Vlci proti Mustangům

»Kdo ti ji vyšil, Lojzo?« nemohl se vzpamatovat Fanek.

»Naše Hedvika,« řekl pyšně Lojza. Měl radost, že hoši byli opravdu překvapeni.

»Však to jí muselo dát práce!« oceňoval Jožka.

»A jak ti to tak napadlo?« divili se.

»No, víte, každý tábor má mít nějakou vlajku. Řekl jsem to Hedvice a ona už to vymyslila sama.«

»Páni, mně se to všechno tak líbí, že bych tu chtěl zůstat celé léto,« pronášel nadšeně Jožka.

Zatím se stíny stromů prodloužily a slunce se klonilo k západu.
Blížil se večer.

»A pan hajný na nás zapomněl,« vzpomněl si pojednou Fanek.

»Ó, ne! Tamhle už přichází!« zvolal Milan. »A kdo to s ním jde?
Nějaké děvče!«

Vtom už zahlaholil známý hromový hlas:

»Tož co, prachmilionští skauti, už jsou stany hotovy?«

»Ano, pane hajný! Však pojďte se sem podívat!« zvali radostně chlapci.

»Ano, podívat! Ale jak?« ukazoval na řeku.

»My vás převezeme!« zavolal Lojza a už běžel k řece a odvazoval loď.

»A ty prachmilione jeden! Až budeme uprostřed, tak mne vysypeš do
Rosavy, abyste nemuseli platit tisíc korun, co?«

»Snad byste se nebál, pane hajný?« odpovídal Lojza se smíchem a rychle se blížil k protějšímu břehu.

»Tak co, mám — či nemám?« tvářil se na oko nerozhodně hajný. »Co tomu říkáš, Slávko?«

Slávka, jeho jedenáctiletá dcerka, se zvonivě zasmála.

»Máš, tati. Ale já také!« dodala rozhodně.

»Slávko, drž se!« napomínal ji hajný, když loďka odrazila.

»Já se nebojím!« odpovídala se smíchem.

»Já vím. O tebe mně také nejde, ale o to mléko! Co by chlapci ráno snídali!«

»Vy nám vezete mléko?« Lojza si teprve teď všiml veliké konve. »Tož to jste moc hodní!«

I chlapci na břehu se zaradovali, neboť najednou si uvědomili, že mají hlad k nevydržení. Jak by také ne! Vždyť od okamžiku, kdy přišli k Ostrovu, neměli v ústech!

Vrhli se na mléko jako opravdoví vlci. Než je konev obešla, byla prázdná.

»To jsme to vyvedli!« lekl se Lojza. »Vždyť to bylo k snídaní!«

»A to nic! Já vám ráno mléko přinesu,« nabízela se Slávka.

Hajný se jen usmíval.

»Nějak vám vytrávilo při té robotě. Ale máte to tu opravdu hezké,« obcházel stany.

»A jak se vám tam leží?« zeptala se Slávka, a už byla v Milanově stanu. »Tati, vlez sem taky!« zvala otce.

»Pro mne je to trochu malé,« smál se hajný. »Tož co, jaké je to tam?«

»Dobré. Ale já bych si sem přinesla duchnu a peřinu.«

Chlapci se dali do smíchu.

»A co ten ještěrčí brk? Už jej máš?« obrátil se najednou hajný s přísnou tváří ke Karlovi.

»Ještě ne. Ale až jej najdu, tak vám jej určitě přinesu,« smál se
Karel.

»To se už těším,« ušklíbl se hajný. »No a my, Slávko, půjdeme. A … co jsem to chtěl … kdyby vám tu bylo v noci zima, přijďte si k nám ráno pro slámu. Bylo by to přece jen na vystlání lepší.«

»Děkujeme vám, pane hajný. A dobrou noc!«

»Spěte dobře! A nezapomeňte, že tu straší,« dodával šibalsky.

»Krtek žížaly!« dokončovali se smíchem.

Lojza je zase převezl a zastavil se i u studánky pro vodu. Chlapci zatím dodělávali ohniště.

»To mléko mi připomnělo, že mám hlad,« sahal si Cyril na žaludek.

»Já už sotva stojím na nohou,« přiznával se Jožka.

»Tak se dáme do jídla,« rozhodl Lojza.

Hned se pustili do kuchaření. Karel rozdělal oheň, Milan postavil na čaj. Než snědli krajíce chleba a kusy slanin, voda vřela, až poklice odskakovala.

»Páni, to je rychlost,« liboval si Fanek. »Co se doma člověk nastojí u sporáku,« dodával s rozšafností staré hospodyně.

»To se mi sbíhají sliny!« olizoval se Mirek.

»Tak si doneste hrnky a k jídlu!« vybízel Lojza. »A přilož trochu,
Jožko!«

Jožka vhodil do ohně náruč chrastí. Plameny vysoko vyšlehly a prozářily rostoucí šero. Hrníčky zazvonily.

»Dobrý čaj!« chválil Fanek. »Ani naše maminka takový neuvaří.«

Seděli u ohně až do deseti hodin. Vzpomínali na rodiče a známé, vzpomněli i na ty kamarády, kteří odjeli někam na prázdniny. Ale dnes po prvé myslili na ně bez závisti. Ať se mají jakkoli, nemohou se míti lépe než oni — Stepní Vlci.

»Tak půjdeme spat,« končil besedu Lojza a vstal.

»Však už se mi začínají zavírat oči,« přiznal se Fanek.

»Mně také,« řekl tiše a jaksi ustrašeně Cyril.

»Jen zvesela, Cyro!« poklepal mu na rameno Lojza. »Hezky obcházej stany a žádné strachy. Kdybys něco slyšel, křikni a my budeme hned u tebe.«

»Vždyť já se nebojím,« řekl nesměle Cyril.

»Já vím,« usmál se Lojza a pokračoval: »Za hodinu vzbuď Fanka. Ten vzbudí Jožku a tak to půjde až do rána. A ty, Mirku, nezapomeň na snídaní!«

»Buď bez starosti, šerife,« řekl Mirek s důstojnou vážností.

VIII

»Vstávej, Mirku!« zalomcoval Milan tvrdě spícím kamarádem.

»Nech mne!« ohnal se rukou Mirek, aniž otevřel oči.

»Vstávej! Máš hlídku!« zatřásl jím Milan po druhé.

Mirek v mžiku otevřel oči a posadil se.

»Už jsou čtyři?« podivil se. »A co kluci?«

»Všechno spí. Tak už běž! A nechej nás spát aspoň do deseti,« řekl
Milan, svalil se do místečka vyhřátého Mirkem a už zavíral oči.

Mirek se oblekl a vyšel ze stanu. Ach, to se to dýchalo v čistém ranním vzduchu!

Východ se rděl ranními červánky, ptáci vesele prozpěvovali. A za chvíli se vyhoupla rudá koule nad lesy a naplnila zlatem drobné kapky rosy.

Mirek obešel stany a nahlédl dovnitř. Všechno spalo. Cyril oddychoval, jako by řezal dříví. Fanek se usmíval ze spánku. To se mu jistě něco hezkého zdálo. I Milan už spal jako dudek.

Když zjistil, že je všechno v pořádku, rozběhl se k řece a ošplíchl se studenou vodou.

Potom si vzpomněl, že má připraviti snídani. Potichu vešel do stanu a chvíli se přehraboval v batohu. Vytáhl zmuchlaný lístek a četl, co si doma napsal:

»Do hrnce nalej tři litry vody. (To jsou ty dva bílé hrnky.) Hned tam dej tři kolečka cikorky. Přikryj to pokličkou a nechej vařit. Potom si umel na mlýnku tři hrstky sladové kávy. Šedesátkrát zatočit. Až začne vřít, tak to tam vsyp. Chvíli nechej povřít a potom odstav.«

Spokojeně se usmál. Dobře, že si to napsal!

