Když se najedli a ohřáli, vydalo se několik chlapců s hajným do tábora Černých Mustangů pro stany. Zanedlouho bylo všechno v bezpečí. Ale to se už všem klížila víčka.
»Půjdeme spat, chlapci,« rozhodl hajný. »Ti utopenci si lehnou ve světnici a ostatní půjdou na půdu. Je tam čerstvé seno, bude se vám na něm spát jako v peřinách. Ale ať mi tam neděláte Bílou paní!« zahrozil na Fanka a Mirka.
»Kdepak! To už je všechno v pořádku!« usmívali se.
Ještě nebyla ani půlnoc, když v hájovně zavládlo hluboké ticho. Na půdě v seně odpočívali Stepní Vlci svorně vedle Černých Mustangů a na jejich tvářích ležely blažené úsměvy.
Nepřátelství mezi Vlky a Mustangy bylo pohřbeno.
XIX
Slunce již stálo hezky vysoko, a chlapci ještě spali.
První se probudil Mirek. Posadil se v seně, protřel si oči a nechápavě se rozhlédl. Kde to je? Tam leží Fanek, tam Milan a vedle něho Emil — a tamhle Karel svorně vedle Tondy!
»Kluci, vstávejte!« vykřikl a v bujné radosti udělal v seně kotrmelec.
»Co je? Co bouříš?« budili se jeden po druhém.
»Já mám takovou radost, že to tak všechno dopadlo!« a udělal tři kotrmelce za sebou.
»A jdeme domů!« zvolal Fanek a začal skákat, jako by byl z gumy.
»A vy prachmilioni! Vždyť nám padají obrázky se stěn!« nakoukl hajný na půdu.
»Pane hajný, my jdeme domů!« oznamovali radostně.
»Já vím, vy čeládko jedna nevděčná! Nejdříve div radostí Ostrov na patách neroznesli, a teď zas jen domů a domů. Kdo by se ve vás vyznal, vy prachmilioni!«
»A co Lojza? A Vašek? A Cyril? Jsou už vzhůru?«
»Už snídají. Cyrila probudil hlad.«
»Tož to si pospěšme, nebo nám nic nezbude,« řekl Karel a už slézal s půdy.
Hned bylo ve světnici jako v úle. Stepní Vlci rozmlouvali s Mustangy a svému nepřátelství se jen vesele smáli.
»Jenom ta loď pantáty Hájka mne mrzí,« připomněl Lojza.
»A co bys tak řekl, šerife, kdybys ji uviděl v Rosavě pod hájovnou?« pousmál se hajný.
»Pane hajný, nežertujete?« zaradovali se Stepní Vlci. »A kde jste ji objevil?«
»Byla zachycena v křoví nedaleko Ostrova. A na Ostrově jsem našel na stromě kožich a v táboře Mustangů čepici.«
»Vy jste hodný, pane hajný. Jak se vám odměníme?«
»Až půjdete narok tábořit, uděláte ze mne šerifa,« zamrkal šibalsky.
»Ať žije náš nový šerif!« rozhlaholili se Vlci i Mustangové a smích nebral konce.
Bavili se tak hlučně, že přeslechli zahrčení povozu před hájovnou a neslyšeli ani, že někdo zaklepal na dveře světnice. Zmlkli teprve, když se dveře otevřely a na prahu stanulo několik mužů.
Stepní Vlci i Černí Mustangové na několik vteřin oněměli. Ale pak se z jejich hrdel vydraly jásavé výkřiky: »Tati! Tati! Kde ses tu vzal, tati?« a stateční zálesáci div se nerozbrečeli v náručí svých tatínků, kteří si pro ně přijeli s velikým žebřiňákem.
I otcům se jaksi zadrhla řeč. Chvíli to trvalo, než se radost mohla projeviti slovy. Ale pak to u hajných vypadalo! Jeden štěbetal přes druhého, hned vypravoval jen jeden, hned se rozvykládali všichni, chvilkami nebylo rozumět ani slovu. Chlapci toho měli tolik na srdci, a nejraději by všechno vypověděli jedním dechem.
»Tati, mne uštkla zmije!« ukazoval Jožka vítězoslavně zápěstí.
Rázem byl středem pozornosti. Všichni chtěli ránu vidět. Cyril musil podrobně vylíčit, jak ji ošetřil, Slávka sdělila, jakým tempem jela pro lékaře, a Jožkův tatínek jen pokyvoval hlavou a tiše říkal: »Chlapče, chlapče, to kdyby byla věděla maminka!«
»A jak to, že jste pro nás přijeli?« zeptal se Milan.
»Přiběhli jsme sem hned včera před půlnocí. Právě jste usnuli, tak jsme vás nechtěli budit.«
»Ten pan hajný, to je čtverák! Ani slova nám neřekl!«
»Vy jste mne překvapovali čtrnáct dní, prachmilioni! A já jsem se měl připravit o jediné překvapení?« usmíval se hajný.
»Ale povedlo se vám to! To nám nikdy ani ve snu nenapadlo, že se domů povezeme v žebřiňáku,« radovali se.
»Já se nepovezu,« řekl jaksi zadrhlým hlasem Lojza.
»Jak to?« pohlédli na něho překvapeně.
»Musím jet s Hájkovou lodí.«
Ve světnici zavládlo ticho. Všechna radost pohasla.
