*) Šaška je kavkazská šavle zvláštního tvaru.
se jeho zboží. Ale věc se vyzradila, vzali do vazby všech šestero, zavedli vyšetřování, dokázali jim zločin, odsoudili a poslali je na Sibiř na nucenou práci. Jedinou milostí, kterou dal soud Alejoví, bylo, že mu zkrátil lhůtu trestu : byl poslán na Sibiř na čtyři léta. Bratří ho milovali velice a sice spíše jakousi otcovskou láskou, než bratrskou. Byl jim útěchou ve vyhnanství, a jakkoli byli z pravidla zasmušilí a mrzutí, vždycky se usmáli, když na něho pohlédli, a když se s ním dali do řeči (což se stávalo zřídka a krátce, jako by ho pořád ještě pokládali za chlapce, s nímž nelze mluviti o vážných věcech), tu přísné jich tváře se vyjasnily a já se dovtipoval, že s ním rozprávěli o něčem žertovném, skoro dětském; aspoň po každé na sebe pohlédli a dobromyslně se usmáli, když vyslechli jeho odpověď. Sám on se však skoro ani neodvažoval dáti se s nimi do řeči: tak veliká byla jeho k nim úcta.
Těžko pochopiti, jak si mohl tento chlapec po celou dobu svého vězení zachovati takovou měkkost srdce, jak si mohl vypracovati takovou přísnou čestnost, takovou upřímnost, příchylnost a nezhrubnul a nezkazil se. Byla to ostatně pevná, stabilní povaha, přes to, že se na pohled zdála měkkou. Později jsem to poznal důkladně. Byl cudný, jako nevinná panenka, a číkoliv ošklivé, cynické, špinavé nebo nespravedlivé, násilné jednání v trestnici rozněcovalo oheň nelibosti v jeho krásných očích, jež se pří tom stávaly ještě krásnějšími. Avšak hádkám a sporům se vyhýbal, ač nebyl jinak z těch, kdo by si dal ublížiti beztrestně a dovedl si zjednati právo. Avšak jak praveno, neměl s nikým sporů; všichni ho měli rádi a byli k němu laskaví.
Ke mně byl Alej z počátku pouze zdvořilý. Ale pomalu jsem s ním počal rozmlouvati; naučil se za několik měsíců výborně mluviti po rusky, čeho nedocílili jeho bratří za celou dobu svého vězení. Shledal jsem v něm neobyčejně rozumného hocha, neobyčejně skromného a zdvořilého, jenž také už mnoho přemýšlel. Vůbec řeknu hned z předu: pokládám Aleje za člověka daleko ne obyčejného, a na své setkání s ním vzpomínám jako na jedno z nejpříjemnějších setkání za svého života. Jsou povahy již od přírody tak krásné, tak velice Bohem nadané, že pouhá myšlénka, že by se někdy mohly změniti ve svůj neprospěch, se vám zdá nemožnou. O ně se nikdy nebojíte. Nebojím se ani teď o Aleje. Kde as je nyní?…
Kdysi, již dosti dlouho po mém příchodu do trestnice, ležel jsem na narách a těžké myšlénky mne kroužily hlavou. Alej, vždycky pilný a pracovitý, nebyl právě ničím zaměstnán, ač bylo ještě záhy spát. Měli právě svůj mohamedánský svátek a proto nepracovali. Ležel s rukama pod hlavou a také o něčem přemýšlel. Najednou se mne optá:
„Co, je ti velmi těžko nyní?"
Pohlédl jsem na něho pln zvědavosti, a tato nenadálá, přímá otázka zdála se mně podivnou od Aleje, vždy tak jemnocitného, vždy opatrného, vždy rozumného v srdci; ale když jsem si ho všimnul pozorněji, shledal jsem v jeho tváři tolik tesklivosti, tolik zármutku, způsobeného vzpomínkami, že jsem ihned poznal, že jemu samému bylo nad míru těžko, a sice právě v týž okamžik. Sdělil jsem mu, čeho jsem se domyslil. Alej si vzdychnul a truchlivě se pousmál. Mně se líbil jeho úsměv, vždy něžný a srdečný. Kromě toho, když se pousmál, odkrýval dvě řady zubů jako perly, jichž kráse by mohla záviděti první krasavice celého světa.
„Řekni mně, Aleji; viď že's přemýšlel právě o tom, jak slaví u vás v Dagestaně dnešní svátek ? Tam je asi veselo?"
„Ano," odvětil s nadšením a oči jeho zazářily. „Ale jak to víš, že jsem přemýšlel právě o tom?"
„Jak bych nevěděl! Co, je tam lépe než zde?"
„Ach, proč to říkáš …"
„Jaké květy u vás nyní kvetou, hotový ráj !"
„ O -ach! Raději nevzpomínej." On byl velice rozčilen.
„Poslechni, Aleji! Měl jsi sestru?"
„Měl, proč se ptáš?"
„Musí býti krasavicí, je-li podobna k tobě."
„Co já! Ona je taká krasavice, že v celém Dagestanu není krásnější. Ach jak krásna je moje sestra! Neviděl jsi takové krásy! I moje máť byla krasavice."
„A ráda tě měla matička?"
„Ach, co to mluvíš! Ona dojista zemřela nyní hořem pro mne. Já byl její zamilovaný syn. Milovala mne víc než sestru, více než všechny ostatní… Dnes ve snách ke mně přišla a plakala nade mnou."
Alej umlk' a ten večer nepromluvil už ani slova více. Ale od té doby vyhledával pokaždé příležitost, aby si mohl pohovořiti se mnou, ačkoli z úcty, kterou choval ke mně nevím proč, nikdy nezačínal mluviti první. Ale byl velmi rád, když jsem ho oslovil. Vyptával jsem se ho na Kavkaz, na jeho dosavadní život. Bratří mu nepřekáželi, aby se mnou hovořil, ano bylo jim to i příjemno. Ba, když pozorovali, že si čím dále, tím více oblibuju Aleje, sami se stávali ke mně laskavějšími.
Alej mně pomáhal při práci, posloužil mně, čím mohl, v kasárnách, a bylo viděti, že mu působí potěšení, mohl-li mně aspoň v něčem uleviti, nebo se mně něčím zavděčiti. V této jeho snaze, zavděčiti se, nebylo ani sebe menšího ponížení, ani vyhledávání jaké výhody, nýbrž byl to vřelý, přátelský cit, s nímž se přede mnou již netajil. On měl mimo jiné značné vlohy k různým mechanickým pracím; naučil se řádně prádlo šíti, boty spravovati, a později se přiučil, na kolik bylo možno, řemeslu truhlářskému. Bratří ho chválili a byli na něho hrdi.
„Poslouchej, Aleji," pravil jsem mu kdysi; „proč se nenaučíš čisti a psáti po rusky? Víš, jak se ti to může později hoditi zde v Sibiři?"
„Velmi rád bych. Ale u koho se mám učiti?"
„Což je zde málo gramotných? Chceš-li, já sám tě naučím!"
„Ach, nauč, buď tak dobrý!" Zdvihl se při tom dokonce na narách a prosebně složil ruce, pohlížeje na mne.
Dali jsme se do učení hned následujícího večera. Měl jsem ruský překlad Nového Zákona, knihu to, jež v trestnici nebyla zapovězena. Bez slabikáře, pouze z této knihy, naučil se Alej za několik neděl velmi dobře čísti. Za tři měsíce už rozuměl úplně spisovnému jazyku. Učil se ohnivě, náruživě.
Jednou jsme spolu přečetli celé „kázání na hoře". Zpozoroval jsem, že Alej některá místa onoho kázání vyslovuje jaksi se zvláštním citem.
Optal jsem se ho, líbí-li se mu, co četl?
Vzhlédl bystře na mne a ruměnec mu zbarvil tváře.
„Ó ano!" odpověděl. „Isa*) je svatý prorok, Isa mluvil boží slova! Jak je to krásné!"
„A co se ti nejvíce líbí?"
„To, kde praví: odpouštěj, miluj, neubližuj, a nepřátele miluj.
Ach, jak krásně mluví!"
I obrátil se k bratřím, kteří poslouchali náš rozhovor a počal jim horlivě cosi vypravovati. Rozmlouvali dlouho a vážně mezi sebou a kývali hlavami na znamení souhlasu. Pak se obrátili ke mně s vážně milostivým, to jest čistě musulmanským úsměvem, jejž velice miluju, a sice právě pro jeho vážnost, a dotvrdili, že Isa byl boží prorok a že činil veliké zázraky; že vytvořil ze hlíny ptáče, dechnul na ně a ptáče se dalo do letu… a že to i v jejich knihách napsáno. Mluvíce to, byli zcela přesvědčeni, že mně činí velikou radost, chválí-li Isu, Alej pak byl nad míru šťasten, že se bratří odhodlali a učinili mně onu radost,
Psaní také šlo neobyčejně dobře. Alej si opatřil papír — mně nedovolil, abych jej koupil za své peníze — péra, černidlo a za nějaké dva měsíce se naučil výborně psáti. To překvapilo dokonce i jeho bratry. Hrdost a spokojenost jejich neznaly mezí. Oni nevěděli, čím se mně mají odvděčiti. Při robotě, jestliže jsme náhodou pracovali pohromadě, jeden přes druhého mně pomáhali a pokládali si to za štěstí. O Alejoví ani nemluvím. Miloval mne snad tolik, jako bratry. Nikdy nezapomenu, jak odcházel z káznice. Odvedl mne za kásárnu, tam se mně vrhnul na krk a dal se do pláče. Do té doby nikdy mne nelíbal a neplakal. „Ty's učinil pro mne tolik, tolik jsi učinil," pravil, „že by otec můj, matka by pro mne tolik neučinila; ty's mne učinil člověkem, Bůh ti odplatí, a já na tebe nikdy nezapomenu…"
Kde as, kde je nyní můj dobrý, milý, milý Alej!