Vzal konev a rozběhl se k řece. Přeplavil se na lodi na druhý břeh a zašel ke studánce pro vodu. S chutí se pustil do kuchaření. Netrvalo to dlouho a voda vřela klokotem.

»Tož teď rychle kávu!« pobízel se hlasitě.

Věděl, že má šedesátkrát zatočit, ale pro jistotu se ještě podíval do předpisu. »Íha!« chytl se za hlavu. »Vždyť jsem tam nedal cikorku!«

Chvíli stál bezradně. Co teď? Začít znovu? Potom vhodil bez rozmýšlení tři kolečka do vařící vody. »Ono to bude i tak dobré,« uklidňoval se. »To si jenom ty kuchařky vždycky něco vymýšlejí.« Sotva měl kávu odstavenu — div si při tom ruce neopařil — ozvalo se od řeky:

»Hahou! Hahou!« Mirek se napřímil a pohlédl po hlase.

Na druhém břehu stála Slávka s konví a mávala na něho.

»Hahou!« odpovídal vesele, popadl konev a plavil se na druhý břeh.

»A kde jsou ostatní?« vyptávala se Slávka.

»Spí. Já mám hlídku.«

»I v noci jste hlídali?«

»To se ví!«

»Mně by se táboření také líbilo. Ale jen ve dne.«

»No ovšem! Děvče! Kdepak s děvčaty do tábora!« mávl povýšeně rukou. »Mléko máte zase tak dobré jako včera?« nahnul konev k ústům a dlouze se napil. »Skvělé! To bude kafíčko!« olizoval se.

»A kdo vám navaří?«

»Já sám. Černá už je uvařena. Cítíš? Voní až sem. Tak sbohem! A zítra přines zase!«

»Přinesu,« řekla Slávka a hleděla za veslujícím Mirkem.

Než si připravil hrnky, lžíci, naběračku a cukr, už mléko utíkalo.
Šťastně je dostal s ohně, ale trochu si při tom popálil prsty.

»Panečku, není to jenom tak,« vyskakoval na jedné noze s prsty v ústech. »Člověk se zahřeje, než to jídlo uvaří!«

Když mu trochu otrnulo, nalil černou kávu do mléka, nasypal tam cukru a ochutnal.

»Pane, ale utrefil jsem to! Je sladká jako med,« liboval si a chutnal znovu a znovu. Potom pohlédl na hodinky. Bylo čtvrt na sedm.

»No ne, člověk by nevěřil,« podivil se, jak ten čas uběhl.

Rychle zanesl hrnec s kávou před vůdcův stan. Vedle hrnce položil bílou plachetku a na ni postavil sedm hrnečků a bochník chleba. Potom si stoupl a zálibně si prohlížel své dílo.

»Báječné!« říkal si spokojeně a rozběhl se ke stanu. Tam měl schováno další překvapení. Z batohu vytáhl roh. Vypůjčil si jej od pasáka Trefilíka a za týden se naň naučil jakž takž troubit.

Potichoučku vylezl ze stanu a rozběhl se k druhému konci Ostrova. Skrčil se za keř a zlehoučka zafoukal. Šlo to. A jak krásně se to neslo. Všecek vzrušen radostným očekáváním se vrátil. Stoupl si před vůdcův stan, rozkročil se a ze všech sil zatroubil. Z rohu se vydral tak strašný zvuk, že se sám vylekal. Ale měl úspěch!

Jako na povel se rozhrnula pytlovina stanů a šest ježatých kluků polekaně zvolalo:

»Co to bylo?«

»Budíček!« řekl pyšně Mirek, celý zrůžovělý nečekaným účinkem.

»My jsme myslili, že to bučí kráva. Kde jsi to vzal?« hrnuli se k němu.

»Od pantáty Trefilíka. Já vám zatroubím ještě, chcete?« a nečekaje na souhlas, spustil, div skály nepukaly.

»A už je káva! No tohle!« zaradoval se Cyril. Teprve teď si hoši všimli prostřeného »stolu« a překvapením docela oněměli. Jen Cyril honem sedal k hrnci.

»Počkat!« zarazil ho Lojza. »Nejdříve se vykoupat, potom se proběhnout a teprve k snídaní!«

Ještě nikdy nebyli hoši tak rychle vykoupáni! Snad to netrvalo ani pět minut, a už seděli, okolo hrnce, nabírali si do hrnků, krájeli si chléb a povídali a povídali! — A sotva po snídaní umyli hrnky a uklidili stany, hned se pustili do vaření oběda.

Měli na programu zasmaženou polévku se zemáky a nudle s mákem.
Hlavním kuchařem byl Jožka, ostatní mu pomáhali.

»Tož co nejdříve, Jožko?«

»Za prvé — dost vody, a za druhé — kopec dříví,« řekl Jožka rozšafně a s vážnou tváří se zahloubal do čtení svého kuchařského předpisu.

Ostatní chlapci se převezli na břeh a zanedlouho měl Jožka vše, co si přál.

A už udílel rozkazy: »Karel oškrabe mrkev a cibuli, Cyril petržel. Fanek s Mirkem připraví zemáky. Milan bude topit. A já dám do vody jíšku a sůl.«

Chlapci se hned pustili do práce.

»A co já?« ozval se Lojza.

»Ty? Ty budeš dohlížet, aby to všechno klapalo.«

»A obvazovat spálené a pořezané prsty,« smál se Fanek.

»S tím počkat! To mám na starosti já,« hlásil se Mirek.

»Kdož ví, umíš-li to,« škádlil ho Jožka.

»Íha! Už nevidím na oči,« slzel za chvilku Karel nad cibulí.

»Ukaž! Pomohu ti,« nabízel se Lojza. Sotva však několikrát zakrojil, už slzel taky. »Nešlo by to bez cibule?« vyjednával.

»Kdepak! V předpisu je cibule, tak se tam musí dát,« trval na přesnosti Jožka.

Konečně byla zelenina připravena. Vhodili ji i se zemáky do vody.

Za chvíli se poklička nadzdvihla a polévka se zlověstným sykotem začala utíkat z hrnce.

»Polévka! Naše polévka!« chytal se Jožka bezradně za hlavu.

»Co teď? Co s tím?« pobíhali zmateně okolo syčícího ohniště.

»Musíme to odstavit!« napadlo Jožkovi.

»Prosím tě! Jak? Vždyť bychom se spálili!« naříkali jeden přes druhého.

Lojza stál také chvíli bezradně. Potom však uchopil tyč a rozhrabal oheň v ohništi. Poklička se hned utišila a polévka přestala utíkat.

»Byl moc silný oheň, Milane. Musíš topit opatrněji,« řekl uklidněně.

»Vidíte! A když jsem vám jednou na pastvišti říkal, že při kuchaření je hlavní oheň, tak jste se mi smáli,« připomínal Karel.

Poslední jeho slovo zaniklo v novém sykotu. Tentokrát to bylo horší než po prvé. Když se sykot utišil, bylo polévky dobře o čtvrtinu méně.

»To se moc nenajíme,« nahlížel Cyril do hrnce.

»To nic. Přilejeme vody,« uklidnil ho Jožka.

»Přilej jí tam víc. Ona za chvíli stejně vyteče,« radil Karel.

