Produced by Miroslav Malovec, Jana Klimentova and Andrew Sly

FRANTIŠEK OMELKA

VLCI PROTI

MUSTANGŮM

ILUSTROVAL AKAD. MALÍŘ

K. T. NEUMANN

43. SVAZEK KNIHOVNY JITRO

VYDAVATELSKÝ ODBOR ÚSJU BRNO

I

Na břehu Rosavy, kousek za Košíkovem, leželo osm chlapců. Byli to členové Lojzovy tlupy.

Takových klukovských tlup bylo v Košíkově několik. Ale všechny dohromady neznamenaly tolik, jako Lojzova.

Lojza i jeho kamarádi sršeli vždy vtipem a nápady. Kdo by je však spatřil dnes, byl by udiven. Leželi mlčky a zádumčivě hleděli do zlatých vln, v nichž se koupalo červencové slunce.

»Už toho mám dost,« řekl pojednou Lojza, vytáhlý hoch jiskrných očí.
Hněvivě pohodil bujnou kšticí a prudce vytrhl trs trávy.

»Čeho?« pohlédlo na něho několik chlapců.

»Toho, že už kdekdo odjel na prázdniny, jen my tu sedíme jako zločinci ve vězení.«

»A je ti snad zle?« krotil ho rozvážný světlovlasý Milan. »Nikdo tě nehlídá. Můžeš se koupat, můžeš —«

»Že nás tu nikdo nehlídá? A krávy — to je nic? Pohni se od nich!
Vlezou někam do jetele, a večer nechoď ani domů!«

»Mne by to pasení krav nemrzelo,« ozval se Jožka, nejmenší chlapec z celé družiny. »Ale když si představím, že ostatní kluci jsou bůhvíkde a že se budou po prázdninách ve škole naparovat, tak mám taky zlost.«

»Proč zrovna my jsme tu museli zůstat?«

»Proč? Protože nemáme nikde bohatou tetu.«

»Anebo strýce!«

»Já bych mohl jet na prázdniny k dědečkovi, ale on bydlí přes dva domy od našeho,« řekl kysele Mirek. Bylo vidět, že tentokrát se na dědečka opravdu zlobí. Pročpak se nevystěhoval z Košíkova někam daleko — no, třeba k moři?

»Co se dá dělat, kluci!« smiřoval je s beznadějnou skutečností Cyril. »Jen když máme co jíst!« Vytáhl z kapsy krajíc chleba namazaný povidlím a zakousl se do něho.

»Copak Cyril!« smál se Milan. »Ten by seděl spokojeně celé prázdniny třeba na kře ledové — jen když bude mít nacpaný žaludek. Ale už toho nechme a pojďme raději do vody.«

»Tak do vody, kluci, do vody!« pobízel Mirek. A aby chlapce popohnal, vykřikl: »Kdo bude první na druhé straně?«

Rázem zapomněli na své rozladění. Bleskem strhli šaty a rozběhli se k řece jako divoši. Voda vystříkla do výše. Tisíce kapek se zalesklo v oslnivém slunci. Opálené paže brázdily hladinu Rosavy jako vesla.

A již se soukal na protější břeh Mirek. Byl to pomenší, horkokrevný hoch, který vždycky chtěl být ve všem první. Za ním Fanek, Jožka a ti ostatní — kromě Cyrila, který se nedal žádnými plaveckými závody vyrušit z okusování krajíce. Však byl také kulaťoučký jako soudeček.

»Ale projeli jsme se!« odfukoval Vašek.

»Až pojedeme zpět, můžeme zkusit, kdo pojede nejdéle pod vodou,« navrhoval Milan.

»A kde je Lojza?« vzpomněl si pojednou Karel. »Páni, podívejte se, on nezávodil!«

Všichni se ohlédli. Lojza tam ležel na břiše, hlavu v dlaních a byl tak zamyšlen, že chlapci se skoro polekali.

»Lojzo! Co je ti, Lojzo?« zavolal Fanek.

Lojza zvedl hlavu, potom prudce vyskočil.

»Už to mám, kluci! Už to mám!« vykřikl jásavě.

»Co máš?« letělo od lesa jako ozvěna.

»Pojďte! Uvidíte!«

Plác! plác! vrhali se hoši zase do vody.

Mirek byl opět první na břehu.

»Tak co je, Lojzo?« přihnal se k němu jako divý. »Počkej, až tu budou všichni!«

»Tak mluv!« doráželi.

»Kluci, mám nápad! Pojedeme na prázdniny,« řekl Lojza a vítězoslavně se rozhlédl po chlapcích.

»Pojedeme? Leda že by na trakaři na pastvu. Já že kdo ví co!« procedil Vašek.

»Mlč, prosím tě!« okřikl ho Mirek. »Jak to myslíš, Lojzo?«

»Půjdeme tábořit!«

»Páni! To by bylo něco!« zajiskřilo se chlapcům v očích.

»Ale jak bychom to udělali? A kam bychom šli?«

»Když budeme chtít, všechno půjde. A tábořit půjdeme na Ostrov,« řekl
Lojza pevně.

»Na Ostrov!« opakovali chlapci radostně a před očima se jim zjevil neveliký ostrůvek uprostřed Rosavy, k němuž si udělali jedné červnové neděle výlet.

»Ale jak bychom tam převezli své věci?« zeptal se Cyril.

»Třeba … no … mohli bychom si udělat pramici … nebo … no … to by se už nějak zařídilo,« odpovídal Lojza.

»Lojzo, jdeme!« zajásal Mirek. »Kluci, kdo půjde?«

Všechny ruce vyletěly do výše. Jen Vašek se pohrdavě usmíval.

»Co se směješ?« obořil se na něho Mirek. »Chce-li nám někdo něco zkazit, je to vždycky jen Vašek.«

»Co by kazit?« bránil se napadený.

»Tak proč se nehlásíš?« doráželi na něho.

»On se čertí, že to napadlo Lojzovi, a ne jemu,« zlobil se Jožka.

To byla jejich stará bolest. Všichni uznávali za svého vůdce Lojzu. Vždyť kdo byl ze všech nejodvážnější? Kdo uměl nejlépe plavat? Kdo byl nejsilnější? Kdo byl nejstatečnější? Lojza, vždycky jen Lojza. Co řekl Lojza, to platilo.

Jen Vašek nechtěl uznat Lojzův rozum a Lojzovu sílu. Vždycky se hádal, vždycky odporoval, vždycky věděl všechno lépe. Chlapci se proto na něho často mračili. Ale Vašek si jejich přátelství zase koupil. Donesl po každé balíček čokolády — jeho tatínek byl obchodníkem — podělil všechny kluky a na několik dní byl pokoj.

A dnes začíná zase! Chlapci hleděli zlobně na Vaška a Mirek opakoval:

»Vždycky nám chce všechno zkazit!«

»A co jsem vám už pokazil? Co? No, řekni!« postavil se Vašek vyzývavě proti Mirkovi.

