Vlci proti Mustangům

»Opravdu, Cyro?« usmíval se nedůvěřivě Jožka.

»No jej,« rozohňoval se Cyril. »A tady? Kdyby přišlo třeba padesát Černých Mustangů, vrhl bych se na ně jako dravec. To bys viděl, jak by metli!«

Ukrytí hoši se nemohli udržet smíchy.

»Trochu ho polekáme,« dusil se Lojza.

Na jeho znamení propukli všichni v nelidský řev. Ozvěna jej zesilovala, takže to vypadalo, jako by se odněkud vyřítil mrak řvoucích ďáblů.

Cyril se tak lekl, že se vyvrátil a jak široký tak dlouhý ležel v ostružinovém křoví.

»Jozinku! Jozinečku!« křičel zoufale. »Pomóóóc!«

»Co je?« smál se Jožka, který hned poznal, že jsou to Stepní Vlci.

»Pomoz mi! Nemohu se dostat z křoví! A rychle do stanu!«

»Proč?«

»Musíme se zabarikádovat!« volal zděšený Cyril a už byl v nejbližším stanu.

»Polez ven, Cyro! S takovou to nevyhrajeme!« volal za ním Jožka. »Pojď! Vrhneme se na ně jako dravci!« připomínal Cyrilovi jeho vlastní slova. »Podívej se na mne! Tak se zápasí!«

Jožka vyrazil bojovný křik a dělal, jako by měl nepřítele na dosah ruky.

Cyril sebral všechnu odvahu a opatrně vyhlédl skulinou ven. Uviděl
Stepní Vlky, kteří se na břehu váleli smíchy. Rychle se vzpamatoval.
Uchopil tlustou hůl a vyřítil se ven.

»Kde jsou?« zakřičel, až se to rozléhalo. A jako by nikoho neviděl, volal dále: »Ukaž mi je! Vidíš, ani se neukazují! Jen ať přijdou!« zamával holí. »Á, vždyť to jsou naši!« rozesmál se, jako by je teprve teď poznal. »Ale máte štěstí, že je den!« volal. »Kdyby byla noc, tak bych vás rozsekal! S takovými žerty si raději dejte pokoj! Já když se rozzuřím, neznám ani bratra!«

»A proč ses tak lekl?« smáli se. »A proč jsi běžel do stanu?«

»Copak nevidíte, pro co jsem tam byl?« mával holí. »Snad se nebudu pouštět do boje s holýma rukama!«

»No nic,« smál se Karel, »Cyril je dobrý hlídač.«

»A jaký divoký!« chytal se za břicho Mirek. »Kdo by to do něho řekl!«

»Nesmíme ho tu nikdy nechat o samotě. Někdo ho musí krotit. Co kdyby tak pobil několik Mustangů! Byly by s tím jen opletačky,« dodával se strojenou vážností Milan.

Ale Cyril chtěl brát všechno doopravdy.

»Aspoň vidíte, že o Ostrov se nemusíte bát,« vypínal se. »A jak vy jste pořídili?«

Než všechno hlídačům povykládali, přiblížil se večer.

»Jen jestli se Mustangové nezaleknou?« vyjádřil při večeři své obavy
Karel.

»To by byla švanda, kdyby ke Kozlu nepřišli!«

»To by byla jejich prohra!«

»Nebojte se, oni přijdou,« prohlásil rozhodně Lojza.

A vtom se ozvalo údolím táhlé volání:

»Ha — hou!«

Stepní Vlci na sebe zmateně pohlédli. Co to má znamenat?

A zase:

»Ha — hou!«

Lojza vyskočil a rozběhl se k řece. Ostatní chlapci běželi za ním.
»Co je to, Lojzo?« křičel vyděšeně Cyril.

»Asi Černí Mustangové,« odpovídal Lojza v běhu.

A do třetice se ozvalo volání. Hned nato se objevili na okraji lesa dva Černí Mustangové. Chlapci poznali Vaška a Emila.

»Páni, už útočí zas!« vykřikl Cyril.

»Ale teď uvidí,« řekl temně Fanek a rozběhl se ke stanům.

»Kam utíkáš?« zeptal se ho Lojza.

»Pro hůl.«

»Vrať se! Copak nevidíš, že nesou bílý prapor? A jako vyjednavačům se jim nesmí nic stát.«

A vtom se již ozval s protějšího břehu Vašek:

»Jdeme vám oznámit, že Černí Mustangové přijímají zápas. Ale chceme vědět, v čem se bude závodit.«

»Však pojďte sem!« zavolal Lojza. »My vás převezeme.«

»A to raději ne!«

»Bojíte se?«

»Co bychom se báli! Ale my jsme tu jen dva.«

»Tak přejedeme za vámi,« navrhoval Lojza.

»To můžete. Ale také jen dva.«

»Tak co, kluci, kdo tam půjde?« zeptal se Lojza.

»No, rozhodně ty —,« mínil Jožka, »a pak ještě —«

»Já!« přihlásil se Fanek.

Oba Vlci nasedli na loď.

Když vystoupili, začal Vašek: »Tak jak to chcete?«

»My bychom vám nejraději nařezali,« vyhrkl Fanek. »Však kdyby ne
Lojzy, měli jste na Stepní Vlky pamatovat!«

»Myslíš, že bychom se dali, ne?« odrážel jeho výpad Vašek.

»Přišli jste se hádat?« přerušil začínající spor Lojza. »To jste mohli zůstat doma.«

»Však kdo začal!« mračil se Vašek. »Tak v čem chcete závodit?«

»Nejprve se musíme domluvit, kolik bude závodníků,« mínil Lojza.

»Nás bude šest,« řekl určitě Vašek.

»Dobře. Nás tedy také.«

»V čem budeme závodit?«

»V běhu, ve skoku vysokém a v řeckořímském zápase,« navrhl Lojza.

»Dobře. Ale také ve skoku dalekém a boxu,« připojil Vašek.

»A aby to měla každá dvojice jiné — přibereme šplh,« doplnil Lojza.

»A jak určíme dvojice?« zeptal se Emil.

»Jedna je vyřešena,« mínil Fanek.

»Která?« zeptali se všichni překvapeně.

»Vůdcové obou táborů!«

»To je pravda,« řekl Lojza. »Jsi při tom, Vašku?«

»Proč ne?« usmál se sebevědomě Vašek. »A jak to bude s ostatními?«

»Bude se losovat.«

»A jak to budeme bodovat?« zeptal se Fanek.

»To bude celkem šest zápasů,« ujednával Vašek. »Každý vítěz by tedy mohl získat deset bodů.«

»Třeba,« souhlasil Lojza. »Ale co uděláme v tom případě, kdyby výsledek zápasu byl nerozhodný?«

»To není možné,« řekl určitě Fanek. »Protože Stepní Vlci to zaručeně vyhrají!«

»To se podíváme!« vybuchl Emil.

»Já myslím, že pak by se měl zápas opakovat,« řekl Vašek. Jeho návrh byl přijat.

»A kdo z každé dvojice bude určovat, v čem chce závodit?« připomínal
Fanek.

»To je snadné,« řekl Lojza. »Ve třech dvojicích si mohou určit druh závodu Černí Mustangové, ve třech Stepní Vlci.«

»Tak to by bylo snad všechno,« chystal se k odchodu Vašek.

»Tož v pátek u Kozla. Ahoj!« řekl Lojza.

»Ahoj!« zvolali Mustangové a zmizeli v lese.

»Tak co je, Lojzo?« ptali se zvědavě Vlci. »Napínali jsme uši, ale moc jsme toho nezaslechli.«

»Hned vám to povíme,« zvolal Fanek. »Žádné strachy, kluci, vítězství je naše!« Musili chlapcům podrobně vysvětlit, na čem se dohodli.

