„Čerstvěji než čerstvý to neuděláme, Ivane Matvějiči."
„Vždyť beztoho nic neděláš, hej! Saveljeve! Tlučhubo Petroviči!
Na tebe volám. Co stojíš a oči prodáváš!… Začínat !"
„Co pak já sám svedu?…"
„Radši nám uložte úkol, Ivane Matvějiči." „Řekl jsem — bez úkolu. Rozeberte bárku a půjdete domů. Začínat!"
Pustili se konečně do práce, ale mdle, s nechutí, jaksi neobratně. Bylo až protivno dívati se na ten zástup zdravých, silných pracovníků, kteří jako by rozhodně nevěděli, co mají počíti se svou prací. Sotva počali vyndavati první, nejmenší příční trámec, ukázalo se, že se láme, „sám se láme", jak oznamovali k svému ospravedlnění dozorci; takovým způsobem tedy nebylo možno pracovati, bylo nutno chopíti se věci nějak jinak. Nastala dlouhá porada mezi trestanci, jak se věci chopiti, co mají dělati? Pomalu došlo ovšem ke spílání, a bylo se co báti, že dojde ještě dále… Dozorce opět křiknul a zamával hůlkou, ale následující příčnice se zlámala opět. Vyšlo konečně na jevo, že je po ruce málo seker a že je nezbytno dojiti ještě pro nějaké náčiní. Poslali tedy ihned dva chlapíky v průvodu vojáka do pevnosti pro náčiní, a zatím než se vrátí, usedli si ostatní klidně v bárce, vyndali své dýmky a opět si zapálili.
Dozorce si odpliv': „Nu před vámi práce nezapláče! Eh cháska, cháska!" zabručel mrzutě, hodil rukou a šel do pevnosti, mávaje hůlkou,
Za hodinu přišel správce. Vyslechl klidně trestance a oznámil, že jim dává za úkol vytáhnouti ještě čtyři příčnice, ale tak, aby se již nelámaly, nýbrž zůstaly celé, a mimo to jim uložil, aby rozebrali značnou část bárky; potom prý se již budou moci vrátiti domů. Úkol byl značný, ale však měli byste vidět, jak se pustili do práce! Kam se poděla lenost, kam nejapnost! Ozvaly se rány seker, počali vytahovati dřevěné hřeby. Ostatní podkládali silné topory, opírali se o ně dvaceti ruka mi, čile a dovedně vyvraceli příčnice, jež k mému podivení vytahovali nyní úplně celé a neporušené. Práce jen kynula. Všichni jaksi nápadné zmoudřeli. Nebylo zbytečných slov ani nadávek; každý věděl, co říci, co dělati, kam stoupnou ti, co poraditi. Zrovna o půl hodiny dříve, než se ozval buben, byl uložený úkol hotov, a trestanci se vraceli domů unavení, ale zcela spokojeni, ačkoli získali všeho všudy asi půl hodinky z té doby, kterou měli pracovati.
Co však se týče mne, zpozoroval jsem jistou zvláštnost. Ať jsem se obrátil kamkoli, chtěje jim pomáhati při práci, všudy jsem byl zbytečným, všudy jsem překážel, všudy mne odháněli div ne s nadávkami.
Lecjaký poslední otrapa, jenž byl sám jedním z nejhorších pracovníků a nesměl ani muknouti před ostatními trestanci, kteří byli smělejší a obratnější než on, i ten se měl za oprávněna křiknouti na mne a odehnati mne, přistoupnul-li jsem k němu, a sice pod záminkou, že mu překážím. Konečně jeden ze smělých zvolal přímo a hrubě: „Kam lezete, jděte pryč! Nač se pletete, když se vás nikdo neprosí."
„Dostal se do pytle!" dodal ihned jiný.
„Vezmi raděj pokladničku," obrátil se ke mně třetí, „a jdi sbírat na kamenné stavení, spáleniště tabáční, a tady nemáš co dělat."
Nezbylo mně, než státi stranou; ale státi stranou, když se ostatní namáhají, je jaksi nesvědomité. Ale když jsem opravdu poodešel a stanul na konci bárky, ihned volali: „Hle, jaké dělníky posýlají! Co s nimi začít? Ničeho s nimi člověk nesvede!"
Vše to se dělo ovšem schválně, protože to působilo všem potěšení. Jakž pak si nezavtipkovati nad bývalým šlechticem ! A proto byli ovšem rádi, že se naskytla k tomu příležitost.
Nyní je zcela srozumitelno, proč jsem si, jak jsem už výše podotknul, postavil první otázku, když jsem vstoupil do káznice: Jak se mám chovati, v jaký poměr se mám vpraviti k oněm lidem? Tušil jsem, že ,budu míti s nimi často podobné srážky, jako nyní na práci. Ale nechať ony srážky budou jakékoli, rozhodl jsem se, že nezměním svého plánu, jejž jsem za té doby měl z části již promyšlený; vědělť jsem, že jest správný. A sice, rozhodl jsem se, že jest nutno chovati se co možná prostě a nezávisle a nikterak neprojevovati zvláštní snahy po sblížení se s nimi; avšak také jich neodmítati, budou-li sami vyhledávati sblížení. Nebáli se jejich hrozeb a nenávisti a podle možnosti se tvářiti, že toho nepozoruju. Nesbližovati se s nimi na některých určitých bodech a neschvalovati některých jejich zvykův a obyčejů; slovem neucházeti se úmyslně o jejich přátelství. Dovtípil jsem se na první pohled, že oni první by mnou za to opovrhli.
Avšak dle jich ponětí — později jsem se o tom přesvědčil úplně — bylo přec jen mou povinností nezahazovati se před nimi a dbáti svého šlechtického původu, to jest býti choulostivým na práci, kroutiti se, opovrhovati jimi, ušklíbati se při každém kroku, vůbec hráti si na pána. Tak si totiž představovali šlechtické chování. Spílali by mně ovšem za to, ale při tom by měli ke mně úctu. Taková úloha nebyla mně však po chuti; nikdy jsem nebýval takovým šlechticem, jak si ho oni představovali; za to jsem si dal slovo, že nižádným ústupkem nesnížím před nimi svého vzdělání, ani svého přesvědčení. Kdybych, abych se jim zalíbil, počal jim lichotiti, s nimi souhlasili, bratříčkovali se s nimi a napodobili různé jejich vlastnosti, abych si tím získal jejich přízně, ihned by si pomyslili, že to činím ze strachu a zbabělosti a chovali by se ke mně s opovržením. Na A…va ukazovati se nesmí; on docházel k majorovi a trestanci se báli jeho.
S druhé strany však nechtěl jsem se uzavírati před nimi v chladnou a nepřístupnou zdvořilost, jako činili Poláci. Viděl jsem nyní zcela jasně, že mne přezírají za to, že jsem chtěl konati hrubou práci, jako oni, že jsem se neukázal choulostivým, že jsem se nevymlouval před nimi; a ačkoli jsem byl přesvědčen, že budou později nuceni změniti své mínění o mně, přece myšlénka, že mají nyní jaksi právo mne přezírati v tom domnění, že jsem si je chtěl při práci naklonili — ta myšlénka mne hrozně zarmoutila.
Když jsem se večer po ukončení odpolední práce navrátil do káznice celý unavený a ztýraný, opět se mne zmocnila strašná tesklivost. „Kolik tisíc takových dní mne ještě očekává," pomyslil jsem si, „právě takových a pořád stejných! Chodil jsem již za soumraku mlčky sám za kasárnami, podél ohrady a náhle jsem spatřil našeho Šárika, jenž běžel zrovna ke mně. Šárik byl náš pes v káznici, takový pes, jaké mívají setniny, baterie, škadrony. Zdržoval se v káznici od nepamětných dob, nikomu nenáležel, všechny nás pokládal za pána, a živil se odpadky z kuchyně. Byl to hlídací pes dosti veliký, černý s bílými skvrnami, nepříliš starý, s chytrýma očima a huňatým ohonem. Nikdo ho nepohladil, nikdo si ho vůbec nikdy ani nevšimnul. Hned prvního dne jsem ho pohladil a dal jsem mu z ruky kousek chleba. Když jsem ho hladil, stál tiše, laskavě na mne pohlížel a na důkaz spokojenosti vrtěl pomalu ohonem. Nyní, když mne už dlouho neviděl, mne, jemuž v prodlení mnoha let prvnímu napadlo ho pohladiti, běhal a hledal mne mezi všemi a když mne konečně našel za kasárnami, zakňučel a běžel mně v ústrety. Nepamatuju se, co se se mnou dělo, ale já ho počal líbati a objal jsem jeho hlavu. Šárik mně vskočil předními tlapami na ramena a počal mne lízati tvář. „Tedy vida přítele, jehož mně posýlá osud!" pomyslil jsem si a pokaždé, když jsem se potom za oné první těžké a smutné doby vracíval z práce, přede vším aniž bych někam jinam zašel, spěchal jsem vždy za kasárny s běžícím přede mnou a radostí kňučícím Šárikem, tam jsem objal jeho hlavu a líbal, líbal ji, a jakýsi sladký a spolu trapně hořký pocit svíral mně srdce. Ba, pamatuju se, že mně bylo příjemno pomyšlení, jako bych se chtěl sám před sebou honositi svým trápením, že mně z celého světa zbylo nyní samojediné stvoření, které mne má rádo, které je mně oddáno, které je mně přítelem — můj věrný pes Šárik.
VII.
Nové známosti. Petrov.
