Vlci proti Mustangům

»Neboj se, Jožko,« těšil ho Lojza. »Slávka už jela pro doktora.
Uvidíš, že zas bude všechno v pořádku.«

Zatím Stepní Vlci netrpělivě pohlíželi k cestě.

»Už kdyby přijel!« řekl Karel. »Nebo já mám takový strach —«

»Já také,« přidával se Mirek a netrpělivě švihal proutkem. »Víte, kdyby tak umřel —«

»Kdyby jel autem, mohl by tu za chvíli být,« počítal Milan.

»Autem se sem nedostane.«

»Až k hájence ano. A od hájenky je to už kousek.«

»Poslyšte, že už jede!« zvolal pojednou Fanek. »Zaslechl jsem nějaké troubení.«

Chlapci zmlkli a naslouchali. Kdesi v dálce se ozýval hukot motoru.

»Opravdu! Lojzo! Jožko! Lékař už jede!« volali a běželi s radostnou zprávou ke stanu.

»Běžte mu naproti,« vybídl je Lojza. »Já tu zůstanu s Jožkou. A některý byste mohl trochu pouklízet okolo stanů.«

»Tak ať jdou naproti Fanek s Mirkem a my ostatní tu zůstaneme,« mínil
Cyril.

Do chlapců vjela bývalá živost. Zatím co Fanek s Mirkem pospíchali k hájence, ostatní uklízeli ve stanech, u ohniště a v celém táboře. Za chvíli se všechno jen lesklo. Ale to se už objevil na břehu Rosavy starší tlustý pán s brýlemi a koženou taškou v průvodu obou Stepních Vlků.

Mirek s Fankem ho šťastně dopravili na Ostrov.

»Tak kde máte toho pacienta? A jak je mu?«

»Špatně. Jdou na něho nějaké mdloby.« sděloval polekaně Lojza.

»Nu, uvidíme,« řekl lékař. »Vyneste ho před stan!«

Když ho prohlížel, všichni beze slova viseli na jeho rtech. Co řekne? Uzdraví se Jožka? Či bude muset jít domů a oni s ním? Nebo je to už tak zlé, že —

»Tak který je to ten fešák, co vyčistil pacientovi ránu?« pohlédl lékař na chlapce.

»Já,« hlásil se nesměle Cyril.

»Jsi pašák, chlapče,« poklepal mu lékař na rameno. »Provedl jsi to znamenitě. Kdepak ses tomu naučil?«

»Víte, to bylo tak,« zářil Cyril. »Jednou byl náš tatínek v horách na dříví a přivezl v roští zmiji. Uštkla sousedku, která byla právě u nás. Jejich Vladimír, co studuje na doktora, jí ránu rozřezal a krev vyssál.«

»Vidíš, jak je to dobré, když člověk chodí po světě s otevřenýma očima,« chválil ho lékař. »A ty, Jožko, už nemusíš mít strach,« pohladil chlapce po vlasech.

»Já jsem se bál, že umru,« usmál se Jožka.

»To bys tomu dal! Tak hodných chlapců je pro smrt škoda!«

»Tak už je mu opravdu dobře, pane doktore?« zeptal se Mirek.

»Ano. Za pár dní si na zmiji ani nevzpomene.«

Chlapcům spadl balvan se srdce.

»Děkujeme vám, pane doktore,« řekl Fanek.

»A, pane doktore, co jsme dlužni?« vyběhl Lojza ze stanu i s pokladničkou.

»Na to je ještě čas,« usmíval se lékař. »Nejdříve si to musím u vás prohlédnout.«

Chlapci povodili lékaře po celém Ostrově a ochotně odpovídali na všechny jeho otázky. Lékař se jen usmíval a pokyvoval hlavou: »Safra, safra, kdo by to byl řekl do košíkovských chlapců.«

Když si všechno prohlédl, měl se k odchodu. O nějakém placení nechtěl ani slyšet.

»Vezměte si alespoň tohle, pane doktore,« přiběhl Fanek s hrncem malin. »My vám to doneseme až do auta.«

»Tož to je něco jiného,« přijímal lékař. »Ale — co s hrncem?«

»Já půjdu zítra nakupovat do města, tak se proň zastavím,« řekl
Lojza.

»Tak dobrá. Pak mi aspoň povíš, jak je s Jožkou. Nu, a teď mě šťastně převezte na té vaší kocábce,« loučil se s chlapci.

»Děkujeme vám, pane doktore,« volali Stepní Vlci a byli by objímali celý svět radostí, že to s Jožkou tak šťastně dopadlo.

XVI

»Jak je s Jožkou?« byla první otázka Lojzova, když ráno vyběhl ze stanu.

»Spí,« odpovídal tiše Fanek. »Kluci říkali, že pozdě usnul.«

»Tak ho necháme spát, třeba mu potom bude už dobře.«

Chodili okolo Jožkova stanu jako stíny. Jakmile některý promluvil poněkud hlasitěji, hned ho ostatní Vlci napomenuli varovným posunkem nebo pohledem. Slunce stoupalo výš a výš a Jožka se stále neprobouzel.

»Není mu snad zle?« lekal se Milan. »Vždyť už je mi to divné.«

»Zajdu se za ním podívat,« řekl Lojza.

Poodhrnul plachtu u vchodu a nahlédl dovnitř. Ostatní chlapci se tlačili za ním.

»A vždyť on je už vzhůru!« zasmál se ulehčeně. »Tak co je, Jožko?«

»Už jsem jako ryba. A — kluci — děkuji vám,« řekl tiše Jožka a v očích se mu to nějak zamžilo.

»Ale jdi! Hlavní věc, že jsi v pořádku,« smál se Lojza. »A na tvou počest dnes uděláme táborák.«

»Ať žije Jožka!« vykřikl Mirek, a ostatní se k němu ochotně přidali.

»Co tam zas řádíte, vy prachmilioni?« ozvalo se vtom od řeky.

»Pan hajný!« zvolal radostně Lojza a už běžel k lodi.

Za chvíli byl hajný mezi nimi.

»Tak co je, ty lovče zmijí?« štípl Jožku do tváře.

»Už je dobře,« usmál se Jožka.

»Však bych ti nasekal, kdybys řekl něco jiného. Naše Slávka mě sem div v noci nehnala. A byl bych šel. Ale když jsem si představil, že byste si mne mohli splést s Mustangem, zašla mi chuť.«

»To jste udělal dobře. Nebo kdybyste se střetl se mnou, tak bych se do vás pustil —«

»Jako dravec,« doplnili Stepní Vlci Cyrilovu větu se smíchem.

»Jak vidím, dobrou náladu vám ta zmije neodnesla.«

»Včera nám nebylo do smíchu, ale zato dnes —! Víte, pane hajný, co je nového? Dnes budeme mít táborák s programem!«

»A vás, paní hajnou a Slávku na něj všichni srdečně zveme,« dokončil pohotově Lojza.

»A vy prachmilioni! Co vám to zas napadlo?«

»Bude to krásné! Přijdete, pane hajný?« žadonili.

»Já bych přišel. Ale abyste mne potom něčím nevylekali jako ty
Mustangy!«

»Pane hajný, na vás tak zlí přece nejsme!«

»No, abyste neřekli, tak my přijdeme.«

Po odchodu hajného se hned pustili do příprav na večer. Nejdříve nanosili pořádnou hranici roští, potom vymyli nádobí a uklidili ve stanech a okolo nich. Odpoledne se vydal Lojza za nákupem do města a ostatní nacvičovali večerní program. Fanek, Mirek a Milan oznámili tajuplně, že zahrají divadlo a odešli do lesa.

Milan si lehl na trávník. Fankovi a Mirkovi poručil, aby ho nevyrušovali, a začal sepisovat divadlo.

Kamarádi nakukovali z křoví na spisovatele. Ale na papíře stále nic nepřibývalo, ač Milan usilovně okusoval tužku. Nakonec se dopálil a že prý se bude hrát bez sepisování.

