Vlci proti Mustangům

V

»Ať mi tam s tím vozíkem něco neuděláte!« loučil se ráno s Karlem otec.

»Neboj se, tati, však já dám pozor,« sliboval Karel.

»A kdo si přijde pro krávy?« starala se maminka.

»Milan. Má je na starosti všechny.«

»Jen aby nezapomněl!«

Vtom někdo zabušil na vrata. Karel skočil otevřít.

»Už je po starosti, mami!« volal. »Milan už žene.« Hned nato se objevili chlapci.

»Kde jste byli tak dlouho?« durdil se Karel.

»Pro Cyrila. Páni, to je chlapík!« volal nadšeně Jožka.

»Jak to?« divili se Karel s Milanem.

»Představte si, že sbíral na půdě staré hadry!«

»Nač?« nechápali.

»Abychom cestou netratili odpadky.«

»Vidíte, na to jsme nepřišli,« řekl uznale Karel a podíval se na malé žebřiny svého vozíku. »To jsi měl dobrý nápad, Cyro. Bez ucpávek by nám to jistě padalo.«

»A my jsme myslili, že spí,« přiznával se Milan.

»Já a spát? Kdepak! To já zas, když mám něco před sebou, dovedu vstát třeba o půlnoci,« usmíval se šťastně Cyril.

»Tak já už musím běžet za kravami,« loučil se Milan.

Chlapci se rozešli. Milan za kravami a ostatní za dobrodružstvím.

Lojza s Mirkem dělali koníky u oje, Jožka s Karlem tlačili. Cyril s Fankem se vezli. Všichni bedlivě počítali kilometrovníky, neboť po každých dvou stech metrů se střídali v úloze koníků.

»Ale teď už pojedeme poprázdnu,« rozhodl Lojza, když cesta začala stoupat do kopce, za nímž hluboko v údolí leželo město. Všichni souhlasili. Slunce se jim opíralo do zad a nemilosrdně pálilo. S čel jim stékaly praménky potu.

»Páni! To jedeme s prázdným,« odfukoval Cyril. »Jak to bude vypadat, až se budeme vracet!«

»Jen se nestrachuj! A nemůžeš-li už, tak si sedni,« škádlil ho Jožka.

»Kdož ví, jestli on na to nepočítal,« dorážel i Fanek.

»Jak to?« bránil se Cyril.

»Ty hadry sis vzal jistě jen proto, aby tě to na vozíku netlačilo.«

Chlapci se dali do veselého smíchu.

»Lojzo, ať hned přestanou!« zlobil se Cyril.

»Nic si z toho nedělej, Cyro,« chlácholil ho Lojza. »To kluci jen tak žertem.«

Chlapci se rozběhli, a dříve než se nadáli, byli na vrcholu kopce.

»Stát!« zakřičel najednou Cyril, jako by ho na vidle nabral. »Teď je konec dřiny! Dolů pojedeme jako páni. Nasedejte všichni na vůz, já dopředu a nohama budu řídit oje. Než řeknete desetkrát švec, jsme pod kopcem.«

»Anebo ve zmole!« strachovali se chlapci. »Nepřevrhneš nás?«

»Žádné strachy! Já jsem se už takhle našoféroval.«

Chlapci nasedli. Cyril si sedl rozkročmo tak, aby mohl nohama ovládat oje.

Vozík se pomalu rozjížděl. Chlapci měli s počátku obavy, aby je Cyril nepřevrhl do příkopu, ale když viděli, že mu to jde nad pomyšlení dobře, uklidnili se.

»Zazpívejme si!« vykřikl Karel.

A Lojza hned spustil:

»Jede, jede poštovský panáček, jede, jede Cyril jak pán.«

Do rachotu kol se mísily jásavé hlasy rozradostněných chlapců. Jen Cyril nezpíval. Bystře pozoroval cestu před pádícím vozíkem, neobjeví-li se v ní nějaká prohlubenina. Taková díra může trhnout ojem na stranu a je z toho škaredý pád. Ale silnice byla rovná jako deska.

»Páni, to bylo pěkné!« vydechl zaníceně Fanek, když se jízda zpomalovala a město se kvapem blížilo.

»Všecka čest, Cyro! Držel ses znamenitě!« chválil Lojza.

Vozík se pomalu zastavil.

»A teď, kluci, přes město v pořádku!« kladl jim na srdce Lojza. »Ať nás tu někdo nakonec neprožene.«

Projeli městem, minuli předměstí a již zahlédli rozsáhlé městské smetiště. Zajeli s vozíkem do středu smetiště a rozešli se na všechny strany.

»Páni, tady je železa!« zvolal nadšeně Cyril.

»Ale pozor!« upozorňoval Lojza. »Starý plech nesbírejte! Za ten bychom stejně nic nedostali a zbytečně by nám zabíral místo.«

»Mám krabici od sardinek — co s tím?« volal Fanek.

»To schovej, Fanku, to je cenné!« poučoval Karel.

Byli tak zabráni do sbírání, že si ani nevšimli asi dvanáctiletého hocha, který se k nim blížil od předměstí. Z dálky už na ně zhurta spustil:

»Jdete odtud! Co tu děláte?«

Všichni se napřímili.

»Však vidíš,« odpověděl Mirek.

»Nač to sbíráte?« zeptal se ještě bojovněji a shýbl se pro kámen.

»Pro tebe!« odsekl řečný Mirek. »Chceme ti koupit něco k svátku, miláčku!«

»Jenom se moc nenaparuj!« šlehl po něm očima příchozí.

»A ty se nes, nebo tě vyprovodíme, že poletíš rychleji než stihací letadlo!«

»Jenom pomalu, abych vám nevylil boty! Já jsem tu doma!«

»To je hezké, že jsi doma na smetišti. Docela se do toho neřádu hodíš. Ale mohl bys už zmizet, nemyslíš?«

Kluk se však nedal. Vzduchem zafičel kámen. A zrovna kolem hlavy polekaného Cyrila.

»To už je trochu moc,« zakřičel maličký Jožka a hbitě mrštil také po uličníkovi kamenem. Fanek s Mirkem zahrozili pěstmi a běželi za ním.

Ale chlapec nečekal. Pelášil k předměstí jako zajíc.

»Ten už nepřijde! Závistivec! Sám nesbírá a nám bude zakazovat,« bručel spokojeně Fanek.

Dali se zase do sbírání. Když posbírali cennější věci, které ležely na povrchu smetiště, vzali si kolíky a začali se prohrabávat pod povrch. Hromádka drátů, ploten, šroubů, tyčí, různých krabic a lahví utěšené vzrůstala.

Náhle Fanek narazil na jakýsi velký podivný předmět. Kolík se po něm svezl jako po skle.

»Kluci, pojďte sem!« zvolal. »Našel jsem cosi, ale je to trochu hluboko.«

Chlapci se sběhli k němu.

»Tak ukaž — co tu máš?« vyzvídal Lojza.

»Zde. Podívej se!« ukazoval do vyhrabané jamky.

»To bude něco železného. A zdá se, že je to pěkný kousek.«

»Ven s tím!« řekl rázně Mirek a zakopl do smetí.

Odhrnovali vrstvu smetí tak horlivě, jako by měli objevit ukrytý poklad. Konečně se jim podařilo vytáhnout zčernalou desku. Byla na ní silná vrstva špíny — bůhví kolik let ležela na smetišti.