»'se ví, že nic! Ale jenom proto, že jsme si nic pokazit nedali! A to je tvé štěstí.«

»Ale teď to zvrtáte i beze mne!«

»Proč?«

»Protože žádný nevíte, jak se táboří!«

Několik chlapců se dalo do smíchu. Ale byl to smích krátký a jaksi nesmělý. Neboť náhle jim napadlo, že ve Vaškových slovech je mnoho pravdy.

V náhlé úzkosti pohlédli na Lojzu. Co on? Také nikdy nebyl v táboře!

Lojza byl klidný a dokonce se usmíval.

»To si nedělej zbytečné starosti, Vašku,« odpovídal zvolna na zákeřnou poznámku. »Myslíš, že jsem nadarmo chodil do obecní knihovny pomáhat panu učiteli při půjčování knih? Je tam kniha »Skautský rádce«. Půjdu za panem učitelem, a budeš vidět, že mi ji půjčí.«

»A co s ní?« nedal se Vašek.

»Co se dělá s knihami?« usmál se Lojza. »Tam máš, člověče, všecko: jak se staví stan, jak se dělá táborák, no všecko!«

»Ať žije Lojza!« volali nadšené chlapci.

II

Druhého dne, sotva vyšlo slunce, zahlaholila vesnice chlapeckým hvízdotem. To Lojza svolával pasáky. Za malou chvíli se otevřela vrata chalup a hlídači se svými kravkami vyšli do slunného dne.

»Tak co, Lojzo?« shlukli se okolo svého vůdce.

»Knížku máš?« pátral nedočkavě Fanek.

»Mám.«

»Ukaž!«

Lojza sáhl pod kabát a vytáhl tenkou knížečku.

»Ukaž! Podívám se!« sáhl po ní nedočkavě Jožka.

»Počkej, až na pastvě!« schoval Lojza knížku do kapsy. »Musíme si ji všichni důkladně pročíst.«

Když přišli na pastvisko, usedli do trávy. Lojza vytáhl knížku a začal číst.

Chlapci naslouchali se zatajeným dechem. Zapomněli na krávy, zapomněli na celý svět.

»Ach, to bude krása!« vydechl zbožně Fanek, když Lojza dočetl, a už se v duchu viděl na Ostrově.

Lojza vzal proutek, maloval do písku a vysvětloval:

»Tak tohle je Rosava. V ní je Ostrov. Tady jsou stromy, tady jsou keře. A zde si postavíme stany.«

»Kolik jich bude?« otázal se Mirek.

»Čtyři! Myslím, že v každém stanu budeme dva, že, Lojzo?« obrátil se
Jožka k Lojzovi.

»A … dovedeme stany postavit?« strachoval se Cyril.

»No jej! Podívej se! To se postaví kůl,« Lojza zabodl do písku svůj bič, »přes něj se přehodí stanové dílce — takhle,« přehodil přes bič svůj kabát, »a dole se to připíchne kolíky k zemi. Ale ono to nejde, ten kabát je trochu malý,« omlouval nedokonalý názor.

»No tohle! To je docela snadné!« divil se Karel kabátu napíchnutému na biči.

»Hm … kůl seženeme. Ale co ty stanové dílce?« zamyslil se Mirek.

»To je nejhorší,« odpovídal vážně Lojza. »Ale my si poradíme.«

»Jak?« zaznělo rázem z několika úst.

»Uděláme si je sami,« řekl Lojza odhodlaně.

Pohlédli na něho nechápavě. Zhotovit stanové dílce? A sami?

»To se ti lehko řekne. Ale z čeho?« divil se Milan.

»Ze starých pytlů a trávnic!« vytrumfl Lojza.

»No, tohle se ti povedlo!« dali se do smíchu.

»Proč?« durdil se Lojza.

»Vždyť by to promoklo!«

»To se zas nebojte!« uklidňoval je. »Pytle podšijeme nějakými plachtami, nahoru dáme trávnice a může lít jako z konve — do stanu se voda nedostane!«

»My máme doma několik starých pytlů. Jsou už trochu rozbité, naši se bez nich obejdou,« hlásil se Jožka.

»Já bych mohl donést starý vlňák!« vykřikl Karel.

»My máme takový veliký deštník. Pod tím se docela dobře schovají čtyři lidé,« nabízel Milan.

»Deštník — no, nevím,« tvářil se nedůvěřivě Karel.

»Jen jej dones, Milane. Však my už s ním něco svedeme,« vybízel
Lojza.

»A já bych si nejraději udělal takovou slaměnou boudu, jakou míváme při hlídání trnek,« řekl Fanek, vysoký pobledlý chlapec, vždycky trochu zamyšlený. »V té bychom zaručeně nezmokli.«

»Ale jak by to vypadalo?«

»Dobře! To by byla aspoň novinka! Možná, že by nás začali napodobovat i opravdoví skauti!« opájel se Fanek svým nápadem.

»No, víš, Fanku, není to špatné. Ale s tou slamou počkáme, až kdybychom nesehnali nic jiného,« zavrhoval mírně jeho nápad Lojza.

»No, jak myslíš,« zabručel Fanek.

»Tak to bychom měli pytle, trávnici, vlňák, deštník — co ještě?« Za chvíli bylo slíbeno tolik věcí, že Lojza ani nestačil zapisovat.

Nakonec se přihlásil Cyril:

»Lojzo, mohlo by to být i něco těžkého?«

»Jak to — těžkého?«

»No — víš — my máme takový starý kožich. Nikdo v něm už nechodí.
Ale to by asi nešlo, vid'?«

»Ó ano!« zvolal živě Lojza. »Právě to by bylo něco na stan! Vždyť kožich je zaručeně nepromokavý! Ale kdyby neměl chlupy!«

»A to mi zas nevadí,« nafoukl se Cyril. »Ať mám stan chlupatý, jen když bude nepromokavý.«

»Tož to bychom měli to hlavní,« pronesl spokojeně Lojza. »Hned odpoledne se dáme do šití.«

»A … co to budeme sešívat? Můj kožich je už ušitý,« nechápal Cyril.

»Ty pytle a trávnice a to všechno! Přece nemůžeme na kůl pověsit každý pytel zvlášť!«

»Ta slaměná bouda by byla přece jen lepší,« ozval se Fanek. »Vchod bychom udělali malý, na noc tam zavěsíme přikrývku —«

»Jdi s tou slamou! To bychom byli jako hastroši!« odmítal Mirek.

»A jak to bude s jídlem?« zeptal se Cyril.

»No, těch čtrnáct dní to vydržíme o chlebě a vodě,« řekl poťouchle málomluvný Karel.

Cyril se ulekl. »A to musíme opravdu jíst jen suchý chléb?«

»Podívejte se na Cyrila!« rozesmál se Mirek. »Jak vypadá nadšeně!«

»Nic se nesmějte,« napomínal je Lojza. »Právě jsem chtěl o tom mluvit. Budeme si vařit sami.«

»To bude něco!« zavýskl Cyril.