Ale čas utíkal a já ponenáhlu přivykal. S každým dnem vždy méně a méně mne zarážely všední zjevy mého nového života. Oči záhy přivykly různým příhodám, okolnostem, lidem. Smířiti se s oním životem bylo nemožno, ale dávno už bylo na čase, abych jej uznal za hotovou událost. Všechny pochybnosti, jež zůstávaly ještě ve mně, zatajil jsem ve svém nitru co možná nejhloub. Nepotloukal jsem se už po káznici jako zbloudilý a neprozrazoval jsem svůj stesk. Divoce zvědavé pohledy trestanců neupíraly se na mne již tak často, nepronásledovaly mne s jakousi promyšlenou vyzývavostí. Přivykli ke mně patrně i oni, čemuž jsem byl velice rád. Procházel jsem se již po trestnici jako doma, znal jsem své místo na narách a přivyk'jsem patrně i k takovým věcem, k nimž jsem myslil že po celý život nepřivyknu. Pravidelně každý týden dával jsem si holiti polovinu hlavy. Za tím účelem volali nás každou sobotu po práci jednoho po druhém z trestnice na strážnici (kdo by nebyl býval oholen, odpovídal za sebe sám), a tam vojenští holiči mydlili studeným mýdlem naše hlavy a necitelně je dřely nejtupějšími břitvami, takže mně i nyní přechází mráz po kůži, když si vzpomenu na ono mučení.
Ostatně brzy se vynašel lék; Akim Akimyč mně ukázal na jednoho trestance z oddělení vojenského, jenž za kopějku holil svou vlastní břitvou každého, kdo za to požádal a tím si vydělával peníze. Mnozí trestanci chodili k němu, aby se vyhnuli erárním holičům, a nebyli to přec lidé choulostiví. Našeho trestance holiče nazývali majorem, ač nevím proč a také nemohu říci, čím by byl připomínal majora. Když to nyní píšu, vidím před sebou onoho majora, vysokého, hubeného a nehovorného chlapíka, dosti přihlouplého, stále zahloubaného do svého zaměstnání a vždy s řemenem v ruce, na němž dnem i nocí potahoval svou břitvu, jež byla již nad míru vybroušena, a zdálo se, že byl celý pohroužen v toto zaměstnání, jež pokládal bez pochyby za úkol svého života. Bylť opravdu neobyčejně spokojen, když byla břitva v pořádku a někdo přišel se dát oholiti; mýdlo měl teplé, ruku lehkou, holil jako aksamítem. Jeho umění mu působilo patrně radost a honosil se jím, vydělanou kopějku přijímal nedbale, jako by šlo opravdu jen o umění a ne o kopějku.
Náš A…v dostal jednou co proto od místního velitele majora, když za svých denunciací o káznici připomenul kdysi jméno našeho trestnického holiče a z nedopatření ho nazval majorem. Místní velitel se rozvzteklil a urazil se v nejvyšší míře. „Víš-li pak, ty padouchu, co to je major?" křičel s pěnou na rtech, vypláceje A…va svým způsobem; „rozumíš ty, co je major? A najednou se vyskytne nějaký padouch šibeničný, a ty se můžeš opovážiti jmenovati ho majorem mně do očí, v mé přítomnosti?" Jenom A…v se mohl snášeti s takovým člověkem.
Od prvního dne svého pobytu v káznici počal jsem již blouzniti o svobodě. Počítání na tisícerý způsob a v nejrůznějších poměrech, kdy skončí má trestnická léta, stalo se mým zamilovaným zaměstnáním. Ba nemohl jsem ani přemýšleti o ničem jinak a jsem přesvědčen, že tak činí každý, kdo je zbaven svobody na jistou dobu. Nevím, zdali trestanci uvažovali a počítali také tak, jako já, ale podivuhodná lehkomyslnost jejich nadějí mne překvapila hned při prvním vkročení. Naděje vězně, zbaveného svobody, jest dcela jiná, než naděje člověka, žijícího pravidelným způsobem. Svobodný člověk ovšem doufá (na příklad ve změnu osudu, ve zdar nějakého podniku) ale při tom žije, jedná; skutečný život zcela ho uchvacuje svým vírem. Jinak u vězně. I tam je sice život — pevnostní, vězeňský. Ale ať si je trestanec kdokoli, a ať si jest odsouzen na lhůtu jakoukoli, rozhodně, instinktivně nemůže uznávati svůj osud za něco kladného, za poslední odstavec svého věku, za část skutečného života. Každý trestanec pociťuje, že tu není doma, nýbrž jen jako by na návštěvě. Na dvacet let hledí jako na dvě léta, a jest úplně ubezpečen, že v padesátipěti letech, až vyjde z káznice, bude právě takovým chlapíkem, jako nyní v třicetipěti. „Ještě užijeme světa!" myslí si a důsledně odhání od sebe všeliké pochybnosti a jiné obtížné myšlénky. Ba i ti, co byli odsouzeni doživotně, trestanci „zvláštního oddělení", i ti se nadáli někdy, že přijde neočekávaně z Pitěra*) rozhodnutí: „Poslat ho do Nerčinska do dolů na určitou dobu." Pak bude dobře. Především do Nerčinska bude div ne půl roku co jíti, a táhnouti ve skupině trestanců je nepoměrně příjemnější, než býti v trestnici. Pak zbývá se jen dočkati, až vyprší v Nerčinsku lhůta a potom… A vězte, že tak počítává i leckterý šedovlasý člověk!
V Tobolsku jsem viděl vězně, přikovaného ke zdi. Sedel na řetěze asi sáh dlouhém; tamtéž se nalézalo i jeho lože. Přikovali ho za cosi neobyčejně strašného, čeho se dopustil už na Sibiři. Vězňové tací sedí po pěti letech, sedí i po deseti. Jsou to většinou vražedníci. Jen jednoho jsem viděl mezi nimi, jenž býval jaksi pánem; býval kdesi úředníkem. Mluvil tichounce, trochu šišlavě; na ústech slaďounký úsměv. Ukazoval nám svůj řetěz, ukazoval, jak se má lehati na lože, aby bylo pohodlnější. Musil to býti povedený ptáček! Chovají se ve vězení vůbec všichni tiše a zdají se spokojenými a přece každý z nich baží po tom, aby co nejdříve odseděl svou lhůtu. A proč? mohlo by se zdáti. Inu, vyjde pak z dusné, provlhlé komůrky s nízkou cihlovou klenbou a projde se po dvoře trestnice a … dost. Z trestnice ho už nevypustí nikdy. Ví sám, že vězňové, puštění se řetězu, zůstávají na vždy v trestnici, až do samé smrti a při tom spoutaní železy. Ví to, a přece se mu strašně chce odbyti honem lhůtu, kterou musí proseděti na řetěze. Vždyť by bez oné touhy nemohl člověk proseděti pět nebo šest let na řetěze, aby buď neumřel, nebo nepozbyl rozumu. Ba jest otázka, seděl-li by vůbec.
Věděl jsem, že práce mne může zachrániti, může upevniti mé zdraví, tělo. Stálý duševní nepokoj, podráždění
*) Pitěr je prostonárodní název Petrohradu.
nervů, zatchlý vzduch v kasárně mohly by úplně porušiti můj organismus. Býti co možná často na vzduchu, každý den se unaviti, přivykati k nošení břemen — tak aspoň se zachráním — rozumoval jsem — sesílím, vyjdu na svobodu zdráv, bodrý, silný, nesestárlý. A nemýlil jsem se, práce a pohyb byly mně velmi užitečný. S úžasem patří val jsem na jednoho ze svých soudruhů, původu šlechtického jak hasl v trestnici jako svíčka. Přišel tam zároveň se mnou, mladý, krásný, bodrý a vyšel polozničený, šedý, neschopný chůze a se zádechem. Nikoliv, myslíval jsem si, hledě na něho: Já chci býti živ a budu živ!
Za to však jsem dostával z počátku od trestanců za svou lásku k práci a dlouho si mne dobírali posměchem a urážkami. Ale neohlížel jsem se na nikoho a vesele jsem chodil kamkoli, třebas na př. pálit a tlouci alabastr, k jedné z nejprvnějšich to prací, s nimiž jsem se seznámil. Byla to práce lehká. Ženijní důstojníci rádi ulevovali v práci, pokud bylo možno, šlechticům, což nebylo snad nespravedlivou úlevou, nýbrž oprávněnou. Bylo by podivno, aby se žádalo na člověku, jenž je dvakrát slabší, a nikdy se hrubou prací nezabýval, téhož výkonu, který se požadoval na skutečném dělníkovi. Ale takové lehčí práce, jež se vykonávaly jako by kradmo, nebylo vždy možno ukládati; na to se přísně hledělo s jiné strany. Dosti často byli jsme nuceni konati též práci těžkou, a tu šlechtici snášeli ovšem útrapy dvakrát takové, jako ostatní dělníci.
Na alabastr posýlali obyčejně dvě nebo tři osoby, starce nebo slabé lidi, a ovšem mimo jiné i nás; kromě toho přidělovali k nám ještě jednoho opravdového dělníka, jenž věci rozuměl. Obyčejně chodil stále tentýž; tak po několik let chodíval s námi Almazov, přísný, snědý, hubený člověk, již letitý, nehovorný a mrzutý. Nás přezíral hluboce. Ale jeho nelibost k řeči byla tak veliká, že byl i leniv na nás bručeti.