»Ta váží aspoň dvacet kilo,« prohodil znalecky Cyril.

»Zase několik korun!«

»Jak dlouho tu ještě budeme?« zeptal se Fanek Lojzy, když uložili desku do vozíku.

»No, pomalu půjdeme. Pochodíme ještě po smetišti, abychom tu nic nezapomněli, a důkladně vozík ucpeme.«

»Už bude poledne, vozík je plný a já mám hlad!« hlásil Cyril.

Přihodili ještě několik odpadků a odjížděli.

Jeli s veselou. Ani se nenadáli, a byli pod kopcem, s kterého se ráno tak pěkně svezli.

»Teď jenom kdyby toho kopce nebylo,« povzdychl si Milan.

»Počkejte, kluci!« zavýskl najednou Cyril. »To budete koukat!
Dostaneme se na kopec, že o tom ani vědět nebudeme!«

»Jak to?«

»Pst — tiše!« odmlčel se Cyril.

Před krámkem, kde prodávali sodovku a pivo, stálo nákladní auto městského pivovaru. Šofér zanesl do budky dvě bedny. Teď právě vycházel a nasedal.

Cyril se opatrné rozhlédl.

»Rychle nasedněte na vozík, já jej přiváži k autu,« vyzval chlapce.

»Cyro, to je nebezpečné,« varoval Lojza. »Auto může jet rychle, a co potom —«

»Prosím tě, jak by mohlo jet rychle do takového kopce? Povleče se jako hlemýžď! A zvláště, když bude mít ještě vozík s námi!«

Vyhlídka byla lákavá.

A tak se stalo, že šofér uprostřed hukotu motoru nepostřehl, jak chlapci rychle přitáhli vozík k autu, zaklesli železný zoban u oje za hák pro přívěsný vůz, jak hbitě naskočili na fůru odpadků a jak začali objímat Cyrila z vděčnosti za šťastný nápad.

Jen Lojza ho neobjímal. Seděl vpředu a upřeně pozoroval zaklesnutý zoban. Což kdyby se uvolnil?

Ale i nadšení chlapců mizelo. Místo hlemýždí jízdy auto se rozjíždělo rychleji a rychleji, stromy se jim začaly před očima jen míhat, kola řinčela a odpadky odskakovaly, takže se zdálo, že se celý vozík rozpadne. Vtom něco řinklo na dlažbu. Fanek se ohlédl. Byla to kovová deska, na níž si tolik zakládal!

Má ji tam nechat ležet? Dlouho se nerozmýšlel. Hup! — a už se válel v příkopu.

»Kluci, teď si to hrneme aspoň třicítkou,« třásl se Mirek.

»Seskočme!«

»Ale co vozík?« strachoval se Karel.

»Však v Košíkově zastaví!«

»Tobě se to řekne, když není váš,« vzdychal Karel.

»Zavolejme na šoféra,« navrhl Jožka.

Několikrát zavolali, ale šofér neslyšel.

»Lojzo, seskoč s námi!« vyzývali vůdce. Ten jenom zavrtěl hlavou. Hop! Hop! Další čtyři sběratelé dopadli šťastně do travnatého příkopu.

»Ale co chudák Lojza?« sténal Cyril, který se stále ještě nemohl vzpamatovat z prudkého pádu.

»Což, Lojza, ten se už z toho nějak vymotá. Ale náš vozík!« naříkal
Karel.

»A naše odpadky! Podívejte se!« zvolal pobledlý Jožka.

Opravdu! Pokud je chlapci přidržovali, zůstávaly jakýmsi zázrakem na vozíku. Po seskoku chlapců však začaly padat na zem. Nejprve jednotlivé kusy, pak jich padalo více a více, i celé balíky, které se na silnici rozsypaly.

Přestrašení chlapci zůstali bezradně stát. Dole se plahočil Fanek s těžkou deskou, nahoře Lojza za autem marně lomcoval ojem, aby vysvobodil vozík z nebezpečného zajetí. Silnice byla poseta rozházenými kusy železa, krabicemi, rozbitými lahvemi — co teď?

První se vzpamatoval Mirek.

»Jožko, jdi na pomoc Fankovi,« ujal se vůdcovství. »Vy to tu zatím posbírejte, naházejte to na jednu hromadu do příkopu a já poběžím za Lojzou.«

»Sláva! Sláva!« přerušil ho jásavý výkřik Karlův. »Lojza se už odepjal!«

Pohlédli na kopec.

Lojza stál u vozíku vedle příkopu. V poslední chvíli, téměř u vrcholku kopce, podařilo se mu vyprostit zoban z háku. Jednou rukou si utíral zpocené čelo, druhou mával na pozdrav.

»A už jede za námi!« oddychl si ulehčeně Karel.

Za chvilku byl Lojza u nich.

»Tak co, jste celí?« volal vesele.

»Jsme. A co ty?«

»No, už jsem měl strach,« přiznával se. »Kdyby mě byl převezl přes vršek, to by bylo asi špatně dopadlo.«

»A co vozík?« prohlížel jej starostlivě Karel.

»Zdá se, že je v pořádku. Musí to být dobrá práce,« chválil Lojza.
»No — a teď se dáme rychle do sbírání,« vyzval chlapce.

Zanedlouho byl náklad zase uložen a hoši vyjeli.

»To ten kopec nás tak nezapotí, jako projížďka za autem, nemyslíš,
Cyro? Ty máš takhle znamenité nápady,« ozval se Jožka.

»A dej mi pokoj,« bránil se Cyril. »Copak jsem mohl vědět, že to auto pojede jak splašené? Vždyť obyčejně se to drápe do kopce jako hlemýžď —«

»Toho hlemýždě moc nevzpomínej,« ohmatával si kolena Mirek. »Já jen vidím, jak mi stromy tančily před očima.«

Za živého rozhovoru se dostali až na kopec. Tam si chvíli odpočinuli a pak už vesele sjížděli dolů do Košíkova.

Zajeli s vozíkem k domku strážníka Náplavy a hbitě se dali do práce. Jedni třídili odpadky, druzí je odnášeli na váhu. Náplava vážil a zapisoval.

Nakonec Fanek s Jožkou dali na váhu kovovou desku.

»Počkejte,« přerušil je strážník. »Tato deska by se mi hodila do sklepa, něco tam opravuji. Chcete-li, vyplatím vám za ni peníze ihned a ještě vám korunu přidám.«

Chlapci souhlasili.

»Je to pěkný kousek,« chválil strážník. »A za ty peníze stojí.
Podejte mi to!«

Postavil desku na stůl a zálibně si ji prohlížel.

»Z čeho to jen může být?« vrtěl hlavou. »A muselo to být v zemi už hezkou dobu, vždyť je na tom taková vrstva špíny, že člověk ani nepozná, je-li to litina nebo co — Cyrile, podej mi hřebík!«

Udělal hřebíkem rýhu na desce a rázem ožil.

»Jakže? Je to možné?«

Chlapci zvědavě nakukovali, ale nezpozorovali nic zvláštního.

»Počkejte,« pronášel vzrušeně strážník, »musím se na to podívat lépe.«
Vytáhl nůž a rychle odstraňoval nános.

Zespodu zazářila červenavá barva.

»Tož to nebude s mým sklepem nic, chlapci. To bych vás pěkně ošidil!
Víte, co je to?«

»Co?«

»Měď!«

Chlapci se na něho dívali nechápavě.