Kromě Čerkesů byla v našich kasárnách ještě celá skupina Poláků, tvořících zcela zvláštní rodinu, nikterak se skoro nestýkající s ostatními trestanci. Pravil jsem již, že pro své stranění se ostatních, pro svou nenávist k trestancům ruským byli sami také ode všech nenáviděni. Byly to povahy utýrané, choré; bylo jich celkem šest. Někteří z nich byli lidé vzdělaní; o nich promluvím zvlášť a podrobně později. Od těchto jsem za posledních let svého pobytu v káznici dostával časem nějaké knihy. První kniha, kterou jsem přečetl, způsobila na mne hluboký, podivný, zvláštní dojem. O těch dojmech budu vypravovali někdy zvlášť. Pro mne byly příliš zajímavý, ačkoli jsem přesvědčen, že mnohým budou zhola nepochopitelný. Avšak nezkusil-li člověk některých věcí, nemůže o nich souditi. Povím jen, že ujma v potřebách mravných působí hůře, než všeliké útrapy fysické. Prostý člověk, přijde-li do káznice, přijde do své společnosti, snad dokonce do společnosti pokročilejší, než je sám. Ztratil ovšem mnoho — rodný kraj, rodinu, všechno — ale společnost zůstává pro něho tatáž. Člověk vzdělaný, jemuž se podle zákona přisuzuje týž trest, jako člověku prostému, ztrácí často nepoměrně více, než tento. On musí potlačiti v sobě všechny své potřeby, všechny návyky; musí vstoupiti do společnosti, která mu nedostačuje, musí si přivykati dýchati jiným vzduchem… On je rybou, vytaženou z vody na písek … A proto často trest, vyměřený všem stejně po zákonu, stává se pro něho desateronásobně trapnějším. Toť pravda… ba i v tom případě, kdyby se vše týkalo pouze hmotných návyků, jichž se musí v trestnici vzdáti.
Poláci tedy tvořili zvláštní, uzavřenou skupinu. Bylo jich šest, a bydleli pohromadě. Ze všech trestanců naší kasárny měli rádi pouze jednoho žida, a to snad jen proto, že je bavil. Našeho židáčka měli ostatně rádi též jiní trestanci, ačkoli se mu rozhodně všichni bez výjimky posmívali. Byl sám jediný mezi námi a já si ani nyní ještě nemohu na něho vzpomenouti, abych se nemusil smáti. Pokaždé, když jsem na něho vzhlédl, přicházel mné na mysl Gogolův židáček Jankel z Tarasa Bulby, který když se svlekl, ubíraje se se svou židovkou na lože do jakési bedny, byl vždy hrozně podoben kuřeti. Isaj Fomič, náš židáček, podobal se oškubanému kuřeti, jako dvě kapky vody. Byl to člověk už ne mladý, mohlo mu býti okolo padesáti let, byl nízké postavy, slaboučký, lstivý, ale zároveň rozhodně hloupý. Byl drzý a vypínavý, ale při tom strašně bojácný. Byl samá vráska; na čele a na tvářích měl znamení, jež mu kat vypálil na pranýři. Nikterak jsem nemohl pochopiti, jak mohl vydržeti šedesát ran důtkami. Přišel do káznice pro vraždu.
Měl schovaný recept, jejž mu od lékaře opatřili jeho souvěrci hned po pranýři. Dle toho receptu mohl si dát, upraviti mast, po které by za dvě neděle zmizela vypálená znamení. V káznici však nesměl oné masti použiti, a proto čekal, až uplyne jeho dvanáctiletá lhůta vězení, načež, až vyjde z káznice a bude internován v Sibiři, měl v úmyslu použiti svého receptu. „Jinak bych se nemohl oženit," vysvětloval mně při jisté příležitosti; „já se chci na každý způsob oženit."
Byli jsme spolu dobří přátelé. Býval vždy v nejlepší míře. V káznici se mu žilo lehce. Byl vyučen zlatnickému řemeslu, a poněvadž ve městě zlatníka nebylo, měl neustále plno objednávek, následkem čehož byl zbaven těžké práce. Rozumí se, že byl zároveň i lichvářem a půjčoval na úroky a na zástavy peníze celé trestnici. Přišel do káznice dříve než já, a jeden Polák mně vylíčil jeho příchod podrobně. Je to velice směšná historie, ale povím ji až později, neboť o Isaji Fomičovi budu mluviti nejednou ještě.
Ostatní lid v naší kasárně záležel ze čtyř starověrců, starců a písmáků, k nimž patřil i kmet ze Starodubských osad; dále ze dvou nebo tří Malorusů, lidí zasmušilých; z mlaďoučkého trestance s jemnou tváří a tenounkým nosem, dvacet tři léta starého, ale zahubivšího už osm duší; z hloučku penězokazů, z nichž jeden bavil svými šprýmy celou naši kasárnu; konečně z několika pošmourných, zasmušilých osobností, oholených a zohavených, mlčelivých a závistivých, hledících s nenávistí z pod obrví kolem sebe a odhodlaných hleděti tak, mračiti se, mlčeti a nenáviděti ještě dlouhá léta — celou dobu svého vezení.
Vše to jen se přede mnou mihnulo onoho prvního, smutného večera mého nového života — mihnulo se uprostřed dýmu a kouře, za nadávek a nevýslovného cynismu, v nesnesitelně zapáchajícím vzduchu, za řinčení okovu, za proklínání a nestydatého smíchu. Ulehl jsem na holá prkna, složiv si pod hlavu své šaty — podušky jsem ještě neměl — přikryl se kožichem, ale dlouho jsem nemohl usnouti, ač jsem byl celý utýrán a zkrušen všelikými hrůznými a neočekávanými dojmy tohoto prvního dne. Ale nový život můj teprve začínal. Mnoho mne ještě v budoucnosti očekávalo takových věcí, na něž jsem si nikdy nepomyslil, jichž jsem netušil…
V.
První měsíc.
Čtvrtého dne po příchodu do trestnice bylo mně poručeno, abych šel na práci. Nezapomenu na tento první den práce, ač se mně v prodlení jeho nepřihodilo pranic neobyčejného, ovšem jestliže nespustíme s mysli, že jinak celé mé postavení vůbec bylo neobyčejné. Ale byl to také jeden z prvních dojmů, a já si všímal v tu dobu ještě dychtivě všeho. Všechny ty první tři dni jsem strávil v nejtrapnějších pocitech. „Hle, konec mé dráhy: jsem v káznici!" opakoval jsem si každou minutu. „Hle, přístav můj na mnohá, dlouhá léta, můj koutek, do něhož vstupuju s takovým nedůvěřivým, s takovým bolestným pocitem. A kdo ví? Snad až mně bude po mnoha letech opouštěti ho, ještě mně ho bude líto!" dodal jsem nikoli bez příměsi onoho škodolibého citu, jenž se zmůže časem na tolik, že má zapotřebí schválně drásati svou vlastní ránu, jako by si přál těšiti se vlastní bolestí, jako by vědomí celé velikosti neštěstí bylo vskutku slastí. Myšlénka, že by mně někdy mohlo býti líto onoho koutku, naplnila mne samého úžasem; již tehdáž jsem tušil, v jak hrozné míře může člověk něčemu přivyknouti. Ale vše to bylo teprv věcí budoucnosti, a prozatím kolem mne bylo všechno mně nepřátelské a strašné… třebas ne všechno, ale, rozumí se, mně se tak zdálo. Ta divá zvědavost, se kterou si mne prohlíželi moji noví soudruhové trestanci, jejich zvýšená přísnost vzhledem k nováčkovi z rodu šlechtického, jenž se neočekávaně objevil v jejich společnosti, přísnost, jež časem přecházela div ne v nenávist — vše to mne tak utýralo, že jsem si sám už přál práce co nejdříve, jen abych honem poznal a zakusil veškeru svou bídu jedním rázem, abych počal žíti týmž životem, jako všichni oni, abych se co nejdříve vpravil do společné koleje se všemi ostatními.
Rozumí se, že jsem tehda nezpozoroval, ba ani nepodezříval mnohé, co jsem měl před samým nosem; mezi okolnostmi nepřátelskými netušil jsem ještě věcí radostných. Ostatně několik přívětivých, laskavých osobností, s nimiž jsem se setkal již za těchto tří dní, dodaly mně prozatím mnoho odvahy. Ze všech nejlaskavějším a nejpřívětivějším byl ke mně Akim Akimyč. Mezi zasmušilými a nenávistnými tvářemi ostatních trestanců nemohlo mně ujiti též několik dobrých a veselých. „Všude jsou lidé zlí, a mezi zlými i dobří," pomyslil jsem si honem pro vlastní útěchu; „kdo ví? snad tito lidé nejsou dokonce v takové míře horší, než ti ostatní, kteří zůstali tam za trestnicí." Myslil jsem si to a sám jsem si kýval hlavou k té myšlénce; ale — můj Bože! — kdybych jen byl věděl tehda, jak pravdivou byla i tato myšlénka!
Byl tu na příklad jistý člověk, jehož jsem teprv po mnoha, mnoha letech poznal úplně; a přece byl se mnou a neustále nedaleko mne skoro po celou dobu mého vězení. Byl to trestanec Sušilov. Jakmile jsem se zmínil nyní o trestancích, kteří nebyli horší než jiní, hned jsem si nevolky vzpomněl na něho. On mně posluhoval. Ostatně měl jsem ještě jiného služebníka. Akim Akimyč odporučil mně hned od samého počátku, v prvních dnech jednoho z trestanců, jménem Osipa, který prý mně bude za třicet kopejek měsíčně vařiti zvláštní stravu, když už se mne tak příčí jídlo komisní, a mám-li prostředky, abych si objednal své zvláštní. Osip byl jeden ze čtyř kuchařů, kteří podle přání trestanců byli komandováni do našich dvou kuchyní, ačkoliv jinak záviselo úplně od jejich vůle, chtí-li přijati nebo odmítnouti tuto volbu; a jestli že ji přijali, mohli se jí třeba hned zítra opět vzdáti. Kuchaři na práci nechodili a povinnost jejich záležela v pečení chleba a vaření ščí. Neříkali jim u nás kuchař, nýbrž kuchařka (v ženském rodě), ale nikoli snad z opovržení, neboť do kuchyně se volil lid rozumný a dle možnosti poctivý — nýbrž jen tak ze žertu a naši kuchaři se proto pranic nemrzeli.
