O BLANICKÝCH RYTÍŘÍCH.

V okolí města Vlašimě u městečka Louňovic vypínají se vedle sebe dva vrchy, oba “Blaník” řečené. S menšího z nich, s Malého Blaníka, probělávají se rozvaliny kaple zrušené za císaře Josefa II.; vyšší, Velký Blaník, nad 600 m vysoký, je báječná ta hora, o níž sobě vypravují staří, mladí, v okolí i dál, kterou znají všude po českých vlastech.

Háv tmavého lesa splývá od temene po všech bocích homolového Blaníka, jenž vážně, až zachmuřeně shlíží na krajinu od světa odlehlou, na její chlumy a pláně málo úrodné. Široko daleko je patrno jeho témě a v okolí často k němu pátravě vzhlížejí. Věštíť, chmurami zahaleno jsouc, zlé povětří, promodrává-li se však jasně, slibuje jistý čas.

Na temeni Blaníka viděti ve stínu buků a jiného stromoví pradávné, kamenné hradby, většinou sesuté. Po dřevěném hradě, někdy majetku českých králů, jehož chránili a jenž se stal památným v dějinách zápasu mezi Václavem IV. a bratrem jeho Zikmundem, není dnes ani památky. Ale pod hradbami v hoře samé dřímají ozbrojení rytíři, “svatováclavské vojsko”, dřímají a čekají, až nastane den, kdy bude potřeba jejich pomoci, až budou do boje povoláni.

Pod skalnatým vrcholem Blaníka, ve východním svahu je skála v podobě lomeného oblouku. Tam je vchod do hory, tam se také prýští pramen, z něhož blaničtí rytíři své koně napájejí, když za čas jednou za jasné měsíčné noci vyjíždějí na palouk mezi lesy pod horou, aby se tu oddali rytířským hrám. Za takové noci zaléhá do okolí temné dunění, stlumený rachot bubnův i polnice hlas. K ránu zase vše rázem utichne, rytířstvo, koňstvo, vše zanikne ve skalné bráně a zmizí v tajemném lůně hory. Jen na palouce zůstává památka po nočním, jízdeckém reji: přečetné stopy koňských kopyt.

Než do skalnatých sklepení, kde dřímá svatováclavské vojsko, vkročil také již nejeden člověk. Tak jednou dívka jakási žala trávu pod Blaníkem. Najednou se jí zjevil rytíř a vybídl ji, aby s ním šla, poklidit v hoře. Dívka se nebála a šla. Brána do hory byla otevřena; v klenutých skalních síních stáli osedlaní koně řadou u žlabů, rytíři pak seděli za stoly a majíce tvář na stůl položenu, byli pohrouženi ve spánek.

Jak se dívka rozhledla, začala zametati. Práce jí kvapem ubývalo a za chvilku všecko poklidila. Tak se jí zdálo. Vymetši sebrala smetí do klína a vyšla volně z hory. Nikdo jí nezastavil, nikdo na ni nepromluvil, nikdo se nezbudil. Když přišla domů, ptali se jí, kde tak dlouho byla. Divila se a pověděla, že přichází jako jindy tou chvílí. Užasla, když jí řekli, touže chvílí naposled před rokem s trávy přišla, že byla celý rok pryč. I pověděla, kde se ocitla, a tu všichni srozuměli, proč jí rok uplynul chvilkou. Třetího dne však byla dívka nebožkou.

Tak jako ji, neznámý rytíř pozval si také kováře z Louňovic do hory, aby tam okoval koně. Kovář šel a když okoval, dali mu do pytle smetí, které ze zlosti před horou vysypal. Doma pak se dověděl, že ho již oplakali, poněvadž zmizel beze stopy a celý rok nebylo po něm ani potuchy. I pověděl, co se s ním dělo, a když pak pytel protřásal, vypadly z pytle tři dukáty. Teď teprve viděl, že chybil. Ihned běžel zpátky ku blanické bráně, kde smetí vysypal. Ale nadarmo. Nebylo tam ani smetí, ani dukátů.—Ještě o jiných vypravují, kteří se podobně dostali mezi blanické rytíře, nemajíce o tom zdání. Ale tomu již dávno.

Blaník zamčen, vážně, až zachmuřeně shlíží na osamělou, od světa odlehlou krajinu, a jako by trud teskné dumy na něm a všude kol spočíval. Svatováclavské vojsko spí. Ještě není čas, aby vstalo. To bude ve chvíli největšího nebezpečenství naší vlasti, až v ní bude tolik nepřátel, že by celé království roznesli na kopytech svých koní. Tenkráte budou viděna znamení: uschnou vrcholy stromů v blanickém lese, na temeni hory se zazelená starý, uschlý dub a pramen u skály rozvodní se tak, že bystřicí se povalí dolů.

A tu se Blaník otevře a rytíři vytáhnou do boje, vedeni sv. Václavem, jenž se zjeví na bílém koni. I nastane boj tak zuřivý, že krev proudem poteče od Strahova až po kamenný Karlův most, a v tom boji potře sv. Václav mečem, sv. Prokop pak berlou všechny nepřátele naší vlasti.

