot a nadšení. Byla to myšlenka, jak se jim povede na dlouhé a nebezpečné cestě.

Ke každému z pěti hrdinů, jejichž jména do té doby nikdo nikde nečetl, se upíraly naděje světa stejnou měrou. Neboť každý byl sloupem, pilířem, který nesměl puknout. Každý byl článkem v řetězu, který nesměl býti přetrhnut. Na každém z nich spočíval stejný díl odpovědnosti. Selže-li jeden, štafeta nedojede.

Celý svět se chvěl o zdar nejodvážnější jízdy, jaká kdy byla podniknuta.

Jen ti, kteří byli hlavními osobami v tomto obrovském zápolení, byli klidni. Ani ve snu jim nenapadla myšlenka, že konají něco mimořádného. Tvrdý zápas o denní chléb je naučil prostotě. Proto úkol, který na sebe vzali, považovali za něco samozřejmého. Kdesi v pustině umírají lidé, a my je můžeme zachránit. Padneme při tom? Snad. Ale ať se stane cokoliv, uděláme vše, co bude v našich silách. Vždyť jak bychom se mohli podívat ještě jednou v životě někomu klidně do očí, kdybychom za takových okolností zůstali doma, v pohodlí, v teple, u vyhřátých kamen? Je něco prostšího a samozřejměšího nežli to, že jedeme?

A kdyby jim někdo ukázal sensační články v novinách, kdyby jim někdo řekl, že jsou považováni za největší hrdiny přítomných dnů, zavrtěli by nechápavě hlavou, mávli by rukou, jako by chtěli říci: „A dejte nám pokoj s takovými hloupostmi!“

Však také by se zmýlil, kdo by se domníval, že štafeta byla zahájena s nějakými obřady.

Will Shannon přijel se svými saněmi a spřežením dvanácti psů k nádraží v Nenaně, ohlásil se u přednosty stanice a čekal na příjezd lokomotivy.

Vyprovázelo ho několik přátel, kteří mu ještě pomohli prohlédnout spřežení, utáhnout popruhy a podívat se na jeho odjezd.

A již se ozval hvízdot. Lokomotiva se vřítila do nádraží.

Strojvůdce hbitě vyskočil a podával přednostovi malý balíček.

„Tak — zde to máte,“ hlásil.

„A to je všechno?“ divili se okolostojící malému objemu balíčku, který nevážil více než půl kilogramu. Nemohli pochopit, že životy mnoha lidí mohou záviset na něčem tak nepatrném.

„Ano,“ usmál se strojvůdce. „A jak to odešlete dále?“

Nebylo však třeba, aby mu to někdo vysvětloval. Neboť přednosta zatím předal balíček Shannonovi. Ten jej zabalil do silné kožišiny, převázal několika silnými řemeny a připevnil k saním.

Potom se rozloučil stisknutím ruky se strojvůdcem, přednostou a přáteli, vyskočil na sáně, práskl bičem a — štafeta vyrazila!

„Mnoho zdaru!“ volali za ním.

Ale první muž štafety to již neslyšel. Nebylo času na dlouhé průtahy. Vědomí, že každá hodina, snad každá minuta může znamenat záchranu lidského života, nutilo k spěchu.

Bylo to všechno tak prosté, a přece v té prostotě leželo tolik mužnosti a tvrdosti, ale i tolik něhy a lásky!

Cesta do Tolovany vedla rozsáhlým lesem po levém břehu Tanany, vlévající se do největší řeky Yukonu. Byla však tak zaváta sněhem, že Will Shannon musel jet cesta necesta.

Když štafeta opouštěla Nenanu, ukazoval teploměr −35 °C. Vál však tak silný vítr, že se mráz cítil dvojnásobně. Will Shannon měl důkladný kožich, kožešinovou čepici, vysoké boty a teplé palcové rukavice. A přece po několika hodinách jízdy se chvěl zimou. Chvilkami běžel vedle spřežení, aby si trochu rozproudil krev.

K večeru vichr ustal. Will Shannon využil chvilky ticha k nakrmení psů. A pak zase pokračoval v cestě.

Za tmy to šlo mnohem pomaleji než za denního světla. Několikrát spřežení narazilo na vysokou závěj sněhu, mnohokrát se sáně div nepřevrhly, narazivše na vyvrácený strom. Psi umdlévali, i Will Shannon cítil únavu v celém těle. Ani na okamžik ho však nepřepadlo pokušení odpočinouti si. Věděl, že záchrana mnohých spočívá v jeho rukou a jednal podle toho.

V Tolovaně jej očekávali už od večerních hodin. Nakrmené spřežení Wurd Kallanda podřimovalo v nádražní budově. Wurd Kalland se svými přáteli netrpělivě pohlížel na ručičku hodin. Dojede Will Shannon?

Dojel až před půlnocí. Byl unaven, ale usmíval se.

„Šťastnou cestu!“ přál Kallandovi, když mu předával balíček sera.

Wurd Kalland uložil serum na své sáně, zamával na pozdrav a vyjel. Hned nato letěla do Nenany, do Hot Springs a Nome telegrafická zpráva, že Will Shannon šťastně dojel a Wurd Kalland pokračuje v další jízdě.