Osipa volili skoro pokaždé a tak byl po několik let skoro bez ustání „kuchařkou". Povinnosti té vzdával se jenom na krátký čas, když se mu již mnoho zastesklo a spolu se v něm vzmohla touha po pašování vodky. Byl to člověk vzácné poctivosti a tichosti, ač se dostal clo trestnice pro podloudnictví. Byl to týž podloudník, týž vysoký, silný chlapík, o kterém jsem se už zmínil; všeho se bál, zejména metly, byl zkroušený, pokorný, ke všem laskavý, s nikým se nikdy nepohádal, ale nebyl s to, aby nepašoval vodku přes všechnu svoji zbabělost; bylť vášnivým podloudníkem. Spolu s ostatními kuchaři měl také zavedený obchod s vodkou, ač ne v takých rozměrech, jako Gazin, protože neměl smělosti, aby vložil do obchodu tak veliký kapitál.
S tímto Osipem žil jsem vždy v míru. Co pak se týče prostředků, aby člověk mohl míti svou zvláštní stravu, k tomu jich nebylo příliš mnoho zapotřebí. Nechybím, řeknu-li, že měsíční výdaje na mou stravu obnášely všeho všudy rubl stříbra, rozumí se kromě chleba, jenž byl komisní, a někdy kromě ščí, měl-li jsem už příliš veliký hlad, neboť se mně ošklivily, což ostatně skoro úplně přestalo později. Obyčejně jsem si kupoval kousek masa, libru na den. V zimě bylo u nás maso po půl kopějce. Pro maso na trh chodil některý z invalidů, z nichž byl v každé kasárně jeden pro udržování pořádku, a kteří sami dobrovolně vzali na sebe povinnost, choditi každodenně na trh kupovat čeho třeba pro trestance, a nebrali za to skoro nijakého platu, leda tak nějakou maličkost. Činili to pro svůj vlastní pokoj, neboť jinak by s trestanci nevydrželi. Takým způsobem přinášeli tabák, cihlový čaj, maso, preclíky a jiné a jiné, vyjma snad jen vodku. Vodky na nich nežádali, ač je časem vodkou uctívali
Osip mně upravoval po několik let stále jedno a totéž, kousek pečeného masa. Jak bylo upečeno, to jest ovšem jiná otázka, ale o to nešlo. Pozoruhodno je to, že jsem s Osipem v prodlení několika let nepromluvil skoro ani dvou slov. Mnohokrát jsem se s ním dával do řeči, ale on jako by nebyl způsobilým k rozmluvě: pousměje se, nebo řekne ano či ne a dost. Bylo až podivno patřiti na toho Herkula s povahou sedmiletého dítěte.
Ale kromě Osipa posluhoval mně ještě Sušilov. Nenajímal jsem ho a nevyhledával jsem ho. Sám jaksi mne vyhledal a oddal se mně k službám; ani se nepamatuju, kdy a jak se to přihodilo. Počal mně práti prádlo. Za kasárnami, schválně za tím účelem, byla zřízena veliká jáma na pomeje. Nad jamou v erárních korytech se pralo prádlo trestanců. Kromě toho vynalézal si Sušilov sám tisícerý různé povinnosti, aby se mně zavděčil: opatřoval můj čajník vařící vodou, vyřizoval různá poručení, shledával pro mne, čeho bylo třeba, nosil mou kazajku do správy, mazal mně boty čtyřikrát za měsíc; vše to vykonával bedlivě, spěšně, jako by na něm ležely Bůh ví jaké povinnosti — slovem připoutal úplně svůj osud k mému a všechny mé starosti přijal na sebe. Nikdy na příklad neříkal: „Máte tolik a tolik košil, vaše kazajka je roztržena" a pod., nýbrž vždycky: „Máme nyní tolik a tolik košil, naše kazajka je roztržena." Sledoval zrovna každý můj pohled a zdá se, že to pokládal za hlavní úkol svého života. Řemesla, čili jak trestanci říkají, rukomesla neměl nijakého, a zdá se, že jen ode mne si vydělal nějakou tu kopejku. Platil jsem mu, mnoho-li jsem mohl, tedy babkami, a přece byl vždy úplně spokojen. Nebyl s to, aby někomu neposluhoval, a myslím, že si zvolil mne hlavně proto, že se mnou bylo snáze se srovnati a že jsem platil poctivěji. Byl jedním z těch, kteří nikdy nemohli zbohatnouti a zlepšiti své postavení, kteří se dávali najímati k hlídání majdanů, stojíce celé noci v předsíni na mraze, dávajíce pozor na každý šelest na dvoře pro případ, kdyby přišel velitel pevnosti a dostávali za to po pěti kopějkách stříbra div ne za celou noc, a po případě, když prozívali a dali se překvapiti prohlídkou, přicházeli o všechno a odpovídali svými zády! Však jsem už o nich vypravoval. Charakteristickým pro ony lidi bylo, že pokořovali do nejvyšší míry svou osobnost vždycky, všude a div ne přede všemi, a při společných záležitostech hrávali ani ne druhé, nýbrž teprve třetí úlohy. Všechno to leželo už jaksi v jejich povaze.
Sušilov byl velice politování hodný člověk, naprosto pokorný a ponížený, skoro zastrašený, ač ho nikdo u nás nebil; byl už od přírody jaksi zastrašený. Bývalo mně ho vždy velice líto. Ba nemohl jsem na něho ani pohlédnouti bez lítosti. Ale proč mně ho bylo líto — sám bych nemohl odpovéděti. Rozmlouvati také jsem s ním nemohl; také neuměl rozprávěti. Bylo patrno, že mu to působí velikou obtíž a teprve tehda oživoval, když jsem mu, chtěje učiniti konec řeči, dal něco na práci, nebo jsem ho požádal, aby došel, aby doběhl někam. Byl jsem posléze přesvědčen, že mu tím působím radost. Nebyl ani vysoké, ani malé postavy, nebyl ani hezký ani šeredný, ani hloupý ani chytrý, ani mladý ani starý, trochu důlkovitý, trochu plavovlasý. Něco příliš určitého nebylo nikdy lze o něm říci. Leda jediné: jak se mně zdá a jak jsem se mohl dovtípiti, náležel k té skupině, jako Sirotkin, a náležel k ní jedině pro svou zastrašenost a pokornost. Trestanci se mu někdy posmívali a sice proto, že cestou, ubíraje se v zástupu trestanců na Sibiř, směnil se a sice směnil se za červenou košili a za rubl stříbra. Pro tuto nepatrnou cenu, za kterou se prodal, se mu trestanci právě smáli. „Směniti se" znamená zaměniti si s někým jméno a následovně i jeho osud. Jakkoli podivným se zdá něco takového, jest to přec jen holá pravda a za mých dob mezi trestanci, ubírajícími se na Sibiř, byl obyčej ten ještě v plné síle, byl posvěcen podáním a určitými, známými formálnostmi. Zprva jsem tomu nikterak nemohl uvěřiti, ale konečně mně nezbylo, než uvěřiti hotové události.
Děje se to následujícím způsobem. Na Sibiř táhne na příklad skupina trestanců. Jdou tu všelijací: i do káznice, i do dolů, i prostě tací, kteří se z přinucení usadí na Sibiři: všichni jdou společně. Někde cestou, dejme tomu v Permské gubernii, některý z deportovaných si přeje, směniti se s jiným. Na příklad nějaký Michajlov, odsouzený pro vraždu nebo pro jiný těžký zločin, má za nevýhodné, aby se dal zavříti na dlouhá léta do káznice. Dejme tomu, že je chlapík zchytralý, prohnaný, ví co a jak; nuže tento Michajlov si vyhlídne z téže skupiny někoho sprostnějšího, přihlouplejšího, pokornějšího, jemuž je vyměřen trest poměrně lehký, na příklad do dolů na málo let, nebo nucené usazení v Sibiři, anebo třebas také do káznice, ale s kratší lhůtou. Konečně vypátrá Sušilova. Sušilov pochází z panské čeledi a je poslán pouze za osadníka. Prošel už půldruhého tisíce verst, rozumí se, je bez kopějky peněz, protože Sušilov nikdy nemůže míti ani kopějky, jde celý vysílený, znavený, živě se pouze komisní stravou, a nemaje jediného sladšího sousta, třebas jen občas; jde v pouhém komisním obleku, přisluhuje všem za nepatrný peníz. Michajlov se dá se Sušilovem do řeči, seznámí se s ním, třeba i spřátelí, a konečně na některé stanici ho uctí vodkou. Posléze mu učiní návrh: nechce-li se sním směniti? Že prý on, Michajlov, tak a tak, je odsouzen vlastně ani ne do káznice, nýbrž do jakéhosi „zvláštního oddělení". Je to sice také káznice, ale zvláštní, tedy něco lepšího.
O „zvláštním oddělení", dokud ještě trvalo, nevěděli ani všichni úředníci, jako na příklad v Petrohradě. Byl to takový od jiných odloučený a zvláštní koutek v jednom Sibiřském koutě, a tak málo obydlený (za mne bylo v něm asi sedmdesát osob), že bylo těžko vypátrati jeho stopu. Setkával jsem se později s lidmi, kteří sloužili v Sibiři a znali ji, a kteří zvěděli o „zvláštním oddělení" ponejprv ode mne. Ve „Svodě zákonů" napsáno o něm všeho všudy šest řádek: „Zařizuje se při té a té káznici Zvláštní oddělení pro odsouzené za nejtěžší zločiny a sice na dobu, dokud nebude v Sibiři zřízena káznice s nejtěžšími pracemi." Ba ani trestanci z tohoto „Oddělení" nevěděli, na čem jsou; jsou-li v něm „na věky" nebo jen na čas? Lhůta se neurčovala; řečeno: do té doby, dokud nebude zřízena káznice s nejtěžšími pracemi a dost; tedy z káznice do káznice.