Jožka ochotně poslechl. Dolil hrnec až po okraj. Sotva však přišla polévka do varu, už toho litoval. Poklice skákala, polévka utíkala, oheň syčel a chlapci bezradně obskakovali.

»Musíme zase přilít. Vždyť bychom neměli ani po půl hrnku a já mám hlad na dva,« ozýval se Cyril.

»A vůbec — není to už? Já myslím, že se to nemusí tak dlouho vařit,« mínil Fanek.

»Mám tu napsáno, že půl hodiny,« poučoval ho Jožka.

»A my nad tím stojíme nejmíň hodinu.«

»Nu ano! Ale počítej si, jak dlouho to po každé trvalo, než začala znovu vřít.«

»Uděláme to tak,« zasahoval Lojza. »Přilejeme tam ještě trochu vody, a až začne vřít, pěkně oheň rozhrabeme, polévku odstavíme a sníme.«

»A co ty nudle?«

»Ty se uvaří, než sníme polévku. Maminka mi to tak říkala,« ozval se jaksi sklesle Jožka. Oh, s maminkou se to vařilo docela jinak! Všechno bylo tak jednoduché a prosté, a tady —?

Nalili vody do hrnce a mlčky čekali na novou vzpouru pokličky. Konečně! Rozhrabali oheň, polévku odstavili a už byli u hrnce se lžícemi a zvědavě chutnali.

»Ta je nějaká řídká,« ozval se Cyril. »Kdyby v ní nebyly ty zemáky —«

»A kdyby nebyla slaná —«

»Ani bychom nevěděli, že je to polévka,« dokončoval Mirek. »Té vody jsme asi přilili mnoho.«

»Jíška utekla a voda zůstala, ale jíst se to dá,« řekl příkře Jožka, kterého mrzel neúspěch.

»To se ví, že dá,« uklidňoval ho Lojza.

Nalili si polévky do hrnků, a když ji snědli, pustili se s novou chutí do vaření nudlí. Ach, to byl teprve kříž! Utíkaly ještě víc než polévka a pro pána, jak je dostat z hrnce? A jak je prolít studenou vodou? — Museli pomáhat všichni. A ještě se při tom zahřáli až až.

»Konečně!« oddychli si, když před nimi stály vrchovaté hrnky s nudlemi. »Ale nadělali jsme se!«

»Zato jsou! Máslo s nich jen kape! A jak jsou sladké!« libovali si.

»A co po obědě?« zeptali se, když spolkli poslední nudli.

»Lehnout a spát!« usmál se Lojza a první se natáhl do trávy.

»Ať žije šerif!« rozjásali se Stepní Vlci, buchli sebou na zem a za chvíli celá osada spala. Jen Jožka sklízel nádobí a hlídal tábor.

Po třetí hodině chlapce vzbudil. Lojza si vzal na starost Cyrila, že ho naučí plovat. Uvázal si ho na provaz a spustil do vody. — Cyril mrskal rukama i nohama, statečně polykal vodu — až Lojza řekl: »Dost — trochu té vody si nech taky na zítřek.« Cyril vylezl z vody s nadšením: »No, na něco je plování také dobré. Teď nemusím aspoň čtrnáct dní pít.« — Ostatní hoši se vykoupali, přeplovali na druhou stranu a rozběhli se po lese.

Všude bylo malin, až se srdce smálo. Sem tam našli i nějaký hříbek.
Všechno bude dobré v táboře!

Fanek s Mirkem se odloučili od ostatních a sbírali do jednoho hrnku.
Ve své sběratelské horlivosti si ani nepovšimli, kam jdou. Pojednou
Mirek překvapeně zvolal:

»Fanku — Kozel!«

Před nimi stála osamocená skála, ohromný vysoký balvan, který jako by vyrůstal ze země. Pro zvláštní tvar říkalo se mu v okolí Kozel.«

»Vylezme si nahoru!« navrhl Fanek.

»Dej mi s tím pokoj!« odmítal Mirek. »To by mě naši pěkně přivítali s polámanýma nohama!«

»Co máš strach, pojď!« lákal dále Fanek. A aby dodal Mirkovi větší chuti, začal šplhat první.

»Fanku, sletíš dolů!« varoval ho Mirek.

Bylo k tomu třeba opravdu odvahy, chtěl-li se někdo vyšplhat na Kozla. Skála byla příkrá, téměř kolmá. Šplhání bylo usnadněno jen množstvím děr a trhlin. Pod samým vrcholem byla obrovská díra, k níž prý se nevyšplhal dosud nikdo.

Fanek byl už ve výši aspoň čtyř metrů. Chvilkami se podíval dolů a zval Mirka nahoru.

»Vsaďme se, že vyšplhám až k díře!« zavolal.

»Fanku, nedělej hlouposti! Vrať se!«

»To budou kluci —«

Nedopověděl. Noha, na níž chtěl spočinout celou vahou těla, mu uklouzla. S výkřikem se řítil dolů. Mirek k němu polekaně přiskočil. Fanek ležel naznak. Oči měl široce rozevřeny a z prsou se mu draly těžké stony.

»Fanku, stalo se ti něco?« ptal se Mirek úzkostně. Ale Fanek neodpovídal. Vyrážel ze sebe temné zvuky. Teprve po chvíli řekl s námahou:

»Myslím, že — se ve mně — jen zatajil — dech —«

»A jinak sis neublížil?«

»Trochu — mne bolí — v zádech.«

»Ukaž! Podívám se!« Pomohl Fankovi sednout.

»Člověče, vždyť máš záda úplně zakrvácená!« lekl se. »Můžeš už dýchat?«

»Tak se mi zdá, že už je to lepší.«

»Hýbej rukama! Udělej předklon! Záklon!« Fanek poslouchal jako stroj.

»Bolí tě při tom něco uvnitř?«

»Nebolí.«

»To máš ještě štěstí! Bude to jen odřenina.«

Mirek měl pojednou téměř radost, že může vyplnit své poslání v táboře. Chlapci mu svěřili zdravotnickou péči — i malou lékárničku si pořídili — ale dosud se nenaskytla příležitost k samaritánskému zákroku. Lojza se sice trochu sekl, když stavěl stan, ale kdepak na Lojzu s obvazem a tinkturou! Ale Fanek — ten mu neuteče! A to budou kluci koukat, jak se v tom vyzná!

»Tak, Fanku, můžeš už jít? Pojďme rychle do tábora,« řekl nedočkavě.
»Musím ti záda vyčistit a natřít jodovou tinkturou.«

»Mirečku,« lekal se Fanek. »A nešlo by to jen vodou?«

»To ne. Kdož ví, jaká nečistota se ti tam dostala!«

Zvolna se vraceli k Ostrovu. Fanek trochu pokulhával.

»Věříš, že mi bylo všelijak, když jsem padal dolů?« pokoušel se o mírný úsměv.

»To bych řekl! Představ si, kdybys tak narazil na nějaký kámen! To by byl pohřeb!«

»Už tam jakživ nepolezu,« umiňoval si Fanek.

Pomalu došli k řece.

»Počkej zde,« řekl Mirek. »Zajedu pro loď a převezu tě.«

Fanek neodporoval. Záda ho tak bolela, že se neodvážil plovat.

Ostatní chlapci byli již v táboře. S účastí prohlíželi Fankova poraněná záda. Mirek obřadně otevřel lékárničku. Tvářil se při tom nesmírně důležitě.

»Teď to bude trochu štípat,« řekl zkušeně. »Ale nic si z toho nedělej.«

Fanek myslil, že bolestí vyletí z kůže. Zaťal však zuby, sevřel pěsti a nevydal ani hlásku.