Wurd Kalland měl před sebou asi osmdesát kilometrů jízdy. Nejnebezpečnější byl přejezd řeky Tanany. Byla zamrzlá do hloubky jednoho metru i více, ale v místech, kde byly peřeje, tvořil led jen slabý povlak. Stačilo dostat se na takové místo a...

Teplota k ránu nápadně klesla. Na obloze se objevily mraky, které věštily blížící se sněhovou bouři.

Wurd Kalland pobízel psy k většímu a většímu spěchu. A když konečně, napolo zmrzlý, spatřil roztroušené domky osady Hot Springs, objevil se na jeho zkřehlé tváři spokojený úsměv.

A zase tentýž obraz jako v Tolovaně: nové spřežení, nový muž a nový jásavý telegram o Kallandově vítězství.

Emil Erikson jel z Hot Springs do Ruby. Vzdálenost, která leží mezi těmito dvěma osadami, se znásobila ještě tím, že musel dvakrát přejíždět veletok Yukon.

Když vyjížděl, bylo nebe zataženo těžkými mraky a vítr se ani nehnul. Emil Erikson znal takové ticho. Věděl, že po něm zpravidla přichází vichřice, do níž se ani ten nejstatečnější seveřan neodváží. A přece vyjel. Zoufalé Nome čekalo.

Vichřice se rozzuřila hned po poledni. Zároveň s ní snesl se s olověného nebe celý příval sněhu. Vichřice jej hnala před sebou, skučela, hvízdala, lámala stromy, oslepovala jezdce i psy. Chvílemi byla taková tma, že nebylo vidět ani na krok.

Psi se už jen vlekli. Emil Erikson se sotva držel na nohou. Ale štafeta jela. Odpoledne, celou noc a ještě jeden celý den. Třiatřicet hodin nepřetržité jízdy. Třiatřicet hodin nadlidského utrpení. 29. ledna o deváté hodině večerní vjel polomrtvý Emil Erikson do Ruby.

Tam ho již netrpělivě vyhlížel muž, který měl projet nejdelším a nejnebezpečnějším úsekem celé štafetové trati Leonard Seppala.

Nikdo jiný se nemohl odvážit tak nebezpečné cesty, jaká byla z Ruby do Unalakliku, než Leonard Seppala. Jako Gunnard Kasson i on pocházel z Finska. Od dětství žil ve studeném podnebí, takže drsné Aljašce přivykl daleko dříve než tisíce jiných přistěhovalců. Byl vysoké, štíhlé postavy, měl světlé, vlnité vlasy a modré oči, z nichž vyzařovala dětská hravost i železná vůle.

Jeho spřežení bylo nejlepší z celého Ruby. U nás si rolníci zakládají na krásných koních. Na Aljašce se mužové chlubí svými psy. Zvláště vedoucí pes Balto, který dostal jméno po Baltickém moři, aby měl Seppala stálou a živou připomínku na svou vzdálenou vlast, vynikal vzrůstem, silou, odvahou a inteligencí. Neskákal sice na povel přes tyč, ani nepanáčkoval, ani „neprosil“. Ale stačilo, aby mu jeho pán řekl několik slov, a pes snadno pochopil, co se od něho žádá.

Někdy se stalo, že smečka psů se začala rvát. Jediný Seppalův pokyn — a Balto byl mezi nimi. Kdyby se psi na něho svorně vrhli, jistě by ho roztrhali. Ale bylo až podivuhodné, jak mocně působila na všechny přítomnost statného vlčáka. Stačilo, aby jednomu nebo dvěma rebelům nakousl ucho, krátce zaštěkal, vycenil zuby a rozhlédl se jako král — a bylo ticho. Psi zavrčeli a schlíple se stáhli do svých bud, nebo se začali lichotit Baltovi.

Z počátku se držel Seppala toku Yukonu. Jel lesem, který poněkud zmírňoval prudkost vichřice. Přesto jelo spřežení jen velmi pomalu, neboť co chvíli se objevil na cestě vyvrácený strom, který bylo nutno objíždět.

K ránu překročili Yukon a brzy se dostali na rovnou pláň. Zde nebezpečí vyvrcholilo. Nejen že vichřice, nespoutaná hradbou pralesa, začala řádit jako šílená, nejen že mráz zesílil tak, že Seppala by mohl naměřit 60 °C pod nulou — ale kromě toho ujížděli na takovém povrchu půdy, že každý krok mohl znamenat pád do hlubiny.

Seppala znal takové močálovité kraje, kde byla zamrzlá jen slabá vrstva na povrchu, která se snadno prolomila i pod tíhou jediného psa, natož celého spřežení! Proto jel velmi opatrně, spoléhaje hodně na vrozenou bystrost Baltovu.