Karel s Jožkou a Cyrilem zůstali na Ostrově.

Když se divadelníci vraceli z lesa, volal Milan zdaleka:

»Měli bychom si teď zkusit tu kapelu! Ať to klape, až přijdou hajní.«

»Lojza tu ještě není,« oznamoval Karel.

»To by byla švanda, kdyby se tak do večera nevrátil!«

Jejich obavy byly zbytečné, neboť Lojza se objevil tak náhle, jako by z vody vyrostl. »Páni, ten toho nese!« užasl Cyril, když spatřil objemný náklad na Lojzových zádech.

»Už jsme myslili, že nepřijdeš!«

»To víte. Snad bych nezmeškal nejkrásnější večer našeho táboření! A co je s tebou, Jožko?«

»Už ani o ničem nevím. A u pana doktora jsi byl?«

»Byl. Říkal, že už se nemusíme ničeho bát. A posílá hrnec od malin.
Však jsem se s ním zahřál!«

»A co toho tolik vlečeš?« divil se Mirek.

»Prosím tě,« zrozpačitěl Lojza. »Tož to víš: cukr, sůl, čaj —«

»Kotlík na čaj se jen leskne,« ukazoval svou odpolední práci Karel.

»Necháme vařit Cyrila, ten se v tom vyzná nejlépe,« navrhl Lojza.

Cyril měl radost z Lojzovy pochvaly a rád přijal nabídku, aby byl při té slávě vrchním kuchařem. Hned se však zatvářil ustaraně.

»Páni, na něco jsme zapomněli,« zalomil rukama.

»Na co?« polekali se.

»Z čeho budou hajní pít? Máme jen sedm hrnků!«

»Vidíš, na to jsme zapomněli!«

»Ale co!« mávl rukou Mirek. »Já vypiji čaj i z kotlíku,jen když bude dobrý. A svůj hrneček dám —«

»Slávce,« škádlil ho Karel.

»Třeba. Však si to zaslouží, ne? Nosí nám mléko, byla pro doktora —«

»A já budu pít z kastrolka a zas bude o hrnek víc,« nabízel Milan.

»Ale to nic není! To už nebude tak slavnostní!« naříkal dál Cyril.

»Tož — pěknější by to bylo, kdybychom měli dost hrníčků, ale nejsou-li, co dělat!«

»A co byste řekli tomuto?« ozval se Lojza a vytáhl z batohu tři nové porculánové hrníčky.

»Lojzo!« zvolali překvapeně. »Kde jsi je vzal?«

»Koupil.«

»Páni, já vám řeknu, že takového vůdce by musel hledat se svíčkou,« řekl slavnostně Cyril, a ostatní přizvukovali.

»No, kluci, ale teď si musíme zkusit ještě tu naši kapelu,« připomínal znovu Milan.

Všichni ochotně poslechli. Každý uchopil svůj nástroj — a byly to nástroje prapodivné, nahonem v táboře sehnané — a už to hřmělo!

Pomalu se už začínalo stmívat, když zkouška končila.

»A ještě něco!« zvolal Fanek, když se rozcházeli.

»Co ještě? S takovou nebudeme hotovi ani do půlnoci,« durdil se
Mirek.

»Ale toto je nutné,« tvrdil Fanek. »Podívejte se, mně se docela líbí, že Cyril to chce mít tak nóbl.«

»No, a co ty bys ještě chtěl? Však hrníčky už máme!

»Ano, ty máme. Ale jak vypadáme my?«

»Jak to?«

»Však se podívejte! Každý je umouněný, ušpiněný, rozcuchaný — vypadáme, jako bychom vodu neviděli nejmíň měsíc.«

»Kluci, Fanek má pravdu,« zvolal Lojza. »A proto — mýdlo, ručník a do Rosavy!«

Za chvíli voda stříkala a Stepní Vlci se drhli, až jim kůže červenala. Potom si vykartáčovali šaty, po prvé za celou dobu táboření se učesali, a když byli v nejlepším, ozval se výkřik Milanův: »Už jdou!«

»Kdo?« Fankovi leknutím vypadl hřeben z ruky.

»No hajní!«

Naposled se podívali do střípku zrcátka a už běželi k řece.

»A vy prachmilioni! Vždyť já vás dnes nemohu ani poznat,« žasl hajný. »Každý září jako nová pětikoruna, umytý, učesaný — co se to s vámi stalo, Stepní Vlci?«

»No, víte — když máme ten táborák. A kde je paní hajná?«

»Maminka nechce nechat prázdnou chalupu,« vysvětlovala Slávka. »A místo sebe vám posílá koláče.«

»No tohle! To ani nemusela,« upejpali se Stepní Vlci, ale měli se co přemáhat, aby rovnou nezalovili v krabici. Koláče! Už tolik dní je neměli!

»Ani neochutnáte? No, to je budeš muset vzít domů, Slávko,« potahoval si knír hajný.

»A jej! Tož to my si raději vezmeme,« vyhrkl Cyril, a už měl krabici v rukou.

»Necháme si je až k čaji,« rozhodoval Lojza. »Panečku, to si pochutnáme! A že paní hajné mockrát děkujeme.«

»Já to všechno vyřídím,« usmíval se hajný. »No, a teď nám ukažte, jak umíte dělat táborák.«

Chlapci zavedli návštěvníky k velké hromadě roští, před níž narychlo zbudovali lávku.

Mezitím Mirek pokynul Lojzovi a odvedl ho stranou.

»Lojzo, neměl bys to zahájit nějakou řečí?« řekl šeptem.

»Jako na uvítanou? Hm, tož — mělo by to být, ale prosím tě, co bych tak narychlo řekl?«

»Však ty už to dovedeš,« povzbuzoval ho Mirek.

»No, zkusím to,« řekl Lojza a vracel se k táboráku.

Chlapci se už po něm sháněli: »Lojzo, začni!«

»Však už jdu,« řekl odvážně, ale ruka se mu trochu zachvěla, když sahal do kapsy pro zápalky. Postavil se tak, aby viděl na návštěvníky, a začal: »Vážení hosté! Vítám vás jménem Vlků k stepnímu táboráku — totiž ne — jako Vlk šerifů — ne — jako Vlk stepních táboráků —«

»Jako šerif Stepních Vlků,« napověděl mu polohlasitě Fanek.

»Jako šerif Stepních Vlků vás srdečně vítám k našemu táboráku a — je to náš první táborák —«

»S programem,« vpadl mu do řeči Cyril a lehce se uklonil.

»Ano,« pokračoval Lojza, »první táborák s programem a Stepní Vlci vás k němu srdečně vítají. Tím je náš táborák zahájen. Ať žije!«

»Ať žije! Ať žije!« volali Stepní Vlci po Lojzovi a tleskali i se
Slávkou jako o závod.

»Prachmilion! Tak oni dovedou i řečnit,« smál se hajný.

Uprostřed všeobecného veselí Lojza se sklonil s hořící zápalkou a zapálil chuchvalec slámy, který vytáhli z Fankovy boudy. Sláma se rozhořela jasným plamenem. Od ní se vzňalo i suché roští a za chvíli vzplála celá hranice.

Milan, povzbuzen všeobecným nadšením, postoupil kupředu a oznamoval:
»Jako další číslo našeho programu je přestávka.«

Když uslyšel novou bouři smíchu, rychle vysvětloval:

»Totiž, potom vystoupí kapela Stepních Vlků. Ale musíme si to nejprve připravit.«

Rychle se rozběhli do stanů pro hudební nástroje.

Lojza měl kastrol, Fanek starý hrnec, Mirek roh, Milan píšťalku, Karel dvě pokličky, Jožka svazek lžic a Cyril kus plechu. Milan je rozestavil okolo plápolajícího ohně, beze slova se uklonil a zvedl ruce jako zkušený kapelník.