A protože byl velký jedlík, už si představoval, jak sedí u kotla plného knedlíků. Na hlavě má širokánský klobouk, jako mívají v románech cowboyové, kostkovanou košili … No, krásné to bude! Knedlíky se budou napichovat přímo skautskou dýkou — vidličku přece žádný skaut nepotřebuje! Cyril se olizoval a hned vykládal, jaká jídla se budou vařit. To se ví, vybíral ta, která měl sám nejraději.

»Počkej!« krotil ho Lojza. »To není jenom tak! Co kdo vlastně umíte?« zahleděl se pátravé na chlapce.

»Já umím vařit kávu, ale jen když je černá hotová,« hlásil se hrdě
Jožka.

»Já také! Já také!« znělo ze všech úst.

»Kdo dovede něco jiného?«

Chlapci hleděli jeden na druhého a mlčeli.

»Já bych si troufl i na čaj, ale nesměli byste mi nařezat, kdyby byl trochu černý,« přihlásil se po chvíli Mirek.

»A víc už nikdo nic?« znepokojil se Lojza. »Nemůžeme přece stále jíst jen kávu a čaj!«

»A co umíš ty?« ozval se Mirek.

»Já?« Lojza se zapýřil. »No … taky kávu a čaj!« vyhrkl.

»Naši dělávají řízky,« ozval se nesměle Karel.

»Hm, vaši! Naši také! Ale dovedeš to ty?«

»Tož cosi vím. Naklepe se to, osolí se to, potom se to omočí ve vajíčku —«

»Kdepak! Nejdříve se to obalí v mouce!« vytrumfl Jožka.

»Uděláme to tak,« rozhodoval se rázně Lojza. »Každému určím nějaké jídlo a do týdne se to musí naučit vařit! Anebo — počkejte! Každý si vyberte sám jídlo, které byste dovedli nejlépe navařit.«

»Já si vezmu ty řízky,« hlásil se hned Karel. »A já nudle s mákem!« zasmál se Jožka. »A já bramborovou omáčku!« vykřikl Fanek.

»Počkejte, musím si to zapsat,« přerušil jejich nadšení Lojza.

»A jak se v tom budeme střídat?« hořel zvědavostí Milan.

»Budeme to dělat jako opravdoví skauti. Každý den bude jeden z nás hlavním kuchařem,« sděloval Lojza. »Jeden nebo dva jiní mu budou pomáhat.«

»Ale kde vezmeme všechny potřeby k vaření?« staral se Cyril.

»Něco si vyprosíme z domu a něco budeme musit koupit. To víte, mléka si nemůžeme vzít na několik dní.«

»Ale — kde vezmeme peníze?« strachoval se Karel.

»Dáme na to všechno, co máme. Kolik kdo dá?«

Ach, peněžní hotovost u vesnických chlapců! Lojzovo čelo se starostlivě zachmuřilo, když jejich majetek spočítal. Bylo toho — třiadvacet korun!

»Tož to je špatné,« pronášel se zřejmým rozčarováním.

»Na Vaška jsme zapomněli,« připomněl Cyril.

»Kde je?« Vzpomněli si na něho teprve teď a rozhlédli se po pastvině.

Vašek seděl až na opačném konci pastviska a hleděl zlobně na rokující chlapce. Když ucítil jejich pohledy, zatvářil se, jako by o ně neměl nejmenšího zájmu, a hlučně zapráskal bičem.

»Musíme ho zavolat. Ten má jistě peněz jak želez,« mínil Jožka a hned křičel: »Haló! Vašku! Pojď mezi nás!«

Vašek se loudavě přiblížil.

»Co chcete?« zeptal se, jako by vůbec netoužil po jejich společnosti.

»Máme tu něco důležitého. Pojď!« zval ho Lojza.

»Tak mi tam bylo dobře,« řekl Vašek a rychle si sedl mezi chlapce. Ti na sebe významně pohlédli, ale mlčeli.

»Tak už jsme se dojednali, Vašku, že na Ostrov půjdeme. Stany si uděláme, nářadí doneseme, nějaké jídlo také. Teď dáváme dohromady peníze. Máme třiadvacet korun. Kolik můžeš dát ty?« zahleděl se Lojza na Vaška.

»Já? Hm … pět korun,« řekl Vašek po krátkém rozmýšlení.

Na všech tvářích se objevilo zklamání. Všichni věděli, že Vašek má peněz dost.

»Tak to bychom měli osmadvacet korun. A já jsem počítal, že seženeme aspoň sto,« prohodil Lojza zamyšleně.

»Co teď?« otázal se Karel a rozhlédl se po ostatních. Nikdo mu však neodpovídal. Ano, co teď?

»Já budu nosit celý týden mléko místo naší Mařky,« ozval se Fanek.
»Zase bude o korunu víc.«

»A já slíbím našemu Jendovi, že mu budu čistit dva měsíce boty.
Peníze si vyberu dopředu,« kul plány Milan.

»Já řeknu strýčkovi, že mu zanesu prodat holuby. Možná, že mi dá od cesty dvě koruny.«

Přibylo ještě několik korun. Lojza je všechny poctivě zapsal. A když to všechno spočítal, bylo zase jen jedenačtyřicet korun.

»Je to málo. Moc málo!«

Chlapci ztichli. Jejich mozky horečně pracovaly. Ale ať dělali, co dělali, nic nevymyslili. Na vesnici se tak těžko vydělávají peníze!

»A půjde to!« zajiskřilo se náhle Lojzovi v očích. »Půjde to!« opakoval vítězně a napřímil se jako generál.

»Jak? Povídej! Mluv!« hořeli nedočkavostí.

»Budeme sbírat odpadky! Vyděláme si!«

»Hurá! Ať žije Lojza! Hurá!«

Odpadky!

Pravda, ve škole jim už dávno říkali, aby je sbírali. Ale zájem o odpadky brzy ochabl a dnes se jich zase povaluje po domech habaděj! Dají se do sbírání! Ohromný chlapík, tenhle Lojza!

»A v čem budeme vařit?« vzpomněl si za chvíli Milan.

»Musíme si vzít z domu nějaké hrnce. Nejlepší by byl kotlík, ale kde jej vzít?« zamyslil se Lojza.

»My máme v prádelně takový menší kotel,« hlásil se Karel. »Dá se snadno vytáhnout. Maminka by mi jej jistě půjčila na těch několik dní.«

»Tož to bychom měli zhruba všechno,« řekl Lojza. »Ale teď přijde to hlavní.«

»Co?« tázali se zvědavě.

»Každý tábor musí mít svého vůdce. Kdo z nás bude vůdcem?«

»No přece ty!« vyhrkl Mirek.

»Jaké přece? Vůdce se musí volit!« ozval se Vašek.

»Nevím nač! Všichni chceme Lojzu. No ne, kluci?«

»To se ví!« odpověděli jako jedněmi ústy.

»Chcete jenom proto, že máte z Lojzy strach. Kdyby se volilo lístky —«

»Tak bychom zvolili tebe, ty chytráku,« přerušil ho zlobně Mirek.