»A teď spat,« končil Lojza. »Zítra a pozítří budeme mít těžkou práci.«

XII

Kdo by ve čtvrtek zavítal na Ostrov, domníval by se, že je na letním cvičišti nějakého sportovního klubu. Stepní Vlci od časného rána cvičili. Trénovali běh na sto metrů, skákali do výšky i do dálky, boxovali, šplhali a zápasili. A byli by se udřeli, kdyby Lojza odpoledne neřekl:

»Tak už toho necháme, kluci!«

»Proč?« divili se.

»Nemůžeme tak cvičit až do večera. To bychom se ráno ani nepohnuli. A jak by to pak pro nás dopadlo, to si můžete představit.«

Chlapci poslechli. Vykoupali se v Rosavě a pak odběhli do lesa na dříví. Zbytek odpoledne ztrávili na Ostrově a večer, sotva se setmělo, odešli spat. Všichni chtěli být příštího dne co nejsvěžejší.

V den závodu zůstal na Ostrově jen Cyril.

»Mnoho zdaru, kluci,« volal za odcházejícími Vlky. »Ať se nevrátíte jako poražení!«

»To se neboj!« zvolal již s druhého břehu Jožka. »Jen tebe ať tu zatím někdo neodnese!«

»Copak o něho!« smál se Milan. »Cyrila ať si odvlekou, jen naše stany ať tu zůstanou v pořádku!«

»Jen žádné strachy, kluci! Kdyby mne přepadli nepřátelé, vrhl bych se na ně —«

»Jako dravec, že?« škádlil ho Jožka.

Cyril ještě cosi odpovídal, ale tomu již nerozuměli.

Když dorazili ke Kozlu, Černí Mustangové tam již byli.

»Ahoj!« zabručeli jim nevlídně vstříc.

»Ahoj!« odpověděli Stepní Vlci stejným tónem.

»Tak hned začneme,« řekl Vašek.

»Začneme,« souhlasil Lojza.

Obě mužstva se postavila proti sobě. Kapitáni — Lojza a Vašek — si podali ruce. Chlapci zavolali třikrát sportu zdar.

»Podmínky závodu každý zná,« řekl pak Lojza. »Kdo z každé dvojice vyhraje, získává pro svou skupinu deset bodů.«

Hned nato vylosovali dvojice.

V první dvojici závodil Jožka. Právo určiti si druh závodu připadlo
Mustangům.

»Co si zvolíš?« volali Mustangové netrpělivě.

»Běh na sto kroků,« řekl jejich závodník po krátkém přemýšlení.

»Tož to je dobré!« zaradovali se Vlci. »Jožku tak hned někdo nepředhoní.«

Milan odpočítal sto kroků, Lojza se postavil u startu a Vašek u cíle. Oba běžci stáli vedle Lojzy a Mirek držel před nimi hůl, aby mu nevyběhli dřív, než Lojza dá povel.

»Ráz, dva, tři — teď!« vykřikl Lojza, Mirek pustil hůl a běžci už pádili.

»Drž se, Jožko! Hip! Hip!« povzbuzovali Vlci kamaráda.

Maličký Jožka napínal všechny síly. Běžel znamenitě, ale jeho krátké nohy zdaleka nestačily na čahouna Mustanga. Proto to prohrál!

»Černí Mustangové získávají deset bodů!« hlásil vítězoslavně Vašek.

»Začíná to pro nás špatně,« řekl Mirek, celý zarudlý rozčilením.

»To nevadí,« chlácholil ho Lojza. »Vždyť to je teprve začátek! Teď přijdeš na řadu ty, tuž se!«

»Vyhraji to!« řekl Mirek a v jeho tváři se objevil výraz tvrdého odhodlání.

Zvolil si skok vysoký. Přeskočil 145 cm, kdežto soupeřící Mustang jen 130 cm. Když Lojza hlásil deset bodů pro Stepní Vlky, nálada v jejich mužstvu se znamenitě pozvedla.

»Co si zvolíš?« zeptal se Milan svého soupeře, když nastoupil v další dvojici.

»Box,« řekl stručné Mustang.

»Box?« Milanův obličej se protáhl leknutím, když si uvědomil strašlivou převahu protivníka. A jeho leknutí se nedivil žádný Stepní Vlk. Zato Mustangové jásali a měli zřejmou radost z úžasu Stepních Vlků. Kam se hrabe Milan na Tondu Ratajského! Na takového hromotluka, který je všechny převyšuje o hlavu a váží 60 kg!

»Box?« opakoval zaraženě Milan. »Vždyť to jsem vůbec netrenoval!«

»Nic se nedá dělat, Milane,« řekl nevrle Lojza. Mrzelo ho, že Milan dává najevo tak málo odvahy. Copak se ještě nestalo, aby David porazil Goliáše? »Tonda měl právo volit, musíš přijmout!«

Milan se podíval na Stepní Vlky. Viděl, jak mu dodávají posunky odvahy. Trochu ho to vzpamatovalo.

A již se ozvalo Vaškovo: »Teď!«

Tonda se vyřítil jako lokomotiva. Kdyby byl při tom výpadu Milana zasáhl, byl by souboj asi rozhodnut. Ale Milan mrštně uskočil a hned nato zaduněla Tondova záda jeho ranou. To však byla jediná rána, kterou za celý zápas Tondovi uštědřil. Za chvíli ležel na zemi a Černí Mustangové získali dalších deset bodů.

»To se ti povedlo!« jásali vítězové a objímali Tondu. Ten jenom spokojeně oddychoval. Sedl si na balvan a přihlížel dalšímu závodu.

»Co sis vybral?« obklopili Stepní Vlci Fanka, když byl vylosován pro souboj s Emilem.

»Řeckořímský,« řekl Fanek stručně a vypjal hruď jako starý zápasník.

V tomto zápase soudcoval Vašek. Sotva zapískl, chlapci se na sebe vrhli jako kohouti. Cloumali sebou, snažili se jeden druhého povalit, odskakovali od sebe a zase se do sebe zuřivě pouštěli — ale oba se drželi statečně.

»Emile, podraz mu nohy!« radil vzrušeně kterýsi Mustang.

»Jenom se opovaž!« vybuchl Mirek. »To bys viděl, jak bychom tě za takovou surovost zmalovali!«

Ještě chvíli se oba zápasníci drželi skoro stejně. Ale najednou nabyl
Emil převahy a Fanka povalil.

»Fanku, nedej se!« vykřikli Vlci a Lojza je měl co krotit, aby se nevrhli mezi zápasící. Fanek zatím vyskočil a v mžiku leželi na zemi oba.

»Emile, přitlač ho!« křičeli Mustangové jako posedlí.

»Fanku, na lopatky s ním!«

Oba soupeři se váleli po trávníku, hned byl nahoře Emil, hned Fanek, oba prudce dýchali, těla se zaleskla potem — až konečně Mustang začal umdlévat. Fanek ho přitiskl na lopatky a Vašek chtěj nechtěj musil odpočítat:

»Jedna — dvě — tři —!«

»Ať žije Fanek!« jásali Vlci a radostí div vítěze neumačkali.

»Stav dvacet ku dvaceti,« hlásil Vašek.

»Jendo teď to musíš vyhrát!« obklopili Mustangové svého závodníka.
»Jak to nevyhraješ, už to dobré nebude!«

»Vyhraji uvidíte!« řekl Mustang sebevědomě.

»V čem chceš závodit?« zeptal se ho Karel, který s ním měl závodit.

»Ve skoku dalekém!« řekl Mustang a pohlédl zpytavě na Karla, jak se na to bude tvářit.«

Karel se spokojeně usmál. Oj, včera se něco naskákal!