»A tož co, pantáto, když je to měď?« zeptal se tiše Fanek.

»Ty se ptáš co? Za kilo mědi jsou čtyři koruny, chlapče!«

»Kluci, honem, kolik je to?«

Škoda, že je v té chvíli neviděl pan učitel. Jistě by měl z jejich počtářského úsilí nesmírnou radost.

»Šestasedmdesát korun!« vykřikl Lojza.

»Kolik?«

»Šestasedmdesát!«

Do chlapců jako když střelí.

»Fanku, Fanečku, ty jsi náš poklad!« — »Ty jsi náš zlatý důl!«

Výskali a skákali radostí, kdosi objal i strážníka.

»Tož kolik to máme dohromady za dnešek?«

»Sto jedenašedesát korun,« slabikoval slavnostně Náplava.

Vtom uviděli Milana, který zatím přihnal krávy.

»Kluci, mám novinu!« volal zdaleka. »Vašek mne přemlouval, abych šel tábořit s ním! Říkal, že z našeho táboření stejně nic nebude. Že prý by to stálo aspoň dvě stě korun! A ty prý neseženeme ani do příštích prázdnin.«

»A tož teď ti zas povíme něco my! Víš, kolik jsme vydělali?«

A Lojza slavnostním hlasem, který mu dojetím až přeskakoval, sděloval radostnou zprávu:

»Za dnešek nám přibylo sto jedenašedesát korun!«

»Kolik?«

»Sto jedenašedesát!«

»Čeho?«

»Korun!« zvolali Stepní Vlci a začali provádět něco, co se mohlo podobat indiánskému tanci.

VI

»Tak, kluci, ode dneška za týden,« řekl Lojza, když se v pondělí ráno sešli na pastvišti.

»Teď by měl mít každý den šedesát hodin. Nebo té práce je ještě trochu moc,« zvážněl Mirek.

»Vaření,« připomněl Cyril stručně.

»Já jsem už vařil!« vykřikl pyšně Karel. »Mám řízky, a ty my děláme jen v neděli. Tak jsem se do toho pustil.«

»A — bylo to k jídlu?« vyhrkl Jožka.

»No jej! Tak jsem si olizoval prsty.«

»A co jsi při tom dělal?«

»Přikládal jsem do kamen. — Co se smějete? Maminka říkala, že dobrý oheň je to hlavní. A abyste věděli, také jsem si to napsal.«

»Ukaž!« nakukoval do notýsku Milan a hlasitě četl: »Vepřové nebo telecí maso se naklepe. Předtím se musí oprat ve studené vodě. A po oprání se ještě nasolí. A potom se naklepe —«

»Tak ono se to klepe dvakrát! To já musím naši maminku naučit,« pokyvoval hlavou Cyril.

»Kdo ti říkal, že se klepe dvakrát?«

»Máš to tam přece napsáno!«

»Prosím tě! To tomu vůbec nerozumíš! Budete mrkat, co já dokáži!«

Také ostatní chlapci hlásili, co se přes neděli naučili vařit.

»Víš, Lojzo, o čem jsem včera celý den přemýšlel?« ozval se Mirek po chvíli. »Jak to všechno dopravíme na Ostrov?«

»Uděláme si přece pramici, ne?« vyhrkl Cyril.

»Z čeho?«

»Z čeho … no ze dřeva!«

»A kde je vezmeš?«

»Hm, v lese je dřeva!« mávl pohrdlivě rukou Cyril.

»Je. Ale na zemi neleží a se stromů se sekat nesmí. Skaut nekrade,« řekl Lojza stručně.

»Tož to je potom jiná,« zahvízdl Cyril a zmlkl.

»Tak co budeme dělat, Lojzo?« obrátili se všichni k vůdci.

»Nejdříve si povíme, co všechno na Ostrov poneseme.«

»Stanové dílce!« — »Hrnce!« — »Přikrývky!« — »Jídlo!« — »Kožich!«
— »Kotel!«

»No, je toho dost,« řekl vážně Lojza.

»Až moc! Tohle k Ostrovu sami nedoneseme.«

»A co, kdybychom to naházeli na vozík jako odpadky?« navrhl Milan.

»To bychom musili objíždět po silnici. A už by to nebylo tak hezké,« zamítal jeho návrh Mirek.

»A nešlo by to po chodníku podél Rosavy?« napadlo Jožkovi.

»Na trakařích!« vyhrkl Karel.

»A pak je zavezeme zase zpátky, ne? Přece trakaře naši potřebují každý den.«

»Nejlépe by bylo, kdybychom všechno mohli vzít na loď,« napadlo
Lojzovi.

»Vypůjčíme si ji od pantáty Hájka!«

»Co ti to napadlo? Na čem by převážel proutí?« řekl pochybovačně
Karel.

»A co kdybychom mu nařezali proutí a převezli je?« mínil Lojza.

»Tak to zařiď! Však jsi vůdce!«

»Půjdu s tebou,« nabídl se Milan.

»Já také! Já také!« volali jiní.

»Jeden musí zůstat u krav,« připomněl Lojza.

»Třeba já,« přihlásil se Cyril. »Bolí mě noha ještě od soboty. Nemohl bych utíkat, až vás pantáta Hájek požene.«

»Nepožene, uvidíš,« řekl Lojza pevně. »Pojďme, kluci!«

Pantáta Hájek seděl před domkem a olupoval zelenou kůru s proutí.

»Pomáhej Pámbu!« pozdravili chlapci nad obyčej uctivě.

»Dej to Pámbu! Co byste zas chtěli?«

»A tož — jen jsme se tak přišli na vás podívat,« řekl Lojza.

»To je od vás pěkné,« pantáta zabafal a po očku pohlédl na chlapce.

»Ta vaše loď, pantáto, jede jak automobil,« začal Lojza vypočítavě.

»No, jede. Nedal bych ji ani za deset nových.«

»A jezdíte na ní často?«

»Jak kdy. Tento týden nepojedu ani jednou. Mám dost práce s loupáním. Ale po neděli budu jezdit celý týden. To si zase musím nasvážet proutí.«

»Íha!« zatvářil se zklamaně Karel. Hned však zmlkl, neboť Lojza na něho přísně pohlédl.

Ale pantáta jeho zvolání neslyšel. Zabafal a pokračoval:

»To se po neděli zas trochu protáhnu. Už mě to převážení unavuje.
Sedmdesátku mám na krku, tak kdo by se divil.«

Lojza se při těch slovech vítězoslavně usmál.

»Pantáto, co byste tak tomu řekl, kdybychom vám toho proutí nařezali a napřeváželi?«

»Hm. Řeč se mluví a voda teče,« řekl pantáta stručně.