Hodina za hodinou míjela a jednotvárná krajina nebrala konce. Psi umdlévali únavou a pomalu i hladem, neboť na širé pláni nebylo ani místečka chráněného proti vichru, kde by mohl Seppala spřežení nakrmit. Když viděl, že čeká marně na nějaký pahorek, rozhodl se ke krátkému oddechu i v otevřeném kraji. Zastavil spřežení a podělil psy zmrzlými rybami. Psi se na ně dychtivě vrhli. Než Seppala došel k Baltovi, byla dvojice u saní s pokrmem hotova a krátkým vrčením se dožadovala přídavku. Seppala jim hodil ještě několik ryb a pohladil je. Přitom padl jeho zrak na sníh, na němž bylo několik rudých skvrn. Zarazil se. Od čeho pocházejí? Vtom jeden z psů pozvedl nohu a Seppala spatřil do krve rozdrásanou tlapku. Bezmezná lítost mu stáhla hrdlo. Rázem ji však přemohl. V Nome umírají děti. Čekají na záchranu. Není možno kvíleti a ztráceti čas s několika oděrkami.

Ještě jednou pohladil psy a shýbl se pro otěže.

Psi, kteří se stále ještě za ním ohlíželi, se patrně domnívali, že jim chce dát novou dávku masa. Rychle se shlukli k němu. Každý chtěl být první.

A v té chvíli se to stalo.

Ozval se krátký, suchý praskot. Seppala hned pochopil, oč jde. Dříve však, než mohl uskočit, led se pod ním prolomil a Seppala se sáněmi se octl v močálu.

Polekaní psi uskočili na pevný led a chtěli prchnout. Ale Balto se vracel obloukem pro svého pána.

„Kupředu, Balto! Táhni!“ vykřikl Seppala a snažil se lehnout si na pevný led, který se však pod ním stále lámal.

Chytrý pes porozuměl. Vrátil se na své vedoucí místo a napjal všechny síly. Ostatní psi byli donuceni táhnouti také.

Bylo štěstím, že popruhy byly z velmi pevných koží. Jinak by jistě praskly, neboť sáně se vzpřímily a nemohly vyklouznout.

Konečně se Seppalovi podařilo lehnout si na led. Naklonil se nad zrádný močál, nadzvedl sanici a sáně se rozletěly po pevném ledu.

„Balto, stůj!“ zvolal Seppala a s námahou se zvedal. Měl sice kožený oblek, který byl uzpůsoben nehodám podobného rázu, ale několik kapek vody se přece jen dostalo až na tělo a teď nemilosrdně studily.

Spřežení poslušně zastavilo. Seppala doběhl k saním a jeho první myšlenka patřila balíčku sera. Kůže, v níž bylo zabaleno, byla na povrchu provlhlá, uvnitř však bylo naprosté sucho. Uklidněn vyskočil na sáně a spřežení opět vyjelo.

Vichřice zuřila dál a Seppala cítil, jak mu začínají dřevěnět nohy. Sotva si to uvědomil, seskočil se saní a běžel vedle nich. Trochu to pomohlo. Krev se mu rozproudila v žilách, příjemné teplo se mu rozlilo po zádech. Zároveň s ním však přišla taková únava, že chtěj nechtěj musel znovu vyskočiti na sáně.

Zatím se začala krajina měnit. Místo rozlehlých plání se objevovaly pahorky. Nejprve mírné, ale čím dále tím vyšší a vyšší, až přešly v souvislá horská pásma.

Byla-li cesta tundrou nebezpečná, zde nebyla o nic jistější, neboť za každým kopečkem se mohla neočekávaně objevit zrádná propast.

Bylo již pozdní odpoledne, když projížděl táhlým údolím. Po obou stranách trčely do výše obrovské kopce, na nichž nebylo žádného porostu. Síla vichřice tu značně polevila, proto se spřežení rozjelo rychleji.

Pojednou se ozval temný hukot, jako by odněkud z dálky sem dolehlo burácení bouře.

Seppala se znepokojeně rozhlédl. Sotva jeho pohled padl na stráň, zvedající se po pravé straně do závratné výše, pochopil a zbledl.

Lavina!

Nesmírné spousty sněhu, které se uvolnily vlastní tíhou, se valily do úzkého údolí, jímž projížděl!

Kam prchnout? Jediným pohledem se přesvědčil, že lavina se řítí v takové šířce, že není možno jí uniknout.

Rychle zamířil na protější stráň. Zapráskal bičem a hlasitým výkřikem pobídl psy k rychlejšímu běhu. Nebylo toho však třeba. Zvířata vytušila nebezpečí a napínala všechny síly, aby unikla ničícímu živlu.

Ale lavina byla rychlejší.

Sotva vyjel pes Balto nad úpatí protější stráně, otřáslo se celé údolí temným rachotem. Spousty sněhu se zřítily do údolí a rázem umlčely Seppalův výkřik i úzkostlivý štěkot jeho psů.

Štafeta byla pohřbena!

Údolí ztichlo. Dozněl hukot laviny, ustal tvrdošíjný zápas člověka s přírodou. Jen ve výšinách zaječel nový nápor vichřice.

Ticho trvalo vteřinu, dvě, zvolna se měnilo v minuty.

A náhle se sníh pohnul. A pak znovu a znovu. A najednou se nad sněhem zjevila hlava Baltova.

Pes pohlédl dopředu, potom se obrátil. Jeho oči byly plny němého údivu. Chvíli to trvalo, než pochopil. Ale pak zaryl tlapy do sněhu a hrabal a hrabal.

