„Všechno odebrat. Ponechat jim pouze prádlo, a sice jenom bílé, mají-li také pestré prádlo, tedy odebrat. Ostatní všechno prodat veřejnou dražbou. Peníze zapsat mezi příjmy. Trestanec nemá majetku," pokračoval, přísně na nás pohlédnuv. „Hleďte mi chovat se dobře! Ať nic neslyším! sice… tělesné potres-tání! Za nejmenší přestupek prrruty!…"
Celý ten večer byl jsem pro neočekávanost tohoto přivítání skoro nemocen. Dojem se zvýšil mimo to i tím, co jsem pak spatřil v káznici, ale o svém vstoupení do káznice jsem už vypravoval.
Zmínil jsem se již, že nám neposkytovali a nesměli poskytovati nijakých úlev, nijakých výhod před ostatními trestanci při nucených pracích. Avšak jednou zkusili to učiniti; já a B…ský chodili jsme celé tři měsíce do inženýrské kanceláře jako písaři. Ale učinili to tajně a sice učinil to sám náčelník inženýrského oddělení. Vlastně všichni ostatní, komu se slušelo, snad o tom věděli, ale stavěli se, jako by nevěděli. Stalo se to ještě za té doby, když byl přednostou inženýrského oddělení G…kov. Podplukovník G…kov jako by byl k nám s nebe spadl, strávil u nás nedlouhou dobu, nemýlím-li se, tedy ne více než půl léta, snad i méně, a odejel do Ruska, způsobiv neobyčejný dojem na všechny trestance. Trestanci ne že ho milovali, nýbrž přímo zbožňovali, možno-li jen užiti zde onoho slova. Jak toho dosáhl, nevím; ale podmanil si je hned na prvníkrát. „Otec, otec! Jako otec rodný!" tvrdili každý okamžik trestanci po celou dobu, co byl přednostou inženýrského oddělení. Takto byl, zdá se, hrozný hýřil. Byl nevysoké postavy, smělého, sebevědomého vzhledu. Ale při tom byl laskav k trestancům, div ne až něžný, a opravdu doslovně je miloval, jako otec. Proč měl tak rád trestance, říci nemohu, ale on nemohl viděti trestance, aby k němu nepromluvil laskavého, veselého slovíčka, aby se s ním nezasmál, nezažertoval s ním, a hlavně nebylo v tom ani potuchy ničeho velitelského, ba ani nic takového, co by prozrazovalo nerovnou nebo prostě velitelskou lásku. Byl to přítel, byl to soudruh v nejvyšší míře.
Ale přese všechen jeho instinktivný demokratismus trestanci se před ním ani jednou neprovinili nějakou neuctivostí nebo familiárností. Naopak. Jenom celá tvář trestancova rozkvetla, když se setkával s podplukovníkem, sňal čapku a už hleděl s úsměvem, jak se tento blížil k němu. A když tento na něho promluvil, jako by mu byl rubl daroval. Bývají tací populární lidé. Vyhlížel junácky, chodil přímo, statně. „Orel!" říkávali o něm trestanci. Uleviti ovšem nemohl jim v ničem; spravovalť jen inženýrské práce, které i za všech ostatních přednostů se konaly svým obyčejným, jednou pro vždy zavedeným pořádkem. Leda že když potkal náhodou skupinu trestanců při práci a viděl, že jsou s prací hotovi, nezdržoval jich zbytečně a posýlal je domů dříve, než se ozval buben. Ale líbila se jeho důvěra v trestance, líbilo se, že nebylo v něm malicherné choulostivosti a popudlivosti, a vůbec nijakých jiných urážlivých způsobů v jeho velitelském chování. Kdyby byl ztratil tisíc rublů, myslím že první zloděj z našich trestanců, kdyby je byl našel, byl by mu je vrátil. Ano, jsem přesvědčen, že by se to bylo stalo.
S jakým hlubokým účastenstvím přijali naši trestanci zprávu, že jejich orel přednosta na smrt se pohádal s naším nenáviděným majorem! Přihodilo se to hned první měsíc po jeho příchodu. Náš major byl dříve jeho soudruhem ve službě. Setkali se po dlouhé rozluce jako přátelé a společně si zahýřili. Ale náhle se rozešli. Pohádali se, a G…kov se stal jeho úhlavním nepřítelem. Bylo též slyšeti, že se za té příležitosti i poprali, což se s naším majorem mohlo státi; právalť se často. Jakmile to zaslechli trestanci, radosti jejich nebylo konce. „Kdepak se může osmioký srovnati s takovým. To jest orel a náš…" a tu připojili obyčejně slovíčko, jež se nehodí do tisku. Velice zajímalo u nás to, kdo z nich koho stloukl. Kdyby se ukázalo, že zpráva o jejich pračce byla klamná, (a tak to asi bylo), zdá se, že by to naše trestance velice mrzelo. „Ne, dojista zvítězil přednosta," tvrdili mezi sebou; „jest sice malý, ale zralý; a major asi zalezl před ním pod postel."
Avšak G…kov brzy odejel a trestanci opět zmalomyslněli. Inženýrští přednostové byli u nás, pravda, všichni hodní. Za mne se jich vystřídalo tré nebo čtvero. „Ale přece se už nedočkáme takového," stýskali si trestanci; „orel to byl, orel a záštita naše." Nuže tento G…kov velice miloval všechny nás šlechtice a na konec poručil mně a B…skému, abychom přicházeli někdy do kanceláře. Když pak odejel, stalo se naše zaměstnání v kanceláři jaksi pravidelným. Mezi inženýry byli lidé (zvláště jeden), kteří s námi velice sympatisovali. Přicházeli jsme, opisovali jsme listiny, i rukopis náš se již stával úhlednějším, když tu přišel náhle od vyššího velitelství rozkaz, aby nás okamžitě poslali zase na předešlé práce. Někdo to již na nás udal! Ostatně bylo to dobře. Kancelář nás oba počala brzy velice mrzeti. Pak jsme chodili s B…ským skoro dva roky společně na tytéž práce, nejčastěji do dílen. Rozmlouvávali jsme spolu, mluvívali jsme o svých nadějích, o svém přesvědčení. Byl to výborný člověk; ale názory jeho bývaly časem velice podivné, výlučné. V jisté třídě lidí, velice rozumných, vznikají časem úplně paradoxálné pojmy. Ale za ně bylo tolik v jich životě vytrpěno, tak drahou cenou byly vykoupeny, že vzdáti se jich bylo by už příliš bolestno, skoro nemožno. B…ský přijímal s bolestí každou námitku a odpovídal mně kousavě. Ostatně ve mnohých věcech měl snad spíše pravdu než já — nevím; ale posléze jsme se rozešli a toho mně bylo velice líto; mnohoť jsme si už byli sdělili.
Zatím M…ský stával se s každým rokem jaksi smutnější a mračnější. Tesknota ho zmáhala. Dříve, za první doby mého pobytu v káznici byl sdílnější, duše jeho přec jen častěji a více se snažila proniknouti na venek. Byl už třetí rok v káznici, když já jsem tam přišel. Z počátku ho zajímalo mnohé z toho, co se za ta dvě léta přihodilo ve světě a o čem neměl ponětí, sedě v káznici, vyptával se mne, poslouchal, rozčiloval se. Ale posléze, po letech, počalo se to všechno soustřeďovati v něm uvnitř, v srdci. Uhlí se pokrylo popelem. Hněv vzrůstal v něm víc a více.
„Je hais ces brigands," říkával mně často, pohlížeje s nenávistí na trestance, které jsem zatím už poznal blíže, a nijaký můj důvod v jejich prospěch na něho nepůsobil. Nechápal, co mluvím; časem sice souhlasil se mnou jaksi roztržitě; ale zítřejšího dne opakoval znova: „Je hais ces brigands." *) Podotknu při té příležitosti, že jsme často spolu rozmlouvávali po francouzsku, a za to nás jeden dozorce při pracích, ženijní voják Dranišnikov, nevím z jakého důvodu, nazval „feršely". M…ský oživoval jen tehdy, když si vzpomínal na matku. „Je stara, nemocna," říkal mně, „miluje mne více než všechno na světě, a já zde ani nevím, je-li živa nebo ne? Jí dostačí už to, že věděla, že jsem musil běhali ulicí…" M…ský nebyl původu šlechtického a prve než byl deportován, byl potrestán tělesně. Když na to vzpomínal, stiskal zuby, a snažíval se pohlížeti stranou. V poslední době počínal stále častěji a častěji choditi sám. Kdysi dopoledne po jedenácté hodině ho zavolali k veliteli pevnosti. Velitel mu vyšel vstříc s veselým úsměvem.
*) Nenávidím ty lotry.
„Nu, M…ský, co pak se ti zdálo dnes?" otázal se ho.
„Já se celý zachvěl," vypravoval nám M…ský, když se vrátil k nám. „Jako by mne do srdce bodl."
„Zdálo se mi, že jsem obdržel psaní od matky," odpověděl veliteli.
„Něco lepšího, mnohem lepšího!" namítnul velitel. „Jsi svoboden! Tvoje matka za tebe prosila… její prosba byla vyslyšena. Zde máš její psaní a tu je rozkaz, tebe se týkající. Ihned budeš propuštěn z káznice."
Vrátil se k nám bledý, ještě se nevzpamatovav od své zprávy. My mu přáli štěstí. On nám tiskl ruce svýma chvějícíma se, zchladlýma rukama. Mnozí trestanci také mu přáli a byli rádi jeho štěstí.
Stal se osadníkem a zůstal v našem městě. Brzy tu obdržel místo. Z počátku často přicházel k naší káznici a když mohl, sděloval nám různé novinky. Zvláště politické noviny velice ho zajímaly.