Není divu, že ani Sušilov ani kdo jiný v celé skupině neměl o tom ponětí, nevyjímaje ani samého Michajlova, jenž mohl míti jakýs takýs pojem o zvláštním oddělení leda z porovnání se svým neobyčejně těžkým zločinem, za který už sebral, běhaje ulicí, tři nebo čtyři tisíce ran. Dovtípil se tedy, že ho na pohodlné místo asi neposýlají. Sušilov však odsouzen, aby se stal z přinucení osadníkem; čeho si může ještě přáti? „Nechtěl bys se směniti se mnou?" navrhuje mu Michajlov. Sušilov je nachmelen; duše je prosťoučké, je pln vděčnosti k Michajlovu za jeho laskavost a proto se bojí něčeho mu odepříti. Mimo to slyšel od trestanců, že je možno se směniti, že i jiní si vyměňují jména, následovně že to není pranic neobyčejného a neslýchaného. Shodnou se.
Nesvědomitý Michajlov, těže z neobyčejné prostoty Sušilova, koupí si u něho jméno za červenou košili a za rubl stříbra, což mu doručí ihned před svědky. Druhého dne Sušilov vystřízliví, ale Michajlov ho opojí znova; a pak těžko bráti slovo zpět: přijatý rubl stříbra jest už propit a červená košile v krátce na to také. Nechceš býti Michajlovem, tedy vrať peníze. A kde má vzíti Sušilov celý rubl stříbra? Nevrátí-li však, ostatní trestanci ho přinutí, aby vrátil: na to se v artělích hledí přísně. A mimo to, když slíbil, ať dostojí slovu — i na tom bude artěl státi. Sic ho utýrají. Sbijou ho, snad dokonce zabijou; aspoň mu tím vyhrožují.
A opravdu, kdyby artěl dopustila třebas jen jednou nezdržení slova v podobné záležitosti, přestal by zvyk směny jmen. Bude-li možno se odříci daného slibu, a zrušiti uzavřený trh i tehdy, když peníze byly vyplaceny — kdož pak bude potom plniti převzatou povinnost? Slovem — to je záležitost společná, artělní a proto jsou trestanci v těchto věcech velice přísni. Sušilov vidí konečně, že není více možná se zříci a odhodlá se, že bude se vším souhlasiti. Věc se oznámí celé skupině; je-li třeba koho umlčeti dárky, učiní se, podobně, je-li třeba koho uctiti vodkou. Ostatním trestancům jest ovšem lhostejno, půjde-li Michajlov nebo Sušilov k čertu na rohy; a pak vodka je vypita, uhostili je, budou tedy mlčet.
Na nejbližší stanici se na příklad vyvolávají jména; přijde řada na Michajlova: „Michajlov!" Sušilov se ozve: „Já!" — „Sušilov!" Michajlov zvolá: „Já!" a jdou dále. Nikdo o tom více již nepromluví. V Tobolsku trestance třídí; Michajlova pošlou za osadníka do některé vsi a Sušilova za zvýšeného dozoru vedou do zvláštního oddělení. Dále není už nijaký protest možný; a mimo to jakým způsobem by se podaly důkazy? Kolik let by trvalo vyšetřování? Co by dostal za tento podvod? A kde jsou konečně svědkové? Zaprou, kdyby se i našli. Konec konců bude tedy, že Sušilov za rubl stříbra a za červenou košili přijde do „zvláštního oddělení".
Trestanci se Sušilovu posmívali ne proto, že se směnil (ačkoli k osobám, jež se z lehčí práce směnily k těžší, chovají vždy opovržení, jako vůbec ke všem hlupákům, kteří si zadali), nýbrž proto, že vzal za to jen červenou košili a rubl stříbra; plat přec jen příliš nepatrný. Obyčejně se dějí směny za větší sumy, ovšem jen poměrné. Platívá se až několik desítek rublů. Ale Sušilov byl tak zkroušený, tak pokorný a nicotný v očích všech, že ho jaksi neuznávali ani za hodna, aby se mu posmívali.
Dlouho jsem bydlel společně se Sušilovem, několik let již. Ponenáhlu ke mně přilnul neobyčejně; nemohl jsem toho ovšem nepozorovati, a proto jsem i já k němu přivykl. Ale jednou — nikdy si toho nemohu odpustiti — nesplnil jakési mé prosby, ačkoli si právě před tím u mne vypůjčil peníze a já byl tak bezcitným, že jsem mu to vytknul: „Vidíte, Sušilove, peníze brát umíte, ale sloužiti nechcete." Sušilov ani nemukl, doběhl pro mou záležitost, ale stal se najednou jaksi truchlivým. Minuly dva dni. Myslím si, není možná, aby to bylo následkem mé výtky.
Věděl jsem, že jakýsi trestanec, Anton Vasiljev, důtklivě ho upomínal o jakýsi nepatrný dluh. „Nemá dojista peněz, a mne se bojí požádat," myslil jsem si. Třetího dne mu tedy pravím: „Sušilove, vy jste mne chtěl tuším požádati za peníze pro Antona Vasiljeva? Tu máte." Seděl jsem tehdá na narách a Sušilov stál přede mnou. Byl, jak se zdálo, velice překvapen, že jsem mu sám nabídl peněz, že jsem si sám vzpomněl na jeho peněžité nesnáze, a sice tím více, že si za poslední doby vybral, jak se mu asi zdálo, příliš mnoho ode mne, tak že si ani nemohl činiti naději, že bych mu dal ještě něco. Pohleděl tedy na peníze, pak na mne, najednou se však obrátil a odešel.
Všechno to mne velice překvapilo. Šel jsem za ním a našel jsem ho za kasárnami. Stál u ohrady tváří k týnu, s hlavou přitisknutou k břevnu, o něž se opíral loktem. „Sušilove, co je vám?" ptám se ho. Nehleděl na mne a já ku svému podivení spozoroval, že je mu do pláče. „Vy si Alexandře … Petroviči… myslíte.." počal přerývaným hlasem, snaže se při tom hleděti stranou, „že vám… za peníze… ale já… já… ech!" Tu se obrátil opět k týnu, až o něj udeřil čelem a jak tu zavzlyká!.. Poprvé jsem viděl tehda v káznici plačícího člověka. S namáháním jsem ho uspokojil, a ačkoli mně od té doby počal sloužiti možno-li, ještě bedlivěji a ještě více si mne všímal, přece jsem pozoroval dle některých jedva patrných příznaků, že srdce jeho nikdy mně nemohlo odpustiti mé výtky. A zatím ostatní se mu posmíval!, vtipy na něho skládali za každé příležitosti, nadávali mu někdy od plic, a přece žil s nimi v míru a v přátelství a nikdy se na ně nemrzel. Ba ano, velmi těžko bývá poznati člověka i po mnoholeté známosti!
Hle, to jsou příčiny, proč se mně káznice nemohla hned na první pohled představiti v té pravé podobě, jak se mně představila později. Proto jsem pravil, že ačkoli jsem si všímal všeho s dychtivou, usilovnou pozorností, přece jsem nemohl spozorovati mnohou věc, kterou jsem měl před samým nosem. Je přirozeno, že mne překvapovaly zprvu zjevy mohutné, ostře vynikající, ale i ty jsem snad pojímal nesprávně a proto zůstavovaly v mé duši jen těžký, beznadějně truchlivý dojem. Velmi k tomu napomáhalo mé setkání s A…vem, také trestancem, jenž přibyl do trestnice nedlouho přede mnou, a překvapil mne obzvláště trapným dojmem za prvých dnů po mém příchodu do káznice. Ostatně věděl jsem ještě dříve, než jsem do káznice přišel, že se tam setkám s A…vem. On mně otrávil onu první těžkou dobu a zvýšil má duševní muka. Nemohu ho obejíti mlčením.
Byl to nejhnusnější příklad, jak hluboko může klesnouti, jak podlým se může státi člověk, a v jaké míře může v sobě zahlušiti všeliký mravní cit bez jakéhokoli namáhání a bez hryzení svědomí. A…v byl mladý člověk původu šlechtického, o němž jsem se už z části zmínil, když jsem vypravoval, že donášel našemu místnímu veliteli majoru všechno, co se dělo v trestnici, a že se přátelil s jeho sluhou Feďkou. Zde máte v krátce jeho historii: Nedostudovav nikde a znesnadiv se v Moskvě s příbuznými, kteří se zhrozili jeho prostopášného života, odebral se do Petrohradu, a aby si opatřil peněz, odhodlal se k jistému podlému udání, t. j. odhodlal se prodati krev desíti lidí, jen aby bez prodlení mohl vyhověti své neukojitelné lačnosti po nejhrubších a nejzhýralejších slastech, k nimž se následkem svůdnosti Petrohradu, jeho cukráren a Měšťanských ulic*) stal v takové míře náchylným, že ač byl člověkem nehloupým, odvážil se na věc šílenou, nesmyslnou. V brzku byl usvědčen. Do svého udání zapletl nevinné osoby, jiné podvedl a za to byl poslán na deset let na Sibiř do naší káznice.
A…v byl ještě velmi mlád, život jeho teprve začínal. Zdálo by se, že ho taková strašná proměna osudu musí sraziti, že musí v povaze jeho vzbuditi odpor, musí ji tak nebo onak zlomiti. Ale A…v přijal nový svůj osud bez sebe menšího otřesení, ba i bez sebe menší nelibosti, nepocítil před ním mravní ošklivosti, nelekal se v něm ničeho, kromě snad toho, že bude nucen pracovati a bude musit se rozloučiti s cukrárnami a všemi Měšťanskými ulicemi. Zdálo se mu dokonce, že titul trestance mu poskytuje tím větší možnost páchati podlosti a darebáctví. „ Jsem-li trestancem, tedy ať jsem trestancem; jako trestanec mohu býti podlým a nemusím se za to styděti." To bylo do slova jeho mínění. Vzpomínám si na onu hnusnou bytost, jako na fenomen. Strávil jsem několik let mezi vrahy, prostopášníky a uznanými zlosyny, ale pravím zcela určitě, že jsem nikdy za svého života neshledal takového úplného mravního úpadku, takové rozhodné skleslosti a takového drzého padoušství, jako u A…va.