»Třete mi nohy!« poručil Vlkům.

»Hned!« přiskočil k němu ochotně Mirek s trsem trávy. Fanek popadl svou čepici a už třel druhou Karlovu nohu s takovým zápalem, že mu celá zčervenala.

»Ukaž, udělám ti to také,« nabídl se kterýsi Mustang Jendovi.

»Snad je nebudeš napodobovat, člověče,« obořil se na něho Jenda. »Já to vyhraji i bez tření!«

»Jenom aby!« šlehl po něm Milan.

»Ty moc nemluv!« procedil zlobně Tonda Ratajský. »Nebo budeme boxovat ještě jednou!«

»Přišli jsme závodit, nebo se hádat?« zakročil rázně Lojza.

A Vašek dodal: »Jedeme!«

Karel a Jenda se připravili.

»Skákej!« vybízel Jenda.

»Ty jsi volil, tak si skoč!«

Jendovi nezbylo, než začít. Rozběhl se a hop!

»Bravo! Bravo!« křičeli Mustangové a Vašek udělal v místě doskoku silnou rýhu.

»Karle, nedej se!« povzbuzovali Vlci svého závodníka.

»Buďte bez starosti!« usmál se Karel, rozběhl se a hop! Doskočil o dobrých dvacet centimetrů dál než Jenda.

»Měl sis dát natřít nohy,« zavyčítal Emil nevlídně.

»Teď už ani nemusíme závodit,« bručel Tonda Ratajský.

»Už mají třicet, a když to teď Lojza vyhraje, budou mít čtyřicet.«

»Kdo říkal, že musí Lojza vyhrát?« ozval se jiný Mustang. »Vyhraje-li
Vašek, bude stav nerozhodný.«

»Začneme!« přerušil je Lojza.

Ve skupinách to zašumělo vzrušením. »Vašku, drž se!« volali Černí
Mustangové.

»Buďte bez starosti, kluci,« usmál se sebevědomě. A s vyzývavým pohledem se podíval na Lojzu: »Tak co sis vybral?«

»Šplh,« řekl Lojza krátce.

»Dobře. Kde budeme šplhat?«

»Vylezeme na Kozla.«

Do obou skupin jako by uhodil blesk. Nikdo nemohl překvapením ani promluvit.

Až náhle zazněla Fankova výstraha:

»Lojzo, nedělej to!«

»Proč?« usmíval se Lojza.

»Vzpomeň si na moje záda!«

»A to nic!« Lojza mávl rukou a popošel ke Kozlu. Vašek stál již pod skalou a znalecky si ji prohlížel.

»To polezeme až k díře?« zeptal se.

»Ne. Až docela nahoru,« řekl Lojza.

»Vždyť nad díru se nedostaneme,« zavrtěl hlavou zaražený Vašek. Ani ostatní chlapci nechápali. Nad dírou byla skála více než kolmá, tvořila téměř převislou střechu.

»To musíme prolézt dírou na druhou stranu Kozla a pak se dostaneme na samý vrchol,« vysvětloval Lojza.

»Ale vždyť k díře se ještě nikdo nevyšplhal!« malomyslněl Vašek.

»To nevadí,« odpověděl chladně Lojza. »Právě proto jsem si to vybral.«

»A tys tam už byl?« zvídal Vašek.

»Ne.«

»Jak tedy můžeš vědět, že se dá dírou prolézt na druhou stranu?«

»Copak nevidíš, že na druhé straně Kozla je také díra?«

»A ty myslíš, že je to ta, která začíná na této straně?«

»Však uvidíš,« trval na svém Lojza. »Tak co? Začneme?«

»Ano,« řekl odhodlaně Vašek.

Postavili se deset kroků od Kozla. Připravili se, jako by chtěli závodit v běhu. Za Stepní Vlky soudcoval Mirek, za Mustangy Emil.

Rozběhli se, jako by před nimi ležela rovná trať na sto metrů, a ne nebetyčná skála. A již byli u ní!

S počátku to šlo hladce. Ale čím výše vylézali, tím to šlo pomaleji.
Nic nepomáhala snaha zvítězit. Nic nepomáhaly povzbudivé výkřiky.
Stačil jediný pohled dolů, aby sis uvědomil, co by znamenal pád do
hlubiny.

Oba horolezci byli již ve výši deseti metrů — blížili se k díře. O Lojzovi všichni věděli, jaký je to lezec. Proto je nijak nepřekvapoval jeho skvělý výkon. Ale Vaškova odvaha je udivovala. Kdo by to byl řekl, že se téměř vyrovná Lojzovi!

Teprve před záhadným otvorem se podařilo Lojzovi předhonit Vaška o celou výšku svého těla.

Do Stepních Vlků vjel nový život.

»Hurá!« křičeli. »Lojzo, drž se!«

Černí Mustangové nechtěli zůstat pozadu. Když Lojza zmizel v díře, začali Vaška povzbuzovat tím bouřlivěji:

»Vašku, vydrž!« — »Ještě chvilku!« - »Už ho budeš mít!« — »Nedej se!«

Když jim zmizel s očí i Vašek, obě skupiny za stálého křiku přeběhly na druhou stranu Kozla. Kdo se objeví první?

A právě jejich křik způsobil, že nezaslechli úzkostlivý výkřik
Vaškův.

Když se Lojza dostal k díře a chtěl přeběhnout na druhou stranu, zůstal ztrnule hledět na to, co spatřil. Skála byla dutá!

Díra, již bylo možno spatřit zdola, neměla dna! Místo něho se šklebila na odvážného chlapce hluboká temná prohlubeň. K druhé straně otvoru bylo možno přejít jen po uzounkém výběžku. Na jedné straně hladká skála, na druhé propast. Co teď? Vrátit se? Jíti dále?

Nebylo času na dlouhé rozmýšlení. Vašek se blížil!

Lojza rychle sebral všechnu odvahu a vydal se na nebezpečný úsek cesty. Štěstí mu přálo. Jižjiž se blížil ke konci chodníčku, když zaslechl vyděšený výkřik Vaškův:

»Lojzo!«

Obrátil se a na chvíli zůstal jako přimrazen. Vaškovi asi uklouzla noha, nebo se ho zmocnila závrať. Řítil se dolů. V poslední chvilce se zadržel okraje chodníčku. I nohou se trochu kdesi zachytil. Tak zůstal viset nad zrádnou hlubinou a marně se pokoušel vyšplhat se nahoru. Rázem si uvědomil, že sám by si odtud nepomohl. Vyděšené oči upíral s němou prosbou k Lojzovi.

Ten se zatím vzpamatoval. Opatrně se vrátil zpět. Lehl si na břicho a uchopil Vaška za pás.

»Šplhej trochu!« povzbuzoval ho. »Neboj se, já tě nepustím.«

Vaškovi to chvíli trvalo, než se vyšplhal na chodník. Při tom se dostal před Lojzu.

Ihned si uvědomil své výhodné postavení. Odtud je na vrchol Kozla jen kousek. Má možnost vyrovnat rozdíly v bodování a učinit zápas nerozhodným!

I Lojza postihl nevýhodu, do níž se dostal. To by tak scházelo, aby ho Vašek předhonil v poslední chvilce!

Když se chtěl co nejrychleji napřímit z polohy leže, vrazil hlavou do nepatrného výčnělku ze skály. Prudkým nárazem pozbyl rovnováhy a jen s námahou se zachytil chodníku, jako před chvílí Vašek.

»Vašku!« zvolal polekaně.