»Souhlasím s Vaškem,« ozval se Lojza. »Budeme volit lístky.«

»Darmo se zdržujeme. — K vůli takovému —!«

»Nebručte! Bude to spravedlivé. A aby někdo neřekl, že musel napsat mé jméno ze strachu, půjdu si sednout až tamhle,« řekl Lojza a poodešel. Vašek toho hned využil:

»Kluci, budu-li vůdcem já, donesu na Ostrov kilo čokolády,« sliboval.

»Jen si ji sněz!« vyhrkl nakvašeně Mirek. »Takových vůdců by se našlo,« dodal pohrdlivě a velkým písmem napsal jméno Lojzovo.

Když byly lístky napsány, vhodili je do klobouku a Cyril šel rozbalovat.

»Mirek,« přečetl první lístek.

Chlapci na sebe zmateně pohlédli.

»Vašek!« přečetl druhý.

To už bylo na ně trochu mnoho.

»Já jsem napsal Lojzu!« křičeli jeden přes druhého.

»Teprve začíná číst, tak co křičíte?« uklidňoval je Lojza. »Čti,
Cyro!« Cyril rozbalil další lístek.

»Lojza!« a pak zase: »Lojza!« A zase — Lojza a Lojza.

»Ať žije náš táborový vůdce!« zavolal Mirek.

»Hurá!« vykřikli ostatní, a jako by se smluvili, přiskočili k Lojzovi, vyzvedli ho do výše a za ohlušujícího pokřiku ho nosili po pastvišti.

Jen Vašek nebyl nadšen. Zůstal stát na místě s očima upřenýma do země a s čelem svraštělým.

»Tak, kluci,« začal Lojza zjihlým hlasem, když se zase octl na zemi, »já tedy tím vůdcem budu, když chcete. Ale to vám povídám: když jste si mě zvolili, poslouchat musíte na slovo!«

»To víš, že budeme. A kdo nebude poslouchat, tak poletí — Vašku,« řekl Mirek vyhrůžně.

»Jenom abys neletěl ty,« procedil Vašek.

»Dost! Teď máme práci, a ne hádky!« zakročil Lojza. »Zbývá nám ještě jedna důležitá věc. Každý tábor má nějaké jméno. Také my musíme pokřtít náš tábor na Ostrově.«

»Já bych myslil, aby se jmenoval Košíkovský tábor,« pospíšil si
Jožka.

»Já bych to nazval Nový Košíkov,« vytrumfl Mirek.

»Když to bude u vody, tož ať je to Vodní osada,« mínil Cyril.

»Skauti dávají často svým osadám jména zvířat,« vzpomínal si Lojza.
»Víte, třeba Bobři, nebo Sokoli a tak.«

»Osada Lvů!« vykřikl Karel.

»A co byste řekli názvu Osada Stepních Vlků?« usmál se Fanek.

»Páni, to je krásné!« zvolal nadšeně Mirek a hned si to opakoval:
»Osada Stepních Vlků.«

»Nechme to jméno, Lojzo!« přimlouvali se Karel s Jožkou.

»Dobře, budeme hlasovat,« rozhodl vůdce. »Kdo je pro Osadu Stepních
Vlků?«

Byli pro ni všichni — jen Vašek zarytě mlčel.

»Mně se to také líbí,« řekl Lojza. »A co ty, Vašku?«

»To nic není,« řekl nevrle Vašek. »To já mám jiný nápad: Osada
Černých Mustangů!«

»No, to je toho!« ohrnul rty Karel.

»A vůbec — já bych se za takový koňský tábor styděl!« horlil Milan.

»Jak to myslíš — koňský?« nechápal Jožka.

»No, mustang, to je přece indiánský kůň,« poučoval Milan.

»Prosím tě, nevykládej. Mustang — to je po indiánsku jako hrdina,« naparoval se Vašek.

»Che, che — hrdina! Ale má čtyři nohy, mrská ocasem a žere oves,« smál se Karel.

Ale Vašek se obrátil na Lojzu: »Dej o tom hlasovat ještě jednou!«

»Kdo je pro jméno Osada Černých Mustangů?« zeptal se suše Lojza.
Jediný Vašek zvedl ruku.

»Kdo je pro název Osada Stepních Vlků?« Všechny ruce vyletěly do výše.

»Tak vidíš,« usmál se vítězoslavně Lojza.

»Ať!« vybuchl zlostně Vašek. »A abyste věděli, já s vámi nepůjdu!«

»Však tě nikdo nevolal,« řekl Mirek.

»Aspoň se nebudeme hádat,« dodával Fanek.

»A už se nes! Nebo tě vyprovodíme až k vašemu,« vyhrožoval Karel.

»Však já už jdu. A zavolám si jiné kluky a budeme také tábořit. A budeme to mít lepší než vy, protože když budu chtít, tatínek mi koupí stan.«

»Ale na Ostrově nebudete!« řekl vyhrůžně Mirek.

»Nevím proč?« odsekl Vašek.

»Proč?« Mirek přistoupil až k němu. »Protože bychom vás i váš koňský tábor vhodili do Rosavy.«

»No, však uvidíme! Na shledanou, Stepní Vlci!«

»Jen se nes, ty — Černý Mustangu! A řehtej si cestou do kroku!«

»A tys ho, Lojzo, ještě volil, takového!« zavyčítal Milan.

»Já?« užasl Lojza.

»Tak koho jsi volil?«

»Mirka!«

»A kdo volil Vaška?« zahleděl se Mirek zlobně na chlapce.

»Já ne! Já ne!« bránili se všichni.

Mirek znovu prohlédl všechny lístky. Když uviděl Vaškův, překvapeně zvolal:

»Volil se sám! Jeho písmo znám jak své boty!«

»Dobře, že utekl. Musili bychom ho vyhodit sami!«

»Kdy vyrazíme?« otázal se Milan.

»Dnes máme čtvrtek — dokázali bychom to do druhého pondělka?«

»Jistě! Vždyť je to deset dní! A to se dá něco udělat!«

»Tak dobrá! Na druhé pondělí! Ale máme co dělat! Odpoledne přineste ty věci na stany, hned se dáme do šití.«

Tovární siréna zahučela.

»Je dvanáct — poženeme,« řekl Lojza. »A co tomu všemu říkáte, kluci?« A Stepní Vlci, jako by byli smluveni, zavolali z plných plic:

»Ať žije Osada Stepních Vlků!«

III

»To je ohromné, kluci! Ani jsem nemyslil, že toho tolik seženeme,« zářil odpoledne Lojza, když prohlížel hromadu snesených věcí.

»Tak to se musíme dát do šití, a hned!«

Chlapci se tedy dali do práce. Nic nedbali, že jehla vjela častěji do palce než do plátna.

»Ale stany musejí být nataženy přes nějaké hůlky. A kde vezmeme tyče?« zeptal se Jožka.

»Vypůjčíme si je od pantáty Hájka!« navrhl Milan.