»Pozor, teď vám dám áčko!« zatřepal rukou a zahvízdl, až všem v uších zalehlo. »Teď!«

Kapela spustila ohlušující rámus. Milan se ohlédl k obecenstvu. Slávka se smála, až se popadala za břicho, a pan hajný si nestačil utírat zaslzené oči. Povzbuzen úspěchem, začal Milan dirigovat celým tělem. Klátil rukama, kroutil hlavou, vyskakoval do výše a zase si sedal do dřepu a při tom křičel na hudebníky z plných plic:

»Forte, forte, fortissimo — přidejte, člověče, nebo vás ze své kapely propustím — přidat, silně, fortissimo — bubnujte lépe — klarinet zeslabit — a co ta křídlovka? — činely, bušit do toho! — třískat víc — ráz - dva — tři, ráz — dva — tři —«

Pojednou kapelník vyskočil, jak mohl nejvýše, svalil se na zem a tvářil se, jako by byl dirigováním zmořen až k smrti. Při tom fučel jako lokomotiva.

To bylo znamením pro hudebníky, aby zmlkli.

Úspěch byl dokonalý.

»Tati, já se už nemohu ani smát,« hekala Slávka.

»Prachmilioni, ale protřepali jste mi bránici,« nemohl se utišit hajný.

A již vystupoval Fanek.

»Dalším číslem programu je divadlo. Poněvadž se musejí herci namaskovat, prosíme o malý okamžik strpení. Zatím může být volná zábava.«

Než všichni vyměnili mezi sebou několik slov, bylo divadlo připraveno. A hned to začalo.

Milan s Karlem si stoupli před plápolající hranici a uchopili každý za jeden konec přikrývku, která měla představovat oponu. A Milan hned spustil povýšeným hlasem, jak to slýchával u vyvolavačů na výročních trzích:

»Teď vám předvedeme velkolepou divadelní hru, kterou složili Stepní Vlci. Děj této hry je ze skutečného života. Má tři krátká jednání, ale dovíte se v nich víc, než z mnohé tisícistránkové knihy. Pozor, pozor, nejkratší a nejnapínavější divadlo světa začíná!«

Chlapci odstoupili i s přikrývkou. Užaslým divákům se zjevilo prázdné místo před plápolajícím ohněm. Slávka vypukla v bujný smích.

»Oni nás vyvedli aprílem!« křičela vesele.

»Tiše!« napomenul ji přísně Milan. »První jednání, v kterém se vám představí hlavní osoby, hned začne!«

Sotva domluvil, ozvalo se vytí, které jako by přicházelo z veliké dálky. Rychle se blížilo a za chvíli vystoupil na jeviště Fanek. Šel opatrně, vysoko zvedaje nohy. Tvář měl zakrytu černou maskou. Přišel až do středu jeviště a sotva znatelně se uklonil. Pak řekl hlubokým hlasem:

»Jsem — Stepní — Vlk.«

A zase tak opatrně našlapuje, zmizel v protější houštině.

Hned nato se ozvalo zařehtání koně. Přicházelo blíž a blíž, až diváci zaslechli dusot. Na scénu vyrazil s veselým řehotem zamaskovaný Mirek. Uprostřed se zastavil a bujně vykřikl:

»Jsem Černý Mustang« a zmizel v křoví.

Milan s Fankem ihned napjali přikrývku a Milan oznamoval:

»První jednání je u konce. Viděli jste právě dvě nebezpečná zvířata v lidské podobě. Mezi nimi vzniklo nepřátelství, které mělo strašné následky. Jaké byly, to vám poví druhé jednání. Upozorňuji předem, že toto jednání je jen pro silné nervy. Kdo je nemá v pořádku, ať raději opustí místnost. Po celou dobu zachovejte naprostý klid.«

Poodstoupil s přikrývkou a před očima diváků se objevil spící Černý Mustang. Spokojeně oddychoval. Náhle se objevila v pozadí bílá postava a blížila se k spícímu. V houští se zablesklo a jasný pruh světla ji ozářil. Současně se ozvalo táhlé zatroubení: Tú — tú — tú — tú —! Bílá postava začala tančit.

Černý Mustang se probudil. Protřel si oči, vykulil je na strašidlo a polekaně vykřikl něco nesrozumitelného. Hned nato, provázen vytím bílé postavy, prchal zděšeně s místa hrůzy.

Hlediště zaburácelo nadšeným potleskem.

»Druhé jednání je skončeno!« vykřikl Milan. »Jste stateční diváci, a proto si myslím, že vydržíte na svých místech i v jednání třetím, které je poslední.«

Odsunul oponu a na jevišti se objevil Černý Mustang. Na zádech měl batoh a v ruce držel hůlku s připevněnou tabulkou, na níž bylo napsáno: Do Košíkova k mamince. Ustrašeně se rozhlížel na všechny strany a rychle odcházel s jeviště. Po jeho odchodu přišel Stepní Vlk. Spokojeně si založil ruce na prsou, zhluboka si oddychl a řekl:

»Konečně je tu čistý vzduch. Nebezpečné koňstvo odtáhlo!«

Hned nato jej přikryla opona a Milan oznamoval:

»Nejkratší divadlo světa je u konce. Ředitelství divadla vám děkuje za účast a uctivě se poroučí.«

Bouře potlesku se nemohla dlouho utišit.

»To bylo krásné!« volala nadšeně Slávka.

»Prachmilioni, kdo by to do vás řekl!«

»Škoda, že se na sebe nepřišli podívat Mustangové,« popadal se za boky Karel.

Nikdo si nevšiml, že uprostřed živé zábavy Lojza odskočil k ohništi, kde chvíli něco kutil. Pak se nenápadně vrátil k ostatním.

Fanek přiložil náruč suchého chrastí.

»Kluci, za mnou!« vykřikl šerif a hup! — plameny táboráku se jen zatřepaly, jak se nad nimi mihla mrštná postava Lojzova.

A Vlci — jeden za druhým — hup! hup! hup!

»Pozor, hoši!« napomínal je hajný.

»To nic není!« zavolala Slávka, a než jí v tom mohl někdo zabránit, skočila přes oheň také.

»A teď přikročíme k poslednímu bodu našeho programu, a to je podávání čaje,« oznámil Cyril a už běžel k ohništi, kde dávno vřela voda.

»Počkej, nejdříve tam půjdu já,« zadržel ho Lojza. »Mám ještě jedno číslo.«

»Jaké?« zahořeli zvědavostí.

»Hned to bude,« sděloval tajuplně. »Ale jeden mi musíte pomoci.«

Mirek ochotně poskočil a za okamžik postavili před užaslé Stepní Vlky kotlík a v něm — uzenky!

»Ať žije Lojza! Ať žije šerif!« rozlehla se nová vlna nadšení
Ostrovem.

Každý — i Slávka a pan hajný — dostali po dvou, a Cyril, který uzenky nade všechno miloval, dostal i dvě určené pro paní hajnou. Jen se nad nimi zaprášilo!

»A teď ještě čaj a koláče!« oznamoval Cyril nadšeně.

»Chlapci, chlapci, vždyť to jsou pravé hody!« usmíval se hajný.

»To jsme si nemyslili, tati, že se tu tak najíme, co?« libovala si
Slávka. Také neměla nad uzenky.

»Lojzo, tož to byl jednou nápad!« obletovali svého vůdce a div ho štěstím neobjímali.

»A hrát už nebudete nic?« zeptala se Slávka.

»Už je to všechno hotovo.«

»To je škoda! Mně se to tak líbilo, že bych tu vydržela i do rána.«

»Nám se taky ještě nechce spát. Že bychom ještě něco zahráli?« obrátil se Mirek k chlapcům.

»To je těžko tak narychlo. Ale — pane hajný, vypravujte nám něco,« zaprosil Lojza a chlapci mu živě přizvukovali.

»Já? Já nic nevím,« odmítal.

»Ale víte! Jen si vzpomeňte! Třeba něco z vašeho života,« žadonili.

»Z mého života? No tak — třeba vám povím — jak jsem bojoval s vlky.«

»S opravdovými vlky? A kde?« vyhrkl úžasem Milan.