Vašek se ohlédl. V okamžiku, kdy se chtěl vrátit, aby Lojzovi pomohl, zaznělo zdola volání Černých Mustangů:

»Vašku — hip! Vašku — hip! Vašku — hip!«

Zůstal nerozhodně stát. Na jedné straně ho to táhlo k Lojzovi. Cítil, že je jeho povinností zachrániti kamaráda z hrozícího nebezpečí.

Ale výkřiky Černých Mustangů mu znovu připomněly, proč tu vlastně je. Má vzácnou příležitost ukázat Mustangům, že dovede být vůdcem. Snad už nikdy by se mu nepodařilo zvítězit nad Lojzou!

»Eh, co! Lojza chvilečku vydrží viset. A až polezu dolů, pomohu mu,« myslil si.

A zdola znělo stále hlasitěji: »Vašku — hip! Vašku — hip! Vašku — hip!« — To rozhodlo. Však Lojza si už nějak pomůže! A Vašek, neohlížeje se na Lojzu, odcházel…

Když se objevil na druhé straně otvoru, Černí Mustangové propukli v nadšený jásot.

Stepní Vlci zůstali jako omráčeni. Čekali, že první se objeví Lojza. Vždyť přece dobře viděli, že zmizel v otvoru první! Proto ho ani příliš nepovzbuzovali. Jak se to jen mohlo stát? Teď už je vůdcovský závod prohrán, neboť Vašek letí nahoru jako kamzík!

Jejich zklamání nedovedl již zmenšit ani pohled na Lojzu, který se objevil o chvíli později a snažil se vyrovnat Vaškův náskok. Nadarmo! — Vašek již stál na vrcholu Kozla, mával radostně čepicí a cosi křičel dolů.

Černí Mustangové si počínali jako posedlí. Tančili, skákali, objímali se a křičeli jeden přes druhého:

»Ať žije Vašek! Vašek vyhrál! Nejtěžší závod vyhráli Černí
Mustangové! Hurá! Ať žije Osada Černých Mustangů!«

Každý ten výkřik se zarýval Lojzovi do duše a bolestně ji rozjitřoval.

Přesto se vyšplhal až nahoru. Teprve tam si utřel pot a podíval se na své rozbité kalhoty. A co noha? Chválabohu, že to skončilo jen odřeninou! Ale dalo mu to dřiny, než se vysoukal na chodník! — Na Vaška se ani nepodíval.

Po chvíli slezli dolů. Sestup se jim podařil bez nehody.

Zářící Mustangové obletovali Vaška a jásavě mu blahopřáli.

»Stav závodů je nerozhodný,« řekl konečně Vašek. »Třicet ke třiceti.
To znamená, že se budou závody opakovat.«

»Hurá!« zajásali Mustangové, kteří se již viděli vítězi v příštích závodech.

Ale jejich jásot náhle ustal. To když Lojza přistoupil prudce k Vaškovi. Byl celý pobledlý a zřejmě se ovládal, aby mohl mluviti klidně. Přesto však všichni cítili, kolik hněvu leží v jeho hlase.

»Nic se nebude opakovat,« začal. »Ani stěhovat se nikdo nemusí. Ale to si pamatuj, Vašku: kdybyste se opovážili ještě jednou něco nám provést, z vašeho tábora by zůstala jen hromada trosek.«

Obě skupiny zůstaly zaraženy. Nikdo nechápal, co znamená tento neočekávaný obrat.

Jen Vašek zrudl hanbou a studem. On jediný rozuměl Lojzovu rozhořčení. A co ho nejvíce hnětlo, to byla Lojzova velkomyslnost. Očekával, že Lojza poví, co se odehrálo nad propastí. Také se připravil na obranu svého vítězství. A zatím — Lojza nic …

»Jdeme!« řekl studeně Lojza a dal se na pochod.

Stepní Vlci ho mlčky následovali. Konečně Mirek to už nemohl vydržet.

»Lojzo, co se ti stalo?« zeptal se. Vůdce jen cosi nesrozumitelného zabručel.

Promluvil teprve v táboře, když se chystali k odpolednímu odpočinku:

»Hoši, prosím vás, nikdy přede mnou nevykládejte o těchhle závodech.
A o Černých Mustanzích nechci ani slyšet. Rozumíte?«

»Rozumíme,« řekli Stepní Vlci, protože to Lojza řekl tak divně.
Nemluvil jako chlapec — ale jaksi přísně, jako pan učitel ve škole.

Ve skutečnosti však nerozuměli ničemu — zhola ničemu!

XIII

Snadno se slibuje. Ale jak to dodržet, když hoši byli naplněni tolika dojmy z utkání? — V Osadě Stepních Vlků bylo dusno.

Proto v neděli všichni uvítali s radostí Mirkův návrh, aby šli na maliny. Rozejdou se po skupinách a tam si budou moci pohovořit o všem, co je tísnilo. Fanek šel s Mirkem. Když byli dosti daleko od ostatních, Mirek začal:

»Fanku, co říkáš těm závodům?«

»Myslím, že Lojzovi se musilo něco přihodit.«

»A muselo to být něco škaredého.«

»To jistě. Ale co to jen bylo?« Fanek vyslovil to, na co stále myslila celá osada.

»Rozhodně má v tom prsty Vašek.«

»Proč nám to Lojza nechce prozradit?« nechápal Fanek.

»To mi také nejde do hlavy.«

»Možná nechce Vaškovi uškodit.«

»Ale to dělá chybu. Černí Mustangové teď budou věřit, že Vašek je lepší vůdce než Lojza.«

»Ani bych neřekl,« prohodil zamyšleně Fanek. »Všiml sis, jak zůstali zaraženi, když slezl Lojza dolů?«

»Ani jsem na ně nehleděl. Ale možné je to,« připouštěl Mirek. »Jistě jim také vrtalo hlavou, co se odehrálo v díře.«

»Je to záhadné!«

Chvíli šli vedle sebe mlčky. Na maliny docela zapomněli.

»Skoro bych řekl,« začal znovu Mirek, »že Vašek v té díře Lojzu přepadl. Když lezl Lojza do díry, měl kalhoty docela dobré. A když vylezl, měl kolena holá. Jak si to jinak mohl udělat?«

»Také jsem si toho všiml. Ale dovedeš si představit, že by se Lojza nechal přepadnout Vaškem? To je nemožné! Vždyť by ho smetl jako hrušku!«

»To je pravda,« přisvědčoval Mirek. »Ale něco vážného se muselo stát.
Lojza by měl přece jen promluvit.«

»Stačilo by jeho jediné slovo a zahnali bychom Černé Mustangy až na
Kamčatku!«

»Lojza to těm Mustangům neměl odpouštět,« mínil Mirek.

»Teď si o nás řeknou, že jsme zbabělci! A to si nenecháme!« řekl rázně Fanek.

»Nenecháme! Ukážeme jim, co dovedeme i bez Lojzy!« rozohňoval se
Mirek.

»Bez Lojzy — to by šlo těžko,« obával se Fanek. »Jak bychom se mu mohli všichni ztratit? Ale počkej — mám nápad!« vyhrkl. »Pustíme se do nich sami dva!«

»Vidíš, to by bylo něco!« Mirkovi se zajiskřilo v očích.

»Víš, tak je přepadnout, stany jim převrátit —«

»Něco si vymyslíme. Musí to být něco takového, aby na to do smrti nezapomněli. Aby si nemyslili, že jen oni nám mohou dělat, co se jim zachce!«

»Pomstíme se, Mirku. My dva za všechny Vlky, a hlavně za Lojzu. Dvě noci jsem k vůli nim pořádně nespal. A dnes zase nebudu spát — až něco vymyslím.«

Vtom Mirek užasle zvolal: »Hrad! To jsme si zašli!«

Fanek zvedl překvapeně hlavu. Opravdu! Před nimi se zvedala mohutná zřícenina hradu.