»Ten by nám dal ne tyč, ale tyčí!« pousmál se Mirek.

»Můžeme to zkusit,« souhlasil Lojza s Milanovým nápadem. »Možná, že nám je půjčí, když ho poprosíme.«

»Tak pojďme za ním!« zvolali hoši a nedočkavě se rozběhli proti proudu řeky k malému dřevěnému domku.

Domek stál téměř v pravoúhlém zákrutu Rosavy. U pravého břehu byla řeka v těch místech skoro pět metrů hluboká a tvořila tam nebezpečné víry. Přímo z řeky se zvedala do výše pískovcová skála, s níž byl velmi ponurý a nebezpečný pohled do vodní hlubiny. Košíkovští pojmenovali zákrut »Čertovým koutem«, a nemuseli-li, raději tam ani nešli.

Hned za »Čertovým koutem« byl pás krásných rovných polí, jimž se říkalo »Niva«. Poněvadž Rosava každoročně »Nivu« i několikrát zaplavila a nadělala tak mnoho škod, udělali na obou březích ochranná koryta, v nichž rostlo vrbové proutí.

Měl je pronajato starý pantáta Hájek, který byl košikářem. V »Čertově koutě« si postavil dřevěný domek. Snad se tam usadil právě proto, že se těm místům kdekdo vyhýbal. Měl aspoň pokoj od lidí a hlavně od kluků, kteří by mu jistě pěkné vrbové proutí rozebrali.

V domku bydlil po celé léto. Řezal vrbové pruty, zbavoval je zelené kůry a pěkné bílé svazoval do otýpek. Jeho dcera je odvážela na trakaři domů, balila je a odesílala jiným košikářům i továrně. Část proutí si schovával Hájek pro sebe. Dělával z něho v zimě košíky.

Když k němu chlapci přišli, seděl na prahu domku a pokuřoval z dýmky.

»Ej, vy kakraholti, jaká nedobrota vás sem vede?« přivítal je nemilostivě.

»Jdeme vás o něco poprosit, pantáto,« začal Lojza.

»A to se podívejme! Co byste chtěli?«

»Chceme si udělat stan a potřebujeme k tomu několik tyčí.«

»A co to, že si je neuřežete sami? Co najednou tolik řečí? Vždyť vy jste se mi už nařezali prutů, och jé!« povzdychl si.

»Víte, my půjdeme tábořit jako skauti, a ti nekradou,« vysvětloval rychle Lojza. Celý se při tom zapálil, neboť si také občas nařezal prutů bez dovolení.

»A tos tomu dal! Trampi jsou ti největší zloději! Odnesli by člověku střechu nad hlavou! Jako mně to provedli s těmi zemáky!« rozčilil se pantáta.

»Co vám provedli?«

»Ale! — Měl jsem na Nivě kousek raných zemáků. Jednou za mnou přiběhla dcera: Tatínku, trampi nám kradou zemáky! Hned jsem tam běžel, ale už bylo pozdě. Zemáky byly už v kotlíku na ohni a trampi si při tom zpívali, jako by se nic nestalo. Ej, to jsou ptáci, synku!«

»Trampi — to je něco docela jiného než skauti,« vysvětloval Lojza, a pokud mu vědomosti stačily, snažil se to pantátovi objasnit. Pantáta pokyvoval hlavou a nakonec řekl stručně:

»Jedna sebranka jako druhá!«

»A ty tyče nám půjčíte? My vám je brzy vrátíme.«

»Co mám s vámi dělat! Ale uřezat si je musíte na druhé straně. Tam jsou silnější.«

»Pantáto, a mohli bychom se tam převézt na vaší lodi?«

»A ty kakraholte! Proto jste tedy přišli? Člověk podá prst — a oni … No, vezměte si ji. Ale už trochu dodělává. Kdo se utopí, ať mi sem víckrát nechodí!«

Chlapci už varování neslyšeli. Rozběhli se jako o závod k lodi.

Z loďky, která kdysi sloužila rybářům, byla teď už hotová stařena. Byla polátána tenkým plechem, díry v bocích byly ucpány hadry. Ale jela — a chlapci byli radostí bez sebe.

»Kluci, takovou loď mít na Ostrově!« zatoužil Mirek.

»Nějakou si budeme muset udělat. Jak bychom tam převezli všechny věci?«

»A Cyril neumí plovat,« připomněl Fanek.

»Nějakou loď mít musíme,« řekl rozhodně Jožka a zahleděl se při tom na Lojzu.

Zatím již byli na druhé straně. Nařezali tyčí a zvolna se vraceli zpátky. Ani se jim z lodi nechtělo.

»Tak už jste si vybrali? No, pěkné, rovné,« chválil pantáta Hájek.

»Pěkně vám za ně děkujeme, pantáto. Až je nebudeme potřebovat, hned vám je vrátíme,« sliboval Lojza.

»Dobře, dobře,« pokyvoval pantáta hlavou, ale bylo vidět, že chlapcům nevěří. Měl s nimi moc špatné zkušenosti.

»Ale pobyli jste si tam!« běžel jim vstříc Cyril, který zatím hlídal všechny krávy. »Nechtěl vám tyče půjčit?«

»Trochu bručel, ale půjčil.«

»Sláva!« zajásal Cyril. »Teď jenom aby byla hotova aspoň jedna plachta, ať to můžeme zkusit!«

A chlapci se dali s novou chutí do šití.

IV

Když se Mirek probudil, bylo ještě šero. Dům spal. Jen maminka už šukala po dvoře.

»Co je s tebou, chlapče?« polekala se.

»Jdu sbírat odpadky, maminko. Než poženu, musím je odvést na obci.«

»Než by ses raději vyspal! To jste si zase cosi smyslili s tím tábořením!«

»Oh, to bude báječné, maminko!«

»Báječné! Přijdeš domů z tábora samá rýma, samý kašel a žaludek zkažený tím vaším vařením.«

»Však my se naučíme vařit!«

»Nechtěla bych to jíst,« usmála se matka a šla po své práci.

Mirek se shovívavě usmál. To je křiku s vařením. Napíše si všechno hezky po pořádku do zápisníčku a na Ostrově bude vařit jako rozený kuchař. Jen žádné strachy, maminko.

Pod pumpou se ošplíchl vodou, přetřel se ručníkem a hned zamířil pod kůlnu, kde tušil nejvíce kořisti. První mu padl do oka starý pytel. Prohlédl jej, nebyl-li by dobrý na stan, ale když viděl, že je díra na díře, vzal si jej na odpadky. A už jej pěchoval! V koutě našel několik starých hadrů, hromádku kostí, tři lepenkové krabice, několik hřebíků a kus starého řetězu. »Pro začátek dobré,« řekl si a vylezl na kurník. To bylo také jedno z domácích skladišť haraburdí. Zase objevil trochu kostí a několik kousků starého železa. »A teď do dílny,« pobízel sám sebe.

»Ať neodneseš něco potřebného!« varovala ho maminka, když přecházela kolem.