Zanedlouho se objevily hlavy první pohřbené dvojice. V tom okamžiku se Balto jásavě rozštěkal a začal hrabat ještě houževnatěji. Druzí dva psi se otřepali a ihned začali pomáhat Baltovi. Sníh odletoval napravo i nalevo a nové a nové dvojice psů se dostávaly na povrch.

Konečně se objevily sáně a vedle nich Seppala. Byl zasažen lavinou tak nešťastně, že hlavou narazil na sáně a pozbyl vědomí.

Psi se shlukli okolo něho s radostným štěkotem, hned však zmlkli. Jejich pán se nehýbal.

Zvířata zůstala zaraženě stát. Žádné se ani nepohnulo. A snad by tam celé spřežení zmrzlo, kdyby nebylo Balta.

Kdož ví, proč to udělal. Snad chtěl projevit lásku svému pánu, snad se v něm probudil týž cit, jaký měl pro svá trpící mláďata, snad lítost ho donutila k tomu, že se přiblížil až k svému pánu a — začal olizovat jeho tvář.

A pomohlo to. Raněný zamžikal a po chvíli otevřel oči. Balto jej ještě několikrát olízl a pak se radostně rozštěkal.

Seppala se rozhlédl. Celé spřežení vězelo ve sněhu jako v hrobě. Kdežto Balto měl k povrchu sotva několik decimetrů, kolem Seppaly se už zvedaly sněhové hromady více než dvoumetrové. I kdyby nebyl zraněn, z tohoto hrobu by se sám nikdy nebyl dostal.

Vděčně pohlédl na Balta i na ostatní psy. Jeho pohled byl plný díků. Děkoval zvířatům za sebe, za svou ženu a děti, které v napětí čekají doma, i za ty ohrožené v Nome, kteří toužebně vyhlížejí záchranné serum.

Serum! Mělo být co nejrychleji v Nome! A on zde leží ve sněhu, jako by měl bůhvíkolik času.

Chtěl se zvednout, ale nešlo to. V hlavě mu hučelo, před očima se dělaly mžitky. Celé tělo měl jako v ohni.

Uvědomil si všechnu hrůzu svého postavení. Leží tu sám uprostřed pustiny, nad ním burácí vichřice, která sype bez ustání nové a nové vrstvy sněhu — a v dálce na něho čekají s pevnou důvěrou. Zklame jejich očekávání a naděje. Balíček, který urazil tisíce kilometrů, který prošel tolika rukama obětavých lidí, se zastaví u něho. Seppala nedojede.

Trýznivé myšlenky mu působily větší bolest než zraněné a prokřehlé tělo. A jen jejich bodavým hrotům mohl vděčit za to, že se znovu zvedl. Zapotácel se, zavrávoral a klesl opět do sněhu. Tak to opakoval několikrát, až se mu konečně podařilo vysoukati se na sáně.

„Jeď, Balto,“ řekl mdle a pozbyl vědomí.

Balto vytáhl sáně z kanálu, který se psy vyhrabal, a jel po svahu tak dlouho, dokud neminuli zřícenou lavinu. Potom sjel do volného údolí a na rovné ploše se rozjel rychleji. Občas se ohlédl dozadu, aby se přesvědčil, leží-li Seppala dosud na saních.

Byl to nevýslovně smutný pohled na ubíhající štafetu. Seppala ležel na saních bez jediného hnutí. Psi, jako by si byli vědomi, že se zde děje něco neobvyklého, jeli vážně a tiše.

Pojednou sáně narazily na tvrdý výčnělek. Vyskočily, zakymácely se a vzápětí ležel Seppala na tvrdém sněhu. Při pádu se uhodil tak silně, že ho bolest probudila z mrákot.

Posadil se na zemi a zmateně se rozhlédl. Sáně byly již několik metrů před ním a ujížděly dál.

„Balto! Balto!“ zavolal vzrušeně.

Pes se ohlédl, zastavil a již se vracel k svému pánu. Několikrát provinile zaštěkal a začal se třít okolo Seppalových nohou.

„Jsi hodný, Balto!“ hladil ho Seppala. „A dobře nás vedeš,“ pohlédl na kompas.

Druhá noc se snesla na zasněžený kraj. A vichřice neutichala.

Seppala nakrmil psy a pokračoval v cestě po celou noc. Chvilkami jel za jasného vědomí, chvilkami upadal v bezmocné dřímoty. A byl to zase Balto, na němž spočívala všechna bezpečnost jízdy.

Druhého dne se štafeta už jen vlekla. Všichni psi měli nohy tak rozdrásány, že za spřežením se táhla stuha rudé krve. Každé šlápnutí působilo psům muka. Těly zvířat i vysíleného člověka lomcovala horečka.

V zuboženém stavu dostihla štafeta Unalaklik. Měla za sebou přes 250 km cesty, čtyřicet pět hodin jízdy a celé moře utrpení.

Unalakličtí, kteří již několik hodin žili v ovzduší obav a nadějí, vyjeli Seppalovi vstříc. Chtěli mu stisknout ruku, poděkovat mu, podat občerstvení.

Seppala všechny objal vysíleným pohledem, mlčky ukázal na balíček sera a skoro neslyšně zašeptal:

„Ošetřte psy!“

Potom se zvrátil a pozbyl vědomí.