»Jsi statečný, Fanku,« řekl uznale Lojza.

»Mně jednou natřela maminka jenom palec a řval jsem při tom jako tur,« vzpomínal Karel.

»A víte co, kluci? Dnes odpustíme Fankovi hlídku. Kdo jste při tom?« zeptal se Lojza.

»Já! Já! Já!« volali všichni.

»Tož to zase ne,« bránil se Fanek. »Snad nebudeme dělat křik pro takovou maličkost!«

Ať ho chlapci přemlouvali sebevíc, nepovolil. Hlídat bude a bude. To by byl pěkný Stepní Vlk, aby utíkal od své povinnosti!

»Tak tedy dobrá,« svolil konečně Lojza. »Když chceš tak mermomocí hlídat, tož hlídej. Však stejně jsi dnes na řadě první, takže potom už nemusíš vstávat.«

Fanek chvíli poseděl s chlapci, pak se skrčil do stanu. Záda nesnesitelně bolela.

»Fanku, nebuď umíněný, lehni si a spi,« přišel za ním Lojza, jemuž bylo kamaráda velmi líto.

»To nic, Lojzo,« řekl statečně Fanek. »Odbudu si hlídku a pak se vyspím dost.«

Večer chodil Fanek mezi stany a neklidně uvažoval o dnešní noci. Jak si lehne, aby rány nebolely? Je zvyklý spávat na pravém boku. Ale právě na pravém boku má velkou odřeninu. A levý taky bolí. Musí ležet na břiše. Ale vydrží to celou noc? Což aby to zkusil?

Po špičkách vešel do stanu a opatrně vytáhl svou přikrývku.
Rozprostřel ji venku na trávník a lehl si na břicho. Vždyť ono to
není tak zlé — zaradoval se. Ovšem doma — doma by to bylo nejlepší.
To by mu maminka dala s obou stran peřiny, aby ho nic netlačilo.

Ale ne, je přece lépe, že není doma. Vždyť jaká by to byla hrůza, kdyby ho maminka uviděla s tak dořízenými zády! Myslila by, že se zbořil svět. Co by to bylo nářku a výčitek! A tady? Rána se prohlídne, vyčistí, namaže a dále se o tom nemluví. Však maminka se bude divit, až jí poví, jak se držel! I o ostatních chlapcích bude vykládat.

Již v duchu vidí, jak to bude vypadat. Přijde domů asi k večeru. Bude jistě řádně vyhladovělý. Maminka spráskne ruce: Chlapče, vždyť jsi opálený jako cikán! — Tatínek se jen pousměje a poplácá ho po zádech. A malá sestra a bratr budou hořet zvědavostí, jak se měl v táboře. Zasedne si ke stolu, maminka připraví večeři a on se rozvykládá. Hodina bude míjet za hodinou, a on bude mít stále plno řečí. Teprve když se přiblíží desátá, pohlédne na hodiny a řekne: No, nic se nedá dělat! Večerka — spat! — Děcka se dají do smíchu a maminka s tatínkem si asi řeknou: Kdo by to byl do něho řekl! To táboření je přece jen dobrá věc! — Potom si lehne do peřin. Jistě brzy usne. A bude spát. Tak tvrdě a bezstarostně spát — —

A Fanek tvrdě usnul.

Celý Ostrov spal. Ani tráva se nepohnula, ani ptáček se neozval. Bylo ticho — hluboké noční ticho. Blížila se půlnoc a Fanek stále spal.

A najednou — slyš! Šustot! A prásk! Prásk! Probuzený ptáček polekaně zapípl. Snad chtěl vzbudit ohrožený tábor. Ale Stepní Vlci spali a nevěděli nic o nebezpečí, které se blížilo.

Chvíli bylo ticho.

A pak se najednou ozvaly kroky. Tiché, plíživé lidské kroky!

Tři postavy se vynořily ze tmy. Zastavily se nedaleko stanů a opatrně se rozhlédly.

»Slyšíš něco?« zeptala se jedna postava šeptem.

»Nic se ani nehne,« odpověděla druhá.

»Oni si myslí, že nemusí mít hlídky, když jsou obklopeni se všech stran vodou.«

»Tak jdeme. Ale pozor!«

Opatrně se doplazily ke stanům. Spokojené oddychování Stepních Vlků je uklidnilo.

»Do práce!« zavelel jeden.

»Nejdříve saze!«

Jeden z příchozích sáhl za pás. Vytáhl krabičku a hadříky.

»Natírejte opatrně, ať se nevzbudí! Já zatím budu dávat pozor!« zazněl tichý hlas.

»Ti budou koukat!« zasmál se druhý.

»Ticho!«

Pracovali mlčky. Za okamžik byli Stepní Vlci počerněni k nepoznání.

»Tak — a teď stany!«

Rup! Rup!

Kolíky byly rychle vytaženy a stany, krásně nazdobené stany Stepních Vlků se pomalu složily na tvrdé spící hochy. Jen Fankova a Cyrilova bouda, podobající se houštině, ušla pozornosti vetřelců.

»Teď rychle pryč!«

»Sem dáme ještě lístek, řekl největší z útočníků a zabodl do kmene bílý lístek.

»Ale tak se mi zdá, že je jich nějak málo,« ozval se druhý noční návštěvník.

»Kolik jsi jich natřel?«

»Dva.«

»Já také jen dva.«

»To je opravdu divné.«

»Třeba se pohádali a někteří se vrátili domů!«

»Tiše!« zašeptala třetí postava. »Tady jeden leží!«

»Hlídka? Tak přece jen mají hlídky!« zastavili se nad spícím.

»To je pěkný hlídač! Musíme ho také natřít, aby měl vzpomínku na svou hlídku.«

»Ale jak? Leží na břiše!«

»Který je to?« sklonili se až k zemi, ale vtom se Fanek pohnul a zasténal. Útočníci se přikrčili k zemi a ani nedýchali.

»Očerněte mu trochu čelo a krk a zmizíme!« zavelel první, když se
Fanek uklidnil.

»A teď pryč!«

IX

První se probudil Cyril. Sotva vystrčil hlavu z boudy, vytřeštil oči a zmateně se rozhlédl kolem. Viděl pobořené stany, začerněné tváře kamarádů a nevěděl, sní-li nebo bdí. Protřel si oči a rozhlédl se znovu. Ne, neklame se!

»Lojzo!« vykřikl.

»Co je?« zeptal se ospale Lojza, neotvíraje očí.

»Lojzo! Kluci! Vstávejte!« volal rozčileně Cyril.

»Nezlob a spi!« bručel Milan.

»Lojzo! Vstaň! Někdo nám zničil stany!«

To pomohlo. Chlapci se hbitě vymotávali ze zřícených stanů. S úžasem pohlíželi na dílo zkázy.

»Co to má znamenat? Kdo to udělal? — A kdy?« volali jeden přes druhého.

»Já nevím nic. Teď jsem se probudil. A už to tak bylo,« vysvětloval
Cyril.

»Ty, Cyro,« přistoupil Mirek těsně k němu, »jestli jsi to udělal ty, tak se netěš!«

»Pravdaže to udělal on! Copak nevidíte, že jejich stan stojí?« útočil
Karel.

»Jak ti to může napadnout? Udělal bys to ty?« ohrazoval se Cyril.

»Někdo to musel udělat,« řekl Milan.

»Co si to o mně myslíte, kluci?« nabíral Cyril. »Teď jsem se probudil. Povídám vám to. A už to bylo!«

»Hned se dovíme, kdo to byl,« řekl tvrdě Lojza. »Kdo měl poslední hlídku?« pohlédl přísně na chlapce.