Z ostatních čtyř, totiž kromě M…ského, T…ského, B…ského a Ž…ského, dva byli ještě velmi mladí lidé, poslaní sem na krátkou dobu, málo vzdělaní, ale poctiví, prostí, přímí. Třetí, A…čukovský, byl už příliš prostý člověk a ničeho zvláštního v sobě nechoval; ale čtvrtý, B…m, člověk obstárlý, působil na nás na všechny praošklivý dojem. Nevím, jak se dostal mezi zločince tohoto druhu, a i sám popíral své účastenství v něm. Byla to hrubá, drobně měšťácká duše, se zvyky a pravidly kramáře, jenž zbohatl z kopejek, o něž ošidil kupující. Neměl nijakého vzdělání, a nic ho nezajímalo kromě jeho řemesla. Byl malířem, ale za to už malířem vynikajícím, malířem velkolepým. Velitelství zvědělo brzy o jeho schopnostech a celé město počalo si zjednávati B…ma, aby jim maloval stěny a stropy. Za dvě léta omaloval skoro všechny erární byty. Držitelé bytů platili mu sami a proto mohl žíti daleko ne chudě. Ale nejlepší bylo to, že na práci s ním počali posýlati též druhé jeho soudruhy. Ze tří, kteří s ním chodili stále, dva se naučili od něho řemeslu, a jeden z nich, T…řevský, počal pak malovati nic hůře než on.
Náš major, jenž také obýval v erárním domě, povolal k sobě též B…ma a dal si vymalovati všechny stěny a stropy. Nu zde se B…m již přičinil; ani u generálního gubernátora nebylo tak vymalováno. Dům byl dřevěný, přízemní, dosti vetchý, a hrozně zvětralý z venku; ale uvnitř bylo všechno vymalováno jako v paláci a major byl u vytržení… Třel si ruce a říkal, nyní že se jistě ožení. „Má li člověk takový byt, není možná, aby se neoženil;," dodával zcela vážně. B…mem byl čím dál, tím více spokojen a skrze B…ma i druhými, kteří pracovali spolu s ním. Práce trvala celý měsíc. Za ten měsíc major úplně změnil své mínění o všech trestancích našeho druhu a počal s nimi jednati milostivěji. Došlo až na to, že kdysi z nenadání povolal k sobě z káznice Ž…ského.
„Ž…ský!" zvolal major; „já jsem tě urazil. Dal jsem tě sesekat bez příčiny, vím to. Já toho nyní lituju. Chápeš to? Já, já, já — toho lituju!"
Ž…ský odvětil, že to chápe.
„Ale chápeš-li to náležitě, že já, já, tvůj velitel, dal jsem si
tě zavolati proto, abych tě poprosil za odpuštění! Cítíš-li to?
Co jsi ty přede mnou? Červ! Ještě méně, než červ; jsi trestanec!
A já — z boží milosti*) major. Major. chápeš-li to?"
Ž…ský odpověděl, že chápe i to.
„Nu, tedy, nyní se s tebou smiřuju. Ale cítíš-li, cítíš-li to úplně, v celé velikosti? Jsi-li jen schopen, abys to pochopil, abys tomu porozuměl? Představ si jen: já, já major… atd."
Ž…ský líčil mně sám celý ten výstup. Měl tedy i tento opilý, vzdorovitý a nepořádný člověk lidský cit v těle. Uváží-li se jeho názory a jeho duševní rozvoj,
*) Doslovný výraz, jehož za mých dob užíval ostatně nejen náš major, nýbrž i mnozí nižší představení, zvláště takoví, kteří byli z prostých řadových vojáků povýšeni za důstojníky.
bude možno pokládati takový jeho čin skoro za velkomyslný. Ostatně dost možná, že tu mnoho spolupůsobilo opojení.
Tužba jeho se však nesplnila: neoženil se, ačkoli byl k tomu úplně odhodlán, když byla úprava jeho bytu dokonána. Místo ženitby upadl do vyšetřování a bylo mu poručeno, aby podal žádost za přesazení do výslužby. Tu mu připočítali i všechny staré hříchy. Býval v onom městě, nakolik se pamatuju, dříve policejním ředitelem… Rána padla na něho neočekávaně. Zpráva o ní způsobila v trestnici nesmírnou radost. Byl to svátek, slavnost! Major, pravilo se, řval jako stará baba, až mu slzy tekly. Ale ničeho nepořídil. Vstoupil do výslužby, pár šedých koní prodal, po nich celý svůj majetek a upadl až v nouzi. Potkávali jsme ho potom v občanském, obnošeném kabátě s čapkou s vojenskou kokardou. Zlostně patříval na trestance. Ale všechen význam jeho minul, sotva svlékl vojenskou uniformu. V uniformě byl hrůzou, bohem. V kabátě se stal najedoou holé nic a podobal se lokaji. Jest ku podivu, jak důležitou bývá uniforma pro takové lidi!
IX.
Útěk.
Brzy po odstranění našeho majora staly se důkladné změny v naší káznici. Nucené práce byly zrušeny a místo nich zřízena trestanecká rota s vojenským představenstvem na způsob trestaneckých rot v evropském Rusku. To znamenalo, že odsouzených k nuceným pracím druhé třídy do naší trestnice více nepřiváděli. Od té doby počala se trestnice osazovati jedině trestanci stavu vojenského, tedy osobami, jež nebyly zbaveny všech občanských práv, právě takovými vojáky, jako všichni vojáci, jen že potrestanými, přicházejícími sem na krátkou dobu (na nejvýš na šest let), a po odchodu z trestnice opět se vracejícími ke svým praporům jako vojáci, jakými bývali i dříve. Ostatně ti z nich, kteří se vraceli do trestnice pro nové přestupky, bývali trestáni, jako i dříve, dvacetiletým pobytem v trestnici.
Bylo u nás ostatně i do té změny zvláštní oddělení trestanců stavu vojenského, ale bydleli s námi pohromadě proto, že jinde neměli místa. Nyní pak se stala celá trestnice tímto vojenským oddělením. Samo sebou se rozumí, že dřívější trestanci, praví odsouzenci k nuceným pracím stavu občanského, zbavení všech svých občanských práv, znamenaní a na půl hlavě oholení, zůstali v trestnici, pokud by úplně neuplynula jich lhůta; noví nepřicházeli a staří ponenáhlu odbývali svou lhůtu a odcházeli, tak že po desíti letech neměl v naší trestnici zůstati ani jeden trestanec stavu občanského. Zvláštní oddělení zůstalo i nadále při naší trestnici, a do něho ob čas pořád ještě byli posýláni vojáci, kteří se dopustili zvláště těžkých zločinů, a sice na tak dlouho, dokud by nebyla zřízena v Sibiři káznice se zvláště těžkými nucenými pracemi.
Náš život zůstal tedy vlastně i na dále právě takovým, jakým byl dříve: týž způsob života, tatáž práce a skoro tytéž pořádky; jen správa se změnila a stala se složitější. Štábní důstojník byl pojmenován velitelem roty a kromě něho čtyři vyšší důstojníci, kteří měli po pořádku službu v trestnici. Odstraněni byli též invalidové; místo nich bylo dosazeno dvanáct poddůstojníkův a profos. Trestanci byli rozděleni na desítky, ze samých trestanců vybráni svobodníci, ovšem jen nominální, a Akim Akimyč ovšem sám sebou se stal svobodníkem. Celé to nové zařízení a celá trestnice se všemi jejími představenými, a trestanci, zůstala jako i dříve pod vrchní správou velitele pevnosti jakožto hlavního představeného. To jest tedy všechno, co se změnilo.
Rozumí se, že trestanci byli zprva velice vzrušeni, posuzovali, odhadovali a zkoumali nové představené; ale když poznali, že zůstalo vlastně všechno při starém, ihned se uspokojili a náš život vlekl se jako dříve. Ale hlavní bylo to, že všickni byli zbaveni bývalého majora; všichni jako by si byli oddechli a stali se bodřejšími. Zmizelo polekané vzezření; každý nyní věděl, že v případu nouze mohl všechno vysvětliti představenému, a nevinný že může býti leda jen z nedorozumění potrestán místo vinného. Ba i kořalku prodávali u nás dále právě za týchž podmínek, jako dříve, nehledě na to, že na místo bývalých invalidů přišli nyní poddůstojníci. Tito poddůstojníci ukázali se po větším díle slušnými a rozumnými lidmi, kteří chápali své postavení. Někteří z nich ostatně jako by si byli chtěli z počátku zafuriantit a smyslili si, ovšem z nezkušenosti, jednati s trestanci tak, jako s vojáky. Ale brzy i ti se dovtípili, oč tu běží. Jiným pak, kteří se příliš dlouho nemohli dovtípiti, vysvětlili už sami trestanci vlastní podstatu věci. Bývaly dosti ostré srážky; na příklad: svedou poddůstojníka, napojí ho vodkou a potom mu oznámí, ovšem svým způsobem, že pil spolu s nimi a tedy… Skončilo to tím, že poddůstojníci lhostejně se dívali, či lépe řečeno snažili se neviděti, jak přinášejí do kasáren měchýře a prodávají vodku. A nejen to: jako bývalí invalidové, tak i oni chodili na trh a přinášeli trestancům preclíky, maso a všechno ostatní, totiž takové věci, které mohli obstarati bez většího zahanbení. Proč se staly všechny ty změny, proč káznici změnili v trestaneckou rotu, to již nevím. Přihodilo se to již za posledních let mého pobytu v trestnici. Ale ještě dvě léta mně bylo souzeno stráviti za nových pořádků.