To již Gunnard Kasson připevňoval balíček na své sáně.

A zatím co odváděli psy a odnášeli bezvládné Seppalovo tělo, aby mu vrátili život, poslední, rozhodující článek štafety zamířil k moři.

Od té chvíle, kdy přišla do Nome zpráva, že štafeta je na cestě, obyvatelé města si oddechli. Věděli, že ještě není vyhráno. Věděli, že teprve nastává hlavní boj se zákeřnou smrtí. Přesto zoufalství ustoupilo naději.

Doktor Welch zestaral za těch několik dní nejméně o deset let. Nebyl to lehký úkol prohlížeti pacienty, kteří k němu vzhlíželi s bezmeznou důvěrou, a nemoci jim poskytnouti pořádný lék.

Poštovní úřad byl denně obléhán. Nebyli to již jen doktor Welch a novinář Hilton, kteří s takovou nedočkavostí očekávali zprávy o blížící se záchraně. Rodiče nemocných dětí, i ti, v jejichž domě se nemoc dosud neusadila, spěchali několikrát za den na poštovní úřad, aby zvěděli, co je nového.

Každý úsek štafety byl sledován s bezdechým napětím. Jména jezdců byla vyslovována s obdivem a úctou. A při každé zprávě, že vyjel další jezdec, padal jim balvan se srdce.

Toho dne, kdy z Ruby vyrazil Seppala, bylo v Nome neobvykle živo. Nic nebyly platny zákazy o shromažďování. Lidé byli plni veliké zprávy a museli se někomu svěřit se svými dojmy.

„Slyšel jste již?“ tázali se jeden druhého na potkání.

„O čem?“

„No, o Seppalovi!“

„Ach, Seppala! Zlatý člověk...“

„A co myslíte — dokáže to?“

„Dokáže. Seppala dojede. Určitě!“

„Ale když ta trať je tak dlouhá a —“

„— a nebezpečná, vím. Ale kdosi říkal, že Seppalu zná. Prý je to chlapík jako ze železa. A já — sám nevím, proč mu tak důvěřuji. Ale cosi mi stále říká, že Seppala dojede.“

„Však kéž by...“

Čím déle telegrafní úřad v Unalakliku mlčel, tím více rostla důvěra v Seppalu. Nikdo nechtěl propadnout zoufalé beznaději. Nikdo neměl dost síly, aby připustil myšlenku, že Seppala by mohl uváznout v pustinách. Viděli strašnou polární vichřici a třásli se mrazem, který byl i na jejich poměry neobyčejně prudký. Věděli, že kraj, jímž projíždí Seppala, je plný nebezpečných nástrah. Že jsou tam zrádné bažiny i hory s propastmi. Že je tam plno hladové a nebezpečné zvěře.

A přece věřili. Věřili tou podivnou vírou, jaké je schopen člověk jen tehdy, když mu již nic jiného nezbývá. Bylo jim jí také třeba, neboť jen tak dovedli zapudit stíny zoufalství a pochyb, které se v skrytém koutku jejich duší neodbytně ozývaly.

Ale když došla zpráva o Seppalově příjezdu do Unalakliku, když celý večer a dlouho do noci nebylo slyšet jinou větu než „Seppala dojel!“, kterou vyslovovali se zvlhlýma očima a chvějícími se rty — teprve tehdy si mlčky přiznali, jak vratká byla jejich víra...

Vzrušení dostoupilo vrcholu, když Unalaklik hlásil, že Gunnard Kasson je na cestě.

Gunnard Kasson!

Na něho myslil doktor Welch dnem i nocí. A nejen doktor Welch. I jiní mužové v Nome a přičiněním Hiltonovým také ostatní svět. A hlavně ovšem matky, které se skláněly nad nemocnými dětmi a s úsměvem na tváři, ale s krvácejícím srdcem je povzbuzovaly, těšily i dodávaly odvahy pouhými dvěma slovy: Gunnard Kasson...

Však to byl již sám zvuk hrdého jména, který dovedl posílit. Nebylo třeba Gunnarda Kassona znát. Stačilo vyslovit jeho jméno, tvrdé a úsečné — a už jsi viděl před sebou muže, který se dovedl směle postavit tváří v tvář i tomu nejhoršímu nebezpečí.

Gunnard Kasson je na cestě.

Zvítězí?

Gunnard Kasson měl na vybranou: buď mohl jet po souši, nebo po moři. Cesta po břehu byla sice bezpečnější, ale velmi dlouhá. Přímá cesta přes zamrzlý záliv Nortonův byla velmi nejistá, avšak mnohem kratší.

Záleželo na každé hodině. Do Unalakliku došel telegram z Nome o prvních obětech záškrtu. Proto se Kasson rozhodl, že pojede přes moře.

Věděl, že nejtěžší úlohou na moři bude orientace. Kdyby svítily hvězdy, dovedl by snadno určit směr jízdy. Ale vichřice trvala v neztenčené síle dále. Znemožňovala výhled a oslepovala. Nikde nebylo pevných bodů, které by usnadňovaly orientaci. Proto si vzal dokonalou busolu[5] se světélkující růžicí, podle níž mohl směr jízdy určit velmi přesně. V noci se musel na ni dívat téměř nepřetržitě.