»Já jsem dnes vůbec nehlídal,« hlásil se Karel.

»Já také ne.« — »Ani já!« divili se hoši.

»Tak kdo dnes hlídal?« vybuchl rozčileně Lojza.

Nikdo …

»Tož to přestává všechno! Kdo měl první hlídku?«

»Fanek,« řekl Jožka.

»Fanku!« začal Lojza, ale náhle se polekaně rozhlédl. »Kde je Fanek?« vykřikl.

Hleděli jeden na druhého celí dostrašení a zmatení.

»Není tu,« zašeptal Karel.

»Ztratil se,« řekl mrtvě Cyril.

Nastalo mrazivé ticho. Chlapci se roztřásli rozčilením a očekáváním něčeho hrozného. První se vzpamatoval Lojza.

»Musíme prohledat Ostrov. Třeba najdeme stopy po nějakém zápase!«

Sotva se rozběhli, Cyril vykřikl: »Tady leží!«

»Není mrtvý?« — »Žije?«

Obstoupili nešťastného hlídače. Pravděpodobně ještě snil o rodičích a sourozencích, o plném stole a hebkých peřinách, neboť vůbec neslyšel, co se děje kolem něho.

»Kdepak mrtvý!« zvolal ulehčeně Mirek. »Vždyť chrápe, jako by řezal pilou! — Ten to ale provedl!«

»A my bychom podezřívali Cyrila!«

»Ale — že by se mu chtělo dělat něco takového — s odřenými zády?« — zapochyboval Milan.

»Fanku!« zatřásl jím Lojza. Fanek se ohnal rukou, jako by odháněl dotěrnou mouchu, ale očí neotevřel. Chlapci se dali do smíchu.

»Panečku! Ten má spánek!«

»Ale — on je také začerněný!« znovu se polekal Milan.

»To si udělal sám, abychom ho hned nepodezřívali, chytrák,« zlobil se
Karel.

»Ale dáme mu to!« řekl Jožka a zatřásl jím, co měl sil.

»Co je? Co je?« posadil se Fanek a protíral si oči.

»Středa,« vyhrkl nakvašeně Mirek. »Cos to provedl?«

»Já? Co? A jak to vypadáte?« dal se do smíchu.

»Jsme černí, to je toho! Však ty taky!«

»Já? A kdo nás počernil?«

»Ty nevíš? Ty chceš ještě zapírat?« zlobil se Karel doopravdy.

»No ne, kluci, co po mně chcete?« žasl Fanek.

»Tož hezky po pořádku,« vložil se do věci Lojza. »Tys měl první hlídku, že?«

»Měl,« řekl zkroušené Fanek a celý se zapálil.

»Měl jsi vzbudit Jožku. Proč jsi to neudělal?«

»Kluci, nezlobte se, já ani nevím, jak jsem tak usnul,« omlouval se.

»Hm, však pro to se nezlobíme. To asi v tom byla ta tvá odřená záda. Ale proč jsi nás začernil? A proč jsi převrátil stany? Víš, kolik nám to dalo práce!« řekl Lojza vyčítavě.

»Lojzo, co si to o mně myslíš?« rozbrečel se Fanek.

»Tys to neudělal?« zahleděli se na něho polekaně.

»Neudělal. Na mou duši, že neudělal,« stíral si slzy.

»Kluci, přiznejte se. Někdo to musel udělat!« řekl přísně Lojza.
Chlapci se dušovali, že o ničem nevědí.

»Pak už nevím, co bych na to řekl,« zachmuřil se vůdce.

»Nebyli tu zloději?« zeptal se stísněným hlasem Milan.

»To by nám něco sebrali!« uvažoval Karel.

»Však kdož ví, máme-li všechno!« polekal se Mirek.

Rychle se vrátili k převráceným stanům. Každý shledával své věci.

Neztratilo se nic. I společná pokladnička, kterou měl na starosti
Lojza, byla netknuta.

»Projdeme celý Ostrov. Nějaké stopy musíme najít,« řekl pevně Lojza a první se rozběhl. Hned po několika krocích překvapeně vykřikl.

»Co je?« rozběhli se k němu.

»Podívejte se!« ukázal rukou na kmen dubu.

Na kmeni stromu byl přibodnut dřevěnou dýkou s plechovým hrotem složený bílý papírek.

»Kdo to sem dal?« zašeptal Cyril.

Lojza sáhl chvějící se rukou po papírku. Rozbalil jej a četl:

»ČERNÍ MUSTANGOVÉ VYKOPALI TOMAHAWK. ŠERIF.«

X

Zpráva působila jako blesk. Chlapci stáli nehnutě a němě hleděli na bílý lístek.

»Tož Mustangové nám vypovídají válku! Vašek!« řekl konečně Lojza.

»Vašek!« opakoval Mirek. »Dal nám to!«

»Dal!« přisvědčili ostatní a zase mlčeli.

»Kdyby byl Fanek —«

»To nevzpomínej!« obořil se Lojza na Milana a pevně dodal: »Bez pomsty to nenecháme!«

»Pojďme na ně hned!« vyzýval horkokrevný Mirek.

»Ano! Pojďme hned!« rázem oživli.

»To se vám lehko řekne — hned!« krotil je Lojza. »Ale kam?«

Ztichli.

»Tak vidíte,« pokračoval. »Nejprve je musíme vypátrat. Tři zůstanou v táboře, ostatní půjdou prohledat oba břehy Rosavy. Dva půjdou po proudu, dva proti proudu.«

»Tož to půjde každý sám?« lekal se Cyril.

»Ano. Ale ty zůstaneš doma,« usmál se Lojza. »To může jít jenom ten, kdo umí dobře plovat. Nikdo neví, co se mu může cestou přihodit.«

»Ale to vás pak mohou Černí Mustangové lehce zajmout, když budete každý sám,« obával se Cyril.

»Budeme opatrní,« uklidňoval Cyrila i ostatní chlapce Lojza. »A konečně, kdyby se některý z našich zvědů nevrátil do poledne, budeme vědět, že se s ním něco stalo. To bychom již věděli, kterým směrem odtud jsou Mustangové utábořeni. Odpoledne bychom se tam vypravili a viděli byste, jak bychom jim zatopili!«

»To zatopili! A pořádně! Oni vykopali tomahawk, a my vykopeme palici.
A důkladnou,« vyhrožoval Mirek.

»Ale teď se především umyjeme,« navrhl Karel. »Vypadáme jako čerti.«

»A pak dáme do pořádku stany.«

»A nasnídáme se!« staral se Cyril.

»To vím,« škádlil ho Milan. »Ty ani při takové hrůze nezapomeneš na papáníčko.«

Vtom se ozvalo s protějšího břehu:

»Hahou! Hahou!«

»Slávka!« lekl se Mirek a rychle se skrčil za keř.

»Co se schováváš?« podivil se Milan. »Ještě jsi nikdy neviděl holku?«

»Ale když jsme tak začerněni! Ještě se nás poleká!« připomínal Mirek a rychle si utíral tváře zarosenou travou.

»Už jsi jako obrázek,« smál se Jožka. »Zaskoč pro mléko!«

»A zeptej se jí, jestli tu neviděla nějaké kluky,« připomínal Karel.

»Raději se neptej! Vypátráme si je sami. Mohla by nám to jen pokazit,« odmítal návrh Lojza. Mirek vzal konev a vyjel.

»Nazdar, Mirku!« vítala ho Slávka zdaleka. »Jak to, že dnes jste už všichni vzhůru?«

»No … víš … to my někdy tak brzy vstáváme,« odpovídal rozpačitě.