»Zajděme si tam!« navrhl Mirek.

Za chvíli stáli na hradních rozvalinách a rozhlíželi se po okolních skalách a lesích.

Fanek vylezl až na hlásnou věž. Sotva se tam vyškrabal, ihned se skrčil a položil výstražně prst na ústa.

»Odtud je překrásně vidět do tábora Černých Mustangů!«

»Opravdu?« poskočil Mirek na žebříku.

»Pojď! Ale jen nakouknout! Aby nás neuviděli!« zval Fanek. Mirek se postavil vedle něho a oba opatrně pohlíželi okénkem hlásné věže dolů do údolí. Černí Mustangové leželi na trávníku před jedním stanem. Emil seděl na pařezu, v ruce držel nějakou knížku a četl. Vašek ležel opodál. Oba chlapci je chvíli pozorovali.

»Podívej se,« ozval se šeptem Fanek, »už ani nemají ve dne hlídky.«

»Opravdu. Ani jim nenapadá, že bychom je mohli přepadnout. Co Stepní
Vlci! Takoví zbabělci!« říkal roztrpčeně Mirek.

»Brzy si to nebudou říkat.«

»Moc brzy! Už to mám!« skoro vykřikl Mirek.

»Povídej!« hořel nedočkavostí Fanek.

»Teď mi to napadlo. Bude to skvělé. Vlasy na hlavě jim budou vstávat!« mnul si radostně ruce Mirek. »Postrašíme je.«

»Prosím tě — ale jak?«

»Jeden se přestrojíme za Bílou paní. — V noci vystoupíme na hlásnou věž a —«

»V noci?« přerušil ho Fanek. »To by se mi ani moc nechtělo.«

»Proč? Bojíš se?«

»No, nebojím, ale —« Fanek rychle nevěděl, co říci, aby Mirek nepoznal, že má opravdu trochu strach.

»Představ si, jaká to bude švanda, až budou hrůzou ječet! Pomstíme se za Lojzu. A za sebe také! Vždyť si jen vzpomeň na tu noc, kdy nás přepadli! Ta ostuda!« dorážel na Fanka Mirek.

Připomínkou neblahé noci, kdy měl Fanek hlídku, ťal do živého.

»Tož co, já nejsem proti tomu. Můžeme je postrašit,« svoloval Fanek.
»Ale jen mi napadá, že nás nebudou v noci vidět v takové výšce.

»To už zařídíme. Podívej se,« rozvíjel svůj plán Mirek. »Ty se přestrojíš za Bílou paní. Hodíš na sebe prostěradlo a už z tebe bude strašidlo. Já vezmu baterku. Tajně opustíme Ostrov a zajdeme na hrad. Vystoupíme na hlásnou věž a ty se postavíš tak, aby tě bylo zdola vidět. Já na tebe budu svítit. Aby bylo více světla, můžeme vzít i tvou baterku. Ty se budeš točit, klátit, mávat rukama —«

»To bude švanda!« rozzářil se Fanek. »Ale počkej,« napadlo mu, »co kdyby tak všichni spali?«

»Žádné starosti!« uklidňoval ho Mirek. »Jak rozsvítím, začnu výt. Anebo, počkej, nejprve zatroubíme na roh! Pak teprve začnu výt, a nepomůže-li to, budu vydávat tak nelidské zvuky, že by to vzbudilo i mrtvého.«

»Páni, to bude pomsta! Ti posypou z tábora, až tu hrůzu zhlédnou,« smál se radostně Fanek.

»Za to ti ručím, že se nezastaví dřív než v Košíkově. To bude smíchu, až poznají, kdo to byl ta Bílá paní,« těšil se Mirek.

»Teď si to tu musíme všechno dobře prohlédnout, abychom se zde potmě vyznali,« připomněl Fanek.

Pozorně si prohlédli dějiště svého nočního dobrodružství. Jediný balvan jim neušel, všechno promyslili do nejmenších podrobností.

»Tak můžeme, jít. Ale v táboře ani muk!« rozhodl Mirek.

XIV

Tichá noc pohltila Ostrov, Rosavu i okolní skály. V Osadě Stepních
Vlků byla taková tma, že by ji mohl krájet.

Cyril měl hlídku. Procházel se mezi stany a bystře se rozhlížel. V ruce svíral těžkou sukovitou hůl. Černí Mustangové byli sice varováni, ale kdo jim může věřit?

Náhle se ozval podivný zvuk: »Psssst!«

Co to má znamenat? Jako by někde v trávě zasykla zmije! Ale co by tu dělala, v takových vlhkých místech?

Nebo že by se blížili Černí Mustangové? Že by se takovým způsobem dorozumívali?

Cyril přiskočil ke stanům. Vzbudí Lojzu i ostatní chlapce a přichystají vetřelcům takové přivítání, že na ně nezapomenou!

Ale hned nato uskočil polekaně zpět. Sykot vycházel ze stanu!

Ve chvíli, kdy chtěl poplašným křikem vzbudit celý tábor, rozhrnul se vchod do jednoho stanu a v něm se objevila rozcuchaná hlava.

»Cyro, buď ticho!« zašeptal Mirek.

»Člověče, co nespíš!« spustil polohlasitě hlídač. »Já vás běžím chránit, a zatím —«

»Nemluv!« ozval se tiše z druhého stanu Fanek: »Chceme ti něco prozradit.«

»Co?« šeptal Cyril.

»Chceme se pomstít Černým Mustangům,« řekl přímo Mirek. »Ale nikdo nesmí o ničem vědět.«

»A co chcete udělat?«

Mirek odvedl Cyrila kousek od stanů a tam mu vyložil celý plán. Cyril byl nadšen.

»Držel bys hlídku až do té doby, než se vrátíme?« zeptal se Fanek.

»Proč ne?« souhlasil.

»A neprozradíš nás?«

»Nebojte se. Ale ráno to můžeme prozradit, ne?«

»To se neptej! Pobouříme celý tábor hned po svém návratu,« těšil se již Mirek.

»Ostatně,« napadlo Fankovi, »uslyšíš-li Mustangy křičet strachem, můžeš kluky vzbudit a říci jim, co se děje.«

»Ti budou skákat!« Cyril se zapomněl a v radosti téměř vykřikl.

»Nekřič, člověče, nebo bychom nesměli jít nikam!« napomínal ho Mirek.
»To víš, Lojza by nám to nedovolil!«

»Však už jsem potichu,« šeptal zase Cyril.

»Ale teď už pojďme,« vyzýval Mirek.

Vzali si prostěradlo, svítilničky, roh, pořádné hole a přeplavili se na druhou stranu.

Až dosud byli klidní. Ale v temném lese ulehla na ně podivná tíha.

»Kdo půjde první?« začal Fanek.

»Víš co?« Mirek dostal nápad. »Chytneme se za ruce a půjdeme vedle sebe.«

Kráčeli lesní stezkou beze slova. Ponurá velebnost nočního ticha v lese je skličovala. Teprve, když si jejich oči zvykly na hustou tmu a když začali rozeznávat jednotlivé předměty v okolí, trochu se uklidnili.

»To by člověk neřekl, jak je ten les v noci strašidelný,« začal
Fanek.

»Je,« souhlasil Mirek. »A řeknu ti upřímně, že sám bych tu nechtěl jít.«

»Ani já.«

Konečně byli pod hradem.

»Nechci vidět, co budou dělat Mustangové, až ten cirkus začne!« oživoval Mirek.

»A co teprve na Ostrově! To bude jásotu!« Fanek se již těšil, jak napraví svou nedbalost na hlídce.

Opatrně stoupali ku bráně.