Tak pověst o blanických rytířích, jež utěšovala naše předky za smutných, těžkých dob a jež jest ohlasem vroucí lásky k vlasti a pevné důvěry v lepší budoucnost.

Alois Jirásek.

KRÁL JEČMÍNEK.

Morava byla bez panovníka.

A nezemřel jí, v bojích nepadl, aniž jinak zahynul. Ale zmizel beze stopy, že nebylo po něm ani slechu ani dechu. Podvečer ještě meškal král Svatopluk v ležení svého vojska s pány a zemany, pak odebral se do svého stanu.

Okolo půl noci vyšel ven, to stráž viděla, vsedl na koně a jel tiše spícím táborem. Nikdo si ho nevšiml; stráže pak stojící na kraji ležení, poznavše ho nevzkřikly na něj, nýbrž uctivě pustily ho ven, ačkoliv jim bylo divno, nač král v ten pozdní čas vyjíždí za tábor. Hleděly za ním, až zanikl v půlnočních temnostech.

Nikdo netušil, že již dlouho neměl klidu a spokojenosti ve vší své slávě a moci, jak tížilo ho svědomí proto, že se zle opíral sv. Methoději, velikému dobrodinci moravské země a všeho českého lidu, že rušil jeho řády i svatý, slovanský obřad. Kletba světcova nedala Svatoplukovi spáti. Vzpamatovav se sám nad sebou, zkroušeně přemítal v bezesných nocích, jak by se kál, jak by usmířil boha. Až té noci se rozhodl, že nechá všeho, že opustí své vojsko, dvůr i sluhy, poklady kovu i vzácné zbraně, že se vzdá vší moci a slávy.

Jel a jel pustou nocí, až dojel na jedno místo na stráni hory Záboru, kde se všude černaly rozlehlé hvozdy, a kde před tím tři poustevníci s jeho podporou vystavěli kostel.

V tom černém lese, v odlehlém, ukrytém místě probodl mečem svého koně, meč pak zahrabal. Bezbranný bral se neschůdným lesem, až za ranního svítání došel k těm poustevníkům. Tenkráte nevěděli, ani netušili, kdo je; ale přijali ho, a Svatopluk oblečen v roucho poustevničí.

I zůstal po léta nepoznán, až teprve před svou smrtí pověděl a se vyznal, kdo je a proč sem přišel.

Zatím, když tak beze stopy zmizel, pomýšleli na Moravě voliti jiného panovníka. I hledali, kdo by stolce byl nejhodnější. Tenkráte žil na Přerovsku na hradě Chropini zeman, pán rozlehlých statků, muž bohatý, u pánů, zemanů velmi vážený, od lidu milovaný. Vládlť na svých statcích lidsky a maje dar ducha, soudil moudře a spravedlivě.

I řekli si páni zemané: “Nač jinde vladaře hledati, když ho máme mezi sebou?” A tak zvolili chropiňského pána, všichni jednostejně, bez různic a sporů; volbu jejich chválili po vší zemi a radovali se z nového krále.

Ten, aby poznal všecky končiny své říše, objížděl zemi; všude ho vítali s mnohým plesáním a velikou slávou, ať jel na poledne končinami, kde réva zrála, ať jel úrodnou Hanou, plnou božího požehnání, ať na půlnoc i východ dolinami mezi lesnatými kopci. Všude se mu chtěli zachovati, a páni a zemané předháněli se, aby získali si jeho přízeň, lahodili mu, lichotili, radovánky strojili a hlučné hody.

Když pak se vrátil na chropiňský hrad, nic ho tu již netěšilo, ani oddaná příchylnost jeho něžné paní. Stýskalo se mu po hlučných zábavách. I strojil hody a zval hojné hosti. Páni zemané v bohatých sukních, v čapkách s volavčím peřím, v drahých šubách a krznech, s lesklými šavlemi a meči při bitých, lesklých pásech sjížděli se na krásných koních pestrých pokrovů ze všech končin země, že jim sotva stačily městečko i hrad.

Tam slaveny bohaté hody, veliké veselí, ne jednou, ne dvakrát. Přes tu chvíli se sjíždělo panstvo, besedovalo, hodovalo s vladařem a pilo. Když se večer vracel dělný lid s pole, hřmělo na chropiňském hradě veselí. Zvučely poháry, struny a zpěvy při záři pochodní a svěcí. A když lid, pospav po lopotné práci, záhy z rána se zase bral na pole do díla, bývalo na hradě ještě hlučno a veselo.

I hleděli vážně ke královu sídlu, starostlivě mluvili, jaká to správa, co z toho bude, mluvili o tom, jak s povýšenosti přišla chropiňskému pánu pýcha, jak zhrdl, jak je slávou zmámen, jak myslí, že jen jemu samému slunce svítí.

A pokaždé vzpomínali předobré paní králové. Z té duše jí litovali, co zkouší, jak těžko vše nese dobrotivá paní, jak se straní pustých těch hodů.