Mám zapisovati celý ten život, všechna má léta v káznici? Myslím, že ne. Kdybych chtěl psáti po pořádku, jedno za druhým všechno, co se přihodilo a co jsem viděl a zkusil za ta léta, mohl bych, jak se samo sebou rozumí, napsati ještě třikrát, čtyřikrát tolik hlav, než co je jich doposud napsáno. Ale takové popisování stalo by se nezbytně na konec příliš jednotvárným. Všechny příhody byly by příliš jednoho a téhož rázu, zvláště jestliže si čtenář z těch hlav, které jsou doposud napsány, utvořil již jakýs takýs dostačující pojem o životě odsouzenců k nuceným pracím druhé třídy. Měl jsem v úmyslu vylíčiti celou naši káznici, a vše, co jsem zažil za ta léta, v jednom názorném a jasném obraze. Dosáhl- li jsem onoho cíle, nevím. Částečně nemohu o tom ani souditi. Ale jsem přesvědčen, že možno na tom již přestati. A k tomu mne samého se časem vzmáhá tesknost při těchto vzpomínkách. A konečně sotva bych si mohl připamatovati všechno. Pozdější léta jaksi se v mé paměti setřela. Mnohé okolnosti, jsem o tom přesvědčen, zapomněl jsem úplně. Pamatuju se například, že všechna ta léta, ve své podstatě tak podobná jedno k druhému, plynula mdle, tesklivě. Pamatuju se, že ty dlouhé, nudné dni byly tak jednotvárné, jako by po dešti voda kapala se střechy po kapkách. Pamatuju se, že jedině vášnivá touha po vzkříšení, znovuzrození, novém životě sílila mne, abych čekal a doufal. I dodal jsem si posléze síly: čekal jsem, odpočítával jsem každý den, a nehledě na to, že jich zbývalo tisíc, s rozkoší jsem odpočítával po jednom, provázel, pohřbíval jsem jej a při počátku příštího dne byl jsem rád, že zbývá už ne tisíc, nýbrž jen devětset devadesát devět.
Pamatuju se, že po celou tu dobu, přes to, že jsem měl sta soudruhův, byl jsem strašně osamělým a že jsem si nakonec oblíbil ono osamění. Duševně osamělý zkoumal jsem celý svůj minulý život, procházel jsem všechno do nejmenších podrobností, vmyslíval jsem se do své minulosti, soudil jsem sám sebe neúprosně a přísně, a někdy jsem až děkoval osudu za to, že mně seslal ono osamění, bez něhož by nebylo došlo k onomu soudu nad samým sebou, ani k oné přísné revisi dosavadního života. A jakou nadějí zatlouklo tehda mé srdce! Myslil jsem, rozhodl jsem se, zapřisáhl jsem se, že nebude již v mém budoucím životě takových chyb, ani takových poklesků, jako dříve. Načrtal jsem si program svého budoucího života a ustanovil jsem se, že se ho budu přísně držeti. Zrodila se ve mně znova slepá víra, že to všechno splním a mohu splniti… Očekával jsem, přivolával jsem svobodu, aby přišla co nejdříve; chtěl jsem se znova zkusiti v novém zápase. Chvílemi se mne zmáhala křečovitá nedočkavost… Ale mně jest nyní bolestno vzpomínati si na tehdejší můj duševní stav. Ovšem týká se to všechno pouze mne samého… Ale zapsal jsem to proto, poněvadž se mně zdá, že to každý pochopí, protože se musí totéž přihoditi každému, upadne-li do žaláře na jistou dobu za květu svých let a sil.
Ale což o tom mluvit!… Raději budu ještě něco vypravovati, abych neskončil příliš náhlým úsekem.
Napadlo mne, že se snad někdo optá: Což opravdu nebylo možno nikomu z káznice uprchnouti a za všechna ta léta nikdo u vás neuprchl? Napsal jsem již, že trestanec, jenž strávil dvě nebo tři léta v káznici, počíná si již ceniti ona léta a nevolky začíná počítat, že lépe bude dožiti zbývající léta bez namáhání, bez nebezpečenství a vyjiti posléze zákonitým způsobem z káznice jako osadník. Ale takový rozpočet směstná se jen ve hlavě trestance, odsouzeného na dobu nepříliš dlouhou. Odsouzený na dlouhou dobu snad by byl hotov odvážiti se… Ale u nás se to jaksi nepřiházelo. Nevím, měli-li snad příliš velký z toho strach, nebo dohled že byl příliš přísný, vojenský, či že místnost našeho města byla ve mnohém vzhledě nepříznivá — holá rovina, otevřená? Těžko říci. Mám za to, že všechny ty příčiny měly svůj vliv. Opravdu uprchnouti od nás bylo pořádně těžko. Ale přece i za mne se přihodil jeden takový případ: dva se odhodlali a sice dva z nejdůležitějších zločincův…
Když byl odstraněn náš major, tu A…v (týž, který mu sloužil za vyzvědače v káznici) zůstal úplně na holičkách, bez protekce. Byl ještě velmi mladý člověk, ale povaha jeho se upevňovala a ustalovala s lety. Vůbec to byl člověk drzý, odhodlaný, ba i dosti důvtipný. Třebas by se i nyní zaměstnával vyzvědačstvím a různými jinými podobnými živnostmi, jež se vykonávají jen potají, kdyby mu dali svobodu, ale už by nevlezl do pasti tak hloupě a nepředloženě, jako prve, když za svou hloupost zaplatil káznicí. Cvičil se u nás z části také v padělání průvodních listův. Ale určitě to ostatně tvrditi nemohu. Vypravovali mně to naši trestanci. Říkali, že pracoval v tom oboru ještě tehda, když chodíval k majorovi do kuchyně, a že toto zaměstnání náležitě vykořistil. Slovem on, zdá se, mohl býti schopen všeho, jen aby změnil svůj osud. Měl jsem příležitost poznati z části jeho duši: cynismus jeho dostupoval do podivuhodné drzosti, do nejchladnějšího posměchu a budil nepřekonatelný odpor. Zdá se mi, kdyby dostal příliš velikou chuť na sklenku vodky, a kdyby oné sklenky nebylo možná dostati jinak než zavražděním někoho, že by ho zcela jistě zavraždil; ovšem kdyby se to dalo učiniti tajně, aby se nikdo o tom nedověděl. V káznici se naučil uvažovati. Na tohoto člověka tedy obrátil svou pozornost trestanec zvláštního oddělení, Kulikov.
Mluvil jsem již o Kulikovu. Byl to člověk ne mladý, ale vášnivý, čilý, silný, s neobyčejnými a různorodými schopnostmi. Cítil v sobě sílu a rád by si byl ještě požil; takovým lidem až do nejhlubšího stáří pořád se chce žíti. Kdybych se chtěl diviti, proč u nás neprchali, rozumí se, že bych se podivil prvnímu Kulikovu. Ale Kulikov se k tomu odhodlal. Kdo z nich měl na koho větší vliv, A…v-li na Kulikova, či Kulikov na A…va, nevím. Ale oba byli sebe důstojni a k onomu podniku hodili se navzájem. Spolčili se. Mně se zdá, že Kulikov očekával, že A…v přichystá průvodní listy. A…v pocházel z rodu šlechtického, z dobré společnosti, což slibovalo některou různotvárnost v budoucích dobrodružstvích, jen proberou-li se do evropského Ruska. Kdo ví, jak se smluvili, a jaké měli naděje; ale to jest jisté, že jejich naděje přesahovaly přes obyčejný rámec sibiřského tuláctví. Kulikov byl rozeným hercem, mohl si voliti mnohé, a různorodé role v životě; mohl se ledačehos nadíti, a při nejmenším stálých proměn v živobytí. Takové lidi káznice ovšem musila tlačiti. Smluvili se tedy, že prchnou.
Ale bez vojenského průvodce utéci nebylo možno. Bylo nutno přemluviti též vojáka, aby prchl s nimi. V jednom z praporů, ležících v pevnosti, sloužil jakýsi Polák, energický člověk, a zasluhující snad lepší osud, člověk už obstárlý, statný, vážný. Z mládí, když byl právě poslán do služby na Sibiř, uprchl z hlubokého stesku po domovu.
Chytli ho, potrestali a dvě léta ho drželi v trestanecké rotě. Když ho poslali nazpět k praporu, vzpamatoval se a počal sloužiti horlivě, ze všech sil. Za odměnu ho povýšili za svobodníka. Byl to člověk ctižádostivý, troufalý a vědomý své ceny. Potkával jsem ho několikrát za ta léta mezi vojenskými průvodci. Ledaco mně vypravovali o něm i Poláci. Zdálo se mně, že bývalý stesk obrátil se v něm v nenávist, tajenou, mlčelivou, ale neustálou. Tento člověk byl všeho schopen a Kulikov se nezmýlil, zvoliv si jeho za soudruha.
Příjmení jeho bylo Koller. Smluvili se a určili den. Bylo to v červnu za parných dnů. Podnebí jest v onom městě dosti rovné; v létě dodržuje počasí stálé, horké; a to právě je tulákovi vhod. Rozumí se, že se nemohli pustiti přímo z místa, z pevnosti; celé město jest viděti se všech stran, odevšad jest otevřeno. Kolkolem na dosti velikém prostranství není lesa. Bylo zapotřebí převléci se do občanských šatů, a za tím účelem bylo zprva nutno dostati se na předměstí, kde měl Kulikov ode dávna skrýši. Nevím, byli-li jejich přátelé na předměstí úplně zasvěceni do jejich tajemství. Sluší míti za to, že byli, ačkoliv potom při přelíčení úplně to dokázáno nebylo.
Toho roku v jednom zákoutí na předměstí právě zahájila svou činnost jistá mladá a velmi hezká holčina, zvaná Vaňka-Taňka, jež podávala veliké naděje a z části je později také uskutečnila. Také jí říkali oheň. Zdá se, že i ona byla jaksi súčastněna. Kulikov tratil na ni poslední groš už celý rok.
Naši chlapíci vyšli ráno na prostranství před strážnicí a ustrojili si obratně věc tak, že je poslali s trestancem Šilkinem, kamnářem a zedníkem, omítat prázdné kasárny řadového praporu, jenž dávno již odešel do letního ležení. A…v a Kulikov šli s ním jako podavači. Koller se přidružil jako vojenský průvodce, a poněvadž se třemi trestanci bylo nutno poslati průvodce dva, svěřili Kellerovi, jako starému zkušenému vojáku a svobodníkovi, ochotně mladého novobrance, aby mu dal návod a poučil ho o službě průvodce trestaneckého. Musili tedy míti naši uprchlíci velmi silný vliv na Kollera, a musil jim svatě uvěřiti, když po dlouholeté a za posledních let šťastné službě odhodlal se on, člověk rozumný, vážný a vypočítavý, že prchne s nimi.