»Kdepak! Mám přece rozum!« odmítal takové nařčení.

Zase našel několik drobností. Když odcházel, uviděl pod pracovním stolem dvě velké rezavé motyky. »Vida, to nejlepší bych tu nechal,« usmál se a už byly motyky v pytli.

Sebral každý střípeček a s naplněným pytlem vyšel z domu.

»Mirku!« ozvalo se za ním.

»Karle! Už také neseš?«

»Kolik asi za to dostaneme?«

»Moc toho nebude, to víš.«

»Já půjdu v poledne ke strýčkovi a večer k dědečkovi.«

»Vidíš ho!« vykřikl vtom Mirek. »Už běží za námi Lojza!«

Karel se ohlédl.

»Ale má toho, až se ohýbá,« poznamenal žárlivě.

»Kluci, počkejte, sotva to vleku,« volal na ně udýchaně Lojza.

»Co to máš?«

»Starý šrotovník. Ten má nejméně dvacet kilo!«

»To bude peněz, Lojzo!«

»Však jich potřebujeme!«

Když přišli k domku obecního strážníka, právě odtamtud vycházeli
Fanek s Milanem.

»Vy jste si přivstali!« řekl s obdivem Lojza. »Kolik jste dostali?«

»Dostali jsme jen lístek. Vyplatí nám to v obecní kanceláři,« řekl rozmrzele Milan. »Ale je toho málo. Oni to moc špatně platí!«

»Co chceš? Je to staré haraburdí,« uklidňoval ho Lojza.

»No, přece. To musí být pytlů, abychom mohli jít tábořit!«

Vtom se otevřely dveře. Starý Náplava vycházel s bubnem z chalupy.

»Pantáto, ještě my neseme!« vyhrkl Lojza.

»A co se s vámi roztrhl pytel? Kýho výra, co vás to zase posedlo?«

»No víte, jdeme tábořit a potřebujeme peníze.«

Ještě nebylo zboží odebráno, a už se k Náplavům zase kdosi dobýval.

»Že je to Jožka!« zvolal Mirek. »Nebo Cyril.«

Byli to oba. Každý nesl skoro plný pytel. Strážník Náplava nestačil vážit.

»Mám jít bubnovat a lidé mi k vůli vám odejdou na pole,« bručel.

»Víte co? Já vám to vybubnuji, když jste se tu tak s námi zdržel,« nabídl se Mirek.

»To tak! Ty bys mi to zvrtal!«

»Však to máte napsané — ne?«

»Mám, ale —«

»Jen mi to dejte! Hrdlo mám dobré, nic se nebojte!«

A než se Náplava nadál, Mirek si přehodil přes rameno buben, do kapsy zastrčil lístek, na němž bylo napsáno, že »na vědomost se dává, že v neděli po požehnání se prodává na „Nivě” tráva«, a už pelášil k nejbližšímu rohu. Tam se zastavil, zabubnoval, až se okna chalup zatřásla, a mocným hlasem oznamoval, co bylo napsáno na lístku.

»Byl by z něho dobrý policajt,« poznamenal Náplava spokojeně, ale hned se zarazil a překvapením vykulil oči.

Neboť Mirek ještě mocnějším hlasem pokračoval:

»Dnes v poledne se budou sbírat v celém Košíkově odpadky. Každý ať je má připraveny přesně ve dvanáct v síni. Posbírejte každý hadr, každý kousek železa a každou kost. V žádné chalupě nesmí zůstat ani hřebík. Bum! Bum! Bum!«

»Zatrackaný kluk! Ten mi to zmastil!« vyrazil ze sebe Náplava a rozběhl se k rohu. Ale kde byl zatím Mirek! Zatím co bubnoval, pohotový Lojza mu přivezl kolo a teď se Mirkův hlas ozýval odněkud s »Husího rynku«.

»To jste mu poručil vy, Náplavo?« přicházel pan starosta.

»To on sám! Ale já mu dám! Já si to s ním vyřídím!«

»Nechte toho, Náplavo! Ten chlapec je čiperný! Ukázal nám aspoň, jak se to dělá,« usmíval se starosta.

Náplava se na něho nedůvěřivě podíval, a když viděl, že se nepřestává usmívat, usmál se také.

»Umí si, klučisko, poradit,« řekl uznale.

Chlapci byli v desátém nebi. To se Mirkovi povedlo! To se jim bude v poledne sbírat!

»Jožko, kráva už bučí!« zavolala přes náves Jožkova maminka.

Do chlapců jako když střelí. Za malou chvíli už vyháněli krávy. Lojza se zastavil i pro krávy Mirkovy a za veselého hovoru mířili k pastvině. Byli tak rozradostněni, že když mezi ně přiběhl Mirek, div ho nadšením neumačkali.

»Daří se nám to kluci,« mnul si radostně ruce Lojza. »Myslil jsem, že se s těmi odpadky potáhneme celý týden, a zatím to bude do večera hotovo.«

»To snad ne?«

»Bude. Každý si vezmeme jednu ulici. Pro jednoho, třeba pro mne, zbudou dvě. V poledne poženeme domů trochu dříve, odpoledne vyženeme později a bude to.«

»Ale to bude běhání! V každé ulici máš deset, patnáct chalup.«

»Vezmeme si trakaře a posbíráme to najednou nebo na dvakrát.«

»Tož to je nápad! Ať žije Lojza!« vykřikl Fanek a ostatní se ochotně přidali k němu. Hned bylo na pastvišti výskotu, až v uších zaléhalo.

Pak se dali do šití a za chvíli se jehly jen míhaly. Bolestné — ach! — ouvej! — íha! — bylo čím dál řidší.

»Z nás budou nakonec hotoví krejčí,« usmíval se Fanek.

Ještě nebylo ani deset, když byla plachta na jeden stan hotova.

»Tak — a teď to dáme dohromady,« řekl Lojza slavnostně.

Trvalo to hezkou chvíli, než z toho byl stan, ale konečně byl postaven a jejich radost neznala mezí. Všichni zkusili, jak se v něm leží, všichni jej několikrát obešli, aby se přesvědčili, že opravdu nikde není ani dírečky, všichni svůj výrobek pohladili rukou, polaskali očima.

»Panečku, teď jenom déšť, abychom zkusili, jestli nepromokne,« toužil
Milan.

»Promoknout? Kdepak! Je to napjaté jako deštník!« skoro se urážel
Mirek.

Já jsem kdysi něco zahlédl ve skautské příručce,« říkal zvolna Lojza, »že se má plátno na stan něčím potřít, aby nepromokl. Počkejte, skočím za panem učitelem, aby mi knížku půjčil.«

»Kdy?«

»Hned teď. Však dáte pozor na krávy, že?«

»To se neboj!«

Sotva odběhl, přihnala se s opačné strany Mirkova sestra.

»Co je?« vylekal se Mirek.

»Mirku, nevzal jsi doma dvě motyky?« vyrážela udýchaně.