Byl u nás otcovrah, rodem šlechtic; zmínil jsem se již o něm. Ale přesvědčil jsem se z mnohých črt a událostí, že i ten byl nepoměrně šlechetnější a lidštější, než A…v. V mých očích byl A…v po celou dobu mého pobytu v káznicí jakýmsi kusem masa se zuby a s žaludkem a s neukojitelnou žízní po nejhrubších, co nejvíce zvířecích tělesných slastech, a pro dosažení sebe menší a sebe marnivější z těchto slastí byl hotov zcela chladnokrevně někoho zabiti, zařezati, slovem byl hotov ke všemu, jen dala-li se stopa zločinu zastříti. Nenadsazuju v ničem; poznal jsem A-va dobře. Byl to příklad, kam může dospěti samotná
*) Petrohradské Měšťanské ulice mají takovou pověst', jako pražské Židovské město.
tělesná stránka člověka, není-li zdržována uvnitř nijakou normou, nijakou zákonitostí.
A jak mně protivno bylo patřiti na jeho věčně posměšný úsměv! To byl netvor, mravní Quasimodo. Dodejte k tomu, že byl zchytralý a nehloupý, hezké tváře, ba i vzdělán trochu, měl vlohy. Nikoliv, raději požár, raději mor a hlad, než takového člověka ve společnosti lidské!
Pravil jsem již, že se v káznici tak všechno zkazilo mravně, že vyzvědačství a udavačství kvetlo a trestanci ani se pro to nehoršili. Naopak, s A…vem byli všichni za dobře a chovali se k němu nepoměrně přátelštěji, než k nám. Kromě toho milosti, jež mu prokazoval náš opilý major, dodávaly mu v jejich očích významu a váhy. On mimo jiné namluvil majorovi, že umí kresliti podobizny, (trestancům tvrdil, že býval poručíkem v gardě;) a major si vyžádal, aby ho posýlali na práci k němu do domu, rozumí se, že za tím účelem, aby kreslil majorovu podobiznu. Tu se spřátelil s majorovým sluhou Feďkou, jenž měl neobyčejný vliv na svého pána a následkem toho na ostatní i na všechno v trestnici.
A…v slídil za námi na žádost samého majora, ale tento, když se napil a tloukl A…va po tvářích, spílal mu vyzvědačů a udavačů. Stávalo se, a to dosti často, že hned na to, když ho major sbil, sedal na stolici a poroučel mu, aby kreslil dále podobiznu. Náš major, zdá se, věřil opravdu, že A…v byl znamenitým umělcem, div ne druhý Brjulov, o němž i on slýchal, ale proto přece měl sebe za oprávněna, bíti ho po tvářích, proto prý, že nyní, třebas zůstal týmž umělcem, je přec jen trestancem, „a kdybys byl třebas Brjulovem, jsem přece tvým představeným, a proto cokoli se mi zachce, mohu s tebou dělat." Mimo jiné nutil A…va, aby mu zouval boty a vynášel z ložnice různé vázy a přece se dlouho nemohl zbaviti myšlénky, že A…v jest veliký umělec.
Podobizna se táhla bez konce, skoro celý rok. Konečně se major dovtípil, že ho má A…v za blázna a když se úplně přesvědčil, že se kresba podobizny nechýlí ku konci, nýbrž den ode dne se stává více k němu nepodobnou, rozzlobil se, stloukl umělce a poslal ho z treste do káznice na hrubou práci. A…vu toho bylo patrně líto, bylo mu těžko odříci se prázdných dnů, odříci se zbytků od majorova oběda, od přítele Feďky a ode všech radostí, jež si spolu vymýšleli v kuchyni u majora. Major alespoň od té doby, co byl A…v vzdálen, přestal pronásledovati M…, trestance, na něhož mu A…v neustále žaloval, a sice z následující příčiny. M… byl v tu dobu, když A…v přišel do trestnice, sám. Bylo mu velice teskno; nemělť ničeho společného s ostatními trestanci, pohlížel na ně s úžasem a s ošklivostí, nepozoroval a propásl na nich vše, co by mohlo působiti na něho uspokojivě a nevstupoval s nimi v bližší styk. Ti mu odpláceli toutéž nenávistí. Vůbec postavení lidí, podobných M..ovi, je v káznici úžasné.
Příčina, proč se A…v dostal do káznice, byla M…ovi nepovědoma. A…v naopak, dovtípiv se, s kým má co činiti, namluvil mu ihned, že je poslán na Sibiř pro zločin, zcela protivný udavačství, tedy asi za totéž, zač byl deportován i M. Tento se velice zaradoval, že bude míti soudruha, přítele. Ošetřoval ho, těšil ho za prvních dnů vězení, domnívaje se, že A…v asi hrozně strádá; dal mu poslední své peníze, stravoval ho, rozdělil se s ním o nejnevyhnutelnější věci. Ale A…v pojal k němu ihned nenávist, a sice proto, že M… byl šlechetný, proto že s takým úžasem pohlížel na všelikou podlost, tedy proto hlavně, že byl zcela nepodoben jemu, a všechno, co mu M… v prvních rozmluvách sdělil o káznici a majorovi, vše to pochvátl si A…v při první příležitosti tajně udati majorovi.
Major pojal proto strašnou nenávist k M…. utlačoval ho, a kdyby nebylo vlivu hlavního velitele, uvedl by ho do něštěstí. A A…v nejen že se nermoutil když M… později zvěděl o jeho padoušství, nýbrž rád se s ním setkával a posměšně se mu díval do očí. To mu patrné působilo potěšení. Sám M… mne několikráte na to upozorňoval. Toto podlé stvoření uprchlo potom s jedním trestancem a s vojenskými průvodčím; ale o tom útěku budu vypravovati později. Z počátku lichotil se velice i ke mně, domnívaje se, že mně jeho historie není známa. Opakuju, že otrávil první dny mé vazby ještě větší teskností. Zhrozil jsem se té strašné podlosti a skleslosti, do níž mne uvrhli, uprostřed níž jsem se nyní octnul. Myslil jsem, že je zde všechno tak podlé a nízké. Ale mýlil jsem se; soudil jsem dle A…va o všech.
V ty tři dni přecházel jsem v tesklivosti po káznici, ležel jsem na svých narách, dal jsem si šíti spolehlivému trestanci, na něhož mně ukázal Akim Akimyč, z vydaného mně komisního plátna košile, ovšem za plat, (po několika kopějkách za košili), pořídil jsem si na naléhavou radu Akima Akimyče skládací matraci z plsti, obšité plátnem, neobyčejně tenkou, jako lívanec, a podušku, nacpanou srstí, velice tvrdou, pokud jsem nepřivykl. Akim Akimyč se velice činil při zařizování všech těchto věcí, sám se ho účastnil, vlastnoručně mne sešil pokrývku z kousku starého komisního sukna, shromážděného z roztrhaných kalhot a kazajek, jež jsem skoupil od druhých trestanců. Komisní věci, když uplynula lhůta, na kterou byly vydány, ponechávaly se trestancům jako jejich majetek; tito je ihned prodávali zde v trestnici, a ať si byla věc sebe více vetchá, přece bylo možná se nadíti, že se najde na ni kupec za jistou cenu.
Všemu tomu velice jsem se zpočátku obdivoval. Byla to vůbec doba mých prvních styků s prostým lidem. Sám jsem se stal najednou takýmž prostým člověkem, takýmž trestancem, jako oni. Jejich zvyky, ponětí, mínění, obyčeje staly se jaksi též mými, aspoň dle formy, dle zákona, ač jsem jich ve skutečnosti s nimi nesdílel. Byl jsem překvapen a zaražen, zrovna jako bych byl dříve ničeho podobného ani netušil a ničeho o tom neslýchal, ač jsem věděl o tom a slýchal. Ale skutečnost působí zcela jiný dojem, než vědění a pověst. Bylo-li možno, abych na příklad třebas jen někdy před tím tušil, že takové věci, takové staré hadry se mohou pokládati také za věci? A přece jsem si z těch starých hadrů pořídil pokrývku! Těžko bylo sobě představiti, jakého druhu bylo sukno, určené na trestnické obleky. Na pohled vskutku jako by se bylo podobalo k suknu, tlustému, komisnímu suknu. Ale jakmile se trochu jen obnosilo, převracelo se v jakousi rybářskou síť a trhalo se pro ostudu. Soukenný oblek se dával na jeden rok, ale i do té lhůty těžko bylo s ním vydržeti. Trestanec pracuje, nosí na sobě břemena; šat se otírá a rychle se při tom trhá. Pláště však se vydávaly na tři léta a sloužily po celou tu dobu obyčejně i za oblek, i za pokrývku při spaní, i za poslamku na narách. Ale pláště byly pevné, ač také nebylo vzácností viděti koncem třetího roku, t. j. koncem ustanovené lhůty, na některém trestanci plášť spravovaný prostým režným plátnem. Ale přes to i takové pláště, jež byly silné obnošené, prodávaly se po uplynutí vyměřené jim lhůty za čtyřicet kopějek stříbra. Některé, jež byly lépe zachovány, šly na odbyt za šedesát až sedmdesát kopějek stříbra, což byla suma v káznici veliká.
Peníze však, jak jsem už pravil, měly v káznici strašný význam, moc. Možno s jistotou říci, že trestanec, jenž měl ve vězení aspoň trochu peněz, trpěl desetkrát méně, než ten, jenž jich vůbec neměl, ačkoliv i tento byl opatřen vším od eráru, a mohlo by se zdáti, nač ještě potřebuje peněz? Toho mínění bylo i naše představenstvo. Ale opakuju opětně, kdyby trestanci byli úplně zbaveni možnosti, aby měli své peníze, buď by pozbyli rozumu, nebo by mřeli jako mouchy přes to, že byli vším potřebným zaopatřeni, anebo by se na konec dopouštěli neslýchaných zločinů, jedni z tesklivosti, druzí, aby byli co možno nejdřív odpraveni a zničeni, anebo se dočkali nějaké „změny ve svém osudu" — to byl technický výraz.