Přišli do kasáren. Bylo šest hodin z rána. Kromě nich nebyl tam nikdo. Když asi hodinku popracovali, řekli Kulikov a A…v Šilkinu, že půjdou do dílny, předně že se tam mají sejíti s někým a za druhé, že při té příležitosti vezmou odtud hned jakýsi nástroj, jehož se jim tu nedostávalo. Se Šilkinem musili jednati opatrně, t. j. co možná nejvíce přirozeně. On byl z Moskvy, vyučený řemeslu kamnářskému, pocházel z moskevské měšťanské rodiny, byl chytrý, důvtipný, rozumný a málomluvný. Zevnějškem byl vyzáblý a spitý. Mohl by po celý život choditi ve vestě a v županu po moskevsku, ale osud rozhodl jinak, a po dlouhém putování uvázl u nás na vždycky ve zvláštním oddělení, t. j. v oddělení nejstrašnějších vojenských zločincův. Čím si zasloužil takového povýšení, nevím; ale nikdy nebylo pozorovati, že by byl nějak obzvlášť nespokojen; choval se klidně a stejně; jen časem se spil jako švec, ale tu se choval dobře. Do tajemství ovšem zasvěcen nebyl ale oči měl bystré. Rozumí se samo sebou, že Kulikov na něho mrknul, že jdou vlastně pro kořalku, která jest přichystána v dílně už od, včerejšího dne. To pohnulo Šilkina; rozešli se bez jakého koliv podezření. Šilkin zůstal sám s novobrancem, a Kulikov, A…v a Koller odebrali se na předměstí.
Minulo půl hodiny; nepřítomní se nevraceli; tu teprv Šilkina něco napadlo a počal rozmýšleti. Byl to chlapík, jenž, jak se říká, prolezl měděnými trubami. Počal si připomínati: Kulikov byl jaksi zvláště naladěn, A…v jako by mu byl dvakrát cosi pošeptal, alespoň Kulikov dvakrát na něho mrknul, což on viděl; nyní si to všechno připomínal. Na Kollerovi také cosi pozoroval; aspoň když odcházel s nimi, počal dávati poučení domobranci, jak se má chovati za jeho nepřítomnosti, a to bylo jaksi nezcela přirozeno zejména od Kollera. Slovem, čím dále se Šilkin rozpomínal, tím více se v něm zmáhalo podezření. Čas zatím utíkal, oni se nevraceli a rozčilení jeho dosáhlo krajních mezí. Chápal velmi dobře, jak velice šlo při tom též o jeho vlastní kůži; mohloť na něho padnouti podezření představených. Mohli si pomysliti, že propustil soudruhy, věda, oč jde, dorozuměv se s nimi dříve, a kdyby neoznámil v čas, že Kulikov a A…v zmizeli, podezření to stalo by se tím více pravděpodobným.
Nesměl tratiti času. Vzpomněl si ještě, že za poslední doby Kulikov se jaksi zvláště sblížil s A…vem, že si často spolu šeptali, často chodívali spolu za kasárnami, vzdáleni ode všech očí. Napadlo ho, že už tehda si něco pomyslil o nich… Pohlédl pátravé na svého dozorce; ten zíval, stoje opřen o pušku, a nejnevinnějším způsobem čistil si prstem nos, tak že ho Šilkin neuznal ani za hodna, aby mu sdělil své domněnky, nýbrž krátce mu jen řekl, aby šel za ním do inženýrské dílny. V dílně bylo nutno se optati, nezašli-li tam? Ale ukázalo se, že jich tam nikdo neviděl. Všechny pochybnosti Šilkina zmizely. „Aby si byli šli prostě popit, vyhodit si z kopýtka na předměstí, což si Kulikov někdy dovoloval" — pomyslil si Šilkin — „ale ani to se nedalo předpokládati. Byli by mu to nějak sdělili, protože nebylo příčiny, aby to před ním tajili." Šilkin zanechal práce, nevrátil se více do kasáren, nýbrž obrátil se přímo k trestnici.
Bylo již skoro devět hodin, když předstoupil před šikovatele a oznámil mu, oč jde. Šikovatel se zalekl a nechtěl z počátku ani uvěřiti. Rozumí se, že i Šilkin mu to oznámil všechno jen jako svou domněnku, podezření. Šikovatel běžel přímo k majorovi. Major ihned k veliteli pevnosti. Za čtvrt hodiny učiněna již všechna nezbytná opatření. Oznámili to samému generálnímu gubernátorovi. Zločinci byli důležití a za ně se jim mohlo pořádně dostati z Petrohradu. Ať již to bylo správné, nebo ne, ale A…v byl počítán mezi zločince politické; Kulikov byl ze „zvláštního oddělení", tedy arcilotr, a k tomu ještě vojenský. Nebylo doposud příkladu, aby prchl někdo ze „zvláštního oddělení". Vzpomněli si při té příležitosti, že podle řádu ke každému zločinci ze „zvláštního oddělení" patří při práci dva vojenští průvodci, nebo. alespoň jeden ke každému. Pravidla toho nebylo šetřeno. Byla to tedy náramně nepříjemná záležitost. Byli rozesláni schvální poslové po všech volostech, po všech okolních městečkách, aby oznámili útěk a zanechali všude popis uprchlíkův. Vyslali kozáky, aby je pronásledovali, chytali; dopsali i do sousedních újezdův a gubernií… Slovem dostali pořádný strach.
Zatím u nás v trestnici počalo se vzmáhati rozčilení jiného druhu. Trestanci jak se vraceli z prací, ihned se dovídali, co se přihodilo. Zpráva, ta již všechny obletěla. Všichni přijímali onu zprávu s jakousi neobyčejnou, zatajenou radostí. Všem jaksi srdce poskočilo… Neboť kromě toho, že ona událost přerušila jednotvárný život káznice a rozryla mraveniště, útěk, a sice takový útěk nalezl jakýsi příbuzný ohlas ve všech duších a rozechvěl v nich dávno zamlklé struny; cosi jako naděje, bujarost, možnost změny ve svém osudě, zachvělo se ve všech srdcích. „Vždyť uprchli odsud lidé, proč by tedy?…" A každý se při takovém pomyšlení stával bodřejším a s vyzývavým pohledem zíral na ostatní. Aspoň všickni se stali najednou jaksi hrdými a s vysoka počali pohlížeti na poddůstojníky.
Rozumí se, že do káznice ihned přiletěli představení. Přijel i sám velitel pevnosti. Naši si dodávali mysli a hleděli směle, až i trochu pohrdavě a s jakousi mlčelivou, přísnou vážností, jako by říkali: „Vidíte, že dovedeme provésti lecjaký kousek." Také se rozumí samo sebou, že se ihned dovtípili, že všichni představení přijedou do káznice, dovtípili se ihned, že budou všeobecné prohlídky a kdo co měl, všechno v čas uschoval. Věděli, že v takovém případě představenstvo vždycky silně „zmoudří po radě". Tak se také stalo: byl veliký poplach; všechno přeházeli, všechno prohledali, a — rozumí se, ničeho nenašli. Na odpolední práce poslali trestance pod zvýšeným vojenským dozorem. Na večer hlídky přicházely do káznice každou minutu; přepočítali trestance o jednou více než obyčejně; při tom se přepočítali o dvakrát více než obyčejně. Z toho vznikl opět poplach; vyhnali všechny na dvůr a počítali znova. Potom přepočítali ještě jednou v každé kasárně zvlášť… Slovem bylo mnoho běhání a starostí.
Ale trestanci toho nedbali. Všichni vyhlíželi nad míru samostatně, a jak už vždycky bývá v takových případech, chovali se po celý ten večer neobyčejně slušně. „Aby nikomu nemohli nic vytknouti," pravili si trestanci. Naše představenstvo si myslilo ovšem, nezůstali-li v káznici spoluvinníci uprchlíkův, a poručilo, aby se pátralo a dával se pozor na řeči trestancův. Ale trestanci se jen posmívali. „Je to zrovna taková věc, aby zanechali v trestnici spoluvinníky!" „Taková věc se koná tichými kroky a nikdy jinak." „Což je Kulikov takový člověk, anebo je A…v takový člověk, aby v podobné záležitosti nezametli za sebou stopu? Mistrovsky to provedli, nikdo neměl ani potuchy. Jsou to lidé, kteří měděnými trubami prolezli; skrze zavřené dvéře projdou!" Slovem Kulikov a A…v rostli ve slávě; všichni byli na ně hrdi. Tušili, že hrdinský kousek jejich bude podáním zachován v nejpozdějším potomstvu trestancův, jež přežije káznici.
„Mistrovský lid!" tvrdili jedni.
„Vida, myslili si, že od nás nelze prchnouti. A prchli!" dodali druzí.
„Prchli!" nášel se třetí a jaksi velitelsky se rozhlédl kolem sebe. „Ale kdo prchl?… Ty se chceš k nim rovnati?"
V jinou dobu trestanec, jehož se týkala tato slova, byl by zcela jistě odpověděl na ono vyzvání a obhájil by svou čest. Ale nyní skromně pomlčel. „Vždyť opravdu nejsou všichni tací, jako Kulikov a A…v; člověk musí napřed dokázati, co umí…"
„A opravdu, braši, proč pak tu vlastně jsme?" přeruší mlčení čtvrtý, sedící skromně v kuchyni u okna, a mluvící trochu zpívavým hlasem, jsa příliš dojat, ale tajně jsa naplněn radostí a dlaní si podpíraje tvář. „Co jsme zde? Žijeme? — nejsme lidé; umřeli jsme? — nejsme nebožtíci. E-ech!"
„Naše záležitost není střevíc. S nohy neshodíš. Jaké tu e-ech!"
„Ale vždyť Kulikov…" vpletl se do řeci jeden z ohnivých, mladý hoch s mlékem na bradě.
„Kulikov!" skáče mu ihned do řeči druhý, opovržlivě skroutiv oči na nezkušeného mladíka; „Kulikov!…"
To znamená totiž: „Kolik se najde takových Kulikových?"