»Vzal,« řekl Mirek v zlé předtuše.

»To byly Vavruškovy. Panímáma si je přinesla, aby jí tatínek narazil topůrka. Kde jsou?«

»U Náplavů!«

»Panno svatá! A k Náplavům přijel právě hadrář a už to všechno nakládá!«

Mirek ani nečekal, až sestra domluví. Vyskočil a pelášil ke Košíkovu, co mu nohy stačily. Napínal zrak, neuvidí-li odjíždět z dědiny známý vůz, kterým se obyčejně odvážely odpadky.

Přiběhl k Náplavům v okamžiku, kdy hadrář odjížděl. Jako dravec vyskočil na vůz, neptal se o dovolení, nic nevysvětloval a začal horečně prohrabovat haraburdí.

Hadrář hleděl vyjeveně na podivného loupežníka. To se mu ještě nestalo, aby mu vlezl někdo na vůz za bílého dne a hospodařil tam jako ve svém.

»Co to děláš?« zaburácel na Mirka.

»Hledám motyky. A už je mám! Sláva!« skoro zavýskl a už skákal s vozu.

»Počkej, co mi to kradeš! Ty motyky jsou zaplacené!« křičel dopáleně hadrář a snažil se mu je vytrhnout.

»Pantáto, nejsou moje, jsou panímámy Vavruškové,« obrátil se Mirek prosebně na Náplavu. Také hadrář hleděl tázavě na strážníka. Čekal, že chytí toho drzého kluka za límec.

»Nechejte mu je. Já se už s vámi spravím,« řekl Náplava a na Mirkovy díky odpovídal s úsměvem: »To máš za to bubnování, ty ferino. A už meť!«

A Mirek metl. Doma jen vhodil motyky do dílny a už spěchal. Věděl, že udělá lépe, nebude-li se dlouho zdržovat.

Chlapci mu běželi vstříc až k silnici.

»Jak to dopadlo?« volali účastně.

»Dobře. Ale zahřálo mě to,« odpovídal schváceně.

»Lidi, jestli tak naši za chvíli přiběhnou pro mne,« zpytoval svědomí
Fanek.

»A co tys?«

»Ale — řetěz!«

»A já kladívko. Máme dvě, tak jsem si řekl, že jedno stačí,« vzpomínal zkroušeně Karel.

»A hadrář už je pryč!« připomněl Milan.

»Ale co!« mávl rukou Fanek. »Leželo to v koutě, celý čas si na to nikdo nevzpomněl —«

»Lojza už jde!« vykřikl Cyril. — Chlapci mu vyběhli vstříc.

»Je to tu!« mával Lojza knížkou. »Stan se potře vápnem smíšeným s tvarohem a ještě něčím!« křičel zdaleka.

»Kdo to jakživ slyšel!« rozesmál se Jožka.

»Co se směješ? Když je to tu napsáno, tak to musí být pravda. Však si to přečti sám!«

Jožka se zahleděl do knížky.

»Je to tu,« řekl. »Ale já tomu přece jen nevěřím.«

»Naše maminka dnes dělala tvaroh. Třeba mi kousek dá,« přihlásil se
Cyril.

»A my máme doma putnu vápna. Vezmu trochu do hrnku,« nabízel se
Fanek.

»Tak dobrá! Zkusíme to! A teď ženeme, hned bude dvanáct!«

»Už?« podivili se chlapci. »Jakživ nám čas tak neletěl jako teď.«

Takového poledne ještě Košíkov neviděl. Ach, to bylo smíchu, když se sedm trakařů rozhrčelo po kamenitých chodnících!

»Co vy? Kam jedete s těmi hrkači? Děláte Zelený čtvrtek?« dobírali si chlapce.

»Kdepak, Zelený čtvrtek! Čistku děláme! Za chvíli bude Košíkov jako vymetený!« odpovídali se smíchem.

První zaklepal u Náplavů Mirek. Měl plný trakař, sotva jej vezl.
Tváře mu jen hořely.

»Už jsi tu zas? A motyky tam nemáš?« škádlil ho Náplava a vysypal odpadky na hromadu.

»Kolik mi napíšete?« hořel nedočkavostí Mirek, když Náplava začal počítat.

»Čtrnáct korun osmdesát,« řekl konečně.

»Jenom?«

»A ty nespokojenče! Kdo to dokáže, vydělat si za poledne skoro patnáct korun?« rozhněval se Náplava.

Mirek popadl lístek a už raději běžel. Ve dveřích se střetl s Lojzou.
Vezl tak plný trakař, že se až prohýbal.

»Kolik?« zeptal se Mirka stručně.

»Čtrnáct osmdesát.«

»Tolik?« vytřeštil Lojza oči.

»Moc?«

»No ba!«

»A já myslil, že se ti to bude zdát málo,« rozesmál se šťastně Mirek a pelášil domů.

»Přines lístek na pastvu! Tam to spočítáme,« zvolal za ním Lojza.

Na pastvu se tentokrát scházeli po jednom. Teprve k třetí hodině byli všichni. Poslední přišel Cyril.

»Kde jsi byl tak dlouho?« volali na něho.

»Čekal jsem na ten tvaroh. Ale mám jej! Hleďte!« ukazoval plnou tašku.

»Páni! Ten je pěkný!« Jožka přiskočil k tašce, a už měl plná ústa.

»Dobrý, co?« usmíval se Cyril a také si do něho hrábl plnou hrstí.
»Ochutnej, Lojzo!«

Lojza se nedal dvakrát pobízet a ti ostatní museli také ochutnat.
Jednou a ještě jednou a ještě jednou.

»No, a myslím, že už dost,« zarazil pojídání Lojza. »To by nám na ten stan moc nezbylo.«

»Raději to naň rychle naplácejme, nebo v tašce nic nezbude,« mínil
Fanek.

»A tož to zase ne! Skaut si musí umět poručit. Když řeknu nejím, tak nejím,« řekl Lojza.

»To se ví! Jsme muži, ne? A slovo dělá muže,« doplnil Mirek.

»A teď můžeme spočítat, kolik jsme stržili,« hořel zvědavostí Milan.
Chlapci čtli své záznamy a Lojza zapisoval.

»Kolik?« tázali se nedočkavě.

»Sedmašedesát korun,« hlásil Lojza.

Chlapci hleděli jeden na druhého. Nevěděli, je-li to málo nebo hodně. Kdyby se dal některý do nadšeného výskotu, ochotně by se byli přidali. Ale nikdo se nerozjásal. Lojza naopak starostlivě svraštil čelo.

»Nestačí to?« ozval se konečně Mirek.

»Máme ještě třiadvacet korun úspor,« připomněl Fanek.

»Potřebovali bychom ještě víc. Aspoň sto padesát.«

»Prve jsi říkal, že stačí sto,« ozval se Karel.

»Říkal, ale když jsem si to všechno propočítal, tak se toho nahledalo dost. A také bych nechtěl, abychom se museli za několik dní vrátit celí vyhladovělí.«

»Ale kde sehnat peníze?« Všichni se zamyslili.