Kůlna, kde jsme pálili a tloukli alabastr, stála také na pustém, krutém břehu řeky. V zimě, zvláště za pošmourného dne, bylo nepříjemno pohlížeti na řeku a na protější, daleký břeh. Cosi teskného, srdce rvoucího bylo v té divoké, pusté krajině. Ale snad ještě tíže bylo, když po nekonečné, bílé pleně sněhové jasně zářilo slunce; hned bych uletěl někam na step, která počínala na druhém břehu, a prostírala se na jih bez přestání jako ubrus na půl druhého tisíce verst. —
Almazov se dával obyčejně mlčky a s přísným vzezřením do práce; my jsme se vskutku styděli, že mu nemůžeme náležitým způsobem pomáhati, on pak schválně na nás nijaké pomoci nevyžadoval, jako by proto, abychom cítili veškeru svou vinu před ním a káli se vědomím své vlastní nepotřebnosti. Celá práce však záležela v topení peci, aby se vypálil složený v ní alabastr, jejž jsme mu nezřídka nanosili my. Druhého dne, když byl alabastr již úplně vypálen, počalo jeho vybírání z peci. Každý z nás vzal těžkou paličku, naložil si do zvláštního truhlíku alabastru a počal jej tlouci. Byla to velmi milá práce. Křehký alabastr se měnil v bílý, lesklý prach; tak lehce, tak dobře se drobil. Prali jsme těžkými palicemi a působili jsme takový hřmot, až jsme sami měli radost. Umdlévali jsme na konec a zároveň nám bývalo příjemno; tváře se rozpálily, krev obíhala bystřeji. Tu i Almazov počínal na nás hleděti shovívavěji, jako se pohlížívá na malé děti; shovívavě pokuřoval ze své dýmky, ale přece se nemohl zdržeti aby si nezábručel, když už musil promluviti. Ostatně choval se tak i ke všem ostatním, a jinak, zdá se, že byl hodný člověk. —
Jiná práce, na kterou mne posýlali, bylo točiti v dílně kolem u soustruhu. Kolo bylo veliké, těžké. Točení vyžadovalo nemalého napjetí sil, zvláště když soustružník, některý z ženijních řemeslníků, vytáčel něco většího, jako sloupek ke schodišti, nebo nohu od velkého stolu z erárního nábytku pro některého úředníka, k čemuž bylo zapotřebí div ne celého břevna. Jeden člověk v takém případě nebyl by s to, aby roztočil soustruh a proto nás posýlali obyčejně dva, mne a ještě jednoho bývalého šlechtice, jakéhosi B. Tato práce ležela pak v prodlení několika let výhradně na nás, jakmile vůbec bylo zapotřebí práce soustružnické. B. byl slabý, úzkoprsý člověk, ještě mladý, ale churavý na prsa. Přišel do káznice rok přede mnou spolu se dvěma jinými svými soudruhy — jedním starcem, jenž se po celou dobu svého vězení ve dne v noci modlil, začež si ho trestanci velice vážili, a jenž při mně zemřel; s druhým pak ještě velmi mladým člověkem, svěžím, červeným, silným, smělým, jenž cestou nesl umdlévajícího B. každodenně půl cesty, a sice po celých sedm set verst. Měli jste vidět, jací to byli přátelé. B. byl člověk znamenitě vzdělaný, šlechetný, povahy velkomyslné, ale pokažené a rozdrážděné nemocí. Kolem jsme točili spolu a to nás částečně i zajímalo. Tato práce mně poskytovala výtečný pohyb.
Velmi rád jsem také prohazoval sníh. Bývalo to obyčejně po sněhových bouřích, a sice dosti často v zimě. Po bouři, jež trvala den i noc, byl některý dům zavát do polovice oken a jiný byl zanesen skoro celý. Když už bouře přestávala a ukázalo se slunce, vyháněli nás velikými houfy, někdy třebas celou trestnici, abychom odhazovali sněhové závěje u erárních budov. Každý dostal lopatu, všem dohromady uložili jistý úkol, někdy takový, že bylo ku podivu, jak jej bylo možná vykonati, a všichni se dali živě do práce. Kyprý, sotva ulehlý a svrchu zlehka umrzlý sníh nabíral se pohodlně na lopatu ohromnými hrudami a rozhazoval se kolem, rozsypávaje se ještě ve vzduchu v třpytivý prach. Lopata sama se zařezávala do bílé, na slunci se lesknoucí massy. Trestanci konávali tuto práci skoro vždycky vesele. Čerstvý zimní vzduch a pohyb je rozehřívaly. Všichni se stávali veselejšími: ozýval se smích, výkřiky, vtipy. Počali po sobě házeti hroudami a za minutu ovšem se počali ozývati vážnější trestanci, jimž se protivily smích a veselost a všeobecná zábava končila obyčejně nadávkami.
Ponenáhlu počal jsem také rozšiřovati kruh svých známých. Ostatně sám jsem se o známosti nestaral: byl jsem pořád ještě nespokojen, zasmušilý a nedůvěřivý. Mé známosti počínaly samy sebou. Jedním z prvních, kdo mne počali navštěvovali, byl trestanec Petrov. Pravím navštěvovati a kladuna slovo to zvláštní důraz. Petrov bydlel ve zvláštním oddělení a sice v nejvíce od nás vzdálené kasárně. Styků tedy nemohlo mezi námi býti nijakých; společného také jsme rozhodně nic neměli a míti nemohli. A přece za těch prvních dob Petrov jako by byl pokládal za svou povinnost div ne každodenně zajiti ke mně do kasárny, anebo se za doby odpočinku zastaviti se mnou za kasárnami, když jsem se procházíval co možná dále od cizích očí. Z počátku mně to bylo nepříjemno. Ale on uměl věc jaksi tak navléknouti, že mne jeho návštěvy brzy počaly baviti, ač to byl člověk daleko ne sdílný a hovorný.
Na pohled byl to člověk prostřední postavy, silného složení těla, obratný, pohyblivý, s dosti příjemným obličejem, bledý s širokými lícními kostmi, smělým vzhledem, bílými, hustými a drobnými zuby, a stále držel štipec rozetřeného tabáku za spodním rtem. Držeti za rtem tabák bylo zvykem velmi mnohých trestanců. Zdál se mladším, než byl skutečně. Bylo mu čtyřicet let, ale zdálo se, že je mu pouze třicet. Rozmlouval se mnou vždy nad míru nenuceně, choval se ke mně tak, jako já k němu, t. j. neobyčejně slušně a delikátně. Zpozorova-li na příklad, že si přeju býti o samotě, pohovořil se mnou dvě minuty a hned se vzdálil, poděkovav pokaždé za pozornost, čehož ovšem nečiníval nikdy a nikomu z celé káznice.
Jest pozoruhodno, že takový poměr trval mezi námi nejen za prvních dnů, nýbrž v prodlení několika let po sobě, a skoro nikdy se nestal těsnějším, ačkoli mně byl Petrov opravdově oddán. Nemohu ani nyní určitě říci, čeho si vlastně přál ode mne, proč přicházel ke mně každý den? Přiházívalo se sice později, že mi ledacos ukradl, ale on kradl jaksi maní; o peníze mne skoro nikdy nežádal, z čehož vysvítá, že nepřicházel vůbec pro peníze, nýbrž že měl nějaký jiný účel.
Také nevím, proč to bylo, ale zdávalo se mně vždycky, jako by nepřebýval zároveň se mnou v káznici, nýbrž kdesi daleko v jiném domě, ve městě, a káznici navštěvoval jen tak mimochodem, aby se dověděl, co jest nového, aby mne navštívil a podíval se, jak se nám všem daří. Vždycky míval na spěch, jako by byl někde někoho nechal státi a ten na něho čeká, anebo jako by měl dokončiti nějakou práci. Ale při tom zase jako by příliš nechvátal. I pohled jeho byl jaksi podivný: upřený, s odstínem smělosti a jakéhosi sarkasmu, ale při tom zíral jaksi do dálky, přes vlastní předmět; zdálo se, jako by se snažil skrze předmět, jejž měl u nosu, prohlédnouti jakýsi jiný, vzdálenější předmět. To mu dodávalo vzezření roztržitého. Schválně jsem se někdy díval, kam půjde Petrov ode mne, kde to na něho čekají? Ale ode mne se ubíral spěšně buď někam do kasárny, nebo do kuchyně, tam si sedl vedle někoho z rozmlouvajících, pozorně poslouchal, sám se někdy dával do řeči a sice dosti ohnivě, ale najednou přetrhne další řeč a umlkne. Ale aťsi rozmlouval, nebo seděl mlčky, vždy bylo viděti, že je tu jen tak mimochodem, a kdesi jinde má své pravé zaměstnání, tam že ho čekají.
Ale nejpodivnější je to, že zaměstnání neměl nikdy žádného; trávil svůj svobodný čas úplně bez zaměstnání (kromě práce komisní, rozumí se). Řemeslo neuměl žádné a také peněz skoro nikdy nemíval. Ale ani si hrubě nestýskal na peníze. A o čem tak se mnou rozprávíval? Jeho rozhovor byl taktéž podivný, jako on sám. Zpozoruje na příklad, že se procházím někde o samotě za trestnicí a náhle zaměří přímo ke mně. Chodil vždy rychle, obracel se vždy náhle. Jde krokem a zdá se, jako by byl přiběhl.
„Zdrávstvujte!"
„Zdrávstvujte!"
„Nevytrhuji vás?"
„Ne."
„ Vidíte, chtěl jsem se vás přeptati na Napoleona. On je příbuzný, není-liž pravda, toho, co byl v Rusku roku dvanáctého?" (Petrov pocházel z vojenské školy a byl grámotný.)
„Je příbuzný."
„Prosím vás, co to je, jak o něm říkají, president?"
Ptával se vždy na rychlo, úsečně, jako by mu záleželo na tom, aby se to dověděl co možná nejrychleji; jako by se byl přišel přeptat na nějakou vysoce důležitou věc, jež netrpí sebe menšího odkladu.
Vysvětlil jsem mu, jakým je presidentem, a dodal jsem, že snad co nevidět bude císařem.
„Jak. to?"
Vysvětlil jsem mu dle možnosti i to. Petrov pozorně poslouchal, úplně mně rozuměl a rychle chápal, při čemž i ucho obrátil v mou stranu.
„Hm! A hleďte, chtěl jsem se vás optat, Alexandře Petroviči, je- li pravda, jak se povídá, že jsou takové opice, které mají ruce až k patám, a při tom jsou tak veliké, jako největší člověk?"
„Ano, jsou takové."
„A které?"
Vysvětlil jsem mu i to, nakolik jsem sám věděl.
„A kdež se zdržují?"
„V horkých zemích. Na ostrově Sumatře jsou."
„To je v Americe, či kde? Povídá se, že prý tam lidé chodí po hlavě?"
„Po hlavě nechodí. To se chcete ptáti na antipody." I vysvětlil jsem mu, co je Amerika a podle možnosti též, co jsou antipodi. Poslouchal taktéž pozorně, jako by byl přišel právě k vůli antipodům.
„Tak vida! A poslechněte, minulého roku jsem četl o hraběnce Lavaliére, Arefjev přinesl takovou knížku od adjutanta. Je to pravda, či jen tak smyšlénka? Skládal to Dumas."