»Buď ticho!« okřikovali ho netrpělivě. »Vypravujte, pane hajný!«

»Tak jednou byla krutá zima. Lidé říkali, že takových mrazů a vánic nebylo pamětníka.«

»Náš tatínek to také jednou vykládal,« potvrzoval jeho slova Lojza.

»Náš také! Náš také!« volali jeden přes druhého.

»Tak aspoň vidíte, že je to pravda. A když už jsme myslili, že zima povolí, začalo znovu sněžit. Sněžilo den, dva — sněžilo stále, závěje rostly, a když jsem se jednoho rána probudil, bylo ve světnici tma jako v pytli. Byl jsem vyspaný, ale když jsem viděl tu tmu, ani jsem se nedíval na hodiny a zůstal jsem ležet. Už jsem neusnul. Převaloval jsem se v posteli a pohlížel jsem k oknu, kdy se trochu rozsvětlí. Čas letěl, v břiše mi kručelo a stále tma, že by ji mohl krájet. To je divné — povídám si a posvítím sirkou na hodiny. Div jsem leknutím nespadl s postele! Hodiny ukazovaly půl desáté a já šel spat o deseti! Chvíli to trvalo, než jsem pochopil, že teď je půl desáté dopoledne. Ale proč je tu taková tma? Přiskočil jsem k oknu — za oknem tma! Běžel jsem ke dveřím, otvírám, otvírám — nadarmo! Vylezl jsem na půdu a chtěl jsem nadzvednout křidlici, abych se podíval ven. Nešlo to! Po veliké námaze se mi konečně podařilo jednu tašku nadzvednout. Na půdu se sesypala silná vrstva sněhu a zároveň tam vnikl slabý paprsek denního světla. Pochopil jsem. Naše chalupa byla zasypána až po komín sněhem! Co teď? Zima mně bylo, dříví bylo na dvoře. Žízeň jsem měl, pro vodu jsem jít nemohl. A pomoc odnikud nepřicházela. Po delším rozmýšlení jsem si řekl, že mi nezbývá nic jiného, než dostat se ven komínem. Tak jsem lezl, krok za krokem, pomalu a opatrně, až jsem se dostal k otvoru. Vyhlédnu ven, ale jaká hrůza! Celým krajem se proháněly smečky vlků!«

»Páni!« vydechli vzrušení Stepní Vlci a Slávka zašeptala vyděšeně:

»A kde jsem byla já? A kde maminka?«

»Ty jsi tenkrát ještě nebyla na světě a maminka byla u tety v Brně.«

»A co dál, pane hajný?«

»Sotva jsem vlky uviděl, hned jsem se schoval zpět do komína. Ale již bylo pozdě! Jedna smečka mne zahlídla a hnala se za mnou. Spustil jsem se co nejrychleji dolů, odskočil jsem do světnice pro pušku a spěchal jsem zase k peci. Sotva jsem přiběhl, ozvalo se temné bouchnutí a v peci ležel obrovský vlk! Rychle se postavil na nohy a přímo na mne! Zamířil jsem a bác! Vlk ležel v peci jak široký tak dlouhý! A za ním druhý, třetí, čtvrtý a pátý — nestačil jsem ani nabíjet. Za chvíli byla pec tak nacpána mrtvými vlky, že už nebylo možno, aby se ke mně některý dostal. Na chvíli jsem si oddychl.

Ale opravdu jen na chvíli! Neboť náhle se ozval u dveří podezřelý šramot. Ucítili dobré sousto a prohrabali se těmi spoustami sněhu až ke dveřím našeho domku. Rychle jsem uzavřel dveře těžkou závorou, ale již se škrabali k oknu! Postavil jsem se proti oknu s puškou v ruce. Najednou sklo v okně řinklo a vyhublá vlčice skočila do světnice. Trefil jsem ji dobře. I tu, která šla za ní. Ale potom se tlačili vlci do světnice tak rychle, že jsem nestačil nabíjet pušku. Uchopil jsem těžkou dubovou židli a začal jsem je pobíjet přímo pod oknem. Co rána — to mrtvý vlk. Zanedlouho jich bylo půl světnice. Pomalu jsem couval, až jsem se dostal na síň. Tam byly padací dveře, vedoucí do sklepa. Prudkým trhnutím jsem je otevřel. Postavil jsem se za ně a očekával jsem další útoky. A jak tak na mne skákali, tak jsem je srážel do sklepa. Nejprve jsem to bral po jednom, ale jak jich přibývalo, tak jsem je srážel po dvou i po třech. A stále přibíhali noví a noví, oči jim svítily, jazyky měli vyplazené a zuby vyceněné — nu, bylo mně horko. A ke všemu mně začala umdlévat ruka, v níž jsem třímal dubovou židli. Náhle se přihnal zvlášť obrovský vlk. Rozmáchl jsem se po něm vší silou — ale běda! Rána byla tak prudká, že židle se mi vysmekla z ruky a spadla do sklepa! Sám jsem se zapotácel a div jsem nesletěl za ní.«

»A co potom?« vydechl Fanek a jeho oči se leskly rozčilením.

»Potom? Byl jsem bezbranný, a přede mnou tolik vlků! Mám zahynout v jejich dravých zubech? Ne, nikdy! V poslední chvíli jsem si vzpomněl, že mám doma dynamit. Rychle jsem skočil do komůrky a přibouchl jsem za sebou dveře. Zamkl jsem se, vyvrtal jsem do zdi hlubokou díru, nacpal do ní dynamitu, přichystal jsem doutnák a rozsvítil jsem svíčku. Její plamen jsem měl v blízkosti doutnáku a čekal jsem, co bude.

Vlci mě nenechali dlouho v nejistotách. Dveře se začaly otřásat. Pojednou závěs u dveří povolil! Hned za ním druhý — a vlci se řítili dovnitř. Už jsem nečekal. Zapálil jsem doutnák a brzy nato se rozlehl celým domem strašlivý výbuch. Zahlédl jsem ještě, jak všechno — dům, vlci, já, obrovské kupy sněhu — jak to všechno letí do povětří. Čekal jsem, že bude po mně, ale nebylo. Letěl jsem povětřím jako šipka — lesy, Kozel, Rosava — to všechno se pode mnou jen mihlo a nad hradem jsem najednou začal z té obrovské výše padat kolmo dolů!«

»A spadl jste?« zašeptal Jožka.

»Ano. Spadl jsem — na papírovou zem a propadl jsem se až sem!«

Chvíli to trvalo, než se Stepní Vlci vzpamatovali z ohromení. Ale potom — pan hajný měl velké štěstí, že byl panem hajným. Jinak by to byl od Stepních Vlků pořádně dostal!

»Ty jeden tatine, já jsem div o tebe nebrečela,« durdila se Slávka.

»Mne až hlava rozbolela napětím — a vy —,« mračil se Karel.

»A vy prachmilioni, snad jste nechtěli, aby mě ti vlci sežrali doopravdy?« smál se hajný.

»Ale umíte to, pane hajný!« řekl s obdivem Lojza.

»Toto až budeme vykládat ve škole, kluci nebudou ani dýchat,« těšil se Mirek.

»No, ale teď se už musíme zvednout,« řekl hajný. »Maminka se nás už stejně nemůže dočkat.«

»To je škoda! Já bych seděl u ohně až do rána!«

»Nedá se nic dělat, chlapci. A hlídejte dobře, ať vás také ti vlci nepřepadnou,« žertoval.

Chlapci vyprovodili hosty, poděkovali za návštěvu i za koláče a vrátili se k stanům. Táborák pomalu dohasínal.

XVII

Uplynulo několik dní.

»Kluci, vstávejte!« budil Stepní Vlky jednoho jitra Milan a vítězoslavně oznamoval: »Bude pršet!«

»Jistě?« vyhrnuli se všichni zvědavě ze stanů a pohlédli k obloze.