[5: Busola = kompas.]

Jakmile se rozšeřil skoupý severský den, jelo se mu již lépe. Zato čím více se vzdaloval od pevniny, tím více nástrah se stavělo v cestu. Nebyly to jen četné trhliny v ledu, které činily jízdu tak nebezpečnou. Velmi často narazil na zpříčené kry, které trčely do značné výše. Některá byla tak vysoká, že ji musel objeti. Ale byla-li kra či ledová hora nakupena do výše a ke všemu se táhla do značné dálky, takže objíždění by trvalo velmi dlouho, Kasson ji raději přejel.

Bylo to velmi obtížné, neboť přední psi se museli vyšplhat na vrcholek, přelézt jej, sjíždět po odvráceném svahu dolů a svou tíhou táhnout za sebou zbývající psy i sáně.

A přece to Kasson volil raději, neboť nechtěl zbytečně ztratit ani minutu.

K večeru vichřice ustala.

Kasson nakrmil psy a po krátkém oddechu pokračoval v cestě.

Minula tichá noc, v níž jen občas zadunělo moře praskotem ledu.

Druhého dne se vlekli psi kupředu jen s největší námahou. Tak jako Seppalovo spřežení — i oni krváceli z četných odřenin.

Kasson předpokládal, že dorazí do Nome ráno 2. února. Ale když se již blížilo poledne a pevninu stále nebylo vidět, znepokojil se. Neodchýlil se příliš od určeného směru? Nezbloudil a nejede snad do širého Tichého oceánu?

Při té myšlence se zachvěl. Neboť to by znamenalo nejen zdivočení psů hladem a jeho smrt, ale i pohromu pro Nome a jaký výsměch osudu by spočíval v tom, že štafeta selhala až před cílem!

Bystře se rozhlížel; neuvidí-li před sebou nebo po pravé straně pruh pevné země. Ale všude, kam oko dohlédlo, leželo jen zamrzlé moře, tu a tam zvlněné ledovcem nebo sněhovou horou.

Pojednou zpozoroval v dálce před sebou, poněkud vpravo, několik temných bodů, které se nápadně odrážely od bílého přikrovu moře.

Vlci!

Kasson nepocítil bázně. Naopak, měl téměř radost, neboť přítomnost vlků byla náznakem, že pevnina nemůže býti daleko!

S novou chutí pobídl psy.

Jen aby je vlci nezpozorovali! Kasson je sice připraven na všechno, má výbornou opakovací pušku a dostatek nábojů — ale teď, když už je tak blízko cíle, škoda každého zdržení!

Zajel se spřežením za vysokou kru a tam se ukryli.

Potom opatrně vyhlédl na ledovou pláň. V duchu zajásal. Vlci běželi po vzdáleném obzoru a hnali se tím směrem, odkud Kasson přijel. Pádili jako vítr. Za chvíli mu zmizeli a očí.

Oddychl si a s novými silami, kterých mu dodala myšlenka, že cíl nemůže již býti příliš vzdálen, pobídl psy k rychlejší jízdě.

Chvíli jeli klidně.

Náhle však psi začali jevit nepokoj. Aniž je Kasson pobízel, zrychlili běh, takže sáně jen letěly.

Co to má znamenat? Větří snad psi novou smečku vlků? Či vyvstává již nové nebezpečí v podobě ledního medvěda?

Kasson se znepokojeně rozhlédl. Když se podíval dozadu, rázem pochopil rozčilení psů.

Za nimi se hnala smečka vlků. Byli to ti, které spatřil před chvílí. Cestou asi narazili na čerstvou stopu Kassonových saní a pustili se po ní.

Zapráskal bičem, vzkřikl na psy a ti se rozletěli po rovné pláni jako šipky. Strach před hladovými vlky jim dodával neuvěřitelných sil.

Gunnard Kasson se setkal s vlky již několikrát. Znal je dobře již z Finska. I zde, na Aljašce, se zúčastnil několika výprav na tyto šelmy, když se stávaly v zimě dotěrnými a ohrožovaly bezpečnost osady.

Ale ještě nikdy se a nimi nesťřetl za takových okolností jako nyní, kdy na něm spočívala odpovědnost za záchranu tolika životů! A právě tato okolnost byla příčinou, že se mu zachvěla ruka, když zamířil na statného vlka, který předběhl celou smečku o několik metrů. Hned se však ovládl.

Ozvala se krátká rána. Vlk se vymrštil do výše a zůstal ležet na místě. Ostatní se vrhli na raněného druha.

Tato chvíle stačila, aby Kasson získal značný náskok.

Ale již se blížila smečka znovu! A ještě rychleji a dravěji, neboť pach čerstvé krve vystupňoval jejich zuřivost na nejvyšší míru.

Kasson vystřelil ještě několikrát. Po každé zůstal jeden vlk na ledě a smečka pohltila neočekávané sousto. Přesto se vzdálenost mezi spřežením a vlky neusťále zmenšovala.

Jen rychlost psů se nezměnila. Cítili nebezpečí přímo v týle, proto je Kasson nemusel pobízet.

Pojednou sáně narazily na nepatrnou kru. Povyskočily, a dříve než tomu mohl Kasson zabránit, vypadla z nich krabice s několika zásobníky nábojů!