Lid se nadarmo nestaral. Králi již nestačilo vlastní bohatství; proto jal se ukládati nové a veliké daně, úředníci jeho nesměli nikomu vyhověti a tiskli všechny, i chudé.

Lid počal krále nenáviděti, naříkal naň a klel mu. Jen o královně se smýšlení neměnilo. Ba ještě s větším pohnutím si o paní mluvili, jak za ně u krále prosí, oroduje, aby jich tak neutahoval. Pravdu mluvili; žádný však neviděl slz, jež králová v samotě proplakala v hořkém pláči, jak králi z úzkosti o něho a z lásky srdečné mírně domlouvala, jak se král na ni osopoval, jak hrubě odbyta se sklopenou hlavou vycházela z jeho komnaty, div neklopýtla, jak se jí tmělo v očích hanbou a slzami.

Až jednou král, když opět uložil novou berni a králová zase za lid prosila, rozvzteklen vytrhl na ni meč a hnal se po ní tak prudce, že div vyklouzla ze dveří.

V tom divokém hněvu poručil vojínům, aby ji té chvíle, hned z hradu vyvedli, že jí nechce míti na očích. Když pak vyhledl oknem ku bráně a spatřil ubohou paní, pojat byl na novo takovým vztekem, že vyraziv z komnaty za ní se hnal s dobytým mečem.

Králová ho ještě v čas zahledla. Ve smrtelné úzkosti hledala nějakého útočiště. Ale nikde nebylo ochrany, nikde záštity. Jenom lán dozrávajícího ječmene stál u cesty, lán širý a požehnaný, jenž se na slunci svítil krásně bělavý záblesky klasů i jejich ostin.

V ráz pohnula se hladina žírného lánu: klasy se rozhoupaly, rozvlnily, a nad nimi se míhala zlatá královnina kštice. Ubohá prchala ječmenem, až najednou v něm zapadla, zmizela jako ve zlaté tůni. A již se obilí zavřelo, tišilo, a nehnutě stálo moře klasů zlatě se svítíc a skrývajíc nešťastnou paní královým zrakům.

Vesnické ženy ji pak našly a vedle ní děťátko, jež se jí tu narodilo. Odnesly je do vsi a tam je pečlivě ošetřovaly a dítěti, královu synu, daly jméno Ječmínek na památku toho, že se narodil v ječmeni.

Ale král, jakmile se dověděl o tom útulku, dal manželku i syna odvésti kamsi daleko; kam, nikdo nezvěděl. Než co sešlo s očí, nesešlo z mysli. Často se mihla králi usoužená tvář milostné paní jeho, často si vzpomněl na svého synka. To nejčastěji, když nabaživ se pusté rozkoše, bloudil samotou. Pak pojala ho taková tesknota, taková touha, až posléze vyslal posly, aby mu hned zase přivedli ženu i dítě. Ale poslové se vrátili na chropiňský hrad sami a vyděšeni oznamovali, že paní králová i králevic zmizeli z toho úkrytu a že nikdo neví, kam se poděli.

Král ustrnuv, zaleknut, rozkázal ztracených hledati. I chvátali Chropiňští, z Přerova, z okolí a všichni ochotně rádi, neboť šli pro milou královnu. Také král vyjel s družinou pátrat po své rodině. Jel tam, onam, neminul žádného zákoutí, projížděl krajem, projížděl horami, po dědinách se sháněl, po hradech se vyptával, sliboval, i po lesích hledal a slujích, než všude marně jako všichni.

Tak dojel posléze do širého tmavého hvozdu (na hoře Záboru) a tu shledl u jeskyně starého poustevníka, zarostlého bílými vousy. Ihned se ho dychtivě vyptával, neví-li o jeho paní, neví-li o synu Ječmínkovi. I pokročil poustevník a stanuv proti chropiňskému pánu, přísně se mu díval do očí a přísně jako soudce a prorocky k němu promluvil:

“Pro viny své nejsi hoden své manželky ani svého syna. Věz, že ho nenajdeš, ani uvidíš. Ale on přijde. A jako ty jsi byl metlou moravské země, bude on její spásou. A jako tobě klnou, budou jemu žehnati, neboť on, až bude Morava nejvíce nepřáteli sklíčena, moravský lid osvobodí. A bude požehnaně vládnouti král Ječmínek v osvobozené vlasti. Ty pak jdi a čiň pokání!”

Sklíčen, zoufaje si král vrátil se na svůj hrad. Již cítil svou vinu. Pálila ho, a se svědomím mučila ho touha po manželce a synu. Jako mrak chodil chropiňským hradem. Lidem se vyhýbal, samoty hledal, až najednou zase si nazval hostí a dvořanů na hýřivé hody. Chtěl jimi umlčeti svědomí, chtěl zkonejšiti palčivou touhu. Ale cizí, veselý ryk a zpěv ho neutěšily. Na ráz nechal bohatého stolu, nechal hostí a těkal v noci síněmi, nádvořím, až zoufaje si skočil do hradní, bezedné studně.