„Však i A…v, braši! Také povedený, ó povedený!"
„Kam pak! Ten i Kuliková mezi prsty ohne. Hledejte na kroužku konce!"
„A daleko-li asi nyní ušli, braši; bylo by zajímavo věděti…"
A hned počaly řeči, jak daleko se už dostali? A kterou stranou se asi dali? A jak by jim bylo výhodněji jíti? A která volost je blíže? Našli se lidé, kteří znali okolí. Je poslouchali se zvědavostí. Vypravovali o obyvatelích sousedních vesnic a rozhodli, že jsou to lidé nevhodní. Příliš blízko od města, je to lid mazaný; trestancům nedají zniku, schytají je a odevzdají.
„Zdejší sedlák, braši, je pálený. Ó, ó sedlák!"
„Sedlák málo důkladný!"
„Sibirják má solené uši. Nechoď mu do rány, zabije."
„Však i naši…"
„Inu ovšem, kdo s koho. Naši také nejsou zrovna takoví."
„Nu, když neumřeme, však uslyšíme."
„Co's myslil? Že je chytnou?"
„Myslím, že jich do smrti nechytnou!" chopil se slova jiný z horkokrevných, udeřiv při tom pěstí o stůl.
„Hm. Přijde na to, jak se to obrátí."
„A víte, braši, co já si myslím," ujal se slova Skuratov; „kdybych já byl na útěku, za živý svět by mne nechytli!"
„Tebe!"
Ozývá se smích; někteří se tváří, jako by ani nechtěli poslouchati. Ale Skuratov je už v proudu.
„Za živý svět by mne nechytli!" opakuje s důrazem; „často, braši, o tom rozmýšlím a sám sobě se divím. Tak se mně zdá, že bych skrze skulinu prolezl, ale nechytli by mne."
„Však až bys dostal hlad, přišel bys k sedlákovi pro chléb."
Všeobecný smích.
„Pro chléb? Hlouposti!"
„Co tu jazykem mlátíš? Vždyť jsi se strejdou Vášou kraví smrt zabil,*) proto jste se sem také dostali."
Smích se zmáhal silněji. Vážní pohlížejí ještě s větším rozhořčením.
„To není pravda!" křičí Skuratov. „To Mikitka na mne namluvil, ba ani ne na mne, nýbrž na Vášu, a mne už tak k tomu připletli. Já jsem z Moskvy a od mládí v tuláctví zkušený. Už když mne žalmista učil čísti, tahával mne za ucho a křičel: Pamatuj si ,Smiluj se nade mnou Bože po veliké milosti tvé' a tak dále. A já opakuju za ním: ,Na policiji mne vedli z milosti tvé'**) a tak dále… Tak vidíte, jak jsem se choval od samého dětství."
Všichni se opět dali do smíchu. Ale to právě Skuratov chtěl. Jemu nebylo možno, aby ze sebe netropil šaška, Ale brzy ho nechali a dali se opět do vážného hovoru. Pronášeli svá mínění hlavně staří lidé, znalcové věci. Lidé mladší a klidnější s radostí jen na ně pohlíželi a prostrkovali hlavy, aby lépe slyšeli; zástup se shromáždil v kuchyni veliký; poddůstojníci ovšem tam nebyli. Před nimi by všechno nemluvili. Mezi těmi, co se zvláště radovali, spozoroval jsem jednoho Tatařína, Memetku, člověka ne-
*)' Totiž zabili mužíka nebo bábu, majíce je v podezření, že pustili do povětří nákazu, od níž padal dobytek. V naší trestnici byl jeden takový vrah. Pozn. aut.
**) V originále hříčka slov, jež se nedá přeložiti.
vysoké postavy, s vysedlými sanicemi, neobyčejně směšnou postavu. Nemluvil skoro pranic po rusky a skoro ničemu nerozuměl, co druzí vypravovali, ale také tam prostrkoval hlavu z tlupy a poslouchal, s radostí poslouchal.
„Nu co, Memetko, jachši?" obrátil se k němu všemi povržený
Skuratov, jenž neměl nyní co dělat.
„Jachši, uch jachši!" zabručel celý oživený Memetka, kývaje na
Skuratova svou směšnou hlavou; „jachši!"
„Nechytnou je? Jok?"
„Jok, jok!"*) a Memetka opět zažvatlal, rozmachuje tentokrát už i rukama.
„Tys tedy neuměl a já špatně rozuměl, je to pravda?"
„Ano, ano, jachši!" souhlasil Memetka, kývaje hlavou.
„Nu tedy jachši!"
A Skuratov ho klepnul do čapky, vtisknul mu ji na oči a odešel z kuchyně v nejveselejším rozmaru, zanechav tam Memetku v jistém nedorozumění.
Celý týden trvaly přísnosti v káznici a úsilné pronásledování a hledání po okolí. Nevím, jak se stávalo, ale trestanci dostávali ihned do podrobna všechny zprávy o tom, co podnikalo jich představenstvo za ohradou trestnice. Za prvních dnů všechny zprávy zněly ve prospěch uprchlíkův; ani slechu, ani potuchy: zmizeli a dost. Naši jenom se usmívali. Všechen strach o uprchlíky zmizel. „Nic nenajdou, nikoho nechytnou!" tvrdili u nás s velikým uspokojením.
„Kde pak! ti tam!"
„Mějte se hezky, zdrávi vzkazovali; brzy se vrátíme!"
U nás věděli, že všichni okolní sedláci jsou na nohou a musí hlídati všechna podezřelá místa, všechny lesy, všechny rokle.
„Hlouposti!" tvrdili naši, vysmívajíce se tomu. „Mají dojista spolehlivého člověka, u kterého se nyní zdržují."
„Docela jistě!" potvrzovali druzí. „Nejsou blázni; všechno napřed připravili."
*) Tatarská slova jachši=dobře, jok=ne. Pozn. překl.
Šli ještě dále ve svých domněnkách. Počali mluviti, že uprchlíci snad doposud sedí na předměstí, zdržují se někde ve sklepě, dokud „poplach" neutichne a dokud jim vlasy nenarostou. Půl roku, rok tam stráví a potom teprv půjdou..
Slovem všichni byli až i v jakési romantické náladě ducha. Tu se najednou, asi osm dní po útěku, roznesla pověst, že stihači padli na stopu. Rozumí se, že pošetilá pověst ihned byla zavržena s opovržením. Ale pověst se téhož večera potvrdila. Trestanci se počali znepokojovati. Druhého dne z rána počalo se po městě vypravovati, že už je chytli a vezou. Po obědě zvěděli ještě více podrobností: chytli je sedmdesát verst daleko v jakési vesnici. Konečně přišla určitá zpráva. Šikovatel, vrátiv se od majora, oznámil zcela určitě, že k večeru je přivezou a sice přímo na strážnici u káznice. Pochybovati nebylo více možno. Těžko je vylíčiti dojem, způsobený onou zprávou na trestance. Z počátku jako by se všichni byli rozzlobili, pak ztratili rozvahu. Potom vyhlédnul jakýsi pokus o výsměch. Počali se smáti, ne však už stihačům, nýbrž chyceným, z počátku nemnozí, potom skoro všichni, kromě několika vážných a pevných, kteří myslili samostatně a jež nemohly zmásti úsměšky. S opovržením pohlíželi na lehkomyslnost tlupy a mlčeli pro sebe.
Slovem, jako dříve vynášeli Kulikova a A…va, tak je nyní snižovali, a sice působilo jim potěšení, že je mohli snižovati. Jako by byli všechny něčím urazili Vypravovali s pohrdáním, že se jim silně zachtělo najísti se, že nesnesli hladu a šli do vsi k sedlákovi prosit za chléb. A to byl už poslední stupeň, do kterého se může snížiti tulák. Ostatně pověsti ty byly nespravné. Uprchlíkům přišli na stopu; byli stíháni v lese; les obklíčili se všech stran lidmi. A ti, když viděli, že není nikterak možná se zachrániti, vzdali se. Jiného jim nic nezbývalo.
Ale když je na večer opravdu přivezli, spoutané na rukou i na nohou, v průvodu žandarmů, celá káznice se přihrnula k ohradě dívat se, co se s nimi bude díti. Rozumí se, že nic neuviděli, kromě majorova a velitelovapovozu před strážnicí. Uprchlíky vsadili do zvláštní komůrky, přikovali je a hned následujícího dne je odevzdali soudu. Výsměchy a opovržení trestancův brzy zmizely samy sebou. Zvěděli o všech podrobnostech, přesvědčili se, že jim nic jiného nezbývalo, nežli se vzdáti, a všichni počali s účastenstvím sledovati běh soudního vyšetřování.
„Proletí skrze tisícku," mluvili jedni.
„Kde pak tisícku!" namítali druzí „Zabijou je. A…vu možná že dají jen tisíc, ale toho zabijou, protože, přítelíčku, je ze zvláštního oddělení."
Ale neuhodli. A…vu přisoudili všeho všudy pět set; měli zření k jeho dosavadnímu uspokojivému chování a k tomu, že to první jeho přestupek. Kulikovu dali tuším půl druhého tisíce. Potrestali je dosti milosrdně. Oni pak jako rozumní lidé nikoho při vyšetřování do své věci nezapletli, vypovídali jasně, přesně, tvrdili, že se dali na útěk přímo z pevnosti, nikam nezacházeli. Nejvíce mně bylo líto Kollera; ten ztratil všechno, poslední své naděje, dostal ran více než oba ostatní, tuším dva tisíce, a byl odeslán kamsi za trestance, ovšem ne do naší káznice. A…va bili slabě, želeli ho; lékaři mu byli nápomocni. Ale on furiantil a nahlas tvrdil v nemocnici, že nyní, když už k tomu došlo, je ke všemu hotov, a provede ještě jinačí kousky. Kulikov se choval jako vždy, totiž usedle, slušně, a když se po potrestání vrátil do káznice, hleděl tak, jako by se odsud nikdy ani nebyl vzdálil. Ale trestanci nepohlíželi tak na něho; přes to, že si Kulikov vždy a všudy uměl zachovati úctu, přece si ho trestanci v hloubi duše přestali jaksi vážiti, a počali se k němu chovati jaksi více jako k člověku, jim úplně rovnému. Slovem od onoho útěku sláva Kulikova velice pobledla. Úspěch značí tak mnoho mezi lidmi…
X.