Kasson se zachvěl.

Teď je téměř bezbranný. V pušce má sice ještě tři nebo čtyři náboje, ale čím je to proti hladové smečce, v níž je ještě teď přes dvacet vlků!

Jediná spása spočívá v rychlosti psů. Ale jak dlouho může trvat tento šílený běh?

V poslední chvíli napadla Kassonovi šťastná myšlenka. Uchopil vak s masem, které vezl jako potravu pro psy. A nyní začal házet kus po kuse vlkům. Z počátku se zastavovali u každého sousta, rvali se o ně — a Kasson získal několik drahocenných vteřin. Ale když se to opakovalo několikrát, vlci poznali, že na všechny se z malého kousku stejně nedostane. Proto to přenechávali prvnímu, který se masa zmocnil, a hnali se dále.

Potom Kasson rozevřel celý vak a rozhodil jeho obsah po zemi. Tentokrát se zastavili všichni vlci a znova se chvilku zdrželi.

Kasson obrátil všechnu pozornost na spřežení a na cestu vpředu.

Kdo popíše jeho leknutí, když místo pevniny, jejíž blízkost tušil, vyrostla před ním vysoká ledová hora, táhnoucí se dlouhý kus cesty doprava i doleva!

Jediný pohled ho přesvědčil, že nahoru se nedostane. A na objíždění bylo příliš pozdě...

Pochopil, že to znamená konec.

Zastavil se u samého ledovce. Několika prudkými řezy zbavil psy řemenů. Nejprve vedoucího psa Bleska.

„Blesku, na ně!“ vykřikl.

Pes uposlechl. Odvážně se rozběhl proti smečce, která se rychle blížila.

Ostatní psi zaváhali. Jako by se chtěli rozprchnout. Ale nakonec se přece dali strhnout odvahou svého vůdce.

Nastal zoufalý zápas.

Kasson vystřelil zbylé náboje. Potom přiskočil k psům a pomáhal jim mocnými údery pušky.

Vlci na okamžik zakolísali. Ale jen na okamžik. Jejich přesila byla příliš veliká. Třebaže psi zápasili s podivuhodnou odvahou, přece jich začalo ubývat.

Pojednou se vrhl největší vlk na Bleska. Kasson to zahlédl. Přiskočil k útočníku a rozmáchl se k smrtící ráně.

Vlk pustil Bleska, hbitě se uhnul a zahryzl se do pažby, která zaduněla o tvrdý led. Mocným trhnutím vytrhl Kassonovi pušku z rukou a odběhl s ní několik kroků, kde se s ní začal rvát.

Kasson odskočil k saním. Díval se po nějakém předmětu, jímž by se mohl bránit. Ale kromě balíčku sera a několika houní byly sáně prázdné...

Rychle shodil houně a zvedl těžké sáně do výše. Bude se jimi ohánět a bránit do posledního dechu.

Však již se dávali psi na ústup. Běželi za svým pánem, jako by u něho hledali ochranu.

Toho dne žilo Nome od rána jako v horečce.

Každou chvíli vybíhali lidé z domků, aby se podívali, nejede-li spása. Poštovní úřad byl zahrnován telegrafickými dotazy ze všech končin světa: „Přijel již Gunnard Kasson?“

A stále ta mrazivá odpověď:

„Dosud nepřijel.“

Jak den pokračoval, tak vzrušení vzrůstalo, neboť epidemie neochabovala. Doktor Welch nestačil desinfikovat injekční stříkačku a plnit ji serem, které se ukázalo tak neúčinným.

Ať vstoupil dnes do kteréhokoliv domu, všude slyšel tutéž řeč, totéž jméno:

Gunnard Kasson!

I nemocní je vyslovovali, třebaže mnozí ve vysoké horečce ani nevěděli, oč jde. Ale dřevěné domky byly tak přeplněny tímto jménem, že hlasy nemocných byly pouhou ozvěnou.

„Nepřijel ještě, pane doktore?“ vítali ho.

„Ještě ne.“

„A co myslíte...dojede?“

„Musíme doufat, přátelé! To je jediné, co nám zbývá.“

Před polednem zašel šerif na poštovní úřad.

„Pane Smithe, spojte mě s Unalaklikem!“

„Prosím...okamžitě! — Hotovo!“

Šerif uchopil sluchátko.

„Haló, tu šerif Nome. Nevíte nic o Kassonovi? — Ne? A říkáte, že tu mohl být již ráno? — Ne, my tu nevíme zhola nic. — Ano, zařídím. Také jsem na to myslel, proto jsem vás volal. — Děkuji — ano, děkuji!“

Šerif odložil sluchátko a vyšel na náměstí, kde živě rokovalo několik mužů. Jakmile ho spatřili, spěchali k němu.

„Šerife, právě jsme mluvili o tom, že by se mělo něco podniknout...“

„S Kassonem?“

„Ano.“

„Výborně, přátelé! Aspoň vám nemusím nic zdlouha vyprávět, když přicházíte sami s tím návrhem. Právě jsem se domluvil s Unalaklikem, že se po něm podíváme. My i oni.“

„Bude to tak nejlépe,“ přisvědčoval Davison. „Nesmíme dopustit, aby štafeta selhala v poslední chvíli.“

„Přátelé, řekl šerif, „rozejděte se domů, připravte rychle sáně a psy a za čtvrt hodiny odjíždíme.“

Mužové se ochotně rozběhli domů. Za deset minut stálo před hotelem patnáct jezdců se svými spřeženími.