Poustevníkova věštba o synu chropiňského pána roznesla se jako větrem po vší moravské zemi a dědila se po všechny vědy s pokolení na pokolení. Lid nepřestal čekati krále Ječmínka. V chropiňském zámku měli stůl a pokoje pro něj stále uchystány, aby ho důstojně pohostili.

A když nešel, hledali ho Chropiňští, z Přerova města, Žalkovští i jinde v přerovském kraji. Každým rokem shromažďovali se a shromažďují po městech a dědinách a v zástupu se zbraní v ruce táhnou dědinami, poli a lesem a hledají žádaného, touženého krále Ječmínka, naději v lepší budoucnost.

Když bývalo za roboty hrubě zle, lid se utěšoval tou věštbou o lepší budoucnosti. Za císaře Josefa, za něhož poddaným značně uvolněno, zdálo se lidu, že slíbená doba nastává. Proto nechtěl uvěřiti a nevěřil, že císař Josef umřel. Po dědinách si vypravovali, že ušel jen před pány dílu jeho nepřejícími a že v přestrojení mešká mezi lidem, dědiny obchází i utěšuje. A lid mu říkal zase Ječmínek a bájil o něm, že nosí dlouhý kabát, modravé nohavice do bot vždy se lesknoucích, třeba bylo bláta po kolena. Přes ten oblek má modravý plášť. Když v něm kráčí, nikdo ho nevidí, leda ten, který chce, aby ho viděl.

Na besedu přicházívá večer zavřenými dveřmi, posedí za stolem, pohovoří a zase tak zmizí, jak přišel. Podá-li mu kdo chleba, aby si ukrojil, neukrojí; dokud má ten plášť na sobě, nejí a nepije, a kdyby pršelo, jen se lilo, zůstává ten plášť suchý, jako by na něj ani nekaplo.

Za doby těžké roboty obcházely asi uvědomělejší osobnosti dědiny a tajně utěšovaly lid a povzbuzovaly, že robotu a platy přestanou, že přijde čas úplné svobody. Vrchnosti stíhaly takové osoby a proto nařízeny byly prohlídky po všem panství. Dály se dvakráte za rok, vždy v noci stejnou dobou, ať si pršelo jak pršelo. Písaři kancelářští, myslivci a mládenci myslivečtí, drábi a vrátný rozešli se po dvou po osadách, přibrali si místní úřad a konali prohlídku dům od domu. Hledali Ječmínka; kdyby na něj padli a on se jim vydřel a utíkal, měli ho zastřeliti. Ale nepodařilo se jim nikdy Ječmínka nalézti.

Alois Jirásek.

ZLATOVLÁSKA.

Byl jeden král a byl tak rozumný, že i všem živočichům rozuměl, co si povídali. A poslouchejte, jak se tomu naučil. Přišla k němu nějaká stará babička, přinesla mu v košíku hada a povídá, aby si ho dal ustrojiti; když ho sní, že bude všemu rozuměti, co které zvíře v povětří, na zemi a ve vodě mluví. Tomu králi se to líbilo, že bude uměti, co nikdo neumí, dobře babičce zaplatil a hned poručil sloužícímu, aby mu tu rybu k obědu připravil. “Ale”, prý, “ať jí ani na jazyk nevezmeš, sice mi to svou hlavou zaplatíš!”

Jiříkovi, tomu sloužícímu, bylo divno, proč mu to král tak tuze zapověděl. “Jak živ jsem takové ryby neviděl”, povídá sám sobě; “vypadá zrovna jako had! A jaký by to byl kuchař, aby ani neokusil, co strojí?” Když to bylo upečeno, vzal kouštíček na jazyk a pochutnával. V tom slyší kolem uší něco bzučeti: “Nám taky něco, nám taky něco!” Jiřík se ohlíží, co to? a nevidí než několik much, co v kuchyni lítaly. Tu zas někdo na ulici šiplavě volá: “Kam pak, kam pak?” A tenčí hlasy odpovídají: “Do mlynářova ječmene, do mlynářova ječmene!” Jiřík koukne oknem a vidí housera s hejnem hus. “Aha!” povídá, “taková to ryba?” Už věděl, co je. Čerstvě vstrčil ještě jeden drobet do úst a pak hada donesl králi jako by nic.

Po obědě král poručil Jiříkovi, aby mu osedlal koně, že se chce projeti po zelené louce, a on aby ho doprovázel. Král jel napřed a Jiřík za ním. Když jeli po zelené louce, Jiříkův kůň poskočil a zařehtal: “Hohoho, bratře! mně je tak lehko, že bych chtěl přes hory skákati!”—“Což je o to”, povídá druhý; “já bych taky rád skákal, ale na mně sedí starý; skočím-li, svalí se na zem jako měch a srazí vaz.”—“Ať si srazí, co z toho?” řekl Jiříkův kůň; “místo starého budeš nositi mladého.” Jiřík se té rozmluvě zasmál, ale jen tak po tichu, aby král nevěděl. Ale král taky dobře rozuměl, co si koníci povídali, ohlídl se a vida, že se Jiřík směje, ptá se: “Čemu se směješ?”—“Ničemu, královská Jasnosti! Jen mi tak něco připadlo”, omlouval se Jiřík. Starý král však už ho měl v podezření a koňům už taky nedůvěřoval, obrátil a zas domů.