Opravdu! Obloha, po prvé za jejich táboření, byla potažena těžkou clonou šedých mraků. Vítali déšť s obavami — ale trochu i se zvědavostí. Aby měli všecky tábornické zkušenosti, scházel jim už jenom déšť! Všechno už prožili, táborák měli — ale tím, že jejich vlastnoručně zhotovené stany nepromoknou, tím se ještě pochlubit nemohli. Čekali tedy napjatě, co bude.

»Rychle všechno uklidit, aby nic nezmoklo. A kávy navařit plný kotlík. Bude-li pršet, budeme ji mít i k obědu,« nařizoval vůdce.

Chlapci se rozběhli po Ostrově a za chvíli bylo všechno jako vymeteno. Potom posnídali a každý vlezl do svého stanu. Milan vytáhl vestu a vystrčil deštník.

»Ještě jej schovej, nebo se ho mraky leknou a bude po dešti!« křičeli na něho.

Ale vtom již dopadly první kapky.

»Prší! Prší!« rozjásali se Stepní Vlci a Mirek zanotoval: »Prší, prší, jen se leje, a my v stanech nezmokneme.«

Všem se nová písnička zalíbila a začali zpívat o sto šest. Déšť se stával hustším a hustším.

»Karle!« zvolal pojednou Jožka a sáhl si na čelo, po němž mu stékala dešťová kapka.

»Co je?« lekl se Karel.

»Na mne prší!«

»Není možná,« odmítal Karel, hned nato však vykřikl: »I na mne!«

»Buď ticho!« napomínal ho Jožka. »Nikdo to nemusí vědět. Řekli by, že jsme udělali špatný stan.«

»Na mne prší čím dál víc,« sděloval Karel za chvíli.

»Vlezme pod přikrývky, ty tak hned nepromoknou.«

Sotva je na sebe vhodili, volal ze sousedního stanu Mirek: »Tož co, neprší na vás?«

»Kdepak!« Jožka vystrčil hlavu ze stanu. »A na vás?«

»Co tě napadá! S naším stanem vydržíme v suchu, i kdyby pršelo čtyřicet dní a čtyřicet nocí jako při potopě světa.«

Jožka se zase rychle stáhl pod přikrývku, která už také byla provlhlá. Z nešťastných stanových dílců to kapalo, jako by jich tam vůbec nebylo — A deštík houstl a sílil.

»Člověče, mně už to teče až za krk!« zanaříkal Karel.

»Mně také. Ale uznej, že se nemůžeme přiznat. To by bylo smíchu!«

»Ty myslíš, že ostatním neprší?«

»Milan s Mirkem mají deštník, Fanek s Cyrilem slaměnou boudu a Lojza má kožich. Všichni jsou na tom lépe než my.«

»Počkej, já zavolám na Lojzu,« řekl Karel a vystrčil hlavu.

Cyril ho však předešel. »Haló, kluci, co jste tam zalezlí jak krtci?
Neprší vám?« volal vesele.

»Kdepak!« vyklonilo se pět hlav ze zbývajících tří stanů. »Ani nekápne!«

»Já bych chtěl, aby pršelo až do večera. Nám je tu tak dobře,« rozplýval se Milan.

»To věřím,« bručel Karel. »Že mně také nenapadlo vzít si deštník!«

»Možná, že to nebude dlouho trvat,« utěšoval se Jožka. »Nebo jinak — já nevím! Už cítím vlhko až na košili.«

»Kdyby si tu mohl člověk aspoň sednout,« toužil Karel. »Pode mnou je hotový potok!«

»Pode mnou také. A začínají mi cvakat zuby.«

Ve stanu zavládlo ponuré ticho. I v ostatních stanech zmlkli. Jen deštík šustěl a měnil Ostrov v malé rybníčky.

»Nic se nedá dělat, Jožko, já to tady nevydržím,« ozval se Karel, když se změnil v dokonalého vodníka.

»Co chceš dělat?«

»Zalezeme do Lojzova stanu. Nikdo o tom nemusí ani vědět.«

»Pojďme,« přijímal Jožka ochotně návrh.

Karel vystrčil opatrně hlavu, aby se ujistil, že jejich útěk z promoklého stanu nikdo nezpozoruje. Hned se však vtáhl dovnitř.

»Na Lojzově stanu už není kožich,« sděloval tajemně.

»A kde by byl?«

»Uvidíme!« řekl Karel a mnohem pevnějším krokem se rozběhl k vůdcovu stanu. Jožka za ním.

Tam je čekalo překvapení. Vůdce seděl na bobku uprostřed stanu, přes hlavu měl přehozený kožich a se stanových dílců na něho vesele pršelo.

»Co tu chcete?« lekl se návštěvníků.

»My se jdeme k tobě schovat. U nás prší. Ale u tebe také,« zjišťoval
Jožka s úlevou.

»Prší! A jak!« řekl Lojza sklesle. »A co ostatním?«

»Kdož ví! Ale Mirek už dávno přestal zpívat.«

»A Milan už také nekřičí, že by mohlo pršet až do večera.«

»Víte co, kluci, půjdeme to zjistit,« řekl Lojza a už vylézal ze stanu.

Nejdříve nakoukli do Mirkova a Milanova stanu a div radostí nevykřikli. Oba se krčili pod přikrývkami a byli promoklí až běda!

»Ale, ale, snad už nemáte ve stanu kousek potopy světa!« rozesmál se
Karel.

»Ještě se směj! Zuby mi cvakají, div mi brada neulítne,« durdil se
Mirek.

»Co je tam?« zvolal vtom Fanek a vyhlídl ze stanu. Hned se dal do bujného smíchu. »Jak to vypadáte, kluci? Vždyť jste jako zmoklé slepice! Snad u vás nepršelo?«

»A u vás?«

»U nás? To je nápad! Náš stan je stoprocentně nepromokavý!« vypínal se Cyril. — Všichni se rozběhli k slaměné boudě. A opravdu! V té bylo úplně sucho.

»Ach, tu je dobře!« skrčil se Jožka do suché slámy.

»A jak tu máte teplo!« chválil Karel a už byl také v boudě.

»Jenom pojďte,« zval Fanek. »Vlezeme sem všichni a víc si nadýcháme.«

Chlapci přijali ochotně pozvání. Posvlékali si promoklý oděv a zabalili se do Fankovy a Cyrilovy přikrývky.

»Víš Fanku, tys byl přece jen chytrý, že sis tu slámu vzal,« oceňoval
Mirek.

»A vidíte, div jste mne k vůli ní neposlali domů,« připomínal se zadostiučiněním Fanek.

»Komu by to napadlo, že stany tak rychle promoknou!«

»Tak, tak, drahouškové, neměli jsme sníst tvaroh,« připomínal Cyril.

»Myslím, že těm pytlům by ani tvaroh nepomohl,« pokyvoval hlavou
Lojza.

»Tak deštník se neosvědčil,« dobíral si Karel Milana.

»Prosím tě, copak může takové paraplíčko schovat celý stan?« bránil se Milan.

Obědvali opravdu jenom kávu a chléb, protože v poledne lilo jako z konve. Teprve k třetí hodině déšť trochu povolil. Ale jen na chvíli. K večeru se přihnala bouře. Obloha se zatáhla černými mraky a kdesi v dálce se začalo hrozivě blýskat.

Stepní Vlci seděli namačkáni ve Fankově stanu a zamlkle pozorovali oblohu.

»Tak se mi zdá, že se žene nějaká pohroma,« přerušil nevlídné ticho
Mirek.

»Vypadá to, jako by měla přijít průtrž mračen,« rozhlížel se Jožka.

»No, my ji nezadržíme. Mluvte raději o něčem jiném,« řekl zachmuřeně
Lojza.

»Kluci, jestlipak víte, že naše zásoby budou co nevidět u konce?« navazoval Cyril řeč z jiného konce.

»Nepovídej!« lekal se Mirek.

»Co se divíš?« obrátil se k němu Milan. »Vždyť dnes je tomu čtrnáct dní, co jsme sem přišli.«

»Tož to by znamenalo, že už se musíme vrátit domů,« poznamenal
Fanek.