»Já to myslím doopravdy, že, kluci? Stejně nemáme co dělat. Krávy může hlídat jen jeden.«

»Tož to víte, že bych se na vás nezlobil. A co byste za to chtěli?
Moc platit nemohu.«

»My ani nechceme peníze.«

»Zadarmo?«

»No … víte, my půjdeme na Ostrov. Poneseme tam moc věcí a Cyril neumí plovat. Ta vaše loď by se nám zhodila.«

»A vy kakraholti! Já jsem věděl, že jste nepřišli jen tak pro nic za nic. Tož loď by se vám zhodila! A vy chytráci!«

»Pantáto, nic bychom jí neudělali. Za čtrnáct dní byste ji měl zase v pořádku tady.«

»Hm … to bych si musil rozmyslit. Taková loď stojí peníze! A pak — musím převážet.«

»Převezeme vám toho tolik, že budete mít měsíc co loupat.«

»Tak dobrá. Když navozíte proutí, můžete si ji vzít. Ale to vám povídám: té lodi nesmíte zkřivit ani vlas.«

»Tož to se zase nebojte! Jsme přece skauti, no ne, kluci?«

»Tu sebranku mi nevzpomínej! Nebo když si já vzpomenu na ty zemáky v kotlíku —«

»Vždyť jsem vám říkal, že skaut je docela něco jiného než tramp. Mám takovou knížku o skautech. Půjčím vám ji,« nabízel ochotně Lojza.

»A s tím mi dej pokoj! Já ti už raději věřím!«

»Tak vám pěkně děkujeme, pantáto. A zítra přijdeme převážet.«

Chlapci by radostí objímali celý svět. S výskotem se rozběhli k pastvišti.

»Prohnal vás, co?« vítal je Cyril.

»Nás někdo prohnat? Do čeho se pustí Stepní Vlci, to klape,« řekl
Mirek pyšně.

»Snad vám ji nepůjčil?« nemohl uvěřit Cyril.

»Půjčil. To se to bude vozit, Cyro!« usmíval se Lojza.

»Tož to mi spadl kámen se srdce. Bál jsem se, že loď nebude a já budu muset zůstat doma,« rozradostňoval se Cyril.

»No dovol — co si o nás myslíš? Teď jsme jako skauti. A skaut nikdy neopustí kamaráda. Převezl bych tě třeba na zádech,« řekl vážně Lojza.

Když se poradovali z nového úspěchu, pustili se do šití stanů. Práce jim šla hbitě od ruky a další stan byl v poledne skoro hotov.

Zbytek dodělávali odpoledne.

»A kde je Cyril?« zeptal se Lojza.

Nikdo nevěděl.

»Možná, že dnes nepřižene. Třeba někam jeli.«

»Už žene!« vykřikl pojednou Jožka a ukázal k cestě. Zamávali radostně na pozdrav, ale Cyril jako by toho neviděl.

»Ten se nějak mračí. Asi se špatně naobědval.«

Nepoznávali ho, ani když byl v jejich středu.

»Cyro, ty jsi nějaký smutný. Stalo se ti něco?«

»Ale, nic —« Cyril chtěl ještě něco říci, ale pojednou mu hlas vypověděl službu. Z očí mu vytryskl proud slz. Rychle se odvrátil, aby je chlapci nezahlédli. Ale již bylo pozdě.

»Dostal jsi doma?« naléhal na něho Lojza.

»To ne, ale — když já nesmím — jít — tábořit!« zaštkal Cyril.
Celé jeho tělo se otřásalo pláčem.

Chlapci zůstali zaraženi. Do jejich radosti těžce ulehl první stín.

»A proč?« přerušil tísnivé ticho Lojza.

»Protože — nám by neměl — kdo — pást — krávy,« zpovídal se přerývaně Cyril. To byla pravda. Ostatní chlapci měli sourozence, kteří je zastanou. Ale Cyril byl jedináček!

»A proč ti to neřekli hned?«

»Tatínek myslil — že to s tím — tábořením — nemyslíme — doopravdy.«

»Nebreč, Cyro,« uklidňoval ho Lojza. »Tábořit půjdeš — jen žádné strachy!«

Cyril zvedl hlavu a podíval se na Lojzu. Pod záplavou slz se objevil záblesk slabého úsměvu. Jeho srdce zabušilo prudčeji. Vždyť naděje je tak krásná! A i když se zase všechno zhroutí, za tuto kratičkou chvíli doufání ti budu vždycky vděčný, Lojzo!

»Naše Hedvika vezme i vaše krávy,« řekl Lojza stručně.

Cyril znovu zesmutněl.

»To nepůjde, Lojzo,« rozplakal se. »Já jsem tatínkovi řekl, že by to šlo tak udělat, ale on nechce. Že prý žádným děckům nevěří.«

»Hm … a co, kdyby je pásal obecní pasák?«

»Tomu se musí platit — a Trefilík by to ani neudělal.«

»Zkusíme to. A my mu zaplatíme sami, že, kluci?« obrátil se Lojza k chlapcům.

»Ano! Zaplatíme to!« zvolali sborem.

»Tak dobrá, hned zajdeme za pasákem,« rozhodl Lojza.

Cyril s Lojzou běželi jako o závod. Za chvíli byli na obecním pastvisku.

»Pane Trefilíku, mohl byste tak čtrnáct dní pásat Kunderovy krávy?« zeptal se Lojza po pozdravu.

»Mohl, proč ne?« odpověděl pasák a pátravě se zahleděl na oba chlapce. »A co vy?«

»Víte, my půjdeme tábořit a Kunderům nemá kdo pásat. Cyril by musel zůstat doma, kdybyste nám to neudělal,« vykládal Lojza.

»No, to já vám tedy mohu udělat,« řekl Trefilík zvolna.

»A co byste za to chtěl?«

»No, co myslíte?«

»Stačilo by deset korun?«

»Ale ovšem! A to ti dal peníze tatínek, Cyrile?«

»Ne, to kluci sami,« odpovídal nesměle Cyril.

»Kluci? Jak to?« divil se pasák. — Cyrilovi nezbylo nic jiného, než aby pověděl celou pravdu.

»A ták!« řekl protáhle pasák a zamrkal. »Tož abyste věděli, že i starý Trefilík si dovede vážit pravého kamarádství, něco vám řeknu. Ty krávy budu pásat zadarmo.«

»Ale, pantáto —«

»Už jsem řekl. A mějte se na Ostrově dobře!«

Chlapci poděkovali a utíkali zpět jako vítr.

Lojza všem vyložil, jak pochodili.

»Kluci, dobré je to!« jásal Milan.

»Jak jsem říkal: všechno jde jak na drátku,« mnul si radostně ruce
Mirek.

»Jen aby si to pantáta Hájek nerozmyslil s tou lodí,« staral se
Fanek.

»No, musíme se tužit, kluci!« pohlédl Lojza na chlapce.

A tužili se! Jeden hlídal krávy, dva doma vařili a čtyři zbývající řezali proutí a převáželi. Hromada u domku vůčihledě rostla a starý Hájek spokojeně pokuřoval.

»No, chlapci, to už ta loď bude vaše,« říkal s úsměvem.

VII

Pondělní ráno přeskočilo Červený vrch a zatopilo Košíkov přívalem zlatých paprsků. Na jasné modré obloze nebylo ani mráčku.

Lojza, s těžkým batohem na zádech, se objevil ve dveřích chalupy. A v tutéž dobu vystupovali ze svých rodných chalup i ostatní »stepní vlci«.

Nebyli však sami. Nezvyklá podívaná přivábila děti i dospělé z celé vesnice. Táboření chlapců — to tu ještě nebylo!

V Košíkově bylo často vidět hloučky mladíků, kteří tudy procházeli na svých toulkách. To byli ovšem opravdoví skauti a turisté, ale tito? Místo žlutozelených stejnokrojů pestrá směsice zalátaných kalhot a kabátů. A což teprve, když uviděli Milana!