Když přijeli do zámku, král poručil Jiříkovi, aby mu nalil do sklenice vína. “Ale tvá hlava za to”, povídá, “jestliže nedoleješ anebo přeleješ!” Jiřík vzal konvici s vínem a leje. V tom přiletěli oknem dva ptáčkové; jeden druhého honil a ten, co utíkal, měl tři zlaté vlasy v zobáčku. “Dej mi je”, povídá ten jeden, “však jsou moje!”

“Nedám, moje jsou! Já jsem si je zdvihl.”

“Ale já jsem je viděl, jak upadly, když se zlatovlasá panna česala. Dej mi aspoň dva.”—“Ani jednoho!”—Tu ten druhý ptáček za ním a ty dva zlaté vlasy pochytil. Když se tak o ně letmo tahali, zůstalo každému v zobáčku po jednom, třetí zlatý vlas upadl na zem, jen to zazvonilo. V tom se Jiřík po něm ohlédl a přelil. “Propadl jsi život!” vykřikl král; “ale chci s tebou milostivě naložiti, když té zlatovlasé panny dobudeš a přivedeš mi ji za manželku.”

Co měl Jiřík dělat? Chtěl-li svůj život zachovati, musil pro pannu, ačkoliv ani nevěděl, kde jí hledati. Osedlal si koně a jel kudy tudy. Přijel k černému lesu a tu pod lesem u cesty hořel keř; zapálili jej pasáci. Pod keřem byl mravenčí kopec, jiskry na něj padaly, a mravenci se svými bílými vajíčky sem tam utíkali. “Oh, pomoz, Jiříku, pomoz!” volali žalostně, “uhoříme a naši mladí ve vajíčkách.”—On tu hned s koně dolů, keř uťal a oheň uhasil. “Až budeš toho potřebovati, vzpomeň si na nás, a taky ti pomůžeme.”

Potom jel tím lesem a přijel k vysoké jedli. Na vrchu na jedli bylo krkavčí hnízdo a dole na zemi pištěla dvě krkavčata a naříkala. “Otec a matka nám uletěli; máme si samy potravy hledati a my ubohá písklata ještě lítati neumíme. Och, pomoz, Jiříku, pomoz! nasyť nás, sic umřeme hlady.”—Jiřík se dlouho nerozmýšlel, skočil s koně a vrazil mu do boka meč, aby krkavčata měla co žráti. “Až budeš toho potřebovati”, krákorala vesele, “vzpomeň si na nás, a taky ti pomůžeme!”

Potom dál už musil Jiřík pěšky. Šel dlouho, dlouho lesem a když konečně z lesa vycházel, viděl před sebou daleké, široké moře. Na břehu kraj moře dva rybáři spolu se hádali. Chytili velikou rybu do sítě a každý chtěl ji míti sobě sám. “Má je síť, má ryba!”—A druhý na to: “Málo by ti tvoje síť byla platna, kdyby mé lodi a mé pomoci nebylo.”—“Až po druhé zas takovou chytíme, bude tvá.”—“Ne tak! Ty na druhou počkej a tuhle mi dej.”—“Já vás porovnám”, povídá Jiřík; “prodejte mi tu rybu, dobře vám ji zaplatím, a o peníze se rozdělte na polovic.” I dal jim všecky peníze, co měl od krále na cestu, nic si nenechal. Rybáři byli rádi, že tak dobře prodali, a Jiřík pustil rybu zase do moře. Vesele zašpláchala vodou, pohrouzila se a pak nedaleko břehu ještě jednou vystrčila hlavu: “Až mne, Jiříku, budeš potřebovati, vzpomeň si na mne, odsloužím se ti.” A po té zmizela. “Kam jdeš?” ptali se rybáři Jiříka.—“Jdu svému pánu, starému králi, pro nevěstu, pro zlatovlasou pannu, a nevím ani, kde jí hledati.”—“Och, o té ti dobře můžeme pověděti”, řekl rybář; “je to Zlatovláska, dcera králova z křišťálového zámku tamhle na tom ostrově. Každý den ráno, když se rozednívá, rozčesává si zlaté vlasy; jde záře od nich po nebi i po moři. Chceš-li, sami tě tam na ten ostrov dovezeme, proto, že’s nás tak dobře porovnal. Měj se však na pozoru, abys pravou pannu vybral: dvanáct je panen dcer královských, ale jen jedna má zlaté vlasy.”