„Toť víte, že smyšlénka."
„Nu, poroučím se. Děkuju pěkně."
A s tím Petrov odešel. Vlastně nikdy jsme ani jinak spolu nerozprávěli, než na takový způsob.
Počal jsem se na něho vyptávati. M., zvěděv o této mé známosti, počal mne dokonce varovati. Pravil mně, že mnozí z trestanců v něm budili úžas, zejména z počátku, za prvých dní vězení, ale ani jeden z nich, ba ani Gazin nepůsobil na něho tak hrozného dojmu, jako tento Petrov.
„To je nejodhodlanější, nejsmělejší ze všech trestanců," sděloval se mnou M. „Je všeho schopen; jeho pranic nezdrží, přijde-li mu něco do hlavy. I vás zavraždí, napadne-li ho, a sice zavraždí tak prostě beze všeho, bez lítosti a ani při tom nemrkne. Mně se skoro zdá, že není při dobrém rozumu."
Toto mínění mne velice zaujalo. Ale M. mně nemohl nikterak náležitě vysvetliti, proč se mu tak zdálo. A podivná věc: znal jsem potom Petrova ještě několik let po sobě, mluvil jsem s ním skoro každodenně; po celou tu dobu byl mně upřímně oddán, ačkoliv opravdu nevím, proč, a po celých těch několik let, ačkoli se v káznici choval rozumně a nespáchal praničeho hrozného, přece jsem pokaždé, když jsem na něho pohlédl a dal se s ním do řeči, nabýval přesvědčení, že M. měl pravdu, že Petrov může býti nejodhodlanějším a nejsmělejším člověkem, jenž nezná nijaké vlády nad sebou. Proč se mně to tak zdálo, také nedovedu vysvetliti.
Připomínám při této příležitosti, že Petrov to byl, jenž chtěl zabiti místního velitele, když ho vyvedli k potrestání a před nímž se major zachránil jako zázrakem, jak tvrdili trestanci, odejev ze strážnice před samým počátkem trestu. Jindy, když ještě nebyl v káznici, se přihodilo, že ho plukovník uhodil při cvičení. Býval asi i před tím mnohokrát bit; ale tentokrát si umínil, že trestu nesnese a probodl svého plukovníka veřejně za bílého dne, před očima celého šiku vojáků. Ostatně neznám dopodrobna celou tu historii; sám on mně ji nevypravoval.
Vše to byly ovšem jen okamžité výbuchy, když se povaha jeho projevovala náhle ve své celosti. Ale výbuchy takové byly u něho velice řídké. Choval se opravdu rozumně, ba možno říci, tiše. Vášně se v něm skrývaly a to silné, ohnivé vášně; ale žhavé jich uhle byly stále posypány popelem a zvolna doutnaly. Nikdy jsem v něm nezpozoroval ani stínu furiantství nebo ješitnosti, jako na příklad u jiných.
Přel a hádal se zřídka, za to s nikým také nebyl obzvlášť spřátelen, vyjma jediného Sirotkina, a to jen když ho potřeboval. Jednou ovšem jsem viděl, jak se opravdově rozzlobil. Vzali mu něco, předmět nějaký; vůbec rozzlobili ho něčím. Hádal se s ním jistý silák, vysoké postavy, zlý, rýpal, poštěvač a daleko ne zbabělec, jménem Vasilij Antonov, trestanec z oddělení občanského. Dlouho již křičeli a já měl za to, že spor skončí nanejvýš několika štulci, neboť Petrov zřídka sice, ale přece se časem prával a nadával jako nejposlednější z trestanců.
Ale tentokrát přijal spor jiný obrat. Petrov náhle zblednul, rty se mu zachvěly a zmodraly; dech se mu sevřel. Vstal s místa a pomalu, velmi pomalu se přiblížil k Antonovu svými tichými kroky. Bylť bos, neboť v létě velmi rád chodíval bos. V kasárně, plné hluku a křiku, najednou, okamžitě umlkli; mouchu by bylo slyšeti, Všichni očekávali, co bude. Antonov mu vyskočil vstříc; byl bledý jako smrt…
Nesnesl jsem toho a odešel jsem z kasárny. Očekával jsem, že nevyjdu ani ze dveří a již uslyším výkřik zavražděného člověka. Ale spor skončil i tentokrát bez horších následků. Petrov nedošel ještě k Antonovu a tento mu již mlčky a honem hodil věc, o niž se hádali. Šlo o jakýsi zcela nepatrný hadřík, o nějaké onuce. Rozumí se, že po nějakých dvou minutách Antonov mu přece ještě předhodil nějakou nadávku, ovšem jen z lehka, jen aby měl svědomí čisté, jen ze slušnosti, aby ukázal, že přece není taková baba. Ale nadávky si Petrov nevšímal; ani neodpověděl. Nešlo mu o nadávky, nýbrž o spornou záležitost a spor ten vyhrál on. Vzal si svůj hadřík a byl zcela spokojen. Za čtvrt hodiny chodil už zase po káznici jako obyčejně s výrazem úplné nečinnosti a jako by pátral, nevede-li se někde zajímavá rozprávka, aby tam mohl přistrčiti také svůj nos a poslouchati. Zdálo se, že ho zajímá všechno, ale pak se ukázalo, že zůstával z větší části ke všemu lhostejným, a chodil jen tak s místa na místo po káznici, kam ho náhoda přinesla.
Jeho též bylo možno přirovnati k dělníkovi, k silnému dělníkovi, před nímž se práce zatřese, ale jemuž dosud nedávají práce a on tedy zatím sedí a hraje si s malinkými dětmi. Také jsem nechápal, proč zůstává v káznici a neuteče? Jemu by útěk nezpůsobil starostí, jen kdyby se mu ho silně zachtělo. Rozum vládne nad takovými lidmi, jako Petrov, jen potud, dokavad se jim něčeho nezachce. Pak už se na celé zemi nenajde překážky jejich přání. I jsem přesvědčen, že by dovedl obratně utéci, všechny by podvedl, celý týden by dovedl seděti bez chleba někde v lese nebo v rákosí u řeky. Ale nenatknul se patrně ještě na takovou myšlénku, snaha taková se v něm ještě nevyskytla.
Velkých schopností rozumových a zvláště zdravého smyslu, jsem v něm nikdy nepozoroval. Tací lidé se již rodí s jednou idejí, která jimi po celý život bezděčně hýbe sem a tam. Tak běhají po celý život s místa na místo, dokud si nenajdou zaměstnání, jež by jim úplně vyhovovalo. Budé-li je to státi hlavu, na tom jim nesejde. Divíval jsem se, jak člověk, jenž svého představeného probodl za to, že ho udeřil, dává se u nás tak bez reptání bíti holí. Býval vskutku bit, když ho chytli s vodkou. Jako všichni trestanci, kteří se nezabývali řemeslem, pouštěl se časem do pašování vodky. Ale Petrov si lehal i na lavici jaksi jako z vlastní vůle, t. j. jako by souhlasil, že si toho zasloužil; jinak by se nepoložil za nic na světě, třebas by ho zabili.
Bylo mně divné na něho též to, že mne okrádal, ačkoli mně patrně byl oddán. Sedalo to na něho jistými dobami. To on mně ukradl bibli, kterou jsem mu dal přenésti s jednoho místa na druhé. Cesty bylo jen několik kroků, ale i na té cestě se mu podařilo nalézti kupce, prodal bibli a peníze ihned propil. Bezpochyby se mu silně zachtělo se napiti, a čeho se mu silně zachtělo, to musilo býti splněno. Právě takový člověk vraždí jiného pro čtvrt ruble, aby mohl za ten čtvrt ruble vypiti láhev vodky, ač si jindy nevšimnul člověka se stotisíci. Večer mně sám oznámil, že bibli ukradl, ale bez jakýchkoli rozpaků a bez lítosti, tak zcela lhostejně, jako nějakou zcela obyčejnoupříhodu. Zkusil jsem ho pořádně pokárati, neboť mně bylo líto mé bible. On poslouchal, aniž ho má slova dráždila; ano byl i skroušený; seznával, že bible jest velice užitečná kniha, opravdově litoval, že jí nyní nemám, ale proto, že ji ukradl, mu svědomí nečinilo výčitek; hleděl na mne s takovým přesvědčením, že jsem ihned přestal ho kárati. Mé pokárání snášel pak bezpochyby proto, že uvážil, že je kárání nevyhnutelnou věcí, když se dopustil takového skutku; proto tedy ať má duše pokoj, ať se potěší, ať se vyvadí; ale že je to vlastně všechno jen hloupost, taková hloupost, že rozumný člověk by se styděl o tom mluviti.
Nemýlím-li se, pokládal mne za jakéhosi chlapce, div ne za dítě, jež nerozumí nejprostším věcem na světě. Jestli že jsem se na příklad sám s ním dal do řeči o něčem jiném, než o naukách a o knihách, odpovídal mně ovšem, ale jen jaksi ze zdvořilosti, přestávaje na nejkratších odpovědech. Často jsem se tázával sám sebe, co ho zajímá na těch naučných věcech, o nichž se mne ptával? Stávalo se, že jsem za takové řeči s ním mimovolky pohlédl na něho se strany, neposmíváli se mi snad? Ale ne; obyčejně poslouchal vážně, ač ne příliš, a tato poslední okolnost mne někdy mrzívala. Otázky mně dával určitě, precisně, ale jaksi nepříliš se divil zprávám, jichž se mu dostávalo ode mne, a přijímal je dokonce jaksi roztržitě… Také se mně zdálo, že si bez dlouhého přemítání utvořil o mně přesvědčení, že se se mnou nedá mluviti, jako s jinými lidmi, že kromě rozprávky o knihách jinému ničemu bych nerozuměl, ano že nemám ani schopností, abych mohl porozuměti, a že by tedy bylo marné mně tím vytrhovati.