»Jé! A jací jsou všichni počernění! Ty také! Na nose máš šmouhu, jako bys vymetal saze,« smála se.

»To jsme si hráli na Černého Petra,« vyhrkl.

»Ale jdi! A jak se to hraje?«

»Řeknu ti to až jindy! Dnes mám naspěch!«

Popadl konev, přelil mléko a už byl na lodi.

»Řekneš mi to zítra?« volala za ním.

»Třeba! Sbohem!«

Na Ostrově zatím již oheň vesele plápolal a černá káva stála nad plamenem.

Za chvíli seděli u snídaně a domlouvali se, co podniknou.

»Vypravíme se za nimi hned,« sděloval svůj plán Lojza. »S Cyrilem tu zůstane Karel a Fanek.«

»Proč právě já?« bránil se Fanek. »Já je chci jít také hledat!

»Jistě tě ještě bolí záda,« řekl Lojza.

»Nic mě nebolí!« horlil Fanek. »Lojzo, prosím tě, dovol mi jít! Já jsem to přepadení zavinil, já to chci napravit!« Upřel na Lojzu tak prosebný pohled, že vůdce zakolísal.

»Kdo by chtěl zůstat místo Fanka?« zeptal se zvědů, kteří již byli připraveni k odchodu … Mlčeli jako zařezaní. Dobrodružství lákalo!

Fankovi bylo těžko.

Již se neovládl. V jeho očích se zaperlily slzy lítosti.

»Tak já tu zůstanu místo tebe,« řekl Jožka. Bylo vidět, že se mu to dere z hrdla těžce, ale usmíval se při tom.

»Jožko! Opravdu?« rozzářil se Fanek. »Mám tu knížku. Půjčím ti ji!« nabízel pln ochoty.

»Knížku? Jakou?« zajiskřilo se Jožkovi v očích.

»Dva roky prázdnin. Od Vernea.«

»To je báječné! Po té jsem se už dlouho sháněl!« zaradoval se Jožka.

»A tož nemrzí tě to, že tu zůstaneš místo mne?« pohlédl Fanek ulehčeně na jeho zářící tvář.

»Už ne. Opravdu ne. A kde ji máš?« ptal se nedočkavě.

»Ale abys potom nezapomněl na vaření!« připomínal Lojza.

»A co máme?« tázali se zvědavě.

»Krupici. Dnes vařím já,« hlásil se pyšně Cyril. »Však jinak byste mne tu neudrželi!«

»Vařečka ti bude lépe slušet než tomahawk.«

Lojza ještě udělil oběma skupinám rozkazy a pak se rozloučili.

»Kluci!« zvolal již s břehu. »Nezapomeňte, že v poledne musí být každý na Ostrově!«

»Dobře!« odpovídali zvědové a rozešli se na různé strany.

Fanek šel proti proudu Rosavy. S počátku udržoval spojení s Milanem, který šel po druhém břehu. Ale brzy se o něho přestal starat, poněvadž všechnu pozornost musil věnovat cestě před sebou.

V místech, kudy kráčel, cesta odbočovala od břehu a les houstl. Šel opatrně od stromu ke stromu, od houštiny k houštině, od balvanu k balvanu. Za každým výčnělkem skály může býti ukryta hlídka Černých Mustangů. Je pravda — bránil by se jako lev, ale co kdyby jich bylo několik? Té hanby by se nechtěl dožít, aby ho museli Stepní Vlci vysvobozovat ze zajetí! Dost na tom, že si už utržil ostudu s hlídkou!

Pojednou se mu zazdálo, že zaslechl nějaké hlasy. Zastavil se a naslouchal. Opravdu! Někdo se hlasitě zasmál! A bylo to docela blízko!

Přiskočil k houštině a přitiskl se k zemi. Kdo to přichází? Jsou to náhodní chodci, nebo Černí Mustangové?

Srdce mu bilo jako kladivo. — A náhle hlasy ztichly.

Co teď? Kam šli? Zůstali stát? Nebo se vrátili? Či zpozorovali ho? A neplíží se teď k němu s několika stran, aby ho zajali?

Úzkostně se rozhlédl. Všude bylo ticho, nic se nehnulo.

Ležel tiše, skoro ani nedýchal. Minuta plynula za minutou. Nic se nedělo.

Tak tu přece nemůže zůstat! Čas letí, slunko stoupá výš a výš. Nemůže ležet na jednom místě do poledne! To by tak vypadalo, kdyby se Stepní Vlci vypravili vysvobodit ho ze zajetí a zastihli ho ležícího za křem, s očima vytřeštěnýma, chvějícího se rozčilením a strachem.

Strachem? Kdože má strach? On, Fanek? Tož to zase ne, milí
Mustangové! Tisíckrát ne!

Rázně se zvedl, ale v zápětí se zase skrčil.

Skulinami mezi stromy zahlédl dva chlapce. Poznal je oba. Byl to Emil
Horáků a Tonda Ratajský. Stáli a vyhlíželi k řece.

»Můžeme si zde sednout,« řekl Emil. »Odtud bychom je uviděli.«

»Emile,« ozval se po chvíli mlčení Tonda. »Ale řekni mi pravdu: nebáli jste se v noci?«

»Moc veselo nám při tom nebylo, to víš! Dovedeš si představit, co by bylo, kdyby nás tak Stepní Vlci chytili! Ale nějaký zvláštní strach jsme neměli. Aspoň já ne! Měli jsme také hodně štěstí. Kdyby měli lepší hlídku, mohlo to dopadnout všelijak!«

»A nepoznali jste, kdo hlídal?«

»Tak se mi zazdálo, že je to Fanek. Ležel na břiše. Vašek na mne hartusil, abych už šel, tak jsem si ho moc neprohlížel.«

»Ti ho myslím pochválili, když se ráno probudili,« zasmál se Tonda.

Každé slovo se zařezávalo Fankovi do duše jako ostrý nůž. Tak už i
Černí Mustangové vědí o jeho hlídce!

»Ale jednu nevýhodu to naše nepřátelství přece jen bude mít,« ozval se po chvíli Tonda.

»Jakou?«

»Že musíme být stále na hlídce. Ve dne budeme hlídat Stepní Vlky a v noci tábor.«

»To nevadí,« řekl Emil. »Aspoň to bude zajímavější.«

»A kdy nás to sem přijdou vystřídat?«

»Za dvě hodiny.«

Fanek se zamračil. Má tu ležet dvě hodiny? Je pravda, mohl by vyslechnout leccos zajímavého. Ale to hlavní — kde je tábor Černých Mustangů — by nezjistil. A vydržel by ležet dvě hodiny bez hnutí? Co kdyby se mu chtělo třeba kýchnout?

Opatrně se plížil dozadu. Když byl dosti daleko, povstal a velikým obloukem obešel místo, kde ležela hlídka Černých Mustangů. Potom šel zase kupředu se zvýšenou opatrností.

Zanedlouho uviděl zříceniny hradu, který se pyšně vypínal na příkré skále nad Rosavou.

A přímo pod hradem byly postaveny stany!

Fanek se přikrčil ke stromu a zvědavě pohlédl k tábořišti. Uviděl pět Černých Mustangů, kteří byli zaměstnáni přípravou oběda. Chvíli je pozoroval. Srdce se mu při tom divoce rozbušilo. Ne však strachem, nýbrž radostí, že mu bylo dopřáno aspoň částečně napraviti svou vinu.

Opatrně se odplížil několik metrů, rychle se napřímil a pak se rozběhl oznámit Stepním Vlkům velikou zprávu.