Odchod z káznice.
Vše to se přihodilo již za posledního roku mého vězení. Tento poslední rok zachoval se také tak živě v mé paměti, jako první rok, zvláště poslední doba mého pobytu v káznici. Ale nač pak mluviti o podrobnostech. Jen se pamatuju, že toho posledního roku, nehledě na moji nedočkavost, abych si honem už odbyl svou lhůtu, žilo se mně přece lehčeji, než za všechna předešlá léta mého žaláře. Předně měl jsem mezi trestanci už mnoho soudruhů a přátel, kteří nabyli úplného přesvědčení, že jsem hodný člověk. Mnozí z nich mně byli oddáni a upřímně mne milovali. Pionér div se nedal do pláče, když provázel mne a mého soudruha z káznice, a když jsme potom, již po odchodu z trestnice, zůstávali ještě celý měsíc v onom městě v jedné erární budově, přicházel k nám skoro každý den jen proto, aby se na nás podíval. Byly však mezi trestanci osobnosti surové a nepřívětivé až do konce, jimž, zdá se, že bylo za těžko promluviti se mnou slovíčko —Bůh ví proč. Zdálo se, jako by mezi námi stála nějaká přehrada.
V poslední době měl jsem vůbec více úlev, než za celou dobu mého vězení. V onom městě mezi vojenskými důstojníky našli se moji známí, ba i bývalí moji spolužáci. Obnovil jsem styk s nimi. Jich prostřednictvím mohl jsem si opatřovati více peněz, mohl jsem si dopisovati s příbuznými, ano mohl jsem dostávati i knihy. Již několik let jsem nečetl ani jediné knihy a těžko podati zprávu o tom podivném a spolu vzrušujícím dojmu, jejž způsobila na mne první kniha, kterou jsem přečetl v káznici. Pamatuju se, že jsem počal čísti s večera, když zavřeli kasárna, a četl jsem celou noc až do svítání. Bylo to číslo jednoho měsíčníku. Zrovna jako by byla ke mně zalétla zvěst z onoho světa; celý předešlý život jasně a světle vyvstal přede mnou a já se snažil uhodnouti z přečteného, jak daleko jsem zůstal po zadu za oním životem? Mnoholi prožili oni tam beze mne, co jimi tam hýbe nyní, které otázky je nyní zajímají? Chytal jsem se jednotlivých slovíček, četl jsem mezi řádky, snažil jsem se vynajíti tajemný smysl, narážky na minulost; vyhledával jsem stopy toho, co dříve za mé doby bouřilo lidi, a jak smutno mně bylo nyní, když jsem poznal ze skutečnosti, v jaké míře jsem se stal cizím novému životu, jakým jsem se stal kusem, odříznutým od celku. Bylo nutno přivykati k novému, seznamovati se s novým pokolením.
Zvláště jsem se vrhl na stať, pod kterou jsem nalezl jméno známého, blízkého mně druhdy člověka… Ale již se ozývala i nová jména; objevili se noví pracovníci a já chvátal, abych se s nimi seznámil, a mrzel jsem se, že mohu dostati tak málo knih a že je tak těžko k nim se dobrati. Dříve, za předešlého majora, bylo až i nebezpečno přinésti knihu do káznice. V případě, že by ji byli našli při prohlídce, nastal by zcela jistě výslech: „Odkud jsou knihy? Kdes je vzal? Máš tedy styky?.. A co bych byl mohl odpověděti na podobné otázky? A proto, zůstávaje bez knih, nevolky jsem se zahloubával do sebe samého, dával jsem si otázky, snažil jsem se je rozřešiti, trápíval jsem se jimi časem… Ale vždyť se to nedá ani všechno pověděti…
Do káznice jsem přišel v zimě, proto jsem musil býti též v zimě propuštěn na svobodu, a to téhož dne v měsíci, kdy jsem přišel. S jakou netrpělivostí jsem čekal na zimu, s jakou rozkoší jsem pozoroval koncem léta, jak vadne listí na stromech a bledne tráva na stepi! Však hle léto již prošlo, zavyl podzimní vítr; hle již se počal prášiti první sníh… Nastala konečně zima, dávno vytoužená! Mé srdce počínalo časem dutě a silně bíti z veliké předtuchy svobody. Ale divná věc: čím více uplývala doba a čím více se přiblížila lhůta, tím jsem se stával trpělivějším a trpělivějším. Za nejposlednějších dnů až jsem se podivil a činil jsem si výčitky. Zdálo se mně, že jsem se stal úplně lhostejným a chladnokrevným. Mnozí trestanci, s nimiž jsem se po práci setkával na dvoře, dávali se se mnou do řeči a pozdravovali mne:
„Tak vida, báťuško Alexandře Petroviči, brzo, brzo už vyjdete na svobodu. Necháte nás zde samotné ubožáky."
„Nu co, Martynove, vám už brzy vyprší lhůta?" odpovídám jemu.
„Mně! Ale marně mluvit! Sedm let se tu budu ještě soužit…"
I vzdychne si, odmlčí se, a vzhlédne roztržitě, jako by se díval do budoucna… Ano, mnozí mně přáli štěstí upřímně a s radostí. Zdálo se mně, že i všichni ostatní jako by se počali ke mně chovati přívětivěji. Patrně jsem pro ně už přestával býti „svým člověkem"; loučili se už se mnou. K…činský, Polák, rodem šlechtic, tichý a skromný mladý člověk, chodíval také rád, jako já, za svobodného času po dvoře. Chtěl čistým vzduchem a pohybem zachovati své zdraví a nahraditi všechen škodlivý vliv dusných nocí v kasárnách. „Čekám s netrpělivostí, až odejdete z káznice," pravil mně s úsměvem, potkav mne kdysi na procházce. „Až vy odejdete, budu věděti, že mně zbývá zrovna rok do propuštění na svobodu."
Podotýkám zde mimochodem, že následkem blouznivosti a dávného odvyknutí svoboda se zdála u nás v káznici jaksi svobodnější, než skutečná svoboda, t. j. ta, která jest ve skutečnosti. Trestanci zveličovali pojem skutečné svobody, a to jest tak přirozeno, tak vlastní každému trestanci. Ledajaký otrhaný důstojnický sluha byl u nás pokládán div ne za krále, div ne za ideál svobodného člověka u porovnání s trestanci jen proto, že chodil neoholený, bez pout a bez vojenského průvodu.
V předvečer nejposlednějšího dne za soumraku jsem obešel na posledy všechna břevna naší ohrady. Kolik tisíckrát obešel jsem ona břevna za všechna ta léta! Zde za kasárnami bloudíval jsem v prvním roce svého vězení sám, osiřelý, zničený. Pamatuju se, jak jsem tehda počítal, kolik tisíc dní mně ještě zbývá. Bože můj, jak dávno to bylo! Hle zde, v tomto koutku, zdržoval se v zajetí náš orel; hle tady mne často potkával Petrov. On mne nezapomínal ani nyní. Přiběhne, a jako by uhodl mé myšlénky, kráčí mlčky vedle mne a jako by se sám u sebe něčemu divil. V myšlénkách jsem se loučil s těmi zčernalými břevnovými sruby našich kasáren. Jak nepřívětivě mne překvapily tehdá v první době! Sestárly asi také od té doby; ale já toho nepozoroval. A kolik mladosti je v těch stěnách nadarmo pohřbeno, kolik velikých sil zde zhynulo bez příčiny! Vždyť se sluší, aby se řeklo všechno: vždyť oni lidé byli neobyčejní lidé. Vždyť je možno, že to jest nejnadanější, nejsilnější lid ze všeho našeho lidu. Ale zhynuly darmo mohutné síly, zhynuly nenormálně, nezákonitě, nenávratně. A kdo je vinen?
Ano, kdo je vinen?
Příštího rána časně, ještě před odchodem na práci, sotva že počalo svítati, obešel jsem všechny kasárny, abych se rozloučil se všemi trestanci. Mnoho mozolovitých, silných paží vztáhlo se ke mně přívětivě. Někteří mně tiskli ruce docela po přátelsku, ale takových nebylo mnoho. Jiní velmi dobře chápali, že se ihned stanu zcela jiným člověkem, než oni. Věděli, že mám ve městě známé, že se odeberu odsud ihned k pánům a zasednu vedle těch pánův, jako jim rovný. Rozuměli tomu a loučili se se mnou třebas i laskavě, ale daleko ne jako se soudruhem, nýbrž jako s bárinem. Jiní se ode mne odvraceli a ve své přísnosti neodpovídali na mé pozdravení na rozloučenou. Někteří pohlédli na mne dokonce s jakousi nenávistí.
Zarachotil buben a všichni se odebrali na práci, já však zůstal doma. Sušilov vstal toho rána snad časněji než všichni ostatní a ze všech sil se snažil, aby mně mohl připraviti čaj. Ubohý Sušilov! dal se do pláče, když jsem mu daroval své obnošené trestanecké šaty, košile, podkladky pod pouta a něco peněz. „Vždyť já ne pro to, já ne proto !" opakoval, násilím jen zdržuje své chvějící se rty. „Jak mně bude, až vás ztratím, Alexandře Petroviči? S kým já zde zůstanu bez vás!" Naposledy jsme se rozloučili i s Akimem Akimyčem.
„Vždyť vy také už brzy!" pravil jsem mu.
„Já ještě dlouho, pane; mně ještě velmi dlouho zbývá zde zůstávat," mumlal, tiskna moji ruku. Vrhl jsem se mu na krk a políbili jsme se.