Jsem přesvědčen, že mne měl dokonce i rád, a to mne velice překvapovalo. Pokládal-li mne snad za člověka nedospělého, tedy necelého, pociťoval-li snad ke mně onen zvláštní soucit, jejž instinktivně pociťuje každý silnější tvor k slabšímu, za jakého mne uznal — to nevím. A ačkoliv mu to všechno nepřekáželo, aby mne okrádal, jsem přece přesvědčen, že i když mne okrádal, litoval mne. „Eh!" myslíval si snad, když sáhal rukou na můj majetek, „coje to za člověka, jenž nedovede brániti ani svého statku!" Ale právě za to snad mne měl rád. Řekl mně kdysi jaksi z nenadání, že jsem přílišný dobrák a tak prosťoučký, že jest mu mne až líto. „Ale, Alexandře Petroviči, nehoršete se proto na mne," dodal za okamžik; „pravil jsem vám to tak od duše."
Takým lidem se přiházívá někdy v jich životě, že náhle ostře a v značných rozměrech projevují a vyjadřují svou povahu za příležitosti nějakého příkrého skutku nebo převratu, majícího všeobecný význam, a takovým způsobem přímo se vpravují do vlastního prostředí své působnosti. Nejsou to lidé od slova; proto nemohou býti podněcovateli a hlavními vůdci nějakého podniku; jsou však jeho hlavními vykonavateli a první začínají. Začínají prostě, bez zvláštního ohlašování, za to však první bez rozpaků přeskakují přes hlavní překážku, neznají strachu, jdou do boje přímo na nože — a za nimi hrnou se všichni, hrnou se slepě jdou až do nejposlednější přehrady, kde obyčejně složí své hlavy.
Nevěřím, aby Petrov skončil dobře. Jednou za jediný okamžik učiní všemu konec, a jestli že nepřišel na zmar dosavad, je to jen důkazem, že jeho chvíle dosud nenadešla. A ostatně, kdož ví? Snad se dočká i šedin, a umře klidně sešlostí věkem, potloukaje se bez účelu sem a tam. Ale přec jen se mně zdá, že M. měl pravdu, když pravil, že to byl nejodvážlivější člověk z celé káznice.
VIII.
Lidé odvážliví. Lučka.
O lidech odvážlivých těžko vypravovati. Bylo jich v káznici, jako vůbec všude, dosti málo. Mnohý zdá se na pohled až strašný; pováží-li člověk, co se o některém z nich vypravuje, počne se mu až vyhýbati. Jakýsi nevolný pocit mne z počátku nutíval, abych se takových lidí stranil. Ale později jsem se na mnoze změnil ve svých náhledech třebas o nejstrašnějších vražednících. Některý člověk nezavraždil nikoho a je strašnější, než jiný, jenž přišel do káznice pro šestero vražed. O některých zločinech bylo pak těžko sestaviti si sebe primitivnější ponětí; tak mnoho záhadného bylo ve spáchání jich. Pravím to proto, že mezi naším prostým lidem některé zločiny vznikají z nejpodivuhodnějších příčin. Vyskytuje se na příklad, a sice dosti často, následující typ vraha. Člověk žije tiše a pokojně. Osud jeho je hořký, ale trpí. Jest, dejme tomu, mužík, nebo čeledín, chudobný živnostník nebo voják. Náhle něco prasklo; nedovedl se zdržeti a bodl nožem svého nepřítele a utiskovatele. Tu se začíná ono podivuhodné: z nenadání člověk vyskočil na nějaký čas ze své meze. Nejprve zavraždil svého utiskovatele, nepřítele; je to sice zločinné, ale pochopitelné; byl pro to důvod. Ale potom počne vražditi i lidi, jež nejsou jeho nepřáteli, vraždí každého na potkání, vraždí pro svou potěchu, za hrubé slovo, za pouhý pohled, pro růženec, aneb prostě: „Pryč s cesty, neukazuj se na oči, jdu já!"
Člověk je zrovna jako v opojení, jako v horečné zmatenosti. Jako by, přeskočiv jednou přes osudnou onu mez, počal nacházeti potěšení v tom, že mu není nic více svato; jako by ho cosi ponoukalo, aby přeskočil najednou přese všechny hranice zákonů a moci, a užíval rozkoší, nejnevázanější a nejneobmezenější svobody, aby se nabažil do sytosti úzkostlivého svírání srdce následkem hrůzy, kterou nezbytně musí pociťovati sám před sebou. Ví kromě toho, že ho čeká strašný trest. Vše to se může podobati onomu pocitu, když člověka na vysoké věži táhne cosi do propasti, která se rozevírá pod jeho nohama, tak že by se raději sám už vrhl střemhlav dolů, aby honem byl už konec. A přiházívá se to lidem, kteří až dotud byli zcela tiší.
Někteří z nich se v onom opojení dokonce i vynášejí sebou. Čím poníženějším býval dříve, tím více ho to ponouká nyní, aby se ukázal, aby nahnal jiným strachu. Tento strach mu působí potěšení, jemu se líbí sama ta ošklivost, kterou budí v jiných. Úmyslně se vnucuje v jakousi šílenou odvážlivost, a takový šíleně odvážlivý člověk sám se někdy nemůže dočkati trestu, nemůže se dočkati, aby s ním už byl konec, protože se mu samému stává konečně obtížino nositi na sobě onu líčenou šílenou odvahu. Zajímavo jest, že z větší části všechna ta nálada, všechna ta líčenost trvá právě až do vystoupení na popraviště a potom jako když utne; jako by to vskutku byla jakási úřední lhůta, dříve již předepsaná schválně k tomu ustanovenými pravidly. Tu se člověk takový náhle stává pokorným, sebevědomí jeho znenáhle mizí, a on se převrací v jakýsi hadr. Na popravišti počne fňukat, prosí lid za odpuštění. Pak přijde do káznice a hle, je to slinta, fňukal takový, ba strašpytel, že se mu až člověk diví: „Je-li možná, aby to byl týž, co zavraždil pět nebo šest lidí!"
Někteří ovšem ani v káznici hned nezkrotnou. Stále se jich ještě drží jakési furiantství, jakási vychloubačnost, jako by říkali: „Já nejsem takový, jak si myslíte. Já šest duší utratil." Ale konec konců přece zkrotne. Časem jen si učiní radost, že si vzpomene na svůj smělý vzmach, na své zahýření, jež se mu povedlo jednou za jeho života,, když byl šíleně odvážlivým, a je velmi rád, najde-li dobráka, aby se mohl s příslušnou vážností před ním ukázati, pochlubiti a vypravovati mu o svých hrdinstvích, aniž při tom dal na jevo, že se jemu samému vlastně chce o tom vypravovati. Jako by řekl: „Vidíš, jakým jsem já byl člověkem!"
A jak rafinovaně se dbá oné samolibé opatrnosti, jak líně nedbalým bývá takové vypravování! Jaká prostudovaná okázalost jeví se v tonu, v každém slovíčku vypravovatele! Kde jen se ten lid tomu naučil!
Jednou za oněch prvých dní, leže za dlouhého večera nečinně a tesklivě na narách, vyslechl jsem jedno z podobných vypravování a ve své nezkušenosti učinil jsem si o vypravovateli pojem jako o kolossálním, strašném zlosynu, o neslýchané, železné vůli, kdežto z Petrova v tutéž dobu div jsem si netropil žerty. Předmětem vypravování bylo, jak on, Luka Kuzmyč, pro nic jiného, než pro své vlastní potěšení, skolil jistého majora.
Tento Luka Kuzmyč byl onen maličký, hubený, ostronosý mladý trestanec z naši kasárny, rodem Malorus, o kterém jsem se dříve už kdesi zmínil. Byl vlastně Velkorus, jen že se narodil na jihu a patřil k panské čeledi. Bylo v něm vskutku cosi ostrého, hrdého, „ptáček malý, ale drápek ostrý". Ale trestanci instinktivně uhadují, co vězí v kterém člověku. K němu chovali nehrubě mnoho úcty. Byl hrozne samolibý. Toho večera seděl na narách a šil košili. Šití prádla bylo jeho řemeslem. Vedle něho seděl tupý, omezený mladík, ale jinak dobrý a laskavý, postavy vysoké a silného složení těla Byl to jeho soused na narách, trestanec Kobylin. Lučka často se s ním po sousedsku hádával a vůbec se k němu choval s vysoká, posměšně a despoticky, čeho Kobylin pro své dobráctví z části ani neznamenal. Pletl vlněnou punčochu a lhostejně poslouchal Lučku. Tento vypravoval dosti hlasité a srozumitelně. Přál si patrně, aby to všichni slyšeli, ač se snažil naopak se tvářiti, jako by vypravoval pouze Kobylinu.
„Tenkrát mne, brachu, vedli z našeho místa," počal vypravovati, píchaje jehlou, „do K…va, řekněme pro tuláctví."
„A kdy to bylo? Dávno?" optal se ho Kobylin.
„Ano, až hrách uzraje, půjde na druhý rok. Nu, když jsme přišli do K…va, posadili mne tam na krátkou dobu do trestnice. Koukám — sedí se mnou dvanáct osob, samí chochlové, velicí, zdraví, silní, jako býci. A všichni takoví pokorní; jídlo bídné. Točí jimi jejich major, jak se jeho milosti ráčí. Sedím den, sedím druhý s tím lidem, vidím, je to samá baba. ,Proč pak' — povídám — ,trpíte všechno takovému hlupákovi?'
,Hm, jdi a sám to zkus s ním promluviti!' povídají a usmívají se nade mnou. Já mlčím. Byl tam mezi nimi jeden chochol k poválení, braši" — dodal znenadání, zanechav Kobylina a obraceje se ke všem vůbec. „Vypravoval, jak ho soudcové odsoudili, a jak se soudci rozmlouval a při tom pláče, až mu slzy tekou. Děti prý zůstaly doma, žena. A sám je už takový starý, šedivý, tlustý. ,Já mu povídám,' vypravoval chochol — ,Ne! A on čertů syn, jen píše, jen píše! Nu, povídám sám sobě, kdybys chtěl scípnout a já bych se na tě podíval! A on jen píše, jen píše. Ale jak dopsal…! Byl jsem ztracen! Podej mi, Vásjo, nitě; jsou to zpuchřelé komisní nitě."