XI

Když se Fanek blížil k Ostrovu, byli už všichni chlapci pohromadě.

»Tož co je? Jak jsi pochodil? Našel jsi je?« volali nedočkavě.

»Našel. A vím všechno!« usmíval se Fanek šťastně.

Když přeplaval, usedli před vůdcovým stanem. Fanek začal vypravovat.

»Jsi chlapík,« pochválil ho vůdce, když vyslechl jeho vypravování o
Černých Mustanzích.

Fanek se spokojeně usmál a vesele se rozhlédl po ostatních chlapcích.
Už mu nebudou muset vyčítat, že zaspal na hlídce!

»A teď na ně!« zvolal bojovně Mirek.

»Ano, půjdeme na ně,« řekl Lojza.

»Jen co se naobědváme,« připomněl Cyril.

»Snad nechceš také obědvat? Kuchař se má najíst páry,« smál se Karel.

»Až budeš dělat řízky, já ti to připomenu,« nedal se Cyril.

»Tak to sem doneste!« vyzval Lojza kuchaře.

Cyril s Jožkou se rozběhli k ohništi a za okamžik stál před chlapci hrnec kouřící se polévky. Hned si všichni nabrali do hrnků a s chutí se do ní pustili.

»A teď krupici,« řekl po chvíli Cyril, a už přinášel veliký hrnec. Jožka přinesl talíř nastrouhané čokolády a Karel hrníček s rozpuštěným máslem.

»Tak si berte a jezte,« pobízeli a nedočkavě čekali na dojem, který svým kuchařským uměním vyvolají.

A stálo to za to! Chlapci byli docela u vytržení nad tou dobrotou a kuchaři se jen šťastně usmívali.

»Tož dnes byl oběd jako v nějaké restauraci,« odkládal lžíci Lojza.
»To jsem si ani nemyslil, že tak dovedeme vařit.«

»To se to teď půjde na Mustangy!«

»Zmalujeme je, až budou modří! Také jim převrhneme stany! A začerníme je! A rozházíme jim všechny věci!« vjela do všech náhlá bojovnost.

»A nejvíc to dáme těm, kteří nás přepadli,« řekl chmurně Lojza.

»Co s sebou vezmeme?«

»Provázky, abychom je mohli svázat.«

»A kde vezmeme saze?« zarazil se Karel.

»To nemusí být zrovna saze. Ještě by řekli, že jsme je museli napodobovat. Vezmeme krém na boty,« navrhl Fanek.

»A kromě toho každý musí mít ještě hůl,« připomínal Lojza.

»Páni, už se těším, jak budou prosit, abychom je zase pustili,« pronášel nedočkavě Milan.

»A teď si připravte věci, za chvíli odjíždíme,« ukončil rozpravu
Lojza.

Rozešli se do stanů. Fanek si šel uříznout silnou hůl.

Lojza zmizel ve stanu a chvatně se přehraboval v batohu. Hledal dlouhý provázek. Při tom mu vypadla příručka, z níž denně čerpal nové a nové poznatky o skautském táboření. Rozevřela se a Lojzův pohled padl bezděky na slova: Skaut není mstivý.

Srdce se mu prudce rozbušilo. Četl znovu a znovu krátkou větu a zůstal sedět jako přimrazen. Skaut není mstivý!

Provázek mu vypadl z ruky. Jeho pohled se svezl na hůl, která ležela vedle. Skaut není mstivý!

Má zradit skautské zásady? Ale jak by obstál před svým svědomím? A co si o něm řeknou kluci, až se jednou stanou opravdovými skauty a poznají, že jednal proti skautským pravidlům? To jsi byl pěkný vůdce — řeknou mu. Vždyť jsi neznal ani nejzákladnější skautské zásady!

A má nechat Černé Mustangy v klamném domnění, že jsou statečnější a odvážnější než Stepní Vlci?

Ze zoufalých myšlenek ho vytrhlo Fankovo volání:

»Lojzo, kde jsi? Pojď, už na tebe čekáme!«

Rychle rozhodnut vyšel před stan.

»A kde máš provaz a hůl?«

»Nepůjdeme nikam,« řekl zamračeně.

»Proč?« vybuchl bojovně Fanek. »Snad se nebojíš?«

»To víš!« pousmál se.

»Tak proč nechceš jít?«

»Protože jsem si vzpomněl, že skaut není mstivý.«

»Co ti to zas napadlo?«

»Nechceš-li věřit, tak si to přečti. V mém stanu je skautská příručka.«

Chlapci se rozběhli do Lojzova stanu a Fanek hned našel v otevřené knížce osudnou větu.

»To jsme si to s těmi skauty nadrobili,« bručel Karel.

»A to myslíš, Lojzo, že si dáme líbit takovou urážku?« dupl si Fanek zlostně, a slzy lítosti mu vytryskly z očí.

»Ne, jen docela tak to nenecháme,« přisvědčoval vůdce. »Počkejte, já jen — —«

Hleděl do země a usilovně o něčem přemýšlel. Pojednou jeho tvář oživla.

»Už vím, jak to uděláme!« zvolal radostně.

»Jak? Povídej!«

»Navrhneme jim utkání v lehkoatletických závodech. Která skupina to prohraje, musí opustit své nynější tábořiště a přestěhovat se nejméně na půl dne cesty odtud,« vysvětloval svůj plán Lojza.

»Hm,« řekli hoši svorně. Nenamítali nic, ale nadšeni také nebyli.

»A kam bychom se stěhovali, kdybychom to prohráli?« lekal se Cyril.

»No dovol, Cyro,« obořil se na něho Milan. »Tak mluví Stepní Vlk?«

»No, já jen pro každý případ,« omlouval se Cyril.

»My to neprohrajeme, to buď bez starosti,« uklidňoval ho Lojza.

»To je jisté, že ne,« přidával se Karel. »Proženeme je, že na to budou do smrti pamatovat.«

Také ostatní chlapci se rozohňovali.

»Já se už nemohu dočkat utkání,« kasal si najednou rukávy Fanek. »Kdybych se aspoň dostal do křížku s Emilem! Ani jeho maminka by ho nepoznala!«

»Kdy to uděláme?« vyzvídal Mirek.

»V pátek. Zítra budeme trenovat.«

»A to budeme závodit všichni?«

»Jeden zůstane v táboře.«

»Třeba Cyril,« navrhl Mirek.

»Tož to ne!« bránil se Cyril. »Copak si myslíte, že bych nevyhrál nějaký závod?«

»Proč by ne!« smál se Jožka. »Ale to by se muselo závodit v tom, kdo nejvíce sní.«

»Jen mlč!« durdil se Cyril. »Ty toho také spráskáš! A přece nemůžeš vyrůst!«

Jožka podrážděně vyskočil.

»Nech toho, Jožko!« napomínal Lojza. »Cyril je statečný Vlk. Tak co,
Cyro, zůstaneš hlídat?«

»Když si to přeješ ty, šerife —«

»Spoléhám na tebe. Možná, že se tu budeš také muset utkat s
Mustangy.«

»To bych byl rád. Aspoň by uviděli, kdo je to Cyril,« nadýmal se.

»Ale jak jim to oznámíme?« staral se Karel.