Když byl Jiřík na tom ostrově, šel do křišťálového zámku prosit krále, aby svou zlatovlasou dceru jeho panu králi dal za manželku.—“Dám”, řekl král, “ale musíš jí vysloužiti; musíš za tři dny tři práce vykonati, co ti uložím, každý den jednu. Zatím si do zejtřka můžeš odpočinouti.”—Druhý den ráno povídá mu král: “Má Zlatovláska měla tkanici zlatých perel; tkanice se přetrhla a perly vysypaly se do vysoké trávy na zelené louce. Ty perly musíš posbírati, aby ani jedna nechybovala.”—Jiřík šel na tu louku, byla daleká a široká, klekl do trávy a hledal. Hledal, hledal od rána do poledne, ale ani perličky neviděl. “Och, kdyby tu byli moji mravenci, ti by mi mohli pomoci!”—“Však tu jsme, abychom ti pomohli”, řekli mravenci; kde se vzali, tu se vzali, ale kolem něho se jen hemžilo. “Co potřebuješ?”—“Mám perly posbírati na té louce a nevidím ani jedné!”—“Maličko jen počkej, my je za tě posbíráme.” A netrvalo dlouho, snesli mu z trávy hromádku perel; nepotřeboval než na tkanici navlíkati. A potom, když už tu tkanici zavazoval, přikulhal se ještě jeden mraveneček; byl chromý, noha mu tehdáž uhořela, když u nich hořelo, a křičel: “Počkej, Jiříku! nezavazuj, nesu ještě jednu perličku!”

Když Jiřík ty perly králi přinesl, král je přepočítal, ani jedna nechybovala. “Dobře’s udělal svou věc”, povídá; “zejtra ti dám jinou práci!”—Ráno Jiřík přišel a král jemu řekl: “Má Zlatohlávka koupala se v moři a ztratila tam zlatý prsten; ten mi najdeš a přineseš.”—Jiřík šel k moři a chodil smuten po břehu; moře bylo čisté, ale tak hluboké, že nemohl ani dna dohlédnouti, a což teprve na dně vyhledati prsten!—“Och, kdyby tu byla má zlatá ryba, ta by mi mohla pomoci!”—V tom se něco v moři zablesklo a z hlubiny na povrch vody vyplynula zlatá ryba: “Však tu jsem, abych ti pomohla; co potřebuješ?”—“Mám v moři najíti zlatý prsten a nevidím ani dna”.—“Teď právě potkala jsem štiku rybu, nesla zlatý prsten na ploutvi. Maličko jen počkej, já ti jej přinesu.” A netrvalo dlouho, vrátila se z hlubiny a přinesla mu štiku i s prstenem.

Král Jiříka zase pochválil, že dobře svou věc udělal; a potom ráno mu třetí práci uložil: “Chceš-li, abych svou Zlatovlásku tvému králi dal za manželku, musíš jí přinésti mrtvé i živé vody; budeť jí potřeba.”—Jiřík nevěda, kam se pro tu vodu má obrátiti, šel na zdař bůh, kudy tudy, kam ho nohy nesly, až přišel do černého lesa. “Och, kdyby tu byli moji krkavci, snad by mi pomohli.”—Tu mu nad hlavou cosi zašustělo a kde se vzali tu se vzali dva krkavci: “Však tu jsme, abychom ti pomohli. Co chceš?”—“Mám přinésti mrtvé a živé vody a nevím, kde jí hledati.”—“O té my dobře víme. Maličko jen počkej, my ti ji přineseme.” A za chvilku přinesli Jiříkovi každý jednu lahvici plnou vody; v jedné lahvici byla živá voda, v druhé mrtvá. Jiřík byl rád, že se mu tak poštěstilo, a pospíchal už k zámku. Kraj lesa viděl od jedle k jedli rozpjatou pavučinu, uprostřed pavučiny seděl veliký pavouk a cucal mouchu. Jiřík vzal lahvici s mrtvou vodou, postříkal pavouka, a pavouk svalil se na zem jako zralá višně, byl mrtev. Potom postříkl mouchu z druhé tykvice živou vodou a moucha začala sebou házeti, vyškrabala se z pavučiny ven a pak do povětří. “Tvé štěstí, Jiříku, že’s mne vzkřísil”, bzučela mu kolem uší, “však beze mne sotva bys uhodl, která ze dvanácti je Zlatovláska.”

Když král viděl, že Jiřík tu třetí věc taky dokázal, řekl, že mu zlatovlasou dceru dá. “Ale”, prý, “musíš si ji sám vybrati.”—Potom ho zavedl do veliké síně; tam uprostřed byl kulatý stůl a kolem stolu sedělo dvanáct krásných panen, jedna jako druhá; ale každá měla na hlavě loktušku dlouhou až po zem, bílou jako sníh, tak že nic nebylo viděti, jaké má která vlasy.—“Tuhle jsou mé dcery”, povídá král; “uhodneš-li, která z nich je Zlatovláska, získal jsi ji a můžeš ji hned s sebou odvésti; pakli neuhodneš, není ti souzena, musíš odejíti bez ní.”—Jiřík byl v největší úzkosti, nevěděl, co si počíti.—V tom zašeptalo mu cosi do ucha: “Bz—bz! jdi okolo stolu, já ti povím, která to je!” Byla to moucha, co ji vzkřísil Jiřík živou vodou. “Tahle panna to není—ta taky ne—ta taky ne—tahle je Zlatovláska.”—“Uhodl’s!” řekl král a ta panna taky hned vstala od stolu, odhrnula loktušku a zlaté vlasy plynuly jí hustými prameny s hlavy až po zem, a bylo od nich tak jasno, jako když ráno slunečko vyjde, až Jiříkovi oči zacházely.