»Milane, dej se s tím deštníkem vyfotografovat! Aby skauti viděli, jak se má chodit tábořit!«

»To sis měl vzít trochu větší, vždyť pod tento se vás vejde jen pět!«

Každá věta vyvolala bouři veselí, které se ještě vystupňovalo, když uviděli Cyrila s kožichem.

Ale Stepní Vlci se jen usmívali. Co jim budou vykládat o všech přípravách! Ostatně — přijďte se na nás podívat!

Veselé zvolání »Na shledanou!«, sem tam nějaká slza v očích maminek a malá skupina se dala na pochod. Lojza vpředu, ostatní za ním ve vzorném dvojstupu. Milan vytáhl foukací harmoniku a spustil řízný pochod.

To bylo něco na košíkovské kluky! Jako na povel se přiřadili k pochodujícím. Byl jich celý dlouhý průvod a přihlížející dospělí se smáli, až jim slzy tekly z očí.

Zamířili k Čertovu koutu.

»Pro pána! Kde jste tu čeládku posbírali?« hrozil se pantáta Hájek.
»Snad to všechno nechce jít tábořit?«

»To oni nás jen vyprovázejí,« vysvětloval Lojza.

»Ale přivstali jste si na to,« usmíval se pantáta. »Myslil jsem, že si to nakonec přece jen rozmyslíte a zůstanete doma.«

»Kdepak, pantáto!«

»Držte nám palce! Ať je stále tak hezky jako dnes.«

Opatrně uložili všechna zavazadla do loďky. Lojza s Fankem uchopili dlouhá bidla a odrazili od břehu. Ostatní šli po pěšince na břehu Rosavy a táhli loď proti proudu řeky.

»Na shledanou, pantáto!« zavolali naposledy. »A děkujeme vám!«

»Na shledanou, chlapci! Ale, počkejte, Lojzo, pojď sem!«

Lojza hbitě vyskočil z lodi a úzkostně se zahleděl na pantátu. Probůh, nerozmyslil si to s půjčením loďky? Nedostal v poslední chvíli strach, že mu ji chlapci přece jen zničí? — Ale nestalo se nic takového. Pantáta Hájek sáhl do kapsy a vytáhl pětikorunu.

»Pomohli jste mi více, než jsem se nadál. A za to — no, to máte na přilepšenou.«

»Ale, pantáto!« bránil se doopravdy Lojza. »Vždyť my jsme to udělali rádi! Jen když máme loď!«

»Jen si to vezmi! Peněz budete potřebovat.«

Lojza se podíval na chlapce, jako by se tázal, má-li či nemá. Ale když viděl, že nijak neprotestují, přijal.

»Děkujeme vám, pantáto!« zvolali chlapci jako jedněmi ústy, když nečekané sousto zmizelo v Lojzově kapse.

Lojza s Fankem odrazili, chlapci zatáhli. Loď se pohnula a Stepní
Vlci vykročili k své osadě:

»A vy, kluci,« obrátil se Lojza ke košíkovské drobotině, »jste hodní, že jste nás vyprovodili, ale teď — sbohem!«

Řekl to tak rázně, že se kluci okamžitě zastavili.

»A nech!« vykřikl za nimi malý Jarka Ratajský. »Však náš Tonda půjde také tábořit!«

»Slyšíš?« Milan šťouchl loktem Karla, který táhl za provaz po jeho boku.

»Snad nemyslíš, že opravdu půjde tábořit ještě někdo jiný než my?« rozesmál se Karel.

»Myslím že půjde,« řekl Milan. »Mluvil jsem s Emilem. Prozradil mi, že už je jich sedm a že si koupili i nějaké zásoby. A také prý mají opravdový stan.«

»Hm, stan!« rozohňoval se Jožka. »To ještě není všechno!«

»A kam půjdou?« zeptal se stručně Lojza.

»To už mi nechtěl prozradit. Bál se, že by ho pak Vašek nevzal.«

»A co máte z jakýchsi Mustangů,« řekl nevrle Karel. »Jistě to nebudou mít tak pěkné jako my.«

»Tak kolik vlastně máme peněz?« zeptal se Jožka.

Lojza položil bidlo a beze slova sáhl do kapsy kabátu. Vytáhl zápisník, otevřel jej a četl:

»Stav pokladny Stepních Vlků:

  Úspory Stepních Vlků. 23.— K.
  Za odpadky v Košíkově 67.— K.
  Za odpadky z města 161.— K.
  Za láhve 24.60 K.
  A teď od pantáty Hájka 5.— K.
  Tak je to dohromady 280.60 K.«

říkal konečnou sumu po krátkém počítání.

»Ale už jsme také něco vydali!« připomínal Jožka.

»A bylo toho dost. Za sůl, za cukr, za cikorku, za žitnou kávu, za čaj —«

»Jejej, a co teprve vydáme!« hrozil se Milan.

»Nu, nic nekoupíme zbytečně a myslím, že čtrnáct dní vydržíme,« vykládal vážně Lojza.

Na okamžik se odmlčeli a rozhlédli se kolem. Údolí řeky bylo překrásné. Ptáci zpívali, smrkové lesy opojně voněly, štíty strmých skal se v slunci stříbřitě leskly a vlnky Rosavy nabízely chladivé osvěžení.

»Kluci, já jsem dnes vzhůru od tří hodin,« zavzpomínal Jožka.

»Já také,« vpadl Karel. »Chvíli jsem se převaloval, a když už jsem nemohl usnout, vstal jsem a začal jsem si všechno balit. V pět hodin jsem byl už hotov.«

»A přišel jsi později než já,« řekl Milan.

»Protože jsem se musel vrátit pro baterku.«

»To jsi udělal dobře,« chválil ho Lojza. »Bez baterky by se nám špatně konaly hlídky. A co ty, Fanku, máš ji také s sebou?«

»Všechno v pořádku,« odpověděl sebevědomě Fanek.

»Tak se zdá, že jsme nezapomněli na nic. V táboře to bude jenom klapat,« liboval si Lojza.

»A potom nám bude někdo vykládat, že z našeho táboření nebude nic!«

»A posmívat se mému deštníku!«

»A mému kožichu!«

»Ještě, že si to Fanek rozmyslil s tou slamou. To by bylo teprve smíchu,« vzpomněl Mirek.

Fanek se tvářil, jako by Mirkovu poznámku vůbec neslyšel. Zdálo se, že je úplné zaujat řízením lodi.

»Jak to bude s hlídkami?« ozval se po chvíli Karel. »To budeme hlídat vždycky dva a dva?«

»Ne,« odpovídal Lojza. »To by přišel každý na řadu dvakrát za jedinou noc. Proto bude na hlídce každý sám.«

»A jak dlouho?« Tahouni na břehu se skoro zastavili.

»Hodinu,« hlásal vůdce z loďky.

»To budeme hlídat každou noc v tutéž dobu?«

Karel se snažil pronést svou otázku lhostejným hlasem. Přece však nezakryl určitého rozechvění. Napadlo mu totiž, že by na něho mohla připadnout hlídka zrovna od půlnoci do jedné. Pravda, jsou to jen povídačky o těch strašidlech a podobných věcech. Vždyť dnes ví každé děcko, že žádných strašidel není. Ale přece jen by to bylo nepříjemné, kdyby měl denně konat hlídku v »hodině duchů.«

»Ne,« odpovídal Lojza. »Hlídky budou od deseti večer do pěti ráno. To je sedm hodin — nás je také sedm. A každého dne bude začínat jiný.«

»Tož to je správné,« oddychl si ulehčeně Karel.