»Sepíšeme všechno na lístek a také jej zabodneme na strom.«

»Kdy?«

»Hned teď. Já to napíši a všichni kromě Cyrila a Jožky se k nim vypravíme.«

Jožka s Cyrilem odešli uklízet nádobí a ostatní chlapci sestavovali dopis. Hlavní slovo měl Lojza. Netrvalo to dlouho a dopis byl složen. Zněl:

»Osada Stepních Vlků sděluje Osadě Černých Mustangů, že nebude trpět pirátské kousky na svém území. Chce se utkati s nepřítelem v čestném boji, a proto vyzývá Černé Mustangy:

Nejste-li zbabělci, dostavte se v pátek v osm hodin ke Kozlu. Tam se utkáme v lehkoatletických závodech. Která osada v závodech prohraje, musí se přestěhovat nejméně na půl dne cesty od svého nynějšího tábořiště.

Za Osadu Stepních Vlků:

Šerif.«

»No, to je aspoň dopis,« pochvaloval Jožka, který si jej přiběhl poslechnout.

»Jako nějaké válečné ultimatum,« uplatňoval své vědomosti Cyril.

Hned se vydali na cestu. Fanek dělal vůdce výpravy. Obešli místo, kde byla stráž Černých Mustangů a opatrně se blížili k tábořišti.

Náhle Fanek zvedl varovně ruku. Všichni se přikrčili k zemi.

»Vidíte je?« ukazoval Fanek k prostranství, které se rozkládalo před nimi.

»Odcházejí. A nesou si hrnky,« šeptal Milan. »To jdou jistě na maliny,« soudil Mirek.

»Počkáme, až odejdou. Potom tam vtrhneme,« řekl Lojza.

Pozorovali Černé Mustangy, kterým směrem se dají. Kdyby šli k Stepním
Vlkům, museli by se připraviti na zápas.

Ale Mustangové si byli patrně jisti, že ve dne nedojde k přepadení jejich osady. Ostatně na cestě k Stepním Vlkům mají hlídky, které by je hvízdnutím upozornily na blížící se nebezpečí.

Když byli již dosti daleko, Stepní Vlci se zvedli.

»Za mnou!« ujal se velení Lojza. »Až budeme blízko tábora, budeme se plížit. Jak dám znamení, vrazíme do tábora jako čerti.«

Šli tiše jako duchové. Pojednou Karel zasykl: »Stůjte!«

»Co je?«

»Viděl jsem hlídače! Vykoukl ze stanu a zase stáhl hlavu dovnitř.«

»Viděl nás?«

»Myslím, že ne. Díval se tím směrem, kudy odešli Mustangové.«

»Tak pozor, opatrně vpřed!« zavelel Lojza.

Před osadou se vrhli na zem. Plížili se jako kočky. Ani větévka nezapraskala. Pojednou zůstali stát jako přimrazeni.

Vchod do stanu se rozevřel a hlídka vyšla ven. Stepní Vlci ani nedýchali.

Po chvíli se však uklidnili. Emil Horáků — poznali ho - zřejmě neměl tušení o blížícím se nepříteli. Ještě jednou se vrátil do stanu. Když se zase objevil, držel v ruce nůž.

Mrazivé chvění, které projelo Stepními Vlky, bylo úplně zbytečné. Neboť Černý Mustang si sedl k ohništi a škrabal brambory. Při práci seděl tak, že nemohl vidět plížící se útočníky. A již byli docela blízko!

Lojza zvedl ruku a prudce mávl. To bylo smluvené znamení. Vyřítili se jako smečka chrtů.

Překvapený Emil chtěl vykřiknout, ale leknutím nemohl ze sebe vypraviti ani hlásky. Nůž mu vypadl z ruky. A už ho Fanek pevně svíral za obě ruce.

»Ani slova!« řekl vyhrůžně Lojza. »Jinak by bylo s tebou zle!«

Ale Emilovi nebylo třeba hrozit. Byl tak omráčen nenadálým přepadením, že se nemohl vzpamatovat. Jak se to mohlo stát, že Stepní Vlci přišli do osady docela neslyšně? Ještě štěstí, že jsou to oni! Kdyby to tak byli nějací lupiči! Že si jen nedal lépe pozor! Jak tu teď budou asi řádit! Převrátí jim stan, začerní ho, možná že jim porozbíjejí nádobí —

Z chmurné nejistoty ho vyvedl Lojza.

»Budeš-li potichu, neuděláme vám tu nic,« řekl. »Ale ozveš-li se —« pohlédl významně na Emila. Ten porozuměl jeho pohledu, proto mlčel jako ryba.

»Mají to tu hezké,« řekl polohlasitě Milan.

»No,« ohrnul rty Mirek. »Kromě stanů to mají všechno horší než my.«

»A podívejme se! I vlajku mají!« zvolal překvapeně Karel.

»Kdo vám ji vyšil?« zeptal se Fanek Emila.

Ten chtěl zachovati hrdé mlčení, ale pak si to rozmyslil. Ono to bude přece jen bezpečnější, nebude-li se moc zdráhat.

»Vaškova maminka,« řekl.

»A jak vám to napadlo?« vrtěl hlavou Lojza.

»Vašek byl jednou u vás a viděl Hedviku, jak vyšívala vlajku pro vaši osadu.«

»A kde jste vzali opravdové stany?« vyzvídal Mirek.

»Vašek má svůj a ty dva jsou vypůjčené z města.«

»A to jste za ně museli platit?«

»Ne. To je od známých.«

»Ale nějaké peníze jste přece jenom potřebovali! Jak jste je sehnali?«

»Naši nám dali.«

»Tož to je toho! To my jsme za své!« vybuchl pohrdavě Fanek.

»A kdy jste sem přišli?« vyzvídal na zajatci Milan.

»Včera odpoledne.«

»A hned jste nás přepadli! No dobrá! Však to vám přijde draho!« vyhrožoval Mirek.

»Tak musíme dělat, kluci!« přerušil rozmluvu Lojza.

Vzal složený papírek a připraveným šípem jej přibodl na vlajkový stožár. Potom se obrátil k Emilovi:

»Řekni Černým Mustangům, že jsme tu byli. Mohli bychom vám udělat, co vy jste provedli nám. A třeba i něco horšího. Ale my takové klukoviny neděláme. Máte-li v sobě trochu cti, udělejte to, co jsme napsali na tento lístek,« ukázal ke stožáru. »Rozuměl jsi, že ano!«

Emil zarytě mlčel.

»A ty ať se neopovážíš volat o pomoc dřív, než za půl hodiny. Nebo bychom se vrátili, a to se neptej, jak bychom tě zřídili.«

Emil neodpověděl a Stepní Vlci se vydali na zpáteční cestu. Když byli v bezpečné vzdálenosti, hlasitě se rozvykládali.

»Páni, mne to skoro mrzí, že už je nebudeme přepadat,« řekl Fanek.
»Mně se to tak líbilo!«

»Mně také!« přitakával Karel.

Blížili se k Ostrovu.

»Počkejte, pojďme potichu, abychom viděli, co dělají naši hlídači,« vyzval je Lojza.

Tiše přeplavali a nepozorovaně se přiblížili až k břehu.

»Co by mohl dělat Cyril! Podívejte se na něho!« zasmál se potichu
Mirek.

Cyril seděl na mohutném pařezu. V ruce držel pořádný kus slaniny a spokojeně zakusoval chlebem.

»Potom nemá být tlustý!« šeptal Fanek.

»Však proto mu to plování nejde,« usmíval se Lojza.

»Ticho!« napomínal je Milan. »Poslechněme, co to vykládá Jožkovi!« —
Ztichli.

»To já zas,« vykládal rozšafně Cyril, pokud mu to plná ústa dovolovala, »nevím co je strach. Mne by mohl poslat třeba o půlnoci na hřbitov a šel bych tak klidně, jako bych šel nakupovat nebo do školy.«