Jestli že však trestanec, vydělav si skoro krvavým potem svou kopejku, anebo odhodlav se pro získání této kopějky k neobyčejnému chytráctví, spojenému často s krádeží a podvodem, přece je tak nerozvážně, tak dětsky nesmyslně utrácí, není to ještě důkazem, že si jich neváží, ač by se to mohlo zdáti na první pohled. Po penězích baží trestanec křečovitě, až do zatmění smyslň, a rozhazuje-li je opravdu jako třísky, když se dá do hýření, rozhazuje je za takovou věc, která se mu zdá ještě o jeden stupeň vzácnější, než peníze. Co může býti pro vězné vzácnějším než peníze? Svoboda, aneb aspoň jakési blouznění o svobodě. A trestanci jsou velicí blouznílkové. Vrátím se ještě k tomuto předmětu, ale když tak o tom mluvím: Uvěří mně kdo, že jsem viděl odsouzené na dvacet let, kteří v rozmluvě se mnou užívali na příklad zcela klidně takové fráze: „Ale počkej, až, dá pánbůh, uplyne má lhůta, potom …"
Vlastně smysl slova „vězeň" značí člověka bez vůle; utrácí-li peníze, jedná však již podle své vůle. Přese všechna znamení, vypálená na čele, přes okovy a nenáviděná břevna trestnické ohrady, jež mu zaclání boží svět a omezuje ho jako dravé zvíře v kleci, přece si může opatřiti vodku, t. j. strašně zapovězenou rozkoš, může se setkati s krásným pohlavím, může dokonce někdy (ač ne vždycky) podplatili své nejbližší představené, invalidy, ba i poddůstojníka, kteří se budou dívati zkrze prsty nato, jak on přestupuje zákon a disciplinu; může si kromě toho všeho dovoliti zafuriantit na účet těchto představených, a trestanec si hrozně rád zafuriantí, t. j. rád se staví před svými soudruhy, ba i sebe rád přesvědčí aspoň na chvíli, že má vůle a moci nepoměrně více, než se zdá, slovem tedy může si vyhoditi z kopýtka, může natropiti hluku, uraziti někoho do nejhlubšího stupně a dokázati mu, že všechno to může, že všechno je „v jeho moci", tedy může sebe přesvědčiti o věci, na niž si ubohý nesmí ani pomysliti. Hle, proč se mezi trestanci, i když jsou střízliví, může pozorovati všeobecná náklonnost k furiantství, k honošení se, ke komickému a vysoce naivnímu zveličování své vlastní osoby, třebas by věděli, že nikoho nechytnou na lep. A konečně každé takové vyhození z kopýtka vyžaduje jistou odvahu — je tedy v tom ve všem aspoň jakási podoba opravdového života, jakýsi, byt i velice vzdálený přeludsvobody. A co nedá člověk za svobodu? Který milionář, když by mu zadrhli krk petlicí, nedal by všechny své miliony za jediný doušek vzduchu?
Představenstvo se divívá, že ten neb onen trestanec strávil několik let mírně a vzorně, že byl i dozorcem jmenován pro své chvalné chování, a najednou, rozhodně pro nic za nic, jako by běs do něho vjel, zadovádí, rozhýří se, natropí hluku, ba časem se odváží i těžkého zločinu; buď schválně nahrubjání některému z vyšších představených, nebo zabije někoho, učiní mu násilí a pod. Hledí na něho a diví se. A zatím možná dost, že celá příčina takového nenadálého výbuchu v onom člověku, od něhož méně než od koho jiného bylo možno se ho nadíti, jest úzkostné, křečovité projevení své osobitosti, instinktivní tesklivost po sobě samém, touha, aby se ukázal, aby projevil svou sníženou osobitost, touha, jež se vyskytla z nenadání, vyrostla do rozezlení, do zběsilosti, do zatmění rozumu, do ochrnutí nervů, do křečí. Tak asi za živa pohřbený člověk, když procitne ve své rakvi, bije do jejího víka a namáhá se, aby je shodil, ačkoli rozum by ho mohl ovšem přesvědčiti, že všechno jeho namáhání zůstane marno. Ale to je to, že člověku není při tom pranic do rozumu: nastal křečovitý záchvat. Uvažme i to, že skoro každé samovolné projevení osobní vůle počítá se trestanci za zločin; a tu je mu pak přirozeně lhostejno, je-li ono projevení už větší, nebo menší. Hýřiti-li, tedy hyřiti, až se hory zelenají, odhodlati-li se na něco, tedy se odhodlati už na všechno, třebas i na vraždu. A vždyť potřebuje jenom začíti; jakmile se člověk jednou opojil, pak ho neudržíš! A proto na všechen způsob by bylo nejlépe, kdyby k tomu nedošlo. Všickni by měli pokoj.
Ano; ale jak to zařídit?
VI.
První měsíc.
(Dokončení.)
Když jsem vstupoval do káznice, měl jsem u sebe něco peněz; pohotově jsem měl nemnoho, neboť jsem se bál, aby mně je neodebrali. Ale pro všechen případ jsem měl uschováno, totiž zalepeno v deskách evangelia, jež bylo dovoleno vzíti s sebou do káznice, několik rublů. Tuto knihu s penězi, do ní zalepenými, mně dali ještě v Tobolsku darem ti, kteří také trpěli ve vyhnanství a trvání jeho počítali už celými desetiletími a kteří dávno již přivykli v každém „nešťastném" viděti svého bratra. Jest v Sibiři několik lidí, kteří nikdy nevymrou, a kteří, jak se zdá, položili si za úkol svého života, ošetřovati bratrsky „nešťastné". Jejich soucit a útrpnost k nim, skoro jako k svým vlastním dětem, jsou čistě nezištné, svaté. Nemohu si odepříti, abych se zde aspoň stručně nezmínil o jednom takovém setkání.
Ve městě, u něhož se nalézala naše káznice, žila jistá dáma, Nastasja Ivanovna, vdova. Rozumí se, že nikdo z nás, pokud jsme se nalézali v káznici, nemohl se s ní seznámiti osobně. Zdá se, že si zvolila za svůj životní úkol pomáhati deportováným, ale nejvíce se starala o nás. Snad se přihodilo v její rodině nějaké podobné neštěstí, anebo někdo ze zvláště drahých a jejímu srdci blízkých lidí trpěl za podobný přestupek; nevím. Ale ona pokládala jako by za zvláštní štěstí, směla-li učiniti pro nás vše, co bylo v jejích silách. Mnoho ovšem činiti nemohla; bylať velmi chudá. Ale my v káznici jsme pociťovali, že tam za ohradou trestnice máme nejoddanějšího přítele. Mimo jiné podávala nám často zprávy, jichž jsme měli vysoce zapotřebí.
Když jsem vyšel z káznice a odebíral jsem se do druhého města, podařilo se mně býti u ní návštěvou a seznámiti se s ní osobně. Bydlela kdesi na předměstí u jednoho ze svých blízkých příbuzných. Nebyla ani stará, ani mladá, ne hezká, ale také ne ošklivá; ba nebylo ani možná seznati, byla-li rozumná a vzdělaná. Bylo jen při každém jejím kroku pozorovati její nekonečnou dobrotu, neukojitelnou touhu zavděčiti se, uleviti nám, učiniti nám něco příjemného. Vše to jí přímo hledělo z tichých, dobrých očí. Strávil jsem u ní skoro celý večer ještě s jedním ze svých soudruhů z trestnice. Stále nám hleděla do očí, smála se, když my jsme se smáli, honem souhlasila se vším, ať jsme tvrdili cokoliv; stále se činila, jen aby nás uhostila něčím, co bylo její možností. Přinesla čaj, zákusky, jakési cukroví, a kdyby byla měla tisíce, těšily by ji, zdá se, jen proto, že by se nám lépe mohla zavděčiti a ulehčili osud našich soudruhů, kteří zůstali v káznici.
Když se s námi loučila, dala nám káždému na památku tobolku na papirosy. Tobolky ty zhotovila pro nás sama z lepenky — sám pánbůh ví, jak byly slepeny — polepila je malovaným papírem, právě takovým, jakým se polepují desky cvičební knihy početní pro národní školy — a kdo ví nepadla-li na tobolky vskutku nějaká „početnice". Kolkolem byly obě tobolky polepeny pro krásu tenounkým prýmkem ze zlatého papíru, pro který snad schválně musila jiti do krámu. „Vždyť vy kouříte papiroskv, tedy snad se vám to přihodí," pravila, jako by se ostýchavě vymlouvala za svůj dárek. …Říkává se, (slyšel i čítal jsem to) že nejvyšší láska k bližnímu jest zároveň i největším egoismem. Kde tu však mohl býti egoismus, toho nijak nechápu.
Ačkoli jsem za svého příchodu do trestnice neměl mnoho peněz, nicméně jsem se tehdá nemohl jaksi náležitě mrzeti na ty trestance, kteří hned za prvních hodin mého pobytu v káznici, ač mne už jednou oklamali, přicházeli zcela naivně podruhé a potřetí, ba i po páté, dlužit si ode mne peněz. Ale k jedné věci se přiznávám upřímně: mrzelo mne velice, že všechen ten národ se svým naivním chytráctvím, musel mne nezbytně, jak se mně zdálo, pokládati za blázínka a hlupáka, vysmívati se mne, a sice právě proto, že jim půjčuju peníze po páté. Muselo se jim rozhodně zdáti, že se dávám chytiti na jejich klamy a chytrosti a kdybych jim odepřel a počal je vyháněti, jsem naopak přesvědčen, že by si mne počali mnohem více vážiti. Ale jakkoli mne to mrzelo, odepříti jsem jim přece nemohl. Mrzelo mne to proto, že jsem v ty první dni vážně a pečlivě rozvažoval o tom, jaké postavení zaujmu v káznici, či lépe řečeno, v jaký poměr se mám vpraviti k nim. Cítil a chápal jsem, že celá ta společnost jest pro mne zcela nová, že zde tápám zcela jako ve tmách a že ve tmě nelze stráviti několik let po sobě. Bylo tedy zapotřebí se připravovati. Rozumí se, že jsem se rozhodl, že především musím jednati přímo, tak, jak mně káže vnitřní cit a svědomí. Ale věděl jsem zároveň, že je to jen aforismus, kdežto přede mnou vyvstává nejneočekávanější praxe.