„Kam pojedete?“ tázali se jich ti, kteří šli náhodou po ulici.

„Podívat se po Kassonovi.“

Zpráva letéla od úst k ústům a za chvíli vědělo celé město, že je uspořádána výprava, která jde hledat Kassona. Kdekdo se chtěl přidat k zachráncům. Kdekdo chtěl zaměnit hodiny trýznivého čekání za rázný čin. Byla sice malá naděje, že by se a ním setkali — moře je tak širé a ledovce zabraňují výhledu! — ale přece to bylo tisíckrát lepší než nečinné přecházení po břehu s jedinou myšlenkou: dojede? Nedojede?

A tak se výprava rozrostla do dvojnásobných rozměrů. Ti, kteří se o tom dověděli později, spěchali za odjíždějící výpravou jako o závod. Na břehu Nortonova zálivu se zastavili.

„Rozdělíme se na tři skupiny,“ určoval šerif. „Jedna, pod vedením Davisonovým, se bude držet břehu. Druhou povede Friman. Ta pojede velikým obloukem doprava. S třetí skupinou pojedu já; pojedeme uprostřed.“

„Bude dobře, když se skupiny rozdělí na jednotlivce, aby nám nic neušlo,“ navrhl Friman.

Všichni souhlasili.

„A ještě něco,“ připomněl Davison. „Najde-li některá skupina Kassona, dá ihned znamení ostatním třikrát opakovaným výstřelem.“

„Správně,“ souhlasil šerif.

„Mnoho zdaru!“ zvolali mužové a tři skupiny vyrazily kupředu. Novinář Hilton se přidal ke skupině šerifově.

Jeli asi půl hodiny, když šerif dal znamení, aby zastavili.

„Slyšeli jste?“ zvolal.

„Ano.“

„Střílí se tam!“

„A je to přímo před námi!“

„Kupředu!“ zavelel úsečně šerif.

Ach, jaká to byla jízda!

A zase — slyš!

Prásk! Prásk!

Nebylo pochyby. Gunnard Kasson — kdo by to byl jiný? — byl v nebezpečí!

A náhle výstřely ustaly...

Mužové na sebe zaraženě pohlédli. A potom, jako by byli smluveni, pobídli psy. Sáně se rozletěly ještě větší rychlostí.

Zanedlouho se dostali k ledové kře, která jim znemožňovala rozhled. Psi se rozběhli k divokému útoku na vrcholek ledové překážky.

Většina z nich sklouzla s nezdarem dolů. Ale několika jezdcům se zdařil výstup hned napoprvé. Mezi těmito byl i šerif.

Pohled, který se jim naskytl s vrcholku ledovce, naplnil je hrůzou.

Dole, přímo pod nimi, stál široce rozkročený Kasson. V rukou třímal sáně a prudce se jimi oháněl. U jeho nohou leželo několik mrtvol, ale další útočníci se sápali stále divočeji.

„Palte!“ vykřikl šerif. „Ale pozor na psy!“

Výstřely zarachotily nad ledovou plání. Několik vlků zůstalo ležet. A nová salva ztenčila počet útočníků na polovici.

Ostatní vlci se nejprve bojovně rozhlédli, odkud se na ně přihnala tak neočekávaná pohroma. Sotva však spatřili několik postav, dali se na útěk.

Překvapení psi je začali pronásledovat, ale na Kassonovo zvolání se ihned poslušně vrátili. Z dvanácti psů zůstalo na živu jen pět. A všichni byli zle pokousáni, nejvíce Blesk.

Gunnard Kasson se podíval na své osvoboditele a slabě se usmál. Pak sňal huňatou čepici a utíral si zpocené čelo. Teprve teď cítil, že je se silami u konce.

„Kassone —,“ oslovil ho šerif, ale další slova mu uvázla v hrdle. Byl tak dojat, jako ještě nikdy v životě.

I ostatní muži mlčeli. Cítili velikost chvíle a neradi by ji rušili planými slovy. Vděčně pohlíželi na hrdinného muže, který nasadil život pro záchranu jejich města.

„Já vím,“ usmíval se Kasson a upřímně stiskl podávané ruce.

Šerif vytáhl z kapsy láhev s osvěžujícfm nápojem. Kasson se zdlouha napil.

„A — pro psy...nemáte něco?“ zeptal se.

Několik mužů ochotně rozbalilo vaky s masem. Ranění psi se na ně dychtivě vrhli.

Teprve teď si Kasson všiml, jak jsou zřízeni. Mužové mu je pomohli ošetřit a naložili je na své sáně.

Potom se zadívali v němém obdivu na nepatrný balíček. Tento pohled jim připomněl, jak netrpělivě jsou doma očekáváni.

Do Kassonových saní zapřáhli několik svých psů — a třikrát opakovaný výstřel oznámil ostatním skupinám, že zachráněné serum je na cestě k městu.