Potom král dal na cestu své dceři, jak sluší a patří, výpravu a Jiřík odvezl ji svému pánu za nevěstu. Starému králi se oči jiskřily a poskakoval radostí, když Zlatovlásku viděl, a hned poručil, aby se děly přípravy k svatbě. “Chtěl jsem tě sice dáti oběsiti pro tvou neposlušnost, aby tě krkavci snědli”, povídá Jiříkovi; “ale že’s mi tak dobře posloužil, dám ti jen sekerou hlavu sraziti a pak tě dám počestně pochovati.”—Když Jiříka odpravili, Zlatovláska prosila starého krále, aby jí toho mrtvého služebníka daroval, a král nemohl toho své zlatovlasé nevěstě odepříti. Potom ona srovnala hlavu Jiříkovu k tělu, pokropila ho mrtvou vodou a tělo srostlo s hlavou tak, že po ráně ani památky nezůstalo; pak ho pokropila živou vodou a Jiřík zase vstal, jako by se byl znovu narodil, čerstvý jako jelen a mladost jen se mu ze tváří svítila. “Och, jak jsem to tvrdě spal!” povídá Jiřík a mnul si oči.—“Ba věru tvrdě jsi spal”, řekla Zlatovláska, “a kdyby mne nebývalo, na věky věkův byl bys se neprobudil!”

Když starý král viděl, že Jiřík zas ožil a že je mladší a krásnější než prve byl, rád by byl taky ještě zas omládl. Hned poručil, aby ho taky sťali a pak tou vodou pokropili. Sťali ho a kropili živou vodou pořád, až ji všecku vykropili; ale hlava nijak k tělu nepřirůstala; potom teprve začali mrtvou vodou kropiti, a v tom okamžení přirostla; ale král byl zase mrtev, proto že už neměli živé vody, aby ho vzkřísili. A poněvadž království bez krále nemohlo býti a nikoho tak rozumného neměli, aby všem živočichům rozuměl jako Jiřík, udělali Jiříka králem a Zlatovlásku královnou.

K. J. Erben.

SMRT KMOTŘIČKA.

Byl jeden člověk velice chudobný na světě. Narodil se mu chlapeček, ale nikdo nechtěl mu jíti za kmotra, že byl tuze chudobný. Otec si povídá: “Milý bože, tak jsem chudobný, že mi nikdo nechce posloužiti v této věci; vezmu si chlapce, půjdu a koho potkám, toho naptám za kmotra a nepotkám-li nikoho, kostelník mi přece snad poslouží”.

Šel a potkal Smrt, ale on nevěděl, co je za osobu; byla pěkná ženská, jako jiná ženská. Ptal ji za kmotřičku. Ona se nevymlouvala a hned ho přivítala kmocháčkem, vzala chlapce na ruce a nesla ho do kostela. Kloučka okřtili, jak patří.

Jak šli z kostela, kmotr vzal kmotru do hospody a chtěl ji trochu uctíti jakožto kmotřičku. Ale ona mu povídala: “Kmocháčku, nechte si toho, ale pojďte se mnou do mého stánku.”

Vzala ho s sebou do své světnice a tam bylo velice pěkně. Potom ho vedla do velikých sklepův a těmi sklepy šli až pod zem v temnosti limbu. Tam hořely svíčky: malé, hrubé, prostřední—trojího druhu; a které ještě nehořely, ty byly velice veliké.

Kmotra praví kmotrovi: “Hleďte, kmocháčku, tu mám každého člověka věk.” Kmotr se na to dívá, najde tam velice malou svíčičku u samé země a ptá se jí: “Ale, kmotřičko, prosím vás, čí pak je ta malá svíčka u té země?” Ona mu povídá: “To je vaše! Jak ta svíčka kterákoli shoří, já musím pro toho člověka jíti.” On jí povídá: “Kmotřičko, prosím vás, ještě mi přidejte.” Ona mu praví: “Kmocháčku, toho já udělati nemohu!” Potom šla a tomu chlapcovi co ho okřtili, rozžehla novou svíci velikou.

Zatím co kmotra neviděla, kmotr vzal si též novou velikou svíci, zažehl ji a přiložil tam, kde ta jeho maličká svíce dohořívala. Kmotra se naň ohledla a pravila: “Kmotříčku, toho jste mi neměl dělati. Ale když jste si už přidal, tož jste si přidal a máte. Pojďme odsud ven a půjdeme ke kmotřence.”