»Nezapomeň na zlomenou příčku,« připomněl Mirek, když stáli u žebříku.

Vystoupili nahoru. Rozhlédli se kolem a nová úzkost jim sevřela hrdla. Všude vůkol ležela neproniknutelná tma. Temné moře stromů tajemně šumělo a obrysy zřícených hradeb jako by zvedaly k obloze zaťaté pěsti a hrozily vetřelcům.

Ale teď již nebylo možno couvnout.

Upravili si místo, na němž budou prováděti nejodvážnější kousek svého života. Po celém těle jim probíhalo mrazivé chvění. Fanek se zabalil do prostěradla a zkoušel několik pohybů. Šlo to dobře. Mirek si lehl na hradbu.

»Ale při tanci dej pozor, abys nespadl,« napomínal Fanka.

»Myslím, že bych toho měl dost,« řekl Fanek s nuceným klidem.

»Však já ti budu svítit i pod nohy,« dodával mu odvahy Mirek. »Tak co, jsi připraven?«

»Začneme!«

Mirek zvedl k ústům roh a tichou nocí zazněly táhlé zvuky: Tú — tú — tú — tú — — —

Sotva doznělo troubení, ozval se z tábora Černých Mustangů ustrašený výkřik:

»Kluci, vstávejte!«

»Hlídka!« zašeptal Mirek a rázem s něho spadla všechna tíseň. I Fanek byl hned ve svém živlu.

»Tak, začni tančit!«

Mirek stiskl knoflík elektrické svítilničky. Jasný pruh světla ozářil bílou postavu.

Zezdola k nim dolehlo nové naříkavé zvolání: »Kluci — podívejte se — tam —!«

»Co je?«

»Co je to?«

Fanek začal klátit rukama a kroutit se jako tanečnice, zatím co Mirek příšerně vyl. A protože se Fankovi zdálo, že Mirkovo vytí je slabé, přidal se k němu a vydával žalostné stenání. Jejich spojené hlasy by dovedly nahnat strachu i ve dne, natož uprostřed hluboké noci!

»Strašidlo!« zaúpěl kterýsi Mustang.

»To je Bílá paní! «

»Ííííííííí —!« ozvalo se úpění.

»Ééééééééé —!« mísil se do toho zoufalý nářek.

»Pryč! Pomóóóc!«

Chlapci rozeznali zřetelně Vaškův hlas.

»Dobré je to, Fanku,« šeptal vesele Mirek. »Teď jenom přidat, aby si to nerozmyslili.«

»Neboj se! Ti poběží až do Košíkova!« jásal Fanek, ale pro jistotu nabral dechu a spustil znovu. Mirek se k němu přidal a vyli ještě hrozněji a nelidštěji než prve.

Dole zatím křik slábl a slábl. Poslední Mustang prchal z tábora. Utíkal tak, jak se probudil — bos, v teplácích, v košili a bez čepice. Pádil za ostatními Mustangy, jejichž poděšené volání se stále ještě rozléhalo mlčícími lesy.

»Povedlo se nám to,« rozesmál se Fanek. »Až se dovědí, že to byli
Stepní Vlci —«

»Jenom — budou-li nám věřit —« zalekl se Mirek.

»Vidíš, na to jsem nepřišel. Ale počkej! Nemáš tužku a papír?
Zaneseme jim pozdrav!«

»Do tábora? A — kdyby se tak právě vraceli?« obával se Mirek.

»Ti se nevrátí! To zas žádné strachy!« uklidňoval ho Fanek a už psal na kousek papírku při světle elektrické svítilničky: »Pozdrav od Bílé paní přinášejí Stepní Vlci.«

»To je ohromné!« usmíval se už Mirek. »Jen nebude-li se na nás Lojza zlobit!«

»Zlobit? Proč?«

»No, víš — když on to chce tak přísně po skautsku, víš, o té pomstě!«

»Ale co!« mávl rukou Fanek. »Však to není nějaká strašná pomsta.
Nikoho jsme se ani nedotkli —«

»To máš pravdu,« uklidňoval své svědomí Mirek. »Nikoho jsme se ani nedotkli, ale mají toho dost.«

»Teď pozor, ať se s některým nesrazíme,« nedalo to Mirkovi, když se blížili k táboru.

Jeho obavy byly zbytečné. Osada Černých Mustangů byla jako vymetena.
Fanek zapíchl lístek na vlajkový stožár.

»A teď rychle na Ostrov! Naši se nás jistě nemohou dočkat!«

»Myslíš, že nás slyšeli?«

»Zaručeně! Vždyť v tom tichu se to muselo ozývat jako hrom!«

Spěšně vykročili. Občas se opatrně rozhlédli, ale nikde nebylo ani živé duše. Přesto si oddychli, když se přiblížili k Ostrovu.

»Vidíš je?« zvolal pojednou Fanek.

»Naše kluky? Stojí na břehu Ostrova!«

»Už nás čekají!« — Rychle nasedli do loďky a odrazili.

»Kluci, jste to vy?« zvolal nejistým hlasem Cyril.

»Ano!«

»Sláva! Tož co je? Jak to všechno bylo?« oživl Ostrov halasem nadšených a zvědavých výkřiků.

»Bylo to slyšet až sem?« vyzvídali šťastní hrdinové noci.

»No jej! A jak krásně!« volal nadšeně Cyril. »Jak jste zatroubili, hned jsem všechny vzbudil.«

»Vypadalo to, jako by někoho na nože bral!«

»Jen škoda, že jsme vás neviděli! Jak jste to dělali?«

Fanek s Mirkem museli dopodrobna vyložit, jak to všechno provedli.
Když pověděli i o své návštěvě v táboře Černých Mustangů, nadšení
Stepních Vlků dostoupilo vrcholu.

»Teď aspoň budou vědět, že se Stepními Vlky nejsou žádné žerty!«

»To jim ty převrácené stany přišly draho!«

»A ty závody taky!« doplnil Karel, ale hned se zarazil. Co tomu všemu říká Lojza? Ale Lojza se také usmíval a nic neměl proti tomu, aby se mluvilo o Černých Mustanzích.

»Lojzo, na počest Mirka a Fanka navařím čaje,« řekl Cyril slavnostně.

»To můžeš!« svoloval ochotně vůdce.

V okamžiku byl rozdělán oheň. Netrvalo to dlouho a čaj byl hotov.
Chlapci popíjeli, vykládali a šťastně se smáli.

»Ty, Lojzo,« začal Fanek, když byla zábava v nejlepším, »když teď už mluvíme o Mustanzích, pověz nám, co se to stalo na Kozlu s tebou a s Vaškem!«

Lojzova rozveselená tvář pojednou zvážněla. Chvíli seděl nehnutě s očima upřenýma do ohně. Pak se kousl do rtu a zavrtěl hlavou. Vypadalo to, jako by sváděl veliký boj. Chlapci s něho nespouštěli očí.

»Ne,« vydralo se mu konečné těžce z hrdla. »O Mustanzích si mluvte, chcete-li. Ale o Vaškovi nechci slyšet ani slova.«

XV

»Mirku, vykládej ještě o té Bílé paní!« burcoval Mirka Milan, sotva si ráno protřel oči.

»Vykládej! Vykládej!« hrnuli se jeden po druhém do Mirkova stanu.

»Počkat, kluci,« napomínal je Lojza. »Nejprve se dáme do pořádku. Umyjeme se, nasnídáme, uklidíme a na malinách nám to Fanek s Mirkem ještě jednou dopodrobna vyloží.«

»A kdo by tak dlouho čekal! Vykládej, Mirku! Nebo ty, Fanku!«

»Ne, kluci. Napřed umýt! Pořádek být musí!« trval na svém vůdce.