Deset minut po odchodu trestancův vyšli jsme i my z káznice, abychom se nikdy do ní nevrátili — já a můj soudruh, s kterým jsem přišel. Bylo nám jíti přímo do kovárny, aby rozkovali naše okovy. Voják s puškou nás už nedoprovázel: šli jsme s poddůstojníkem. Okovy nám rozkovali sami naši trestanci v inženýrské dílně. Počkal jsem, až sejmou pouta příteli, a pak jsem přistoupil i sám ke kovadlině. Kováři mne obrátili zády k sobě, zdvihli ze zadu mou nohu a položili ji na kovadlinu… Chvátali, chtěli to vykonati co možná obratněji, lépe.
„Nýt, nýt obrať především!"… poučoval je starší; „nadstav jej, tak, dobře… Udeř nyní kladivem…"
Okovy spadly. Já je zdvihl… Chtělo se mně podržeti je v ruce, pohlédnouti na ně na posled. Až mně připadalo divným, že před okamžikem byly ještě na mých nohou.
„Nu s Bohem! s Bohem!" volali trestanci trhanými, hrubými, ale jako by něčím spokojenými hlasy.
Ano s Bohem! Svoboda, nový život, vzkříšení z mrtvých… Jaký to slavný okamžik!
KONEC.
Fedor Michajlovič Dostojevský
narodil se v Moskvě 30. října (11. listop.) 1821 z nebohaté rodiny šlechtické. Otec jeho, Michaíl Andrejevič, byl lékařem při nemocnici pro chudé. Matka byla dcerou kupce Nečajeva. Rodina byla četná; byloť sedm dětí, z nichž nejstarším byl syn Michaíl, druhorozeným Fedor. Oba starší bratří věnovali se literatuře a byli spojeni nejvřelejším svazkem přátelství až do smrti staršího z nich, Michaíla, jenž skonal r. 1864 jako redaktor měsíčníku Epocha.
Roku 1831 koupili rodičové Dostojevského stateček v Tulské gubernii, kdež potom rodina trávívala léto, kdežto otec zůstával v Moskvě, vykonávaje lékařskou praxi. Zde na vsi přišel Fedor Dostojevský, od nejútlejšího mládí útlocitný a dojmům lehce přístupný, poprvé ve styk s ruským pracovným lidem, zde se poprvé učil znáti „národní pravdu", již si lid ukládal v zázračné pověsti o mučednících a trpitelích.
První kniha, kterou obdržel Fedor Dostojevský, byla biblická dějeprava. Bylať rodina velice zbožná a děti byly vychovávány přísně pravoslavně. Čtení a psaní se učily děti doma; dalšího vzdělání dostalo se jim v Moskevských pensionátech Drašusova a Leont. Čermáka, v ty doby nejlepšího učitele Moskevského. Večer v nebohaté rodině Dostojevských návštěv bývalo nemnoho; proto se dlouhé zimní večery krátívaly čtením. Předčítali zprva otec, matka, později i synové. Četli Karamzina, Žukovského, Lažečníkova, avšak i Puškina, jenž tehda teprve tvořil svá nesmrtelná díla. Fedor znal z paměti všechny vynikající jeho plody a již z oněch dětských dob datuje se jeho láska k Puškinu, jehož tak hluboce pochopil, že se stal potom nejlepším jeho interpretem.
R. 1837 zemřela matka Dostojevských. Brzy po její smrti odvezl otec starší své dva syny do Petrohradu, kdež měli vstoupiti do inženýrského učiliště. Ale jen Fedor obstál při přijímací zkoušce a byl přijat do ústavu, kdežto Michaíl musil odejiti do inženýrské školy v Revelu. Bylť uznán za souchotináře, a proto nemohl býti přijat do ústavu vojenského.
V praktických studiích inženýrských Fedor nehrubě prospíval, takže musil jeden ročník opakovati. Bylí sice neustále zaneprázdněn, vzdaloval se zábav svých soudruhů a vyhledával samotu; avšak inženýrské rýsování ho nebavilo; všechen svůj svobodný čas věnoval četbě Balzaca, Shakespeara, Gotha, Vikt. Huga, a rozmluvy o výtvorech velikých spisovatelů byly nejoblíbenější jeho zábavou. Jeho tehdejší korrespondence s bratrem prozrazuje neobyčejnou na jeho věk (byloť mu sotva sedmnáct let) vyspělost duševní; jeho dopisy jsou plny hlubokých myšlének a úvah o předmětech čistě abstraktních.
Brzy po vstoupení do inženýrského učiliště ztratil Dostojevský i otce, jenž zemřel 1839. V učilišti strávil celkem čtyři roky; v srpnu 1841, odbyv si povinné zkoušky, byl povýšen za důstojníka (praporščíka), zůstaven však pro další vzdělání odborná v ústavě inženýrském, jejž opustil po dvou letech 1843 jako podporučík a vstoupil do vojenské služby při inženýrském departementě vojensk. ministerstva v Petrohradě. Soudruhy a spolužáky Fedora Dostojevského byli proslulí potom vojenští inženýři Totleben, hrdina Sevastopolský, Kaufman, hrdina Turkestanský, a Radecký, hrdina Šipky za poslední války ruskoturecké. Ze spolužáků jeho byli jen dva nezdarové, tací totiž, kteří se minuli cíle, k němuž se hotovili a zbloudili na pole literární nebo umělecké. Byli to D. Grigorovič, slavný románopisec, a malíř Trutovský, proslulý genrovými obrazy ze života maloruského. Fedor Dostojevský řadí se k nim tedy jako třetí důstojný a slavný „nezdara".
R. 1843 počíná tedy samostatný život Dostojevského. Měl jako důstojník nevelké sice, ale slušné příjmy; mimo to z otcovského dědictví dostávalo se mu ročně od poručníka značného příspěvku. Mohl tedy býti živ. Ale Dostojevský neměl nikdy ani kopějky. Celé týdny se živil mlékem a černým chlebem, jejž mu přinášel jeho sluha na dluh z hokynářského krámku. Bylť člověkem neobyčejně nepraktickým a obíral ho každý, kdo chtěl. Dluhů měl po krk — jediná ta okolnost, ve které tuším nezůstal po zadu za svými soudruhy stavu důstojnického. Avšak i tu se projevila jeho nepraktičnost: on své dluhy platil, platil i ohromná procenta a jeho soukromá korrespondence skoro po všechna léta jeho života jest jedinou řadou návrhů a pokusů, kde a jak by mohl sehnati novou půjčku. Teprve poslední dvě léta se obešel bez cizí pomoci; zásluha toho nenáleží však jemu, nýbrž péči jeho druhé choti, jíž sě podařilo hmotné poměry svého nepraktického manžela uvésti do pořádku.
Vojenská služba se Dostojevskému brzy zprotivila. Sotva uplynul rok, podal žádost, aby byl dán do výslužby a r. 1844 opustil navždy vojenskou kancelář, v níž byl zaměstnán, opustil ji, nemaje v kapse ani kopějky. Měl však hotový román Bědnyje ljudi (Chudí lidé), jejž psal v letech 1843 a 1844. Prostřednictvím svého spolužáka Grigoroviče seznámil se s Nekrasovem, jenž připravoval pro příští rok literární sborník, a jemu odevzdal svůj román. Podvečer jej odevzdal a ráno o čtvrté hodině přišli nenadále Grigorovič s Nekrasovem do jeho bytu, počali překvapeného spisovatele objímati a gratulovati mu k budoucímu úspěchu jeho rómánu. Nekrasov totiž, obdržev rukopis, počal hlasitě čisti na zkoušku začátek, četl dále, a když samému docházel dech, dával čisti Grigoroviči, až dočetli jedním dechem až do konce. Celí nadšeni obsahem přečteného románu neměli nic jiného na práci, než odebrati se ihned za bílé Petrohradské noci k Dostojevskému a obejmouti šťastného autora.
V letech čtyřicátých byl nejvyšší instancí v záležitostech kritických Bělinský. Jemu tedy odevzdal Nekrasov získaný román na posouzenou se slovy: „Našel se nový Gogol!" Bělinský přijal rukopis s nedůvěrou, ale když přečetl, okamžitě si dal představiti Dostojevského. „Vy ani nevíte, co jste to napsal!" přivítal aristarch ruské literatury přicházejícího 23letého jinocha. „To jen tak umělecký instinkt vám vnukl to, co jste napsal, ale mohl-li jste vniknouti v hlubinu té strašné pravdy, kterou jste nám odhalil? Není možná, abyste všemu tomu rozuměl. Toť celá tragédie ! atd." Tak vysoce ocenil největší kritik ruský Bělinský „Chudé lidi", v nichž líčí Dostojevský román chudobného činovníka Petrohradského Děvuškina a sirotka Váreňky, s nimiž se čtenářové Ruské knihovny seznámí v českém překladě.
Tak vstoupil Dostojevský r. 1845 do kruhu ruských spisovatelův a sice rázem jako hvězda prvé velikosti. „Chudí lidé" jest první jeho spis tištěný. Před tím psal Dostojevský mnoho různých pokusů, jak je patrno z různých narážek v jeho dopisech. Všechny ty pokusy však zmizely, byvše zničeny patrně rukou samého autora, jenž jich neuznal za hodny světla světa.
Po „Chudých lidech" sepsal Dostojevský romány Dvojník (1845), Gospodin Procharčin a novelly Netočka Nezvanova (1846), Ghozjajka (1847) a Bílé noci (1848). Ale ani jedna z těchto prací nedostihla té výše, jako „Chudí lidé". A tu počíná nevolná přestávka v literární činnosti Fedora Michajloviče.