Vzala nějaký dar a šla s kmotrem i s dítětem ke kmotře. Přišla a položila kmotře chasníčka na lůžko a vyptávala se, jak jí je a kde ji co bolí. Kmotřička si jí žalovala a kmotr poslal pro nějaké pivo a chtěl ji jako kmotru uctíti ve své chalupě, aby jí mohl vděk ukázati. Pili a hodovali spolem. Potom kmotra povídá kmotrovi: “Kmocháčku, tak jste chudobni, že vám nikdo nechtěl v té věci posloužiti, až já, ale nic nedbejte, budete mne míti památkou! Já budu choditi po hodných lidech a budu mořiti, a vy budete léčiti a hojiti. Já vám ty léky všecky povím, já je všecky znám, a vám každý rád dobře zaplatí.”

Stalo se. Kmotr chodil po nemocných, kde kmotřenka mořila, a každému pomohl. Tu byl najednou taký vznešený lékař z něho.

Umíral jeden kníže, skonával, ale přece ještě mu poslali pro toho lékaře. On přišel, začal ho mastí mazati a své prášky mu dávati—a pomohl. Když ho uzdravil, dobře mu zaplatili, ani se neptali, co jsou dlužni.

Potom Smrt pravila kmotrovi: “Kmocháčku, budoucně pozorujte na to: komu já budu státi v nohách, tomu každému pomůžete; ale komu budu státi v hlavách, tomu již nepomáhejte!”

Umíral zase jeden hrabě. Zase poslali pro toho lékaře. Lékař přijde, Smrt stojí v hlavách za lůžkem. Lékař křičí: “Už je zle, ale pokusíme se o to!” Zavolal sluhy a kázal lůžko zatočiti nohama ke Smrti a začal nemocného mazati mastí a prášky mu dávati do úst a pomohl mu. Hrabě mu zaplatil, co mohl unésti, ani se neptal, co je dlužen, byl rád, že ho uzdravil.

Smrt, jak se s ním sešla, povídala mu: “Kmocháčku, když se vám to zase tak stane, více mi toho nedělejte. Třeba jste mu pomohli, ale jenom na chvilku; já ho přece musím odevzdati, kam patří.”

Kmocháčkovi to tak trvalo několik roků—již byl velice stár. Ale do posledka již se mrzel a sám Smrti ptal, aby ho vzala. Smrt ho nemohla vzíti, protože si sám přidal svíci dlouhou; musil čekati, až mu dohoří.

Jednou jel ještě k jednomu nemocnému, aby ho uzdravil. Pomohl mu. Potom se mu Smrt zjevila a vezla se s ním v kočáře. Začala ho lechtati a šustla ho zelenou ratolestí pod krk, on se jí svalil do klína a odespal smrtelným spánkem. Smrt ho uložila v kočáře a utekla pryč. Tu najdou lékaře mrtvého v kočáře ležeti a zavezli ho domů. Celé město a všecky osady želely. “Škoda toho lékaře, jaký to byl dobrý lékař! Dobře pomáhal, takého lékaře již nebude!”

Syn jednou šel do kostela a kmotřička se s ním potkala. Ptala se ho: “Synu milý, jak se máš?”—On jí pravil: “Už to všelijak; dokud mám, co mi tatíček nahospodařili, dobře je se mnou; ale potom, Pán Bůh ví, jak se mnou bude.”—Kmotřička povídala: “Inu, synu můj, neboj se nic, já jsem tvá křestná matka; co tatíček tvůj měl, k tomu já jsem mu pomohla a i tobě výživu dám. Půjdeš k jednomu lékaři za učně a ty budeš chytřejší než on, jenom se pěkně chovej.” Potom ho pomastila mastí po spáncích a zavedla k lékaři.

Lékař nevěděl, co je za paní a jakého synka mu do učení vede. Paní přikazovala synkovi, aby se pěkně choval, a lékaře žádala, aby ho dobře učil a k dobrému stavu přivedl. Potom se s ním rozloučila a odešla.

Lékař a chasník šli spolem zeliny sbírat a tomu učni každá ta zelinka křičela, jaký lék nese, a učeň sbíral. Lékař také sbíral, ale nevěděl žádné zeliny, jaký lék která nese. Zeliny učňovy pomohly v každé nemoci. Lékař pravil učňovi: “Ty jsi chytřejší než já; nebo kdo přichází ke mně, já žádnému nevystihnu a ty od každé nemoci znáš zeliny, jak to víš? Ty slyšíš zeliny, každá zelina tobě křičí, jaký lék nese, a já neslyším žádné zeliny. Víš co, buďme spolem; já tobě složím svůj list doktorský a budu u tebe nejmenším pomocníkem a chci s tebou býti až do smrti.”

Chasník léčil a hojil šťastně, až mu v limbu svíce dohořela.

Beneš Method Kulda.

BOHEMIAN ENGLISH DICTIONARY

Abbreviations: s. (substantive) noun; m. masculine; f. feminine, n. neuter; a. adjective, ad. adverb; the verb is shown by the English infinite prefix to. Other parts of speech are readily recognized by the English translation.

With the nouns plural forms are given (either in full or only the ending is shown); this will indicate to what declension the noun belongs. With the adjectives the various gender endings are indicated. Of verbs the infinitive, first person singular of the indicative, past and passive participle and imperative, are given.