»Kdo začne dnes?«

»Mám to sestaveno podle abecedy. Dnes je první na řadě Cyril.«

»Kdo?« vyhrkl uleknutě Cyril.

»No ty,« usmíval se Lojza. »Přece písmeno c je hned na začátku abecedy.«

»A proč to nebereš podle příjmení?« bouřil se Cyril.

»Snad se nebojíš, Cyro?« škádlil ho Jožka.

»Kdo? Já — a bát se?« rychle se vzpamatoval. »Tož to mne ještě neznáš!«

»A proč ses tak lekl?« nedal se Jožka.

»Abys chtěl vědět, já jsem se vůbec nelekl. To jsem měl jen takovou radost, že budu první.«

Lojza položil bidlo, vytáhl z kapsy zápisník a četl:

»Hlídky na den 22. července: Cyril, Fanek, Jožka, Karel, Lojza,
Milan, Mirek.«

»A to vás mám již o pěti vzbudit?« divil se Mirek.

»Ne,« vysvětloval Lojza. »Poslední hlídka uvaří snídani. Teprve potom vzbudí celý tábor.«

Zatím co se chlapci bavili, díval se Fanek tak upřeně na břeh, že chvilkami zapomněl odraziti loďku.

»Co tam stále hledíš?« všiml si toho konečně Lojza.

»Ale nic — to jen tak —« upadl Fanek do rozpaků. Náhle však oživl:
»Počkejte, kluci, zastavit!«

»Proč? Co je?«

»Chci vystoupit.«

»Už toho máš dost? Nevadí, můžeme se vystřídat,« nabízel se Milan a už se chystal přebrodit s břehu na loď.

»Ale ne — však počkejte, uvidíte!«

Když zastavili, Fanek vyskočil z loďky a chvilku se rozhlížel.
Pojednou radostně zvolal: »Ano, je to tady!«

A neohlížeje se na překvapené chlapce, zmizel v houštině.

»Co tam asi uviděl?« nechápali.

Nenechal je dlouho čekat. Křoví se rozhrnulo a objevil se zářící
Fanek — s velkými otepmi slámy!

Chlapci vykulili oči a nevěděli, mají-li se smát nebo nadávat. Nakonec dělali obojí střídavě, ale Fanek byl spokojen. Když se trochu uklidnili, ochotně jim vysvětloval:

»Víte, já jsem hned na začátku řekl, že si tu slaměnou boudu postavím. Ale protože jsem věděl, že byste byli proti tomu, zavezl jsem si včera večer slámu na trakaři sem.«

»To jsi udělal moc dobře. Nebo nechci vidět, co by dělali kluci, až by ty otýpky uviděli,« mínil Jožka.

»A stejně nám to může ještě udělat ostudu,« bručel Karel.

»Už toho nechte, kluci,« zakročoval Lojza. »Sláma je zde, tak ji naložíme a jedeme.«

Chlapci pomohli Fankovi dotáhnout otepi na loď a pak pokračovali v další cestě. Zatím slunce stoupalo výš a výš a začínalo nemilosrdně pálit. Chlapci pomalu svlékali šaty a házeli je do loďky.

»Ono se řekne — zajedeme si tam s lodí. Ale zapotí to!« řekl pomalu
Milan. »A ještě se jí něco natáhneme!«

»No, nic to, kluci,« povzbuzoval je Lojza. »Půl cesty máme za sebou.
A když je tak horko, vykoupejme se!«

Chlapci přijali jeho návrh s nadšením.

Sotva se však svlekli, Jožka zvolal:

»Někdo sem jde!«

»Hajný!« lekl se Cyril.

»Znáte ho někdo?« zeptal se Lojza.

»Já jsem byl jednou s tatínkem pro dřevo a tehdy s námi mluvil nějaký hajný. Ale byl-li to tento, to už nevím,« řekl Jožka.

»Aby nás tak prohnal,« řekl do stísněného ticha Cyril.

»Nevím proč?« utrhl se na něho nevrle Lojza. »Však jsme nikomu nic neudělali.«

Ještě nedomluvil, a už se ozvalo mocné hromování hajného:

»Prachmilionští naháči! Kdo vás sem poslal? Kam táhnete ten cirkus na lodi?«

Chlapci ani nedutali. Ustrašeně se dívali na obrovskou postavu hajného, na jeho zarostlou tvář, na lesknoucí se pušku a sukovitou hůl … hlavně na tu hůl…

»Sakulentští raubíři! Ztratili jste řeč?« zakoulel divoce očima.
»Komu jste sebrali tu loď? A kde jste ukradli ty věci?«

»Kluci, pryč!« zašeptal Cyril. Ale Lojza se už zatím vzpamatoval.

»Pane hajný, my nejsme raubíři,« začal nesměle. »Jdeme tábořit.«

»Prachmilion! Co jsi to řekl? Kam že to jdete?«

»Tábořit!« ozvalo se z několika úst zároveň. »Na Ostrov.«

»A vy prachmilioni! A máte povolení?«

Chlapci na sebe zmateně pohlédli. Něčeho takového se nenadáli.

»Pane hajný,« ozval se zase Lojza a slova se mu drala z úst, jako by je přiškrcoval, »když my jsme — my jsme vůbec nevěděli, že — že musíme mít k tomu povolení!«

»A to si myslíte, že v mém revíru si může dělat každý, co si smyslí?« hromoval dále hajný. »Všechny vás dám pozavírat! Všechny!«

»A mohli bychom to povolení dostat?« začal vyjednávat Lojza.

»Prachmilion! Prý dostat! To si musíte zaplatit — a pořádně zaplatit!«

»To nevadí,« nabýval sebedůvěry vůdce. »Nějaké peníze máme. Kolik by to stálo, pane hajný?«

»Hm, tak vy máte peníze! Kde jste je vzali?« pohlédl na ně přísně.

»Vydělali jsme si je,« řekl Lojza hrdě.

»Nevykládej!«

»Opravdu, pane hajný. Sbírali jsme odpadky u nás v Košíkově a v městě.«

»A co ta loď? Jak k té jste přišli?«

»Vypůjčili jsme si ji od pantáty Hájka.«

»Tož to mi zas nevěšej bulíka na nos! Hájek by vám ji určitě půjčil!«

»Půjčil, opravdu půjčil. Vozili jsme mu za to proutí.«

»A nač si vezete ten kožich a slámu?«

»To si budeme dělat stany.«

»Stany!« zamžoural očima hajný a chlapcům se zazdálo, že okolo jeho úst to podezřele zacukalo. Rázem oživli.

»Pane hajný, zač by bylo to povolení?« začal s novou odvahou Lojza.

»Hm — vidím, že boháči nejste, tak vám to udělám trochu laciněji než jiným.« — Odkašlal a významně se odmlčel. Chlapci ani nedýchali. »Tož vzhledem k tomu, že jste z Košíkova a že jste si peníze sehnali sami, dám vám to povolení — za tisíc korun.«

Kdyby byl mezi chlapce uhodil blesk, jejich leknutí by nebylo o nic větší.

»Tož to je konec všemu,« nabíral Cyril.

»Musíme se vrátit,« řekl Milan a v této krátké větě ležel všechen smutek ze zničených snů.