„Na trhu je koupili," namítl Vasja, podávaje mu niť.
„Naše krejčovské jsou lepší. Nedávno invalidu posýlali na trh. U které to podlé báby on je tam jen kupuje?" pokračoval Lučka, navlékaje niť proti světlu,
„U kmotry bezpochyby."
„Bezpochyby u kmotry."
„Tak kterak tedy, co se stalo s majorem?" ptal se zcela zapomenutý Kobylin.
Ale Lučka na to právě čekal. Nepokračoval však ihned ve svém vypravování, ano tvářil se, jako by otázku Kobylinovu neuznával ani za hodnu pozornosti. Pomalu si upravil niť, pomalu a líně přeložil pod sebou nohy a konečně se dal opět do vypravování.
„Vyburcoval jsem nakonec naše milé chochly; povolali majora. A já jsem si hned zrána vypůjčil u souseda nůž, vzal jsem jej a schoval, tak pro všechen případ. Rozvzteklil se major. Jede. Nu, povídám, ať se mi držíte, chochlové! A oni chudáci mají již duši v patách; třesou se zrovna. Přiletí major opilý: ,Kdo zde, kterak je zde? Já jsem váš cař, já jsem váš Bůh!'
Jakmile řekl: ,Já jsem váš cař, já jsem váš Bůh', vystoupil jsem," pokračoval Lučka; „nůž jsem měl v rukávě."
,Nikoli,' povídám, ,vaše vysokoblahorodí!' a při tom pomaloučku se k němu blížím, ,kterak pak by to mohlo být,' povídám, ,vaše vysokoblahorodí, abyste byli náš cař a náš bůh?'
,A to's tedy ty, to's ty?' vykřikl major, , buřiči!'
,Nikoli,' povídám, a stále k němu přistupuju blíže a blíže, ,nikoli,' povídám, ,vaše vysokoblahorodí, jak bude asi povědomo a známo vám samým, Bůh náš všemohoucí a všudypřítomný jest jen jeden,' povídám. ,I caře máme jen jediného, samým Bohem nad námi všemi ustanoveného. On je, vaše vysokoblahorodí,' povídám, ,monarcha. A vy,' povídám, ,vaše vysokoblahorodí, jste jen major, náš představený, vaše vysokoblahorodí, z carské milosti,' povídám, ,a pro své zásluhy.'
,Jak, jak, jak, jak!' Tak zrovna zakdákal; mluviti nemůže, dechu vzteky popadnouti nemůže. Příliš jsem ho překvapil.
,Ano, tak,' povídám. A tu se z nenadání vrhnu na něho, a vetknu mu celičký nůž zrovna do břicha. Podařilo se mně. Svalil se, jen nohama zaškubal. Odhodil jsem nůž.
,Hleďte,' povídám, ,chochlové! Teď ho zdvihejte."
Zde se na minutku odchýlím. Na neštěstí takových výrazů, jako „Já jsem váš cař, já váš Bůh" a mnoha jiných tomu podobných měli za starých dob často ve zvyku užívati mnozí z velitelů. Sluší však vyznati, že takových velitelů zbývá již nemnoho, a možná dost, že již zcela vymřeli. K tomu ještě poznamenám, že se podobnými výrazy zvláště vypínali a sice rádi vypínali, nejvíce tací velitelové, kteří byli z řadových vojáků povýšeni za důstojníky. Zdá se, jako by hodnost důstojnická zvrátila celé jejích nitro a spolu i hlavu. Dlouho vzdychali pod tíží břemene, prošli všemi stupni podřízenosti a najednou vidí, že jsou důstojníky, představenými, šlechtici, a proto z nezvyklosti a prvního opojení zpřílišňují pojem o své moci a svém významu, rozumí se jen vzhledem k podřízeným jim prostým vojákům. Před vyššími zůstávají jako dříve v hluboké úctě, nyní zcela již zbytečné a dokonce i odporné mnohým náčelníkům. Mnozí tací v prachu se kořící důstojníci honem a se zvláštní radostí oznamují svým vyšším představeným, že bývali řadovými vojáky, a třebas byli nyní důstojníky, že „nezapomínají, kde jest jejich místo."
Ale vzhledem k prostým vojákům stávali se div ne neobmezenými pány. Ovšem nyní sotva jsou ještě tací důstojníci, sotva se najde takový, jenž by zvolal: „Já jsem váš cař, já váš Bůh!" Ale přes to přec jen poznamenávám, že nic tak nedráždí trestance, a vůbec všechny podřízené osobnosti, jako podobné výrazy představených. Toto drzé povyšování sebe, toto zpřilišnené domnění o své beztrestnosti rodí nenávist v nejpokornějším člověku a zbavuje ho poslední špetky trpělivosti. Na štěstí vše to jest věcí minulosti a i za starých času přísně se pronásledovalo od představených. Znám sám několik takových případů.
A vůbec lidi podřízené vždycky to dráždí, pohlíží-li se na ně s vysoká, nedbale, a jeví-li se v jednání s nimi opovržlivost. Někteří se na příklad domnívají, budou-li dobře krmiti, v dobrém stavu držeti trestance, budou-li vyřizovati všechno dle zákona, že vyplnili veškeru svou povinnost. Ale to je také omyl. Každý, ať si je kdokoli a ať si jakkoli byl ponížen, vždycky — třebas jen instinktivně, třebas nevědomky, ale přece vyžaduje úcty k své lidské důstojnosti. Trestanec ví sám, že je trestancem, zavržencem, ví dobře, kde jest jeho místo před představeným; ale nižádným vypáleným znamením, nijakými okovy ho nepřinutíte, aby zapomněl, že jest člověk. A poněvadž člověkem vskutku jest, tedy se sluší jednati s ním po lidsku. Můj Bože! vždyť lidské jednání může opět učiniti člověkem i toho, na kom dávno již vybledl obraz boží. Právě s takovými „nešťastnými" má se jednati co nejvíce po lidsku. To je spása a radost jejich.
Setkával jsem se s takovými dobrými, šlechetnými veliteli. Viděl jsem, jaký dojem způsobili na ony zavržené. Několik laskavých slov — a trestanci div neprociťovali k novému mravnímu životu. Počínali ho milovati jako děti. Uvádím si na mysl ještě jednu zvláštnost: Sami trestanci nemají rádi příliš přátelského, a přes příliš dobromyslného jednání se strany náčelníkovy. Chce k náčelníkovi pociťovati úctu, ale v tomto případě úcta jaksi mizí. Trestanec má rád na příklad, aby jeho náčelník měl řády, aby byl statné postavy, aby byl v lásce u některého jeho vyššího představeného, aby byl i přísný, i vážný, i spravedlivý a dbalý své důstojnosti. Takové mají trestanci nejradši: sám sobě nezadal, jim neublížil, tedy všechno je dobře a pěkně.
„Nu spražili tě asi za to?" ozval se klidně Kobylin.
„Hm. Spražili, brachu; je pravda, že spražiii. Aleji, podej mně nůžky! A co to, braši, dnes se majdan nesebere?"
„Ondyno všechno propili," podotknul Vasja. „Kdyby nebyli všechno propili, možná dost, že by hráli."
„Kdyby! Za ,kdyby' dávají i v Moskvě sto rublů," prohodil Lucka.
„A kolik ti dali, Lucko, za to za všechno?" ozval se opět
Kobylin.
„Dali mně, příteličku, sto pět. Ale, věříte-li, braši, vždyť málem by mne byli zabili," ujal se slova Lučka, opět si nevšímaje Kobylina. „Nu, a když jsem dostal svých sto pět, pak mne odvezli v plné parádě. Nikdy před tím jsem ještě důtek neokusil. Lidu se nahrnulo nesčíslné množství; celé město se sběhlo: loupežníka budou trestat, to jest vražedníka. Co je to jen za hloupý lid, ani vám pověděti nemohu! Timoška*) mne svlekl, položil a volá: ,Drž se, opařím tě!' Čekám, co bude? Jak mně jednu vlepil, chtěl jsem vzkřiknout, rozevřel jsem ústa, ale výkřik mně selhal. Hlas se patrně ve mne zarazil. Když vlepil druhou, nu věřte si, nebo nevěřte, už jsem neslyšel, jak počítal ,dva'. Když jsem se vzpamatoval, slyším, jak počítají ,sedmnáct'. Tak mne, brachu, čtyřikrát potom sundavali s kobyly; vždy půl hodiny jsem odpočíval, vodou mne polévali. Koukám na všechny vyvalenýma očima a myslím si: ,To je má smrť…"
„A neumřel jsi?" optal se naivně Kobylin.
Lučka ho změřil nanejvýš opovržlivým pohledem; ozval se smích.
„Hotový špalek."
„Na půdě to nemá v pořádku," prohodil Lučka, jako by litoval, že se mohl dáti do řeči s takovým člověkem.
„Rozum totiž někde zapomněl," potvrdil Vasja.
Lučka sice zavraždil šest lidí, ale v káznici se ho nikdy nikdo nebál, ačkoli si snad od srdce přál, aby si zjednal pověst strašného člověka…
*) Kat.
IX.
Isaj Fomič. Lázeň. Vypravování Baklušina.
Blížily se vánoce. Trestanci je očekávali s jakýmsi slavnostním povznesením, a vida to, počal jsem sám také očekávati něco neobyčejného. Čtyři dni před svátky nás vedli do lázně. Za mých dob, zvláště za prvních mých let, vodili trestance zřídka do lázně. Všichni se radovali a počali se chystati. Bylo určeno, že se půjde po obědě, a proto odpoledne nebylo již práce. Ze všech nejvíce se radoval a činil v naší kasárně Isaj Fomič Bumštejn, trestanec původu židovského, o němž jsem se zmínil již ve čtvrté hlavě svého vypravování. Jeho radostí bylo pařiti se do otupění, do zbavení smyslů, a pokaždé, když se mně nyní přihodí probírati se starými vzpomínkami a připomenouti si naši vězeňskou lázeň (kteráž stojí za to, aby na ni člověk nezapomněl), tu vystupuje přede mnou do popředí obrazu ihned postava blažeností se rozplývajícího a nezapomenutelného Isaje Fomiče, mého soudruha ve vězení a obyvatele téže kasárny.