A proto přese všechny drobné starosti o tom, jak se zařídím v kasárnách, o kterýchžto starostech jsem se už zmínil, a k nimž mne nabádal hlavně Akim Akimyč, přes to, že mne z části též zabavovaly, přece mne víc a více trápila strašná, hnětoucí tesklivost. „Mrtvý dům!" tvrdil jsem sám sobě, pohlížeje časem za soumraku se schůdků naší kasárny na trestance, vrátivší se z práce a přecházející, sem tam po nádvoří káznice, z kasáren do kuchyně a nazpět. Všímal jsem si jich pozorně a z tváří a z pohybů jsem se snažil uhádnouti, co jsou to za lidi, a jaké mají povahy? A oni bloudili přede mnou se zamračenými čely, anebo zas úplně veselí (tyto dva druhy vyskytují se nejčastěji a jsou charakteristickými pro káznici), nadávali si, nebo prostě rozmlouvali, anebo se konečně procházeli ojediněle, jako by v zádumčivosti, pomalounku, plavně, někteří na pohled unavení a apatičtí, jiní (i zde v trestnici!) s výrazem hrdé vynikajičnosti, s čapkami na stranu, s plášti přehozenými přes ramena, s drzým, chytráckým pohledem a drzým úsměškem.
Vše to jest moje společnost, můj nynější svět — pomyslil jsem si — v němž chtěj nechtěj musím žíti. Pokusil jsem se vyptávati a dověděti se o nich něčeho od Akiina Akimyče, s nímž jsem rád píval čaj, abych nebyl sám. Mimochodem podotýkám, že čaj za těch prvních dob byl skoro mým jediným pokrmem. Čaje se Akim Akimyč neodříkal a sám topil náš směšný, samodělný, malinký plechový samovar, kterýž mně zapůjčil M… Akim Akimyč vypil obyčejně jednu sklenici (mělť i sklenice), vypil ji mlčky a slušně, pak mne ji vrátil s poděkováním a hned se dal do šití mé pokryvky. Ale to, čeho jsem měl zapotřebí, sděliti mně nemohl, ba ani nechápal, proč mne tak zajímají povahy obkličujících nás a nejbližších nám soudruhů trestanců, i poslouchával mne dokonce s jakýmsi chytráckým úsměvem, jejž si velmi dobře pamatuju. „Nikoli, je patrno, že musím sám pátrati, a ne se vyptávati," pomyslil jsem si.
Čtvrtého dne podobně jako tehdá, když mně zaměnili řetězy trestnickými okovy, sestoupili se trestanci časně z rána do dvou řad před strážnicí, na prostranství před vraty káznice. V popředí, tváří k nim, jakož i v pozadí postavili se vojáci s nabitými ručnicemi a nasazenými bodáky. Voják má právo střeliti po trestanci, usmyslí-li si tento od něho utéci; ale je spolu odpovědným za svůj výstřel, vypálil-li jej v případě, jejž nelze pokládati za krajně nevyhnutelný. Totéž když by se trestanci zjevně vzbouřili. Ale koho pak napadne dáti se zjevně na útěk ?
Přišel ženijní důstojník, průvodčí a ženijní poddůstojníci, jakož i vojáci, kteří byli dozorci při konání práce. Počali vyvolávati jména. Část trestanců, kteří chodili do krejčoven, odešli dříve. Do nich ženijnímu důstojníkovi nebylo nic; pracovaliť pro káznici, šili na ni. Pak odešli dělníci do dílen a po nich ostatní na obyčejnou nádennickou práci. Spolu s dvaceti jinými trestanci šel jsem i já. Za pevností na zamrzlé řece byly dvě erární bárky, které, poněvadž se již k ničemu nehodily, bylo zapotřebí rozebrati, aby aspoň staré dříví nepřišlo darmo na zmar. Ostatně, veškeren ten starý materiál, zdá se, měl pranepatrnou cenu, měl-li vůbec jakou. Dříví se ve městě prodávalo za babku a kolkolem bylo hojnost lesů. Posýlali nás tam skoro jen proto, aby trestanci neseděli doma bez práce, což i trestanci sami dobře chápali. Do takové práce dávali se vždycky mdle, s nechutí; něco jiného bývalo, když práce sama měla smysl, stála za to a hlavně, když bylo možno vyprositi si určitý úkol. Tu jako by na ně padlo nějaké nadšení, a já sám viděl, jak pracovali ze všech sil, ač i tenkrát neměli z toho pražádné výhody, pracovali jen proto, aby byli dříve hotovi; ba i ctižádost jejich hrála při tom jakousi úlohu. Ale při této práci, jež se konala více pro formu než z potřeby, těžko si bylo vyprositi úkol, a proto bylo nutno pracovati, až se ozve buben, jenž svolává domu v jedenáct hodin ráno.
Den byl teplý a mlhavý; sníh div netál. Celý náš houfec se odebral za pevnost na břeh, řinčel lehce okovy, které ač byly skryty pod oblekem, vydávaly přece při každém kroku tenký a ostrý kovový zvuk. Dva nebo tři trestanci odešli do skladiště pro nevyhnutelné náčiní. Já šel spolu s ostatními a bylo mi dokonce, jako bych oživnul: chtělo se mi co nejdříve poznati a uviděti, co je to za práci? Čemu se říká káznická práce, a jak budu já sám poprvé ve svém životě pracovati?
Pamatuju si všechno do nejmenších podrobností. Cestou jsme potkali jakéhosi měšťáka s nevelkou bradou, jenž se zastavil a vstrčil ruku do kapsy. Z našeho houfu ihned vystoupil trestanec, sňal čapku, přijal almužnu — pět kopejek, a spěšně se vrátil ke svým. Měšťák se poznamenal křížem a šel dále svou cestou. Těch pět kopějek projedli téhož rána v preclíkách, rozdělivše je po stejné části mezi nás všechny.
Z celého tohoto houfce trestanců jedni byli jak obyčejně zasmušilí a nemluvní, druzí mdlí a lhostejní, třetí líně klábosili mezi sebou. Jeden měl z čehosi hroznou radost, byl vesel a div netancoval cestou, cinkaje při každém skoku okovy. Byl to týž nevysoký, ramenatý trestanec, jenž se za prvního mého jitra v káznici pohádal s druhým u vody, když se myli, za to, že tento druhý si dovolil nesmyslně o sobě tvrditi, že je pták „kahan". Tohoto rozveseleného chlapíka zvali Skuratov. Posléze zazpíval i jakousi bujnou píseň, z níž si pamatuju refrén:
Beze mne mě ženili, já byl tenkrát ve mlýně…
Scházela jen balalajka.
Jeho neobyčejně veselá nálada způsobila ovšem ihned v některých z naší skupiny rozmrzelost; někteří ji měli dokonce za urážku…
„Rozhulákal se!" prohodil vyčítavě jeden trestanec, jehož se věc ta ostatně ani netýkala.
„Měl vlk jedinou písničku, i tu mu vzal Tulak!" poznamenal chochláckým nářečím druhý, ze skupiny zamračených.
„Já jsem ovšem z Tulské gubernie," odsekl bez prodlení Skuratov; „ale vy jste se ve vaší Poltavě haluškou udávili".
„Plácej! A ty co's jídal? Láptěm šči jsi nabíral".
„A nyní jako by ho čert koulemi krmil," dodal třetí.
„Inu, je pravda, braši; jsem člověk rozněžený," odpověděl s lehkým povzdechem Skuratov, jako by litoval své rozněženosti a obracel se při tom ke všem dohromady ale k němu zvlášť. „Od samého dětství byl jsem vychován suchými švestkami a francouzskými houskami" — vtipkoval Skuratov, překrucuje při tom schválně jednotlivá slova; „vlastní pak bratři moji i nyní ještě mají v Moskvě svůj vlastní krám. V průchodních krámech vzduch prodávají; jsou kupci přebohatí."
„A co's ty prodával?"
„Nu všelijaké druhy jsme prošli. Tehdáž jsem, braši, dostal svých prvních dvě stě…"
„Snad rublů!" vskočil mu do řeči jeden zvědavý, jenž skoro zachvěl, uslyšev o takové sumě.
„Ne, milý človíčku, ne rublů, ale ran holí. Luko ! poslouchej
Luko!"
„Pro někoho jsem Luka, ale pro tebe Luka Kuzmyč," ozval se s nechutí malinký, tenoučký trestanec s ostrým nosíkem.
„Nu, Luko Kuzmyči, nu třebas, vzal tě čert."
„Pro někoho jsem Luka Kuzmyč, ale pro tebe strejček."
„Eh, vzal tě čert i se strejčkem; nestojí za to, s tebou mluvit!
A vidíš, takové hezké slovíčko jsem ti chtěl povědit. Tak vidíte
tedy, braši, jak se to přihodilo, že jsem se tak krátce zdržel v
Moskvě. Dali mně naposled patnáct karabáčem a poslali mne pryč.
Já tedy…"
„A zač tě poslali pryč?" vpadl mu do řeči jeden, jenž bedlivě sledoval jeho vypravování.
„A nechoď — prý — do karantén, nepij špunty, nehraj na biliáre; a tak mně, braši, nedali ani času, abych mohl v Moskvě náležitým způsobem zbohatnouti. A vždyť tuze, tuze, tuze rád bych byl bohatým. Nu, tak jsem si toho přál, že ani nevím, jak vám pověděti."
Mnozí se zasmáli. Skuratov byl patrně jedním z dobrovolných komiků, či lépe řečeno z bláznů, kteří jako by pokládali sa svou povinnost obveselovati své zasmušilé soudruhy, začež ovšem kromě nadávek neutržili ničeho. Přináležel ke zvláštnímu, pozoruhodnému typu, o němž — možná dost — budu ještě vypravovati.