Když byla nemilá povinnost skončena, posedali k snídaní.

»Kdo dnes vařil?« tázal se Fanek.

»Já,« hlásil se Jožka. »A mám pro vás novinu. — Slávka ví, že jste strašili. říkala, že to pana hajného v noci probudilo. Že prý se zlobil.«

»Proč?«

»To nevím. Já jsem se jí raději na nic neptal. A Slávce také nebylo do řeči.«

»A co! Kdož ví, co jí přelezlo přes nos! Proč by byl na nás pan hajný rozzlobený?« durdil se Mirek, ale moc klidný nebyl.

»Však uvidíme,« řekl rozvážně Lojza. »Vezměte hrnce a pojďme. A ty,
Cyro, zůstaneš v táboře, pravda?«

»Když myslíš, šerife — Ale nebuďte tam dlouho! Aby vaření oběda nezůstalo jen na mně! Beztoho, nebýt mne —« mávl rukou.

»Už jsme umřeli hlady, viď?« zasmál se Karel.

»A myslíš, že ne?« zlobil se Cyril. »Kdo vařil před závody? Kdo vařil v den závodů? Kdo vařil po závodech? Kdo? Cyril a zas Cyril!«

»Chudáčku! Div sis hlavu nepolámal přemýšlením, co nám uchystat! Ve čtvrtek byly zemáky na cibulce, v pátek byla krupice, v sobotu zemáky na cibulce a v neděli krupice,« škádlil ho Jožka.

»Cyril má pravdu! Nebýt ho, opravdu bychom nejedli,« zastával se napadeného Lojza.

»No, ne, Cyro, já vím, že jsi z nás nejlepší kuchař, ale uznej, je-li stále jedno a totéž —«

»Ve středu byla také krupice,« vzpomněl si Milan.

»Jestli budete bručet, tak bude dnes zase,« řekl rozhodně Cyril. »A vraťte se za chvíli!«

»Chceš-li nás uctít krupicí, tak přece nemusíme spěchat!« smál se
Karel.

»Ale — nejde jen o ten oběd —. Kdyby nás tak přepadli Mustangové!«

»To se neboj! Ti si dnes poslali tatínky pro stany a sami sedí v
Košíkově u maminek,« chlácholil ho Mirek.

»Možná, že si půjdou pro stany sami. A třeba se u nás zastaví, až si přečtou lístek a poznají, kdo byla ta Bílá paní. A pro ten případ bych tu měl přece jen někoho mít,« dodával Cyril se starostlivým výrazem ve tváři. »Já bych se pak mohl zapomnět, a to víte — jednoho bych si snad ještě vzal na svědomí. Ale pobít je všechny — to by bylo —«

Bouřlivý smích chlapců ho přerušil.

»Ten Cyril — to je opravdu dravá šelma!« smál se Mirek, až se zajíkal.

»Cyril má pravdu, jako vždycky,« řekl se strojenou vážností Lojza. »Jeden by tu s ním měl zůstat k vůli převážení. Cyril se stále ještě bojí sám na vodu a nechat loď u břehu bych také nechtěl!«

»Tak já tu zůstanu s Cyrilem a budu ho krotit, kdyby na nás přišli
Mustangové,« nabízel se Karel se smíchem.

Chlapci si vzali nádoby na maliny a odešli k řece. »Tak, kluci, vykládejte to ještě jednou, ale pěkně po pořádku,« žadonil Jožka, sotva zašli do lesa.

Fanek s Mirkem se nedali dvakrát pobízet.

Pojednou se za nimi ozvalo hromování:

»Prachmilionská strašidla, tož už vás mám!«

Chlapci sebou uleknutě trhli. Už to bylo tady!

»Dobrý den, pane hajný!« pozdravili zkroušeně.

»Nazdar!« zabručel nevrle. »Co to bylo dnes v noci?«

»A — jak to — víte?«

»Já vím o každém komáru ve svém revíru! Jak bych potom nevěděl o Bílé paní! Ale — prachmilion — nahnali jste jim strachu!« mrkl šibalsky.

»Ano?« obklopili ho zvědavě. »Povídejte nám o tom!«

»Povídejte — povídejte —!« zase už bručel. »Povím, ale nejdříve si musím s vámi něco vyřídit. Že plašíte zvěř, to vám nenapadlo?«

Chlapci na sebe zmateně pohlédli.

»Vidíte, na to jsme zapomněli,« řekl Lojza. »Ale — už se to nikdy nestane, pane hajný, věřte mi,« sliboval za všechny.

»Už se stalo, ale po druhé na to nezapomeňte! Nebo — prachmilion — já když se dopálím, dovedu párat břicha!« zakroutil divoce očima.

»Mrtvým zajícům, viďte, pane hajný?« zasmál se Mirek, neboť viděl, že bouře už minula.

»A ty prachmilione! Zná mě to týden, a už mi to bere slova od úst!
Ale mám to pěknou čeládku ve svém revíru! Nejdříve Stepní Vlci, potom
Černí Mustangové a teď dokonce Bílá paní! A který jste to byl?«
rozhlédl se po chlapcích.

»Já,« červenal se Fanek.

»A já jsem mu svítil,« hlásil se hrdě Mirek.

»Prachmilionští kluci! V tom aby se ďas vyznal! Vypadá to jak ovečka, jmenuje se Stepní Vlk — a v noci je z toho Bílá paní!«

Chlapci se dali do smíchu.

»A jak to víte, pane hajný?« hořeli nedočkavostí.

»Hm … tož spím, spím, zdá se mi cosi krásného a najednou slyším: tú — tú — tú — tú. Otevřu oči, vyskočím z postele a zase slyším takové vytí, jako by se hnala smečka vlků. Tak jsem se rychle oblekl, uchopil jsem pušku a vyběhl ven. Vytí přicházelo od hradu. Dal jsem se po hlase. Sotva jsem ušel několik kroků, zaslechl jsem nové zvuky. Tentokrát se to podobalo nářku.«

»To byli Mustangové, jak utíkali!« řekl rychle Fanek.

»Za chvíli jsem se s nimi srazil. Byli celí vyděšení a utíkali k hájence. — Kam běžíte? ptal jsem se. — K vám! vyhrkl jeden. Hlas se mu při tom zatřásl a zřetelně jsem slyšel, jak mu cvakají zuby!«

»To je báječné!« mnul si ruce Mirek.

»A ty prachmilione! Já, že ho rozbrečím, a on —«

»Povídejte, pane hajný!« žadonil Milan.

»Tak když mu tak ty zuby cvakaly, tož se ho ptám: Co se vám stalo? — Tam — na hradě — straší! vyrážel ze sebe udýchaně druhý. — A co? - Bílá paní! — Dalo mi to hodně práce, než jsem je donutil, aby se vrátili. Ale to jste měli vidět, když jsme našli váš lístek! Křičeli, nadávali, bouřili se proti svému vůdci, že prý on je přemluvil k jakémusi přepadnutí a že teď k vůli němu budou mít v Košíkově ostudu. Bezmála by se byli do sebe pustili.«

»To je škoda, že to neudělali!« litoval Mirek.

»Ale to jste jim neměli dělat, chlapci,« řekl zase vážně hajný.

»Když oni nás přepadli!« řekl nakvašeně Fanek.

»Přepadli? A vy prachmilioni! Jak to bylo?«

Chtěj nechtěj museli mu povědět o přepadení Ostrova.

»Tož takové je to?« potahoval si knír. »Pěknou čeládku jsem si nasadil do revíru! Pěknou! Teď abych dával pozor, aby Stepní Vlci nesnědli Černé Mustangy nebo naopak.«

»My už budeme dělat dobrotu, pane hajný. Však už jsme si to s nimi vyřídili,« sliboval rozšafně Lojza.