Bože, co to bylo za směšného člověka až k poválení! Pronesl jsem již několik slov o jeho postavě; byl to padesátník, úzkoprsý, svraštělý, s hroznými pečetěmi na tvářích a na čele, hubený, slabounký, s bílým tělem jako kuře. Tvář jeho vyjadřovala neustálou, nevyhladitelnou spokojenost, ano i blaženost. Zdálo se, jako by ho pranic nemrzelo, že se dostal do káznice. Protože byl klenotníkem, a ve městě klenotníka nebylo, pracoval neustále ve městě u různých pánů a úředníků klenotnickou práci. Třebas mu za to neplatili mnoho, ale něco platili přece. Netrpěl nouzi, ano žil bohatě a přec ještě mohl ukládati peníze a půjčovati je na zástavy na úrok celé káznici. Měl svůj samovar, pěknou matraci, číšky, celý jídelní příbor. Židé z města na něho nezapomínali a pomáhali mu svou známostí a přímluvou. V sobotu chodil s vojenským průvodem do své městské modlitebny (což je zákonem dovoleno), a vůbec vedlo se mu dobře. Ale přec jen s netrpělivostí čekal, až odbude svůj dvanáctiletý trest, aby se mohl oženit.
Isaj představoval nejkomičtější směsici naivnosti, hlouposti, chytráctví, smělosti, prostomyslnosti, ostýchavosti, vypínavosti a drzosti. Velmi jsem se divil, že se mu trestanci neposmívali, leda že si pro zábavu nad ním zažertovali. Isaj Fomič sloužil patrně všem pro zábavu a stálé potěšení. „Máme ho jediného, nechte na pokoji Isaje Fomiče," říkávali trestanci a Isaj Fomič, ačkoli rozuměl, oč jde, přec jen byl patrně hrdým na svou důležitost, což působilo trestancům nemalé potěšení. Do káznice přišel způsobem neobyčejně směšným. (Bylo to ještě, než jsem se já sem dostal, ale vypravovali mně o tom.) Kdysi po práci pod večer roznesla se po trestnici náhle pověst, že přivedli žida, že ho již holí na strážnici a co nevidět že přijde. Do té doby nebylo v káznici ani jediného žida. Trestanci se ho nemohli dočkati, a jakmile vstoupil do vrat, ihned ho obstoupili. Poddůstojník z káznice uvedl ho do občanské kasárny a vykázal mu místo na narách. V rukou měl Isaj Fomič měšec, v němž byly komisní věci, právě mu vydané, a jeho vlastní věci. Položil měšec, vylezl si na náry, složil pod sebe nohy a usedl si, boje se pohlédnouti někomu do očí. Kolem něho se ozýval smích a trestnické vtipy, jež narážely na jeho židovský původ. Najednou se skrze zástup protlačí mladý trestanec, drže v rukou své nejstarší, špinavé a roztrhané letní šaravary a při nich komisní onuce. Přisedl si k Isajovi Fomiči a uhodil ho do ramene:
„Nu, přítelíčku, už tu na tebe čekám šestý rok. Tuhle koukej, co dáš?" A s těmi slovy rozložil před ním přinesené hadry.
Isaj Fomič, jenž při vchodu do káznice dostal takový strach, že se bál očí pozvednouti na ten zástup posmívajících se, znetvořených a strašných postav, jež ho obstoupily těsným kruhem, a ze strachu nemohl ze sebe vypraviti ještě ani slova, jakmile spatřil zástavu, ihned se vzpamatoval a počal hadry čiperně omakávati prsty. Zdvihl je dokonce a podíval se na ně proti světlu. Všichni čekali, co řekne.
„Nu jakž, rubl stříbra dáš snad? Stojí to za to!" pokračoval zastavující, mrkaje na Isaje Fomiče.
„Rubl stříbra dáti nemohu, ale sedm kopějek mohu."
To byla první slova, jež Isaj Fomič pronesl v káznici. Všichni se smíchy chytli za boky.
„Sedm! Nu dej sem třebas sedm; tvoje štěstí! Ale hleď mi, dávej dobrý pozor na zástavu; hlavou mně za ni ručíš."
„Úroků tři kopějky, bude deset kopějek," trhaným a chvějícím se hlasem pokračoval židáček, sáhaje rukou do kapsy pro peníze a bázlivě pohlížeje na trestance. Měl patrně náramný strach a přece se mu chtělo uzavříti obchod.
„To myslíš za rok tři kopějky úroků?"
„Ne, ne za rok, ale za měsíc."
„Hm, jsi tuhý, žide. A jak pak ti říkají?"
„Isaj Fomič."
„Nu, Isaji Fomiči, ty dojdeš u nás daleko! Poroučím se!"
Isaj Fomič si prohlédl ještě jednou zástavu, složil ji a opatrně ji vstrčil do svého měšce za neustávajícího smíchu trestanců.
Vskutku všichni jako by ho měli rádi a nikdo mu neubližoval, ač mu skoro všichni byli dlužni. Sám on byl snášenlivý, jako slepice, a vida, že všichni jsou k němu přívětiví, stavěl se leckdy na paty, ale s takovou dobrodušnou komičností, že mu to ihned odpouštěli. Lučka, jenž za svého živobytí seznal mnoho židů, často ho zlobíval, ale nikoli ze zlého úmyslu, nýbrž jen tak pro zábavu, jako se lidé bavívají s psíčkem, s papouškem, cvičenými zvířaty a pod. Isaj Fomič to věděl velmi dobře, necítil se proto uraženým a velmi obratně odrážel od sebe jeho vtipy.
„Hej, žide, budeš bit ode mne!"
„Ty mne uhodíš jednou a já tebe desetkrát," odpovídal srdnatě
Isaj Fomič.
„Prokletá prašivino!"
„Ať si je prašivina."
„Žide prašivý!"
„Ať si takový. Třebas prašivý, ale bohatý; peníze má."
„Krista jsi prodal."
„Ať si tak."
„Dobře, Isaji Fomiči, jsi chlapík! Nechte ho na pokoji, máme ho jediného!" volají se smíchem trestanci.
„Hej, žide, slízneš karabáč, na Sibiř půjdeš."
„Jsem i tak na Sibiři."
„Ještě dál tě pošlou."
„A co? Pán Bůh tam jest?"
„Jest."
„Ať si tedy; jen když bude pán Bůh a peníze, všude bude dobře."
„Chlapík, Isaj Fomič; je vidět, že je chlapík!" volá se kolkolem a Isaj Fomič, ač vidí, že se mu jen posmívají, přece si dodává mysli. Všeobecná pochvala mu patrně působí potěšení, i začne tenounkým diskantem zpívati, že je slyšno po celé kasárně: la-la la-lala! jakýsi hloupý, směšný motiv, jedinou to píseň beze slov, kterou zpíval po celou dobu svého vezení. Později, když se se mnou seznámil, ubezpečoval mne pod přísahou, že je to tatáž píseň a právě týž nápěv, jejž zpívalo všech šest set tisíc Israelitů od starce až do dítěte, když táhli skrze Červené moře a že je každému Israelitovi přikázáno zpívati tento nápěv v okamžiku slávy a vítězství nad nepřáteli.
V předvečer každé soboty, v pátek večer přicházeli do naší kasárny schválně z druhých kasáren dívat se, jak bude Isaj Fomič světiti svůj šabes. Isaj Fomič byl tak nevinně hrdopyšný a ješitný, že mu tato všeobecná zvědavost působila ještě potěšení. S pedantskou, úmyslnou vážností pokrýval šatem v koutku svůj malinký stolek, otevřel knihu, zapaloval dvě svíčky a mumlaje jakási tajemná slova, počínal se oblékati ve svou řízu čili „rýžu", jak on vyslovoval. Byla to pestrá šál z vlněné látky, již opatrně uschovával ve svém kufříku. Na obě ruce navinoval řemínky a na hlavu nad samým čelem připevňoval si obvazkem jakousi dřevěnou škatulku, tak že se zdálo, že Isaji Fomičovi vyrůstá z čela jakýsi směšný roh. Pak začínala modlitba. Odříkával ji zpěvavým hlasem, vykřikoval, odplivoval si, obracel se do kola, dělal divoké a směšné posuňky. Vše to bylo ovšem předepsáno obřadem modlitby a nebylo v tom pranic směšného a divného, ale směšno bylo to, že Isaj Fomič jako by se schválně chtěl před námi ukázati a pochlubiti svými obřady. Tu si znenadání přikryje rukama hlavu a počne odříkávati plačtivým hlasem. Pláč se zvyšuje a on v těžkostech a div ne s nářkem sklání na knihu svou hlavu, ověnčenou archou úmluvy. Ale náhle, uprostřed nejsilnějšího nářku, se dá do smíchu a počne odříkávati modlitby zpívavým, jaksi radostně slavnostním, od přebytku štěstí slábnoucím hlasem.
„Hleďte, jak ho to rozebralo!" říkávali trestanci.
Ptal jsem se kdysi Isaje Fomice, co by znamenalo ono naříkání a pak ony náhlé slavnostní přechody ku slasti a blaženství? Isaj Fomič byl vždy velice rád, když jsem se ho vyptával na něco podobného. Vysvětlil mně bez prodlení, že pláč a naříkání znamenají vzpomínku na ztrátu Jerusaléma, a že víra jejich předpisuje při vzpomínce té co možná nejsilněji hořekovati a biti se v prsa. Ale v okamžiku nejsilnějšího hořekování jest Isaj Fomič povinen najednou, jako by znenadání si vzpomenouti (toto „najednou" je také předepsáno zákonem židovským), že jest proroctví o návratu židů do Jerusaléma. Tu jest povinen ihned projeviti svou radost zpěvy, smíchem a odříkávati modlitby tak, aby samým hlasem již projevoval co možná nejvíce štěstí a výrazem tváře co možná nejvíce slavnostního a vznešeného. Tento nenadálý přechod a povinnost tohoto přechodu neobyčejně se líbily Isaji Fomičovi; viděl v tom jakýsi zvláštní, velice dovedný umělecký kousek, a s vychloubavým pohledem sděloval mně toto důmyslné pravidlo židovského zákona.