„Vždyť i nyní by se vyplatilo, stříleti tebe místo sobolů," prohodil Luka Kuzmyč. „Jen šatů, hlele, nabere se na sto rublů."
Skuratov měl na sobě nejhorší, nejvíc obnošený plášť, pokrytý se všech stran záplatami. Prohlédl si svůj plášť dosti chladnokrevně, ale pozorně s hora dolů a pokračoval:
„Za to hlava zač stojí, braši, hlava! Když jsem se i s Moskvou loučil, to mně bylo jedinou útěchou, že hlava půjde spolu se mnou. S bohem Moskvo, zaplať Pánbůh za lázeň, za volný vítr, slavně mně nalupali! A na můj plášť, milý človíčku, nemáš proč koukat…"
„Mám se snad na tvou hlavu dívat?"
„E, vždyť ani hlava není jeho, nýbrž darovaná," ozval se opět
Luka. „V Tumeni mu ji dali almužnou, když ho sem vedli."
„A pověz nám, Skuratove, uměl jsi nějaké řemeslo?"
„Jaké řemeslo! Průvodčím byl, slepé vodil a jim kradl peníze z měšce," poznamenal jeden ze zamračených. „To bylo celé jeho řemeslo."
„Ne, opravdu jsem zkusil boty šíti," odpověděl Skuratov, docela si nevšímaje kousavé poznámky. „Ale ušil jsem všeho všudy jeden pár."
„Nu co, kupovali?"
„Ano, trefil se takový, jenž se Boha patrně nebál, otce, matky v úctě neměl; za to ho potrestal Hospodin — koupil."
Všichni kolem Skuratova div se smíchy nepováleli.
„Nu a potom jsem pracoval ještě jednou, to bylo už tady," pokračoval neobyčejně klidně Skuratov. „Štěpánu Fedoryči Pomorcevu, panu poručíkovi, jsem podšíval boty."
„Což on, byl spokojen?"
„Ne, braši, nebyl. Na tisíc let mně vynadal, a k tomu ještě kolenem do zad drchnul. Hrozně se tenkrát rozzlobil. — Eh, selhal můj život, selhal kátoržný!
Potom v krátké době na to Akulinin přišel muž…"
spustil neočekávaně znova a podle taktu počal poskakovali a cupati.
„Vida nezvedu!" bručel jdoucí okolo mne chochol, vrhnuv na něho se strany hněvivý pohled.
„Darebný člověk," poznamenal druhý rozhodným a vážným tonem.
Nemohl jsem nikterak pochopiti, proč se na Skuratova zlobí, a vůbec proč všichni veselí lidé, jak jsem za oněch prvních dnů již mohl pozorovati, se nacházejí jaksi v opovržení? Vztahoval jsem hněv chochlův i ostatních k záležitostem soukromým. Avšak nebyly tím vinny osobní záležitosti, nýbrž zlobili se proto, že Skuratov nebyl dosti zdrženlivý, že si nedodával onoho líčeného vzezření vlastní důstojnosti, jímž byla až pedantsky nakažena celá káznice, slovem zlobili se na něho proto, že byl, jak se vyjadřovali, „darebným člověkem". Ale nezlobili se na všechny vtipkáře bez výjimky, neodbývali tak s vysoká všechny, jako Skuratova a některé jiné, jemu podobné. Přišlo na to, jak kdo dovoloval s sebou zacházeti. Ukázal-li se člověk dobrosrdečným a prostým, ihned se stal předmětem opovržení. To mne dokonce i překvapilo.
Byli však i mezi vtipkáři tací, kteří uměli odseknouti a rádi to činili, nikomu nic neodpouštějíce; takových si vážili z přinucení. Byl i v našem oddílu jeden takový kousavý, jinak člověk veselý a rozmilý, jehož jsem však s této stránky poznal až později. Byl to hezký, vysoký chlapík s velikou bradavicí na tváři a velice komickým výrazem obličeje, jinak dosti příjemného a rozumného. Říkali mu pionér, protože sloužíval druhdy u pionérů; nyní se však nalézal ve zvláštním oddělení. O něm se ještě zmíním.
Ostatně ani všichni „vážní" nebyli tak nedůtkliví, jako chochol rozhněvaný na veselí. V káznici bylo několik osob, jež činily nároky na prvenství, na znalost všech záležitostí, na vynalézavost, pevnou povahu a chytrost. Mnozí z nich byli opravdu lidé rozumní, pevné povahy a vskutku dosahovali toho, oč se ucházeli, totiž prvenství a značného mravného vlivu na své soudruhy. Tito chytří lidé byli mezi sebou nepřáteli a každý z nich měl mnoho odpůrců. Na ostatní trestance shlíželi s důstojností, ba i se vznešenou laskavostí, marných sporů nepočínali, u představených byli oblíbeni, při práci určovali jaksi, co kdo má konati a ani jeden z nich by neprojevil na příklad svou nelibost pro zpívání: k takové malichernosti by se nesnížili. Ke mně se všichni tací chovali ku podivu zdvořile po celou dobu mého vězení, ale do řečí se mnoho nepouštěli, také jaksi z vážnosti. I o nich promluvím ještě podrobněji.
Přišli jsme na břeh. Dole v řece stála zamrzlá v ledu stará bárka, kterou jsme měli rozebrati. S druhé strany řeky modrala se step; pohled byl zasmušilý, jednotvárný. Čekal jsem, že se všichni honem vrhnou do práce, ale na to nikdo nepomýšlel. Někteří si usedli na trámy, jež se válely po břehu; skoro všichni vytáhli z bot měšce s domácím tabákem, jenž se prodával na trhu v listech po třech kopejkách za libru, a kraťoučké troubele s malinkými dřevěnými dýmkami vlastní výroby. Zapálili si dýmky, vojáci nás obstoupili řetězem a s nejnudnějším výrazem ve tváři nás počali hlídati.
„Koho to jen napadlo, rozbírati tuhle bárku?" prohodil kdosi více jen pro sebe, aniž se obracel ke komu. „Štěpin se mu zachtělo, či co?"
„Kdo se nás nebojí, toho to napadlo," dodal jiný.
„Kam to táhnou ti mužíci?" promluvil po krátké pomlčce zase první, nevšímaje si — toť se rozumí — odpovědi na svou otázku a ukazuje do dálky na tlupu mužíků, beroucích se kamsi husím pochodem ve hlubokém sněhu. Všichni se lenivě ohlédli v tu stranu a z dlouhé chvíle se jim počali posmívati. Jeden z mužíků, nejposlednější, kráčel jaksi neobyčejně směšně s roztaženýma rukama a se skloněnou na stranu hlavou, na níž jako koláč seděla dlouhá mužická čepice. Celá jeho postava odrážela se úplně a jasně od bílého sněhu.
„Hlele brach Petrovič, jak se oblík'!" poznamenal jeden, nápodobě mužickou výslovnost. Stojí za povšimnutí, že trestanci na mužíky pohlíželi trochu s vysoka, ač dobrá polovina jich pocházela ze stavu selského.
„Poslední, hleďte braši, kráčí, jako by ředkev sázel."
„To je těžkodum, peněz má mnoho," prohodil třetí.
Všichni se zasmáli, ale taky jaksi lenivě, jako by se jím nechtělo. Zatím přišla prodavačka s pečivem, smělá a hbitá babka.
Koupili u ní preclíků za peták, jejž dostali almužnou, a rozdělili se ihned o preclíky.
Chasník, jenž vedl v káznici obchod s preclíky, koupil jich dvacet a začal se neústupně příti, aby dostal nádavkem tři místo dvou preclíků, jak se slušelo dle obyčejného pořádku. Ale prodavačka nesouhlasila.
„Nu a toho nedáš?"
„Co bys ještě rád?"
„Nu, čeho myši nejedí."
„Aby hrom do tebe!" vzkřikla prodavačka a dala se do smíchu.
Konečně se ukázal i dozorce nad pracemi, poddůstojník s hůlkou.
„He, vy! Co sedíte! Začínejte!"
„A co, Ivane Matvějiči, uložte nám dnešní úkol," ozval se jeden z náčelníků, vstávaje pomalu s místa.
„Proč jste tam při prohlídce nepožádali? Rozeberte bárku, tu máte úkol."
Konečně se sebrali a sestoupili k řece, jedva nohy vlekouce. V tlupě se ihned vyskytli rádcové, ovšem jen na slovech. Bylo ustanoveno, že se bárka nemá sekati jak se hodí, nýbrž že se břevna měla dle možnosti zachovati v celosti, a zvláště příční trámce přibité podél celé bárky ke dnu dřevěnými hřeby — práce to dlouhá a nudná.
„Nejdříve by se mělo odtáhnouti tohle břevno. Chopte se hoši!" mínil jeden trestanec, jenž nebyl ani pořadatelem, ani náčelníkem, nýbrž prostý robotník, pokorný, tichý člověk, jenž mlčel až dosud; i sehnuv se, objal rukama tlustou kládu, čekaje, že mu někdo přijde na pomoc. Ale nikdo mu nepomohl.
„Ano, zdvihneš, počkáš si! Ani ty nezdvihneš, ani děd tvůj, medvěd, kdyby přišel, i ten by ji nezdvihl," zabručel kdosi skrze zuby.
„Tak kterak, braši, jak začneme? Opravdu už nevím.." promluvil samovolný náčelník, nevěda kudy kam a zanechav břevna, opět se vzpřímil.
„Vší práce nepoděláš… což se ženeš?"
„Třem slepicím zrní zasypat — přepočítá se, a tu se žene první — hejlové!"
„Vždyť já nic, braši," omlouval se zkrušený; „já jen tak.."
„Tak což, mám na vás čechly navlékat, či co? Anebo chcete, abych vás na zimu nasolil?" vzkřiknul opět dozorce, jenž s podivením pohlížel na dvacetihlavý zástup, jenž nevěděl, jak se chopiti práce. „Začínejte, zčerstva!"