Známost s Bělinským měla značný vliv na Dostojevského. Bělinský snažil se mu vysvětliti to, co v něm už bylo, když psal „Chudé lidi", co postihl svým uměleckým čitím, ale nikoliv ještě rozumem: počal ho zasvěcovati do zásad socialistických. Socialismus tehdejších dob na Rusi byl ovšem jen theoretický; záleželť ve čtení podloudně do Ruska přivážených spisů francouzských a německých socialistův, a v ohnivých debattách o spisech těch v soukromých společnostech Petrohradské mládeže. Takových společností či kroužků bylo v Petrohradě několik. Na ně obrátil svou pozornost Petraševský, úředník v ministerstvě zahraničných záležitostí, a umínil si, že jich použije k šíření socialistických zásad v životě praktickém. O večerních besedách u Petraševského hlásán atheismus, mluvilo se proti censuře, neboť velká část navštěvovatelů Petraševského byli spisovatelé, hlavně pak horleno pro zrušení nevolnictva, třebas pomocí všeobecné revoluce. Petraševci, — tak zváni později účastníci besed u Petraševského — skutečně se tehda ještě domnívali, že ruský prostý lid, stenající v ty doby ještě pode jhem nevolnosti, půjde ve věci té za jedno s pány a povstane proti caři. Ostatně což se diviti Petraševcům! Osudný ten omyl svedl i nihilisty let sedmdesátých a je známo s dostatek, jak odpověděl ruský mužík na výzev nihilistické propagandy.
I Fedor Dostojevský přilnul k Petraševcům a navštěvoval besedy u Petraševského od r. 1846, mimo to pak byl členem užšího ještě kroužku, jenž se scházel r. 1849 u spisovatele Durova. Dostojevský sám hájil hlavně myšlénku osvobození nevolného lidu, a sice tak, aby osvobozený lid byl nadělen půdou, čímž se lišil od dekabristů let dvacátých; mimo to horlil pro svobodu tisku a veřejný soud. Ve schůzích býval vážen pro svou plamennou výmluvnost a vášnivou povahu, působící na posluchače ohromující dojem.
Jedním z nejpohnutějších večerů byl ten, kdy Dostojevský ve shromáždění Petraševců předčítal list Bělinského, jímž se slavný kritik vyslovuje co nejrozhodněji proti reakcionářskému směru, vanoucímu v poslední publikaci Gogolově „Z korrespondence s přátely". Jak se později ukázalo, čtení listu Bělinského bylo nejtěžším hříchem, jehož se Dostojevský dopustil ve schůzích Petraševců, neboť vyšetřovací kommisse, zřízená pro záležitosti Petraševců, shledala, že list, za nějž by Bělinský sám nebyl ušel Sibiře, kdyby ji nebyla předešla předčasná smrt, je „neobyčejně drzým prohlášením se proti pravoslaví a vrchní státní moci", a že Dostojevský jako rozšiřovatel onoho listu musí býti pokládán za buřiče.
Policie Petrohradská měla dlouho již podezření, že se u Petraševskěho děje cosi, o čem by měla míti podrobnější zprávu. Ale té zprávy se jí nedostávalo. Nemohlať nalězti „důvěrníka", jenž by intelligencí a stavem svým mohl činiti nároky, že by mu byl dovolen přístup do schůzí kroužku Petraševců. Teprve po celoročním hledání namanul se jí jakýsi pan Antonelli, syn sochaře Vlacha, usazeného v Rusku, sloužící podobně jako Petraševský v ministerstvě zahraničných záležilostí. Jako soudruh z úřadu byl Antonelli uveden od Petraševskěho do večerní schůze, kde pilně poslouchal, co zaslechl, si poznamenal a s náležitým seznamem jmen odevzdal všechno policii.
V noci se 22. na 23. dubna 1849 nastalo zatýkání. Byli zatčeni celkem 34 lidé, z nichž 23 ponecháni ve vyšetřování. Kromě hlavního osnovatele spiknutí Butaševiče-Petraševského octlo se v budově pověstného třetího oddělení (státní policie) na Fontánce několik důstojníků gardových pluků, několik úředníkův a posluchačův universitních a pak spisovatelé Fedor Dostojevský, Durov, Pleščejev, Achšarumov a Palm, lidé vesměs od 20 do 30 let stáří. Všichni byli šlechtici až na dva obchodníky. Z budovy třetího oddělení převezli spiklence následující noci přes Nevu do pevnosti Petro-Pavlovské a zde je uvěznili v kazematech. Dle výslovného svědectví všech Petraševců jednali s nimi ve vězení slušně, dobře je krmili, po čase dovolili též čisti a psáti. Dostojevský sepsal v kazematech za doby vyšetřování povídku Malý hrdina, jež však byla uveřejněna až po letech v „Otečesťv. Zápiskách".
Vyšetřování trvalo osm měsíců; pak se sestoupila zvláštní kommisse soudní, jež dne 16. listop. 1849 odsoudila všechny Petraševce až na jednoho k smrti zastřelením. Avšak pro mnohé polehčující okolnosti předložila kommisse svůj rozsudek caři Mikuláši s prosbou, aby jej milostivě zmírnil. Mezi odsouzenými k smrti byl i Dostojevský. Car Mikuláš vyhověl prosbě kommisse; Petraševskému přisoudil dle návrhu soudní kommisse za trest doživotní nucenou práci v sibiřských dolech, ostatním Petraševcům zmírnil trestytak, že měli přestupek svůj odpykati žalářem od 15 do 2 let, někteří jen vřaděni do vojska jako řadoví vojáci. Dostojevskému přisouzena čtyři léta nucené práce v káznici při pevnosti Omské v Sibiři a po uplynutí této lhůty měl býti vřaděn do některého sibiřského pluku řadovým vojákem.
22. prosince 1849 vytištěn v úředním vojenském listě "Invalid" rozsudek. Ale prve než přečten i odsouzencům, bylo jim z trestu prožiti několik hrozných minut v očekávání smrti. Byli za tím účelem přivezeni z pevnosti na rozsáhlé nádvoří Seměnovského pluku, uvedeni na popravní lešení se sloupy, k nimž měli býti přivázáni a zastřeleni, rozestaveni do dvou řad a z úst auditorových uslyšeli, že jsou odsouzeni k smrti. Přišel duchovní s křížem, aby jim poskytl poslední náboženskou útěchu před smrtí. Petraševského s dvěma hlavními vinníky s kuklemi na hlavách přivázali ke sloupům, vystoupily oddíly vojska a důstojník dal povel. Cvakly kohoutky a zbýval poslední okamžik, aby velící důstojník zvolal „Pli"!*) a družné výstřely přenesly by nešťastníky do říše stínů. V tom okamžiku zamával bílý šátek a odsouzencům, kteří stáli bez kabátu na mraze 21°, oznámena milost. Petraševského odvezli s popraviště přímo na Sibiř, ostatní zpět do pevnosti, odkudž je jednotlivě odváželi do žalářů, jim přisouzených.
Dostojevský s Durovém, jenž odsouzen k témuž trestu a do téže káznice v Omsku, jako Dostojevský, vyjeli z Petrohradu 24. prosince a byli vezeni až do Tobolska, odkudž byli do Omska dopraveni pěšky. Před odchodem z Tobolska navštívily je v žaláři ženy dekabristův, žijících v Tobolsku, a sice Muravjevá, Annenková s dcerou a Fonvizina, vyčastovaly naše politické zločince a darovaly jim na památku každému evangelium, v jehož deskách byly zalepeny peníze. Evangelium a bible byly jediné knihy, v káznici dovolené. Co čekalo Dostojevského v Omsku, jaký byl jeho žalář a jak v něm strávil ty čtjři roky, k nimž byl odsouzen, to vše nalezne čtenář v knize, kterou mu
*) „Pli" zkráceně místo „palitotiž pal!
tuto předkládáme v českém překlade. „Zápisky z mrtvého domu" líčí ovšem smutné zkušenosti vlastního jich autora, jenž se v nich skrývá pode jménem Alexandra Petroviče Gorjančikova. Některé úchylky od skutečnosti, jako že Gorjančikov odsouzen do kátorgy, t. j. k nuceným pracím v káznici, na deset let pro vraždu ženy, že přibyl do káznice v listopadu místo v březnu, ničeho ovšem nemění na smutné pravdě, že všechno, co zde líčí autor, také sám vskutku prožil. Proto také jsme se zdrželi trochu déle při spiknutí Petraševcův, neboť je vlastně úvodem k „Zápiskám z mrtvého domu".
Čtyřletý pobyt v káznici měl neobyčejný vliv na další spisovatelskou činnost Dostojevského. Sám on se přiznával, že v káznici počalo jeho vnitřní obrození. Za posledních let, strávených v Petrohradě, byl prý duševní život jeho tak strašný, že byl na pokraji šílenství. Žalář ho spasil; vrátilť ho k životu. Tam v Omské pevnosti stal se Dostojevský tím psychologem analytikem, zkoumajícím nejtajnější hlubiny lidských duší, tam v něm vypučely zárodky těch velkolepých románů, jež uchvacují duši čtenářovu svou hroznou pravdou. Tam v káznici prošel Dostojevský celou školu oné „národní pravdy", kterou hledal již jako dítě na vsi, a která se v káznici otevřela před ním do kořán, tak že pochopil hluboký význam slova „nešťastný", kterým prostý ruský lid zaměňuje slovo „zločinec", a poznal, proč je prostému Rusovi každý zločin jen „neštěstím". V žaláři měl Dostojevský dosti času, aby zkoumal povahu ruského lidu, a když svedl účty svého zkoumání, tu přišel k přesvědčení, že „ne mnohému mohou naučiti lid naši mudrci, spíše sami se musí ještě u něho poučiti".
2. března 1854 uplynula čtyřletá lhůta jeho pobytu v káznici, načež zařaděn do pěšího pluku v Semipalatinsku řadovým vojákem. Po roce zemřel cař Mikuláš a na trůn dosedl Alexander II, jenž vrátil svobodu mnohým politickým provinilcům. I Dostojevskému se dostalo milosti. V lednu 1856 povýšen za poddůstojníka, v říjnu téhož roku opětně za důstojníka, konečně r. 1858 navráceno mu i právo dědičného šlechtictví, jež ztratil odsouzením do káznice. Počátkem r. 1859 obdržel dovolení, že smí tisknouti své práce pod svým vlastním jménem, a hned na to 18, března dán na vlastní žádost do výslužby pro chorobu a dovoleno mu vrátiti se do evropského Ruska, zatím do Tveři, v listopadu však téhož roku dovolen mu návrat i do Petrohradu. Tím odstraněn poslední zbytek jeho trestu.