Jednou, právě když modlitba byla v nejlepším, vstoupil do naší síně místní velitel v průvodu důstojníka od stráže a vojenských průvodčích. Všichni trestanci se vzpřímili jako struny u svých nar, jediný Isaj Fomič tím více počal křičeti a se kroutit. Vědělť, že je mu dovoleno se modliti, že nesmí býti vytrhován, a křičel-li před majorem, nepotřeboval se ovšem ničeho za to obávati. Zároveň však mu bylo neobyčejně příjemno, že se mohl ukázati před majorem a tím se pochlubiti před námi. Major přistoupil k němu na krok; Isaj Fomič se obrátil zády ke svému stolečku a počal majorovi přímo do tváře odříkávati zpívavým hlasem své radostné proroctví, mávaje při tom rukama. A poněvadž mu zákon předpisoval v onen okamžik vyjadřovati svou tváří co nejvíc možná blaženosti a nadšení, vykonal to ihned, přimhouřiv jaksi zvláštně oči, usmívaje se a kývaje na majora hlavou. Majora to překvapilo; ale na konec prsknul smíchy, řekl Isaji Fomičovi hned tu na místě, že je hlupák, a šel pryč. Isaj Fomič se dal však tím více do křiku. Hodinu na to, když již večeřel, optal jsem se ho: „A což kdyby se major ve své hlouposti na vás rozhněval?"
„Který major?"
„Jak který? Co pak jste ho neviděl?"
„Ne."
„Vždyť stál na krok před vámi, zrovna před vaší tváří."
Ale Isaj Fomič mne počal co nejdůtklivěji ubezpečovali, že neviděl rozhodně nijakého majora, že v tu dobu při oné modlitbě přichází v jakousi ekstási, takže ničeho nevidí, ani neslyší, co se děje kolem něho.
Jakobych nyní viděl Isaje Fomiče, jak se v sobotu potloukával po celé trestnici, nejsa zaměstnán prací a snaže se ze všech sil ničeho nepracovali, jak to pro sobotu předpisuje víra. Jaké to nemožné anekdoty mně vypravovával pokaždé, když se vracel ze synagogy, jaké to k víře nepodobné zprávy a pověsti z Petrohradu mně přinášíval, ujišťuje mne, že zprávy ty obdržel od svých souvěrců židů, a ti zrovna z prvních rukou.
Ale již jsem se příliš mnoho napovídal o Isaji Fomičovi.
V celém městě byly toliko dvoje veřejné lázně. První, které měl jistý žid, záležely ze zvláštních pokojíků, platilo se v nich 50 kopějek za pokoj a byly zřízeny pro osoby vyšších tříd. Druhé lázně byly hlavně pro prostý lid, byly staré, špinavé, těsné, a do těchto lázní vedli naši káznici. Byl mrazivý, slunečný den; trestanci byli již tomu rádi, že přijdou ven z pevnosti a uvidí město. Žerty a smích neumlkaly celou cestu. Celá setnina vojáků nás provázela s nabitými puškami na podiv celému městu. V lázních nás ihned rozdělili na dvě oddělení. Druhé oddělení čekalo ve studené předsíni, pokud se první oddělení v lázni mylo; bylo to nutno, protože lázeň byla malá. Ale přes to bylo v lázni tak těsno, že těžko si bylo představiti, jak se i ta polovina do ní mohla vejiti. Ale Petrov ode mne neodstupoval; sám bez mého prošení přiskočil mně pomáhat a nabídl se mi dokonce, že mne umyje. Spolu s Petrovem nabídl se mi k službám ještě Baklušin, trestanec ze zvláštního oddělení, jehož u nás jmenovali pionerem, a o němž jsem se kdysi zmínil jako o nejveselejším a nejpříjemnějším ze všech trestanců, jakýmž opravdu i byl. Byli jsme spolu již trochu známi. Petrov mně pomohl svléknouti se, poněvadž, nejsa ještě zvyklý, svlékal jsem se příliš dlouho a v předsíni bylo zima málem tak, jako na ulici.
Připomenu zde, že trestanci je velmi obtížno se svlékati, jestliže se tomu dobře ještě nepřiučil. Především jest zapotřebí uměti rychle rozšněrovati podkladky zpod okovů. Tyto podkladky jsou z kůže, asi čtyři veršky *) dlouhé a navlékají se přes prádlo právě pod železný kruh, objímající nohu. Pár takových podkladků stojí neméně než šedesát kopejek stříbra a přece si je opatřuje každý trestanec, rozumí se, že na svůj náklad, protože bez těchto podkladků nebylo by možná choditi. Železný kruh pouta neobjímá nohu těsné; mezi kruhem a nohou dá se prostrčí ti prst; železo tedy bije o nohu, dře ji, a bez podkladků odřel by si trestanec nohy za jediný den tak, že by měl živé rány.
*) Ruský veršok rovná se čtyřem a půl centimetru.
Svlékati tyto podkladky není však ještě tak obtížno. Tíže jest naučiti se svlékati prádlo zpod okovů. To je celé umění. Svléká- li člověk podvléčky, dejme tomu s levé nohy, musí je nejdříve protáhnouti mezi nohou a poutem; potom, osvobodiv nohu, provlékne svléknuté prádlo nazpět zkrze totéž pouto; potom všechno svléknuté již s levé nohy, protáhnouti skrze kruh na pravé noze; a konečně všechno, provléknuté skrze pravé pouto, protáhnouti skrze ně nazpět k sobě. Tatáž historie odehrává se též při oblékání čistého prádla. Začátečníkovi je těžko se domysliti, jak se to dělá. První nás všemu tomu naučil v Tobolsku trestanec Koreněv, bývalý ataman loupežníků, jenž proseděl pět let na řetěze. Ale trestanci přivykli a svlékají se bez nejmenších obtíží.
Dal jsem Petrovu několik kopějek, aby opatřil mýdlo a lýčí;*) trestancům se vydávalo, pravda, komisní mýdlo, pro každého kousíček jako dvoukrejcar a tlustý jako řízek sýra, jenž se podává k zákusce večer u osob „prostředního stavu". Mýdlo se prodávalo zde na místě v předsíni spolu se sbitnem, **) preclíky a vařící vodou. Dle smlouvy s majetníkem lázně vydávalo se na každého trestance jen po jedné dížce horké vody; kdo se však chtěl lépe umyti, mohl za půl kopějky dostati druhou dížku, jež se podávala zrovna do lázně zvláště za tím účelem zřízeným okénkem z předsíně.
Když mne Petrov svléknul, vedl mne pod ruku, podotknuv, že mně samému bylo by velmi těžko stoupati v okovech. „Přitáhněte si je nahoru, na lýtka," domlouval mi, podporuje mne v chůzi, jako opatrovník. „A tady dejte pozor, je tu práh." Až jsem se trochu pro to styděl; chtěl jsem ubezpečiti Petrova, že dovedu vejiti do lázně; ale on by tomu neuvěřil. Jednal se mnou opravdu jako s dítětem, nezletilým a neumělým, jemuž každý jest po-
*) Jemně rozedraným lýčím myjou se v ruských lázních místo žíněnky.
**) Sbiten jest nápoj, přihotovený z medu neb jen ze syrobu, rozředěného horkou vodou a s příměsí koření; prodává se v Rusku na trzích místo horkého čaje.
vinen pomáhati. Petrov nebyl dokonce sluhou, a sice především nebyl sluhou; mohl bych si jen dovoliti ho uraziti, věděl by už, jak se mnou zatočit. Peněz za jeho služby jsem mu vůbec nesliboval, a on sám také jich nežádal. Což ho tedy mohlo pohnouti, aby mne tak ošetřoval?
Když jsme otevřeli dvéře do samé lázně, myslil jsem, že jsme přišli do pekla. Představte si místnost dvanáct kroků dlouhou a tolikéž širokou, v níž bylo nacpáno snad plné sto lidí najednou, a ne-li sto, tedy osmdesát dojista, poněvadž trestanci byli rozděleni pouze na dvě oddělení, a všech nás přišlo do lázně okolo dvou set osob. Pára, kalící zrak, dým, špína, a tak málo místa, že nebylo ani kam nohu postaviti. Ulekl jsem se a chtěl jsem se vrátiti, ale Petrov mně ihned dodal mysli. S největším namáháním jsme se nějak už protlačili k lavicím a to přes hlavy lidí, kteří se usadili po podlaze, při čemž jsme je museli prositi, aby se nahnuli, bychom mohli přejiti. Ale všechny lavice už byly obsazeny. Petrov mně vysvětlil, že si musím místo na lavici, od někoho koupiti, a dal se hned do smlouvání s trestancem, jenž se uvelebil hned u okénka. Tento mně za kopějku ustoupil svoje místo, obdržel od Petrova okamžitě peníze, jež tento nesl s sebou v zaťaté pěsti, dovtípiv se, že jich bude v lázni zapotřebí, a hned si zalezl pod lavici zrovna pod mé místo, kde bylo temno, špinavo a kde se slizké vlhkosti nashromáždilo bez mála na půl palce. Ale i pod lavicemi byla všechna místa zaujata; i tam se hemžilo lidu. Na celé podlaze nebylo místečka jako dlaň, aby na něm neseděli skrčení trestanci, oplachujíce se ze svých dížek. Jiní stáli mezi nimi přímo a držíce své dížky v rukou, myli se stoje; špinavá voda stékala s nich přímo na oholené hlavy těch, kteří seděli dole. Na podlažkách *) a na všech schodech, vedoucích k nim, seděli trestanci na bobečku a skrčeni, a