»Však už jsme tu něco užili! To bude krása až budeme doma povídat!« řekl Karel a z jeho hlasu bylo možno vyčíst, jak se už těší na domov.

»Naši se mne už jistě nemohou dočkat. Kdyby věděli, že mne uštkla zmije,« usmíval se Jožka.

»To víš, že by tu už dávno byli jako na koni. Páni ti budou mrkat, jak jsme tě tu léčili!«

»Ti budou mrkat na víc věcí. Až jim povykládáme o tom, jak Fanek s Mirkem dělali Bílou paní — A jaký jsme měli táborák — A jak nám šlo vaření —«

»Zvláště ta první polévka!«

»Vy už všichni mluvíte jako byste se s osadou loučili,« řekl Lojza. »Tož jak je to vlastně s těmi zásobami, Cyrile?« obrátil se na správce táborového pokladu.

»Tož jak,« začal ze široka Cyril. »Máme tam trochu brambor, špetku sádla, sáček mouky, no a takové drobnosti, jako kmín, čaj, sůl a cikorku. A také je tam ještě trochu jíšky a tak na jeden oběd nudlí.«

»Hm,« zamyslil se Lojza. Také se v něm již mocně ozývala touha po rodičích. »Tož víte co? Zůstaňme tu ještě přes zítřek. A ve středu bychom to sbalili a šli domů. Co na to říkáte?«

Rozzářené tváře a výkřiky souhlasu mu prozradily, že promluvil všem ze srdce. — Po večeři se šel Fanek podívat k řece. V poledne tam zarazil kolík aby viděl, jak přibývá po dešti vody. Sotva k němu doběhl polekaně vykřikl:

»Kluci, voda stoupla! A moc!«

Chlapci se rozběhli za ním. »Opravdu,« hleděli na znaménko, které již bylo skoro celé pod vodou.

»Vytáhněme kolík a zarazme jej znovu,« navrhl Karel.

Hned to také udělal. Chvíli kolík pozorovali.

»Stoupá. A jak rychle!« vzrušovali se.

»To asi po té bouři,« soudil Lojza.

»Kdyby tak zaplavila celý Ostrov!« děsil se Milan.

»Prosím tě!« dal se do smíchu Mirek. »To by musela Rosava stoupnout alespoň o půl druhého metru.«

»A copak se to ještě nestalo?« durdil se Milan. »Na horách mohla být třeba veliká bouře. A podívej se!« vybuchl náhle. »Už je kolík zase pod vodou!«

»Milane, pozoruj vodu!« přerušil je rázně Lojza. »My se zatím přichystáme k odchodu.«

»Teď? Vždyť už je skoro úplná tma!«

»Ty myslíš, že je to tak vážné?«

»A kam půjdeme?« doléhali na svého vůdce jeden přes druhého.

»Možná, že nepůjdeme nikam,« uklidňoval je. »Ale přichystáme se na všechno. Nepřestane-li voda stoupat, přepravíme se zavčas na druhý břeh. A přestane-li, nic neztratíme.«

Beze slova odběhli zpět ke stanům. Rychle cpali své věci do batohu.
Lojza dával do pořádku majetek Milanův.

»Co dělá voda?« zavolali občas na Milana.

»Stoupá,« odpověděl po každé vytrvalý hlídač. Pojednou k nim přiběhl a ulekaně volal: »Kluci, pospěšte si, voda stoupá strašně rychle!«

»Co naše stany?« zanaříkal Fanek.

»To nic! Stejně to byly jen hadry!«

»Ale co můj kožich? Toho by bylo přece jen škoda!«

»To ano. Půjdeme-li narok zase tábořit, může nám být dobrý. Ten vezmeme s sebou,« rozhodoval Lojza.

Ve chvíli bylo všechno sbaleno. A již tu byl zase Milan, všecek pobledlý.

»Už vystupuje z břehů! Už je na Ostrově!« volal zděšeně.

»Vždyť už je až u nás!«

»Já už stojím ve vodě,« vypískl Fanek.

»Rychle na loď!« zněl další povel Lojzův. »Nejprve převezu Cyrila a
Jožku, potom ostatní!« volal cestou.

Vtom k nim dolehl temný hukot. Jako by se octli v tunelu, v němž pádí vlak šílenou rychlostí. To se hnal shora obrovský příval vody.

Cyril byl u zátoky první. Zmateně se rozhlédl. Náhle se ozvalo jeho plačtivé volání: »Lojzo, loď tu není!«

»A kde by byla?« lekl se vůdce.

»Že ji odnesla voda!« přiběhl k nim Mirek a celý se roztřásl rozčilením. »Voda ji asi zvedla a provázek se přetrhl.«

Zůstali bezradně stát nad neočekávanou pohromou.

»Co teď? A co pantáta Hájek?« zanaříkal Milan.

»Ten nás pěkně pochválí, až přijdeme bez lodi,« řekl sklesle Karel.

»Copak loď! Ale co s námi?« zahořekoval Jožka.

»Přeplavme, dokud je čas!« vyzýval všechny Mirek.

»A co s těmi batohy?« Fanek si vzpomněl, co mu to dalo přemlouvání, než tatínek dovolil, aby si mohl vzíti na táboření jeho nový batoh.

»A co s těmi hrnci? A co se vším nářadím?«

»A co se mnou?« nabíral Cyril.

Voda stoupala závratnou rychlostí. Již jim sahala až po kolena. Bylo nutno jednat rychle. Lojzova hlava hrozila prasknutím. Bleskem uvážil všechny možnosti. Opravdu, zbývalo už jenom jediné …

»Na stromy!« zavelel. »Ale rychle!«

Nemusel je dvakrát pobízet. Nejprve pomohl Cyrilovi, pak ostatním.
Sám začal šplhat poslední. To mu již voda sahala skoro po pás.

Na stromech se usadili blízko kmenů mezi nejsilnějšími větvemi a batohy pověsili vedle sebe. Byli promáčeni, chvěli se zimou i strachem a vyděšenýma očima pozorovali Rosavu, která burácela a s divým hukotem valila dále běsnící spousty špinavých vod.

»A to tu budeme až do rána?« chvěl se Milan.

»Uvidíme, až jak — — —« Lojza nedomluvil. Ozvalo se šplouchnutí vody a do sluchu Stepních Vlků se zařezal zoufalý výkřik Cyrilův:

»Pomóóc!«

Nešťastný kuchtík se chtěl usadit na stromě co nejpohodlněji. Při tom shodil s větve batoh. Hmátl po něm oběma rukama — a už padal.

Cyril! Jediný z celé osady, který neuměl plovat!

Když dopadl na dno, chtěl se postavit na nohy. Šlo to těžko, neboť voda mu sahala téměř po krk. Náhle ho dravý proud strhl, převalil a odnášel.

Vůdce se nerozmýšlel ani vteřinu. Tak jak byl, vrhl se do rozvodněné řeky. Stepní Vlci zděšeně vykřikli.

Lojza se prudce rozmáchl směrem po proudu. Rozhlédl se po Cyrilovi.
Nechytne-li ho na Ostrově, bude Cyril ztracen.

Měsíc osvítil zpěněnou hladinu. Na ní se objevil Cyril, zoufale bojující s vlnami. A již ho držel Lojza za ruku! Ale co teď? Aby s ním přeploval Rosavu, na to nebylo ani pomyšlení. Kdyby byl jen v plavkách, snad by to šlo. Ale takhle? Cítil, jak těžko se udržuje nad vodou v mokrých šatech, jak ho to táhne dolů …

Pokusil se plovat proti proudu, aby se dostal k některému stromu, ale dravý proud byl silnější než jeho snaha.