»Chci to vidět! A jak ještě něco uslyším, tož — prach a broky!« zahromoval a měl se k odchodu.

»Děkujeme vám, pane hajný,« volal za ním Lojza.

»Zač?«

»No —« pravil v rozpacích — »za to, že jste nám odpustil to rušení zvěře!«

»Co s vámi! Jednou postrašíte Černé Mustangy, po druhé se třeba pustíte do starého hajného! Se Stepními Vlky aby byl člověk zadobře,« pomrkával šibalsky.

Po jeho odchodu se chlapci ještě chvíli bavili o nočním dobrodružství a potom se rozběhli po rubisku. Malin tam bylo tolik, že nádoby se jim vůčihledě naplňovaly.

Jožka měl asi půl konve, když se mu sbírání omrzelo. Slunce pražilo do zad a oči se mu zavíraly po nočním bdění a hlídce. Postavil konev k pařezu a lehl si na trávník. Za chvíli usnul. Ve spánku rozhodil rukama, až se konev převrátila do mechu, ale nic o tom nevěděl.

Vzbudilo ho volání chlapců, kteří se již ubírali domů. Rychle přikryl konev pokličkou a spěchal za nimi.

Cestou si zase vykládali o Bílé paní.

»To bude ve třídě haló, až to povíme klukům!« těšil se Milan.

»Ti budou mrkat, až jim předvedu na stupni indiánský tanec, který jsem prováděl na hradě,« mnul si ruce Fanek.

»A až jim povíme, jak jsme si tu vařili —.«

»Jak jsme se vozili na loďce —.«

»Jak jsme chodili na maliny —.«

»Ale jednu věc bychom ještě měli udělat. Táborák,« řekl Lojza.

»Tož to ano!« nadchli se všichni.

»Ale jaký program?« staral se Jožka.

»Něco už svedeme,« chlácholil ho Fanek.

»Mirek s Fankem mohou předvést Bílou paní,« navrhl Milan. »Já jim to sepíši jako divadlo. A také bych mohl sestavit kapelu.«

»Tak vida, program je hotov!«

Zatím přišli k řece.

»Tak co, Cyro, nepřišli?« volali s břehu.

»Ále!« mávl rukou Cyril. »Ani stopy! Myslím, že jsou opravdu v
Košíkově!

»Nejsou. To budete koukat!«

Karel zajel pro chlapce a ti se hned na lodi nadšeně rozvykládali.

»A nyní dáme maliny do jedné nádoby a zítra je někdo zanese na prodej. Dobrých pár korun. Stejně se nám pokladna rychle prázdní,« řekl Lojza, když skončili vypravování. Karel odskočil do stanu pro pětilitrový hrnec. Jeden po druhém sypali do něho svůj úlovek.

»Tož co? Bude plný?« byl zvědav Mirek.

»To už asi ne,« řekl Lojza, když Milan převrátil svůj hrníček.

»Počkejte, ještě já jsem nevysypal!« spěchal k nim Jožka se svou velikou konví.

»Tys toho asi moc nenasbíral, když jsi tam tak dlouho spal,« smál se
Fanek.

»Jen si nemysli!« bránil se Jožka. »Pořádný sběrač nasbírá za hodinu víc než nepořádný za půl dne!«

A aby dodal svým slovům náležité váhy, rázně vytrhl pokličku a převrátil konev. Do pětilitrového hrnce spadlo jen několik malin. Chlapci se dali do smíchu.

»Neříkal jsem to?« zvolal vítězoslavně Fanek.

»Jak to?« zrudl Jožka. »Vždyť jsem jich tam měl. Aha, ony se trochu spekly! Počkejte, já jim pomohu!«

Strčil ruku do konve. Hned nato se rozlehl Ostrovem jeho drásavý výkřik. Konev dopadla na zem a z ní se zvolna soukal had.

»Zmije!« vykřikl zděšeně Milan.

»Zabijte ji!« vzpamatoval se rychle Lojza.

Každý uchopil prut nebo hůl a začali bušit do jedovatého zvířete. Za chvíli byla zmije ubita.

»Uštkla tě?« přiskočil Lojza k naříkajícímu Jožkovi.

»Ano! Sem!« ukazoval k zápěstí, kde byla nepatrná skvrna.

»Co teď?« lekal se Mirek. »Vždyť dostane otravu krve!«

»Musím s ním zajít do města,« rozhodl se rychle Lojza.

»A nerozleze se zatím jed po celém těle?« strachoval se Fanek.

»To je pravda,« zachmuřil se Lojza. »Nevíte o nějakém rychlém prostředku při uštknutí?«

Chlapci zavrtěli ustrašeně hlavami.

»Ani ty, Mirku?« obrátil se na táborového samaritána.

»Ne, to nevím,« odpovídal zmateně Mirek.

A to byla Cyrilova chvíle.

»Běžte pryč!« odžduchl je od Jožky. »To se dělá takhle!«

A před užaslými zraky chlapců se rozvíjelo něco naprosto neočekávaného. Cyril uchopil Jožkovu ruku a pevně ji ovázal asi deset centimetrů nad místem uštknutí. Potom rozpálil svůj nůž nad ohněm a ránu rozřízl. A konečně se sklonil k Jožkovu zápěstí a vyssával ústy krev tak dlouho, dokud nepřestala téci.

Chlapci ani nedýchali. — Cyril! — Ten tlustý, neohrabaný Cyril, o němž se vždycky domnívali, že nedovede nic, jen dobře se najíst! Ale to ještě nebylo všechno.

»Postavte tam rychle na kávu!« rozkazoval. »Ty, Jožko, lež a ani se nehýbej! Až bude voda vřít, půjdu to dodělat sám.«

Baculatý chlapec rostl v očích Stepních Vlků do závratné výše.

»Neumru už?« ptal se Jožka mdlým hlasem, když vypil kávu.

»Já myslím, že ne. Ale pro pana doktora by se mělo zajít. Co myslíš,
Lojzo?« obrátil se Cyril k vůdci, ale Lojzy tam nebylo.

»Kde je Lojza?« ulekli se.

»Tamhle! Vidíte ho?« ukázal Fanek k ohybu cesty.

»Kam běží?«

»Asi do hájenky pro pana hajného.«

»Ten přece není doma. Však víte, že šel do bažantnice,« připomínal
Milan.

Lojza neběžel. Lojza letěl! Vždyť se jednalo o život kamaráda!
Zastavil se až u hájovny. Ve dveřích se srazil se Slávkou.

»Slávko, prosím tě, mohla bys mi půjčit kolo?« vyhrkl udýchaně.
»Pojedu do města pro doktora. Jožku uštkla zmije!«

»Nevykládej!« zbledla.

»Opravdu. Cyril sice ránu vyčistil, ale to jistě nestačí. Potřebujeme rychle doktora. Půjčíš mi je?«

»Právě jedu do města nakupovat. Zastavím se vám u pana doktora
Zálešáka,« nabídla se.

»Jel bych raději sám —«

»Neboj se! Vyřídím to dobře a pojedu jako divá,« řekla, vzala kolo a už ujížděla. Lojza se rychle vrátil na Ostrov.

»Kde jsi byl?« vítali ho chlapci.

»U hajných. Slávka jela do města pro lékaře. Bude tu za chvíli.«

»Tož to je dobře,« řekl ulehčeně Cyril. »Jožkovi je nějak nevolno.«

Lojza zašel do stanu za Jožkou.

»Bolí tě to, Jožko?« zeptal se účastně.

»Ta rána ne, ale tak je mi — nějak divně —,« a z očí mu vytryskl proud slz.