»Ještě dobře, že jsme se s tím netáhli až na Ostrov,« utěšoval se
Karel.

Jen Lojza zarytě mlčel a zachmuřeně pohlížel na lesknoucí se hladinu. Je opravdu po všem? Co se naplahočili, nastarali, natěšili — a tak rázem má být všemu konec? Ne, bude smlouvat, bude vyjednávat, bude prosit tak dlouho, až se nějak dohodnou!

Pevně rozhodnut pohlédl na krutého hajného.

Ale — co to? Kde jsou ty jeho hromy a blesky? Kam se poděly ty přísně stažené vrásky? A kde se vzal ten dětsky laškovný výraz v jeho očích a veselý smích? Co to má znamenat?

»Kluci!« vykřikl Lojza, když pochopil, že hajný žertoval. »Jedeme!«

»Jedeme! Jedeme! Jedeme!« zajásali chlapci a začali dělat kotrmelce.

»Mirku, Milane, jedeme!« vykřikl Fanek a začal je boxovat.

»A my jsme se vás tak polekali, pane hajný!« zvolal nadšeně Mirek a měl sto chutí vrhnouti se mu okolo krku.

»Mne se už jiní polekali! Onehdy jich přede mnou uteklo pět!«

»Opravdu? A byli to kluci nebo dospělí?«

»Dospělí. Ale zajíci,« ušklíbl se.

»A jděte!« zasmál se nadurděně Fanek.

»A to povolení nám opravdu dáte?« zeptal se Jožka, který se stále ještě nemohl vzpamatovat z náhlého a neočekávaného obratu.

»Dám, dám. Přineste mi ještěrčí brk a já vám je napíši.«

»Ještěrčí brk?« vykulil oči Karel. »Vždyť ještěrka nemá peří.«

»To si už zařiďte, jak chcete. Já ničím jiným nepíši,« říkal zvolna hajný a šibalsky si potahoval dlouhý plnovous.

»Vy jste hodný, pane hajný,« smál se Lojza. »Tak můžeme tu tábořit, že?«

»Nu, ovšem! Vždyť jsem chodil s vašimi tatínky do jedné školy! Ty jsi
Chvátalů, viď?« obrátil se na Lojzu.

»Ano. A jak to víte?« žasl Lojza.

Ale hajný se jen usmíval.

»A ty jsi Kružíků, co?« usmál se na Mirka.

»Jsem,« zrudl překvapený hoch.

»A ty jsi Vyoralů,« pohlédl na Milana.

»A jak nás znáte?«

»Tož tak,« usmíval se hajný. »Když jsme chodili do školy, vaši tatínci vypadali zrovna tak jako vy.«

»Ale oni netábořili, že?« vytrumfl Milan.

»To máš pravdu. Tehdy nebylo takových vymožeností. — No, když jsme se tu tak sešli jako staří známí, musíme si o všem povykládat důkladněji. Tož jak vám to napadlo s tím tábořením?«

Chlapci se ochotně rozvykládali. Když skončili, hajný stáhl tvář do starostlivých vrásek.

»Je to všechno moc hezké, chlapci, ale s tím Ostrovem jste udělali chybu. Protože,« naklonil se k nim a ztišil hlas, »na Ostrově straší.«

»Opravdu?« polekali se.

»Ano. Nechci vás děsit, ale jako dobrý přítel vám to musím říci. Na
Ostrově straší.«

»To já tam nepůjdu,« zavzlykl Cyril.

»Najděme si jiné místo!« navrhoval ustrašeně Karel.

»Opravdu tam straší, pane hajný?« zneklidněl i Lojza.

»Ano, chlapci. Straší tam krtek žížaly.«

»A jděte! Vy jste nám zase dal!« mračil se Mirek, ale ostatní se bouřlivě smáli.

»A kde budete nakupovat?«

»Ve Žluticích,« řekl pohotově Lojza.

»No, to se trochu proběhnete. A jak s mlékem?«

»Taky ve Žluticích. Nebo … kdybyste nám je mohli dávat vy, pane hajný —«

»Proč ne! Máme dvě kozy a mají hořké mléko, tak je u nás stejně nikdo nepije,« usmíval se do vousů.

»Já kozí nepiji,« bránil se Cyril.

»Já také ne!« křičel Fanek.

»Ale vždyť pan hajný žertuje,« uklidňoval je Lojza, který už začínal úsměvům hajného rozumět. »Tak my si zítra ráno pro to mléko přijdeme,« dojednával.

»Dobrá. Ostatně, já se tam za vámi ještě dnes přijdu podívat. Ted už musím jít. A toho krtka se nepolekejte!« volal vesele.

»Na shledanou, pane hajný!« volali za ním chlapci s rozjásanými tvářemi.

»Páni, ten nám dal!« ozval se Jožka. »Vypadal jako Krakonoš!«

»A zatím — takový čtverák!«

»No, dobré je to,« pochvaloval si Lojza. »Ale teď už zas musíme jít.
Vykoupeme se až na Ostrově.«

Chlapci ochotně uchopili provaz, Lojza s Fankem zabrali bidly a loď se pohnula. Slunce pražilo čím dál víc, s čel jim stékaly krůpěje potu, ale nikdo toho nedbal.

»Myslím, že budeme brzy u Ostrova,« řekl konečně Lojza.

Měl pravdu. Přicházeli k místům, kde se údolí poněkud rozšiřovalo. I řečiště tu bylo širší, proto voda tekla pomaleji. Ostrov nemohl býti daleko.

S novou chutí přidali do kroku.

A za chvíli se rozlehl údolím jejich jásavý pokřik: »Hurá! Hurá!
Hurááááá!«

Ostrov byl před nimi.

»Páni, tady je krásně!« zvolal nadšeně Fanek.«

»A co teď, Lojzo?« zeptal se Cyril.

»Teď? Uvážeme loď ke kolu, najíme se, vykoupeme se, a potom — do práce!«

Stříbrné vlnky se mazlivě přilepily na bronzově opálená těla chlapců.
Někteří přeplavali na Ostrov a zpět.

Když se osvěžili koupelí, zašli k blízké lesní studánce a vybalili jídlo. Chutnalo jim tak, že zapomněli i na řeč.

»Tak, a teď se dáme do práce,« vstal první Lojza. »Já s Fankem převezu náklad a potom zajedu pro Cyru. Vy ostatní přeplavte,« rozkazoval. — Chlapci rychle naházeli na loď své šaty. Lojza s Fankem odrazili a vyjeli.

»Za nimi!« vykřikl Mirek a vrhl se do vody. Chlapci ho následovali.
Jen Cyril zůstal na břehu.

»Ale naučím se plavat, určitě se naučím,« říkal si odhodlaně. — Zatím loď zakotvila u Ostrova. Chlapci vyskočili na břeh a jejich ochotné ruce ji zbavovaly nákladu.

»Tak už si to tu vezměte na starost. Já se vrátím pro toho sirotka,« usmál se Lojza a odrazil.

»Lojzo, udrží nás?« třásl se Cyril, vstupuje na loď.

»Neboj se! Viděl jsi, kolik zavazadel unesla? Ty nejsi těžší!«

»Vážím šedesát,« přiznával se zkroušeně Cyril.

»Jenom? Vypadáš na víc,« řekl klidně Lojza a ponořil bidla do vody. Loď vyplula.