V okamžiku, kdy se již octli na samém konci Ostrova, zachytil se volnou rukou keře, jenž vyčníval z vody. Chopil se ho křečovitě a napnul všechny síly, aby ho proud neodnesl. Pokusil se stoupnout na dno. Nadarmo! V těchto místech se půda Ostrova již svažovala, takže mu voda sahala nad hlavu. Jednou rukou se držel křoví, druhou svíral Cyrila. Ten se již nehýbal. Asi se napil tolik vody, že pozbyl vědomí.

Lojza si začal uvědomovat beznadějnost svého postavení. Kdyby pustil
Cyrila, sám by se jistě zachránil. Ale na to ani nepomyslil.

Pojednou zesinal. Keř, jehož se tak křečovité držel, se začal uvolňovat!

Za chvíli, snad za několik vteřin, zmizí oba ve vlnách.

Z Lojzova hrdla se vydralo zoufalé zvolání: »Pomóóc!«

XVIII

Vůdce Černých Mustangů po svém vítězství nad Lojzou chodil jako stín. Chlapci ho nepoznávali. Všechna jeho živost, mnohomluvnost a panovačnost byla ta tam. Celé hodiny dovedl zamlkle sedět někde za stanem a o život v táboře jako by neměl nejmenšího zájmu.

Chlapci mnoho přemýšleli o změně, která se s Vaškem stala. Jedni hledali příčinu v záhadném závodu s vůdcem Stepních Vlků. Druzí to popírali. Jednou se ho na to zeptali přímo. Ale se zlou se potázali. Vašek se rozhněval, začal hubovat a měli pokažený celý den. Potom si už dali pozor. A pomalu si na podivné Vaškovo chování zvykli a skoro zapomněli, že kdysi bylo jinak.

Kdo však nezapomínal, byl Vašek.

Jeho myšlenky se vracely stále a stále k nešťastnému závodu. Styděl se za svou ničemnost a pohrdal sám sebou. Oč lepší byl jeho sok! A jak byl velkomyslný! Kdyby se to tak přihodilo jemu! Ani by nečekal, až sleze s Kozla! Sotva by vylezl z otvoru ve skále, už by se naklonil dolů a zlostně by volal: »Kluci, byl jsem podveden! Sami jste viděli, že jsem stále vedl! Ve skále je propast a Lojza měl do ní spadnout. Vytáhl jsem ho. Nasadil jsem pro něho svůj vlastní život. A když jsem ho zachránil, stalo se mi totéž, co jemu. Zavolal jsem o pomoc. Jenom se na mne škaredě podíval, a už lezl dále. Tož takového vůdce mají Stepní Vlci! Řekněte sami, není to podvod?«

Ano, tak nějak by to řekl. A jakou by měl radost, že se mu podařilo podrýt Lojzovu vážnost!

A Lojza? Jaký to rozdíl!

Vašek se styděl za svou podlost. Ztratil klid duše a čistou radost ze života. Myslil na svůj nečestný čin ve dne i v noci. A pomalu dospíval k rozhodnutí, že je jen jedna cesta, jak napravit škaredý hřích.

Ale než provedl svůj plán, zběhly se neočekávané události.

Za deštivého dne přišel k večeru do tábora hajný.

»Chlapci, přestěhujte si tábor trochu výše,« radil jim ve spěchu a v jeho tváři ležel starostlivý výraz. »Žene se velká voda.«

»A odkud?« divil se Emil. »Vždyť tolik nepršelo.«

»Teď to hlásilo radio,« řekl hajný trochu netrpělivě. »Ale udělejte to rychle, ať vás voda nezatopí. A zaskočte k Stepním Vlkům, ať se přestěhují s Ostrova do lesa.«

Po jeho odchodu se dali Černí Mustangové do stěhování tábora. Našli si krásné suché místo v polozbořeném sklepení starého hradu.

»Kluci, to bude švanda, až Stepním Vlkům poteče do stanů!« těšil se
Emil.

»Můžeme se jít na ně podívat,« navrhoval Tonda Ratajský.

»Ale máme je jít varovat,« připomínal Vašek.

»Ty máš najednou o ně starost! Jen ať se vykoupou! Trochu vody jim neuškodí.«

»To bude pomsta za Bílou paní. Stejně mne mrzí, že jsme to nechali jen tak.«

»Kdyby ne Vaška, dávno jsme jejich tábor srovnali se zemí. Ale on stále: Nechme to plavat, kluci, co máte z toho? — Já se ti divím, Vašku!«

»A teď — div by nad Stepními Vlky nebrečel. Ani nápad s varováním!
Jen ať se vykoupou!«

»A pojďme hned! Vašek může zůstat hlídat tábor,« řekl bojovně Tonda.

»A tož to zase ne!« vybuchl Vašek. Náhle se v něm zase ozvala touha po vůdcovské slávě. »Půjdeme se podívat na Vlky všichni a já vás povedu. A abyste věděli, pokusím se odvázat jejich loďku, aby se nemohli převézt!«

»Tož to bude něco jiného než Bílá paní!« zaradovali se a jejich odboj proti Vaškovi hned pohasl. »Ti budou koukat, až se budou chtít převážet, a loďky nikde!«

»Já se už nemohu té podívané ani dočkat. Pojďme, kluci!«

Plni zvědavosti a očekávání vyrazili z osady. Začínalo se šeřit.
Temné mraky se táhly při zemi. Ale pršelo jen drobně.

»Voda stoupá. Jen ať tam doběhneme dřív, než to zpozorují!«

Přidali do kroku. Již minuli chodník vedoucí k hájovně, již se blížili k Ostrovu. A vtom celé údolí zadunělo temným hukotem Rosavy.

»Co je to?« lekl se Vašek.

»To se tak valí voda!« zbledl Emil.

»Tož to je s Vlky zle!« vyrazil zděšeně kterýsi Mustang a v jeho hlase nebylo ani stopy po nepřátelství.

Minuli poslední skálu, která jim zakrývala pohled k Ostrovu, a zůstali stát, jako by je přimrazil. Po Ostrově nebylo ani památky! Celé údolí bylo jediným jezerem. Jen vyčnívající skupiny stromů jim dosvědčovaly, že jsou opravdu u sídla Stepních Vlků.

»Co se s nimi stalo?« zbledl Vašek, když uviděl tu hrůzu. »Lojzo!
Mirku! Milane! Kde jste?« zavolal vyděšeně. Nikdo se však neozval.

»Možná, že se už přestěhovali — nebo —« Celé moře úzkosti leželo v tom krátkém slově.

»Kluci, podívejte se, někdo na těch stromech sedí!« vykřikl Tonda.

Napjali zrak v houstnoucím šeru. Tonda se nemýlil. Všichni zpozorovali skrčené chlapecké postavy, přitisknuté k mohutným kmenům.

»Musíme je zachránit!« rozhodl Vašek.

»Ale jak?« třásli se rozčilením.

»Emile, ty utíkej k hajným a oznam tam, co se stalo!«

Emil se rozběl, jak dovedl nejrychleji.

»A co my?« zeptali se ostatní Mustangové a upřeli tázavé pohledy na svého vůdce.

»My se pokusíme dostat se k nim.«

»Jak? Plovat nemůžeme!«

»Kousek nad naším táborem vybírali před několika dny písek. Měli tam dvě lodi. Nevšimli jste si některý, jsou-li tam ještě?«

»Jsou. Vím to určitě,« hlásil Tonda.

»Dobrá! Jednu z nich odvážeme a půjdeme Vlkům na pomoc.«

Černi Mustangové se beze slova rozběhli za Vaškem. Za několik minut byli v zátoce, v níž byly uvázány dva veliké čluny, jichž používali pískaři k převážení písku. Vašek skočil do jednoho z nich a ostatní ho následovali.

»Každé bidlo uchopte dva!« velel Vašek. »Já budu kormidlovat.«

Postrkovali člun, až se dostal do proudu. Za okamžik letěl jako šipka.

»Kluci, zdržujte loď trochu bidly! Vždyť letíme jako závodní motorka. Narazíme-li někde na skálu nebo na Ostrově na stromy, je s námi amen,« supěl Tonda.