»A tož to zase ne, ty prachmilione,« ozval se hajný. »Myslíš, že jsem ji šel hledat pro tebe? Dnes mám jít do Košíkova, tak jsem si řekl — co kdyby ta loď někde byla? Nemusil bych v tom horku šlapat. A když jsem ji našel, tak se na ní hezky svezu!«
»Vy jste anděl, pane hajný!« vykřikl Mirek.
»Tak, chlapci, a teď nasedat!« vyzývali otcové.
Hoši se vyhrnuli před dům. Rychle naházeli svá zavazadla na vůz a sami tam vyskočili také.
»Počkat, musíme si to trochu ozdobit,« navrhl Lojza a již byl na louce. Stepní Vlci i Černí Mustangové ho hned následovali. Za chvíli byl žebřiňák samá květina a zelená větvička. Když bylo všechno připraveno k odjezdu, shlukli se chlapci k hajnému a Lojza se za všechny rozloučil.
»Děkujeme vám, pane hajný, za všechno. Byl jste na nás moc hodný a budeme na vás vzpomínat. I vám, paní hajná, děkujeme, a ty, Slávko, přijď někdy do Košíkova.«
»Prachmilion!« hromoval hajný. »Tož teď mi utečete a koho budu hlídat? Přijdu k Ostrovu — Vlci nikde. Zabloudím pod hrad — Mustangové pryč. Prachmilionská čeládko, vždyť mně tu bude po vás smutno!«
A podezřelé zamžikání jeho očí bylo důkazem, že to myslí doopravdy.
»Však my přijdeme narok zase,« sliboval Lojza.
»Ale to už budeme tábořit spolu,« oznamoval hrdě Vašek.
»Však přijďte!« zvala je Slávka. »Aspoň tu bude zase veselo.«
Cyrilův tatínek práskl bičem. Poslední stisk rukou, poslední na shledanou. Vůz vyjel.
»Kluci, měli bychom vytáhnout vlajky!« navrhl Lojza, když jim hájovna zmizela s očí a stesk z loučení pominul.
Návrh byl přijat s jásotem. Připevnili vlajky na dlouhé tyče a praporečníci si sedli vedle Cyrilova tatínka.
»A zazpívejme si!« vykřikl Vašek.
Když přijeli za zpěvu do Košíkova, byla na návsi shromážděna skoro celá vesnice. Maminky čekaly syny, sourozenci bratry, babičky a dědečkové vnuky, strýci a tetičky synovce — a ti ostatní přišli ze zvědavosti, neboť včerejší povodeň nahnala všem hodně strachu. Tábořící chlapci byli od včerejška středem zájmu celé vesnice. Ověnčený žebřiňák zastavil pod košatou lipou.
Chlapci seskočili s vozu a seřadili se do dvou družstev, obrácených čely k sobě. Hned byli obstoupeni houfem zvědavců.
»Teď!« zašeptal Lojza. A jeho družstvo rázem spustilo:
»Ať — žijí — Černí — Mustangové!«
A Vaškovi hoši odpovídali jako ozvěna:
»Ať — žijí — Stepní — Vlci!«
Nakonec zvolali společné: »Táboření — zdar! Zdar! Zdar!«
Ale to se už mezi ně tlačily rozradostněné maminky. Každá si se slzami v očích odváděla svého Černého Mustanga nebo Stepního Vlka.
VLCI PROTI MUSTANGŮM
Napsal František Omelka. Ilustroval akad. malíř K. T. Neumann. Vyšlo jako 43. svazek knihovny Jitro, kterou za redakce Antonína Zhoře vydává Vydavatelský odbor Ústředního spolku jednot učitelských v Brně, Dvořákova ul. 1. Vytiskla Novina v Brně.
PSANÍČKO ČTENÁŘŮM — ZVLÁŠTĚ TĚM MALÝM.
Milý kamaráde!
Zrovna jsi se dostal na konec této knihy. Jakpak se Ti líbila?
Myslím, že dobře — ale přece bych to rád slyšel rovnou od Tebe.
Povím Ti proč! Tato kniha vyšla v knihovně Jitro. Tam už vyšlo mnoho zajímavých knih. Však jistě znáš třeba »Gabru a Málinku«, »Tygříka Vasku« nebo »Poctivého Abe«. Jsem redaktorem této knihovny — to jest člověkem, který musí do roka přečíst hromadu rukopisů, které mu posílají spisovatelé, musí z té hromady vybrat ty nejkrásnější, potom dát namalovat obrázky a bůhvíco ještě. Zkrátka mám s knihami starosti, že bys ani nevěřil.
Ale musím se přiznat, že to dělám rád! Říkám si, že je to přece jen hezké, připravovat krásné knihy pro české hochy a děvčata. Jen bych si rád s malými čtenáři někdy povykládal, abych poznal, zdali se jim knihy opravdu líbí, co se jim líbí nejvíc, co říkají obrázkům, jaké knihy by ještě chtěli číst, a tak dále.
Co kdybys mi o tom napsal! Buď sám, nebo všichni dohromady ve škole.
To bych měl radost! Udělej to, ano? Adresa se musí napsat tak:
Vydavatelskému odboru ÚSJU v Brně, Dvořákova 1. Pro redaktora Jitra.
Těším se na Tvůj dopis a srdečně Tě pozdravuji.
REDAKTOR JITRA.
Děvčata prosím, aby se na mne nehněvala, že jsem napsal svůj dopis jen v mužském rodě. Platí také pro ně, toť se ví! Já za to nemohu, že není žádný rod obojetný!