»Nějak se to hýbe,« bledl Cyril. »Je tu hluboká?«

»Na utopení stačí. Vidíš, ani dna jsem nedosáhl,« vytahoval Lojza bidlo z vody.

»To by byla mela, kdyby se loď potopila,« hrozil se Cyril.

»Jaká mela? Dvakrát, třikrát by sis hltl vody a bylo by po tobě. Ale plovat se tady naučíš, Cyro,« řekl Lojza důrazně.

»Naučím, Lojzo,« sliboval Cyril, vyskakuje na břeh. Sotva se, chudák, držel na nohou.

Chlapci je už čekali.

»Co teď, Lojzo?« ptali se nedočkavě.

»Postavíme stany. A potom si uděláme ohniště.«

V táboře nastal shon a ruch. Chlapci hbitě rozbalili zavazadla, připravili si stanová plátna, tyče na kostru a nářadí.

Hledání vhodného místa na nevelikém ostrůvku jim nedalo příliš mnoho práce. Bylo téměř uprostřed Ostrova.

»Tak, Stepní Vlci, s chutí do toho!«

Rozdělili se na čtyři skupiny podle abecedy. Cyril s Fankem, Karel s
Jožkou, Milan s Mirkem a Lojza sám.

»Ty jsi teď na tom nejhůře, Lojzo,« cítil nespravedlnost Cyril.
»Musíš stavět sám.«

»Jen se o něho nestrachuj,« uklidňoval ho Fanek. »Ten nás strčí všechny do kapsy. Vždyť je to vůdce!«

»Až nebudu stačit, tak mi pomůžete,« usmíval se Lojza.

»To víš, že pomůžeme,« nabízeli se všichni.

»Fanku,« ťukl se pojednou do čela Cyril. »My jsme to vyvedli!«

»Co?«

»Podívej se, ty máš slámu a já pytlový potah na stan a ještě kožich.
To se k sobě přece nehodí!«

»Jen se neboj, ono se nám to všechno zhodí!«

Zanedlouho byly kostry postaveny. Začali je potahovat.

»Fanku, podívej se, Milanovi a Mirkovi se to nějak nedaří,« upozorňoval Cyril.

Vtom se ozval ulekaný výkřik Milanův. Všichni se tam ohlédli a spatřili oba nešťastné stavitele na zemi i se zhrouceným stanem.

»Co se vám stalo?« shlukli se kolem nich.

»Ale —« Milan vstával mrzutě se země, »ten potah je nějaký malý.«

»Třeba jste udělali vysokou kostru.«

»Budete musit potah nadšít.«

»To se ti řekne — nadšít — ale jak? Snad nepoletíme do Košíkova pro pytel?« rozčiloval se Mirek.

»Však nemusíte. My s Cyrilem vám jich dáme, kolik budete chtít,« dělal kavalíra Fanek.

»A vy?«

»My máme přece slámu!« vytrumfl Cyril.

»Vidíte, na to jsme zapomněli, že jeden potah zbyl. Tož to je skvělé!«

Všichni se dali do práce s novou chutí. To by bylo, aby se jim stany nepovedly.

Ani nepozorovali, jak čas rychle utíká. Konečně se rozlehl Ostrovem jásavý výkřik:

»Hotovo!« Jožka s Karlem se zálibně dívali na hotový stan.

Za chvíli se ohlásili Mirek s Milanem.

»A kde máte deštník?« pátral Lojza.

»To budete koukat,« pronášel s tajuplným úsměvem Milan. »Pojďte do stanu!«

Nahrnuli se dovnitř.

»Podívejte se nahoru!« vyzval je Milan. »Vidíte tam něco zvláštního?«

»Nic!«

»A teď?« Milan vytáhl smotaný hadr — byla to stará vesta — a ve stropě se objevil úzký otvor.

»A co s tím?« nechápali.

»Tím otvorem se bude vystrkovat deštník při dešti. Je tak veliký, že přikryje skoro celý stan.«

»A když nebude pršet?«

»Když nebude pršet, ucpeme otvor vestou.«

»A co v noci?« vyzvídal Fanek.

»To bude v otvoru hadr, aby do stanu nefoukalo.«

»A začne-li pršet?«

»Však nás hlídka upozorní!«

»To by se mi chtělo, nechat se budit při každém dešti!« ohrnoval rty
Cyril.

»Copak myslíš, že každý je takový pecivál jako ty?« vyhrkl Mirek uraženě.

»Hleďte, kluci,« řekl Fanek, když byli se stanem hotovi, »stále jste měli strach, že vám budu dělat se svou boudou ostudu. Řekněte sami, je možné, aby někdo s břehu rozeznal náš stan od okolního křoví?«

»Tož to se vám opravdu povedlo,« řekl uznale Lojza. »Tak zamaskovat stan — to jsem ještě neviděl!«

Fanek s Cyrilem nalámali totiž vrbových větví a všechnu slámu přikryli tak, že se stan podobal houštině.

Když byly všechny stany hotovy, postavili se před ně a zbožně vydechli.

»To je krása!«

Chvíli tak stáli celí okouzleni vlastním dílem a potom se rozběhli po
Ostrově, shánějíce mech, suchou trávu a listí na vystlání stanů.
Jožka si utrhl několik borových větviček a nastrkal je do polátaných
stanových dílců.

»Hned to vypadá jinak,« řekl Mirek a rychle si také nalámal větviček.

Milan natrhal kytici květin a připevnil ji nad vchod do stanu. I ostatní chlapci se pustili do krášlení a za chvíli vypadaly stany jako květinové domečky z pohádky. Díry a pestrobarevné slátaniny zmizely ve svěží zeleni.

Fanek s Cyrilem se zatím o něčem radili ve stanu. Po chvíli se objevil Cyril s kožichem a zamířil k Lojzovi.

»Co je?« pohlédl na něho Lojza.

»No víš, Lojzo, na tvém stanu by se můj kožich docela jinak vyjímal,« říkal Cyril v náhlých rozpacích.

»Ale, Cyro, jak bych k tomu přišel?« bránil se Lojza.

»Jsi náš vůdce. Všechno nám tak pěkně děláš. Tož ať máš něco hezčího,« rděl se Cyril.

»Ať žije Cyril! Ať žije Lojza!« zahlaholili chlapci.

»Já si jej tedy vezmu, Cyro,« řekl Lojza dojatě a přehodil kožich přes svůj stan.

»Báječné! Budeš jako starý zálesák,« rozplýval se Milan.

»A až tu bude stát stožár!« usmál se Lojza.

»Stožár?« divili se. »A nač?«

»Však uvidíte,« odpovídal Lojza s tajuplným úsměvem. »Hned jej udělám: A vy zatím můžete připravit ohniště.«

Chlapci se dali do práce a přitom šilhali po Lojzovi, který osekával dlouhou rovnou větev. Potom na ni cosi připevňoval. Před svým stanem vykopal jamku a do ní zabodl stožár. Nakonec zmizel ve stanu.

»Co to asi bude?« nemohl se dočkat Karel.

Ale vtom se už objevil Lojza s malým balíčkem. Postavil se tak, aby chlapci neviděli, co dělá. Chvíli cosi kutil. Pojednou odstoupil, zatáhl za motouz a k vrcholu stožáru se zvolna šinula vlajka.

»Ach, ta je krásná!« vykřikli překvapeně chlapci.

Na jedné straně byla vyšita vlčí hlava a na druhé nápis »Osada
Stepních Vlků«.