»Já bych řekl tatínkovi,« ozval se nesměle Cyril.

»Mně by naši také něco dali,« přidal se Milan.

»Ne, kluci. Jednomu by dali, druhému by dát nemohli, a to by nedělalo dobrotu. Půjdeme-li tábořit, tak půjdeme všichni, jak jsme tu — a hezky za své!«

»To se ví!« zvolal Mirek. A zase nastalo ticho. Všichni přemýšleli o nějakém novém zdroji příjmu.

»Už to mám!« vykřikl pojednou Lojza.

»Co?« vyhrkli.

»Povím vám to, až se vrátím. Za dvě hodiny budu zpátky. Dáte mi zase pozor na krávy?«

»Kam jdeš?«

»Předem vám nebudu nic vykládat. Však až se vrátím, tak se to dozvíte.«

»Řekni aspoň začáteční písmeno,« loudil zvědavě Milan.

»Co máš z toho, Milane,« klidnil ho Cyril. »Však on nám to pak poví.«

»Tobě se to řekne. Tebe zajímá jenom to, co bys dobrého snědl,« zlobil se Milan.

»A není to nejrozumnější? Kam bys došel bez jídla?« usmál se Cyril a nacpal si do úst plnou hrst tvarohu.

»Cyrile!« pohlédl na něho přísné Lojza.

»Mám to vrátit?« lekl se Cyril.

»Už to sněz, když to máš v ústech. Ale naposledy! To ti povídám!«

»Tož to mi věř! Na mou duši, že naposledy,« sliboval Cyril.

»Tak já tedy půjdu, kluci. Šijte zatím druhý stan, a až se vrátím, zkusíme to s tím tvarohem. A na mé krávy nezapomeňte,« připomínal Lojza a rozběhl se ke Košíkovu.

Chlapci se po jeho odchodu ještě chvíli dohadovali, kam asi běžel.
Když nic nevymyslili, dali se do šití.

»Víte, kluci, ale jde to všechno ráz na ráz, « rozpovídal se Mirek. »V úterý jsme ještě o ničem nevěděli, a dnes je pátek a tolik toho máme za sebou.«

»Ale nějak zapomínáme na vaření. A přece jídlo je to hlavní,« řekl
Cyril, a jakoby nic, hrábl do tašky.

»Lojza na to jistě myslí,« řekl Mirek a také zalovil v tašce.

Ostatní ho následovali, jako by se to rozumělo samo sebou.

»Lojza myslí na všechno. Je to vůdce, jak má být,« chválil Jožka.

»A potom — Vašek!«

»Však se ani neukazuje!«

»A odpadky dal?« zahleděl se Mirek na Fanka, který sbíral ve Vaškově ulici.

»Já jsem k nim nešel,« přiznal se Fanek.

»To je škoda. Aspoň ses mohl dovědět, půjde-li tábořit.«

»Ten? Tak strašit do zelí,« usmál se pohrdlivě Jožka.

»Nevím. Ale nějak silně se kamarádí s kluky z Horního konce. Pase s nimi ve ,Žlebu’.«

»Donesl asi každému kornout bonbonů. Až nic nedonese, tak ho vyženou.«

»Patřilo by mu to. Nemá se stále jen hádat.«

Chvíli šili mlčky. Občas při tom sahali do tašky, která se rychle prázdnila. Pojednou Fanek sáhl naprázdno.

»Páni!« lekl se.

»Co je?«

»Už je prázdná!«

»Jak je to možné?«

»Já jsem si vzal jen dvakrát!«

»Nevykládej! Sám jsem tě zahlédl nejméně pětkrát!«

»Cyril je vinen! On začal.«

»Však tvaroh byl náš.«

»Ted patřil všem.«

»Nehádejme se. Už je pryč.«

»Ale co Lojza?«

Zahanbeně na sebe pohlédli. To jsou pěkní skauti!

»Ale co,« utěšoval se Mirek. »Kdyby tu byl Lojza, vzal by si také, za to vám ručím.«

»Však už jede! A na kole!« vykřikl Fanek.

»No tohle! Kde byl s kolem?«

Lojza fičel, až se za ním prášilo. Potom si to namířil přes pastvisko přímo k chlapcům.

»Kluci, bude peněz jako želez!« zářil.

»Jak to? Kde je vezmeme?«

»Na smetišti. Leží tam peněz, že nebudeme vědět, co s nimi!«

»Lojzo, nezbláznil ses?« sáhl mu na čelo Jožka.

»Nebylo by divu. Kluci, kdybyste to viděli! Železo, mosazné dráty, zinkové plechy, no — hotové poklady!«

»Kde? A co?« hleděli na něho nechápavě.

»Pamatujete se na to veliké smetiště za městem? Tam je vám odpadků, že jde hlava kolem. Je to báječné! Metráky odpadků, kluci, a jakých!«

»A může se to brát?«

»Proč ne? Leží to tam a nikdo si toho nevšímá.«

»A jak bychom to přivezli?«

»My máme takový malý vozík. Vejdou se na něj čtyři metráky a ten utáhneme sami,« nabízel se Karel.

»To by bylo nejlepší. Platí, Karle!«

»A kdy tam zajedeme?«

»Hned zítra. Ať nám je někdo nevybere před nosem.«

»A krávy?«

»Jeden bude hlídat.«

»Kdo?«

»Třeba … no … kdo chce?« — Nebylo nikoho.

»Losujme!« navrhl Jožka.

Hned bylo připraveno šest papírků se jmény. Lojza nebyl losován. Vhodili papírky do klobouku a zatřepali. Lojza táhl. Vytáhl Milanovo jméno.

»Co se dá dělat,« řekl Milan odevzdaně.

»Tak se mi to líbí. Pravý skaut se nesmí před ničím zastavit,« pochválil ho Lojza.

»Ten skaut mi cosi připomněl,« zabručel Cyril.

»Co?« pohlédl na něho Lojza.

»Ale — tvaroh!«

»Tvaroh? Kde je?« přiskočil Lojza k prázdné tašce.

»V břichu,« řekl Cyril stručně.

»Kde?«

»No v břichu! V mém, v Mirkové, ve Fankově —«

»V mém jenom dvě hrstky,« bránil se Fanek.

»Vy jste pěkní! Co teď?«

»Nic. Já jsem tomu tvarohu stejně nevěřil,« vyhrkl Jožka.

»Já také ne,« přiznávali se jeden po druhém.

»Však stejně jsi říkal, že k tomu musí být ještě něco. A to něco nemáme,« vyhrkl Mirek, známý svým mrštným jazykem.

»Tak dobrá. Natírat nebudeme. Ale jak promokneme —«

»Nepromokneme. Ušijeme to tak pevné, že nám neuškodí ani průtrž mračen!«

»Co s vámi nadělám,« mávl rukou Lojza. »Už slunko zapadá, sbalte věci a zítra ráno —«

»Vzhůru do města!« dokončil Fanek.