»Neboj se, to už je má starost,« uklidňoval ho Vašek. »Jen až vám dám povel, musíte zabírat vší silou proti.«

Přes to, že hoši bránili, letěla loď nebezpečnou rychlostí. Voda hučela, pěnila se a brala s sebou vše, co jí přicházelo do cesty. Černí Mustangové hluboce oddychovali námahou a vzrušením.

Konečně se objevil Ostrov. Poznali jej jen podle vyčnívajících stromů.

»Vší silou proti!« ozval se rázný povel Vaškův.

Chlapci zabrali. Divoký let člunu se přece poněkud zmírnil.

»Haló, kluci — Stepní Vlci! Kde jste?« zavolal Vašek a snažil se proniknouti tmu.

»Zde! Na stromech!« ozvaly se výkřiky radostného úžasu.

Vašek řídil pramici tak, aby přirazila k silnému stromu. V tom okamžiku zahákoval provaz o silnou větev. Provaz se napjal až k prasknutí, člun se však zapřel o jiný strom a zastavil se.

»Jste všichni?« zeptali se Černí Mustangové a rychle počítali skrčené postavy na stromech.

»Ne, Lojza s Cyrilem jsou tamhle v Rosavě! Lojza se drží keře. Vidíte ho? Zachraňte je!« křičel Mirek.

»Zachráníme! Hned to bude!« řekl Vašek a přiskočil ke kotvě. Zatáhl — marně. Chlapci přiskočili na pomoc. Táhli — a zase nadarmo!

A vtom se ozvalo Lojzovo zoufalé zvolání: »Pomóóc!«

Do Vaška jako by bodl. Odvrátil se, aby neviděl smrtelný zápas kamaráda, kterému tolik ublížil. A vtom padl jeho zrak na provaz, který ležel na dně člunu. Bleskem si jej ovázal okolo pasu, konec podal chlapcům.

»Až zavolám, táhněte,« řekl a vrhl se do řeky.

Dravý proud ho donesl v několika vteřinách k tonoucím chlapcům.
Lojza se chytil jednou rukou provazu, druhou vlekl Cyrila.

»Táhněte!« zavolal promočený vůdce Mustangů.

Chlapci napjali všechny síly a táhli promáčenou trojici k sobě.
S námahou je dostali do člunu.

»Vzkřiste Cyrila!« vyzval je mdlým hlasem Lojza.

»A co je s tebou?« zeptal se účastně Vašek.

»Nic. Jsem jen tak unaven. To brzy přejde. Ale co Cyril? Dýchá?«

»Ano,« odpovídali Černí Mustangové, kteří vytřepávali z Cyrila vodu.
»Brzy mu bude dobře.«

Zatím Stepní Vlci slézali se stromů. Za chvíli byli všichni v bezpečí. Konečně i Cyril otevřel oči.

»Kde to jsem?« lekl se, když ve svitu měsíce, který na okamžik protrhl mraky, spatřil samé cizí tváře.

»Na lodi,« usmál se Vašek.

»Vašek?« divil se Cyril. »Kde jste se tu vzali, Černí Mustangové?«

»Přišli jsme vám na pomoc.«

»Však už byl nejvyšší čas. Děkuji ti, Vašku,« řekl Lojza a celý se roztřásl zimou.

»Je ti zima, že? Hned zahneme ku břehu,« řekl zardělý Vašek a s ostatními chlapci chtěl odvinout provaz a odstrčit člun od stromů.

»Nedělej to!« zakřikl ho Lojza. »Je nás moc, člun je přetížen. Jak nás chytne proud, ponese nás dál, až se roztřískáme o skálu.«

Všichni uznali, že je to pravda.

»Máme to pěkné nadělení!« povzdychl si Jožka.

»Je to přece jen lepší než na stromech,« liboval si Mirek.

»Nebo na dně Rosavy,« řekl zadumaně Cyril, který se zatím vzpamatoval. »Kdyby ne tebe, Lojzo —«

»Kdyby ne Vaška, Cyro,« opravil ho Lojza.

»Přišel jsem ti splatit svůj dluh, Lojzo,« řekl vážně Vašek. »Také jsi mi zachránil na Kozlu život. A já — stydím se za to. Tys to nikomu neřekl. Ale já to tak nemohu nechat.«

A užaslým Vlkům a Mustangům zrychla líčil, co se odehrálo při výstupu na Kozla.

»Bylo to ode mne škaredé,« končil Vašek chvějícím se hlasem. »Lojzo, odpusť mi!«

»To je už dávno zapomenuto. Neměl jsi o tom ani začínat,« řekl Lojza a mávl rukou.

Černí Mustangové i promočení Stepní Vlci byli dojati.

»Prachmilionští kluci, kde jste? Člověk aby vás ještě vytahoval v noci z vody jako raky,« ozval se ze tmy hromový hlas.

Chlapci nemohli leknutím ani promluvit. S úžasem pozorovali lodičku, která s velikou námahou plula k jejich člunu. Vyskočili z ní — hajný s Emilem!

»Tak co, hoši, jste všichni?« tázal se hajný a svítil si baterkou.

»Ano!« volali radostně.

»Chválabohu!« oddychl si. »Vy jste mne ale polekali!«

»Však my jsme tu zažili strachu, pane hajný! Cyril se měl utopit! A Lojza ho zachránil! A Lojzu zase Vašek!« vykládali jeden přes druhého.

»A vy prachmilioni! To jste mi tu pěkně vyváděli! A už je dobře?« podíval se na Cyrila.

»Je,« usmíval se Cyril.

»Potřebuješ trochu čaje a teplou postel. Tak rychle, skauti, nasedat!«

»A co s člunem?« zeptal se Lojza, když přelézal do druhé lodi.

»Necháme jej zde do rána. Když jste jej tak důkladně zakotvili, nemusíme mít obavy, že ujede. A kde je vaše loď?« vzpomněl si.

»Ta ujela. Co ale pantáta Hájek!« řekl Lojza sklesle.

»Tož to je smůla,« poškrabal se hajný za uchem. »Nu, zítra se po ní podíváme.«

»Brrr, to je zima!« otřásl se Lojza, když vystoupili na břeh.

»Nic to, šerife, u nás se ohřeješ,« chlácholil ho hajný.

»Však mohli jít spat i k nám. Naše stany jsou suché,« nabízel pohostinství Vašek.

»Tak se mi zdá, že vy dva, prachmilioni, se najednou nemůžete od sebe odloučit? Tak víte co? Budete spát na naší půdě všichni. Ať to usmíření oslavíte.«

»A zítra půjdeme domů,« řekl Lojza a jeho hlas prozradil jak se už těší.

»A my se k vám přidáme,« oznámil slavnostně Vašek.

»Vašku, ale co s našimi stany?« připomněl Emil. »Co, kdyby nám je někdo do rána odnesl?«

»Víš co? Přeneseme je ještě teď večer do hájovny,« rozhodl vůdce
Černých Mustangů.

Zatím přišli k hájovně.

»To jsou k nám hosté!« vítala je paní hajná. »Jen pojďte, pojďte, čaj je již na stole.«

Vešli do světnice.

»Ach, tu je dobře!« přiskočil Fanek ke kamnům. »A ty, Slávko, ještě nespíš?« pohlédl na děvče, které právě přinášelo mísu tvarohových koláčů.

»Jak bych mohla spát, když máme tak vzácnou návštěvu! Musím vám přece oplatit vaši hostinu u táboráku. Ale uzenky nemáme,« smála se.

»Koláče jsou také dobré,« chválil Karel a hned po jednom sahal. »Berte si, kluci!« pobízel.

Chlapci se nedali dvakrát nutit a jedli jako doma. Mísa se vůčihledě prázdnila.

»Tož to je bašta!« funěl Cyril a nakusoval už kolikátý koláč. »To je skoro lepší, než co já uvařím.«

»Tobě v té vodě nějak vytrávilo,« škádlil ho Jožka.

»Víš, to já jím z radosti, že ještě mohu jíst,« sděloval Cyril vážně.